Národní volby a „evropská“ realita

Petr Schnur
6. 11. 2013  Literární noviny

Bez poměření politických programů jednotlivých stranických subjektů konkrétním obsahem tzv. evropských smluv nebudou jejich reálné možnosti v aktivním utváření finanční, ekonomické a sociální politiky státu jasné. Již nyní hrozí prohloubení frustrace občanů nad nesplněnými volebními sliby a nad politikou jako takovou.

V době, kdy se část národa emotivně vybíjí na konfliktu mezi předsedou a „spiklenci" ve vedení ČSSD, čemuž ostatní strany vcelku logicky tleskají a snaží se stranu rozložit přidáním svých polínek, uniká pozornosti to nejdůležitější. Sobotka versus Hašek? Zapomeňte!

Úvodem budiž zdůrazněno, že hlavním tématem nejsou české volby, ale jejich eurounijní kontext. Důvod je jednoduchý: jakákoliv analýza mimo jeho politicko-právní rámec je neúplná, a tedy matoucí, v nejlepším případě pouze akademická.

Posvátné krávy Unie

V 90. letech se na evropské politické scéně začaly objevovat dva trendy; nejprve k tomu prvnímu. Na jedné straně začaly být ve všech členských a asociovaných státech Evropské unie – s různou intenzitou – uplatňovány tzv. reformy pod heslem „liberalizace". Po abdikaci reálně existujícího socialismu bylo toto heslo zejména na Východě obecně vnímáno pozitivně, zatímco na Západě si málokdo dokázal představit, že by se mohlo jednat o útok na samotný demokratický konsenz o sociálním státu.

V praxi to znamenalo postupnou privatizaci a odbourávání sociálních standardů, takže fakticky nešlo o nic jiného než o liberalizaci trhu se všemi doprovodnými jevy. Takto pojatá „liberalizace" dostala smluvní, a tedy závaznou podobu v první Maastrichtské smlouvě (1992/93, Maastricht I), která se stala hospodářským „kánonem" i pro země aspirující na členství.

„Reformní" logo „liberalizace" bylo a je ovšem poněkud zavádějící. Souměrně s „odbyrokratizováním" bankovního sektoru, privatizacemi veřejného sektoru a narůstajícímu průniku globálního kapitálu do národních ekonomik došlo k osekávání národních kompetencí, které byly přebírány orgány Unie, ovšem výhradně v neoliberální podobě. Zmíněný monetaristický, etatisticko-centralistický projekt s vedoucí úlohou kapitálu a dalekosáhlými, stále se rozšiřujícími pravomocemi centrálních bruselských institucí postrádajících jak transparenci, tak demokratickou legitimaci, doznal kvaziústavního zakotvení v Lisabonské smlouvě.

A ta definuje „zásady otevřeného a tržního hospodářství s volnou soutěží" jako konstituční základ tzv. evropské integrace, která si zároveň určila priority: záchrana společné měny a udržení „volného trhu bez hranic". Tyto posvátné krávy Unie, korunované na nejvyšší evropské hodnoty, musí respektovat a dodržovat každá národní vláda bez ohledu na její složení a stranické zabarvení. K tomu se totiž zavázaly státy, nikoliv určité politické strany. Vyjádřeno jednou větou: blaho národů a kompetence (sociálního) státu končí tam, kde začínají zájmy eura, volného a ničím neomezeného pohybu kapitálu a vnitřního trhu bez hranic. A aby tato sakrální přikázání nikdo nebral na lehkou váhu, zakotvila Lisabonská smlouva v článku 123 zákaz pomoci podnikům Evropskou centrální bankou i národními bankami a k tomu zákaz jakéhokoliv omezení pohybu kapitálu. Naopak přikázala zajistit podmínky nezbytné pro konkurenceschopnost průmyslu Unie (Hlava XVII). A aby nezůstala ani špetka pochybnosti, kdo v členských státech rozhoduje o ekonomice, podtrhla v Hlavě I, že hospodářská politika členských států musí být v souladu s pravomocemi Unie. A tu si exkluzivně zajistila v čl. 3.1, který hovoří o „výlučné (sic!) pravomoci při stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných (!) pro fungování (!!) vnitřního trhu (!!!)".)

 Bezmocné politické strany?

Je tedy záhadou, jak v rámci těchto kvaziústavních zákonů chce „středová levice" provádět levicovou politiku, která by byla toho označení hodna. Možná by stálo za to připomenout, co by následovalo – hovoří o tom čl. 7, Hlava I: sankce EU proti státu, který porušil smlouvy.

Před dilema jsou ovšem postaveny i další tradiční politické směry konzervativní pravice a liberalismu. Trh není trhem, jednak z důvodů jeho monopolizace a kapitálové koncentrace, jednak vzhledem k regulační posedlosti Evropské komise, která by měla i liberály hnát na barikádu. A všechny demokratické strany by musely být zděšeny demokratickými deficity ve vedoucích orgánech Unie. Na jedné straně postupná a postupující kastrace demokraticky legitimovaných institucí národních států, na straně druhé nekontrolovaná a fakticky nekontrolovatelná centralizace na nadnárodní úrovni. Tzv. evropské smlouvy nejsou v podstatě ničím jiným než kvaziústavním zakotvením „neoliberálního" systému na etatistickém základě.

V předvolebních kampaních a politice vůbec se stále používají termíny „levice" a „pravice". Jenže jaký reálný obsah mají vzhledem k faktu, že ekonomicko-politický rámec, ve kterém se mohou pohybovat, je již předem – dlužno opět připomenout, že nedemokraticky – definován? Unijní smlouvy zredukovaly ekonomickou a politickou pluralitu Evropy, a proto je lze považovat za antievropské. Jak je přesto možné, že tato hra na politiku pokračuje, aniž by jejich aktéři ztratili jediné slovo o tom, že kdo podepíše pracovní smlouvu s desetihodinovou pracovní dobou a 6,50 eur na hodinu, těžko může plánovat život, jako by vydělával dvojnásobek a byl po osmi hodinách doma?

Důvodů je několik. Za prvé je těžké přiznat neustále klesající rozhodovací pravomoci, občan by totiž mohl položit nepříjemnou otázku, za co mají ministři vlastně tak vysoké platy, když hlavní úkol vlády spočívá v „úřednické" aplikaci bruselských direktiv a nařízení. Za druhé se těžko vzdávají velkolepé politické vize, a to i tehdy, když se do nich nabourá realita. Za třetí je tu problém politické korektnosti: vše, co zavání kritikou konstituce Unie, bylo a je s pomocí nejabsurdnějších argumentů označkováno jako politický extremismus. Jiné modely integrace se vůbec nediskutovaly, a tak bylo mezi reálně existující EU a Evropu dáno rovnítko: kdo je proti Bruselu, je proti Evropě. Za čtvrté nelze zapomenout, že „job" v tamních institucích je lukrativní záležitostí s možností odpichu za další kariérou.

Jednodimenzionální ekonomický model a direktivní způsob rozhodování měl za následek ztrátu významu politiky jako takové. V důsledku toho stále častěji vstupují na místa ideových subjektů, tradičních politických stran s komplexními společenskými programy, podnikatelé nebo osobnosti z kultury a zábavy. Jejich programem je ekonomická efektivita, samozřejmě v rámci daného systému, nebo mravní náprava politiky, často obojí dohromady. Což neznamená, že se nemůže jednat o čestné lidi, ale je nutné si uvědomit, že se ve spojení se ztrátou národních kompetencí jedná o kvalitativní změnu dosavadního chápání principů republikanismu.

V povolebním Česku i ostatních státech Unie stojí před politicky relevantními subjekty výzva k radikální sebereflexi. Nejen o morálce, ale hlavně o hodnotách, ke kterým se formálně hlásí, programech, které hlásají, a autenticitě politiky, kterou uplatňují.

Takže je problém opravdu v boji Sobotka versus Hašek?

Autor je politolog, žije v Hannoveru.