Reklama

pondělí 2. prosince 2013

Co zbylo z odkazu 28. října

Petr Schnur
27. 10. 2013 Literární noviny


Preambule Ústavy České republiky hovoří o obnově samostatného českého státu a zároveň zavazuje jeho občany i politickou reprezentaci k věrnosti: „všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé“. Dvě věty, které vyzývají k zamyšlení – o jejich obsahu i vzájemném vztahu. 

Československo jako krátká epizoda mezi Korunou českou a Českou republikou, hybrid předem odsouzený k zániku, nebo nový kvalitativní stupeň národní geneze, do kterého jsme prostě ještě politicky i mentálně nedorostli, abychom pochopili jeho skutečnou historickou hodnotu?

Jedna otázka provokuje druhou: bylo založení Československé republiky samo o sobě pozitivním činem, nebo má ústavní preambule na mysli pouze jednotlivé dílčí aspekty její relativně krátké existence? A má smysl, ba dokonce je vůbec možné tyto dvě varianty od sebe oddělit? Pokud ČSR nebyla zvenčí násilně oktrojovaný omyl historie, jak tvrdí dřívější i současní příznivci velkoněmecké myšlenky a někteří domácí zastánci „rakouského“ řešení české a středoevropské otázky, ale výsledkem vědomého a cíleného emancipačního úsilí našich předků, lze potom o rozpadu česko-slovenské federace hovořit jako o „obnově samostatného (sic!) českého státu“? Obnovovat lze ztracené, rozbourané, což v našem případě sugeruje uzurpaci českého státu Československem. Potom by ovšem bylo protismyslné ústavně zakotvit československý stát jako jedno z vůdčích paradigmat politické kultury národa. Jinými slovy: nehodí se slovo „obnova“ spíše na vyhlášení samostatnosti v roce 1918, kdy se obnovovalo něco, co tady již bylo a co bylo v roce 1620 násilně zničeno? Státnost v československé podobě? Ve světle našich moderních dějin jde o něco víc než o hru se slovíčky. Možná zde máme co do činění s rozporuplnou formulací dobře míněného textu, která subtilním způsobem odhaluje základ našeho vnitřního myšlenkového chaosu, demonstruje nedostatečné historické zakotvení v prostoru i času a upozorňuje na absenci pozitivní, tvůrčí identity. Ale nevyjadřuje na druhé straně věta preambule o dobrých tradicích nutnost kontinuity nejen historické paměti národa, ale i politického odkazu minulých generací? Kde ovšem tuto kontinuitu hledat? Generace československých politiků ji evidentně najít nedokázaly. Alespoň ne v takové podobě a síle, která by dokázala česko-slovenský stát nejen udržet, ale i dále rozvinout.


Historická retrospektiva
Češi patří bezesporu k těm evropským národům, jejichž kulturní, sociální a politické dějiny se ve vzájemném propojení začaly formovat již v raném středověku, a sice v geograficky relativně stabilním prostoru. Ponecháme-li stranou Sámovu říši a začneme-li Velkou Moravou, bez které by s největší pravděpodobností českého přemyslovského státu nebylo (otázkou je, zda by bez Sáma vznikla Velká Morava, ale to by již bylo jiné téma), potom máme za sebou zhruba nějakých 1 200 let, ve kterých se utvářel moderní český národ. Problém ovšem spočívá v tom, že „Bílá hora“ a porážka stavů zemí Koruny české znamenala faktické „zrušení“ české státnosti a tedy politické historie až do vyhlášení ČSR. Lze tedy hovořit o „pokračování kulturní a sociální historie v podmínkách výjimečného stavu“, ve státoprávních dějinách Koruny po roce 1620 naproti tomu zeje třistaletá temná propast – bez ohledu na znovuvzkříšený politický život od první poloviny 19. století. Ale právě tato diskrepance v rozvoji jednotlivých historických rovin národní geneze poznamenala nejen vývoj československé státnosti, ale i vnitřní nejistotu a rozháranost „obnoveného“ státu českého, tedy České republiky. Připomeňme jen tzv. moravskou otázku, která se vynořila již krátce po listopadu 89 a která prokázala nedozrálost české státnosti, což mělo negativní dopad jak na vnitročeské uspořádání, tak na jednání o podobě tzv. autentické federace. Šlo například o návrh moravských autonomistů na spolkové uspořádání státu, tedy trojfederace, což by bývalo v praxi znamenalo buď zpochybnění slovenské státnosti, nebo vyčlenění Moravy z českého státoprávního celku. V této souvislosti je nutné zmínit s tímto spojený problém nových jak českých republikových, tak česko-slovenských federálních symbolů, včetně oné „pomlčkové války“ – toho děsivého příkladu politického diletantismu a státoprávního analfabetismu. Zatímco česká strana vnímala pomlčku, která mimo jiné opravdu v původní verzi názvu Republika česko-slovenská byla, výhradně negativně, jako výraz separatismu, operovali Slováci s argumentem „čechoslovakismu“, ovšem v jeho patologické, pragocentrické podobě, kterou nedokázali odlišit od původní myšlenky česko-slovenské vzájemnosti. Dlužno dodat, že svoji roli sehrály negativní zkušenosti s nedodrženými sliby a porušenými dohodami v minulosti. A pomlčka v názvu Česko-Slovensko – slovenská reprezentace navrhovala logický název státu Federace Česko-Slovensko – by byla bývala pro Čechy jistě menším problémem, kdyby měli jasno ve vlastní národní konstituci. Připomeňme zoufalé česko-slovenské debaty na téma národní a občanský princip, ve které se českým diskutérům z Havlova okolí podařil vskutku pozoruhodný kousek – popřít sama sebe. Ti, kteří užívali motto „Go West“ jako modlitební mantru, postavili tyto dva „principy“ vysloveně nezápadně do vzájemného protikladu. Výsledkem bylo nepochopení slovenských snah, emocionální diskuse namísto racionální analýzy problému na empirickém základě. K tomu diletantské návrhy tehdejšího prezidenta ohledně názvu státu nebo znaku federace, které se
orientovaly více na líbivost než na odborný posudek (připomeňme výrok, se kterým Havel zdůvodnil svůj návrh nového státního znaku: moravská orlice uprostřed čtvrceného štítu se lvem a dvojramenným křížem je prý hezká). Vrcholem těchto kontraproduktivních iniciativ byl návrh zrušení zákazu majorizace ve Sněmovně národů Federálního shromáždění. Již samotný pojem národ byl těmito proroky „občanské společnosti“ stigmatizován jako něco nepotřebného, zastaralého z dob obrozeneckého romantismu, prostě jako něco „východního“, čeho se chceme konečně zbavit a čeho po našem „vstupu do (západní) Evropy přes Německo“ (Havel) již nebude třeba.
Zde je nutné zdůraznit, že nešlo a nejde o heraldiku, ale o naprosté nedocenění konstitutivního významu symbolů, které hrají v životě politického národa, zejména ve zlomových situacích společenství, pro jeho vnitřní soudržnost coby identifikační faktor důležitou roli. A zároveň o podcenění negativního psychologického účinku takto vedených kvazidiskusí. Dědictví minulosti – násilné přerušení české národní (myšleno v okcidentálním smyslu, tedy i státní) geneze, státoprávní deficity první republiky, tabuizace problému a faktické zacementování prvorepublikového stavu během vlády KSČ – mělo za následek naprostou bezkoncepčnost polistopadové politické reprezentace, která více méně pouze reagovala na emocionální projevy společnosti.
Poněkud zjednodušeně řečeno: prioritou české strany byl co nejrychlejší vstup do euroatlantických struktur, a to za jakoukoliv politickou i ekonomickou cenu, i za cenu obětování společného státu. Toť hořká pravda, kterou si mnozí dnes raději nechtějí přiznat. A Slovensko? Velká většina národa byla proti rozdělení, jenže hlavní proud české politiky nebyl schopen rozlišit jednotlivé nuance slovenských požadavků. Národně orientovaný Slovák ještě zdaleka nebyl totožný se separatistou, dokonce tomu tak nebylo ani u velké části voličů HZDS. Nicméně pro tu česko-slovensky orientovanou část slovenské národní levice a občany s podobnou orientací, kteří do náruče kapitalismu tak nespěchali, se v Česku kromě několika osobností nenašel politicky relevantní partner, který by jednak rozuměl dění na Slovensku a jednak by byl schopen vypracovat a nabídnout politicko-ekonomický program, který by byl skutečnou transformací, nikoliv bezohledným a bezhlavým výprodejem.
Výsledek známe. Slovenský občan měl na vybranou mezi odstředivými silami, kterým stále více nahrával jednak Hrad (připomeňme jen plány na rušení čs. zbrojního průmyslu a jeho dopad na Slovensko; nejhanebnější akcí byla tzv. aféra „doktor“, která měla za cíl politické odstavení Vladimíra Mečiara, tehdy ještě pročesko-slovenského) a jednak „elitní“ pražští privatizátoři, pro které byl československý stát pouze tržním prostorem, který je nutné buď zprivatizovat, nebo zrušit. A nebo tzv. federálními Slováky, kteří se ovšem díky personálnímu a ideologickému napojení na Havla a jeho hradní kamarilu ve slovenském prostředí stále více stávali marginální politickou záležitostí a myšlenku společného státu tam spíše diskreditovali.
Byla tedy vůbec reálná šance federaci zachovat? Otázka nás vrací zpět k oné větě preambule české ústavy, která nám připomíná dědictví československého státu.

Bylo, nebylo…
První Československá republika již od svého vzniku zažívala určitou ambivalenci, která místy musela nutně přejít do politické schizofrenie. Na jedné straně tu byla myšlenka československá, která de facto znamenala, že se konstituce národa nezastaví na hranicích vytýčených jazykem – aniž by je ovšem rušila. Zde máme ideový i praktický základ politického, nebo chceme-li státoprávního národa, založeného na aplikaci všelidských hodnot humanity. Toto byl onen filozofický základ, na kterém stála linie česko-slovenského obrození Kollár-Šafařík (Šafárik)-Palacký a nakonec Masaryk. Tato národní koncepce, zpočátku omezená na Čechy a Slováky, byla vzhledem k jejímu univerzálnímu charakteru potenciálně otevřená nejen Rusínům, ale i československým Němcům, Maďarům a dalším národnostem na území ČSR. Je známo, že například podkarpatští Židé byli nejzarytějšími Čechoslováky; Hitlerovo označení Československa jako židobolševického státu se v této souvislosti dá chápat jako poklona. A připomeňme vysoké procentuální zastoupení podkarpatských Rusínů v Československé armádní jednotce na východní frontě.
Na straně druhé ovšem existovalo státoprávní uspořádání, které připomínalo spíše obnovenou Korunu českou rozšířenou o Slovensko a Podkarpatskou Rus. A ČSR neměla dostatek času na to, aby tuto diskrepanci mezi ideou a realitou a konflikt, který z ní vyplynul, postupně vyřešila v rámci demokratických mechanismů právního státu.
Před i po roce 1989 existovaly dva negativní české a slovenské mýty. Ten první pevně věřil, že Slovensko představuje ekonomickou zátěž a že jeho osamostatnění bude znamenat pro naše bratry pohromu, pro Čechy naopak ulehčení. Slovenský zase tvrdil, že všemu špatnému je na vině Praha. Dnes jsme, doufejme, z tohoto omylu díky oběma společenským realitám vyléčení. „Sjednoceni ve sračkách“ – tak nedávno pojmenoval novou kvalitu česko-slovenské vzájemnosti jeden slovenský přítel. Pokud mělo rozdělení nějaký pozitivní význam, tak poznatek, že své státečky dokáže zruinovat každý sám a že k tomu nepotřebuje toho druhého.

Oživme pozitivní tradice
Co jsou tedy ty dobré tradice? Patří k nim česká a československá státnost jako takové? Je 28. říjen hodnotou sám o sobě, co je jeho obsahem a jaký signál vysílá nám všem v roce 2013? Stala se jeho oslava jakýmsi ritualizovaným automatismem, nebo jsme schopni jej chápat jako výzvu? A „last, but not least“: je vůbec možné tento svátek vyjmout z česko-slovenského kontextu? Co je pro jednoho pozitivní, může být pro druhé katastrofou – připomeňme jen spory o výklad českých dějin na přelomu 19. a 20. století, na střet mezi filozofickou a státoprávní koncepcí, reformace versus katolicismus. Jenže ono přitom nešlo jen o fakt, že katolická církev byla ideologicky i institucionálně úzce spojená s habsburskou monarchií, s rakousko-uherským státem, zatímco česká reformace byla Masarykem a jeho předchůdci vyzdvihovaná jako dílo národní. Hlavní, chceme-li pozitivní význam jeho interpretace husitské revoluce a Bratrství spočíval v tom, že filozofie dějin prvního československého prezidenta, jakkoliv s ní mohou fundamentalisté historické vědy polemizovat, udala národní emancipaci humanitní směr s cílem vybudovat společnost na základě rovnosti, solidarity a participace. Čímž se nemyslí pouze paragraf 106 československé ústavy z roku 1920, který zní takto: „Výsady rodu, pohlaví a zaměstnání se neuznávají.“
Možná, že Masarykovo tvrzení, že státy se budují těmi ideály, ze kterých vznikly, vysvětluje naši dnešní společnou česko-slovenskou bídu. Stačí srovnat československou a českou zahraniční politiku po roce 1989 s dřívějším angažmá Československa ve prospěch Spojených národů a mezinárodního práva. Pokud bychom hledali nějakou pozitivní historickou kontinuitu mezi českou a československou státností, potom bychom měli vzpomenout dvě jména: Jiří z Poděbrad a Edvard Beneš. Jak daleko je od ústavní preambule vzdálena Havlova definice „humanitárního bombardování“, jak protichůdná jsou vojenská angažmá (byť česky polovičatá) v Afghánistánu a Iráku. Díky bohu najdeme i výjimky. Úctyhodné diplomatické úsilí tehdejšího ministra zahraničních věcí Jana Kavana o ukončení bombardování Jugoslávie, odpor Václava Klause ve funkci prezidenta k „humanitárním intervencím“ včetně odmítnutí uznat samostatnost Kosova a nejnověji postoj bývalého ministra Karla Schwarzenberga, který zachoval chladnou hlavu, vybočil z glajchšaltovaného eurohoufu pod francouzsko-britským komandem a ponechal v chodu české velvyslanectví v Damašku. Možná, že právě úvodní věty preambule ústavy nás vyzývají k tomu, abychom v jejím duchu opustili ideologické škatulky a v důležitých momentech odložili osobní ambice či antipatie a dokázali ocenit naplnění pozitivního odkazu i u těch osob a osobností, které třeba zrovna nepatří k vlastním favoritům ani ke stejné politické formaci.

Epilog        
Co je tedy odkazem 28. října? Snad vědomí, že národně-politická emancipace založená na úctě k člověku a respektu před právem nemůže být omylem dějin. Československá idea znamenala snahu o překročení limitů, vlastních i těch, které byly oktrojované zvenčí. Určitě k tomu patří citáty dvou osobností, které se o 28. říjen zasloužily. První – „Ja sa prebijem, pretože sa prebiť chcem“ – patří Milanu Rastislavovi Štefánikovi, druhý Edvardu Benešovi: „Českoslovenství je pro mne něco vyššího než jen češství a slovenství. To už zde vycházíme ze své osudové malosti.“
V každém případě znamená výzvu k sebereflexi o naší minulosti, přítomnosti i budoucnosti – za předpokladu, že o nějakou budoucnost coby autentický subjekt evropských a světových dějin vůbec stojíme.




Věnováno Janu Tesařovi.

Žádné komentáře :

Okomentovat

Redakce vás žádá, abyste diskutovali slušně, nenapadali spoludiskutující ani autory, abyste argumentovali věcně a fakty. Děkujeme.