27. 10. 2013 Literární noviny
Preambule Ústavy České republiky hovoří o
obnově samostatného českého státu a zároveň zavazuje jeho občany i politickou
reprezentaci k věrnosti: „všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny
české i státnosti československé“. Dvě věty, které vyzývají k zamyšlení – o
jejich obsahu i vzájemném vztahu.
Československo jako krátká epizoda mezi
Korunou českou a Českou republikou, hybrid předem odsouzený k zániku, nebo nový
kvalitativní stupeň národní geneze, do kterého jsme prostě ještě politicky i
mentálně nedorostli, abychom pochopili jeho skutečnou historickou hodnotu?
Jedna otázka provokuje druhou: bylo
založení Československé republiky samo o sobě pozitivním činem, nebo má ústavní
preambule na mysli pouze jednotlivé dílčí aspekty její relativně krátké
existence? A má smysl, ba dokonce je vůbec možné tyto dvě varianty od sebe
oddělit? Pokud ČSR nebyla zvenčí násilně oktrojovaný omyl historie, jak tvrdí
dřívější i současní příznivci velkoněmecké myšlenky a někteří domácí zastánci
„rakouského“ řešení české a středoevropské otázky, ale výsledkem vědomého a
cíleného emancipačního úsilí našich předků, lze potom o rozpadu česko-slovenské
federace hovořit jako o „obnově samostatného (sic!) českého státu“? Obnovovat
lze ztracené, rozbourané, což v našem případě sugeruje uzurpaci českého státu
Československem. Potom by ovšem bylo protismyslné ústavně zakotvit
československý stát jako jedno z vůdčích paradigmat politické kultury národa.
Jinými slovy: nehodí se slovo „obnova“ spíše na vyhlášení samostatnosti v roce
1918, kdy se obnovovalo něco, co tady již bylo a co bylo v roce 1620 násilně
zničeno? Státnost v československé podobě? Ve světle našich moderních dějin jde
o něco víc než o hru se slovíčky. Možná zde máme co do činění s rozporuplnou
formulací dobře míněného textu, která subtilním způsobem odhaluje základ našeho
vnitřního myšlenkového chaosu, demonstruje nedostatečné historické zakotvení v
prostoru i času a upozorňuje na absenci pozitivní, tvůrčí identity. Ale
nevyjadřuje na druhé straně věta preambule o dobrých tradicích nutnost
kontinuity nejen historické paměti národa, ale i politického odkazu minulých
generací? Kde ovšem tuto kontinuitu hledat? Generace československých politiků
ji evidentně najít nedokázaly. Alespoň ne v takové podobě a síle, která by dokázala
česko-slovenský stát nejen udržet, ale i dále rozvinout.
Historická retrospektiva
Češi patří bezesporu k těm evropským
národům, jejichž kulturní, sociální a politické dějiny se ve vzájemném
propojení začaly formovat již v raném středověku, a sice v geograficky
relativně stabilním prostoru. Ponecháme-li stranou Sámovu říši a začneme-li
Velkou Moravou, bez které by s největší pravděpodobností českého přemyslovského
státu nebylo (otázkou je, zda by bez Sáma vznikla Velká Morava, ale to by již
bylo jiné téma), potom máme za sebou zhruba nějakých 1 200 let, ve kterých se
utvářel moderní český národ. Problém ovšem spočívá v tom, že „Bílá hora“ a
porážka stavů zemí Koruny české znamenala faktické „zrušení“ české státnosti a
tedy politické historie až do vyhlášení ČSR. Lze tedy hovořit o „pokračování
kulturní a sociální historie v podmínkách výjimečného stavu“, ve státoprávních
dějinách Koruny po roce 1620 naproti tomu zeje třistaletá temná propast – bez
ohledu na znovuvzkříšený politický život od první poloviny 19. století. Ale
právě tato diskrepance v rozvoji jednotlivých historických rovin národní geneze
poznamenala nejen vývoj československé státnosti, ale i vnitřní nejistotu a
rozháranost „obnoveného“ státu českého, tedy České republiky. Připomeňme jen
tzv. moravskou otázku, která se vynořila již krátce po listopadu 89 a která
prokázala nedozrálost české státnosti, což mělo negativní dopad jak na
vnitročeské uspořádání, tak na jednání o podobě tzv. autentické federace. Šlo
například o návrh moravských autonomistů na spolkové uspořádání státu, tedy
trojfederace, což by bývalo v praxi znamenalo buď zpochybnění slovenské
státnosti, nebo vyčlenění Moravy z českého státoprávního celku. V této
souvislosti je nutné zmínit s tímto spojený problém nových jak českých
republikových, tak česko-slovenských federálních symbolů, včetně oné „pomlčkové
války“ – toho děsivého příkladu politického diletantismu a státoprávního
analfabetismu. Zatímco česká strana vnímala pomlčku, která mimo jiné opravdu v
původní verzi názvu Republika česko-slovenská byla, výhradně negativně, jako
výraz separatismu, operovali Slováci s argumentem „čechoslovakismu“, ovšem v
jeho patologické, pragocentrické podobě, kterou nedokázali odlišit od původní
myšlenky česko-slovenské vzájemnosti. Dlužno dodat, že svoji roli sehrály
negativní zkušenosti s nedodrženými sliby a porušenými dohodami v minulosti. A
pomlčka v názvu Česko-Slovensko – slovenská reprezentace navrhovala logický
název státu Federace Česko-Slovensko – by byla bývala pro Čechy jistě menším
problémem, kdyby měli jasno ve vlastní národní konstituci. Připomeňme zoufalé
česko-slovenské debaty na téma národní a občanský princip, ve které se českým
diskutérům z Havlova okolí podařil vskutku pozoruhodný kousek – popřít sama
sebe. Ti, kteří užívali motto „Go West“ jako modlitební mantru, postavili tyto
dva „principy“ vysloveně nezápadně do vzájemného protikladu. Výsledkem bylo
nepochopení slovenských snah, emocionální diskuse namísto racionální analýzy
problému na empirickém základě. K tomu diletantské návrhy tehdejšího prezidenta
ohledně názvu státu nebo znaku federace, které se
orientovaly více na líbivost než na
odborný posudek (připomeňme výrok, se kterým Havel zdůvodnil svůj návrh nového
státního znaku: moravská orlice uprostřed čtvrceného štítu se lvem a
dvojramenným křížem je prý hezká). Vrcholem těchto kontraproduktivních
iniciativ byl návrh zrušení zákazu majorizace ve Sněmovně národů Federálního
shromáždění. Již samotný pojem národ byl těmito proroky „občanské společnosti“
stigmatizován jako něco nepotřebného, zastaralého z dob obrozeneckého
romantismu, prostě jako něco „východního“, čeho se chceme konečně zbavit a čeho
po našem „vstupu do (západní) Evropy přes Německo“ (Havel) již nebude třeba.
Zde je nutné zdůraznit, že nešlo a nejde
o heraldiku, ale o naprosté nedocenění konstitutivního významu symbolů, které
hrají v životě politického národa, zejména ve zlomových situacích společenství,
pro jeho vnitřní soudržnost coby identifikační faktor důležitou roli. A zároveň
o podcenění negativního psychologického účinku takto vedených kvazidiskusí.
Dědictví minulosti – násilné přerušení české národní (myšleno v okcidentálním
smyslu, tedy i státní) geneze, státoprávní deficity první republiky, tabuizace
problému a faktické zacementování prvorepublikového stavu během vlády KSČ –
mělo za následek naprostou bezkoncepčnost polistopadové politické reprezentace,
která více méně pouze reagovala na emocionální projevy společnosti.
Poněkud zjednodušeně řečeno: prioritou
české strany byl co nejrychlejší vstup do euroatlantických struktur, a to za
jakoukoliv politickou i ekonomickou cenu, i za cenu obětování společného státu.
Toť hořká pravda, kterou si mnozí dnes raději nechtějí přiznat. A Slovensko?
Velká většina národa byla proti rozdělení, jenže hlavní proud české politiky
nebyl schopen rozlišit jednotlivé nuance slovenských požadavků. Národně
orientovaný Slovák ještě zdaleka nebyl totožný se separatistou, dokonce tomu
tak nebylo ani u velké části voličů HZDS. Nicméně pro tu česko-slovensky
orientovanou část slovenské národní levice a občany s podobnou orientací, kteří
do náruče kapitalismu tak nespěchali, se v Česku kromě několika osobností
nenašel politicky relevantní partner, který by jednak rozuměl dění na Slovensku
a jednak by byl schopen vypracovat a nabídnout politicko-ekonomický program,
který by byl skutečnou transformací, nikoliv bezohledným a bezhlavým
výprodejem.
Výsledek známe. Slovenský občan měl na
vybranou mezi odstředivými silami, kterým stále více nahrával jednak Hrad
(připomeňme jen plány na rušení čs. zbrojního průmyslu a jeho dopad na
Slovensko; nejhanebnější akcí byla tzv. aféra „doktor“, která měla za cíl
politické odstavení Vladimíra Mečiara, tehdy ještě pročesko-slovenského) a
jednak „elitní“ pražští privatizátoři, pro které byl československý stát pouze
tržním prostorem, který je nutné buď zprivatizovat, nebo zrušit. A nebo tzv.
federálními Slováky, kteří se ovšem díky personálnímu a ideologickému napojení
na Havla a jeho hradní kamarilu ve slovenském prostředí stále více stávali marginální
politickou záležitostí a myšlenku společného státu tam spíše diskreditovali.
Byla tedy vůbec reálná šance federaci
zachovat? Otázka nás vrací zpět k oné větě preambule české ústavy, která nám
připomíná dědictví československého státu.
Bylo, nebylo…
První Československá republika již od
svého vzniku zažívala určitou ambivalenci, která místy musela nutně přejít do
politické schizofrenie. Na jedné straně tu byla myšlenka československá, která
de facto znamenala, že se konstituce národa nezastaví na hranicích vytýčených
jazykem – aniž by je ovšem rušila. Zde máme ideový i praktický základ
politického, nebo chceme-li státoprávního národa, založeného na aplikaci
všelidských hodnot humanity. Toto byl onen filozofický základ, na kterém stála
linie česko-slovenského obrození Kollár-Šafařík (Šafárik)-Palacký a nakonec
Masaryk. Tato národní koncepce, zpočátku omezená na Čechy a Slováky, byla
vzhledem k jejímu univerzálnímu charakteru potenciálně otevřená nejen Rusínům,
ale i československým Němcům, Maďarům a dalším národnostem na území ČSR. Je
známo, že například podkarpatští Židé byli nejzarytějšími Čechoslováky;
Hitlerovo označení Československa jako židobolševického státu se v této
souvislosti dá chápat jako poklona. A připomeňme vysoké procentuální zastoupení
podkarpatských Rusínů v Československé armádní jednotce na východní frontě.
Na straně druhé ovšem existovalo
státoprávní uspořádání, které připomínalo spíše obnovenou Korunu českou
rozšířenou o Slovensko a Podkarpatskou Rus. A ČSR neměla dostatek času na to,
aby tuto diskrepanci mezi ideou a realitou a konflikt, který z ní vyplynul,
postupně vyřešila v rámci demokratických mechanismů právního státu.
Před i po roce 1989 existovaly dva
negativní české a slovenské mýty. Ten první pevně věřil, že Slovensko představuje
ekonomickou zátěž a že jeho osamostatnění bude znamenat pro naše bratry
pohromu, pro Čechy naopak ulehčení. Slovenský zase tvrdil, že všemu špatnému je
na vině Praha. Dnes jsme, doufejme, z tohoto omylu díky oběma společenským
realitám vyléčení. „Sjednoceni ve sračkách“ – tak nedávno pojmenoval novou
kvalitu česko-slovenské vzájemnosti jeden slovenský přítel. Pokud mělo
rozdělení nějaký pozitivní význam, tak poznatek, že své státečky dokáže
zruinovat každý sám a že k tomu nepotřebuje toho druhého.
Oživme pozitivní tradice
Co jsou tedy ty dobré tradice? Patří k
nim česká a československá státnost jako takové? Je 28. říjen hodnotou sám o
sobě, co je jeho obsahem a jaký signál vysílá nám všem v roce 2013? Stala se
jeho oslava jakýmsi ritualizovaným automatismem, nebo jsme schopni jej chápat
jako výzvu? A „last, but not least“: je vůbec možné tento svátek vyjmout z
česko-slovenského kontextu? Co je pro jednoho pozitivní, může být pro druhé
katastrofou – připomeňme jen spory o výklad českých dějin na přelomu 19. a 20.
století, na střet mezi filozofickou a státoprávní koncepcí, reformace versus
katolicismus. Jenže ono přitom nešlo jen o fakt, že katolická církev byla
ideologicky i institucionálně úzce spojená s habsburskou monarchií, s
rakousko-uherským státem, zatímco česká reformace byla Masarykem a jeho
předchůdci vyzdvihovaná jako dílo národní. Hlavní, chceme-li pozitivní význam
jeho interpretace husitské revoluce a Bratrství spočíval v tom, že filozofie
dějin prvního československého prezidenta, jakkoliv s ní mohou fundamentalisté
historické vědy polemizovat, udala národní emancipaci humanitní směr s cílem
vybudovat společnost na základě rovnosti, solidarity a participace. Čímž se
nemyslí pouze paragraf 106 československé ústavy z roku 1920, který zní takto:
„Výsady rodu, pohlaví a zaměstnání se neuznávají.“
Možná, že Masarykovo tvrzení, že státy se
budují těmi ideály, ze kterých vznikly, vysvětluje naši dnešní společnou
česko-slovenskou bídu. Stačí srovnat československou a českou zahraniční
politiku po roce 1989 s dřívějším angažmá Československa ve prospěch Spojených
národů a mezinárodního práva. Pokud bychom hledali nějakou pozitivní
historickou kontinuitu mezi českou a československou státností, potom bychom
měli vzpomenout dvě jména: Jiří z Poděbrad a Edvard Beneš. Jak daleko je od
ústavní preambule vzdálena Havlova definice „humanitárního bombardování“, jak
protichůdná jsou vojenská angažmá (byť česky polovičatá) v Afghánistánu a
Iráku. Díky bohu najdeme i výjimky. Úctyhodné diplomatické úsilí tehdejšího
ministra zahraničních věcí Jana Kavana o ukončení bombardování Jugoslávie,
odpor Václava Klause ve funkci prezidenta k „humanitárním intervencím“ včetně
odmítnutí uznat samostatnost Kosova a nejnověji postoj bývalého ministra Karla
Schwarzenberga, který zachoval chladnou hlavu, vybočil z glajchšaltovaného
eurohoufu pod francouzsko-britským komandem a ponechal v chodu české
velvyslanectví v Damašku. Možná, že právě úvodní věty preambule ústavy nás
vyzývají k tomu, abychom v jejím duchu opustili ideologické škatulky a v
důležitých momentech odložili osobní ambice či antipatie a dokázali ocenit
naplnění pozitivního odkazu i u těch osob a osobností, které třeba zrovna
nepatří k vlastním favoritům ani ke stejné politické formaci.
Epilog
Co je tedy odkazem 28. října? Snad
vědomí, že národně-politická emancipace založená na úctě k člověku a respektu
před právem nemůže být omylem dějin. Československá idea znamenala snahu o
překročení limitů, vlastních i těch, které byly oktrojované zvenčí. Určitě k
tomu patří citáty dvou osobností, které se o 28. říjen zasloužily. První – „Ja
sa prebijem, pretože sa prebiť chcem“ – patří Milanu Rastislavovi Štefánikovi,
druhý Edvardu Benešovi: „Českoslovenství je pro mne něco vyššího než jen
češství a slovenství. To už zde vycházíme ze své osudové malosti.“
V každém případě znamená výzvu k
sebereflexi o naší minulosti, přítomnosti i budoucnosti – za předpokladu, že o
nějakou budoucnost coby autentický subjekt evropských a světových dějin vůbec
stojíme.
Věnováno Janu Tesařovi.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Na opakovanou žádost čtenářů, kteří se nechtějí zapojovat do diskuzí obsahující vulgární a urážlivé výroky. Jejich odstraňování je časově náročné a narušuje plynulost diskuze. Proto nebude dále možné vkládat anonymní komentáře.
Pro vložení komentáře je proto nutné se na stránce "Nová republika" přihlásit vpravo v horním rohu této stránky "přihlásit se" (výběrem emailového účtu např. Google) a upravením uživatelského profilu (v kolonce Nastavení>Upravit uživatelský profil). Děkujeme za pochopení.