Reklama

neděle 5. ledna 2014

Produkce zbytečných rukou

Pavel Šplíchal
5. 1. 2014   převzato z A2


Pocit životní zbytečnosti si osvojili hlavně mladí příslušníci střední třídy. Ve světě vysokoškolsky vzdělaných lidí je sociální nejistota poměrně novým jevem, a tak je klesající status vysokoškoláků častým tématem článků.

Ti opravdu zbyteční ale nechodí na vysoké školy. Jejich vzdělání končí učňovským listem a jejich příběh má podstatně hrozivější sociální dopady.

Předvánoční čas je uvolněný nejen pro žáky, učně a studenty, ale lépe se dýchá i učitelům a učitelkám. V atmosféře večírků, oproštěné od každodenních školních pravidel a rutiny, i učitel čas od času řekne pravdu o svém ústavu. Oficiální zadání všech škol světa, „připravovat na budoucí život“, platí zpravidla jen napůl, a někde dokonce vůbec. Považujeme­li tedy za „budoucí život“ něco jiného než potloukání mezi brigádami a pracákem.

Budou rádi, když si najdou práci

Učitelky ze SOU v Karlovarském kraji mají po pár vínech z budoucnosti svých studentů a učňů jen legraci. Když před nimi čtu oficiální názvy nástavbových oborů s maturitou na škole, kde učí, dostávají záchvaty smíchu: „Jo, to jsou teda podnikatelé, ti budou rádi, když si najdou práci.“ Učňáky nemají úplně jasno v tom, koho a na co vlastně připravují. „Pár děcek už ví, co bude dělat, ale jenom ta, co mají v rodině někoho, kdo je zaměstná. Co bude dělat ten zbytek, to vůbec netuším. Někdo odejde na vysokou, ale jinak dělají ledacos,“ vypráví učitelka ekonomických předmětů.

V reálném socialismu bylo technické školství podřízené potřebám průmyslu. Pětileté plány určily velikost výroby, spočítaly, kolik na to bude potřeba pracovníků, a tisíce učilišť vychrlily potřebné množství lidské síly ze školních lavic přímo ke strojům. Po těchto pořádcích se – vedle voličů komunistické strany – dodnes stýská některým kapitalistům, kteří si stěžují na nedostatek kvalifikovaných sil do svých továren.

„To nebylo něco, nad čím bych přemýšlel. Všichni pracovali v továrně a bylo tak nějak jasný, že já budu taky,“ vypráví Roman Sikora, který v osmdesátých letech vychodil učňovský obor s maturitou v Třinci (a později absolvoval dramaturgii na JAMU). Celé město a veškerý jeho život byly těsně spjaté s chodem mamutí továrny. „Když jsem odmaturoval a nastoupil do provozu, tak mě polila hrůza z toho, že takto budu dělat čtyřicet let až do důchodu,“ říká absolvent oboru elektrikář – silnoproud, který od svých čtrnácti let chodil v rámci školy alespoň na jeden den do výroby. Tehdejší třinecký učňák podle Sikory dbal na zvládnutí i neoborových předmětů a měl i kulturní sekci, která nabízela divadelní, hudební a recitační kroužky. Tři sta korun, které se během praxí v továrně daly vydělat, byly prý docela slušné peníze.

Hlasy od zástupců průmyslu, jež volají po navýšení počtu učňáků, takřka jedním dechem požadují i uvolňování příliš sešněrovaného pracovního zákona. Po státu tak požadují, aby jim připravil další generaci továrních dělníků a navíc zhoršil jejich pracovní podmínky. Tento požadavek, doprovázený neoddiskutovatelnou užitečností výroby, ignoruje fakt, že absolventi učilišť všech druhů včetně nástaveb s maturitou vykazují statisticky mnohem vyšší nezaměstnanost než vysokoškoláci.

Zranitelnost na trhu práce

Současné volání ke strojům se ozývá spolu s kritikou „zbytečných oborů“, kterými se myslí všechny ty „sociologie, antropologie a politologie“, jejichž absolventi umějí jenom žvanit. Humanitně vzdělaní vysokoškoláci, kteří sami pro sebe často naplňují životní osud „zbytečných“, jsou na tom ale podstatně lépe než majitelé učňovských diplomů. Kulturní kapitál uměleckých a humanitních vysokoškoláků si v oblasti služeb dokonce přímo konkuruje s „manuálním“ kapitálem absolventů učilišť. V mnoha kavárnách dají přednost lidem s vysokoškolským kulturním a sociálním kapitálem než vyučeným servírkám. „Píšu divadelní hry“ může být relevantnější informací v pohovoru na barmanku než dobré známky ze stolničení. A stejně tak šití na zakázku obstarávají častěji absolventky nebo studentky uměleckých vysokých škol než vyučené šičky.

Poslat dnes dítě na učňák znamená vystavit potomka v budoucnu vyššímu riziku nezaměstnanosti než v případě volby gymnázia či oboru s maturitou, po nichž by následovala – vcelku libovolná – vysoká škola. Vzdělání v předmětech jako čeština nebo dějepis se bere na učilištích jako něco navíc a není na ně kladen důraz. České učňáky podle expertů odpovídají potřebám na zvládnutí technologií méně komplikované průmyslové éry, připravují lidi jen na jeden typ pracovní činnosti bez důrazu na komplexnější porozumění oboru a schopnost se v něm přeučovat a dále vzdělávat.

Řada škol tak vůbec nepřipravuje své absolventy na pracovní trh. Na dvouletých oborech, jako například obkladač nebo dlaždič, jež jsou zamýšleny pro lehce mentálně postižené, končí často děti z dětských domovů nebo ty nejproblematičtější ze základních škol. I u spousty tříletých oborů jsou absolventi na trhu práce snadno zranitelní, protože se sotva naučí jedno řemeslo či dovednost.

Extrémně levná pracovní síla

Učitel odborných předmětů z brněnského strojírenského učiliště, který v lepších časech vyučoval i na vysoké, své svěřence zjevně považuje za idioty. Vyprávění o potížích se studenty neustále prokládá teoriemi o genetické předurčenosti a potřebě kamerového systému v budově školy a všude tam, kde se mládež pohybuje. „Nejsem rasista, volil jsem Okamuru,“ zakončuje svou řeč. Je na něm vidět frustrace a neochota se o práci bavit.

Mistr v elektrikářských dílnách, dlouholetý řemeslník, jenž do školy přišel nedávno z praxe, vysvětluje, že „ti kluci neumějí vůbec nic, většina z nich by elektrikařinu vůbec nezvládla, dělají všechno špatně. Vůbec by neměli projít, matematiku neumějí, češtinu taky ne, mají často problémy i se čtením.“ I na něm je vidět, že mu není příjemné mluvit o jeho práci.

Učňovské obory navíc fungují jako odkladiš­tě neúspěšných studentů ze středních škol. Část učňů je již na několikáté škole. Mnohem častěji než na jiných typech škol se tu propadá, a tak je běžné, že jen třetina studentů je v prváku těsně po základní škole. V nematuritních oborech je kladen důraz hlavně na praxi a o výuku příliš nejde – školy se snaží vštípit žákům alespoň základy oboru.

Systém umožňuje propadávat kvůli střídání oborů až do šestadvaceti, výjimkou tedy nejsou ani učňové starší dvaceti let, kteří se protloukají po brigádách a škola jim platí sociální a zdravotní pojištění. Fenomén věčných učňů je variací věčných studentů, jen průlom k normálnější práci a životu je ještě náročnější.

Sami učňové se většinou těší, až budou vydělávat, a v systému praxí se cítí vykořisťovaní. „Když jdu na týden někam do kuchyně, mám za to tři litry,“ vysvětluje osmnáctiletý Michal, proč se pořád plácá ve druháku kvůli špatné docházce. Za stejnou práci při týdenní praxi podle svých slov dostane jenom dvě stovky, a to jen pokud „nikoho nenaštve“.

Některé školy se svými učni nakládají jako s extrémně levnou pracovní silou. „Na praxi musíš být, když máš to štěstí a vyberou tě na přípravu snídaní, každej den v šest ráno. Pak za tu práci dostaneš naprosto směšný peníze,“ popisuje Michal. Obor kuchař­číšník je přitom v rámci školy, kam chodí, považován za elitní.

Každý papír se počítá

Podle terénního sociálního pracovníka Jana Miloty, který je denně v kontaktu s lidmi ve vyloučených lokalitách, je však zvládnutí jakéhokoli učňovského oboru pro jeho klien­ty, kteří obvykle za sebou mají základní praktické školy, velkou devízou. „Každý papír se počítá. Kdo má pouze základní vzdělání, ten zaměstnavatele nezajímá. I na úřadech na to hledí.“ Tento pohled podle něj není vůbec samoúčelný: „Kdo má aspoň nějaký učňák, získá úplně novou perspektivu. Argument, že stejně doma vaří, a tak nepotřebuje znát kuchyň v restauraci, prostě neobstojí.“

Děti ze sociálně vyloučených rodin ale uspějí na učilištích málokdy a většinou skončí už po pár měsících nebo týdnech. „Nevidí v tom smysl. Navíc se tam po nich chce něco, s čím nemají zkušenosti. Základní školy, na které chodili, jsou zaměřené na chudobu, ne na vzdělání,“ vyjmenovává důvody neúspěchu Milota. Mít dítě na učňáku navíc stojí peníze, které chybějí v rodinném rozpočtu. Investice do dojíždění a nutného vybavení se jeví jako nesmyslná, zvlášť když tím rodina přichází i o možný příjem z dávek a brigád.

Výše popsané se samozřejmě nedá vyčítat samotným učilištím a učitelům. České školství je dlouhodobě kritizované pro nízkou schopnost překonávat sociální rozdíly mezi žáky. Zatímco na gymnázia proudí děti, pro jejichž rodiče je vzdělání důležitou hodnotou a neváhají do svých potomků investovat čas i peníze, učňáky nabírají všechny, kteří se přihlásí. Do tříd se tak dostávají žáci se značně odlišnými schopnostmi i sociálním zázemím. A současný školský systém rozdíly dále zvětšuje.

Autor je sociolog.

1 komentář :

  1. Your post is great and meaningful. Thank you for sharing this article. I would like to receive better and better articles.

    OdpovědětVymazat

Redakce vás žádá, abyste diskutovali slušně, nenapadali spoludiskutující ani autory, abyste argumentovali věcně a fakty. Děkujeme.