Reklama

.

.

středa 2. července 2014

Chalifát" debakl nebo geniální tah americké politiky?

Petr Schnur
2. 7. 2014 literárky
Sledovat německá masmédia a analyzovat způsob jejich zpravodajství by mohlo – pardon, mělo, ba dokonce muselo! – být předmětem seriózní vědecké práce. Kdy mlčí, kdy nás naopak doslova bombardují novinkami z míst činu, resp. zda lze pozorovat určitou kauzalitu jednak mezi frekvencí zpravodajství a kvalitou událostí samotných.
Jaké výrazy přitom používají, koho (pokud vůbec) označí za pramen informací a jakou zásadou se řídí následující komentáře. Zatímco si i veřejnoprávní stanice v syrském zpravodajství několikrát vypomohly i filmovými záběry z Iráku nebo Libanonu, rozbité domy ve Slavjansku nebo v Doněcku, mrtví civilisté včetně šesti novinářů a exodus tamních obyvatel nepatří k inventáři zpravodajů z Ukrajiny. Jednou větou: v současné době by tři paralelně probíhající krize v Sýrii, Iráku a na Ukrajině poskytly naprosto skvělý výzkumný materiál.

Tak třeba jaksi utichlo „zpravodajství“ ze Sýrie a občan by mohl spekulovat proč tomu tak je. Jsou náhle události v sousedním Iráku a evropské Ukrajině prostě jen důležitější nebo televizní a rádiové stanice bojují s problémem, jak sunitský džihád v Levantě terminologicky uchopit? Vzhledem k ideologické i personální unii jeho syrské a irácké větve není samozřejmě jednoduché podle místa „rebelie“ plausibilně rozlišovat mezi „povstalci“ (Sýrie) a „teroristy“ (Irák). Ofenzíva islamistické ISIS (použito aktuální německé pojmenování Islámský stát v Iráku a Sýrii / Levantě, dnes již jen Islámský stát) ale nastoluje ještě další otázky, kterým se mainstreamoví „analytici“ pečlivě vyhýbají. Doposud bylo totiž jejich vrcholným výkonem konstatování, že za ISIS může Asad a o maličko méně i al-Maliki. Jako by neexistovala atlanticko-golfská intervence v Libyi, která islamistům otevřela nejen Tripolis a sklady zbraní, ale i Sahel spolu s „dálnicí“ na Blízký východ, všeobjímající podpora „přátel Sýrie“ zejména via Turecko „rebelům“ nebo intimní vztahy Washingtonu a Londýna k Rijádu, Paříže ke katarské Dauhá. Výjimky, které pojmenují věci pravým jménem, působí vzhledem k zarputilému mlčení zodpovědných vládních míst – jak do očí bijící rozdíl ke každodenním euro-aktivitám v ukrajinské kauze! – spíše bizarním dojmem. 17. června hovořila veřejnoprávní stanice ARD v teletextu (101, str. 1-3) otevřeně o tom, že (citát:) ‚teroristická organizace ISIS se financuje dary ze Saudské Arábie a Kataru i vybíráním „celních poplatků“ na cestách zejména v syrsko-iráckém pohraničí‘. V této souvislosti připomeňme, že například vláda SRN zdůvodňovala každý dosavadní prodej německých zbraní golfským feudálům tvrzením, že Saudská Arábie představuje ‚faktor stability‘ – i po „jarních“ masakrech v Bahrajnu před dvěma roky.

Absurdistán tzv. boje proti terorismu dokresluje nejnovější zpráva Spolkového úřadu na ochranu ústavy, která hovoří o nejméně 2000 evropských islamistech bojujících v Sýrii (neoficiální prameny vychází až z počtu tří tisíc), z toho na 320 z Německa, označených zároveň za největší teroristické ohrožení země, bezpečnostní riziko č. 1. V praxi to znamená toto: a) džihád může vraždit v Sýrii, nikoliv v Evropě; b) o turecké spojce víme, ale dokud šlo o jednosměrku blízkovýchodním směrem, nechali jsme ji pracovat; c) co platilo pro afgánský Talibán (vojenská akce USA a spojenců 2001 za podporu Bin Ládina a al-Kajdy na svém území), neplatí pro golfské šejky, naše spojence v boji za lidská práva a demokracii.

Zatímco Sýrie na leckterou otázku odpovídá, Irák nastoluje nové.

Je možné, aby NSA, CIA s jejich špionážními satelity i dalším zpravodajským službám unikly koncentrace a přeskupení více než 10 tisíc ozbrojenců v oblasti, která se podobá zapálenému šrapnelu? Podobně jako zmíněné masy džihádistů z Evropy, občanů členských zemí Unie, proudících většinou přes Turecko do Sýrie? Proč Spojené státy zdržovaly prodej letounů F-16 irácké armádě? Během květnové návštěvy iráckého premiéra ve Washingtonu odmítl Obama žádost al-Malikiho, aby USA poslaly na rojící se ISIS v irácko-syrském pohraničí bezpilotníky. Důvodem americké zdrženlivosti jen těžko mohly být mezinárodně-právní zábrany, Afghánistán, Pákistán nebo třeba Somálsko vědí, o čem je řeč. Nezapadal snad vojenský zásah proti „irácké“ ISIS do strategie podpory „syrských rebelů“? Nebo je nutné jít ještě o krok dál a zamyslet se nad tím, jestli snad sunitský klín a la Saúdská Arábie, byť ve formě kalifátu, mezi proíránskou Sýrii a šíitským Íránem není v zájmu Washingtonu? V tomto případě by současná řež v Iráku automaticky neznamenala debakl americké blízkovýchodní politiky a vzestup Iránu, ale naopak plán B, geniální tah poté, co vnitropolitický vývoj v Iráku po svržení Saddama nabral poněkud jiný směr, než jaký plánovali tehdejší váleční stratégové v Bílém domě i mimo něj. Ať tak či onak: spojenecká osa Írán-Irák-Sýrie (a Libanon) je to poslední, co si USA vzhledem k vlastním problémům, vojensko-politické regeneraci Ruska a narůstající váze Číny mohou přát.

Do jaké míry je syrská kauza schopná přinejmenším nabídnout reflektory, kterými lze posvítit na irácké stíny, musí čtenář v tomto okamžiku posoudit sám. V prvé řadě lze doporučit to, co Jan Masaryk, syn prvního československého prezidenta, nazýval ‚common sense‘ neboli selský rozum. Jedním z politických indikátorů může být kritika, kterou na adresu irácké vlády bezprostředně po zahájení islamistické ofenzívy vyslovili Obama, Kerry a jejich evropští přátelé. Prý na krizi nese svůj podíl viny, poněvadž z politického rozhodování vyloučila sunnity a Kurdy. Nejde přitom jen o to, do jaké míry Kurdové vůbec o spolurozhodování v Bagdádu stojí a jaký zájem mají na jednotném Iráku, za pozornost stojí především nedávné vyhlášení izraelské vlády na podporu samostatného kurdského státu. A jak podivně zní tato „objektivní“ kritika na pozadí ukrajinské krize, ve které pučistická vláda v Kyjevě hned v prvních dnech po převzetí moci degradovala ukrajinský jihovýchod na vnitrostátní kolonii. V každém případě platí pravidlo, že když něco vypadá jako jablko, chutná jako jablko a dokonce roste na jabloni, tak se asi skutečně jedná o tento druh ovoce. A nelze popírat, že onen plán B se velmi začíná podobat americké „vizi“ tzv. Nového Blízkého východu složeného z menších gubernií ustanovených podle etnického nebo náboženského klíče, kterou v roce 2006 představila světu tehdejší ministryně zahraničních věcí USA C. Riceová během své návštěvy Tel Avivu. Zejména poté, co Obama právě nyní hodlá vyzbrojit a vycvičit „umírněné a prozápadní syrské rebely“.

Na pozadí těchto spekulací si dovolím netradiční závěr. Ten zdaleka není samoúčelem, neboť navazuje na onu pustinu německých masmédií, o které jsem se úvodem zmiňoval. A protože jde o jakousi směsici osobního a obecného, příjemného a užitečného, poprosím v tomto případě čtenáře i vydavatele o porozumění a shovívavost.

Ve svém textu o pobytu Noama Chomského v Česku (jde o nadčasovou a inspirativní událost, ke které se ještě hodlám vrátit) napsal Michal Komárek krátkou reakci na naši diskuzi ohledně textu Levá / Schnur o NATO a EU. Chtěl bych mu za ni poděkovat a vyjádřit hluboký respekt, stejně jako novinám (LtN), které naše texty publikují. Mohl bych tak učinit soukromě, osobním mejlem, ale považuji za nesmírně důležité vyslovit tyto věci veřejně, snad právě na konci článku, který by zřejmě v mnohých bodech vyvolal kolegovy pochybnosti (ale kdo ví: možná bychom se shodli z obou stran na více bodech, než jak se může na první pohled zdát). Neboť dokud existuje medium, jakým jsou Literární noviny, které má navíc své místo uprostřed společnosti a ve kterém je možná takto svobodná výměna názorů, potom se česká žurnalistika nachází v lepším stavu, než jak by si mnohý náš občan mohl myslet.

1 komentář :

  1. Komu prospěje - komu uškodí vznik chalifátu?

    Je to jen další logický tah americké politiky.

    OdpovědětVymazat