Reklama

středa 13. srpna 2014

MH17: dílo separatistů nebo ukrajinský „9/11“? I.




13. 8. 2014 / Petr Schnur / zdroj

1. července přinesla rozhlasová stanice Deutsche Welle s odvoláním na prameny Severoatlantické aliance zprávu o nasazení balistických raket ukrajinskou armádou proti městu Doněck. Problém byl v tom, že tím fakticky potvrdila předchozí tvrzení povstaleckých sil i ruské armády.

Deutsche Welle není Putinův mediální trojský kůň v Německu, ale tradiční veřejnoprávní medium pod státním dohledem. V pozdní večerní hodinu se nechalo NATO slyšet, že nasazení této zbraně potvrdit nemůže.

Žádné vysvětlení těchto „zmatků“ ze strany rádia, natožpak konflikt o autenticitu zprávy, jen další příklad bezpříkladného úpadku západní mediální kultury. Bezmála každodenní praxe poslušného tlumočníka stanovisek „centrál“ a jejich barevných „aktivistů“, který se vykašlal na žurnalistickou etiku i ambiciózní profesionalitu. Postavit se do latě výměnou za tučné redakční prebendy se stalo vůdčí filozofií většiny „svobodných masmédií“, této bývalé kontroly moci a strážní instance demokracie.

O co jde…

Kyjev stahuje kolem rebelského města další tankové a raketové jednotky, postmajdanská chunta i přes enormní ztráty a masovou dezerci obyčejných vojáků pokračuje v díle zkázy. Vyhecovaná Washingtonem, který se bojí ztráty absolutní dominance a za podpory politicky vyprahlé Evropy, ze které bruselské instituce udělaly jeho poslušný nástroj.

V praxi vypadá zglajchšaltovaná politická euro-kultura a její mediální odnož takto. Emocionální provolání německého bulváru Bild po tragédii malajského letounu, kdy už svět konečně stopne Putina, patří do kategorie svobody projevu, otázka protiválečných demonstrantů, kdo zastaví Netanjahua, zavání antisemitizmem.

Připisovat vinu pouze Izraeli na krveprolití v Gaze je prý nepřípustné, jednostranné obviňování separatistů a Moskvy z eskalace násilí se stalo mantrou „zpravodajství“ z Ukrajiny. Francie, vedle Spojených států, Turecka, Kataru (sunitští sponzoři různých odnoží Muslimských bratrů, tedy i Hamásu) a Saudské Arábie největší přítel libyjského i syrského džihádu, problém vyřešila „byrokratickým pendrekem“: pro-palestinské demonstrace jednoduše zakázala.

Na rozdíl od ‚antisemitizmu‘ nebo třeba ‚antiamerikanizmu‘ pojem ‚anti-rusismus‘ v seznamu škodlivých „izmů“ nenajdeme, paušální „posudky“ na adresu Ruska jsou nejen dovolené, ale jak se zdá, i žádané. Ukrajinská kauza navázala na syrskou a plně otevřela pole působnosti pro politicky korektní rusobijce. Fakta nejsou důležitá: nejde o politiku založenou na empirii, ale o sugestivní psychologii neustálého opakování vžitých stereotypů. Ty mají díky jejich systematické aplikaci tu výhodu, že pokud nepřesvědčí (což se děje stále častěji), tak alespoň unaví, vyvolají ve veřejnosti pocit, že je stejně o všem předem rozhodnuté. Výsledkem je nejen stoupající nedůvěra vůči systému a jeho orgánům včetně masmédií, ale i politický fatalizmus. Ukrajina potvrdila a přitvrdila obecný trend posledního desetiletí: veřejnost již „politice“ nevěří. Krátkodobě to vládnoucí elity může těžit, dlouhodobě jde o rozklad okcidentu.

Brusel pod tlakem Washingtonu

Vyšetřování tragédie letu MH17 ještě pořádně nezačala a EU již projednávala další sankce proti Rusku. Tím po kauzách Kosovo, Libye a Sýrie opět potvrdila, jak dokáže být „flexibilní“ nejen vůči politické realitě, ale i k právu jako takovému, včetně toho ‚lidského‘. A čím víc se množily (a nadále množí) pochybnosti o kyjevsko-washingtonské verzi neštěstí (k tomu dodejme, že ruské orgány doposud jako jediné předložily mezinárodní veřejnosti konkrétní, juristicky relevantní materiál), tím akčněji vystupuje Washington, Brusel i některé euro-státy.

Připomeňme, že povstalci nepředali černé skříňky Moskvě a nepožadovali, aby byly vyhodnoceny v Minsku, Havaně nebo Pekingu – dostal je Londýn. Jedinou – a vzhledem ke zkušenostem s pochybnou role OBSE v Kosovu nebo s její nedávnou, dodnes nevyjasněnou „vojenskou misí“ právě na jihovýchodní Ukrajině zcela pochopitelnou – podmínkou byla účast Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO) na vyšetřování.

Ritualizovaná inscenace bruselských sankcí, toto pravidelně se opakující euro-show, bylo opět zahájené britsko-polsko-baltskou „bumtarasa“ s odstupem dvou až tří dnů po startovacím výstřelu z Bílého domu. Evropa se tedy i nadále nachází ve vleku americké politiky a je otázkou, jestli právě toto není hlavním smyslem instrumentalizace letecké katastrofy malajského letounu Washingtonem. Jako v případě „9/11“ jde o navození atmosféry psychologického tlaku, který morálně brání říct ‚NE‘. Dodejme, že již vzhledem k tragédii samotné – bez ohledu na skutečného viníka i druh viny. Lze totiž pozorovat fenomén, který se stále a znovu opakuje při každém údajném zločinu „darebáckých režimů“, ať již šlo o údajné masové hroby kosovsko-albánských civilistů, Kaddáfího plánech na zničení Bengází a armádě nadopované viagrou nebo třeba nasazení chemických zbraní syrskou armádou. I ta nejabsurdnější tvrzení, která slouží k bezprostřední legitimaci tzv. tvrdých reakcích „mezinárodního společenství“ přestávají být pro transatlantické stratégy důležitá v tom okamžiku, kdy se rozjedou „odpovídající reakce“ (hospodářské sankce, zablokovaná konta, letecké nálety a pod.). To, co zůstane, nejsou fakta, ale pachuť z neustále opakovaných tvrzení v našem podvědomí, která následně slouží jako kvazi politická kulisa, jakýsi umělý matrix světové pseudo-reality, ve které vyspělý a zbožněný Západ (opět!) bojuje proti barbarskému, ďábelskému Východu.

Co prozradila média

V televizním zpravodajství německé veřejnoprávní stanice ARD (pondělí, 21. července) informovala moskevská zpravodajkyně o materiálech ruského ministerstva obrany, které měly dokázat jednak přítomnost stíhačky v bezprostřední blízkosti malajského letadla, jednak rozmístění několika ukrajinských Buků v kritické oblasti. Vše doloženo dokumenty, jejichž obsah sice nemohou prověřit laici, ale zcela určitě specialisté z USA a dalších států. Na závěr sice zalamentovala nad absencí amerických důkazů o opaku, nicméně vinu opět diagnostikovala u Putina, který prý chytře na každý tlak reaguje protitlakem. Následný komentátor tomu nasadil korunu, když nám vyjevil, že Rusko tím vším (rozuměj: předloženými věcnými indiciemi) eskaluje situaci (sic!). A některé z prvních večerních internetových titulků mediálního mainstreamu označily předložené dokumenty za ‚ruskou provokaci‘ – aniž by je zpochybnily.

Kauza „euro-majdan“: česká politika a dědictví komunizmu

Jak tomu všemu rozumět? „Svobodná média“ interpretují konkrétní podklady pro vyšetřování jako provokaci, zatímco tvrzení podložená zase jen tvrzením požívají statut plnohodnotného důkazu. Vrcholem tohoto právního absurdistánu byly „důkazy“ o ruské vině, které již třetí den po tragédii prezentovalo americké velvyslanectví v Moskvě na svých webových stránkách. Jejich pramenem měla být kromě jiného i ‚sociální média‘ (sic!).

Rozruch kolem neštěstí mezitím využil Kyjev, který se dělostřelectvem a tanky snaží narychlo proměnit Doněck v ukrajinskou Gazu. Jede o onen „Plán B“, kterým na konci června hrozil kyjevský místodržící Porošenko, pokud vzbouřenci nesloží zbraně? O tom masmédia raději mlčí, stejně jako o dalších podivných okolnostech letecké katastrofy, ke kterým se ještě dostaneme.

Jak toto stále se opakující počínání „svobodného světa“ interpretovat? Jak hodnotit stoupající nervozitu a narůstající agresivitu vůči všemu, co se nějakým způsobem vymyká kontrole transatlantického „společenství“? A jak je možné, že většina dříve slušných a relativně svobodných médií během posledních zhruba patnácti let zcela opustila metodu analytické reflexe a proměnila se v nástroj primitivní propagandy hospodářsko-politického komplexu, před jehož politickým vlivem v USA již v roce 1961 varoval prezident Eisenhower a který nyní ovládnul i Evropu?

Tragédie letu MH17 jen podtrhuje, o co v ukrajinské kauze (stejně jako v kosovské, irácké, libyjské a syrské) ve skutečnosti jde: o snahu zachovat exkluzivní postavení USA, které se jim dostalo po rozpadu SSSR a východního bloku, přičemž je otázkou, do jaké míry lze ještě hovořit o ‚státních zájmech‘. Zůstaneme-li ale u této klasifikace, potom jde o svět, který prodělává dramatické změny od jeho fakticky mono-polární struktury 1990. let směrem k multi-polaritě několika politických, ekonomických a kulturních center. Zásadní problém západního společenství spočívá v tom, že sází pouze na konfrontaci a zároveň je ve snaze zachovat absolutní převahu (dominance namísto partnerství) ochotna obětovat ty hodnoty, které verbálně světu nabízí: reprezentativní demokracii a právní stát. Politický a mediální přístup k událostem jak na Blízkém východě, tak na Ukrajině již neznamená karikaturu právního státu a žurnalizmu, ale jejich labutí píseň.

Co se stalo s letem MH17?

Při pokusu zodpovědět tuto otázku, ostatně podobně jako v jiných podobných kauzách, můžeme postupovat kvazi kriminalisticky a tak dlouho s akribií skládat puzzle dostupných informací, dokud se nám nezjeví konečný obraz. Nebo alespoň jeho podstatná část, ze které lze učinit předběžný závěr.

Další možností, nebo přesněji řečeno vynucenou nutností (dlužno dodat, že častější) je na základě indicií zapojit „common sense“, onen „selský rozum“, kterého se často dovolával Jan Masaryk, a pokusit se logicky zvážit všechny možnosti. Nelze přitom opomenout důležitou, ba mnohdy dokonce klíčovou otázkou „qui bono“: kdo z věci může mít největší prospěch a kdo více méně škodu. Chemická kauza v Sýrii byla posledním příkladem pokusu o zcela nelogickou pro-válečnou manipulaci.

Pokud nám to stav informací dovolí, potom lze použít syntézu obojích metod: stavět puzzle, analyzovat dostupná fakta / indicie a myslet logicky. Pokusme se o to i v případě tragédie letadla Malajských aerolinií. Podle uvedeného postupu bude zřejmé, že co je možné, nemusí být pravděpodobné.

Kdo byl schopen?


Úvodem budiž poznamenáno, že následující text vychází z násilného přerušení letu, nikoliv z neštěstí. Kromě toho se zabývá pouze variantou raketa země-vzduch, kterou do hry od prvního okamžiku vnesl Západ. Jiné varianty útoku jako například výbuch nálože na palubě „v pravou chvíli“ nebo sestřel stíhacím letounem (což neznamená, že tyto možnosti neexistují) v tuto chvíli ponecháváme stranou. V tuto chvíli jen dodejme, že se stále více množí argumenty pro sestřel stíhačkou.

Otázka schopnosti či možnosti je samozřejmě zásadní, i když ne rozhodující. Někdo může disponovat nástrojem, nemusí mít ale znalosti / schopnosti nebo vůli tento nástroj – přinejmenším v té či oné formě – použít. Zůstaňme u východoukrajinských povstalců, neboť je jasné, že ruská i ukrajinská armáda systém ovládá.

Podle jejich prohlášení prý rakety země-vzduch schopné zasáhnout cíl ve výšce nad – „plus-minus“ – sedm kilometrů neměli a nemají. Což by samozřejmě automaticky znamenalo, že jsou mimo podezření. Zprávy z doby bezprostředně před tragédií ovšem signalizují nebo přinejmenším připouští, že by je mít mohli. Samozřejmě nelze vyloučit válečnou propagandu, snahu nahnat pilotům bojových letadel strach, ale připusťme, že se jednalo o autentické výpovědi. V tom případě je velmi nepravděpodobné (jak jsme již řekli: nemožné není nic), že by je dodalo Rusko. Celá oblast je nepochybně pod kontrolou amerických satelitů, které monitorují rozmístění ruské armády a které by nepochybně vděčně zdokumentovaly každý její pohyb přes hranici. Pokud je tedy povstalci vlastní, tak od ukrajinské armády. A nyní bychom mohli položit otázku: jednalo se v takovém případě o neočekávanou kořist v rámci bojů, „nákup“ od úplatného popřípadě „proruského“ generála nebo o nastraženou past, kterou jim připravil Kyjev ve spolupráci se zahraničními „poradci“?

Kromě okolností eventuálního vlastnictví raket je důležité znát jejich technickou stránku.

Za prvé. Buk není raketová střela, ale systém tří obrněných vozů s jednotlivými komponenty jako radar, jistič cíle a podobně. Jedná se o vysoce sofistikovanou zbraň, kterou může ovládat pouze specializovaná a perfektně sehraná posádka. Je tedy zcela nepravděpodobné, že by se rebelové během několika dní naučili tento systém obsluhovat. Samozřejmě nelze vyloučit, že takový tým mají, muselo by se ale jednat buď o bývalé příslušníky protivzdušné obrany specializované na systém Buk, což nelze vyloučit, nebo o „pomocníky“ z Ruska. V tvrzení americké velvyslankyně Powerové, že by u Buku museli být ruští vojáci, byla tedy kapka pravdy, byť její intencí nebyl apel na objektivitu vyšetřování, ale naopak co nejrychleji spojit Rusko s katastrofou. Otázkou ovšem je, co by Moskva tímto činem získala? Důvodů k vojenské intervenci na východ Ukrajiny, pokud by o ni stála, má dostatek. Od masakrování civilního obyvatelstva, přes lavinu uprchlíků až po odstřelování ruského území.

Kdybychom na Doněck a Lugansk nasadili severoatlantická měřítka uplatněná v Kosovu, Libyi a Sýrii, musela by být již dávno ustanovena bezletová zóna a „proruští rebelové“ by za masívní vojenské podpory letectva Ruské federace mašírovali na Kyjev. Závěrem dodejme, že omyl ze strany ruské armády lze v podstatě vyloučit.

V atmosféře masívní anti-ruské kampaně Kyjeva a jeho západních mentorů, kteří se snaží fabrikovat jedno ruské ohrožení za druhým, lze předpokládat maximální opatrnost a bdělost během konfliktu. A nezapomeňme, že její technické možnosti rozlišit civilní letoun od vojenského jsou srovnatelné s americkými.

Za druhé. Každá armáda a snad tedy i ukrajinská podobné systémy zabezpečuje elektronickými kódy proti zneužití. Lze si představit, že ty rozluštit a systém uvést do provozu je bezesporu i pro profesionály nelehká záležitost, zejména v tak krátké době. A pokud systém zakódovaný nebyl, šlo o lajdáctví, které má být v ukrajinské armádě velmi rozšířené, nebo o zamýšlenou součást plánu s tímto danajským darem?

Pokračování dnes odpoledne

Žádné komentáře :

Okomentovat

Na opakovanou žádost čtenářů, kteří se nechtějí zapojovat do diskuzí obsahující vulgární a urážlivé výroky. Jejich odstraňování je časově náročné a narušuje plynulost diskuze. Proto nebude dále možné vkládat anonymní komentáře.
Pro vložení komentáře je proto nutné se na stránce "Nová republika" přihlásit vpravo v horním rohu této stránky "přihlásit se" (výběrem emailového účtu např. Google) a upravením uživatelského profilu (v kolonce Nastavení>Upravit uživatelský profil). Děkujeme za pochopení.