Reklama

středa 6. srpna 2014

Sergej Glazev: Jak neprohrát ve válce IV.


6. 8. 2014   zdroj

Ze závěrečné pasáže článku Putinova poradce
  
Předchozí části článku, který akademik Sergej Glazev, Putinův ekonomický šéfporadce, nazval Jak neprohrát ve válce, jsme přiblížili v minulých dnech. Následuje výtah z jeho závěrečné pasáže:
Domino, mířící k nové světové válce, zvrátí jen politika, schopná „podlomit ideologickou dominanci USA“. A zbaví je aureoly „zákonodárce norem a vzorů chování“. Teprve to je připraví i o šanci „sugerovat komplex méněcennosti jiným zemím a vměšovat se z této pozice to  jejich vnitřních věcí“. A „dramaticky tak sníží i efekt americké politiky ´měkké síly´, bez níž nebude fungovat ani vojensko-politické přinucení“.

Zpochybnit „ideologický primát USA na bázi hodnotového systému, který samy oktrojují, je však nereálné“. K výsledku vede jen „úder na hodnotový systém, na němž se onen primát zakládá“. Tedy na samu „postmodernistickou" relativizaci všech racionálních i etických norem, proti níž třeba postavit alternativu v podobě propracované „sociálně-konzervativní syntézy“, založené na „principech spravedlnosti a odpovědnosti“, skutečné „rovnosti bez ohledu na vyznání, etnickou, třídní i jakoukoli jinou příslušnost“.

„Harmonizace mezinárodních vztahů lze dosáhnout jen na bázi fundamentálních hodnot, sdílených všemi kulturně-historickými komunitami.“ Právě tím získá nezpochybnitelnou legitimitu i program „reformy mezinárodních měnově-finančních a ekonomických vztahů na bázi principů spravedlnosti, respektu k národní suverenitě a vzájemné výhodnosti“. A tedy nutně i „podstatného omezení volné působnosti tržních sil, plodících permanentní diskriminaci většiny lidí i zemí“. Skutečné „globální odpovědnosti vrcholných politických představitelů a předních zemí za harmonický rozvoj mezinárodních vztahů“. Jen „sociálně-konzervativní syntéza“, která „fundamentální mravní normy, hájící samy základ lidské existence“, aktualizuje pro dnešní svět, je s to restituovat i „dnes otřesené hodnoty sociálního státu“.

„Liberální globalizace podlomila možnosti států ovlivňovat distribuci národního důchodu a bohatství. Nadnárodním korporacím umožnila neomezeně přemísťovat zdroje, kontrolované dřív státy. Ty nutí naopak snižovat míru sociálního zajištění svých občanů, aby tak zachovaly atraktivitu vlastní ekonomiky pro investory. Zároveň poklesla i efektivnost státních sociálních investic, jejichž uživatelé získali svobodu volby státního občanství. Přisvojení rostoucí části důchodů, generovaných světovou ekonomikou, americkou oligarchií, vede k poklesu životní úrovně obyvatel většiny zemí s otevřenou ekonomikou a k narůstajícím diferencím v dostupnosti hmotných statků.“

„Dezerci kapitálu od sociální odpovědnosti“ zabrání jen řada kroků, skutečně účinných pouze v podobě mezinárodně závazných norem a mechanismů. Především „likvidace zón off-shore, umožňujících kapitálu vyhýbat se daňovým závazkům“ – a naopak „legalizace práva států regulovat přeshraniční transfery kapitálu“. Další odklady nesnese ani potřeba „vyrovnat sociální náklady různých států“ zavedením „globálních minimálních sociálních standardů“, garantujících přednostní „zvýšení úrovně sociálních zabezpečení obyvatel nejchudších zemí“.

Reálnou šanci na úspěch má jen takto tematicky rozkročená „protiválečná koalice“.  „Zformování globálních mechanismů sociálního zajištění“ – a tedy logicky i „financování postupu, vyrovnávajícího životní úroveň“ – by měla pojmout za jednu ze svých klíčových priorit. Jen sama „daň z konverzí měn“ – a to ve výši pouhé setiny procenta hodnoty každé z nich – by vynesla 15 tisíc miliard dolarů ročně. Glazev je navrhuje akumulovat do nadnárodního rozpočtu, podléhajícího schválení a kontrole Valného shromáždění OSN – a čerpaného především jejími specializovanými organizacemi typu UNESCO, UNIDO i Mezinárodní organizací práce či Mezinárodním Červeným křížem.

Nefalšovanou „globalizaci“ – místo dnešního dvojího metru, uplatňovaného na velmocenské bázi – vyžadují i normy a mechanismy ochrany životního prostředí, zajištění přístupu světové populace ke vzdělání i řešení ostatních neuspokojivě zvládaných civilizačních problémů. Putinův poradce navrhuje „globální systém ochrany životního prostředí, financovaný odvody těch, kdo je znečišťují“ (na bázi „univerzálně platných norem“ a „pod kontrolou mezinárodní organizace“). I globálně závazné „minimální parametry základního a středoškolského vzdělání“, spojené s „dotacemi nejméně rozvinutým státům z výše uvedené daně“ z měnových konverzí. Pro nejvyšší stupeň pak mj. „kvóty na vysokých školách vyspělých zemí pro zahraniční studenty, přijímané mezinárodním konkursem“, jejichž „studium by se hradilo z téhož daňového zdroje“.

„Protiválečná koalice“ by měl přijít i s propracovaným „protikrizovým programem harmonizace světového řádu“. Podle Glazeva musí čelit mj. „monopolizaci všech funkcí regulace mezinárodní ekonomické výměny v kterémkoli privátním či národním zájmu“, stejně jako „emise světové měny, technických standardů“ i dalších integrálních prvků mezinárodní ekonomiky. „Odvrátit globální finanční katastrofu“ dokáží jen „energické kroky, směřující ke zformování nové bezpečné a efektivní architektury světového měnově-finančního systému, založené na vzájemně výhodné  výměně národních měn“. Má-li svou roli, vymezenou v jeho konstitutivních dokumentech, plnit Mezinárodní měnový fond, musí se „od základu změnit jeho funkce i řízení“ tak, aby převzal účinnou odpovědnost nejen za „monitoring tvorby kursů národních měn“, ale „emise světové měny“ a „globálního bankovního dozoru“.

K prvořadým prioritám patří i „zajištění volného přístupu rozvojových zemí k nových technologiím proti závazku, že se zřeknou jejich využití k vojenským účelům“ i efektivního mezinárodního mechanismu „neutralizace spekulativních útoků na národní měny“. Protiválečná koalice však musí rozvinout hlavně komplexní program „přechodu do nové Kondratěvovy dlouhé vlny“ na bázi jí adekvátní „technologické struktury“, stimulující rozvoj nano- a biotechnologií i informačně-komunikačních průlomů a jejich aplikace především ve zdravotnictví, vzdělání, vědě,  ochraně životního prostředí a dalších sférách, a nikoli vojenské techniky. To nutně předpokládá zásadně nový stupeň „integrace intelektuálních potenciálů vedoucích zemí světa“ i „společné financování nosných programů vědeckotechnického rozvoje“.

Nejakutnějším imperativem je však zvládnutí ukrajinské krize. „Podaří-li se lidové domobraně Donbasu ubránit před nacistickou juntou, bude to zdrcující porážka přesilovky, vložené do ní americkou  agresí, která tak přijde o svůj image magické síly. Historickou analogií donbaského odporu je obrana Stalingradu, po níž moc německo-evropského fašismu upadla a zrodila se možnost založit protihitlerovskou koalici. Lidová domobrana Donbasu, kladoucí odpor ukrajinským nacistům, brání Rusko před americkou agresí, a svět – před čtvrtou světovou válkou. Dokud jsou ukrajinští nacisté vázáni trestnou operací v Donbasu, nemohou vyrazit na Krym a rozpoutat válku s Ruskem. Nezmocní-li se Donbasu, nejsou s to udržet moc ani na Ukrajině, odsouzené zpřetrháním ekonomických styků s Ruskem k hospodářské katastrofě. Na pozadí humanitární katastrofy se nacistická psychóza rychle rozplyne a ukrajinská populace začne znovu vnímat objektivní informace. To rozloží sociálně-psychologické základy nacistického režimu, schopného vegetovat jen v podmínkách vítězné války s Ruskem díky bezmezné pomoci USA a EU. Má-li být světová válka odvrácena, tuto pomoc proto třeba omezit, vyloučit její vojenskou komponentu.“

„Spojené státy jsou však v gradaci ukrajinské krize do světové války s Ruskem nuceny hrát vabank. Padne-li jimi vytvořený nacistický režim a vejdou-li ve známost jeho zločiny proti civilní populaci, otřese to i přeludem  neomylných USA v Evropě. Legitimní obrana Ruska vyvolá v řadě evropských zemí krizi důvěry k jejich politickým elitám, což spolu s růstem protiamerických nálad podlomí dominanci USA v EU a omezí ji i v NATO. Válku se podaří odvrátit, a vznikne tak možnost budovat jednotný prostor ekonomické a humanitární spolupráce od Lisabonu po Vladivostok, navržený ruským prezidentem.“

Právě to je však „sled událostí, nepřijatelný pro stratégy americké oligarchie. Za válku v Evropě proti Rusku nemají, co do jejího globálního efektu, žádnou náhradu. Takové napětí i konsolidaci spojenců, jako válka v Evropě proti Rusku, není s to vyvolat ani válka na Blízkém východě, ani japonsko-čínský konflikt o ostrovy a dokonce ani válka ve Střední Asii. Americká agrese na Ukrajině bude proto narůstat. Na nacistickou juntu zesílí tlak, aby válečné akce v Donbasu, bez ohledu na masové vraždění civilní populace, eskalovala až do posledního Donbasana. Bude ji ponoukat k ozbrojeným provokacím proti Rusku, majícím je zatáhnout do války s ukrajinskou armádou, zcela bez ohledu na masové oběti jejích vlastních příslušníků.“

„Vojenský zásah Ruska by situaci zvrátil a agresi nacistické junty zastavil. Vedl by však zároveň k zatažení EU do ukrajinského konfliktu, která na sebe  asociační dohodou vzala odpovědnost za řízení Ukrajiny v případě regionálního konfliktu. To by vyústilo v jeho internacionalizaci a stalo se dalším krokem k rozpoutání světové války. Právě to je cílem provokace kolem destrukce malajsijského Boeingu s pasažéry z EU na palubě ukrajinskými vojenským velením, řízeným americkými zvláštními službami. Ve snaze zatáhnout do války s Ruskem evropské země se americko-nacistická junta neštítí žádných zločinů.“

„Kroky Ruska však nesmí jít na ruku americkému scénáři rozněcování světové války. Chce to naopak postup, který ho zmaří.“ Jak „účasti evropských zemí v ukrajinském konfliktu“, tak „jejich vojenské pomoci nacistické juntě“ třeba čelit „kategorickým varováním, že by je Rusko vnímalo jako válečný akt se všemi z toho plynoucími důsledky“. „Politické elity i nejširší veřejnost USA a evropských zemí musí dostat jasně na srozuměnou, že je v případě přímé pomoci nacistům v občanské válce s lidovou domobranou čeká nepřijatelná újma.“

„Gradaci ukrajinské krize ve světovou válku“ – píše Putinův přední poradce – třeba čelit „za prvé vyloučením porážky lidové domobrany a nacistické ´očisty´ Donbasu“; za druhé rozvinutím informační a diplomatické kampaně „osvětlující podstatu katastrofy, odehrávající se na Ukrajině v důsledku státního převratu, organizovaného USA, který dosadil k moci nacisty“; „za třetí deklarací kategorického stanoviska, že americko-evropská podpora trestné operace proti civilní populaci je naprosto nepřijatelná a Rusko ji bude považovat za vyhlášení války“; „za čtvrté vytvořením široké mezinárodní koalice proti americké politice rozněcování světové války“; a „za páté dosažením osvobození Ukrajiny od nacistického režimu, nastoleného USA, silami lidu samotné Ukrajiny“.

„Nelze přitom vyloučit, že se tyto kroky ukáží nedostatečné, či ve snaze zastavit americkou agresi nepřinesou kýžený efekt. Proto je třeba přijmout i opatření k upevnění systému národní i mezinárodní bezpečnosti, vylučující porážku Ruska či jeho vnitřní destabilizaci.“

Glazev odmítá verze, spatřující v dnešní ukrajinské krizi jen souhru více či méně nahodilých okolností: „Pokud by Janukovyč asociační dohodu s EU podepsal, vypukla o půl druha roku později za prezidentských voleb. V té době by už vstoupily do hry mechanismy řízení ekonomické, zahraniční a obranné politiky Ukrajiny ze strany EU, zakotvené v asociační dohodě. Na hranicích s Ruskem by se rozvinuly nyní budované ukrajinsko-polsko-litevské jednotky už na bázi hotové procedury společných akcí evropských a ukrajinských ozbrojených sil při řešení ozbrojených regionálních konfliktů: Třebaže asociační dohoda zakotvuje závazek Ukrajiny, že v těchto konfliktech bude postupovat pod vedením EU a řídit se její zahraniční a obrannou politikou, je nasnadě, že reálná koordinace válečných operací je v rukou NATO pod vedením Washingtonu.“

„O tom, že v případě prezidentských voleb na podzim roku 2015 by nastoupila stejná technologie výměny Janukovyče, jako za státního převratu tuto zimu, není pochyb. Výměna by se však odehrála relativně legitimní cestou, což by angažmá Ruska vyloučilo. Amerika by z řad své agentury  sestavovala ukrajinskou vládu i silové struktury a úkolovala ji připojit zemi k NATO a vytlačit ruskou Černomořskou flotilu Krymu. Proti Rusku by nestály jednotky nacistických banditů, nýbrž plně legitimní ukrajinsko-evropské vojenské kontingenty s oporou v celé vojenské síle NATO…Rusko by se ocitlo v podstatně horší situaci než dnes, po znovusjednocení Krymu a nastolení nacistické junty v Kyjevě, jejíž nelegitimnost a kriminální jednání odsuzuje Ukrajinu ke katastrofě.“

„Katastrofickému scénáři by dokázalo předejít jen to, pokud by Janukovyč nezůstal na vodítku amerických a evropských emisarů, ubránil stát před nacistickou vzpourou a státní převrat nedopustil. Pro USA by se to však rovnalo porážce dlouholetého protiruského tažení, jež na Ukrajině vedou po celé postsovětské období. Proto vykonaly vše, co bylo v jejich silách, a do zorganizování státního převratu a předání moci svým nominantům vložily všechny dostupné politické, informační i ekonomické zdroje.“ 

Glazevův text hýří i diagramy. Znázorňují mj. křivku trendů, náchylných provokovat napětí a války. Protínají se právě v období následujících zhruba 4, resp. 8 let: „Rozbor dlouhodobých cyklů ekonomické a politické dynamiky ukazuje, že nejpravděpodobnějším obdobím velkých regionálních válek za účasti USA a jejich satelitů proti Rusku je – 2015-2018.“ Tedy etapa „přechodu nové technologické struktury z fáze zrodu do fáze růstu, kdy se utváření nové technologické trajektorie kompletuje a začíná modernizace ekonomiky na její bázi. Právě v tomto období provází technologický zvrat i změny ve struktuře mezinárodních vztahů…Boj mezi novými a starými lídry technicko-ekonomického rozvoje o dominanci na světovém trhu, vedoucí k růstu mezinárodního napětí a provokující vojensko-politické konflikty, jež dosud ústily do světových válek. Právě takové období začíná dnes a bude pokračovat v letech 2020-2022, kdy se nová technologická  struktura zformuje a světová ekonomika vstoupí do fáze stabilního rozvoje na jejím základě.“   
  
V USA navíc „roku 2017 odstartuje nový volební cyklus, namíchaný zřejmě z rusofobie jako ideové báze inscenace války. Do té doby se však krizový stav amerického finančního systému může projevit ztenčením rozpočtových zdrojů, znehodnocením dolaru a citelným zhoršením životní úrovně obyvatelstva. Vnější agrese USA může ztratit dech na Blízkém Středním východě a v Afghánistánu a Iráku utrpět fiasko.“

Podaří-li se však Rusku dosáhnout potřebné „intelektuální, ekonomické i vojenské mobilizace, má šanci v konfliktech let 2015-2018 neprohrát, neboť USA a jejich satelity nebudou k otevřené agresi ještě připraveny“. Rusko tak čeká „nejnebezpečnější fáze počátkem 20. let našeho století, kdy začne technologické přezbrojování rozvinutých zemí a Číny, USA a další západní země se vymaní z deprese let 2008-2018 a realizují nový technologický skok. Právě v období 2021-2025 může Rusko znovu zaostat v technologickém a ekonomickém směru, což by znehodnotilo i jeho obranný potenciál a dramaticky vyhrotilo sociální i mezietnické konflikty, tak jak to postihlo SSSR koncem 80. let.“
Právě na to „nezakrytě sázejí i američtí analytici ze CIA i dalších institucí“. Tedy na „autodestrukci Ruska po roce 2020 díky vnitřním sociálním a mezietnickým konfliktům, iniciovaným zvenčí. Ilustruje to i fakt, že novým velvyslancem USA v Rusku byl jmenován nejproslulejší organizátor ´barevných revolucí´ a státních převratů v postsovětském prostoru John Tefft.“

Spojené státy v „řadách ruských politických, podnikatelských i intelektuálních elit budují systematicky ´pátou kolonu´ a podle některých aproximací do toho rok co rok vkládají kolem 10 miliard dolarů. Aby se nejhoršímu ze všech scénářů předešlo, chce to vnitřní a zahraniční politiku, upevňující národní bezpečnost, zajišťující ekonomickou samostatnost, zvyšující mezinárodní konkurenceschopnost a předstih národní ekonomiky před zahraničními soupeři, mobilizaci společnosti a modernizaci vojensko-průmyslového komplexu.“          
     
„Do roku 2017, kdy USA začnou Rusko ohrožovat otevřeně a na všech frontách, musí ruská armáda disponovat moderní a efektivní výzbrojí, ruská společnost být konsolidovaná a s důvěrou ve vlastní síly, ruská intelektuální elita vládnout plodům nové technologické struktury, na jejíž vlně musí růst i ruská ekonomika, a ruská diplomacie – organizovat širokou protiválečnou koalici zemí, jejíž koordinovaná kroky budou s to americkou agresi zmařit.“

Jde přitom o koalici, povolanou nejenom „novou světovou válku odvrátit“, ale také „v ní zvítězit, nepodaří-li se jí zamezit“. Podle Glazeva má šanci se rozkročit až po „evropské země, zatahované do války proti Rusku v rozporu se svými vlastními národními zájmy“, „země BRICS, jejichž ekonomický vzestup může destabilizace organizovaná USA torpédovat“, „Koreu a země Indočíny, které o zhoršení vztahů s Ruskem nemají zájem“, „země Blízkého a Středního východu, jimž by nová světová válka přinesla eskalaci jejich vlastních regionálních konfliktů“, „latinskoamerické země bolívarské aliance, jimž podněcovaná světová válka hrozí přímou invazí USA“ i „rozvojové země skupiny G77 – dědice Hnutí nezúčastněných – vystupující tradičně proti válkám a za spravedlivý mezinárodní řád“.

Jejich společné kroky ponesou tím větší efekt, oč víc spojí síly proti „klíčovým hrozbám chaotické války“. A vedle jejich energické blokace se zaměří i proti samému „základu americké vojensko-politické moci“ – „emisi dolaru jako světové měny“. Budou-li „USA své agresivní kroky, rozněcující světovou válku, dál stupňovat“, koalice by měla „dolar úplně přestat užívat ve vzájemném obchodě a dolarové instrumenty coby rezervní měnu“.

Neméně akutní je práce na společném „pozitivním programu“. Propracovaný postup směrem k „mezinárodnímu strategickému plánování globálního sociálně-ekonomického rozvoje“ tak, aby se co možná využilo sociálních potencí nové „technologické struktury“. Glazev pak obšírně skicuje i jeho možné priority, protínající se z velké části i s jeho vizí „posilování ekonomické bezpečnosti“ účastníků protiválečné koalice.

„Rusko“ – píše v této souvislosti – „nedisponuje o nic menší zkušeností lídra globální politiky, než USA. Má-li na tuto roli aspirovat, musí se ruské společenské vědomí ovšem zbavit komplexu méněcennosti, infikovaného proamerickými médii z dob gorbačovské perestrojky a americké dominance za jelcinovského režimu…Neobnoví-li Rusko svou potenci samostatného rozvoje, odpor americké agresi zorganizovat nedokáže. Nehledě na obludnou destrukci svého vědecko-výrobního potenciálu a degradaci svého průmyslu, Rusko stále disponuje intelektuálním, přírodním i ekonomickým potenciálem, dostatečným k samostatnému rozvoji. Plnohodnotně jej využít však není možné v zajetí dnes prováděné proamerické hospodářské politiky, provokující vývoz kapitálu a offshorizaci ekonomiky, limitující vnitřní úvěr na půjčky z USA a zemí jejich spojenců v NATO proti devizovým rezervám, alokovaným do jejich vlastních dluhopisů.“

„Značnou zranitelnost Ruska vůči světovým finančním trhům obnažila krize v roce 2008.“ Tím spíš, že Rusko navíc cíleně diskriminují v řadě směrů, počínaje umělým snižováním jeho úvěrových ratingů, přes asymetrické požadavky na otevřenost jeho vnitřního trhu a dodržování finančních limitů až po prosazování mechanismů neekvivalentní ekonomické výměny, díky nimž Rusko ztrácí na 100 miliard dolarů ročně.“ Z toho „na 60 miliard dolarů připadá na saldo výnosů ze vzájemných úvěrů a investic a kolem 50 miliard USD na nelegální únik kapitálu“. Ten už „dosáhl celkem sumy 500 miliard dolarů“ – a „spolu s přímými zahraničními investicemi ruských rezidentů činí kolem tisíce miliard dolarů kapitálu, vyvezeného do zahraničí“. „Ztráta na daňovém inkasu následkem úniku kapitálu činila v roce 2012 839 miliard rublů. Celkový objem ztrát na daňovém inkasu v důsledku offshorizace ekonomiky, úniku kapitálu a dalších operací, jejichž motivem je vyhnout se zdanění, se za rok 2012 odhaduje na 5 tisíc miliard rublů.“

„Přerůstání těchto hrozeb přes kritickou mez vyžaduje přijmout v co nejbližším termínu komplex opatření k zajištění ekonomické bezpečnosti Ruska v podmínkách globální nestability.“ Glazev je strukturuje do následujících kategorií: „deoffshorizace a zastavení nelegálního vývozu kapitálu“, „snížení vnější závislosti a  zranitelnosti ruské ekonomiky vůči sankcím USA a jejich spojenců“, „aktivizace eurasijské integrace“, v níž proponuje i účast zemí typu Vietnamu, Indie, Sýrie a rovněž Kuby a dalších členů bolívarské aliance.

Koncipuje i program kroků, majících zajistit konkurenční předstih vybraných odvětví a projektů na startu „dlouhé vlny“ a s ní nastupující „nové technologické struktury“. S důrazem na to, že v „právě v podobných obdobích globálních technologických zvratů se otevírá ´okno příležitosti´ pro zaostávající země, aby vykonaly skok kupředu a dosáhly ´ekonomického zázraku´.“

Značně rozsáhlým a konkrétními náměty nabitým textem je i tato část stati. Zájemcům o hluší poznání myšlenkového kvasu v expertním zázemí Kremlu je k dispozici v plném znění v přiloženém originále. I v českém výňatku lze jen sotva pominout aspoň návrhy typu „převést devizové rezervy a depozita státem ovládaných korporací, tezaurovaná v dolarových aktivech, do zlata a měn spřátelených zemí“, „v zúčtování exportu paliv, kovů, dřeva a vojenské techniky i importu spotřebního zboží přejít od dolaru  na rubl“, „skoncovat s praxí, kdy i státem kontrolované korporace čerpají úvěr v zahraničí, a půjčky v cizích měnách postupně substituovat rublovými úvěry od státních komerčních bank, refinancovanými za adekvátní úrokovou sazbu Centrální bankou“, „zavést tuzemské standardy činnosti ratingových agentur a výlučnou kontraktaci ruských ratingových agentur pro potřeby státní regulace“ či „povinnost primární nabídky cenných papírů ruských emitentů na tuzemských obchodních místech“.
Zvlášť alarmující je dikce pasáže, shrnující priority přechodu do nastupující „dlouhé vlny“ a s ní spojené „technologické struktury“. V zemích lídrů technicko-ekonomického pokroku, upozorňuje Glazev, rostou rozpočty těchto inovací o 35 a více procent ročně. Rusko má k jejich zvládnutí k dispozici jen 3-5 let. „Pokud za tuto dobu technologického průlomu v nosných oborech nedosáhne, uvízne jeho ekonomika ještě dalších 20-30 let v pasti rozvoje, který jen dohání jiné, surovinové specializace a neekvivalentní ekonomické výměny. Rostoucí technologické zaostávání podlomí systém národní bezpečnosti a obranyschopnosti země a zbaví ji schopnosti efektivně  čelit hrozbám nové světové války.“
A naopak aktivní politika, opřená o kvalifikované strategické plánování, moderní makroekonomický rámec skutečného rozvoje, a ne subalterního přívěsku zahraničního kapitálu, i o dlouhodobé financování perspektivních projektů co možná z tuzemských zdrojů a za konkurenceschopných podmínek, je s to už brzy dosáhnout stavu, kdy právě „ruští aktéři mezinárodní technologické soutěže budou inkasovat intelektuální rentu“.

To vše, uzavírá Glazev, má dva společné jmenovatele:

„Nízká tempa ekonomického růstu, neuspokojivá kvalita služeb ze strany státu a podmínek pro podnikání, kolosální vývoz kapitálu a degradace vědeckotechnického potenciálu země jsou důsledkem nízké kvality systému státního řízení, decimovaného korupcí a nekompetentností.“ Tím energičtěji třeba obnovit „závazné normy odpovědnosti státních zaměstnanců a orgánů státní moci za řádné splnění jejich úkolů“. Skutečně „meritokratický přístup“ v jejich výběru, profesionálním růstu i odměňování. Boj proti korupci znásobit i „znovuzavedením konfiskace majetku coby typu trestního postihu“. V etapě, kdy si modernizace ekonomiky, zajištění ekonomické bezpečnosti a odolnosti vůči vnějším tlakům vyžádají mnohonásobně vyšší investice než dosud, je „zásadní posílení systému osobní odpovědnosti za objektivně dosahované výsledky“ zcela bezodkladným imperativem v celé vertikále správa a řízení státu.

Výzvy i hrozby, s nimiž se Rusko – tak jako nejednou v minulosti – bude muset vyrovnat v šibeničních termínech, zvládne jen společnost konsolidovaná, s důvěrou ve vlastní síly a motivovaná obstát i na rozcestí, rozhodujícím nejen o její vlastní perspektivě na celá další desetiletí. Glazev to promítá do řady konkrétních námětů, jak posílit sociální kohezi. A proto především pozvednout standard a kvalitu života početných vrstev, které vážně, mnohdy docela drasticky poškodil vývoj v posledním více než čtvrt století.   
- - - 

Žádné komentáře :

Okomentovat

Na opakovanou žádost čtenářů, kteří se nechtějí zapojovat do diskuzí obsahující vulgární a urážlivé výroky. Jejich odstraňování je časově náročné a narušuje plynulost diskuze. Proto nebude dále možné vkládat anonymní komentáře.
Pro vložení komentáře je proto nutné se na stránce "Nová republika" přihlásit vpravo v horním rohu této stránky "přihlásit se" (výběrem emailového účtu např. Google) a upravením uživatelského profilu (v kolonce Nastavení>Upravit uživatelský profil). Děkujeme za pochopení.