Reklama

pátek 12. září 2014

Sami doma, Zeman v Paříži.

Martin Hekrdla
12. 9. 2014   Literárky
Státní návštěva prezidenta Miloše Zemana ve Francii - časově a zčásti i logisticky sladěná s cestou ministra financí Andreje Babiše tamtéž - nevyvolala u nás mnoho pozornosti, i když šlo o první cestu české hlavy státu do francouzské metropole po dlouhých jedenácti letech. Kdyby Zeman nepřirovnal naše vojenské experty, bojujícím proti „islámskému radikalismu" v Mali, k legionářům (sic!) a kdyby Babiš neletěl normální civilní linkou a nevyděsil francouzského celníky sdělením, že jde navštívit jejich prezidenta, snad bychom se tento týden o pařížské návštěvě význačných českých politiků vůbec nic nedozvěděli.
Pořád si můžeme gratulovat, protože Francouzi na tom byli mnohem hůř. Takový čtenář Le Monde si současně o Česku i Miloši Zemanovi naposledy něco přečetl letošního 29. ledna v souvislosti s tím, že „v České republice byla ustavena proevropská vláda" Bohuslava Sobotky. A o „slovenském miliardáři" Babišovi pak naposledy 7. ledna coby o „silném muži příští vládní koalice", který - ale o tom vyšel v Le Monde článek mnohem dříve, 24. října 2013 - „uhranul Čechy". Ani jeho humorný incident s celníky jsem ve francouzštině nenašel. Ale beztak byl určen opět jen Čechům, slovenským miliardářem čím dál méně uhranutým; ČSSD již podle dvou průzkumů dotahuje ANO, neboť Babiš - byť stále kráčí v čele partajní hitparády - se čím dál víc nevyhnutelně stává politikem. A každým dnem mu hrozí realizace prostonárodního hyperbolického rčení (samozřejmě v sametové formě): S nimi chycen, s nimi pověšen.

Faktem je, že vlastní obsah pařížského jednání je pro širokou veřejnost velenudný a pro politické novináře často nepochopitelný. Koho zajímá, že se François Hollande a Miloš Zeman v Elysejském paláci domluvili na uspořádání společného ekonomického fóra, které by mělo podpořit vzájemnou hospodářskou spolupráci? Nikoho, včetně doprovodné suity českých manažerů a podnikatelů, kteří jistě na francouzské půdě zvažovali spíše konkrétní transakce. Vždyť to zní jako zprávy „z totáče"! Vzpomínáte? „Oba představitelé spolu setrvali v delším soudružském rozhovoru a vyměnili si názory na otázky zajímající obě strany." Jen ta včerejší nutnost boje proti „mezinárodnímu imperialismu" je dnes nahrazována nutností boje proti „mezinárodnímu terorismus" - a to je, jak každý musí uznat, zásadní rozdíl...

Andrej Babiš nám asi neprozradí, co všechno se dozvěděl od svého francouzského protějšku Michela Sapina, který s německým ministrem financí Wolfgangem Schäublem právě připravuje plán na uvolnění „růstového potenciálu" stagnující Evropy. Jde o citlivou otázku, na které Paříž bazíruje, o to, aby Německo přes hlavy Evropanů netěžilo své zisky a aktivní bilanci jen mimo Evropu a laskavě část kapitálu přesměrovalo do eurozóny. Prý už v Berlíně více chápou, co je třeba konat, ačkoli v kuloárech musí být kolem toho dusno. Odkdy se totiž konkurenceschopnost najednou neměří úpadkem protivníka a tržní džungle se stává svatební veselkou „partnerů"? Se základy se těžko hýbe sebenákladnější přestavbou komína (injekce z Evropské investiční banky do ekonomického euromarasmu může prý dosáhnout až 700 miliard eur). Navíc za situace, kdy se Evropané i nadále utvrzují ve „strukturálních reformách", jež mají pokrýt „investice" z kapes „prostých občanů" (ano, jsme prosťáčci).

Miloš Zeman v Paříži ani pak v Česku veřejně - ne, to by opravdu nešlo - nespráskl ruce nad rozvalem francouzské politické scény. Přitom UMP - tamní nejsilnější pravicové uskupení - se jednoduše bojí vybrat za lídra Nicolase Sarkozyho, poněvadž toho možná zavřou (a bude sedět, až zčerná). Co tomu pak řeknou, Oh, mon dieu, voliči? A komentovat levici nejde už vůbec. Když se François Hollande se svou pravicovou ekonomickou politikou propadl na nejméně oblíbeného prezidenta všech dob (statisticky podchycených) a když vzápětí jeho nový premiér Manuel Valls - do té doby nejpopulárnější ze socialistů - překonal v neoblíbenosti všechny předchozí premiéry, nelze k tomu říci nic diplomatického. Tento týden byl zveřejněn průzkum, z něhož plyne, že Francouzi jsou - pokud jde o budoucnost - pesimističtější než Palestinci po masakrech v Gaze. K čemuž jeden francouzský čtenář poznamenal: „Kdyby Palestincům vládli socialisté, optimismus by je rychle přešel."

Ne, tohle - na čem by se měli točit komentátoři - nemůže glosovat žádný prezident. Ani ten Miloš Zeman v Paříži, jenž na tamním slavném hřbitově Père Lachaise uctil jen památku sovětské disidentky Natalie Gorbaněvské (a pohovořil o novodobých českých „legionářích" v Africe). Nehodilo se jediným slovem zmínit těch 147 zajatých komunardů, kteří byli - po pádu Pařížské komuny - 28. května 1871 u zdi toho hřbitova, dodnes vždy obsypané čerstvými květy, zastřeleni popravčími četami. Jestlipak se český „levicový prezident" na chvíli vytratil a položil k té zdi jednu obyčejnou - sociálně demokratickou - růži? Tohle už bych nenechával na novináře. Vždyť Miloš Zeman se za „levicovým politikem" cítí být a jeho povolební plakát - už po vítězství v boji o Hradčany - se obracel právě právě k prostým občanům: „Teď už nejste sami."

Ale jsme! A nejen Čechové, kteří zůstali doma a „svého prezidenta" neprovázeli.

Žádné komentáře :

Okomentovat