Reklama

.

.

pondělí 10. listopadu 2014

Donbas očima „nežádoucího“ českého pozorovatele

Ladislav Zemánek
10. 11. 2014   (došlo redakční poštou
)

"Před několika dny proběhly volby v Doněcké a Luhanské lidové republice (DLR a LLR). Lidé tam volili nejen své poslance, ale i hlavy státu. Na volební proces dohlíželo zhruba sedmdesát pozorovatelů z nejrůznějších zemí světa. Měl jsem tu čest být mezi nimi, a uvidět tak obrovské nadšení a vůli vybudovat nový, nezávislý stát a přes všechnu hrůzu a utrpení, které lidé na Donbasu musejí už několik měsíců zažívat, jsem jim tak trochu i záviděl. Ne tu válku a umírání, ale odhodlání a sílu. Cítil jsem, že jen takto se mohou rodit velké věci." - Tak začíná reportáž Ladislava Zemánka, kterou poslal redakci Nové republiky. Otiskujeme tento text očitého svědka, angažovaného občana, kterému se český mediální mainstream, podobně jako dalším odpůrcům současné politiky EU proti Rusku a proti svobodomyslným obyvatelům Donbasu, snaží nasadit psí hlavu.

Osmnáct nepohodlných

Rád bych vyprávěl o tom, co jsem v Doněcku vi děl, ale musím bohužel začít něčím, co je ve své podstatě zbytečné a malicherné. Na mysli mám mediální štvanici, která se rozeběhla ve chvíli, kdy ukrajinské ministerstvo vnitra zveřejnilo seznam osmnácti nepohodlných. Má se jednat o spisek mezinárodních pozorovatelů, kteří přijali pozvání ústředních volebních komisí obou republik a na Donbas se vydali. Jenže tento seznam obsahuje pouze osmnáct jmen – včetně mého. Proč?

Kyjev chtěl podle všeho umenšit počet pozorovatelů na minimum, aby mohl posléze říkat: Podívejte, jen těchto pár jedinců dokázal Kreml z celého světa získat pro své odporné plány. A aby zrůdnost voleb i „kremelských“ dohlížitelů podtrhl, vybral takové, na nichž by mohl krásně ukázat, o jak pochybné lidi ke všemu ještě jde. Zástupci Jobbiku, bulharské Ataky, řecké komunistické strany, české Národní demokracie, zkrátka extrémisté všeho druhu – leví, praví, bílí, černí. A ještě k tomu italský starosta podezřelý z kontaktů s mafií. Už prý jen tento výkvět Evropy se sníží ke spolupráci s Kremlem.

„Extremistické“ dostaveníčko na Donbase


Předpokládám, že přesně tento obraz chtěl Kyjev vyvolat. Vždyť sám moc dobře ví, že má máslo na hlavě. Nacistické úderné oddíly ve službách kyjevské moci likvidují své oponenty, zatímco pánové v oblecích z hlavního města důstojně přijímají zákony, jimiž jsou omezována práva ruskojazyčné a vlastně jakékoli další menšiny. Jaceňuk i Porošenko mají evidentně strach, a proto se snaží odvést pozornost od vlastních zločinů k těm „nejodpudivějším antidemokratickým politickým silám“, které si v neděli 2. listopadu daly „dostaveníčko“ na „ukrajinském“ Donbasu.

Západní média se nabídnuté příležitosti ochotně chopila a vyvolala diskreditační kampaň (např. zde a zde). Psala o pseudovolbách, které zorganizovali proruští separatisté a teroristé, psala o pozorovatelích, které si najala Moskva z řad extrémistů napříč Evropou. A dokázala pochopitelně využít nejasností, jež panují v otázce organizátora a sponzora celé akce. Nemalou měrou k tomu přispěla i nešťastná či zavádějící, byť v dobré víře pronesená vyjádření samotných účastníků. Ale co se stalo, stalo se. Svět se kvůli tomu nezboří. Důležité je si uvědomit, že média brnkají na tuto strunu, aby zakryla to, co je skutečně podstatné – tedy volby a válka na Donbase.

Večerní Doněck


Do Doněcka jsme dorazili vpředvečer voleb po celodenní cestě z Moskvy přes Rostov na Donu. Někteří už byli na místě. Mezi pozorovateli byla poměrně složitá hierarchie, která se odrážela i v tom, s kým ten který pozorovatel přijde do styku. Jinými slovy: zda ho hlava republiky Zacharčenko zve na večeři, zda po jeho boku může sedět na tiskové konferenci, zda ho může zahlédnout jen zdálky, anebo vůbec. Většina z pozorovatelů patřila do skupiny poslední. Nic to však nebránilo tomu, aby si každý z nás mohl libovolně pohovořit s místními, s domobranci, policisty, hotelovým personálem, volební komisí a dalšími skupinami.

Na druhou stranu jsme ovšem celou dobu byli pod dozorem mužů se samopaly, kteří byli zodpovědní za naši bezpečnost. Za den a dvě noci jsem ale neslyšel střelbu, země se netřásla a okenní tabulky se netříštily. Nyní to v Doněcku vypadá bohužel zase dost jinak. Ukrajinská armáda, jež byla zatlačena za hranice města, se nevzdává a zahájila velkou ofenzívu. Zprávy o tom, že se chystá, přicházely i ve dnech před naším příjezdem, což – pravda – na klidu příliš nepřidávalo.

Že se ale nesmíme bez dozoru vzdálit z hotelu, mi explicitně nikdo neřekl, a tak jsem se v sobotu večer vydal na procházku po liduprázdných ulicích Doněcka. A možná že právě ony okamžiky ve mně zanechaly nejsilnější vjemy. Jen si představte centrum milionového města, jeho široké bulváry, tramvajové tratě, mnohapatrové budovy, obchody, parky, to vše bez lidí, většina oken potemnělá. Svítilo jen pouliční osvětlení, občas projel kolem osamělý automobil a v potemnělém koutě se tu a tam pohnul stín neznámého člověka. A to ticho – jen klapot mých kroků rozezníval okolí.

Volby zblízka

Celé město bylo zaplaveno billboardy, které vyzývaly lidi k účasti na volbách, k boji proti fašistům z Kyjeva a ke společnému úsilí na budování nového a konečně vlastního státu. Hlasujeme za budoucnost, hlasujeme za život, hlasujeme za mír, práci a nezávislost, taková hesla byla málem všudypřítomná. A k jistému mému překvapení odpovídala skutečnému cítění tamních lidí, kteří se ve velkém druhý den hrnuli do volebních místností. Fronty byly nekonečné, všude hrála živá či aspoň reprodukovaná hudba, a třebaže bylo kolem nuly a začalo i sněžit, všichni trpělivě a odhodlaně čekali. Aby ne! Chtěli jasně vyjádřit podporu nastupující moci, která jim vybojuje nezávislost, zajistí práci, mír a lepší život pro jejich děti. Kyjevu ani Západu už tu nikdo nevěří. A může si za to sám.

Po jednotlivých okrscích jsme jezdili celý den. Volby probíhaly od osmi ráno do osmi večer a předběžné výsledky oznámili předseda Ústřední volební komise DLR Roman Ljagin, staronová hlava republiky Alexandr Zacharčenko, předseda Nejvyššího sovětu Děnis Pušilin a neúspěšný kandidát na nejvyšší post Alexandr Kofman krátce před půlnocí v zasedacím sále přísně střeženého hotelu Puškin, v němž sídlila i Ústřední volební komise, na jejíž pozvání jsme na Donbas dorazili.

Na osvobozeném území Doněcké lidové republiky se otevřelo celkem 364 volebních okrsků. Volby ovšem probíhaly i v příhraničních oblastech Ruské federace v místech, kde se zdržují donbaští uprchlíci. Odhaduje se, že jich je zhruba jeden milion. Lidé mohli volit už od 29. října, a to prostřednictvím internetu či pošty. Kdo chtěl volit osobně, mohl si navíc vybrat jakýkoli volební okrsek. Pokud se neshodoval s místem bydliště, musel podat písemnou žádost a počkat, až bude vyřízena. Za řadou lidí pak členové volebních komisí vyrazili rovnou domů. Úřady tak pro své voliče udělaly maximum. Vůbec to ale neznamená, že účast byla povinná.

Země, kde zítra již znamená včera?

Donbas není právě malebný kraj. Do výše se zde tyčí tisíce těžebních věží a stovky umělých kopců vytěžené horniny, fabrik je zde nepočítaně. Ani domy nejsou nijak výstavní. Místy se ještě zachovaly původní vesnické domky, ale převažují paneláky, které drží pohromadě snad jen silou vůle. Pak tu ale člověk může uvidět i řadu reprezentativních socialistických budov, obvykle v centrech měst. A na ně není vůbec špatný pohled. Naopak. Prolíná se tu sovětská minulost s postsovětskou současností. Bronzové Leninovy sochy doplňují vztyčené kříže a vedle památníků s hesly Ať žije dělnická třída! vyrůstají nové pravoslavné chrámy. Ale proč připomínky minulosti ničit? Vždyť svědčí i o časech, kdy lidé měli práci, těšili se stabilitě a klidu a měli všechno, co nutně potřebovali k životu. To se o dnešku říci nedá. A tak je vcelku pochopitelné, že lidé si na „svého“ Lenina sáhnout nenechají, i když o nedělích chodí do kostela.

To my jsme na mši zajít bohužel nestihli. Nestihli jsme ani pořídit „povinné“ suvenýry. Celý den jsme byli v jednom kole. A když už by se příležitost našla, obchody (to málo, co jich na Donbasu je) měly zavřeno. Chlapi od domobrany naši skupinu ale aspoň vzali na místo, které pro ně a jejich boj znamená mnoho. Na jednom z kopců Doněcké pahorkatiny stával monumentální památník Saur-Mogila připomínající bitvu, která se zde odehrála za Velké vlastenecké války. Jenže v srpnu tohoto roku byl rozstřílen na kousky ukrajinskou armádou, která se snažila obsadit tento strategický bod, z něhož je vidět nejen většina Donbasu, ale také hranice s Ruskem. Padlo zde mnoho domobranců a i my jsme se mezi troskami památníku mohli poklonit jejich památce u jejich hrobů. Bylo mrazivo a foukal silný vítr. Zjizvená tvář okolní krajiny svědčila o tom, jak tuhé boje tu ještě nedávno probíhaly.

Hned opodál stojí vesnice Petrovskoje. Ta je výmluvným dokladem hrůz, jež se tu děly a jež se nyní odehrávají o pár kilometrů dál. Mnoho z domů bylo vypáleno, některé už ani nestojí. Podobné scény lze spatřit i ve městech. Na vlastní oči jsme mohli vidět důkazy toho, že ukrajinské jednotky útočily na civilní objekty a likvidovaly civilisty. Jak čestné! Sláva hrdinům – sláva Ukrajině! Stále zůstávají připraveny zákopy a fungují desítky a desítky kontrolních stanovišť. Na barikádách je obklopující hrdě vlají zástavy Ruska, Doněcké lidové republiky, Donbasu či Krista Spasitele. Poslední bojová zástava představuje návrat ke středověké předpetrovské tradici, kdy ruští vojáci pochodovali, válčili, vítězili i umírali pod korouhvemi s Mandylionem, tedy Rukou nestvořeným obrazem Spasitele, jenž bývá považován za nejstarší ikonu vůbec.

Padlým čest a mír, živým odpovědnost a boj

Jsem moc rád, že jsem válečný Donbas mohl navštívit. Nemám pocit, že bych překročil hranici ilegálně, jak tvrdí kyjevské úřady, a necítím se ani jako odporný zločinec a přisluhovač teroristů. Média se pozorovatelskou misi snaží démonizovat, ale aťsi se snaží sebevíc, pravdu nezadupou. To by musel být zlikvidován celý Donbas, všichni rozumně uvažující lidi světa a v neposlední řadě Rusko samé. Ne že by se o to inženýři Nového světového řádu a jejich slouhové nesnažili. Jenže oni neuspějí, třebaže si ve své pýše a sebestřednosti myslí opak.

Přiznávám se. Nejel jsem na Donbas jako chladný, odtažitý a v háv nestrannosti se halící pozorovatel. Jel jsem tam jako člověk, který považuje odpor donbaského lidu za legitimní a spravedlivý. Často vzpomínám na nápis, jejž jsem zahlédl na památníku v jednom českém městě: Padlým čest a mír, živým odpovědnost a boj. Obyvatelé Donbasu cítí odpovědnost, a proto bojují. A jak poznamenal významný ruský myslitel a politolog blízký prezidentu Putinovi Alexandr Dugin, s nímž jsem měl příležitost se krátce setkat po návratu do Moskvy, naše účast měla velký význam nejen pro válkou zmítaný Donbas a Rusy vůbec, ale i pro všechny ty, kteří se nehodlají smířit s dekadentním, agresivním, bezbožným a čím dál méně svobodným Západem. Rusko nechce být jeho součástí. A nechce jím být ani Donbas. Bohu díky za to.

Fotogalerii si můžete prohlédnout zde.

11 komentářů :

  1. Vážený pane Zemánku, obdivuji vaši odvahu nejen tam jet, ale i otevřeně o výsledcích cesty hovořit a psát. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že to, co jste napsal, je objektivní realita a shoduje se to zcela i s mými poznatky ze Lvova, Kieva a Krymu.
    Jen, prosím, dejte si pozor na našeho nového prokurátora Urválka - má přezdívku "Drtinová" a sídlí na adrese DAV TV.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za článek, dejte na sebe pozor, člověk nikdy neví, je divná doba.

    OdpovědětVymazat
  3. Máte můj obdiv !!

    OdpovědětVymazat
  4. Jaci "pozorovatele", takove volby. Ladislav Zemanek byl az do roku 2011 papalasem v predsednictvu Svazu komunisticke mladeze. Pak presel k nacistum. V soucasne dobe dela mistopredsedu jistemu Bartosovi, znamemu svym seznamem nepohodlnych Zidu.
    Tal to se separatistickym nackum vrazdicim v zoldu ruskeho diktatora Ukrajinske vojaky docela hodil.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Byl papalašem! Teď fašista! V žoldu diktatora! - takový obyčejný text ne od Rudeho Prava roku 1956 ale od moderniho liberala.

      Vymazat
  5. fandím Vám a stojím při Vás ale pozor na usáckou ambasádu v praze
    jakožto vrchní velitelství česka tam se tvoří dějiny česka a každý takový
    odvážný člověk brzy zmizí ze scény

    OdpovědětVymazat
  6. Podle časové osy pátý diskusní příspěvek mne přesvědčil, že z období měkkého třídního boje za Husákovy normalizace, jsme se definitivně vrátili do období krutého třídního boje po začátcích socialistických revolucí. Několik dalších příspěvků mne pak přesvědčuje, že se dokonce, alespoň v obavách některých občanů,vracíme až do dob Hitlerova teroru.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bohužel, máte pravdu. Dnes se ale terror praktikuje nikoli přes SA a SS, ale přes soudy, exekuce, nízké mzdy, ČNB, finanční závislost, hypotéky a další "anonymní" nástroje. Pokud nepomohou napravit hlavu "pomatenci", tak se použije berufsverbot.

      Vymazat
  7. встречаются украинец и русский
    - Слава Украине
    - Вова России
    - а кто такой Вова?
    - Кто такой Вова известно, а какой такой Слава?!

    OdpovědětVymazat
  8. Anonym, ty musíš byť asi duševne chorý. Fašizmus splodil svetový sionizmus a najkrvavejšími jeho vykonávateľmi boli práve ukrajinskí, áno, ukrajinskí občania, ako aj ich súkmeňovci z Litvy. Samotní Nemci boli zdesení ich krutosťou pri vraždení ruského obyvateľstva. A ty tupec ani nevieš, že separatisti sa stali preto separatistami, lebo opätovne ich ukrajinský sionizmus a fašizmus, začal vraždiť. A vieš prečo? Len preto, lebo sú rusky hovoriacim obyvateľstvo, teda Rusmi! Že veria v Krista a nie v Jahve. A podpíš sa, ak máš gule. Alebo sa bojíš, že ti ich niekto náhodou rozkope? Nuž, nebola by ich žiadna škoda.

    OdpovědětVymazat

Reklama