Reklama

.

.

úterý 16. prosince 2014

Kolem Sýrie se „něco děje“

Tereza Spencerová
16. 12. 2014 Literárky
Stále více stran zúčastněných v konfliktu si podle všeho začíná konečně -- po čtyřech letech války, 200 tisících mrtvých a třech milionech uprchlíků -- uvědomovat, že v Sýrii je dnes už lepší mít režim a stát, než nemít stát žádný, jako třeba v Somálsku. A věci se -- možná -- dávají do pohybu, i když...


Něco se děje. Přibývá totiž analýz, podle nichž Rusko oživuje svou politiku na Blízkém východě a soustředí se na čtvrtým rokem trvající krvavou válku v Sýrii. Třeba podle saúdského „panarabského“ listu Al Haját za ruskou diplomatickou ofenzívou v regionu stojí fakt, že konflikt na Ukrajině „zamrzl“ a nenabízí aktuálně žádný velký prostor pro manévrování, zatímco situace v Sýrii, která ustoupila z titulních stran, takové možnosti má. „Moskva využívá americké slabosti v Sýrii a Obamovy obecně zmatené politiky,“ soudí list s tím, že příležitost k manipulaci Moskvě nabízí i dezorganizovanost syrské opozice. „Všechny akce vycházejí z pečlivého strategického plánování a mají Rusku zaručit pokračující přítomnost ve Středomoří a kontrolu nad Sýrií při případ, že se stane prostorem, přes který budou do Evropy proudit ropa a plyn z Perského zálivu.“

Saúdský deník poznamenává, že Moskvu nyní pohání snaha znovu se vtlačit do „hry“ poté, co ji Spojené státy zcela vyloučily z „globálního boje proti IS v Sýrii a Iráku“. Al Monitor nicméně soudí, že Rusko nemá zájem o vstup do „koalice proti IS“ spolu s USA, Saúdy, Katarem a dalšími státy, které podle Ruska beztak IS samy současně podporují. Rusko ještě v říjnu oznámilo, že je ochotné vstoupit jen do takové koalice, která bude proti IS bojovat na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN a mezinárodního práva. Podle ministra zahraničí Sergeje Lavrova je „boj proti terorismu podřízený geopolitickým zájmům a touze ztrestat nesouhlasící režimy není tím nejsprávnějším a je dokonce nemorální“. Nezdá se přitom, že by se na tomto ruském postoji vůči boji proti IS v Sýrii něco změnilo.

Novinkou jsou nicméně íránské nálety na pozice džihádistů v Iráku, které se od počátku prosince zintenzivnily. Irák i Írán, podle všeho pevný spojenec Ruska, potvrzují, že íránské letectvo útočí na „žádost irácké vlády“, a svůj postup nekoordinuje s USA, ale jen s Bagdádem, podle něhož jsou íránští velitelé v boji proti IS „klíčoví“. Příznačné je, že „námitky“ americké strany jsou až překvapivě vlažné. A co víc, íránský prezident Hasan Rohání v týdnu vyzval k regionální odpovědi na hrozbu představovanou Islámským státem: „Pokud se země v regionu dohodnou, mohou eliminovat skupiny jako IS a osvobodit tisíce mužů, žen a dětí, kteří přišli o své domovy. V takovém případě tady nebude třeba cizí přítomnosti,“ prohlásil íránský prezident krátce poté, co Pentagon oznámil vyslání dalších 1500 vojáků do Iráku.

Washington to přešel mlčky, stejně jako jednání Lavrovova náměstka Michaila Bogdanova v Bejrútu, kde se setkal i (nebo spíš především) s lídrem Hizballáhu Hasanem Nasralláhem. O jejich jednání nebyly zveřejněny žádné podrobnosti, ale nápadné je mlčení USA i Izraele, které libanonské šíitské hnutí odporu jinak označují za teroristickou organizaci. Lze předpokládat, že Bogdanov s Nasralláhem probírali další společný postup v Sýrii a ruský plán svolat k jednacímu stolu válčící strany ve formátu, který by se od toho ženevského neúspěšného lišil. Podle Foreign Policy totiž dnes už i Západem podporovaní rebelové prý chápou, že demise syrského prezidenta Bašára Asada podmínkou pro mírové rozhovory být nemůže, a že tedy Asad „jen tak rychle nezmizí, pokud vůbec“. Je totiž lepší mít režim a stát, než nemít stát žádný – jako v Somálsku. Moskvou prosazovaný plán na zahájení vnitrosyrského „dialogu“, který by začal v Rusku a posléze se přemístil do Damašku, už podpořil například koordinátor Rady syrských kmenů Abbás Habíb, známý opozičník Kadrí Džamíl a dokonce i někdejší lídr Západem podporované opoziční exilové vlády Muáz Chatíb přijel do Moskvy, aby souhlasil s tím, že nyní je ze všeho nejdůležitější boj s Islámským státem a dalšími džihádisty a zároveň usmíření válčících stran, konkrétně opozice a vlády. Koncem listopadu pak souhlas Damašku dodal i syrský ministr zahraničí Valíd Mualím, který v Soči konstatoval, že Rusko je dál hlavním partnerem Sýrie.

Mimochodem, Bogdanov z Bejrútu zamířil do Damašku a Ankary, a to ještě před tím, než Putin s tureckým prezidentem Erdoganem podepsal smlouvu o dodávkách plynu a přesměroval South Stream z Evropy do Turecka. V mnoha ohledech to spíš než ekonomicky výhodný byl tah geopolitický (a možná dokonce gambit, v jehož rámci byla obětována EU). A kdo ví, co ambiciózní Ankara výměnou za to, že se s ruskou pomocí stane regionálním energetickým hubem s možností ovlivňovat energetické toky na jihovýchodě Evropy (a také za slevu na ruský plyn) Moskvě slíbila například v kontextu války v Sýrii?

Ale to není jediný dílek skládačky, který k celkovému obrazi chybí. Něco se totiž děje nejspíš i v Bílém domě, protože jeho poslední tahy jsou jaksi neuchopitelné. Na jedné straně se sice dohodl právě s Tureckem na výcviku syrských rebelů, nicméně se nyní ukazuje, že je to vše jen v rovině plánů a samotný výcvik je zatím v nedohlednu. K tomu je třeba přičíst, že USA bez vysvětlení přestaly platit „své prověřené umírněné“ protiasadovské rebely na severu Sýrie. Za to, že se brigáda Fursán al Hakk tvářila býti „proamerickou“, dostávali její muži 150 dolarů na měsíc, nyní jim ale bylo prý řečeno, že mohou počítat ještě s léky a potravinami, ale už nikoli s penězi. Možná je to tím, že „severní rebelové“ neustále jen ustupovali a z hlediska válčení byli beztak k ničemu, ale v každém případě se tito „umírnění“ okamžitě přidali k Al Kajdě a jejím penězům, což nejspíš bude obecně platný „markant“ většiny rebelů, které Západ označuje za „umírněné“… Trend přechodu umírněných k radikálním přitom nejspíš bude pokračovat, protože Kongres USA v rámci rozpočtových škrtů Bílému domu neschválil 300 milionů pro CIA na vyzbrojování „umírněných“ (neb mu bylo řečeno, že vše zaplatí kdosi jiný). K tomu pak Bílý dům po měsících své fakticky ilegální (neboť bez souhlasu OSN) a z amerického pohledu neústavní (neboť bez souhlasu Kongresu USA) války proti IS odmítl senátní zákon o válce v Iráku a Sýrii, protože je prý „velmi omezující“ – zakazuje totiž prezidentovi vysílat do války pozemní vojska a co víc, celý konflikt omezuje jen na tři roky, což se Obamovi zdá málo. Nejspíš oprávněně, protože analýza prvních více než 1000 náletů proti Islámskému státu ukazuje, že radikální džihádisté zatím americkou „válkou“ nijak výrazně neutrpěli. Některé z bombardovacíh náletů totiž mířiůly na oblasti až 160 kilometrů mimo původně stanovené cíle a v často míří na oddíly bojující proti vládní armádě. Jako by se tím vším jen naplňovaly četné kritiky, podle nichž Washington válkou proti IS fakticky pomáhá Damašku, který chtěl ještě relativně nedávno zničit. Ale pokud není cílem ani zničení IS, tak co vlastně? Stal se snad z Islámského státu jen pěšák na geopolitické šachovnici, jehož zničení teď, z hlediska budoucího vyjednávání, není zrovna výhodné?

Ostatně, to, že americká válka proti IS je jen pro formu, tvrdí i syrský prezident Bašár Asad. V rozhovoru pro Paris Match konstatoval, že americké nálety nemají na IS větší vliv a zcela jistě nezmění výsledek konfliktu, v němž si je Damašek jistý vítězstvím, byť to bude válka ještě „dlouhá a složitá“. IS podle něj ale není s to získat si na svou stranu syrské obyvatelstvo, a proto armáda dokáže dobýt veškeré území zpět (jako nyní u Aleppa). Asad přitom odmítl myšlenku, že by jeho rezignace dokázala situaci v Sýrii stabilizovat, přičemž poukázal na rozval postkaddáfíovské Libye. Právě proto nikdy nebude souhlasit se svým sesazením.

Nicméně, znamená něco aktuální americká politika v Sýrii a Iráku v kontextu s politikou ruskou, nebo je to – jak soudí Al Haját – opravdu jen projev „americké slabosti v Sýrii a Obamovy obecně zmatené politiky“?

Nebo je v tom ještě něco jiného? Poskládejme si dostupné puzliky. Pokračuje ukrajinská krize, v níž se Kongres snaží přimět Bílý dům k dalším sankcím proti Rusku a právně nezávazně ho vyzývá rovněž k dodávkám zbraní Kyjevu, Rusko varuje, že v případě dalších sankcí bude muset odpovědět protisankcemi, a Barack Obama má za to, že uvalení dalších sankcí proti Rusku by bylo kontraproduktivní a strategickou chybou. Za této situace se americký ministr zahraničí John Kerry v neděli v Římě setkal s ruským protějškem Sergejem Lavrovem. Kerry prý do Evropy přijel, aby zabránil „diskusím“ na půdě OSN, kde chce Palestina žádat o uznání státnosti (a to už v dohledné době, ještě před izraelskými volbami naplánovanými na 17. března). Palestinu mezitím už totiž uznala řada západoevropských zemí a USA chtějí finálnímu vyhlášení palestinské státnosti zabránit. Po jednání ministři zahraničí USA a Ruska Ukrajinu vůbec nezmínili. Lavrov podotkl, že „blízkovýchodní otázky si žádají okamžité řešení“, aby se situace ještě dále nezhoršila. A Kerry dodal: „Máme spoustu kritických otázek k jednání.“ A Lavrov dodal: „Jsem velmi zvědavý, co spolu můžeme udělat, abychom (další zhoršení) odvrátili.“

5 komentářů :

  1. Díky za článek.
    Jeví se mi stále zřetelněji, že ISIS je nástrojem USA. Co dobude, pak lelativně levně převezmou. USA stále víc nepotřebují válčit, špinit si ruce zbytečně, stačí podněcovat, zásobovat, organizovat, a v konečné fázi tam dostat své firmy a vliv.
    Děda.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ISIS není jenom nástrojem USA. USA přímo odpovídají za vznik ISIS. Proto ať si USA k sobě vezmou těch 56 milionů islamistů - běženců, kteří kousek od Evropy čekají na naše pozvání.

      Vymazat
    2. Ano, vim, šéf ISIS je dokonale jejich člověk.

      Vymazat
  2. V USA si pokaždé a mnohokrát mysleli, že stvoří diktátora, a kdykoliv se jim zachce, tak ho zlikvidují. Nějak zapoměli, že v islámských zemích nelze , a dlouho nebude možné zavádět pluralitní demokracii evropského či amerického střihu. Tam musí být krutý diktátor, jejich, který pacifikuje vlastní obyvatelstvo jim vlastními krutými metodami. Pak , snad, uhlídá magory, kteří jsou schopni na sebe připnout bombu nebo vystřílet malé děti ve škole. Bez vůdce tam není klid ale chaos a bezbřehé násilí. Irák, Sýrie, Lybie, Somálsko, atd. Ne, není to nic, čemu bychom měli nadšeně tleskat, jen bychom neměli zavírat oči před krutou, ale nevyhnutelnou realitou. Nebo si snad někdo myslí, že v Iránu, Kataru, Saudské Arabii je nějaká selanka? Že Turecko drží Kurdy v klidu domluvou? Lžou nám, a my sami si lžeme do kapsy. Pokud nezměníme přístup, dojedeme na to, zahyneme. Bohužel.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kurdové, pokud vím, nedrží domluvou, ale rostoucí životní úrovní, o které se jim dříve ani nesnilo. Mají se dobře a tak je nic moc nenutí se radikalizovat. Když pominu, nejspíš opět popíchnuté, nedávné "zazlobení". Putin jde na to chytřeji než jeho proamerický (odtud ty jeho metody) předchůdce Jelcin, který to také rozdmýchal.

      Vymazat