Reklama

.

.

pátek 30. ledna 2015

Zdrcující dokumentace k dostání i česky: S Bohem a fašisty

Karlheinz Deschner: S Bohem a fašisty
Originál vyšel už před půl stoletím. Český překlad – s podtitulem Vatikán ve spolku s Mussolinim, Francem, Hitlerem a Pavelićem - je na pultech až teď (Naše vojsko).Karlheinz Deschner (1924 – 2014) se zapsal i jinými třaskavými tituly.„Bylo starým, ctihodným zvykem staré matičky církve, použít ve službách Boha ďábla!“ Právě o tom je od prvé až do poslední strany: „Široká veřejnost stále ještě neví, že katolická hierarchie systematicky podporovala všechny fašistické státy od jejich počátků a nese tak rozhodující spoluvinu na smrti šedesáti milionů lidí.



Původem z bavorské katolické rodiny, absolvoval i církevní seminář. Za tři roky, jež musel odsloužit ve wehrmachtu, byl několikrát raněn. Rodina konvertovala k protestantismu, Deschner – ke kritické analýze církevních dějin. Na deseti svazcích Kriminálních dějin křesťanství (Kriminalgeschichte des Christentums) pracoval čtyři dekády. Knihu Kohout zakokrhal znovu (Abermals krähte der Hahn, 1962) zažalovali preláti za „urážku církve“. Deschner, vláčený i spoustou pravicových médií, je u norimberského soudu porazil na hlavu.

Titul, právě vydaný i česky, uvádí Uptonem Sinclairem: „Bylo starým, ctihodným zvykem staré matičky církve, použít ve službách Boha ďábla!“ Právě o tom je od prvé až do poslední strany: „Široká veřejnost stále ještě neví, že katolická hierarchie systematicky podporovala všechny fašistické státy od jejich počátků a nese tak rozhodující spoluvinu na smrti šedesáti milionů lidí. V Itálii začalo sbližování Vatikánu s fašismem už v roce 1922, ještě před známý ´pochodem na Řím´… VeŠpanělsku vyzývali biskupové poprvé už v roce 1933, rovněž s podporou papeže, ke křesťanské ´křížové výpravě´ proti zákonné republikánské vládě, v jejímž čele pak v letech 1936 – 1939 bojovala vojska pohana Hitlera a ateistyMussoliniho, 150 000 Francových muslimů a příslušníků cizinecké legie…V Německu začala spolupráce Vatikánu s Hitlerem s velkou pravděpodobností ještě před uchopením moci, s jistotou však okamžitě poté.“ A „vyvrcholila po katolickou církví toužebně očekáváném přepadení Sovětského svazu…V Jugoslávii bylo, také s plnou podporou katolického kléru, zničeno 299 pravoslavných kostelů, násilně na katolickou víru obráceno 240 000 pravoslavnýchSrbů a zavražděno, často po hrozném mučení, 750 000 pravoslavných věřících; což ostatně v německy hovořících zemích vešlo snad poprvé ve známost díky mým dějinám církve (Abermals krähte der Hahn) z roku 1962.“

„Biblický Ježíš požadoval zřeknutí se veškerého majetku. V prvokřesťanské obci se to silně přibližovalo komunismu, nebo, jak uvádí Troeltsch, k religióznímu komunismu lásky (Liebeskommunismus).“ Teprve „zaKonstantina, počátkem 4. století, se církev náhle vzdala svého pacifismu a začaly padat peníze. Císař daroval zlato, kostely a paláce…co dřív plynulo do pohanských svatyní, dostávala teď katolická církev. Konfiskovala také chrámový a církevní majetek ´kacířů´. Od roku 475 dávala římská obec čtvrtinu celkového příjmu biskupovi. Čtvrtinu dostával klérus, čtvrtina byla rozdělena chudým a čtvrtina byla použita na získání církevních budov. Přesto se stávalo, že papež po léta spotřebovával všechny čtyři části sám.“

A tak „postupně vznikal majetek, nazývaný Patrimonium Ecclesiae nebo Patromonium S. Petri. Římská církev vlastnila obrovské statky nejen v Itálii, ale i na Sicílii, Korsice, Sardinii, v Dalmácii, Africe a dokonce i v Orientu. Od 5. století byl římský biskup, jehož předchůdci měli zvěstovat evangelium bosí a bez peněz, největším majitelem pozemků v Římské říši.“

„Církevní stát“ – „onen groteskní zmetek, který od sebe oddělil sever a jih Itálie na více než tisíc let“ – vznikl „už v polovině 8. století“, „náboženskou válkou za Stěpána III.“. Dál „podstatně rozšířen byl za Inocence III. kolem roku 1200“. Vyvrátili ho až „napoleonští vojáci koncem 18. století“, kdy „byl rozdělen mezi Francii a Itálii. V roce 1815 ho sice ještě jednou zřídil vídeňský kongres, v roce 1870 se však definitivně rozplynul v Italském království.“

„Mussolini byl ateista.“ Už ve „svém prvním, v roce 1904 vydaném díle Bůh neexistuje“ ho „nazýval ´nehorázným výplodem lidské ignorance´“ - a „Ježíše, ´pokud vůbec žil´, osobou ´malou a ubohou (piccolo e meschino)´“. „Z vědeckého hlediska“ – hřímal ještě roku 1920 – „je náboženství nesmysl, v praxi je nemorální a lidé, kteří na něm lpí, jsou nemocní“. S Piem XI. však našli společnou řeč už rok nato. Spojily je „rozhodující společné znaky. Obě strany umlčovaly komunisty, socialisty a liberály. Obě vládly autoritářsky. Velká rada fašismu byla nadto zjevnou imitací Svatého kolegia (Sboru kardinálů) a nástupnictví duceho bylo upraveno stejně jako papežovo. Poněvadž Mussolini nechal okamžitě zrušit svobodu tisku a shromažďování, vrátit do školních tříd krucifixy, zavést znovu náboženství jako školní předmět, zaštítit procesí a anulovat zabavení kostelů a klášterů, musely se shodnout, i kdyby se ateista nemodlil před shromážděnými fašisty k Madoně.“

Zrodil se „z klerikalismu a militarismu složený produkt“ – „katolický immoralismus“ - jak mezalianci nazvalFrancesco Nitti, někdejší italský premiér. „Mussolini by bez Vatikánu svého cíle dosáhl jen stěží. ´Pět minut střelby,´ řekl tehdy Pietro Badoglio, náčelník generálního štábu, ´a o fašismu by už nikdo jaktěživ neslyšel nic´.“ Tajná jednání, zahájená už před „komedií ´pochodu na Řím´“ – „duce ho absolvoval v lůžkovém voze“ – vyústila v perverzní holport: „Vatikán se zavázal, že Partito popolare, katolickou stranu, eliminuje“ - „od fašistů se za to dočkal ještě mnohem radikálnějšího potírání liberálů, demokratů a komunistů. Mussolini garantoval jejich odstranění a zachování ´církevních práv´.“

„První služba, kterou bývalý socialista Svatému stolci prokázal, byla finanční. Zachránil totiž ´Banco di Roma´, které kurie a několik jejích prelátů svěřili vysoké sumy, před bankrotem tím, že do ní na úkor italského státu nalil přibližně 1,5 miliardy lir.“ „Socialističtí a komunističtí dělníci byli za ranního kuropění stříleni na okrajích měst. Zemřelo několik tisíc lidí“ („i bývalých Mussoliniho přátel“). Když „byl 10. června 1924 unesen a obludným způsobem zavražděn mladý učitel práva a socialistický vůdce Giacomo Matteoti“, „rozhořčení v Itálii byl nesmírné“ - a „zdálo se, že Mussoliniho kariéra končí“ – „Pius XI. se znovu postavil za duceho a dokonce nařídil všem katolickým duchovním, aby vystoupili z katolické strany, což se rovnalo jejímu rozpuštění. Jednu z největších překážek na cestě k fašistické diktatuře tak odstranil papež, který 20. prosince 1926 zvěstoval světu: ´Mussoliniho nám seslala Prozřetelnost´.“

Prvou kulminací byly „Lateránské smlouvy“ z 11. února 1929. Vatikán tímto konkordátem posvětil „legitimitu“ fašistického režimu. „Za to však obdržel neomezenou teritoriální a personální suverenitu na území Cittá del Vaticano a jako jednorázové odškodnění obrovskou sumu ve výši jedné miliardy lir ve státních papírech a 750 miliónu lir v hotovosti.“ „Katolicismus se stal státním náboženstvím, církevní manželství bylo rovnocenné s občanským, rozvod byl nemožný, náboženství bylo jako ´základ a vrchol veřejného vyučování´ povinné ve všech národních a středních školách. Proticírkevní knihy, noviny a filmy byly zakázány, kritika a urážka katolicismu byly trestné. Ano, stát se zavázal, že celé své zákonodárství sladí s kanonickým právem. Ze všech konkordátů, které Pius XI. do té doby uzavřel (s Lotyšskem 1922, s Bavorskem 1924, s Polskem 1925, s Litvou 1927) byl konkordát s fašistickou Itálií pro kurii nejvýhodnější. Vymazal dvě staletí vnitrostátního vývoje a vzdal se duchovní nezávislosti země, jak napsal Francesco Nitti.“

„17. února se všech větších městech Itálie konaly mimořádné sváteční bohoslužby za přítomnosti prominentních prelátů, vysokých stranických vedoucích a vojenských představitelů. Fašistické a církevní vlajky vlály vedle sebe, kapely hrály státní hymnu a náboženské písně a biskupové pronášeli kázání, v nichž velebili papeže a Mussoliniho. Pius XI. přijal 9. března diplomatický sbor a prohlásil se ´nanejvýš šťastného´. Kardinálové téhož dne napsali, že Mussolini vládne ´z pověření božské prozřetelnosti´… Konrád Adenauer, zasloužilý mecenáš NSDAP, zaslal ducemu dojemný blahopřejný telegram.“

Opičí lásku kurie k fašismu už tam, kde dával premiéru, nijak neochabla ani za jeho agrese v Habeši. Vatikán hujersky sekundoval i verzi, z níž si usmolila alibi – o Itálii coby „národu bez prostoru“. „Katolická teologie morálky“ – psala tehdy Civiltá Cattolica – „ne zcela každé násilné hospodářské rozpínání odsuzuje“. Stát, který „vyčerpal ostatní prostředky a mírumilovné cesty“, „se v případě krajní nouze smí domoci svého práva i násilným dobýváním“. „Prostoru“, ležícího ladem, bylo v Itálii víc než dost – v rukou „velkostatkářů a právě i církve“. Neuniklo to ani reportérovi listu New Statesman, vyslanému do Itálie v roce 1936. „Válka v Etiopii“ – napsal – „byla náhradou za neuskutečněnou agrární reformu“. Krutou daní za „vazbu fašistického režimu na síly finančního kapitálu a třídu velkostatkářů“.

„Zatímco 52 členů Společnosti národů italskou agresi odsoudilo jako nezákonnou útočnou válku, podporoval episkopát v zemi papeže, Itálii, z kazatelen stranické řečníky a vyzýval národ k poskytování darů pro vítězství.“ Deschner pak popisuje sbírky klenotů, kázání a procesí, organizované desítkami italských episkopátů na „spravedlivou a svatou věc“ války, jíž „Itálie musí u polodivokého a duševně a nábožensky zaostalého národa naplnit velkou civilizační misi“ (jak to formuloval umbrijský biskup Cola).

„Zvláštní roli sehrála v etiopské válce Panna Marie“ – podobně jako v „mnoha dalších řežích křesťanských dějin, bohatých na války“. Včetně těch, připomíná Deschner, které se teprve připravovaly. A cituje i z knihy Marie zachraňuje západ: Fatima a vítězka ve všech bitvách božích v rozhodování o Rusko, vydané s vatikánským imprimatur roku 1953. Tady se kurie zapojila do „ideologické přípravy 3. světové války“ jímavými obrázky „mariánské dynamiky od počátku časů do našich dnů“. Panna Marie je tu zpodobněna jako „žena, co zašlápla hada“ - a „arcistratég hvězdné hodiny křesťanství“ - v jedné osobě.

Mussolini nasadil v Habeši ve velkém i otravné plyny. „Po takzvané bitvě u Amba Aradam napočítal jeden italský kapitán více než šestnáct tisíc skolených ´nepřátel´. Leželi mrtví nebo polomrtví tam, kde aplikovaný plyn popálil jejich kůži a rozerval jim plíce a nakonec byli všichni hygienicky spáleni plamenomety.“ „Když byla Etiopie podmaněna a houfy mnichů a jeptišek následovaly katolické vojsko, oslavovali biskupové, kardinálové a apoštolští vikáři od Milána po Addis Abebu ´religiózní význam´ pochodu na Řím a ´novou Říši římskou, která ponese Kristův kříž do celého světa pod vedením tohoto báječného muže, duceho´.“

Ve Španělsku byl klérus nejen největším pozemkovým rentiérem. Kutny či jejich prokuristé zastávali „ředitelské posty ve 44 velkých společnostech a obchodních podnicích“, tvořících oligopol ve sféře dopravy, peněžnictví, těžby surovin, energetiky i rozhlasu a tisku. „Ve stejné době trpěly dvě třetiny obyvatelstva endemickou podvýživou“, „60 % obyvatelstva bylo negramotných“ a „ještě v roce 1930 nechodilo v samotném Madridu do školy 80 000 dětí“. Kdy červnové parlamentní volby v roce 1931 vyhrála kolice republikánů a socialistů se 377 mandáty“ – proti pouhým „60 křeslům pravice, reprezentované vysokým klérem, grandy, důstojnickým sborem a velkokapitálem“ – italský scénář dával ještě masivnější a brutálnější reprízu.

Kulminoval frankistickým ozbrojeným převratem a občanskou válkou v letech 1936 – 1939. Přestože „komunismus nehrál ve Španělsku žádnou dominantní roli“ – a „tím méně před občanskou válkou“ – „fašistická a klerikální propaganda sugerovala celému světu, že tu proti sobě stojí andělé a ďáblové, křižáci a bezbožní, křesťané a ´rudí´“.

Vojenský „předpis Francových povstalců uváděl: ´Mysli na to, že jsi byl povolán znovu Kristovi dobýt národ jeho vyvolených, který mu byl jinými vyrván. Když se cele postavíš do služby tohoto vznešeného úkolu a obětuješ pro něj svůj život, bude tě velebit božské milosrdenství, které ozáří svědomí vznešeným světlem Za Boha a vlast´.“Islámský stát má, jak vidno, z čeho opisovat.

Jeho katolické vzory vyvracely i autority typu děkana katedrály v Canterburry. Poté, co Španělsko procestoval osobně, „veřejně prohlásil, že republikánská fronta je bojem za svobodu, spravedlnost a sociální řád Kristovým záměrům blíž než dřívější systém“. Fakt, že až republikánská vláda zavedla „absolutní náboženskou svobodu, zatímco španělská monarchie a diktatura Prima de Rivery ji trvale potlačovaly“ (perzekucí „protestantského vyznání“), dokládaly i madridské reportáže basilejského National-Zeitung a řady dalších západoevropských i amerických médií. Stejně jako pravidelné a nikým nerušené katolické bohoslužby i „Bible k dostání v každém knihkupectví“.

K „propagandistické hře církve patřila i prezentace ´mučedníků´“. Ve stylu, z nějž opisují postkomunistické bubáky – zvlášť v Polsku a pobaltských zemích. Počty „zavražděných kněží, mnichů a jeptišek“, jimiž děsil svět i sám Vatikán, zhusta překračovaly i celkový stav církevního personálu, uváděný španělským klérem. Jenže „podle José Bergamina, jednoho z nejznámějších zástupců tehdejší katolické literatury Španělska, neexistuje jediný kněz nebo mnich, který byl zavražděn před červencovým povstáním“ (1936). A za občanské války „nezemřel ani jeden z nich pro Krista. Umírali pro Franca. Lze z nich udělat nacionalistické hrdiny, ale žádné mučedníky.“

„Nikdy a nikde“ – cituje Deschner jiného z „vysokých španělských duchovních během občanské války“- „nebyl kněz zastřelen těmi, kterým projevil svou lásku a obětavost, nikdy a nikde lidé nezničili kostel, z jehož kazatelny byla bráněna evangeliem zdůvodněná lidská práva. Kde působí kněží, kteří vědí, že nemocný, ne zdravý potřebuje lékaře…, tam neexistují žádné vraždy kněží, žádné útoky na kláštery, žádné vypalování kostelů. Vždy jsem lid miloval, a proto jsem se ho nikdy neobával. Bývalí marxisté mi dnes ministrují, lidé, kteří ve svém životě nikdy nevyhledali kněze, se mi svěřují. Není pronásledován duch náboženství, nýbrž ti, kteří ho nenaplňovali.“

„Skutečnými řezníky byli ´caballeros´! ´Kristovi bojovníci´! ´Nástroje boží všemohoucnosti´! Franco se zaklínal zbožnými úmysly. Neboť, jak krátce po státním převratu řekl korespondentovi New Chronicle, ´osvobodí Španělsko od marxismu za každou cenu´ a korespondent odvětil: ´To budete muset nechat postřílet polovinu Španělska´, generál zdůraznil: ´Opakuji – za každou cenu!´. Jeho ´spasitelská armáda´ vraždila během celé války s neměnnou intenzitou…Později před stannými a posléze válečnými soudy, nejdříve však odpůrce likvidovala bez jakéhokoli soudního řízení. V této etapě byli zastřeleni všichni eventuální nepřátelé režimu, zajatci pak jen tak nazdařbůh. Republikánští vojáci byli často vražděni před očima svých manželek dětí a tyto byly často znásilňovány – zatímco oslavy vítězství a děkovné bohoslužby vytvářely vnější obraz.“

„Zatímco rebelové předstírali, že bojují za křesťanství, zapalovali nejen protestantské kostely, masakrovali i španělské protestanty…V Santa Amilia byla manželka protestantského vedoucího mlátičky polita petrolejem, zapálena, a protože na následky popálenin nezemřela, ubita sekyrou…Ale tyto ´nástroje boží všemohoucnosti´ vraždily nejen protestanty, vrhaly se také na katolické duchovní, kteří zůstali věrní vládě. Kněží Baskicka měli být vražděni principiálně, celkem jich bylo 400.“ Jen proto, že – „jak napsaly jedny katolické noviny“ – patřili k „oné hrstce pomatených nebo svobodným zednářstvím nakažených španělských kleriků, kteří se jako mluvčí španělských katolíků nestyděli podepsat pod marxistické štvavé výzvy“. Když „sedmdesátiletý francouzský spisovatel Edmond Paris žádal ve Vatikánu o nahlédnutí do dokumentů“ o jeho roli ve španělské občanské válce, „byl zdvořile požádán, aby se zastavil znovu za sto let“.

„Jak daleko šla kolaborace církve s caudillem, potvrzuje výrok kardinála Gomá: ´Plně se shodujeme s nacionální vládou, která nikdy nepodnikne žádný krok bez mé rady, jíž se vždy řídí.´ Jako první zahraniční vlajka vlála nad Francovým hlavním stanem v Burgosu papežská a nad Vatikánem byl brzy vyvěšen Francův prapor.“ Vatikánský jezuitský list Civiltá Cattolica velebil fašistické pluky za „stokrát požehnaný a slavný postoj“. Oficiální poselství, jež Vatikán zaslal do Španělska 20. listopadu 1937, hecovalo: „V současnosti musí být všichni čestní občané, bez ohledu na ostatní názorové rozdíly, zajedno ve společném záměru vyhnat nové barbary bez vlasti a Boha, ať se stane cokoli.“ Žádosti britské a francouzské vlády v létě 1938, aby se připojil aspoň k protestu proti bombardování republikánského civilního obyvatelstva, „papež bez obalu odmítl“. Uprostřed těch masakrů posílal Francovi oslavné telegramy, udělující mu „ze srdce, jako záruku boží milosti, apoštolské požehnání“.

Pius XII., vyhřezlý z konkláve počátkem roku 1939, tomu nasadil korunu. Francovi napsal: „Zatímco povznášíme svá srdce k Bohu, radujeme se s Vaší Excelencí z vítězství, které si katolická církev tak toužebně přála. Hýčkáme naději, že Vaše země si po dosažení míru s novou energií znovu osvojí křesťanské tradice.“ Už „několik dní nato přijal Pius XII. 3 200 španělských fašistů v čele se Saranem Suňerem, Hitlerovým přítelem, a generálem Gambarou, velitelem italských vojsk ve španělské občanské válce.“ „Své drahé syny“ uvítal tirádou o tom, že „potěšili jejich společného Otce, poněvadž bránili víru a civilizaci a mnoho za to trpěli“. S důvěrou, že „při obnově Španělska by slavné katolické tradice mohly být ještě překonány“.

I hrabě Ciano, Mussoliniho zeť, „odhadoval, že v Seville se denně uskutečnilo 80, v Barceloně 150 a v Madridu 200 až 250 poprav. (Pro zjednodušení byla polovina všech zavražděných označena za komunisty.) Podle oficiálních statistik španělské vlády nechal Franco od konce občanské války v roce 1939 do roku 1942, tedy v době, kdy na přání Pia XII. začal ´obnovovat staré křesťanské tradice´, zastřelit více než 200 000 republikánů, to odpovídá jedné třetině všech obětí občanské války! Ještě tři roky poté se ve španělských věznicích nacházel více než jeden a půl miliónu politických vězňů, lékařů, advokátů, spisovatelů, baskických duchovních, nádeníků, nevinných lidí, z nichž mnozí byli zavražděni. A tři roky po světové válce stále ještě existovalo více než 100 000 politických vězňů. I tehdy se pokračovalo v mučení, jak přiznaly i samotné Francovy úřady.“

Právě poté, co se „katolicismus stal státním náboženstvím, přičemž je pozoruhodné, že ve venkovských okresech dokonce zmizely všechny Bible. V Madridu policie zabavila 100 000 exemplářů. Na hranicích byly Bible rovnou odebírány.“ Naproti tomu i „v posledním roce občanské války dosahoval trvale rostoucí počet prodaných svazků 211 000“.

Románek s Hitlerem se Vatikán snaží zatloukat zvlášť vehementně. Deschner ty vytáčky bere na solar. „Politickým nástrojem kurie v Německu byla strana Zentrum, svázaná se známými rýnskými velkoprůmyslníky, jejíž předsedadr. Marx nepřijal žádné důležité rozhodnutí bez konzultace s papežským nunciem.“ Jenže „už v roce 1928 od ní odpadlo téměř půl miliónu voličů. A když v říšských volbách v roce 1932 z více než 35 miliónů voličů hlasovalo 13,7 miliónu pro nacistickou stranu, pro sociálnědemokratickou a komunistickou dohromady 13,2 miliónu, pro Zentrum, včetně Bavorské lidové strany, 5,7 miliónu, rozhodl se Vatikán – srovnej jeho chování vůči Mussolinimu – z obavy z levicových stran přivést k moci Hitlera.“

Styčným důstojníkem byl Franz von Papen, „bývalý důstojník hulánů, který se během I. světové války nechal jako vojenský atašé ve Washingtonu chytit při provádění sabotáže“. Po „válce vstoupil do strany Zentrum, pod svůj vliv dostal katolické noviny Germania, kde vlastnil velký balík akcií, oženil se s dcerou sárského průmyslníka a 1. června 1932 se k všeobecnému údivu stal říšským kancléřem“. Pak tento „katolický Herrenreiter 20. června 1932 odstranil – poněkud nezákonně – sociálnědemokratickou vládu Braun-Severing, po dohodě s Hitlerem zrušil zákaz SA a SS a ´potom pracoval´, jak stojí v katolickém Herderově lexikonu, ´na jmenování Hitlera´.“

Ten se stal říšským kancléřem v lednu 1933. „Katolík Papen mu uzavřel už v témže roce konkordát mezi nacistickým Německem a Vatikánem.“ Podobně jako v Itálii po fašistickém převratu, byl konkordát s Vatikánem prvou mezinárodní smlouvou, „legalizující“ režim vzešlý z nacistického puče. „Uzavření tohoto konkordátu“ – psal Papen 2. července 1933 Hitlerovi v tajném dopise z Říma – „bude mezinárodněpoliticky hodnoceno jako velký úspěch vlády národního povstání“. Týž Papen – coby velvyslanec ve Vídni – nacistům připravil i anšlus Rakouska.

Hitler hned po svém nástupu „požadoval ´zmocňovací zákon´, umožňující diktaturu. Nezbytné dvoutřetinové většiny dosáhl na jedné straně protiústavním rozpuštěním komunistické strany, na druhé pomocí hlasů Zentrumu. Komunisté byli vyřazeni, katolíci spolupracovali. Poté, co byly získány i křesťanské odbory, přihlásila se strana Zentrum až na malou skupinku k Hitlerovi.“ Už „5. července se však strana Zentrum na pokyn kurie rozpustila sama. Stejně tak katolická Bavorská lidová strana – po dohodě s nunciem a jeho prostřednictvím s Piem XII.“

Provázely to i pikantní kousky postav, vysvěcených pak za „demokratické“ veličiny poválečného Německa. „Pozdější německý spolkový prezident Theodor Heuss věnoval rok před uchopením moci Hitlerovi ´vůbec ne nepříjemnou knihu´ Hitlers Weg (Hitlerova cesta).“ Líčí ho tu jako „mladého Fausta v podkroví“, „obdivuhodně pružného“ i „neúnavného“, „názorově upřímného“ a s „dobře míněným osvětovým záměrem pedagogického podání“. ProgramNSDAP, jež je na svého lídra „právem hrdá“, obsahuje „strukturální prvky podobné katolickému sociálnímu učení“ a „hierarchické stavbě katolické církve“. Po válce byl týž „Heuss nejen osm let spolkovým prezidentem, ale obdržel také Cenu míru německého knižního obchodu“.

Nanejvýš loajálně se vrtěl i Konrád Adenauer, pozdější letitý spolkový kancléř za křesťanské demokraty. Například „10. srpna 1934 psal nacistickému ministru vnitra v Berlíně: ´S NSDAP jsem jednal vždy korektně, a proto jsem se opakovaně stavěl do opozice vůči tehdejším ministerským pokynům a také vůči názorům, která zastávala frakce Zentrumu v kolínském městském zastupitelstvu. Po léta jsem například v rozporu s tehdejšími pokyny pruského ministerstva vnitra dával NSDAP k dispozici městská sportoviště a během jejich akcí jsem na nich povoloval vyvěšování vlajek s hákovým křížem.“ Už „v zimě 1932 – 1933“ – uvádí Adenauer ve výčtu svých „zásluh“ – „jsem výslovně a veřejně prohlašoval, že tak velká strana jako NSDAP musí ve vládě hrát bezpodmínečně vedoucí úlohu“.

Zpětné výmluvy, že konkordát s Hitlerem byl uzavřen v době, kdy Vatikán zločiny nacismu nemohl předvídat, ohromí jen prázdné sudy. Co jmenování nacisty kancléřem znamená, věděl docela přesně i Erich Ludendorff, druhý muž německé branné moci už za I. světové války. V dopise prezidentu Hindeburgovi pár dnů po 30. lednu 1933 napsal: „Jmenováním Hitlera říšským kancléřem jste vydal naši svatou německou vlast jednomu z největších demagogů všech dob. Tento osudný muž strhne naši říši do propasti, přivede nás národ do neskutečné bídy a budoucí pokolení Vás budou proklínat i ve Vašem hrobě.“

Už konkordát – rovnající se „slavnostnímu uznání nacionálního socialismu katolickou církví“ – přitom obsahoval i tajný dodatek. Klauzuli, zakotvenou už dopředu „pro případ všeobecné branné povinnosti“. „Všichni němečtí biskupové vyzývali v roce 1933 ke spolupráci s Hitlerem, protože to chtěl Vatikán.“ Veškeré „protesty vysokého katolického kléru se týkaly, s jednou výjimkou, pouze katolických zájmů. Co se jinak dělo, nechávalo ji lhostejnou. Ne, ještě hůř, s výjimkou usmrcování duševně chorých, s tím naprosto souhlasila. Byla ochotná nechat zemřít milióny lidí, jen aby sama přežila. Pro Hitlera hnala Němce na smrt – a tím proti Angličanům, Francouzům,Polákům, Rusům, Američanům…“

Vatikán a jeho nunciové „nikdy neprotestovali proti přepadení Rakouska, Československa, Polska, Dánska,Norska, Belgie, Holandska, Francie, Jugoslávie nebo Sovětského svazu, proti válce, kterou ´se zadostiučiněním´ sledovali. Nikdy neprotestovali proti pogromům na židy, proti zničení více než dvou set synagog, proti odvlékání židů, které církev jeden a půl tisíciletí mučila a zabíjela, do koncentračních táborů a jejich zplynování. Nikdy neprotestovali proti systému nacismu jako takovému….Papež a němečtí biskupové vyžadovali poslušnost Hitlerovi. Žádný ´katolický odboj´ také vůbec neexistoval. Existoval odpor jednotlivých katolíků. A ten probíhal proti vůli církve. Žádný německý biskup se nestal mučedníkem, žádný nebyl vězněn v koncentračním táboře. K tomu byli dost dobří nižší duchovní…V celé Velkoněmecké říši odmítlo vojenskou službu pouze sedm katolíků; šest z nich bylo usmrceno, sedmý byl prohlášen za duševně chorého.“ Klérus nevydal jediný hlásek ani na jejich obranu.

Deschner shromáždil desítky doličných předmětů, usvědčujících církevní struktury z agilnější podpory „třetí říše“, než od řady státních satelitů. Konkrétních citací, opřádajících její teror a agrese mravními kánony víry. Všelijaké ódy typu „přísahy věrnosti“ („Fahneneid“), vyhlášené právě 8. listopadu, v den „Kristallnacht“, „velkého protižidovského pogromu“. „Hitlerův katolický generální vikář“, který ji sepsal, se „v roce 1956 stal generálním vikářem v bundeswehru“. Po okupaci Polska se „na všech kostelních věžích slavnostně rozezněly na dobu sedmi dnů zvony na počest vítězství“. Už v „říjnu a listopadu 1939 bylo nacisty popraveno 214 polských katolických kněží“.

„Když Eugenio Pacelli usedl v březnu 1939 na papežský trůn (jako Pius XII.), vpadla Hitlerova vojska doČeskoslovenska.“ Žádosti, aby se „připojil k protestům demokratických států proti začlenění Čech a Moravy do Říše, papež velmi rozhodně odmítal“. Zato jedno z jeho vůbec prvních veřejných prohlášení bylo o tom, „jak moc si Německa váží a že by chtěl pro Německo mnoho učinit“. Také fašistický „slovenský stát uznal jako jeden z prvních papež a propůjčil Tisovi hodnost papežského komořího a titul monsignore…Podle publikace, vydané v roce 1941 v Londýně československým ministerstvem zahraničí, se 90 % všech slovenských katolických duchovních modlilo za Hitlera.“

Vatikán chtěl v roce 1945 Tisa dostat do emigrace, v níž by unikl trestu. Spojenci ho zadrželi v „Německu a jako válečného zločince vydali Československu“. V „Katolické encyklopedii, kterou Vatikán vydal se souhlasem Pia XII., je uvedeno: ´Tiso byl příkladným knězem, který vedl bezúhonný život. Věnoval se politice, protože to podle něj bylo nezbytné; neboť od začátku století bránil práva slovenského národa pouze klérus. Proto byl velmi milován jako otec. Za Tisovy vlády udělalo Slovensko velké pokroky nejen v kulturní a ekonomické, ale i v sociální oblasti a prokázalo svou národní samostatnost.´ Nakonec je citován samotný Tiso: ´Umírám jako mučedník…Krom toho umírám jako obránce křesťanské civilizace proti komunismu.´“

Popření všeho, o čem je Desatero, dosáhlo vrcholu po napadení Sovětského svazu. Poselství německých biskupů z 10. prosince 1941 hřímalo: „Se zadostiučiněním sledujeme boj proti moci bolševismu, před kterým jsme my, biskupové, v mnoha pastýřských listech od roku 1921 katolíky Německa varovali a vyzývali k bdělosti, jak je říšské vládě známo.“ Ani preláti neváhali papouškovat blábol o „slovanských podlidech“ – a arcibiskup Jäger dokonce o „Rusech, kteří kvůli svému neznabožství a nenávisti ke Kristovi zdegenerovali téměř ve zvířata“. „V roce 1957 požadoval Jäger naplnění ´ideálů křížových výprav v moderní formě´ a v roce 1965 se stal kardinálem.“

„Vítězství nad bolševismem“ – stálo v kolektivním lejstru německých biskupů o rok později – „by mělo stejný význam jako triumf Ježíše nad nevěřícími“. Papežský nuncius byl o útoku, zahájeném dva dny nato, informován osobněRibbentropem už 20. června 1941. „V Římě byli už dlouho předtím ve zvláštním kněžském semináři Collegium Russicum, kde se duchovní učili rusky, ukrajinsky a další slovanské jazyky, školeni klerikové pro misijní činnost v Sovětském svazu. S Hitlerovou vládou k tomu Vatikán rovněž uzavřel speciální dohodu, o čemž se dokonce otevřeně hovoří v předmluvě sborníku papežských poselství vydané v Paříži v roce 1945. Kvůli spolupráci jezuitů s SS a gestapem se generál jezuitů, hrabě Ledóchowski (1866 – 1942, generál řádu od roku 1915) radil se zástupci německé tajné služby už v roce 1940. Rok před Hitlerovým útokem na Rusko překročili jezuitští absolventi Collegia Russica, katolickým biskupem Dr. Michalem Buzalkou v roce 1951 pojmenovaným ´Ústav pro výchovu vatikánských agentů´, v převlečení a pod falešnými jmény sovětské hranice, aby prováděli špionážní činnost ve prospěch Vatikánu. Plány Svatého otce byly zmíněny také v oběžníku OKW (Vrchní velitelství wehrmachtu). 8. listopadu 1941 nařídilo OKW všem velitelům německých armád na východě, aby ´s ohledem na dohodu s Vatikánem…usnadňovali misionářskou činnost katolických kněží na obsazených územích.“ V „pětistránkové zprávě adresované Wilhelmstrasse vedoucí německé tajné služby, SS-oberführer Schelenberg, o svém rozhovoru s papežem píše: ´Papež učiní vše, co může, aby zajistil německé vítězství. Jeho cílem je zničení Ruska.´“

Právě o to mu šlo i ve stínu blížícího se Hitlerova debaklu. Už v létě 1944 si povšiml i New York Herald Tribune: „V minulosti bojoval Vatikán proti revolučním silám společně s Mussolinimi, Francy a Pétainy…Dnes se zdá, že provedl významnou změnu své politiky ve víře, že stejných cílů dosáhne s anglosaskými zeměmi.´“ Pius XII., dodává Deschner, který nikdy neodsoudil bezpočet Hitlerových agresí, nyní pozvedl svůj hlas, aby varoval před nebezpečím z východu, čímž činil to samé, co Joseph Goebbels v Berlíně, samozřejmě pouze z ´duchovních´ motivů. Papež se snažil o rozchod USA a Velké Británie se Sověty a uzavření separátního míru mezi hitlerovským Německem a Spojenci…Od podzimu 1942 do roku 1944 se ve Vatikánu uskutečnila jednání o možnostech uzavření separátního míru. 5. ledna 1943 zapřísahal Pius XII. písemně prezidenta Roosevelta, aby urychlil ukončení války, což by bezpochyby znamenalo pomoc pro Německo. Roosevelt vyslal osobního emisara a kardinála Spellmana, zvlášť horlivého církevního hodnostáře, který půl roku cestoval po Evropě a Africe, především se však dlouho radil ve Vatikánu, kromě jiného s německým ministrem zahraničí. Roosevelt byl ovšem nakloněn vyjednávání o míru pouze za podmínky Hitlerova odstoupení…Rooseveltovy snahy překonání propasti meziMoskvou a Vatikánem narážely na urputný papežův odpor, stejně jako Stalinovy pokusy o porozumění v letech 1942 a 1943. Dokonce i když Washington a Londýn ruské snahy společně podpořily, a Stalin zaslal osobní dopis Piu XII., ten žádná jednání se Sovětským svazem nepovolil, i když pro byli i někteří kardinálové kurie.“

Zato v norimberském procesu Vatikán „vystupoval ve prospěch nacistů. A nemálo těžce provinilých Němcůobdrželo, společně s italskými, československými, jugoslávskými a dalšími válečnými zločinci, ve Vatikánu trvalý nebo dočasný azyl.“ Právě „katolickými kanály“, dirigovanými přímo z Vatikánu, „uniklo hlavně do Jižní Ameriky i mnoho velitelů SS, mezi nimi i Adolf Eichmann“. „Kdo zná nejen vztah Vatikánu k fašismu, ale i dějiny křesťanského antisemitismu, nediví se tomu.“

Deschner detilně mapuje i holport Vatikánu s Pavelićovým fašistickým režimem v Chorvatsku. ´Ustaša´, jeho ústřední síla, byla přímo „fašisticko-katolickým hnutím“. Pavelić, odsouzený za vraždu jugoslávského králeAlexandra a francouzského ministra zahraničí Barthoua, se skrýval v Itálii. Domů se odtud vracel až po porážce jugoslávské armády wehrmachtem na jaře 1941 –„s požehnáním Pia XII. na slavnostní audienci“. „299 srbskýchpravoslavných kostelů bylo v ´Nezávislém Chorvatsku´ vypleněno a zničeno…K jejich přeměně na katolické docházelo v souladu s nařízením ordinariátů…Ještě v dubnu 1941 bylo po Srbech vyžadováno nosit modré rukávové pásky s písmenem P, iniciály pro pravoslavný, po židech nošení Davidovy hvězdy. Židům a pravoslavným bylo také zakázáno vstupovat na chodník. Ve všech úřadech, obchodech a restauracích, tramvajích a autobusech visely cedule: ´Srbům, židům, kočovníkům a psům vstup zakázán´. Ještě během prvních dnů okupace byli srbští pravoslavní patriarchové odvlečeni do Dachau. Bezpočet srbských duchovních byl krutě mučen…Biskupu Platonovia jeho průvodci, knězi Dušanu Subotićovi, byly vypíchnuty oči, zatímco na jejich prsou plál oheň, byly jim uříznuty nosy a uši a nakonec dána smrtelná rána z milosti.“

Instrukce ministra výchovy Dr. Mile Budaka zněla: „Část Srbů zabijeme, další vyženeme, a zbytek, který musí přijmout katolické vyznání, bude zahrnut do chorvatského národa.“ „Docházelo přitom ke zrůdnostem, vedle nichž bledly i činy Hitlerových pochopů v koncentračních táborech. Ustašovci zapichovali rozžhavené jehly pod nehty a sypali sůl do otevřených ran. Mrzačili všechny možné části těla. Se zalíbením uřezávali svým obětem nosy a uši a vypichovali jim oči. Italové vyfotografovali jednoho ustašovce, který nosil kolem krku dva řetězy z lidských jazyků a očí. Italský spisovatel Curzio Malaparte dělal v Záhřebu rozhovor s Pavelićem. ´Zatímco hovořil,´ napsal Malaparte, ´díval jsem se na koš z vrbového proutí, který stál po pravici ´poglavnika´ na jeho psacím stole. Koš byl otevřený, byli vidět nějací mořští živočichové či něco podobného. ´Ústřice z Dalmácie? zeptal jsem se. Ante Pavelić odkryl víko a ukázal mi něco, co vypadalo jako masa lepkavých, rosolovitých ústřic. S unaveným přátelským úsměvem řekl: ´Dar mých věrných ustašovců. Čtyřicet liber lidských očí.´ To byl muž, kterému žehnal Pius XII.“

„Koncentrační tábory vyrůstaly v katolickém ´Nezávislém Chrovatsku´ jako houby po dešti: Jasenovac, Jadovo,Pag, Ogulin, Jastrebarsko, Koprivnica, Krapje, Zenica, Stara Gradiška, Djakovo, Lobograd, Tenje, Sanica atd. Odesílání do těchto táborů se dělo mimo soudnictví. V dekretu z 26. listopadu 1941 se zcela bez obalu přiznává, že se jedná o ´preventivní opatření´ proti ´nežádoucím osobám´, které by…´mohly ohrozit vymoženosti osvobozeneckého boje chorvatského ustašovského hnutí´…Také děti tam byly vražděny po tisících. Dokonce pro ně byly zřizovány koncentrační tábory – Lobor, Jablanac, Mlaka, Ustici, Gradiška, Sisak, Jastrebarsko a Gornja Rijeka. V roce 1942 bylo v samotném Jasenovaci vězněno 24 000 dětí, polovina z nich byla zavražděna…KatolickáCaritas, které předsedal arcibiskup Stepinać, se dětí, jejichž rodiče byli mrtví nebo věznění, ujala a jejich ´převýchova´ byla o to snadnější, když mnohé neměly vůbec žádné příbuzné.“

„Biskupové seděli v ustašovském parlamentu, kněží fungovali jako policejní šéfové a důstojníci v Pavelićově osobní stráži.“ A „františkáni veleli v koncentračních táborech“. „Několik mnichů tu převzalo funkce katů. FrantiškánZvonko Brekalo, důstojník v ´táboře smrti´ v Jasenovaci, byl pověstný hromadným stínáním hlav. V táboře bylo povražděno kolem 120 000 Srbů. Na podzim 1942 dokonce tento tábor řídil františkán Miroslav Filipović-Majstorović, zvaný ´bratr ďábel´, přičemž ho podporovala celá řada duchovních…Během čtyř měsíců tam bylo pod velením františkánských páterů zlikvidováno 40 000 lidí. Samotný františkán-stipendista Brzica dekapitoval během jedné noci, 26. srpna 1942, 1 360 lidí.“

„Po kolapsu katolického režimu se právě zahraniční františkánské kláštery (jak typické) staly útočišti masových vrahů, v Rakousku Klagenfurt, v Itálii Modena a také ve Francii. Všechny kláštery skrývaly uprchlé ustašovce. Všude nacházeli tito zločinci církevní pomoc a podporu. Bylo to pochopitelné, protože ´činy´ ustašovců byly činy církve…Jen mimochodem budiž zmíněno, že hnutí Ustaša s pomocí klerikálních kruhů povraždilo také 80 % jugoslávských židů.“

Ustašovský teror nabyl tak obludných rozměrů i tvarů, že se 1. března 1942 odhodlalo i vedení slovinských katolíků k zaslání memoranda přímo Piu XII. Uvádělo se tu: „V Nezávislém státu Chorvatsko byli všichni pravoslavní biskupové a kněží buď zavražděni, zatčeni nebo posláni do koncentračního tábora, jejich kostely byly zničeny nebo zabaveny. Hlavním cílem politiků v Záhřebu, jak sami přiznávají, je vyhlazení srbského obyvatelstva v Chorvatsku. Konverze ke katolicismu tu nemají co dělat s náboženským přesvědčením a jsou ponižujícími událostmi pro katolickou církev, jejíž úcta a důstojnost jsou neobyčejně zostuzeny…Seznámeni se situací v naší zemi, pokládáme za nezbytné, aby: Svatý stolec krvavé pronásledování Srbů a jejich církve veřejně odsoudil; Svatý stolec všechny přestupy ke katolicismu za stávající hrůzovlády zakázal;…Svatý stolec přiměl chorvatské biskupy, by vzali pod ochranu srbské pravoslavné křesťany a jejich kněží.“

Vatikán však „jmenoval primase chorvatské církve vojenským vikářem ustašovců. Ten 27. března 1942 vyjádřil své ´uspokojení´ nad postupem chorvatských biskupů a jako uznání jejich velkých zásluh jim dal své apoštolské požehnání…A jmenoval kardinálem arcibiskupa Stepinaće, který ještě po válce očekával od Západu ´nasazení atomových zbraní, aby mohla být Moskvě a Bělehradu přinesena západní civilizace, dokud ještě není pozdě.“

Pius XII. o něm napsal i 12. ledna 1953: „Ačkoli je nepřítomen, objímáme ho s otcovskou láskou – a niterně si přejeme, aby každý věděl, že Naše rozhodnutí vyznamenat ho hodností římského purpuru nemá jiný důvod, než mu náležitým způsobem oplatit jeho velké zásluhy.“ Jenže „´velké zásluhy´ si Stepinać získal jako primas státu, v němž ze dvou miliónů Srbů bylo násilně obráceno ke katolicismu 240 000 a 750 000, často po strašlivém mučení, zavražděno.“

Když kapitulovala Itálie, zkusili k západním spojencům přeběhnout i Pavelić, Stepinać a jejich anturáž. Karty takové verbeže – vede trumfů Rudé armády v berlínských předměstích – však už byly hodně „plonkovou sedmičkou“. Počátkem května 1945 Pavelić – „bohatě naložen uloupeným zlatem“ – „nalezl azyl v klášteře Sankt-Gilgen uSalcburku“. Byl sice zatčen britskými jednotkami, „brzy všakv důsledku ´záhadné intervence´ propuštěn“. V „převlečení za kněze se mu podařilo uprchnout do Říma, kde bydlel jako páter Gomez a páter Benarez v jednom klášteře. Koncem roku 1948 dorazil jako Pablo Aranyoz do Buenos Aires, stále ještě s 250 kily zlata a 1100 karáty drahokamů – a doprovázen bývalým prostředníkem mezi arcibiskupem Stepinaćem a Vatikánem, knězem Krunoslavem Draganovićem, který mu dal k dispozici ´Commissione d´assistanza pontifica´.“
„Po svržení Peróna v roce 1955 musel zmizet. 10. dubna 1957 unikl atentátu a později také argentinské policii. Za nevyjasněných okolností se dostal do frankistického Španělska a nalezl azyl, nerušen jakoukoli justicí, v madridském františkánském klášteře. V německé nemocnici španělského hlavního města zločinec zemřel 26. prosince 1959 a ještě na smrtelné posteli se mu dostalo požehnání od Svatého otce.“

Obludárium, zmapované Deschnerem, se hodí znát. Zvlášť pokaždé, kdy právě kutny začnou moralizovat a kádrovat.

8 komentářů :

  1. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za tento článek. Určitě je přínosem nejen pro mne.

    OdpovědětVymazat
  3. Autor byl velmi pracovitý, jeho mnohasvazkové "Kriminální dějiny křesťanství" (sahají jen do 18.století) jsou nesmírně bohatým souborem historických informací. Autor neskrývá nenávist, která jej poháněla. To se nebude každému líbit. Neměl by to ovšem v žádném případě být důvod paušálně ho odmítat nebo ignorovat. Většina jeho díla je dostupná jen v německém originále.
    Stručný obsah v angličtině lze najít ZDE:
    http://en.wikipedia.org/wiki/Kriminalgeschichte_des_Christentums

    OdpovědětVymazat
  4. Nemohu to číst,stal bych se antikřesťanem.K tomu abych byl jen ateista,mi stačí obecné znalosti o současném dění ve světě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vy potřebujete ke své víře v Boha věřit církvi ? Jsem věřící člověk, ale církev k ničemu nepotřebuji. Víru nosím v srdci, žádný premonstrát ani kostel to nemůže změnit. Vy slyšíte o zrůdnostech církví poprvé ?
      Zamyslel jste se někdy už jen na principu braní odpustků i od těch nejnuznějších z nuzných ? Proč byl chudý udřený člověk bez majetku odkázán zemřít nepomazán, pohřbený jako pes a mnohdy ani nevypsán z matriky, když neměl čím zaplatit ?Církve si Boha zprivatizovali a stvořili z něj superbussinec jen pro sebe !

      Vymazat
  5. Ani u nás to nebylo jiné, ale zřejmě se o tom nesmí mluvit. Fakticky nejvyšší představitel ř.k. církve v Praze (též nejvyšší představitel Maltézského řádu) František/Franz Bobe byl placeným agentem Gestapa a dostal i část odměny za "aktivní spolupráci při dopadení vrahů" protektora R.Heydricha. Za přímo zaviněnou smrt několika dalších antifašistů (většinou duchovních, Čechů i Němců) byl po válce odsouzen jako válečný zločinec a popraven. Kdo to dneska ví???

    OdpovědětVymazat
  6. Vy že nepotrebujete církev? Staré otrepané frázy ako si lásku a pravdu nosíte vo svojom srdci? Ale čo nepovieš?:-)). Vy práve naopak, církev nutne potrebujete, veď do koho by ste si kopli, na koho by ste nenávistne napľuli, na koho by ste hodili svoju znôšku klamstiev, v tom lepšom prípade "iba" poloprávd? Milý pravdoláskar, aspoň nezavádzaj diskútujúcich. Problém ktorý popisujete neni v Bohu, ba ani církvi, ale v samotnej koncepcii, že je spoločenstvom nie anjelskych bytostí, ale hriešnych ľudí. To čo naznačujete, je nie popretie, ale naopak potvrdenie evanjelia, že všetci sme hriešni. Rozumiete? Vsetci! Aj Vy čo ste sa postavili bokom a teraz s úškrrnkom pozorujete rozvášnený dav ako hreší nadáva pľuje a hádže po nás svoje zvratky. Ak nie dokonca sa spolupodieľate naa tomto divadle. Pre poučenie nepoučiteľných je iste dobre pripomenúť si chyby predošlých generácií. Netreba všaķ umiestňovať tu až také tapety. No ja by som radšej nepočiteľných upozornil, že chybu robia teraz, keď si ľahli do postele s predstaviteľmi terajšieho režimu. Pakty s nacistami by som teraz nneriešil, ale paktovanie predstaviteľov a mnohých radových členov církvi s demokratmi. Aby nemuseli raz ľutovať aj toto.

    OdpovědětVymazat
  7. Uvědome si že je rok 2015 po K.n.l.Jsou letopočty také jiné.Létáme do kosmu,klonujeme,atd..Jistá ceremonielní představení v divadlech typu kostel, by měli ti co tomu věří.Financovat sami ze svého rodinného rozpočtu.Stejně tak jako Ti co jdou na Shakespeare do divadla nebo na koncert atd....nevidím v tom žádný rozdíl.Pokud protagonisté ,herci mají vyšší nároky nechť jim to diváci zaplatí ze svého.Vyloženě špatný je přístup CZ kdy tuhle 2000 let obehranou story musí platit všichni i ti co tomu nevěří.Obzvláště v podobách o kterých se nevěřícím ani nesnilo.Pokud má společenstvo s církevní náplní řádný nabývaci doklad k nemovitosti, nevidím důvod proč by tenhle legálně nabytý majetek nemohlo provozovat.Pokud vědomě v tísni majitel neobdaroval žebravé řády na úkor rodiny nebo státu.Je na státu aby dohlédl na výkon ,čerpání ,plnění závětí.V případě nesouladu se závětí nebohého je povinnen žebravý řád ,převést majetek všeho druhu, na stát tj. lid republiky.Republika není konstituční monarchie,republika Francouského typu je vyvlastnění majeku církvím,šlechtě,buržoasii,monopolům,konfiskace nelegálně nabytého majetu,ů...ve prospěch lidu, který na majetku pracuje.Všeobecně platí pravidlo čím více majeku spolek,ogranizace,jednotlivec má ,tím důslednější musí být konfiskace /sestátnění ve prospěch republiky.Řádně nabytý,zdaněný a podložený majetek prací ,nelze jednotlivci zabavit pokud v něm a na něm nepáchá činnost proti republice.

    OdpovědětVymazat