Reklama

.

.

sobota 21. února 2015

Rusko 1993 aneb Nultý rok autoritářství

dla 
20. 2. 2015  Altpress

Ve vývoji nové autoritativní moci v Rusku se velmi často opomíjí klíčová epizoda. Od roku 1993 prožívá obyvatelstvo důsledky „šokové terapie“, uplatňované po rozkladu Sovětského svazu ideologií trhu. Většina poslanců se pokouší nastolit jinou cestu, ale prezident Boris Jelcin, posílen podporou západních vlád, zaútočí proti Parlamentu. V říjnovém vydání Le Monde diplomatique se tématu věnoval belgický novinář Jean-Marie Chauvier.
„Už nebudeme podporovat vnitřní opozici. Je zapotřebí zbavit se těch, kteří nejdou stejnou cestou s námi.“ Když první prezident nové Ruské federace, Boris Jelcin, pronesl tuto deklaraci, tanky T-72 se už několik dní soustřeďovaly v okolí Nejvyššího sovětu. Od úsvitu 4. října 1993 začaly hřmět kulomety. Některé speciální jednotky odmítly zaútočit na civilisty před „Bílým domem“, ve kterém se ukrýval Parlament. Ale pod vedením ministra obrany Pavla Gračeva začala bezhlavá palba. Na bílo natřená budova se zahalila dýmem a potom náhle zčernala. První poslanci se začali stahovat pryč, zatímco byli odváženi mrtví a ranění. „Prozatímní prezident“ Federace, plukovník Alexandr Ruckoj a jeho kolega v čele Nejvyššího sovětu, Ruslan Chasbulatov, opustili bojiště; strávili několik měsíců ve vězení. Nedávno ještě neviditelná, odvíjela se nyní historie postsovětského Ruska před kamerami celého světa.

Podle oficiálních údajů přišlo o život 123 lidí, aby bylo umožněno toto „vítězství demokracie“, jak prohlašuje mnoho odpovědných činitelů a médií na Západě. Další zdroje přinášejí mnohem těžší bilanci; často se cituje údaj o 1500 mrtvých. Během tohoto spektakulárního útoku a pouličních bojů byl v celé Moskvě zahájen hon na „ilegální“ osoby, zejména zaměřený proti Kavkazanům. Jsou hromadně zatýkáni. Tyto razie, které se připojují ke zmatkům, se měly dotknout 25 tisíc lidí. S výjimkou národních konfliktů na Kavkaze a v baltských zemích nepoznala země podobných násilností od revolt v Gulagu v letech 1950 až 1954, přes povstání v Tbilisi v roce 1956 a během občanských bouří namířených proti vysokým cenám v Novočerkasku na Ukrajině v roce 1962.

Užití zbraní ukazovalo na konflikt mezi exekutivní mocí a mocí zákonodárnou, který trval již déle než rok. Ale není možné porozumět tomuto dramatu, aniž bychom se nevrátili do roku 1991 a nepřipomenuli si kontext, ve kterém se odehrálo: krize sovětského systému, slepá ulička perestrojky spuštěné v roce 1985 a rozbití Sovětského svazu.

Jakmile se SSSR rozpadá, Boris Jelcin získává převahu

Počátkem léta 1991 je Ruslan Chasbulatov zvolen do čela Nejvyššího sovětu Ruska, shromáždění, které je ve svých kompetencích omezeno parlamentem. Alexandr Ruckoj byl zvolen viceprezidentem Ruské federace 12. června 1991 na základě „dohody“, kterou uzavřel s Jelcinem. V srpnu 1991 jsou všichni tito tři budoucí protagonisté konfliktu z roku 1993 spojenci. Společně odolávají pokusům o státní převrat ze strany konzervativních vůdců, kteří jsou proti reformám Svazu, jejž vedl prezident Michail Gorbačov. Ruckoj byl odeslán na Krym, aby osvobodil Gorbačova pozvaného pučisty do rezidence ve Forosu a odvedl jej do svého letadla. Všichni tři využili neúspěchu pučistů, aby nastolili nezávislost Ruska, dopustili zmizení Sovětského svazu – a také odchod toho, který ztělesňoval perestrojku. Jelcin rychle získává převahu, kterou mu poskytuje jeho nově získaná sláva v zahraničí. Prvního listopadu se mu dostává plné moci. V průběhu jednoho roku se může zbavit zákonů, jmenuje ministry nebo vládne prostřednictvím dekretů, aniž by se radil s Parlamentem.

Jelcin umožňuje radikální „šokovou terapii“, která je dílem představitelů nové generace ruských neoliberálů: Jegora Gajdara, žáka Chicagské školy; Anatolije Čubajse, organizátora privatizací; liberála Andrej Illarijonova nebo i Genadije Burbulise, bývalého profesora marxismu-leninismu, který sepsal akt rozpadu SSSR v roce 1991. Rovněž může počítat s podporou různých osobností a odpovědných politiků, jako jsou Jurij Afanasjev, starosta Moskvy Gavril Popov nebo starosta Petrohradu Anatolij Sobčak. Tento předvoj postupuje v úzkém propojení s finančními skupinami a budoucími oligarchy, jako jsou pánové Vladimír Gusinskij a Boris Berezovskij, v této době již stojící v čele bankovního a mediálního impéria. Tito puncovaní „demokraté“ se všichni – na rozdíl od konzervativců – hlásí ke zkušenostem Augusta Pinocheta z Chile a Margaret Thatcherové ze Spojeného království.

Od systému řízené ekonomiky přechází Rusko prudce k uvolnění cen a ke změnám, k odblokování mezd a k masivní privatizaci. Inflace a prudký pád reálných mezd zapříčinily likvidaci úspor obyvatelstva. Svobodný trh, velmi abstraktní, je obchodováním všeho druhu, směnou vedoucí k demonetizaci ekonomiky. Mzdy, které ještě v roce 1991 představovaly 70 procent příjmů rodin, neznamenají v roce 1995 už víc než 38,5 procenta. Za svou jedinou kompenzaci považují lidé konec nouze a možnost stát se vlastníky trochu lepšího bydlení.

Regiony se pokoušejí o soběstačnost, budují celní bariéry a dožadují se nezávislosti. Více než 80 procent obyvatelstva upadá do chudoby, nemá k dispozici víc než životní minimum. Vedle toho se vynořuje aktivní menšina „vydělávajících“: atmosféra, bankovní služby, reklama, komunikace, obchod s erotickými službami probouzejí chuť a poptávku. Noví bohatí, nebo „noví Rusové“, objevují cestu na Západ – a jeho daňové ráje.

V parlamentu, stejně jako mezi obyvatelstvem, se souhlas s prezidentem a jeho okolím rychle drolí. Jelcin si je toho vědom. Slibuje, že přinese úpravy reforem ve snaze je více urychlit, ještě než vzplane revolta. V prosinci 1992 jedná s Nejvyšším sovětem a přijímá možnost uspořádat referendum o institucích, a to výměnou za odchod Jegora Gajdara.

Chasbulatov stojící v čele parlamentu vypracuje „gradualistické“ (keynesiánské) myšlenky vygenerované sociálně demokratickými ekonomy, jako jsou Leonid Abalkin a Nikolaj Petrakov, bývalí spolupracovníci Michaila Gorbačova. V té době mluvit o regulaci trhu stačilo k tomu, aby byl člověk kvalifikován jako „zpátečnický komunista“. Nicméně, v parlamentu se vůbec neustavil blok komunistů. Ostatně, 85 procent z jeho členů pocházelo z bývalé Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS), ale všichni byli zároveň liberály. Jelcinova opozice sestávala z nesourodé aliance zklamaných Jelcinových demokratů, zastánců zachování Svazu a z nacionalistů.

Na pozadí narůstajícího konfliktu mezi osobnostmi se v této krizi mezi prezidentem a parlamentem rýsují tři zásadní věci: následovat či nikoliv ultraliberální ekonomickou politiku, program „velkých privatizací“ a ústavní volba mezi parlamentní republikou a prezidentských systémem. Nejzásadnější, ale také nejvíce rozporuplnou otázkou se zdál být prodej výrobních prostředků. Příslib „lidové privatizace“ ve prospěch „kolektivu pracujících“ zamlžoval stopy a nechával v naději všechny ty, kteří z toho mohli zbohatnout.

Institucionální krize se projevila v dubnu 1993. Tehdy Jelcin podepsal dekret nastolující „zvláštní režim vlády“, ale nepublikoval jej. To nicméně nezabránilo Nejvyššímu sovětu a Ústavnímu soudu prohlásit prezidentův „tajný“ text za „protiústavní“. Jelcin rozhodl povolat do hry veřejné mínění a uspořádat referendum ve formě plebiscitu. Získal důvěru 58 procent hlasujících, ale nekonaly se žádné legislativní volby, které by tomu předcházely. V téže době se ve Vancouveru poprvé sešel s Williamem Clintonem. Získal půjčku 1,6 miliardy dolarů a podporu amerického prezidenta v konfliktu s parlamentem. Manifestace na 1. máje na sebe berou podobu vzpoury. Teprve o pět dní později se Jelcin odvažuje zveřejnit svůj záměr přijmout novou ústavu, která učiní konec platnosti dosavadního parlamentárního režimu. V téže chvíli uzavírá všechny debaty s poslanci a připravuje se ke konfrontaci.

Kvůli uklidnění mezinárodních finančních kruhů se 13. září Jegor Gajdar vrací do vlády. O osm dní později, 21. září, rozpouští Jelcin na základě dekretu číslo 1400 Parlament. Všechny oblastní a místní sověty jsou podrobeny témuž verdiktu. „Všechny přípravy na operaci byly zřejmé,“ soudí historik a bývalý disident Michail Heller, tehdy blízký prezidentovi. „Před tím Jelcin telefonuje Clintonovi, aby ho uvědomil, že se chystá ke kroku ne zcela demokratickému. Clinton mu dal k tomu své požehnání.“ Potom se Jelcin odebral k Dzeržinského divizi, elitnímu útvaru ministerstva vnitra…

Podpora bez trhlin ze strany Spojených států a bank

V reakci na to Nejvyšší sovět a jeho předseda Ruslan Chasbulatov sesazuje Jelcina a na jeho místo jmenuje viceprezidenta, generálmajora Ruckoje. Kreml na to odpovídá tím, že zorganizuje policejní obklíčení a zatarasy kolem „Bílého domu“, kterému jsou okamžitě odpojeny elektřina, voda a topení. Ústavní soud žádá obě strany, aby anulovaly svá rozhodnutí a hledaly kompromis. Ortodoxní církev a regiony, většinou nepřátelské vůči dekretu číslo 1400, se snaží prosadit řešení, které by bylo možné vyjednat. Stejné úsilí vyvíjel i sociální demokrat Oleg Rumjancev. Marně. Jelcin získává podporu armády a volí krvavou lázeň. Jeden z inspirátorů ruského neoliberalismu, ekonom Illarjonov, dnes potvrzuje diktátorský charakter konfrontace. Podle něj bombardovaný Parlament byl „demokratičtější“ než tehdejší vláda.

Jak Jelcin, tak Alexandr Ruckoj si stáli tvrdohlavě na svém. Ani jeden ani druhý neprosadili kulturu dialogu, dříve v SSSR neznámou a uvedenou tam teprve M. Gorbačovem. Každý tábor se stal vůči tomu druhému „fašistický“. Vládla ponurá atmosféra; nesporně více přispívala ke zmatku „konce dějin“, než k boji o budoucnost. Nebýt bezbřehé vyčerpanosti a pasivity obyvatelstva, které se hrozilo ze všeho nejvíc toho, že poteče mnoho krve, vzplála by občanská válka. Bez ohledu na otřesy, a díky schopnosti si poradit, dalo se také hodně očekávat, v souladu s formulemi opakovanými tehdy až do omrzení, že se dá vyjít beze škody „z tohoto bolestného ale nutného přechodového období“ a dosáhnout „normálního a civilizovaného života“, nebo i zbohatnout.

Rozdělení privatizačních kupónů 150 milionům Rusů, včetně dětí, přinejmenším těm, kteří si mohli koupit akcie podniků, přispívalo k podpoře těchto iluzí. Aby uspokojila své denní potřeby, většina příjemců spěchala prodat své kupóny, které byly získány za směšné ceny řediteli průmyslových skupin nebo finančníky a kriminálními sítěmi.

Nakonec, hodnotí ekonom Alexandr Nekypelov, jedinci podílející se na privatizaci, nebyli schopni přijmout předpokládaná rozhodnutí. Naopak, čistě spekulativní skupina „lidové privatizace“ prudce narostla ku prospěchu několika vyvolených. Nejatraktivnější společnosti byly dány do dražby v předvečer uzavření privatizace (30. června 1994), jejich aktiva podhodnocena a ozdoby průmyslu brzy skončily v akci s názvem „půjčky proti akciím“. Ta rozmnožila zisky bankovního sektoru, který byl jako jediný schopen poskytnout úvěr vládě výměnou za převzetí kontroly nad ropnými společnostmi.

Západními inspirátory „šoku“ byli jmenovitě švédský ekonom Anders Aslund a Američan Jeffrey Sachs. Moskevští reformátoři rovněž využívali od roku 1987 dobrých rad George Sorose, „filantropa“ a investora, jakož i odborníků banky Goldman Sachs, zapojených do rozsáhlých spekulativních aktivit, nebo i Francouze Daniela Cohena. Důležitá role byla přenechána také nadacím, zejména americkým, které pronikly oblastmi vědy a výzkumu a „občanské společnosti“: Carnegie, Ford, Rockefeller, Heritage, National Endowment for Democracy (NED), atd.

Prvořadé byly intervence ze strany Clintonovy vlády: „Američtí poradci nepřijeli až koncem roku 1991, jak se často říká, s mandátem Mezinárodního měnového fondu, ale v rámci americké technické pomoci, financované ze strany Americké agentury pro mezinárodní rozvoj a realizované Harvardským institutem pro mezinárodní rozvoj (Institut for International Development),“ vysvětluje přímý svědek, francouzský ekonom Jacques Sapir. „Jeffrey Sachs se v letech 1991 a 1993 účastnil řady schůzek Jelcinova týmu, aniž by se svými aktivitami hlásil k americkým úřadům.“

Podle Sapira, připojení Ruska k americké hře podtrhovalo strategický záměr. „Bezbřehá podpora, kterou americká administrativa poskytovala Jelcinovi, od jeho úderu proti Parlamentu v roce 1993 až do jeho pochybného znovuzvolení v roce 1996, je toho důkazem. Dnes se dost zapomíná, že při rozpoutání války v Čečensku, v prosinci 1994, se ve velmi široké míře opíral o podporu americké vlády.“ Rusko představovalo zdroj velice významného zisku pro mezinárodní finance. Západní experti a ruští liberálové postupovali společně v korupci, zpronevěře fondů a při praní špinavých peněz.

„Terapie“ měla rovněž za výsledek demontáž vojenskoprůmyslového komplexu, zmenšujíc takto mezinárodní vliv jedné mocnosti, která napříště měla být pouhým stínem sebe samé. Nový šéf ruské diplomacie, Andrej Kozyrev, vyjádřil orientaci na Spojené státy dávno předtím než tak znovu oficiálně učinil jeho nástupce Jevgenij Primakov. Rusko nicméně zachovává svou jadernou sílu, poslední garanci své suverenity ve chvíli nové expanze ze strany Severoatlantické aliance směrem na Východ a v době množství západních intervencí v konfliktech v Jugoslávii a na Blízkém východě.

Nadšená podpora tohoto směřování ze strany Západu byla autentická. Je třeba připomenout, že počátkem devadesátých let Spojené státy doufaly v to, že se Rusko stane motorem jejich pronikání do euroasijského prostoru. Ukrajina a Gruzie ještě nebyly privilegovanými spojenci v tomto regionu, ani „zatlačování“ Ruska nebylo výslovně na pořadu dne, nicméně jeho oslabování na Kavkaze, v okolí ropných tranzitních cest, se již připravovalo.

Gajdar, hlavní tvůrce „šoku“, jej vysvětluje ve své knize, která vyšla v roce 2006. Jeho zároveň zásadní a velmi diskutabilní analýza sovětské krize spojuje to, co už dlouhou dobu zastává modernistické křídlo vládnoucí byrokracie, iniciátor likvidace sovětského systému. Zájmem nové elity bylo vytvořit třídu vlastníků takovou, aby v žádném případě nebyl možný „návrat k socialismu“.

Výsledky „černého října“ byly přesto daleko od toho, aby uspokojily liberály. Po jejich neúspěchu během parlamentních voleb v prosinci 1993, jejich předáci, Gajdar a Boris Fjodorov, byli z vlády odstraněni v lednu 1994. Experiment skončil finančním krachem v srpnu 1998, který signalizoval pád neoliberálního myšlení a jelcinovské politické formace.

Privatizace zchladily naděje perestrojky

dokončení článku zde

6 komentářů :

  1. Michal Masopust, Švýcarsko20. února 2015 21:30

    Škoda, že tento fašistický odporný zmetek a prvořadý ožrala, zrůda jelzin (záměrně s malým písmenem!), která má největší vinu na rozpadu kdysi mohutného Sovětského svazu, mohl zemřít přirozenou smrtí a byl pohřben s ceremoniálními sarapatičkami v Moskvě. Tento ožralý chuligán a velezločinec měl být postaven před lidový soud a odsouzen k potupnému oběšení na veřejnosti!! Jestli J. V. Stalin zavíral do lágrů na Sibiři takové "výtečníky", jako byl tento zmetek ( v krásné melodické ruštině подонок, или мраз), tak velmi dobře dělal, ale bohužel se na všechny nedostalo, což je velká škoda!!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Možná to tak mělo být,aby se dnes Ruský národ téměř jednohlasně postavil za svého prezidenta Putina.Je neodiskutovatelné,že je pro národ.Kdo z jiných takového má?...

      Vymazat
    2. Jenom klid Michale. Na každou svini se vaří voda. I na ty naše. Jenom je třeba je pečlivě registrovat. Vždyť on ten čas přijde. A přijde setsakra rychle. A oni to ví. Proto tak nenávidí Putina, protože tady jde o víc jak o moc jednoho státu. Tady jde o změnu politiky. Ruska, Evropy, Světa. O ukončení bezbřehé vlády peněz a diktátu bank, oligarchů a jejich klubů.

      Vymazat
    3. Domnívám se, že kdyby byl Putin Jelcina neamnestoval, pravděpodobně by si tím přinejmenším velice zkomplikoval uchopení a upevnění moci. Ve ideálním státě by Jelcin musel být souzen, podobně jako Václav Klaus (přinejmenším za svou zločinnou amnestii). Pro Rusko a jeho budoucnost bylo ale určitě cennější dostat se z jelcinovského marasmu než udělat Jelcinovi a jeho souputníkům proces a být za to třeba nějakou chvíli oslavován.

      Vymazat
  2. Doktor ...chceš- li být velikým, musíš předem poznat bídu....
    moje babička říkávala- všechno zlé je k něčemu dobré....(ne že bych jim to přál)

    OdpovědětVymazat
  3. Biden v rozhovore s Porošenkom odsúdil ofenzívu separatistov na Ukrajine
    http://www.hlavnespravy.sk/biden-v-rozhovore-s-porosenkom-odsudil-ofenzivu-separatistov-na-ukrajine/558315

    Myslíte, že firmy Burisma Holdings syna víceprezidenta Huntera Bidena s Ukrajinskou krizí nesouvisí ?

    http://translate.google.cz/translate?hl=cs&sl=en&u=http://en.wikipedia.org/wiki/Hunter_Biden&prev=search

    OdpovědětVymazat