Reklama

středa 1. dubna 2015

Konvojmánie jako obrana před opakováním dějin po x-té

Veronika Sušová-Salminen
1.4.2015  Altpress 


Maďarský historik István Bibó před lety popsal stav kolektivní hysterie, který měl být typický pro kolektivity (národy), které se ve svojí historii setkaly se situacemi, které se dramaticky a fundamentálně dotýkaly jejich existence a které nemohly svými vlastními silami vyřešit ani odvrátit.

Složitý konflikt na Ukrajině nelze bagatelizovat jako souboj "Dobra" a "Zla"
Je to stav přetrvávajícího, kulturně sdíleného strachu z určitých dějinných zkušeností, který přetrvává celé generace. Jak Bibó dále píše, kolektivní hysterie se projevuje odklonem společnosti od reality a vytvářením vlastních fikcí, neschopností řešit problémy, nejistým a přehnaným sebehodnocením a izolovaným a nesouměrným způsobem reagování na svět kolem. V moderním slovníku by se dalo říct, že v centru kolektivní hysterie leží určité trauma.

Strach a trauma po česku

Český národ se s takovými traumatizujícími situacemi setkal v posledních sto letech nejméně dvakrát. Mnichov a srpen 1968 mohou být chápány jako dva zdroje národních, historických traumat a zároveň také národních mýtů. Českou společností se valí periodické vlny strachu, které se přelívají přes její mediální prostor a interpretují současné události pomocí národních traumat v rámci politiky jako konfliktu. Strach z návratu komunismu, strach z ohrožení demokracie a nejnověji strach z ruské agrese – to jsou všechno současná echa kritických bodů našich dějin, umocněná ještě pokračující krizí Západu a risky, které z ní plynou.

Strach z něčeho je vůbec silným motivem českých diskuzí ruku v ruce se snahami zabránit něčemu, aby se opakovalo nebo stalo. Je to představa kontroly a mocenské stylizování se (konzervativní svou podstatou) do role obránce, který vede svatou válku proti názorům, které představují aktéry potenciálních opakování kritických bodů našich dějin. Ať je to levice (i ta nekomunistická), politická opozice anebo „páté kolony“, které zaručeně pracují pro Kreml – to vše ve jménu obrany demokracie před hrozbami. Na pomoc přichází frazeologie hodnot, které se tu brání a na které si obránci činí často monopolní nárok, a dekontextualizace. Povrchní podobnost a historické paralely slouží jako příznak opakování dějin, kterému musíme zabránit například tím, že uděláme to, co jsme měli udělat tehdy. Budoucnost a hlavně současnost se tak stávají spíš nějakou verzí minulosti, které se vlastně děsíme.
István Bibó

Bezpochyby jsou národní dějiny významným zdrojem národní identity a plní pro Čechy, stejně jako pro jakýkoliv další národ, orientační a identifikační roli. Hledat poučení v dějinách je normální a historická věda i sociologie se už dlouho pokoušejí o to vystihnout trendy společenského vývoje, i když o zákonech dějin se dá mluvit dost těžko. Problém není v metodě, ale v tom, jakou roli minulost a její uchopení sehrává pro náš dnešek. Totiž, to, co tu tak zoufale chybí je veřejně sdílená kritická reflexe, přiznání vlastních chyb i chyb druhých (mocnějších), realistické zohlednění systémových rysů, které ustupují fiktivnímu světu mýtů a černo-bílého vidění dobra a zla. To, čeho jsme často svědky, připomíná stav, který v něčem odpovídá Bibóvě kolektivní hysterii, i když český svět hysterie je fragmentovaný a neuspořádaný.

„Hodné“ a „zlé“ velmoci českého mikrosvěta

Všude kolem teď zní, že divadelní projížďka americké armády   Jízda dragounů má „demonstrovat“ naší atlantickou jednotu tváří tvář Rusku, které nás ohrožuje a že je symbolem odhodlání světového hegemona nás bránit jako členy NATO, kde jsme přece „dobrovolně“. Jakoby dobrovolnost znamenala automatický bianco šek souhlasu, o kterém není vhodné vést diskuze. Rusko prý rozumí jenom síle. A zdá se, že málokomu leze mráz po zádech z představy toho, že by k takové „komunikaci silou“ skutečně došlo. Mír mizí z obzoru a není chápán jako fundamentální podmínka pro existenci západních hodnot a liberální demokracie. Kompromisy jsou opět nemorálním odchýlením od čistých principů a hodnot, které tak miluje český politický kýč. Co je na zabíjení lidských bytostí ve jménu hodnot hodnotného ale nikdo zatím zodpovědět nedovedl.

Součástí české kolektivní hysterie je naprosto falešný obraz velmocí a vztah k nim, který odmítá vidět jejich nebezpečné, egoistické stránky. V rámci něj nadšeně a aktivně sekundujeme v jejich často bezskrupulózní politice. Jestli jinde naše „hodná velmoc“ jedná nehezky („mýlí se“, jak zní nový newspeak), pak to má oprávněný, obecně hodnotový důvod, který nebudeme vztahovat k sobě. Není to nic, co by „hodnou“ velmoc charakterizovalo jako velmoc. A tak se nadšeně vítá konvoj americké armády, který je vztažený jen k českému mikrokosmu, ve kterém dostává svůj vlastní význam ryze české lidové veselice a mediálního eventu.

Systémový imperialismus a mimikry

Na druhé straně je tu strach z imperialismu Ruska („zlé velmoci“), který zastiňuje další imperiální vztahy nerovnosti a závislosti, charakterizující současné české postavení v EU, NATO i vůči světovému hegemonovi a které jsou systémotvorné. Imperialismus se vydává za ruské tanky v našich ulicích či nemoc „ruského režimu“, i přesto, že je to mnohem složitější pojem, který zohledňuje komplexní nerovné vztahy a závislosti nejen v politické, ale také v ekonomické a kulturně-ideologické oblasti. To všechno v rámci současného systému jako jeho stavební prvek. Národní zájem se v českém kontextu stává téměř shodný se zájmem aktuální „hodné“ velmoci. To momentálně znamená, že v zájmu České republiky je pokračování velmocenského soupeření s Ruskem, prodlužování systémových nerovností a další destabilizace evropského bezpečnostního uspořádání, maskované falešnou solidaritou s Ukrajinou v roli faktického objektu a bitevního pole velmocenského zápasu.

Jako všechny periferní národy si přejeme hlavně to, abychom byli ornamentálně hodni členství v elitním klubu hegemona. Jsme přece Západ, ať to znamená, co chce, a sdílíme západní hodnoty, které je nutné spolu s dobrým bydlem bránit. České mimikry jsou jako vždy dokonalé, takže jim věříme dokonce i my sami. Nakonec jsou jediným úspěšným způsobem národního přežití, který ale není zadarmo a bez následků pro nás samé.


Strach v roli poradce?

Opravdu nechci lacině relativizovat. To, co se stalo s bezpečnostní situací v Evropě za přispění všech stran v posledním roce a půl nahání oprávněně strach. Pohled na zničenou Ukrajinu, nemilosrdně drcenou Skyllou a Charybdou velmocenského soupeření vzbuzuje velké obavy a hořkost. Fakticky ale za útěšným světem českého mikrokosmu zase stojíme s holýma rukama a vírou, že tentokrát démony našich dějin porazíme sázkou na jednoho dobrého koně. Pohled na dnešní Evropu (není totéž co EU) budí strach i proto, že na Ukrajině všichni společně vyhazujeme do koše možnosti roku 1989 a nechceme si připustit a pojmenovat chyby, které jsme po cestě společně udělali a za nimiž stál špatně uchopený strach. Strach ale není dobrý rádce, strach paralyzuje, strach zatemňuje rozum a vede k ukvapeným rozhodnutím a reakcím. Strachem se dobře manipuluje. Strach staví člověka proti člověku v zoufalé snaze přežít. Pokud se chceme něčeho zdravě bát, bojme se takového strachu. Chceme-li se něčemu bránit, braňme se tomu, aby nás v hávu dobře znějících slov a vět neovládl. A braňme se všem těm, kteří ho v nejrůznějších podobách hlásají jako Písmo svaté. Rozumem. Teď a tady.

4 komentáře :

  1. Havel byl zneužit k zájmům - víme koho. My Slované, na vlně antikomunismu, ač nás Západ trpí jen proto, že nás potřebuje, jsme tudíž také jen zneužiti (my někteří blbci nechápeme to dobro třeba TTIP). Proameričtí trottlové tomu ještě fandí. Prozření pro ně bude triskní, a zase budou mluvit o komunistech, a že Putin byl v KGB (majorem).

    SvDO

    OdpovědětVymazat
  2. To, že vrcholný představitel velmoci má praxi v tajné službě, je v těchto kruzích zcela běžné. V USA byli a jsou vysocí činitelé CIA ve vládě, a dokonce prezidentem. Tak co?

    OdpovědětVymazat
  3. Jedním slovem: Předposranost.

    OdpovědětVymazat
  4. Petr,Jihlava
    Výborný článek.

    OdpovědětVymazat

Redakce vás žádá, abyste diskutovali slušně, nenapadali spoludiskutující ani autory, abyste argumentovali věcně a fakty. Děkujeme.