Reklama

středa 8. dubna 2015

Obchodníci s dětmi


Lena Procházková
8.4.2015  psáno pro měsíčník Rodinné listy 3/15.

Na základní škole jsem chodila do dramatického kroužku. Když jsme nacvičovali pohádku o Smolíčkovi, enormní zájem byl o roli jelena - záchranáře zvaného Zlaté parohy. Po poradě režisérky s učitelkou byl jelen přidělen největšímu zlobivci, zřejmě z výchovných důvodů. V těch dobách, dávno minulých, ještě pedagogové znali Makarenkovo dílo a ověřovali si jeho platnost v praxi. 


Takže Smolíčka měl hrát protivný jedináček. V rolích jezinek se realizovalo pět před pubertálních dívek (včetně mě). Nácvik probíhal v kabinetě zeměpisu, kde byla prostorná skříň. Vyklidili jsme mapy a vytvořili Smolíčkovi světničku. Zhýčkaný pacholíček si vynutil židli i baterku. Když jelen zakončil své úvodní varování a hlučně odběhl na pastvu, po špičkách jsme se kradly ke skříni. Zaťukaly jsme a jemnými úlisnými hlásky škemraly, že je nám zima, že se chceme jen ohřát a aby nám Smolíček otevřel. Ale ten své váhání protahoval, kladl doplňující otázky, které ve scénáři nebyly a dokonce se nám z azylu ve skříni poškleboval. Jenže nás bylo pět. A tak jsme ty dveře otevřely násilím a hororový příběh mohl pokračovat.

Pojď si proň, ty Polednice!

Zatímco pohádka o Smolíčkovi a také například ta o neposlušných kůzlátkách nebo o Budulínkovi mají vychovávat lidská mláďata k obezřetnosti vůči nezvaným hostům, Erbenova báseň Polednice varuje dospělé. Nabádá je k ostražitosti před ne lidskými bytostmi, které se na zavolání zjevují a jdou si pro kořist. Ať už autor čerpal inspiraci z německé či severské literatury nebo z místních lidových vyprávění, jeho starý strašidelný příběh o Polednici se do Evropy vrátil v aktualizované podobě.

Polednice ve službách pořádku


V Norsku je ročně asi 12 tisíc dětí odebráno rodičům, předáno do pěstounské péče a následně, pokud se nestane zázrak, odevzdáno k nucené adopci. Na základě pouhého udání, třeba i jen telefonického, neohlášeně přicházejí sociální pracovníci úřadu BARNEVERNET v doprovodu policie do vytipovaných rodin, násilně odvážejí děti „do bezpečí“ a teprve potom probíhá vyšetřování. V jeho průběhu mají závěry „expertů“ větší váhu než výpovědi očitých svědků. Zmateným a vyděšeným dětem jsou v cizím prostředí kladeny sugestivní otázky. Připomíná to někdejší procesy s čarodějnicemi, kde presumpce viny spálila pravdu na popel. Dnešní juvenilní justice, stejně jako tehdy inkvizice, si vyhraňuje právo očistit ulovené dušičky od nánosů „škodlivé“ rodinné výchovy, vymazat jim vzpomínky a pak je vřadit do systému, který z originálních bytostí vyfabrikuje poslušné klony. „Musíte s námi spolupracovat!“ křičí sociální pracovnice na strachem ochromenou maminku. „Dejte to dítě do auta!“ A plačící matka nakonec poslechne, protože jezinky přišly s policií a žádné Zlaté parohy nejsou v doslechu.

Plakat je zakázáno

Pro dcerku polských rodičů přijely norské polednice z Barnevernetu rovnou do školky. Zavolala je učitelka, které se nelíbilo, že dívenka je smutná, protože má obavy o těžce nemocnou babičku. Malým dětem se takové věci říkat nemají, protože je to frustruje. Polští rodiče tedy podle norských zákonů ztratili právo žít se svým dítětem. Naštěstí neztratili odvahu a duchapřítomnost. Okamžitě odjeli do Polska, najali si detektiva (Zlaté parohy) a s jeho pomocí pak zorganizovali únos vlastní dcerky. Díky medializaci příběhu se zdařil i útěk dalšího „vyvlastněného“ chlapce, který se s polským detektivem domluvil po internetu. O většině násilím odebraných dětí však média nepíšou. Především proto, že rodiče jsou v nerovnoprávném postavení a vyděšeně dodržují zákaz soudů novináře informovat. V Británii bylo donedávna překročení tohoto zákazu trestané odnětím svobody až na tři roky. Přesto slovenská matka, které britské sociální úřady odebraly dva syny, zákaz překročila a díky následné finanční podpoře soucitných lidí dokázala za pomoci právníků soud o vrácení dětí vyhrát. Slovenskému podnikateli, kterému norské polednice odebrali syna jen proto, že mu dal na ulici výchovný pohlavek, trvalo devět měsíců, než malého chlapce vysoudil zpátky. V jiném případě bylo dítě odebráno kvůli udání učitelky, že mu maminka pomohla vytrhnout mléčný zub. Takové „týrání“ prý nebezpečně narušilo křehkou dětskou psychiku, a proto bylo nezbytné dítě odloučit od tyranky a svěřit jeho výchovu cizím lidem. Někdy se udavačem stane i naivní dítě samo, když po běžné hádce s rodiči zavolá na linku důvěry, jejíž číslo je povinně vylepeno ve školkách a školách. Jindy se na sociálku obrátí žena po rozvodu a žádá o finanční podporu. Místo příspěvku na bydlení dostane verdikt o odebrání dětí. V tomto konkrétním případě se jednalo o německou rodinu z Berlína. Některé děti skončily v ústavech, holčička předaná do pěstounské péče spáchala sebevraždu.
 
Když se kácí les

Juvenilní zákony přijímané prý na ochranu dětí už platí v mnoha zemích Evropy. V důsledku těchto norem každoročně přicházejí desetitisíce rodin o své potomky, jejich výchova je svěřena placeným pěstounům, jejichž seznam stále roste. Návštěvy biologických rodičů jsou omezovány, probíhají v místnostech, které jsou monitorované a průběh setkání je pak vyhodnocen „experty.“ Někdy smí děti s rodiči mluvit jen na skypu. Jindy, při zpoždění o několik minut, je setkání zrušeno. Několik zoufalých žen se (mnohdy zády ke kameře) svěřilo, že jim dítě bylo odebráno hned po porodu, například pod záminkou, že je odnášeno na krevní testy. Jiným matkám juvenilní policie vyrvala dítě při kojení. Manželé či partneři bývají při vpádu policie spoutáni, aby nemohli rodinu bránit. Na jednom roztřeseném videu, natočeném mobilním telefonem, reaguje policista na křik odnášeného dítěte lakonicky: „Neřvi. Táta ti nepomůže!“ Existují i případy, kdy zvlášť odolným dětem, které se s pěstouny odmítají sžít, je oznámeno, že zvyknout si musí, neboť oba rodiče zemřeli a není cesty zpátky.

Mnoho odebíraných dětí je ze smíšených manželství. Když se u soudu neprokáže, že v rodině došlo k násilí či sexuálnímu zneužívání, vymýšlejí se dodatečné důvody, například, že matka je z Thajska a nemluví dobře německy. Zatímco matka chodí do kursů němčiny, aby odstranila vykonstruovanou příčinu odloučení, dítě je předáváno z jedné pěstounské rodiny do další a hrozí mu nucená adopce, která už je nezrušitelná. Adoptivní rodina může žít i v jiném světadíle. A stopy dítěte mizí...

Nejvíce dětí zachráněných ze spárů juvenilní justice pochází z Ruska. Ale i Polsko či Slovensko se angažuje při ochraně svých občanů, kterým v jiném státě děti odebrala juvenilní policie na základě neověřeného udání.

Přestože k častému (a později nezdůvodněnému) odebírání dětí rodičům dochází i v Německu, Finsku, Švédsku, Itálii a na Ukrajině, nejhorší pověst má Norsko. Tam převýchova celé společnosti ke konformitě (a udavačství)„zdárně“ pokračuje už čtvrt století. Někdy stačí jen hlasitější hovor v bytě a soused za zdí už volá polednice. Ani na dovolené v zahraničí si norský otec není jistý, zda mu někdo z účastníků zájezdu nepočítá čárky na tácku a zda ho po návratu domů nečeká pohovor se zaměstnavatelem, případně propuštění z práce. Nezaměstnaný otec rodiny je samozřejmě okamžitě v hledáčku juvenilní justice.

Všechny tyto informace můžeme najít v otevřených zdrojích, ale dosud jsme se o to nezajímali. Teprve kauza paní Michalákové vzbudila naši pozornost, a tak si zpětně doplňujeme vědomosti o tom, kam kráčíme. A jak radostně s třepetalkami nad hlavami budou naši potomci pochodovat a hlasitě skandovat: Ať žijí lidská práva! Polednice, jezinky a jejich doprovodná policie, institut pěstounů a jejich školitelů, seznamy lidí žádajících o adoptování zabavených Smolíčků, státem placení „experti“ a soudní jednání za zavřenými dveřmi vytvářejí síť, z které se podaří ukradené dítě osvobodit jen výjimečně.

Nepřítel lidu

Norský dramatik a básník Henrik Ibsen, celoživotní kritik pokrytectví, měl štěstí, že své dílo psal v tak nehumánních poměrech. Dnes, v době všeobecného šíření lidských práv, by zřejmě skončil ve vězení za to, že svými texty kazí mládež. Zcela jistě by mu jezinky odebraly syna, aby jej zachránily před nedokonalou výchovou. Štafeta dobře placených pěstounů by i z malého Sigurda Ibsena postupně vysála vzdor, zatemnila mu vzpomínky, zlomila vůli a nakonec jej nabídla jako tichý a neproblémový blonďatý artikl k nezrušitelné adopci.

Ježíšku, panáčku, já tě budu kolébati
V Norsku se dočasným pěstounem může stát každý občan, který se přihlásí a projde jednoduchým testem. Zájem o děti cizích rodičů mají především bezdětné ženy, ale i homosexuální páry a také manželé s vlastními dětmi, kteří jsou často motivováni velkorysou finanční odměnou. Dotace na jedno přidělené dítě je ve výši čtyřiceti tisíc norských korun (měsíčně), ale kontrola výdajů není. Některé výpovědi „zachráněných“ dětí svědčí o tom, že byly pro pěstouny jen dojnou krávou a nikoliv rovnocenným členem rodiny. Jistě existují i případy, kdy „výměna rodičů“ byla a je pro dítě změnou k lepšímu. To ale neospravedlňuje plošné inkviziční metody, které do stejného kola vplétají vinné s nevinnými a šíří ve společnosti strach. Jeho rukojmím je každý, kdo má (vlastní) děti.

Velké prádlo

Mé tři děti přišly na svět v období normalizace. Patřila jsem tehdy jako signatářka Charty k tzv. „nepřátelských osobám“, což zmiňuji kvůli srozumitelnosti následující příhody. Jednoho letního dne jsem s dvouletou dcerkou šla dát povlaky do prádelny. Byla na sídlišti v nákupní enklávě. Zaparkovala jsem golfové hole (tedy kočárek) před prosklenými dveřmi, uvnitř prádelny bylo prázdno, a tak jsem holčičce řekla, že přijdu hned a spěchala jsem k pultu. Když jsem se po chvilce vrátila, kočárek byl prázdný. V šoku jsem se rozhlédla a pak jsem s bušícím srdcem vyběhla po schodech na ochoz, abych prostranství přehlédla shora. V takových hrozných chvílích letí myšlenky tryskem. Dodnes si pamatuji jejich horečnatý sled: Ukradli mi ji estébáci! Aby mě mohli vydírat. Co budou chtít? Abych veřejně odvolala podpis Charty! Nebo abych podepsala slib, že budu emigrovat. Než jsem doběhla k betonovému zábradlí ochozu, věděla jsem, že udělám cokoliv. Že slíbím všechno, jen když mi dítě živé a zdravé vrátí. Celou tu dlouhou dobu, která však reálně mohla trvat sotva třicet vteřin, jsem křičela jméno holčičky. A pak jsem ji uviděla! Seděla s ostatními caparty na okraji pískoviště. Prostě si odepnula kšíry... Silou vůle jsem se ovládla a zhroutila se až doma. Tatínek dcerky mě pak mnoho hodin uklidňoval a přesvědčoval, že něco takového by si (oni) nedovolili, že už přece nežijeme v padesátých letech. Ale těch třicet vteřin hrůzy mám v sobě zakódováno dodnes.

Strach o dítě je asi nejhorším druhem lidského strachu a jenom ne lidé dokážou tímto strachem vydírat. Jinak řečeno, každá zamaskovaná žena na videu, která se bojí překročit zákaz poskytování informací o krádeži svého dítěte, jsem já. Každý otec se spoutanýma rukama, aby nemohl bránit své dítě před odvlečením, jsem já. Jsem ale i ten polský detektiv, který v noci chytá do náruče malou holčičku lezoucí po rýně z okna pěstounů, aby ji vrátil matce. Jsem i Dominik Hašek a nabízím svou životní trofej tomu, kdo vrátí jiné děti jejich mamince. Jsem i britský poslanec John Hemming, který odvážně kritizuje zvrhlost juvenilních zákonů. My všichni jsme JEDEN a všechny unesené děti jsou naše. Nesmíme je dát převychovat a srovnat podle pravítka dle objednávky kupců. Stále se mluví o právech dětí a ochraně rodiny, a přitom se přijímají zákony, směřující k jejich zničení. PROČ?


Čtenářům, kterým můj článek připadá přehnaný, doporučuji, aby si do vyhledávače zadali do vyhledávače heslo 'juvenilní justice' a seznámili se s texty a dokumenty pod jednotlivými odkazy.




30 komentářů :

  1. Co dodat? Nic, je to přesně tak! Takže zbývá už jen otázka, co udělat? Být obezřetní a všímavý, ne ale jezinkovským způsobem, tím lidsky citlivým, soucitným. A pokud by něco takového hrozilo i u nás (neříkám, že omyl se nestane, ale teď myslím ten masivní průmysl, co popsala L. Procházková), říci tomu jasné NE!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. To si pište , že jednoho krásného dne, to máme i u nás. Nejde přece o nic jiného, než o rozkol rodin, jak již na tom řadu let maká ona světová elita mocných, fanaticky prosazující tzv. nový světový řád -NWO. Vše do sebe zapadá.

      Smazat
    2. Uz mame, Klausovo veto bylo "napric politickym spektrem" prehlasovano.

      Smazat
  2. Všichni ti,kteří fandí ZÁPADU BY SE MĚLI NAD SEBOU ZAMYSLET.
    Co nám přinesl rok 1989-jaké hodnoty.Kam jsme všichni došli.Všechno upadá,krade se-,zabíjí se-,rodiny se rozpadají-,lidé se ožebračují.Děti nemohou vyrůstat ve svých rodinách--vlády to podporují-poslancům je to jedno,odsouhlasují každou blbost-nemají zájem řešit věci zodpovědně-vždyt platy a různé příspěvky dostanou , ikdyž se do práce ne dostavíDěti jsou naše budoucnost--to se dříve říkalo.Tam,kde nefunguje rodina-dá se s lidmi více manipulovat.lidé se dají lépe ovládat.To všechno se hrne ze západu na nás,Všechno je dobře promyšlené-mají to rozpracované.Krok po kroku.Mladí by se měli vzpamatovat-probrat a bránit se tomu všemu.Jinak skončí v tzv.zonách-bez možnosti cestování-očipováni a když se znelíbí--vypne
    se čip-CHranme si rodinu--svoje děti.To co se děje v cizině,přichází i k nám--LIBUŠE

    OdpovědětSmazat
  3. Co je tu popisováno, jsou ony "Západní hodnoty", kvůli kterým už stojí za to odvést do armády 18 leté holky a 60 leté babky, aby mohly za ty hodnoty padnout.
    Obzvláště Norsko je v oblasti hodnot šampion. Barbarský přístup k dětem osvědčila norská společnost už po válce na cca 12 tisících dětí, které se narodily v nacistických líhních Lebensborn (matky blonďaté Norky, otcové blonďatí Germáni). Tyto děti byly označeny oficiálně jako geneticky méněcenné bystosti, obdržely kolektivní diagnozu (!!) slabomyslných a zvrhle se chovajících, byly označeny pejorativně jako "Tyskebarna" (německé děti), a jak tyto děti, tak jejich (norské) matky byly vystaveny šikaně, diskriminaci, psychiatrizovány a dávány k adopci. Na části těchto dětí byly konány pokusy s drogami, známé jsou pokusy s LSD. Jejich rodné listy byly až do r. 1986 (!) "tajné".
    Dnes už se v Norsku nikdo neodváží ohrnovat nad čímkoliv německým nos. Ale společnost si zvykla na přítomnost méněcenných, a tak se ráda odreaguje na jiných cizincích, na nichž si může dokazovat svou nordickou nadřazenost. Dnes i v Británii, ba i v Německu - prostě všude tam, kde mají tradici se považovat za nadřazený národ - se tyto sklony projevují. Ale nikde ne tolik jako v Norsku.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. S tímto příspěvkem vyjadřuji absolutní souhlas!

      Smazat
  4. Pěkný příběh, ale já se ptám: "Kam se poděl základní instikt rodiče a proč statisticky stoupá kruté fyzické násilí právě na dětech, počet týraných i dlouhodobě sexuálně zneužívaných dětí?" Kam zmizela prostá lidská láska k bezbrannému stvoření, ale i úcta ke starým lidem? Souhlasím, že je potřeba ve vyspělé civilizaci tomu říci jasné NE!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ano, to je jistě druhá strana téže mince, kterou je také třeba řešit. Ale teď tady mluvíme o případech neoprávněných zásahů sociálek do rodin, a to až zločineckým způsobem a co je na tom nejhorší, pod rouškou zákona, instituce stát. To je vlastně legalizování trestné činnosti únosů dětí a to je z celospolečenského hlediska mnohem nebezpečnější a zrůdnější, než selhání jednotlivců, a to aniž bych případy týraných dětí chtěla zlehčovat.

      Smazat
    2. Anonymní 8. dubna 2015 15:44 - naprosto souhlasím s tímto názorem, cítím to stejně - Alka

      Smazat
  5. V Norsku se odehrávají loupeže dětí rodičům z Východu: Polska, Ruska, Slovenska, Čech, z Indie.

    OdpovědětSmazat
  6. Skvěle napsané - emotivní.

    OdpovědětSmazat
  7. Naprosto přesný popis státní zvůle. Další důvod, proč zrušit stát. M.J.

    OdpovědětSmazat
  8. Tyto zverstva se pripravujì i v ČR.Skupina která to uzkostlivě prosazuje je složena z lidi jako je Dienstbier,Marxova-Tominova,Patočka,Šabatová a další lidé zejmena puvodu židovskeho.Takto probiha demoralizace a likvidace států podle starych hebrejskych scenaru a začina to u děti.To samé delali naciste poněmčovali děti.To same se dělo v Rusku když mi vladl žid.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Nějak tu z celé diskuse vysublimoval nejvyšší český bojovník za práva dětí - ředitel úřadu pro mezinárodní ochranu dětí pan Kapitán. Ten se obzvláště vyznamenal, k těm výše jmenovaným patří několikrát a řekl bych, že je ve své zhovadilosti velmi zastiňuje..

      Smazat
    2. To mate pravdu,na Kapitana jsem zapoměl...

      Smazat
  9. Komunisti takove veci delali. Z deti delali rukojmi treba tim, ze je nepousteli spolu s rodici na zapad, nebo neumoznovali detem disidentu studovat.
    O to trapnejsi je skutecnost, ze jim dnes Prochazkova slouzi.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Můžeš být konkrétní ?

      Smazat
    2. To jsou jen tvoje kecy, po dvou deci, že?

      Smazat
    3. Blbečkovi anonymovi 17.58 - Komu, ty debo, Lenka Procházková slouží? Tobě fakt z toho antikomunismu - kopání do politických mrtvol - už jebe v lampovně.

      Smazat
  10. Děti disidentu chudaků studovali vetsinou na britskych a americkych prestižnich skolach....

    OdpovědětSmazat
  11. Oni je komousi pousteli na zapad ? Mimochodem - deti studovalY. Tvrde y.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Budeš se divit ,pouštěli !!

      Smazat
    2. Ano komunistê poušteli . Za to "y"se omlouvám...

      Smazat
  12. Anonymovi 17:58 : to ovšem bylo obrovské neštěstí, když nemohli jet na západ! Co je nějaká škola proti ukradení dítěte? Celý systém v Norsku či VB je podle mě zkorumpovaný a jde prostě o prachy. Východní země jsou prostě otloukánci, kterým se dá provést leccos, i krádež dítěte, aby si někdo jiný obohatil konto a případně i zdegenerovaný genofond. Prostě svět objevil nové možnosti, jak přijít k penězům, když už není normální práce, která by většinu lidí uživila. Tak budeme pod záminkou křehkosti dětské duše budovat mamutí organizace placené z našich daní. Americké dítě by asi neukradli, nebo francouzské, to by byl panečku poprask. Troufnou si jen na ty, kteří nemají odvahu a rasanci se bránit. Tak tam prostě lidi nejezděte, ať si tam Norové degenerují sami. Žádné peníze, žádné zaměstnání za tohle nestojí. Orwell se chechtá v hrobě, jak to dobře předpověděl, akorát se zmýlil v tom, který typ společnosti to potká. Že to bude úžasná západní "demokracie", to asi netušil. Ahoj Pavla

    OdpovědětSmazat
  13. No, já bych bez dítěte nikam neemigrovala. Já se ale nezastávám komunistů, já přece kritizuji postupy Norska a VB a jejich aroganci v tom, jak se míchají do života lidí. A že je většina dětí norských? To mě vážně neuspokojuje, i když tohle si norská společnost musí vyřešit sama. Asi vymřou, když to takhle půjde dál.
    Víš, anonymní přispěvateli přede mnou, já si myslím, že dělit dnes někoho napravo či nalevo nemá žádný smysl. Jak vidíme, nedemokratické jednání je možné v každé společnosti a v každé době. Zabíjení, mučení, nespravedlnost nikdy nebyla výsada komunistických režimů, smočili si všichni, od katolíků přes muslimy, od kapitalistů po komunisty. Občané by měli určovat, co je v jejich zájmu a co ne. Dnes, kdy jsme oficiálně demokratickou zemí, nevidím o nic víc svobody než před listopadem. A ohlupování národa je ještě větší. Tenkrát jsem se těm plkům smála a vůbec jsem je neposlouchala, dnes jsem starší a mám chuť se rozběhnout a hlavou vrazit do zdi. Přece jen mám nějakou paměť a na rozdíl od našich dětí jsem se také ve škole něco naučila, něco nasbírala cestou životem, hodně přečetla a dělala si svůj názor. A ten je, že svět je v morální a ekonomické krizi, že se musí od základů změnit, jinak zajde. Jen nevím, jestli se mám radovat nebo být smutná, že jsem v této době žila. Tak ahoj, Pavla

    OdpovědětSmazat
  14. Bohužel je reálný fakt, že "juvenilní justice" je jednou z mnoha naplánovaných změn celých národů (= svébytných společenských celků).
    Norsko z mnoha důvodů ( vysoká míra blahobytu, pocit nadřazenosti, atd.) bylo vybráno jako země vhodná pro ověření těchto postupů.
    Doporučuji pro větší informovanost o tom, jaké to nese výsledky, si přečíst rozhovor s norským překladatelem (žijícím u nás) v Respektu, (dvě, či tři čísla zpátky). Tim spíš, že jinak je Respekt již dávno prolhaný plátek.
    Jejich cílem je vytvořit anonymní, odsocializovanou (= odlidštěnou) masu, poslušnou a snadno ovladatelnou "světovou elitou".
    K tomu v současnosti mílovými kroky směřuje "Evropská unie".
    V článku a komentářích byl opominut ještě jeden důležitý aspekt, který se "elity" také tímto snaží vyřešit.
    Jde o "umělou zaměstnanost". Paradoxně tvorbou "poslušných pěstounů".
    Protože automatizací a robotizací výroby přichází stále více lidí o možnost získat práci a tzv. "práce ve službách" není schopna tyto lidi vstřebat. Opravdu už není "za pět minut dvanáct", ale již skoro dvanáct! Pavel p

    OdpovědětSmazat
  15. Nejhorší na tom je, že už dnes se to připravujke i v Čechách. Norské nadace připravují "pěstouny". Pan Zdeněk Kapitán, ředitel Mezinárodní ochrany dětí, se v TV prořekl, že je rád, když nějaké české dítě "umístí" do zahraničí. Přeloženo: pan Kapitán "jede v obchodu s dětmi". Norové zde uveřejňují reklamy "Staňte se pěstouny!" Myslím, že je čas začít proti tomu něco dělat aktivněji.

    OdpovědětSmazat
  16. Doplním: Podívejte se na:
    http://www.denik.cz/reklama/deti-jsou-zasadnim-spojovacim-prvkem-rodiny.html - to je reklama ve stylu "Staňte se pěstouny!" - nebo www.dejmedetemrodinu.cz
    (neřekneme, že jim nejprve rodiče odebereme, že?)
    Vrcholem cynismu je
    www.pravonadetstvi.cz
    - všechno sponzorované z Norska! Jezinky jsou vlezlé i u nás!

    OdpovědětSmazat

Na opakovanou žádost čtenářů, kteří se nechtějí zapojovat do diskuzí obsahující vulgární a urážlivé výroky. Jejich odstraňování je časově náročné a narušuje plynulost diskuze. Proto nebude dále možné vkládat anonymní komentáře.
Pro vložení komentáře je proto nutné se na stránce "Nová republika" přihlásit vpravo v horním rohu této stránky "přihlásit se" (výběrem emailového účtu např. Google) a upravením uživatelského profilu (v kolonce Nastavení>Upravit uživatelský profil). Děkujeme za pochopení.