Reklama

pondělí 11. května 2015

Autocenzura je účinnější nežli „pouhá“ cenzura

Ivo Šebestík
11.5.2015  Altpress

Cenzuru v médiích, jak je dobře známo, uplatňují autoritativní a totalitní režimy. Jako nástroj „oddělování zrna od plev“ (přičemž plevami jsou zde míněny pravdivé informace) ji využívají autokracie, despocie a tyranidy všeho druhu. Vzhledem k tomu, že se tyto režimy, v domnění, že mají obyvatelstvo plně pod kontrolou, nezdržují pracným zastíráním skutečného protikladu mezi vládnoucími a ovládanými, mocnými a bezmocnými, váženými a nešťastnými, mívá obyvatelstvo poměrně jasno v tom, že sdělení oficiálních médií je třeba brát s rezervou. Pokud možno, s velkou rezervou.

Účast v prostředí cenzurovaných médií je proto pro novináře mající potřebu informovat objektivně, co možná nejpravdivěji, bez hněvu a zaujetí, skutečně zajímavou výzvou. Velmi záleží na tom, jak důkladně uzamknul vládnoucí systém svá média v temné komoře a zda ponechal alespoň škvíru, jíž by mohl novinář hodný toho jména pašovat k obyvatelstvu své objektivnější a pravdivější postřehy.

Jisté režimy projevovaly po nějakou dobu trpělivost s novinářskými projevy některých nezkrocených živlů, než se odhodlaly jejich noviny zastavit a vydavatele odeslat do Brixenu, případně jej postihnout jinak, jak se to přihodilo autoru Robinsona Crusoe či spisovateli Gulliverových cest. Jakmile se ovšem cenzurní opona spustila úplně, pak nepokojným a po pravdě bažícím duchům nezbylo než psát mezi řádky.

Vybalit si pravdu jako bonbónek z celofánu


Dychtivé obyvatelstvo pak tyto perly lovilo v hlubinách papírových moří nebo nacházelo to, co cenzorům uniklo, ve scénářích komedií či na prknech divadel, pokud se také herci a režiséři rozhodli bojovat se systémem alespoň tímto způsobem, když to jinak nešlo.

Prosévání reality prostřednictvím cenzury mívá v autoritativních a totalitních režimech tedy paradoxně ten výsledek, že myšlenka nebývá pohřbena úplně, ale dostává se ven nejrůznějšími cestami, přičemž lidé na ni čekají. Umí si ji vybalit z celofánu jako bonbónek. Přemýšlejí o ní, dávají si ji do souvislosti s jinými myšlenkami a svou vlastní zkušeností. Objevuje se základní vzorec, který v nesvobodné společnosti nakonec podporuje svobodné myšlení. V tomto vzorci je zřejmé, že „pravda je jinde“, zatímco média přinášejí něco podobného, jako bývaly mytologické obrazy.

Komu nestačí mytologie, ten čte mezi řádky nebo si vytváří vlastní názor soukromým studiem alespoň dostupných faktů, přičemž si ty nedostupné dosazuje neúprosnou logikou. Díky odboji myšlení, jaký plodí cenzura, vznikají i v despotických režimech nakonec pozoruhodná umělecká díla. Cenzura tedy myšlení nezabíjí.

Můžeme říci poněkud obrazně, že zatímco cenzura dokáže sprovodit ze světa konkrétní noviny (někdy i novináře), ale její moc nedokáže zasáhnout žurnalistiku jako takovou, pak autocenzura nechává žurnalistiku umírat dlouho a v bolestech. Přežití novináře se pak stává věcí zcela lhostejnou. Novinář s autocenzurou vypálenou na čele je totiž nahraditelný ve stylu „kus za kus“.

Co je tedy ona autocenzura?

Co je to tedy za prevíta ona autocenzura? A existuje i v demokratických společnostech? Je třeba říci, že demokracie pochopitelně sama o sobě nezavdává k autocenzuře žádný důvod. Skutečnost, že si novinář dává úzkostlivě pozor na to, aby nevybočil z „ideového rámce“ média, ve kterém je zaměstnán, má několik aspektů a příčin.
Velká média mívají vlastní „filozofii“
  
Velmi silným motivem je zde prestiž média, do kterého novinář nastupuje. Je-li médium z jeho pohledu „dobrou značkou“, novinář si svého angažmá váží nejenom jako zdroje obživy a naplnění svých ambicí, ale také tím získává – jak soudí – účast na „velkém životě“, třeba ve vysoké politice.

„Jeho“ médium přitom neexistuje ve vzduchoprázdnu. Vstupem do redakce se novinář ocitá v širším prostředí také ostatních médií. Setkává se s dalšími novináři, jeho pocit, že se podílí na něčem velkém, sílí. A s ním sílí též obava, aby se z toho báječného snu neprobudil. Tedy, aby se nějakým činem nevyloučil z prostředí, které jej akceptovalo.

Zejména ve velkých městských aglomeracích, ve kterých se soustřeďují podstatné části veřejného života a institucí, které rozhodují, vyskytují se média a novináři v hojném počtu. Scházejí se na tiskových konferencích, potkávají se v kuloárech institucí a úřadů, chodí si posedět do kaváren. Všude, kde se novináři navzájem potkávají, tak si sdělují své obzory. S kým se setkali, o čem mluvili, kdo je kam pozval, co si kdo o čem myslí a tak dále. A zatím co takto spolu komunikují, předávají si vedle informací též i infekce svých prostředí, viry svých názorů a mínění obecnému respektu se těšících.

Tato nákaza stanovisky, postoji, módními trendy své doby, „správnými názory“ a ještě správnějšími kontakty nesmírně ulehčuje postupné územní zisky démona autocenzury. Příslušnost k médiu, strach ze ztráty nově nabytého, nedostatek pracovních příležitostí na mediálním trhu práce, tvrdá existenční soutěž uvnitř redakcí, opičení jednoho po druhém, to jsou katalyzátory ovlivňující nástup a plné rozvinutí autocenzurních modelů v hlavách novinářů.

K tomu je třeba připočíst i poněkud specifickou úroveň převažujícího vzdělávání novinářů zaměřeného na získávání praktických dovedností v oboru, na rutinu a profesionalitu ve smyslu ovládání technologií a postupů, nicméně s křiklavou absencí skutečně hlubokého studia společenských věd, dějin, literatury, architektury, výtvarného umění, filozofie, politologie, sociologie a podobně.

Psaní mezi řádky není v demokratické společnosti příliš efektivní
Výsledkem je, že novinář, který je připravován jako montážní dílek v celkové konstrukci média, ví, že chce tímto dílkem zůstat nebo povýšit na součástku větších rozměrů, nacházející se blíž vypínače. Rozhodně nechce být vyměněn za dílek jiný, stejně konstruovaný, jako je on sám. V této chvíli se novináři v podstatě rozdělí do dvou základních kategorií. Jednu tvoří naprostá většina těch, kteří ideové prostředí svých redakcí a širšího společenství, které obývají, akceptují beze stopy vzdoru, bez pocitu, že by byli jakkoliv znásilňováni ve svém právu svobodně myslet a svobodně předávat své poznatky a názory dál.  

Ve druhé, podstatně menší skupině, pak uvíznou ti, kteří by se v autoritativní či totalitní společnosti patrně pustili do psaní mezi řádky. Psát mezi řádky je v demokratické (ale tvrdě konkurenční) společnosti pochopitelně možné také. Nicméně, nemá toto počínání smysl, neboť obyvatelstvo – adresáti mediálních sdělení – na tyto informace nečekají. Nehledají je v médiích, o jejichž obsahové a ideové pozici nemají tak jasnou představu, jakou mají lidé ve společnostech se zřetelným oddělením moci a bezmoci.

Kontury jsou rozostřeny. Není úplně jasné, kdo je kdo. Zaměstnanci médií, novináři, mají ale jasno v jednom. Jejich produkty se nesmí lišit, nebo výrazněji odlišovat, od produktů, které jejich „montážní linka“ vyrábí. Mohlo by se stát, že by provinilého autonomně smýšlejícího redaktora obestřel mrak mlčení. Že by začal být poznenáhlu pověřován méně odpovědnými úkoly, v televizích by mohl být i stažen z obrazovky, a nakonec by v redakci došlo k nečekané „reorganizaci“, v jejímž důsledku by bylo jeho místo zrušeno (Po odchodu novináře by ovšem bylo „jeho“ místo opět shledáno potřebným, a tudíž obnoveno).

Konkurence neschopný novinář?


Společnost, byť demokratická a nepopiratelně mnohem svobodnější než jakákoliv forma totality, má také své mechanismy, s nimiž se vypořádává s těmi, kteří nechtějí hrát hru podle nepsaných pravidel. Bohužel, novinář propuštěný v demokratické společnosti z práce se nemůže vykázat ani posmrtnou slávou bojovníka proti režimu. Ocelově dokonalý mechanismus společnosti tvrdé soutěže jej vyloučí pouze coby „konkurence neschopného“ jedince. Skončí na skládce odpadů, a to často doslova.

Živná půda pro autocenzuru se nachází ve společnosti, ve které může ztráta zaměstnání vést k rychlému pádu do propasti, a nakonec může způsobit i smrt propuštěného člověka. Jistě, nemusí. Novinář, který vypadl ze hry v jednom médiu, může mít štěstí, že najde práci v jiné redakci. Bude ale více nakloněn svodům blahodárné autocenzury, díky které bude opět smět platit složenky, jež denně nalézá, úhledně složené v obálkách bez poštovních známek, ve své poštovní schránce, a jejichž přítomnost je oním skrytým bičem, kterým moderní tržní globální spotřební systém šlehá své otroky přesvědčené, že jsou lidmi plně svobodnými, k nimž navíc z „jejich“ médií plyne pravdivý obraz světa.

14 komentářů :

  1. Soudím čistě podle nadpisu, protože mám namířeno ulehnout ke spánku. Autocenzura přinejmenším byla i tady na serveru Novarepublika.cz, kde mne pan Václav Dvořák opakovaně cenzuroval a mazal pro zveřejňování informací a odkazů o amerických událostech - zde je ještě jednou odkaz na sbírku USVĚDČUJÍCÍCH DŮKAZŮ PROTI AMERICKÉ VLÁDĚ ... a vyzývám Redakci Nové Republiky, aby se v intencích článku ZAMYSLELA PŘEDEVŠÍM SAMA NAD SEBOU !!!

    Děkuji.

    Cenzurovaná videa na Novarepublika.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ondrášku, ty jseš prostě moc velkej blb i pro takovou žumpu jakou je NováRepublika. Ale tak možná se tě někdo ujme. Co AC24?

      Vymazat
    2. A že ty se v té žumpě tak strašně rád rácháš? Nemášuž být v práci v kavárně? To tam chceš přijít v takovémto stavu? Ale to asi nehrozí, sedíš doma a hádáš se se sockama, to je tvoje životní poslání a úděl. A to celodenní. Občas mě napadne, jak bys asi dopadl v hospodě.

      Vymazat
    3. Anonymní11. května 2015 9:08

      Ano, to je přesné. Prolhané prase se ráchá v žumpě, a nárámně si libuje. Díky.

      Vymazat
  2. Autor je uzvaneny chudacek, ktery se ve svobodne spolecnosti v redakci slusnych novin neuchytil a tak zalostne kunka.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hlavně, že ty si se uchytil v řiti trolle, kde můžeš kvlitně zapáchat.:-).

      Vymazat
    2. Přesně tohle je popsáno v článku autor je označen jako konkurence neschopný :) Takhle to dnes chodí lež se stala pravdou a pravda lží.

      Vymazat
  3. Pokud si někdo nemyslí a nehlásá stejné úchylné kraviny jako Šebestík tak je to proto, že podléhá autocenzuře. A nebo je zmanipulován. Aneb, jednoduchý svět posle Šebestíka.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Autor nic nehlásá v tom smyslu, že by ho měl někdo v něčem nabodobovat nebo jednat nějakým doporučeným způsobem a nebo vyhodnocovat skutečnost nějakým postupem. Je to dobrý pozorovatel a sděluje nám výsledky svých pozorování. Trefně vystihl jakým způsobem dochází k filtraci informací šířených ve společnosti (cenzuře - nějaká bude vždy - dokonce je nějaká i při snaze o spravedlivější svět nutná - nelze nechat mluvit zločince do řízení společnosti).

      Vymazat
  4. Zdá se, že se tu přemnožili trollové, ale jsou nějak smutní, takový jako bez šťávy, kluci, trochu života do toho umírání!

    OdpovědětVymazat
  5. Nakonec to všechno vyřeší neviditelná ruka trhu, noviny už budou kupovat ti, kteří na to mají, čili nositelé správných myšlenek, a ti, ke kterým má být namířeno poselství, na to nebudou mít peníze. Takže zbyde televize a tam snad zase nastoupí proces známý z totality, vytěsňování, jako jsme my nevnímali řeči o VŘSR a boji o zrno, tak se nebude vnímat současný druh masáže. I když možná bude všechno jinak a stupeň debilizace už tak pokročil, že to všichni budou spořádaně konzumovat.

    OdpovědětVymazat
  6. Trefný popis stavu naší současné žurnalistiky.

    OdpovědětVymazat
  7. Co o stavu české žurnalistiky - podívejte se na diskuze! Samý prasečí sračky. Nadávky, urážky. Co máte k věci? Hovno. Jen když můžete lézt po diskuzích a nadávat si. Frustrovaní důchodci -nic víc. Furt čumí do internetu a mlátí do kláves. Jste u toho zaživa pohřbeni -to vám nevadí?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. vlast tě (19:37) potřebuje: "A Pepku, kdyby někdo povídal, že Obama je dobytek a nebo, že tu válku nevyhrajeme, tak přijdeš a řekneš nám, kdo to povídal. Rozuměls? Teď zameč a vyskoč!"

      Vymazat