Reklama

čtvrtek 21. května 2015

K čemu vlastně máme ekonomii?


Ilona Švihlíková
21. 5. 2015  A2larm

Hospodářská politika nikdy není neutrální. Pokud to nepochopíme, máme zaděláno na velké problémy.

 



 

Podle učebnice by nás ekonomie měla provázet rozdělováním vzácných statků a uspokojováním potřeb lidí, řešením otázek, co vyrábět, pro koho a jak. Zásadním problémem dneška je podoba ekonomické vědy a podoba skutečné ekonomiky. Nejde jen o to, že skutečný svět se jaksi liší od neoklasických modelů světa flexibilních mezd a cen, v němž se pohybují racionální jedinci, jejichž mezní užitek (klíčová funkce!) není nikdy ovlivněn mezním užitkem jiných lidí. Při všech těch rovnicích a grafech, kterými bývá domácí výuka ekonomie (mikra i makra) přetížená, se dost často zapomíná na klíčovou kategorii: zájem.

Chybějící pokora

V ekonomii se zdánlivě potulují jacísi nezakotvení jedinci, firmy a vlády, které neustále malují indiferenční křivky a hledají své optimum. Pravda, v rámci pokročilejší makroekonomie se studenti alespoň okrajově dozví něco o různých ekonomických školách – o Johnu M. Keynesovi, Miltonu Friedmanovi a racionálních očekáváních (Marx je tabu). Ale v kvapu malování křivek, hledání rovnovážných bodů a dosazování do rovnice mizí to hlavní – že za každou teorií a za každou školou stojí nutně představa o tom, jaký je člověk, jak by měla vypadat společnost, jaké hodnoty jsou v této společnosti důležité… Jenomže historický kontext a filosofický základ ekonomie se do spleti křivek většinou moc nehodí a zůstává tak nějak stranou – s čestnou výjimkou hodin Hospodářských dějin.

Ekonomie se rovněž často představuje jako ucelený soubor fakt – tak to prostě je, tohle se naučte. Jenže kdo alespoň minimálně sleduje teoretické debaty o ekonomii, musí nutně vědět, že s Velkou recesí – a zaplať Bůh za to – intelektuální kvas vzrůstá. Toho, čemu nerozumíme, je zkrátka hodně. Na prvním místě peníze, jejich tvorba a role, které se dostávají do popředí nejen u akademiků, ale už i vlád (Island). Má peníze tvořit výlučně jen centrální banka, nebo lze regulovat komerční sektor? Jsou peníze výlučné, nebo jsou prostě jen jedním z mnoha finančních aktiv v rámci kontinua peněz v širokém slova smyslu? Proč japonská (dlouhodobá a značná) monetizace dluhu nezpůsobuje žádnou hyperinflaci? Jak to, že pořád nerozumíme tvorbě úspor? A takto by se dalo pokračovat dál.

Dozví se ale něco studenti o pochybách teoretiků a revizích? Anebo o tom, že hospodářské politiky nutně fungují v nějaké historickém a místním kontextu, a nebudou tedy „univerzálně“ platné, jak si to nárokoval stupidní Washingtonský konsenzus? Ekonomická věda se posunula k silné matematizaci s ní získala i pýchu – vše se spočte a podle výsledku „pojede“ celá společnost. Vzhledem k reálným výsledkům – a opět čest výjimkám – je patrné, že ekonomie potřebuje velkou dávku pokory a pochyb. Intelektuální kvas začal, je tedy třeba, aby dorazil i do České republiky. Vřele doporučuji (nejen) závěrečné části z Pikettyho Kapitálu, který nyní vyšel i v češtině.

Politika a třídní zájmy

Velká recese měla zkrátka z hlediska ekonomické vědy i dobré dopady. Připočtěme ještě jeden: oživený zájem o nerovnost, která je nyní znepokojující dokonce i pro Spojené státy. USA totiž dekády žily ze svého mýtu selfmademana, pěkného snu o sociální mobilitě, než je jejich vlastní průzkumy a koneckonců i výsledky OECD probudily. Ukázalo se, že sociální mobilita je v USA nižší než v jiných vyspělých zemích. A politicky se podobají spíše oligarchii než demokracii, za jejíž vzor se taky rády vydávají. Pochopit komplexně nárůst nerovnosti ale nejde bez oživení politické ekonomie. Politická ekonomie se u nás po roce 1989 stala – jako cokoli jiného, co souvisí s Marxem – absolutním tabu. Bez ní se ale v současné ekonomice (i ekonomii) prostě nelze zorientovat.

Každý z politických návrhů má v sobě zájem určité skupiny (třídy). Nelze se tvářit, že realizace některé hospodářské politiky je zcela „neutrální“. Patrné je to samozřejmě na daních, nejen jejich výši, ale i složení daňového mixu. To je zjevný příklad, ale je tu kopa dalších: podpora nadnárodních firem může znevýhodňovat domácí subjekty, fixovat strukturu ekonomiky směrem k nízkým mzdám a vysokým odlivům zisků. Nákupy zahraničních dluhopisů mohou sloužit k pomoci cizím zemím, ale i k jejich vydírání supími fondy.

Velmi ilustrativní jsou výroky o tom, co „prospívá“ ekonomice (a kupodivu nikoli většině obyvatelstva). Ekonomika se zde stává jakousi abstraktní kategorií, ze které se lidé (a jejich zájmy!) poněkud vytratili. Odcituji z jednoho sborníku (k tématu krize v eurozóně): „Další součástí tohoto scénáře je ořezání sociálního státu, aby se zastavil trend neustálého zvyšování veřejného dluhu. Důsledkem toho budou úsporné kroky, bolestivé reformy a snížení životní úrovně, zároveň ale také stabilizace, zvýšení konkurenceschopnosti a opětovný zájem zahraničních investorů. Šťastným koncem by pak byla opět atraktivní EU a eurozóna.“ Jistě vás nepřekvapí, že tento výstižný citát napsal bankéř. Gratulujeme České spořitelně!

Nebudeme-li chápat zájmy ekonomických aktérů a rozlišovat pečlivě mezi dopady hospodářských politik, jsme odsouzeni k tomu, nechat se nachytat na koblihu. Pokud představitelé levice vysvětlují důležitost progresivního zdanění tím, že „to mají západní země a neškodí jim to“, pak je potřeba osvěty politické ekonomie naléhavá. Vždyť jak můžeme hovořit o demokracii, když jsme obklopeni ekonomikou, která je vše, jen ne demokratická? Kde se v ekonomické teorii i praxi bude skrývat demokratizující prvek?

Tento článek je vlastně úvodem k seriálu, který bude vycházet na stránkách A2larmu. Jmenuje se „Jak demokratizovat ekonomiku“. Je to úkol o to těžší, že skuteční mocní tohoto světa mají propojené struktury, které nebude lehké zlikvidovat.

Autorka je ekonomka.

13 komentářů :

  1. Autorka má samozřejmě pravdu. I unás na tom našem smetišti většina lidí tápe a má hrůzu z vývoje společnosti. I většina zákonodárců je ve svých úvahám v zajetí minulých i stávajících chyb, které současný systém nemůže nijak vyřešit. Politika vytloukání klínu klínem jaksi nefunguje a úvahy o celospolečenských změnách se v určitých kruzích špatně vysvětlují.Přitom je vše nad slunce jasné. Z celospolečenské produkce statků i služeb si ukrajuje bankovní i celý finanční systém moc velký podíl, který se používá jako jakýsi politický strašák. A tyto prostředky v současném systému chybí tam, kde se předpokládalo, že nebudou zapotřebí. Viz dnes Řecko, Itálie, Španělsko, Portugalsko atd atd. A samozřejmě obrovský problém v USA. Cesta existuje,ale není zde dosud obecná vůle k nastoupení této nové cesty a nových úvah. Nicméně jde o přirozený proces vývoje společnosti a tak se vše postupně podaří.Nejde dvakrát vstoupit do stejné řeky a ohlížet se zpět je nesmysl. Evidovat pohyb stávajících podivných pohledávek a závazků, které nejdou stejně plnit, možná pochopí i politická světová scéna.

    OdpovědětVymazat
  2. Paní Švihlíková uvažuje svobodně, což se může ukázat pro deklarativně "svobodnou a demokratickou" společnost jako nežádoucí. Zatím však nejsou v pohybu statisticky významné počty osob, které by uvažovaly o změně celkového pohledu na svět, takže jistou svobodu uvažování může systém stále tolerovat.

    Přejme autorce, ať jí to stále vydrží !
    A ostatním, nechť dojdou ke změnám mírnou a rozumovou cestou !
    (to je ale bláhovost, co :-) )

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo dobre, ze a co jste rekl a divim se, ze kdyz tu je kazdej druhej dnes "sociolog", ze to poradne nikdo nezpracoval do rozsahlejsiho clanku. Rekl jste dulezitou vec. Bude (v tomto smeru), muze byt v budoucnu daleko HUR. Vsak to zname. Jeste budeme vzpominat na dnesni internet- vnuci nam nebudou verit !!!

      Vymazat
  3. Držím palce, ať paní Švihlíkové odvaha vydrží. Umím si představit ty fanatický reakce "těch co mají pravdu".

    OdpovědětVymazat
  4. Vlastnictví je nedemokratické, to je potřeba si trvale připomínat. Kde je vlastnictví, není demokracie. Na to nepotřebujete vysokou školu, aby vám to bylo jasné.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vlastnictví je despocie. Kdo vlastní, je despota, absolutní vládce, nikoliv demokrat.

      Vymazat
    2. Co je na vlastnictví nedemokratického? A co navrhujete, když už tady to "nedemokratické" vlastnictví je? Mimochodem, vlastnictví je despocie? Jak jste k tomu, proboha, došel, to by mě zajímalo.
      petr

      Vymazat
  5. Dnešní absolvent ekonomické fakulty neví, co to znamená nadhodnota. Vzorec c+v+m něco řekne málokomu staršímu a mladým vůbec nic.
    Zeman při návštěvě Jesenicka by nechal řešit tamější tíživou ekonomickou situaci podnikatelům. Teď záleží na tom, jak tu jeho radu kdo slyší. Je možné toto doporučení slyšet tak, že podnikatelé mají na Jesenicko přijít, aby se napakovalo, protože obyvatelé se dají snadno vydírat a ožebračit.

    OdpovědětVymazat
  6. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  7. Ekonomie je věda založená na dogmatických premisách vycházejících z předpokladu, že lidi jsou většinově ve své podstatě bezohlední sobci, kteří se sdružují ve společenstvích, v nichž v podstatě platí zákony džungle. ¨V současném zastaralém a nefunkčním pojetí ekonomie prognózují ekonomové budoucnost podobně jako meteorologové počasí.
    Je nejvyšší čas začít budoucnost lidstva systematicky, cílevědomě, plánovitě, centrálně, globálně realizovat. Jedna z možných cest řešení naznačeného problému je popsána v "Prognóze budoucnosti lidstva", která je uvedena v příkladu použití Teorie vševývoje. Tato prognóza budoucnosti lidstva je např. na: http://miloslav7.blogspot.cz/2015/01/otevreny-dopis-vsem-lidem-na-planete.html

    OdpovědětVymazat
  8. "Jak demokratizovat ekonomiku".
    Vynikající téma, a jsem opravdu velmi zvědav na odborné články paní docentky Švihlíkové.
    Podle mého pohledu na tento problém je zcela kardinální otázkou kdo! a pro koho! definuje cíle ekonomické politiky. Jako flašinet opakuji tezi, že ekonomiku, chcete-li hospodářství země , mají řídit odborně erudovaní národohospodáři, což nemusí být pouze čistokrevní ekonomové, ale rozhodně ne přetočení chemici, právníci či fyzikové, kteří nikdy nesáhli na práci, nikdy nic nevyrobili, neřídili ani provoz veřejných toalet, natož nějakého podniku či organizace.
    Pokud definují cíle hospodářské politiky správně, ve prospěch prosperity občanů státu, ve prospěch trvale udržitelného důstojného života, pak lze ekonomické postupy a nástroje i správně aplikovat. Je-li ovšem cílem profit z dobývání renty, výnos z kapitálových spekulací, nemůže to nic dobrého přinést.
    Osobně jsem přesvědčen, že návrat k moderní formě plánovaného a řízeného národního (ale i regionálního) hospodářství je nevyhnutelný. Ovšem cesta bude dlouhá, těžká a asi i dost nebezpečná. Poslední věta stati paní Švihlíkové je naprosto přesná. Přesto jinou racionální cestu nevidím. J.B.

    OdpovědětVymazat
  9. Petr,Jihlava.
    Výborné téma a skvělý text od ekonomky Ilony Švihlíkové.
    Sdílím podobný názor jako většina zde diskutujících čtenářů.
    Těším se na dalši zajímavé pokračování od autorky textu.
    Máme řadu zajímavých alternativních a progresivních ekonomů,který dostávají minimální prostor v českých médií.Svobodný internet je sice úžasná věc,ale bez přístupu do veřejných sdělovacích prostředků se osvěta a potřebná témata spojená s debatou mezi nejširší veřejnost tak masově nedostane.
    Televizní a rozhlasové koncesionářské poplatky platí většina z nás.
    Máme právo i ze zákona,aby na obrazovce ČT a ČRo dostali názory od ekonomů a aktivistů jako je např.I.Švihlíková,K.Lauterbachová,N.Johanisová,T.Tožička,Z.Fiala,
    J.Šteg větší prostor.
    Co s tím uděláme ?



    OdpovědětVymazat
  10. Kupodivu nefunguje ani představa o trhu jako regulátoru. Pokud do matematických modelů zavedete možnost tvořit koalice, objeví se najednou, že vznikne koalice neschopných, protože ti pomocí dohody získají nejvíc. U nás viz doc. Valenčík.
    jogín

    OdpovědětVymazat