Reklama

pátek 22. května 2015

Politická bitva na školním hřišti

Ivo Šebestík
22.5.2015 Altpress


Levicová reforma se snaží učinit stávající systém středního školství ve Francii ještě více jednotným...

Už dva týdny, den co den, plní titulní strany francouzských deníků úvodníky popisující pozoruhodnou bitvu, která vzplála v tradiční zemi sociálních bouří a revolucí, tedy ve Francii. Údajně kvůli systému vzdělávání na nižších středních školách, ve Francii zvaných collèges.
Analytici, komentátoři, pedagogové, filozofové, znalci všeho druhu, tedy též i (pochopitelně) pedagogové píší o boji mezi tradicionalisty a novátory, mezi elitáři a rovnostáři, mezi zastánci reforem a příznivci stojatých vod zahnívajících už od padesátých let minulého století na poli francouzské vzdělanosti. Příběh se odehrává ve Francii, leč nemohu na tomto místě nevzpomenout půvabného bonmotu z britského televizního seriálu BBC „Jistě, pane premiére“, v němž v jedné chvíli premiérova politická poradkyně, šarmantní to dáma, charakterizovala britské ministerstvo školství coby místo, na kterém spočívá „mrtvola britské vzdělanosti“. Od oněch časů – osmdesátých let minulého století – stačila se Evropa dost možná pokrýt celými hřbitovy evropské vzdělanosti. Leč co náhrobek, to alespoň jedna školská reforma…

Mediální bouře, ale co je za ní?

Ano, o úrovni školství, a vůbec vzdělávání dětí a mládeže, napříč celou Evropou, vskutku nepanují iluze. Snad všechny země a jejich vlády posuzují s jistou skepsí své vlastní pokusy školské soustavy reformovat tak, aby se dosáhlo statistických hodnot budících dojem, že úroveň vzdělání neklesá, ale uspokojivě roste. Jelikož žijeme v době statistik, grafů, koláčů (statistických pochopitelně), výkazů, norem, testů, hodnocení, žebříčků, ratingů a dalších nesporně bohulibých ukazatelů výkonnosti, znamená to, že pokud jde o vzdělání, je nutné dosahovat procentuálně co nejvyššího počtu maturantů a posléze i absolventů vysokých škol. Jestli jsou vysoké počty absolventů vyšších forem vzdělání opravdu ukazatelem růstu vzdělanosti národa, zůstává ovšem ve hvězdách. Asi jen velmi naivní člověk soudí, že tak i vskutku jest.

Ještě než se zaměříme na skrytou příčinu mediální bouře ve francouzských politických vodách, pokusme se připustit, že se v ní jedná opravdu o úroveň nižšího středního školství (collège) a potažmo i o úroveň francouzského vzdělání vůbec. Oč tedy nyní jde na poli francouzského školství? Pokud se jedná o středoškolské vzdělávání, jeho stávající systém vypadá asi následovně. Středoškolské vzdělání se skládá ze dvou stupňů. Jedním z nich je nižší střední škola (collège) a druhým jakási obdoba našich gymnázií, tedy lyceum. Collège navštěvují děti ve věku jedenáct až patnáct let. Jelikož je číslování tříd sestupné, začínají žáci šestou třídou a končí třetí. Na závěr tohoto studia obdrží absolventi Diplôme National du Brevet. Po absolvování collège mohou děti pokračovat v tříletém studiu na lyceu. Závěrečná třída nese označení „terminale“ a po jejím absolvování skládají studenti maturitu (baccalauréat).

Na rozdíl od studia na collège, které stávající francouzský systém činí „téměř“ jednotné pro všechny studenty, je studium na lyceích rozděleno do řady oborů. Otázka zní, co a komu na tomto stávajícím systému středních škol ve Francii vadí? Jaký cíl skutečně sledují zastánci reformy navržené současným ministrem školství Najat Vallaud-Belkacemem a co chtějí naopak její zásadní a nesmiřitelní odpůrci?

Stručně řečeno, levicová reforma se snaží učinit stávající systém středního školství, který je po předchozích reformách dlouhodobě kritizován zprava coby rovnostářský, učinit ještě více jednotným. A to tak, že se snaží omezit varianty výběru údajně elitářských předmětů, jakými jsou latina a řečtina, stejně jako reforma navrhuje zrušení dvojjazyčných tříd. Novela navrhuje také obsahové změny v osnovách výuky dějepisu (hle, jak se dnes dějepis opět stává citlivým tématem), a to směrem od tradičního „republikánského“ pojetí historie majícího určitý národně zaměřený charakter, k historii, dalo by se říci, více otevřené, tedy méně orientované na tradiční francouzské pojetí. V praxi a konkrétně by tato reforma měla přinést kritičtější pohled například na francouzskou koloniální politiku, řekněme konkrétně třeba v severní Africe, a žáci by měli v osnovách výuku islámu dokonce o třídu dříve než výuku judaismu a křesťanství.
 
Pascal Bruckner
 
Proti některým prvkům této koncepce se vyslovila řada známých francouzských osobností upozorňujících na údajnou „destrukci republikánských idejí“. Luc Ferry, Alain Finkielkraut, Pascal Brucner, Jean-Pierre Le Goff a další osobnosti označují projekt reformy za „skandální, ubohý, zničující a vedoucí k odstranění kultury“. Pascal Bruckner nazval takovouto reformovanou školu doslova „nosičem ignorance“.

Všechny tyto uznávané osobnosti vede ale ke kritice reformy vždy nějaká konkrétní položka návrhu, která souvisí přímo s jejich oborem. Vynikající historik, autor mnoha obsáhlých publikací o středověkých dějinách, Jean-Pierre Le Goff, protestuje proti výuce dějepisu zbavované chronologických souvislostí. Filozof Luc Ferry, který se snaží složitá témata evropské filozofie zprostředkovávat svým čtenářům pokud možno populární formou, zase protestuje proti líčení Evropy „pod úhlem kolonizací a zacházení s otroky“. V jejich pojetí vyšší míra objektivizace historie znamená její odnárodnění, respektive rozklížení pilířů, o které se opírá základní sebevědomí.

Takto bychom mohli pokračovat dál, až bychom dospěli k rozředění tématu na stovky jednotlivostí, které tvoří vrásky na čele odborníků a učitelů. Tato témata jsou zcela jistě důležitá, jejich prodiskutování může vést ke zkvalitnění systému vzdělávání mládeže. Bohužel tito intelektuálové se s největší pravděpodobností chytili do pasti docela běžného politického střetnutí mezi pravicí, která ve Francii momentálně posiluje, a levicí, která se snaží obnovit svůj vliv. Za bojem o vzdělání dětí a mládeže stojí zjevně dokonce už i boj mezi příštími kandidáty o prezidentský úřad. Velice aktivní je mezi kritiky navržené reformy například bývalý ministr zemědělství a rybolovu v letech 2009 až 2012 Bruno Le Maire, který se, podle vlastních slov, rozhodl „s jednotným středním školstvím skoncovat“. Že by se zemědělství a rybolov tak podobaly školství, aby Francouzi uvěřili, že Le Maire ví, o čem mluví?

Každý by měl mít právo přečíst si Homéra či Vergilia v originále

Francouzští pedagogové v nedávno provedených výzkumech mezi žáky středních škol zjistili, že v 6. třídě collège (na počátku studia) má přibližně jedna třetina žáků dost problémů s pouhým zřetelným a srozumitelným čtením textů v mateřském jazyce. K podobně nelichotivým závěrům dospěli i učitelé zkoumající znalosti matematické. Stejně tak je známo, že asi jen 12 procent všech studentů tohoto typu školy využívá možností učit se latině a asi jen tři procenta touží přečíst si Homéra v originále.

Když se pravici v zemi podařilo rozdělit učitelské odbory a jednu jejich část inspirovat k hrozbě stávky, objevily se v novinách karikatury beroucí si na mušku údajnou touhu mladých lidí po latině. Pokud zůstaneme ještě chvíli u věcného aspektu celé kauzy, tak můžeme říci, že pravice ve svém odporu k navržené novele školského systému usiluje o to dát rodičům dětí možnost i na úrovni collège dospět k určité výběrovosti předmětů, a tím i dosažení exkluzivnějšího vzdělání, zatímco děti (respektive rodiče dětí) bez těchto ambicí, nebo z chudších poměrů, by se měly i v rámci nižšího středoškolského vzdělání zaměřit na budoucí praxi.

Právě tento rozpor činí z případu údajný souboj mezi elitáři a rovnostáři, mezi zastánci výběrového školství pro děti ze sociálně lépe situovaných vrstev, u nichž se očekává, že budou ve studiu pokračovat až po dosažení vysokoškolského titulu, a stoupenci školství spíše orientovaného prakticky, které má být vhodné pro děti ze sociálně slabších vrstev, na které ostatně – a v tom je politický systém ve Franci bez iluzí – nečeká nic exkluzivního. Reforma collège je levicová v tom smyslu, že se snaží odstranit rozdíly ve studiu a mezi studenty, kterým se má dostat rovných možností učit se nebo se neučit. Kritické postoje k reformě jsou naproti tomu pravicové v tom smyslu, že vycházejí z předpokladu, že lidé si rovni nejsou, a tudíž by se třídní rozdíly promítnuté do míry vzdělání měly projevit co nejdříve. V mateřské škole to ještě nejde, v základní těžko, takže jsou na řadě oba stupně středních škol.

Ostatně nejedná se ani zdaleka o první vlnu kritiky rovnostářského školství ve Francii. Ty dřívější (sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století) vinily francouzské vlády z toho, že pro Francouze v podstatě adaptovaly školský systém i osnovy v podstatě původně vyzkoušené ve školách v koloniích. Ukázaly se levnější, jednodušší a v podstatě i „dostačující“. Omyl, jaký měl a má být napraven. Jenže není úplně jasné jakým způsobem.

Pravicová opozice chce žáky rozdělit na ty, kteří mají cestu k úspěchu otevřenou, a na ty, kteří zůstanou při zemi…
Zatímco navržená reforma usiluje o posílení jednotného školství, pravicová opozice chce žáky rozdělit co nejdříve na ty, kteří mají cestu k úspěchu otevřenou, a na ty, kteří zůstanou při zemi. Toto rozdělení je sice připuštěno jako rozdíl mezi talentem, vůlí, pracovitostí na straně jedné a menším nadáním, menší vůlí a nižší pracovitostí na straně druhé. De facto se ale jedná o sociální rozvrstvení. Rovnost mezi lidmi je v dravé společnosti pouhou iluzí.

Pokud se odborníci a renomované osoby pouštějí do kritiky navržené reformy, pak tak činí z věcných důvodů, které určitě nelze smést pod koberec. Politické důvody v tom hledat netřeba. Patrně ani nejsou. Nivelizované střední školy chtějí všem žákům nabídnout vcelku jednotnou koncepci výuky, takovou, která by obsahovala jakoby všechno včetně toho, co stávající systém poskytuje na výběr. Toto „všechno“ se ale postupem doby stává čím dál složitější. Čas školní docházky má své limity, hodiny výuky také. Prostor není nafukovací. Učitelů není nadbytek, ani dostatek. Něco se nutně musí opomenout. Po věcné stránce – nikoliv po stránce politické – mají obě strany svůj díl pravdy. Kdyby se nejednalo o politické téma, byl by problém řešitelný odborně. Bohužel, tak tomu ale není.

O děti jde až na druhém místě

Jak je vidět, současný spor o školství ve Francii v sobě ukrývá hned několik závažných témat. To ovšem nic nemění na věci, že o děti a jejich vzdělání jde až na druhém místě. Pokud vůbec. Mezi pravicí a levicí narůstá napětí, které se bude stále zostřovat. Kdybychom chtěli použít psychoanalytické terminologie S. Freuda, řekli bychom, že toto napětí prostě jen hledá a nachází formy vytěsnění. I stalo se, že se právě úspěšně vytěsňuje na „školním hřišti“. Tam pochopitelně nezůstane. Je ale samozřejmě škoda, že děti a vzdělání jsou v zásadě jen zástupným tématem.

Doba se mění stále rychleji a prioritou se stává rychlá orientace v aktuálním životě. Vše se zrychluje, zostřuje se soutěž mezi lidmi a její formy začínají už v útlém věku. Jak s tímto životním během skloubit vzdělání? Jak spojit užitečné a praktické vzdělání s tím, které chápeme jako „klasické“? Vzdělání a odbornost nejsou totéž. Vysoká odbornost a schopnost pružně se přizpůsobovat měnícímu se světu ještě nezakládají vzdělání v jeho úplnosti a kulturní úrovni. Někdy mezi oběma typy „vzdělání“ zeje obrovská propast. Toto je ale téma nejenom pro francouzské školství, ale pro školské systémy všech zemí EU, Českou republiku nevyjímaje.

3 komentáře :

  1. Do školy, ve které by tloukli islámské klíny do hlavy, bych svoje dítě nepustil.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já nakonec taky ne, ale "islám jako nepřítel" je čistě vynález vládnoucích tříd.
      PS Míníte-li snad islámský "klín" ve smyslu "vulva", to snad nehrozí. Zase by bylo docela zajímavé rodičovské sdružení :-)

      V.R.

      Vymazat
  2. Netřeba volat ausgerechnet Freudovi.

    Levice (= to co se ať ve Phrancii či v Čezku ve volebním hypermarketu jako levice nabízí ať už v akci nebo za plnou cenu) s tím "de facto sociálním rozvrstvením", které je zastíráno jako "rozdíl mezi talentem, vůlí, pracovitostí" není schopná nic udělat a už o tom nechce ani přemýšlet.

    Tak se s prominutím vysírá jak na více zástupných tématech jako detailně a hrozitánsky přísně střežená (hle, ještě umíme být jakobíny!!) práva sexuelních menšin, tak na věcech, které, jako právě školství, by ani zástupné nebyly, naopak do značné míry spoluurčují podobu společnosti na desítky let dopředu, ale "řeší se", pokud to vůbec není jen exhibice a ideologická masturbace, ve správném klasickém stoji spatném - na hlavě. Marx by tu měl práci, ani ne Freud.

    Důsledkem bude, že "levice" - organizačně technicky vzato - rozesere i to užitečné, třeba s výhradami, co ještě přetrvávalo z klasického vzdělávacího systému.

    O ideových důsledcích nemá smysl se šířit, protože žádné nebudou. Nejsou levicové ideje, kterým by to mohlo uškodit. Přesněji řečeno nejsou na oněch "relevantních politických trzích". Nejsou na trzích kotovány.

    Bude jenom pimprlové divadélko, přesně jako když cumbajšpíl Kalousek hřímá, že Sobotka nebo Babiš uskutečňují "socialistický program". (Snad bychom tomu tedy mohli místo kotace říkat kokotace??)

    Velekněz Ratata

    OdpovědětVymazat

Redakce vás žádá, abyste diskutovali slušně, nenapadali spoludiskutující ani autory, abyste argumentovali věcně a fakty. Děkujeme.