Reklama

středa 8. července 2015

Milostivé léto



Martin Kunštek
8. 7. 2015
Historie nám dává mnohá poučení. Při studiu starých letopisů můžeme zjistit, že přibližně každé půlstoletí byla buď velká velmi ničivá válka, nebo odpuštění dluhů.
Milostivé léto je pradávný institut odpuštění dluhů. Pevně je zakotven v Bibli – již v její starozákonní části. Konkrétně v části označované jako kniha Leviticus, nebo též třetí kniha Mojžíšova. 



Pojednává o sjednání smlouvy mezi Bohem a Izraelity po předání Zákona nazývaného též Desatero, které Bůh Mojžíšovi zjevil na hoře Sinaj. V kapitole 25 - verších 8 až 17 Hospodin přikazuje svému národu každý sedmý rok neobdělávat půdu a o to, co na ní vyroste, se podělit s chudými. Po sedmi sedmiletých obdobích, tedy každý padesátý rok, má být vyhlášeno milostivé léto, kdy mají být otroci izraelského původu propuštěni, a má jim být navrácen majetek, o který přišli.

Do otroctví se člověk ve starozákonním Izraeli mohl dostat trojím způsobem. V některých případech jako válečný zajatec, jako trest na základě nařízení soudce, nebo pro dluhy, které nebyl schopen splácet. I otroctví pro dluhy však mělo svoji hranici. Žádný Žid (na válečné zajatce se toto ustanovení neztracovalo) nesměl být zotročen doživotně nebo dědičně. Izraelité si zakládali na tom, že jsou národem svobodných lidí. Tím se výrazně odlišovali od ostatních tehdejších společností, které v širokém dalekém okolí fungovaly na otrokářském principu. Přičemž z otroctví nebyli ve starém Egyptě, Asýrii či Babylonu vyňati ani příslušnici vlastního etnika. Starozákonní Izraelité do otroctví opakovaně upadali jako národ v důsledku prohraných válek. Opakovaně se jim z něj podařilo vymanit s pomocí Boží. A prostřednictvím charismatické osobnosti jako byl např. právě Mojžíš, který Židy vyvedl z otroctví egyptských faraonů. Desatero a smlouva mezi Bohem a Izraelem – dnes bychom řekli právní rámec pro fungování starožidovské společnosti – vzniká v době po odchodu z egyptského otroctví. Společenská smlouva tedy reflektuje otroctví jako něco vůči čemu je třeba se velmi důrazně vymezit, čemu je třeba bránit a omezovat to.

Moderní sociální věda dokázala vyložit, že řada náboženských předpisů měla v jádru mnoho praktických důvodů. Například náboženské příkazy k nakládání s potravinami známé jako „košer“ v podstatě shrnují staleté zkušenosti s hygienou v tehdejších podmínkách. Moderní parazitologové prokázali, že zákaz pojídání vepřového masa mělo v podmínkách Blízkého východu, hluboký praktický smysl, protože v horkém klimatu se toto maso nejen rychle kazí, ale je i původcem parazitů napadajících břišní dutinu zvířete i člověka. Dnešní nutriční specialisté rovněž souhlasí s řadou omezení kombinace potravin proto, aby nedocházelo k přetěžování trávícího systému. Jako v případě společné konzumace masa a mléka, které v důsledku zvýšeného obsahu bílkovin nutí tělo vydává příliš mnoho energie na zpracování potravy.

Stejně bychom mohli (a měli) analyzovat i institut Milostivého léta. Ortodoxní Židé, kteří se zabývají výrobou košer vína v Izraeli, tuto právní úpravu dodnes dodržují. Každý sedmý rok vinici buď neobdělávají, nebo ji za symbolický poplatek přenechají na rok Arabům. Sedmička je v židovské mystice velice silným symbolem. Podle Bible Hospodin stvořil svět za šest dní a sedmý den odpočíval. Každý sedmý den má podle Bible odpočívat i člověk. Odtud pojem „sabat“ coby den pracovního klidu. Den kdy se člověk má odpoutat od honby za pozemským a kdy se má věnovat Bohu. Je příznačné, že sabat byl Židům dán Hospodinem právě v době, kdy byli jako národ v otroctví. Tento den pro Boha dostali zotročení jako den, kdy jsou osvobozeni od lopocení na otrokáře.

V podstatě by se dalo říci, že celá židovsko křesťanská filosofie vychází z principu, že ten kdo „má“ by se měl s části „svého“ zříci ve prospěch těch kteří nemají. A hlavně by neměl v honbě za ziskem překračovat určité hranice, kdy ostatní již nemají co ztratit. Solidarita se na různých místech Bible nazývá různě. Např. oběť, dar, milost. Bůh, který je pánem všeho, ve své milosti část dal lidem. A očekává, že stejně se budou chovat ti lidé, kteří mají více vůči těm, kteří nemají nic nebo mají málo. Pokud tento princip není dodržován, tak přichází Boží trest. Válka a znovu otroctví. To si každý může přečíst ve Starém zákoně.

Mnohá omezení, která jsou popsána v Bibli jsou dnes šmahem zatracována jako nesmyslná brzda. Jako něco, co by při striktním dodržování bránilo ekonomickému růstu. Teolog by řekl, že západní společnost si Hospodina nahradila zlatým teletem.

A skutečně řada biblických zákazů brání tomu aby bohatí bohatli ještě rychleji. A aby rychleji ožebračovali chudé. Krajní variantou chudoby pak bylo ve starozákonní době otroctví. Do něj mohl upadnout ten, kdo nebyl schopen splácet své dluhy a již neměl majetek jehož prodejem by své dluhy uhradil. Otroctví je extrémní forma vykořisťování. Je to stav nejhoršího omezení práv. Bez vnější pomoci, nebo úspěšné násilné revolty se z něj nelze vymanit.

Institut milostivého léta bychom tedy mohli vnímat jako poslední právní pojistku před tím aby se izraelitská společnost nezvrhla v podobné uspořádání jako ve faraonském Egyptě. V společnost v níž téměř všichni otročí na několik jedinců nebo rodin. V absolutní diktaturu.

Po okupaci Judeje Římany se institut milostivého léta na několik století přestal používat. Tehdejší římská politika byla postavena na přesně opačných principech. Dravá expanze, maximální vykořisťování a růst růstu. Až do zhroucení.

Používat se začal znovu ve 14. století. V roce 1300 se po Evropě spontánně šířila fáma, že kdo v tento rok navštíví Řím a hrob svatého Petra tomu budou odpuštěny všechny hříchy. Středověká křesťanská filosofie dělila lidské chování na to správné a hříšné. Jako odveta za spáchání hříchu byl považován buď trest nebo pokání. V rámci procesu pokání se kajícník musel buď něčeho vzdát ve prospěch obecného dobra, nebo vykonat nějaký velmi obtížný čin. Často spojený s nemalými náklady. Jako forma pokání byla ve středověku ukládána např. pouť do Svaté země nebo k hrobům některého z apoštolů (do Říma či do Compostely). Dnešní ekonomové by řekli, že kajícník musel „vyplýtvat“ část svého bohatství. Jenže právě toto plýtvání zajišťovalo mnoha jiným lidem práci a obživu. Stejně jako třeba stavby katedrál. Společně s dary na církevní špitály tvořila pokání jeden z pilířů tehdejšího předchůdce systémů sociálního zabezpečení.

Pod tlakem tisíců poutníků papež Bonifác VIII. v roce 1300 vyhlásil Svatý rok v jehož rámci došlo k odpuštění hříchů. Tedy něco jako Amnestie. O půl století později papež Klement VI. znovu vyhlásil milostivé léto v podobě jak jej znali staří Izraelité. Tedy včetně anulování dluhů. Křesťané měli v té době zakázáno si vzájemně půjčovat za úrok. Takovýto způsob výdělku byl odsuzován jako bezpracný zisk. Mimochodem stejný zákaz mají ve své věrouce i muslimové. Obcházelo se to různě. Muslimské bankovnictví samozřejmě používá instituty, které plní stejné funkce jako komerční či investiční úvěr nebo obdobu leasingu. Věřitel se však na určitou dobu stává společníkem dlužníka a má stanovený podíl na zisku z činnosti na níž si dlužník půjčil. Nese s sebou však i rizika.

Ve středověké Evropě byly tyto nástroje také známé. Kromě nich se pak zákaz obcházel tím, že neúčelové úvěry poskytovali křesťanům Židé. Ti pak v řadě zemí zase nesměli vykonávat jiná povolání v nichž by konkurovali křesťanům. Laik bez znalosti souvislostí by namítl, že se to papeži jako hlavě západního křesťanstva snadno vyhlašovalo milostivé léto, když na tom tratili Židé. Tento akt však měl kromě přízemních pohnutek i hluboký preventivní smysl. Tou dobou se Evropou přehnalo několik vln pogromů na Židy. První se objevily v rámci křížových výprav. A objevovaly se vždy, když se země dostávaly do velkých a tehdejším pohledem neřešitelných problémů. V dobách řádění moru, nebo v dobách, které bychom dnes označili za velké hospodářské krize. Stejně jako panovníci z pogromů rozhodně neměli radost ani papežové. Židé pro ně představovali vítaný a hojný zdroj příjmů pocházející z povolení k pobytu a obchodování.

Milostivé léto tedy představovalo také jakousi formu oběti. Vykoupení se z hrozby smrti, která Židům podle předchozích zkušeností velmi silně hrozila v důsledku velké cyklické krize. Ta o několik let později dorazila i do Čech. Tehdejší král a císař Karel IV., blahé paměti, její důsledky tlumil velkými veřejnými stavbami. Jako památka dodnes stojí na Petříně tzv. „hladová zeď.

Židé v dobách papežů Klementa, Bonifáce, Mikuláše či Alexandra, přitom nakonec úplně zkrátka nepřišli. Za anulování dluhů dostali náhrady ve formě různých privilegií, na něž by jinak jen obtíže dosáhli. Hospodářství pak dostalo nový impulz.

Mnohem později – začátkem 20. století - ekonomové Schumpeter a Kondratěv zpracovali teorii velkých ekonomických cyklů. Již před nimi bylo známo, že se hospodářství nevyvíjí lineárně (tedy stálým růstem nebo stálou rovnováhou), ale cyklicky. Cyklus sestává z fází růstu, stagnace a poklesu. A tak stále dokola. Rakušan Schumepter a Rus Kondratěv zdokladovali, že malé cykly se odehrávají na dlouhých vlnách s intervalem přibližně půl století. Doložili, že na začátku a konci velkého cyklu je vždy období velké hospodářské krize, kterou již není možné řešit do té doby známými nástroji. Na konci velkého cyklu vždy byla velká válka, nebo série válek. Během války řada hmotných statků vzala za své. A s nimi i mnoho životů. Řada velkých válek (např. křížové výpravy) byla rozpoutány proto, aby problémy byly vyvezeny do zahraničí. Dluhy vítěze platil poražený. V těchto válkách pak vznikaly nové technologie, které poháněly ekonomiku během dalšího velkého cyklu.

Posledním známým „dnem“ velkého cyklu byla Velká hospodářská krize, který vypukla v roce 1929. Na ni navázala 2. světová válka – nejničivější válka v dějinách. Během ní vznikly technologie schopné při válečném použití zlikvidovat život na zemi. Odstrašující potenciál hrůz 2. světové války a hrozby Armagedonu jaderné války držely v Evropě téměř 50 let mír.

Politici po 2. světové válce nechtěli opakovat předchozí chyby. Německo – tedy země, která 2. světovou válku rozpoutala a prohrála – nebylo vítězi ruinováno, ale byla mu poskytnuta pomoc. Mimo jiné i Řeckem, které němečtí nacisté během války hodně poškodili.

Zde je proto na místě se ptát, zdali Řekové udělali něco ještě horšího než páchali Němci na místech jako Auschwitz-Birkenau, Chelmno (Kulmhof), Sobibor, Treblinka či Bergen Belsen, Dachau, Sachsenhausen, Buchenwald, Flossenbürg, Mauthausen nebo Ravensbrück? Nebo je opravdu nutné k tomu aby státu byly odpuštěny dluhy zabít více než 60 milionů lidí?

Alternativa existuje. Většinu řeckých, ale i španělských či italských státních dluhů je možné anulovat. V případě Řecka jsou věřiteli ECB a MMF. Škrtnutím řeckého dluhu by k žádné velké tragedii nedošlo. Co je horší morální hazard: oddlužit za stovky miliard Eur banky, které peníze prošustrovaly v nesmyslných operacích na kapitálových trzích a na akciových trzích, nebo oddlužit státy, které stejně nejsou schopny dluhy splácet? Nalití mnoha miliard do bank žádné hospodářské oživení nepřineslo. Škrtnutí dluhů států však může odblokovat tvořivý potenciál na hospodářský rozvoj. Bez nutnosti války.

Když je možné natisknout biliony ničím nekrytých Eur na sanaci bank, tak je možné natisknout další na oddlužení států. Stejně jako kdysi bylo možné udělat milostivé léto.

Je možné, že Mojžíš věděl něco co Angela Merkel a Jean-Claude Junker vůbec netuší? Pak bych oběma křesťanským demokratům, ale i těm, kteří se nazývají demokraté sociální, doporučoval si Bibli znovu přečíst. A pořádně o obsahu přemýšlet. Jedno z velkých poučení z Bible, ale i z historie je, že když se bohatí nedělí s chudými, přijde Boží trest.

3 komentáře :

  1. Postřeh s odpuštěním dluhů Němcům je nepopiratelný. Opravdu se stalo, že Německu, které způsobilo smrt desítek milionů lidí během krátkého období, byly dalekosáhle dluhy odpuštěny. Kdo to ovšem dnes nechce slyšet, jsou potomci německých nacistů.

    OdpovědětSmazat
  2. Výborný článek. Velice aktuální. Děkuji za jeho vystavení.

    OdpovědětSmazat
  3. S clankem nejde nesouhlasit. Moc hezky vysvetleno. Diky. Jaris

    OdpovědětSmazat

Redakce vás žádá, abyste diskutovali slušně, nenapadali spoludiskutující ani autory, abyste argumentovali věcně a fakty. Děkujeme.