Tichý podraz vlády na českou veřejnost: Přistěhovalci budou smět volit (a být voleni)! Umí si někdo představit důsledky? Další hřebík do rakve naší národní společnosti. Cizinci ve vlastní zemi

Naše boudoucnost?

Lubomír Vylíčil
22. 7. 2015 Protiporud

Lubomír Vylíčil upozorňuje na vládní rozhodnutí, o kterém hlavní média i politici společně mlčí, protože doufají, že vedra a dovolené všechno zakryjí – a pak už bude pozdě protestovat
Vzpomínáte si ještě, jak se před pár měsíci objevilo v našich médiích pár článečků na téma volebního práva pro cizince? Po krátké době vše utichlo a pozornost se upřela jinam. Považoval jsem tehdy, a asi ne sám, celou mediální vlnku za ukončenou. Za neškodné (a neúspěšné) vypuštění pokusných balónků, které měly jen prověřit možnost a prosaditelnost jednoho z dalších úletů dua Dienstbier – Šabatová. Za mrak, ze kterého pršet nebude. Takový nesmysl přece…

Utajená úmluva o cizincích

A ejhle. Už je to tady. Před pár dny, dne 17. července 2015, ratifikovala Česká republika v tichosti a mimo reflektory medií tzv. „Úmluvu o účasti cizinců na veřejném životě na místní úrovni“. Že o tom nic nevíte? Není divu. Vyšla s tím ven jen Rada Evropy. Naše vlastní vláda mlčí jako zařezaná. Asi tuší, že žádný jásot poddaných nemůže v tomto případě očekávat.

Kdykoli se začtu do ustanovení téhle „Úmluvy“, jako bych skrz řádky viděl prosvítat sluníčkově jízlivý Dienstbierův úsměv

Celá tahle „Úmluva“ je totiž dalším pěkným a vydařeným Mnichovem evropských elit a novou kudlou do zad myšlence národního státu. Už z preambule smlouvy to čiší: „Níže podepsané členské státy Rady Evropy přihlížejíce k tomu, že: …usídlování cizinců na území jiných států *je dnes trvalým rysem evropských společností,*…jsouce přesvědčeny o nutnosti posilovat jejich začlenění do místního společenství, zejména rozšiřováním možností jejich účasti na místních veřejných záležitostech….“ Ano, celá ta úžasná myšlenka tavícího kotlíku, ve kterém se občan, po řádném promíchání etnik a kultur, už nebude cítit Čechem či Maďarem, ale multikulturním Evropanem, je nám tu podávána jako na podnose.

Právo cizinců volit a být volen
Další perly následují. Za nejnebezpečnější lze podle mého považovat článek 6, zakládající právo cizinců volit a být volen do místních samospráv. Představte si modelový příklad: Tak třeba v obci Modlany u Teplic vyroste (na soukromém a řádně odkoupeném pozemku) satelitní městečko s čistě arabským, muslimským obyvatelstvem. Noví obyvatelé si přivedou své nejbližší příbuzné, tak do padesáti osob na jednu přihlášenou rodinu, a záhy může požádat o trvalý pobyt v obci přes tisíc nových rezidentů. Nebude jediný právní důvod jim nevyhovět. Vzápětí postaví tito noví obyvatelé svoji vlastní kandidátku do obecních voleb. Díky početní převaze a disciplinovanosti komunity jejich strana, můžeme ji nazvat třeba „Islám Teplicku“, nebo „Šarija pro Modlany“ slavně zvítězí…

Že je to jen lokální problém? Že z „komunálu“ nelze nic podstatného ovlivnit? Radnice v obci skutečně neoplývá žádnými extra pravomocemi a musí se řídit platným právním řádem České republiky. Ale kapka nerozbíjí kámen silou, nýbrž vytrvalostí dopadu. Zkuste si představit třeba obecní vyhlášku o místní úpravě podmínek chovu psů, o nových hygienických standardech obce (omezující chov prasat), o změnách provozní doby a omezeních sortimentu místní restaurace, o racionální a zdravější skladbě stravy ve zdejší školní kuchyni (halal), o přerozdělení tříd místní školy, respektujících specifika vzdělávání chlapců a dívek….

A takovýchto lokalit, s postupným vytěsňováním původního, neislámského obyvatelstva, vystaveného drobné, vytrvalé (a legální) šikaně, může přibývat.

Zejména, když další „kulturní a zájmové“ aktivity cizinců mají být vysloveně podporovány. Článek 3, o tom praví: „Právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružovat se s jinými, včetně práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do nich. Právo na svobodu sdružování zahrnuje zejména právo usídlených cizinců zakládat svá vlastní místní sdružení za účelem vzájemné pomoci, zachovávání a projevování své kulturní svébytnosti nebo hájení svých zájmů ve věcech spadajících do působnosti místních orgánů, jakož i právo vstupovat do jakéhokoli sdružení.“

Šariatský soud

Takže třeba místní šariatský soud rozsuzující rodinné a majetkové spory podle islámského práva je, rozumím-li tomu správně, zcela legální. Asi jako taková místní přestupková komise, se kterou stejně časem splyne. Nebo sňatky neplnoletých nevěst, samozřejmě neoficiální a jen v rámci komunity. To je přece taková typická „kulturní svébytnost“, ne?

Zkrátka, naše pokroková vláda na nás, spolu s Radou Evropy, připravila (další) pěkný podraz. Pokusila se nám, oklikou a potichu, nasadit do kožichu stejnou veš, jakými přetéká srst států na západ od našich hranic a se kterou si tam zjevně nevědí rady. Z nějakého důvodu zatoužila i u nás prosadit vznik paralelní společnosti. Takových lokálních, cizorodých ohnisek, čím dál nezávislejších na místní, české, tedy alespoň formálně ještě národní, vládě.
Jízlivý Dienstbierův úsměv

A o tom to asi celé je. O „nezdravé homogenitě“ našeho národa, jak doslova píší někteří sociologové. O stále sílícím odporu většinového pracujícího obyvatelstva ke směřování Evropy a České republiky. O zděšení mocných, pozorujících procitání ušlápnutého, dosud jen pasivně nadávajícího občana, který si najednou začíná uvědomovat, že ve své frustraci není sám, že jsou tu statisíce, co uvažují stejně jako on.

I našim elitám začíná docházet, že příští volby, pokud rychle něco neudělají, už nebudou o pravici a levici, o šidítkách s třiceti korunami u doktora, ale o národu a kulturní identitě. Proto jsou jak je vidět ochotny k jakýmkoli, byť sebevražedným experimentům, které slibují rozbití a rozdrobení probouzejícího se společenství občanů.

Ale žádná smlouva není z principu nevypověditelná. Její uplatňování lze také omezit zákonem. To si připomínejme. Nejméně do následujících voleb. A taky ty strany a politiky, kteří za našimi zády tuto špinavost podepsali. Já osobně si nemůžu pomoci, ale kdykoli se začtu do ustanovení téhle „Úmluvy“, jako bych skrz řádky viděl prosvítat sluníčkově jízlivý Dienstbierův úsměv.