Igor Pankratěnko: Tajenka Pollardova trestu i milosti

Igor Pankratěnko

5. 8. 2015   Střípky ze světa  (Загадки «Дела Полларда»)

Agent izraelské rozvědky vynesl třaskavé tajnosti

Holport Washingtonu a Tel Avivu je ze žuly. Jonathan Pollard práskal rozvědce toho druhého. Ten první mu napařil doživotí. Pustí ho až 30 let nato. Tajenka trestu i milosti je jiná, než se nám kuká.

Izraelská lobby, připomíná Igor Pankratěnko, se Pollardovy svobody domáhá už roky. Plédovali za ni i bývalí šéfové diplomacie George Shultz a Henry Kissinger, někdejší viceprezident Dan Quayle, šéf CIA James Woolsey, generální prokurátor Michael Mukasey či šéf senátního výboru pro otázky tajných služeb Dennis DeConcini – i víc než 500 hodnostářů spousty církví a konfesí.

Byly to salvy hrachu na stěnu. „Když roku 1998 Bill Clinton se žádostí izraelské vlády vyjádřil předběžný souhlas, tehdejší šéf CIA John Tenet mu pohrozil demisí.“ A „čtyři členové vedení rozvědky válečného námořnictva USA“ – Pollard pracoval v jejím stavu - „poslali americkým médiím proti prezidentovu záměru protestní dopis“.

Třicet let poté, co spadla klec, by se zdálo, že Pollardovy informace  už znamenají pramálo. Kategoricky se přesto vyjadřuje i James Clapper, šéf vertikály americké špionáže: „Zpravodajská komunita Spojených států vnímá svobodu pro Pollarda krajně negativně.“

Prý toho „vynášel celé pytle“. Zrovna když USA a Izrael podepsaly  „memorandum o výměně zpravodajských informací“. Zavazovalo i k prohibicí vzájemné špionáže. Jiná legenda vábí důvěřivé duše na „antisemitismus amerických zvláštních  služeb“. Kdo Ameriku nezná „z rychlíku“, ví, že cejch „antisemity“ je tu jako „kulka do čela“.

Hnutí „Svobodu Pollardovi!“ přišlo s mazanější verzí. Do izraelských služeb prý vstoupil, až když zjistil, že s nimi spojenec nesdílí informace o „syrském závodu na výrobu nervově paralytického plynu“. A jak prý „o ´plynu´ uslyší Žid, začne být strašně nervózní“.

Záhad, lemujících kauzu, je víc. Když Pollard zaznamenal, že se nad ním stahují mračna, posadil do auta i ženu a – přesně dle instrukce řídícího důstojníka - vyrazil pod ochranu izraelské ambasády. Její ochranka ho však vyhnala zpátky před hlavní vchod. Stalo se, co jí marně namítal – zatkla ho FBI.

Pollard pak, pro koho pracuje, srdnatě zatloukal. „Zlomilo ho až obvinění ze spolupráce se sovětskou rozvědkou, vedoucí k rozbití agenturní sítě v Moskvě a na území států Varšavské smlouvy. Tady už hrozil jiný trest a Pollard šel na dohodu – výměnou za nižší trest se k práci pro Izrael přiznal.“

Má to i o pikantní souvislost víc: „Obvinění ze spolupráce se SSSR vycházelo z analytického memoranda o škodách a možných následcích Pollardovy zrady, sepsaného…agentem sovětské rozvědky Aldridgem Amesem“. Ten „byl už tehdy a pak ještě devět let  v CIA náčelníkem oddělení pro Sovětský svaz a východní Evropu“. A „logicky si neodepřel příležitost, jak znovu zahnat možná podezření její kontrarozvědky“.

Amerika dohodu s Pollardem nedodržela. Trestní senát ke kauze 86-207 „Spojené státy v. Jonathan Jay Pollard“ zasedl 5. března 1987. „Hlavním trumfem prokuratury, předaným soudci, byly tajný dopis a memorandum ministra obrany Caspara Weinbergera.“ Žádal zohlednit „´nevyčíslitelnou škodu´, již obžalovaný způsobil ´bezpečnosti USA´“.

Ministr se svěřil i médiím, že „Pollard se dopustil nejhrůznější špionáže v americké historii“. A způsobil tak „naší bezpečnosti škodu větší, než si umím představit dokonce i v takzvaném roce špióna“. Dohoda nedohoda, Pollard vyfasoval doživotí.

„V čem že ta škoda spočívala? Proč se vrcholní představitelé USA, ministři obrany a ředitelé rozvědek, od Weinbergera až po Rumsfelda, stavěli napřed proti dohodě a pak proti měkčímu trestu tak kategoricky?“

„Oficiální soupis informací, vynesených Pollardem, sice dojem dělá, za cosi unikátního se však označit nedá.“ A „v každém případě nevydá na doživotí podle amerických zákonů“. Figurují tu  „technická expertíza sovětských raketových systémů ´Strela-10´; rozbor tendencí vývoje protiletadlových raketových systémů vojenských námořních sil SSSR; data o akustických parametrech hladinových plavidel a ponorek sovětského vojenského námořnictva a využití těchto informací vojenským námořnictvem USA; expertízy činnosti rozvědky vojenského námořnictva Izraele; přístavních instalací v libyjském Tobruku; potencí elektronické války mezi Íránem a Irákem; dokumentace o vojenském významu rozšiřování sovětské technické infrastruktury v Jižním Jemenu; data o netradičních metodách vedení války vojenským námořnictvem Libye“ i zmíněná „informace o výstavbě závodu na výrobu nervově paralytického plynu v Sýrii“. A také o „komplexu budov Organizace pro osvobození Palestiny v Tunisu, již Izrael zužitkoval obratem svým leteckým úderem v říjnu 1985“. 

Úlovky to byly vydatné. „Perla v koruně rozvědky však ne. Hlubší analýza pramenů opravňuje k následující verzi: vztek, který ´kauza Pollard´ v americké zpravodajské komunitě vyvolala, pramenil ze dvou okolností.“

„Za prvé z toho, jak Izrael využil informací, týkajících se SSSR. CIA došlo v podstatě obratem, že Tel Aviv předával značnou část materiálů Moskvě.“ A to „výměnou za povolení k emigraci pro sovětské Židy, pracující v obranném průmyslu, a coby nositele  státního tajemství se statusem, neopravňujícím k opuštění země“.

„Jeden z veteránů CIA, působících dlouhé roky v rezidenturách na Blízkém východě, se proti příslibu zachování anonymity svěřil známému americkému novináři Seymouru Hershovi, že ´jisté elementy v izraelských vojenských kruzích využívaly Pollardových materiálů k vykšeftování potřebných lidí a pomoci při jejich vycestování ze SSSR, včetně židovských vědců, působících v oblasti raketových technologií a sovětského jaderného programu.“ 

Tím méně se do oficiální soupisu dostal druhý z Pollardových kapitálních úlovků. Z přítmí na světlo denní ho vytáhl „John Loftus, dřív prokurátor ministerstva spravedlnosti USA a teď privátní advokát, specializující se na práci s bývalými pracovníky rozvědky, dá-li se v této kategorii o ´bývalých´ vůbec hovořit.“ Ten se nechal slyšet i následovně:

„Ač to sám Jonathan Pollard tehdy nechápal, narazil na nejtemnější ze všech tajemství Reaganovy administrativy. Pollard Izraelcům předal seznam všech saúdských a jiných arabských špiónů, o nichž jsme v roce 1984 měl povědomí, známý jako ´Modrá kniha´. Právě tito arabští agenti jsou teď pro Saúdy a náčelníky amerických rozvědek, v tichosti využívající jejich služeb, zdrojem enormního nepohodlí. Některá ze jmen na tomto seznamu – typu Usámy bin Ládina – se stala kápy teroristických skupin, mezi něž něž patří  ´Muslimští bratři´ i organizace, již teď známe pod názvem ´al-Kájda´.“

„Pollard se zmocnil knihy, neklamně dokládající, že Amerika o vazbách Saúdské Arábie na teroristické skupiny věděla už v roce 1984.“ Že tak „všechny střípky té mozaiky byly pohromadě už řadu let před 11. zářím“. A „to jediné, co velení rozvědek zvládalo zcela  kompetentně, byla kamufláž faktu, že o spojení Saúdů s teroristy věděly už dávno“.

Korunu všemu nasadil Tel Aviv sám. Jen co se „izraelská rozvědka k  ´Modré knize´ dostala, využila jí k sérii operací ´pod cizí vlajkou´“. Ke „zverbování agentů“ – i přímé „organizaci teroristických úderů a diverzí“. Například „právě v Íránu a dalších zemích“ – jakoby  „rukama špionážní komunity USA“. A „právě to je ta pravá ´perla v koruně´“. A logicky tak i „pádný důvod doživotí, třebaže sám Pollard chápal asi jen sotva, co že mu to padlo do rukou“. 

Washington sice popírá, že Pollarda vrací jako „kompenzaci“ za urovnání s Teheránem navzdory Tel Avivu. A nášup k navýšení vojenské pomoci o půl druha miliardy dolarů ročně. 

Tel Aviv si servítky nebere. „´Pokud má kdokoli ve Washingtonu za to´ – prohlásil nedávno vysoce postavený izraelský činitel - ´že tyto ústupky zákonným požadavkům zajištění naší bezpečnosti jsou s to   změnit náš vztah k Íránu, kojí se iluzí.“

Tajenka Pollardovy kauzy dokresluje dva rébusy. Ten o Americe, co si pro Izrael pálí ruce, i kde - nebýt v těch kleštích - nemusí. I ten, proč je krach každé „války s terorem“ tak železným pravidlem. 

Že by si hráč, jemuž ta třaskavina spadla do klína, neschoval nic pro časy, až bude mít Pollarda zpátky doma?