Reklama

sobota 15. srpna 2015

Kam se poděla legrace jako zrcadlo společenského systému?

Ivo Šebestík
15.8.2015   Altpress
V sedmdesátých letech minulého století točili francouzští, italští a španělští filmaři úspěšné komedie. V mnohých z nich šlo kromě legrace také o nastavení zrcadla tehdejšímu společenskému systému. Dálo se tak v době, kdy blahé uvolnění šedesátých let zvolna doznívalo a kapitalistický tržní systém se stejně tak zvolna, ale nesmírně pevně, usazoval v pozici, kterou od té doby, s nejrůznějšími „vylepšeními“, zastává dodnes.

Není náhodou, že v oboru společenské kritiky excelovali právě Jihoevropané. Tak například v italské komedii z roku 1972 „Che cosa è succeso tra mio padre e tua madre?“, kterou čeští diváci znají pod titulem „Nebožtíci přejí lásce“, je italské pohodově sladké dolce far niente tvrdě konfrontováno s americkým byznysmenem, jenž nechápe romantické kouzlo italského slunce, ostrova pokrytého květy a tříhodinové polední přestávky, během níž vše na ostrově hyne, aby posléze opět procitlo k novému radostnému životu. Jakmile sluneční žár ztratí alespoň trochu na intenzitě.

Americký byznysmen pro to ovšem nemá pochopení. Time is money. Všechno musí být rychle, nejlépe okamžitě, a pak zase pryč na jiné místo, za jiným byznysem, helikoptérou, letadlem, autem, čímkoliv. Jenom honem a honem. Život není od toho, aby se lidé loudali světem. Narodit se, rychle si odžít, co třeba, vydělat, investovat, utratit, pár hodin na kurtu, několik mejdanů, a pak pryč. Kremace, popel, nějaké kytky a Good bye, darling!

Podobně španělská komedie z roku 1974 nazvaná „Nuevos Españoles“ (Noví Španělé) má za ústřední téma převzetí španělské firmy americkou společností Bruster and Bruster. I pro Španěle sedmdesátých let bylo nepříjemným probuzením ze sladkého snu, museli-li vyměnit siestu za zběsilou štvanici na pracovišti pod americkým šéfem.

Tyto komedie byly veselé, zábavné a dobromyslně ironické. Životní styl, který si vymysleli anglosaské národy, se na jihu Evropy teprve usazoval. A jako všechno, co teprve začíná, a co ještě plně neprokázalo své „kvality“, budil přátelské veselí. Postupně si jižní Evropa zvykla, stejně jako si na anglosaský vzorec chování zvykly (nebo zvykají) i národy ve střední a východní Evropě.

A nyní trochu silnější káva

Trochu silnější kávu ale nabízí francouzská komedie z roku 1976 nazvaná „Le Jouet“, tedy „Hračka“. Hlavního hrdinu ztělesňuje tehdy ale i pak velice populární Pierre Richard. Zatímco „Nebožtíci“ pouze konfrontují dva naprosto odlišné světy jižní Itálie a průmyslových center USA a „Noví Španělé“ si dělali legraci ze svého nešikovného přizpůsobování se novým, americkým, zvykům, šli Francouzi v té době mnohem dál. V Hračce odhalili – s jistou mírou komediální nadsázky – samé jádro systému, ve kterém je svoboda jedince až do extrémní míry podmíněna a relativizována jeho sociálním statutem.Pierre Richard

Film se promítal už v tehdejším Československu a starší a střední generace si jeho obsah pamatují. Nicméně, alespoň stručné připomenutí hlavní dějové linie: Novinář (Pierre Richard) je sedmnáct měsíců bez práce. Štěstí se na něj posléze ale usměje a získá místo v pařížském týdeníku. Jeho šéfredaktorem je loutka, jak sami zaměstnanci mezi sebou o něm říkají – atrapa (Přesně tomuto vývoji, bohužel, neunikla ani současná česká média). O všem podstatném rozhoduje generální ředitel a majitel v jedné osobě. Je jím velice bohatý podnikatel, ztělesňující dvě odvrácené strany jedné mince. Na straně jedné kapitalista, který je absolutistickým vládcem svého impéria (vydavatelství a nakladatelství), a který své zaměstnance nazývá členy rodiny, fakticky jsou však v pozici nevolníků. Rodinný aspekt jeho vládcovství nese rysy archaického řeckého „království“, ve kterém je král (například Odysseus na Ithace) v podstatě hospodář, sedlák, a jeho poddaní jsou čeledí, která má (tehdy ještě) právo sedávat u jednoho stolu s rodinou hospodáře.

Takovouto scénou ostatně začíná novinářovo působení v redakci. Je pozván na setkání zaměstnanců nakladatelství a vydavatelství s panem velkomožným, tedy generálním ředitelem a majitelem v jedné osobě. Pan majitel se opozdí, a tak dá na dálku pokyn zaměstnancům, aby usedli k obědu bez něj. Že on se dostaví později.

Tak se i stalo. Pan majitel přišel doprovázen jedním velmi úslužným „podržtaškou“. Žoviálně pozdravil své poddané zaměstnance a usedl na židli v čele stolu, leč dost daleko od něj. Neučinil to, co by se dalo čekat. Nepřisunul svou židli blíže stolu, ale naopak popadl stůl a posunul jej k sobě. Během dvou vteřin měl tak každý stolovník před sebou jídlo sousedovo. Nikdo ani nepípnul, nikdo nevrhl na pana majitele zlostný pohled, žádný z přítomných nevstal a neodešel od stolu.

Všichni přítomní byli zaměstnanci pana šéfa a na ulici čekal dav nezaměstnaných, kouzelná zaříkávací formule kapitalistického systému. Toto jsou ony základní souřadnice určující chování podřízených vůči všemocnému pánovi, jenž třímá jejich osudy v rukou pevněji nežli Bůh. Svoboda nesvoboda, demokracie nedemokracie. Práce rovná se výdělek a peníze jsou buďto život nebo něco, co se životu jen vzdáleně podobá (je-li jich po čertech málo). Epizoda se stolem je ale jen prologem celého příběhu, komedie, která navzdory kvalitnímu příběhu i scénáři, humorným epizodám a vynikajícím hercům není vůbec k smíchu.

Následuje propuštění kolegy z redakce. Důvodem je jen to, že dotyčný podal generálnímu řediteli na chodbě ruku a tomu se znelíbila její údajná vlhkost. Redaktor s vlhkýma rukama dostal výpověď. Šéfredaktor se jej nezastal. Ostatně, byl jen atrapou šéfredaktora. Odpoledne pak postižený novinář vytkl kolegům na jakémsi posezení, že nejdou kvůli této nespravedlnosti a pro něj do stávky. Vysmáli se mu. Nechtějí také skončit na dlažbě.

Nakonec se do hry dostane i hlavní postava, Pierre Richard alias novinář François. A to ve chvíli, kdy si jej malý syn majitele vybere jako svou hračku. Nechá si jej uložit do bedny, převázat stuhou a odvézt domů jako plyšového medvěda. Syn a rodinné zázemí pana majitele ztělesňují odvrácenou stranu skvěle nablýskané mince onoho bohatého a zpupného podnikatele-otrokáře. Chlapec je z prvního manželství a chová se podobně jako otec, jenže v malém. Druhé manželství podnikatele je spíše fraška. Osud, jak je tomu už v řecké tragédii, nedává jednomu člověku vše. Zato mu dokáže vše v jediném okamžiku odebrat.

Situace je trapná, hlavní hrdina, novinář, z ní chce uniknout, a to dokonce i za cenu ztráty svého postavení. Nakonec se ale rozhodne pomstít se majiteli jeho vlastními zbraněmi a skrze syna, kterého si postupně získává na svou stranu. Komedie mají končit dobře, a tak ani tato není završena vítězstvím systému nad slušností. Nicméně, její leitmotiv provázejí četné variace, v nichž se téma neomalené zpupnosti na straně jedné a bezmoci na straně druhé rozehrává v oktávách a hezky fortissimo.

Velkomožný pan majitel kupuje dům Francis Veber

Jednou z nich je retrospektiva scény, v níž pan šéf získal svůj nový dům. Vstoupil totiž jednoho poledne dodomu, který náhodou (pokud si dobře vzpomínám) uviděl z auta, a který se mu líbil. Rodina jeho vlastníka seděla právě u oběda. Velkomožný pan podnikatel stoje ve dveřích nabídl vysokou částku za koupi toho domu. Částka převyšovala jeho hodnotu dvojnásobně. Její vyslovení rodinu zaujalo, ale nic víc. Podnikatel tedy částku ještě zvýšil, a na to už majitel domu slyšel. Chtěl se dohodnout na nějaké lhůtě k opuštění příbytku. Nebo alespoň k dokončení oběda. Podnikatel, jemuž peníze dávaly moc nad osudy lidí, ale trval na tom, že rodina musí dům vyklidit okamžitě. A tak se i stalo.

Film pracuje s nadsázkou ukrytou v konkrétních epizodách. Není ale vůbec nadsázkou, pokud se jedná o společenský systém, kterému nastavuje zrcadlo. V sedmdesátých letech dvacátého století měla poválečná Evropa za sebou dvě fáze vývoje a do třetí vstupovala. Bezprostředně po válce se evropské země nejprve snažily vyrovnat s materiálními i psychologickými důsledky válečných hrůz, případně kolaborace. Evropa byla rozpolcena mezi traumatem a radostí z možnosti začít znovu, jinak a lépe. Zejména mladá generace si to přála.

V šedesátých letech jakoby trauma pominulo a zrodily se úleva a vůle skutečně vytvořit společnost občanské rovnosti, práva, svobody, literatury, umění. Všechno, co bylo dosud jen na jazyku nebo na papíře, chtělo do života. Byl to ale jen sen trvající jedno desetiletí. Z něj se Evropa probouzela právě v oněch zvláštních sedmdesátých letech. Revolucionáři, vizionáři, filozofové – ty všechny nová doba pomalu vstřebávala dovnitř svého zažívacího traktu. Jen umění a film byly ještě nějakou dobu schopné a ochotné neskrývat své překvapení, zděšení a strach z toho, co se to právě rodilo za systém, jenž postupně učiní „normálním“ všechno, jehož chybná podstata si bude muset počkat na odhalení ještě několik desetiletí.

Není divu, že moderní literatura i film už dávno opustily oblast, ve které se střetává současný zaměstnanec, námezdní a snadno zranitelná síla, se systémem, který jeho individuální charakteristika nezajímá. Tento odosobněný poměr se stal NORMÁLNÍM. Nepřekvapuje, nebudí pozornost, málokoho zajímá. Existuje, působí, funguje a sám sebe potvrdil jako neměnný a věčný.

Pozdější filmoví tvůrci se přestali divit

Komedie sedmdesátých let se ještě divily. Pozdější tvůrci se divit přestali nebo alespoň odvrátili pozornost. Moderní literatura (i film) sledují kriminální témata, vybírají si bizarní neobvyklé postavy, jimž dodávají ještě bizarnějších a neobvyklejších charakteristik a osudů. Hlavně chtějí čtenáře šokovat a překvapovat nápaditostí. Čím větší šok a peprnější guláš, tím větší naděje na úspěch na trhu. Autoři pracují jako kuchaři s velkou mírou fantazie. Pečou jako pejsek a kočička u Karla Čapka dort. Vrazí na pekáč vše, na co přijdou.

Dalšími tematickými oblastmi jsou sázky na návrat mytologična a fantastiky do našich životů. Autoři bádají v dílech starých mistrů a objevují tajemné znaky, symboly a šifry nebo vůbec přenášejí své čtenáře do neexistujících světů. Asi proto, aby nemuseli vykládat „fantastiku“ světa reálného. Pak jsou zde tisíce variant na psychologično ve vztazích mezi muži a ženami. Příběhy jsou utkány jako spletité sítě a pavučiny. Přeplňují je fantasticky namíchané postavy drogových dealerů, psychopatů, provozovatelů kasin, špičkových boxerů propadlých drogám, bývalých prostitutek, které nalezly smysl života v péči o opuštěné černošské děti. Nechybí sóloví mořeplavci, kteří zbohatnou lovem perel a pak se vrátí jako hrabě Monte Christo, aby si vyřídili účty s trpaslíkem od filmu, pedofilem, který uprchl z vězení a vstoupil do kláštera, neapolským mafiánem, který obchoduje se zbraněmi a s teroristy, v duši citlivým nájemným vrahem, jenž pro změnu pláče dojetím při představení Madammme Butterfly, chlapáckým a neohroženým policejním komisařem, jenž omylem zastřelil důchodce krmícího v parku holuby, rozešel se se dvěma partnerkami najednou a na dovršení všeho se stal vášnivým čtenářem Pohádek Tisíce a jedné noci… A tak dále a tak dále.

Prostě koktejl úplně všeho, při jehož vypití musí být soudnému čtenáři nebo divákovi docela špatně. Jen jedno chybí: realistický obraz nejisté existence námezdní pracovní síly, jejíž možnosti a manévrovací prostor jsou velmi omezené vzhledem k systému, který její existenci považuje za nadbytečnou, nahraditelnou, postradatelnou, nezajímavou, obtížnou a možná i obtěžující. Tento systém je už tak plně etablovaný, že jeho symptomy NEPŘEKVAPUJÍ, a tím neinspirují ani literaturu a film, natož reformu.

19 komentářů :

  1. Nejsem znalec či teoretik umění. Mám jen přípodotek, že moralizování žádný nadřízený nesnese, nemusí být ani psychopat, neboť prostě není civilizovaný.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dosti důležitá informace:

      Pozor na nový (převzato) typ smlouvy. Rád bych vás upozornil na nový druh smlouvy, který se prý začíná rozmáhat. Do novely Občanského zákoníku se dostal termín tzv. „distanční smlouva“ Tento druh smlouvy lze sjednat po telefonu. A teď k tomu podvodu Někdo vám zavolá, řekne,že hovor je monitorován a jestli vám může něco bezplatně zaslat (soukromě i pracovně). Pokud souhlasíte, tak se může stát, že za pár dní přijde několikastránkový dopis, kde bude vyčíslena hodnota čehosi. Někde v textu – samozřejmě špatně čitelném a pokud možno na poslední stránce - bude napsáno, že máte x dní na odstoupení od smlouvy dle obchodních podmínek, jinak je smlouva platná. Většina z nás takový dopis zahodí, protože si přece nic takového neobjednal a málokdo dočte dopis do konce. Pak se může stát, že přijde upomínka a už z toho není cesta ven, protože tím, že jste souhlasili se zasláním bezplatné nabídky jste uzavřeli distanční smlouvu a to že jste si nepřečetli obchodní podmínky nikoho nezajímá…
      JUDr. Jiří Jačka

      Já sám to dělám tak, že v prvních vteřinách obchodního rozhovoru dám dotaz, zda je rozhovor natáčen. Když ano (aby ti kokoti byli ve výhodě?), hovor ukončím.

      Vymazat
  2. Autor opomněl film Elysium ...drastická vize nepříliš vzdálené budoucnosti

    OdpovědětVymazat
  3. Francouzské komedie miluji.

    OdpovědětVymazat
  4. Kam se poděla legrace?Určitě by každý lékař psychiatr potvrdil, že legrace,vtipů a dobré nálady je schopen - a to jak legraci produkovat, tak ji i prožívat - jen člověk, který žije v pohodě, relativně nic mu nechybí, není nemocný, ani z ničeho nemá strach, ale přesto není plně spokojen. Proto na podstatu a předměty své nespokojenosti a kritiky dělá vtipy, píše scénky, povídky, předvádí role, šaškárny nebo divadlo - a taky o lásce - ta se hodí ke všemu a je jí zatraceně málo. Nic z toho se nemůže chtít od lidí vystrašených, vystresovaných, deprimovaných, nad nimiž ustavičně visí nějaký Damoklův meč v podobě mediálních žvástů, co všechno občanům hrozí, s ukázkami brutálního ubližování, bestiality, nebo ran osudu - to všechno jsou věci a děje, které žádný občan neovlivní, a proto není jasná podstata a účel toho, proč jsou lidi pořád strašeni. Doslova psychicky vydíráni a utiskováni, byť jen neustálým oznamováním o zvyšování cen všeho, co potřebují,a proto se bojí, že na to nebudou mít. Lidé se cítí ohroženi v nejzákladnějších potřebách, a podvědomě cítí, že jsou kýmsi likvidováni, ale nedokáží eliminovat své trýznitele, proto v nich roste abstraktní nenávist vůči všemu a všem.V ČR a nejen zde -ale i ve světě - jsou to všichni řadoví občané. Jakoby se media v celém světě domluvila. Straší, lžou, podvádí, vytrhávají věci z celku, dělají z komárů velbloudy, vybírají jen hrůzy, zmar, násilí a ohrožení - jak uprostřed tohoto může být kdokoliv vtipný,legrační, smát se, a prožívat vesel? Pravda - pokud to nejsou mladí blbečci, kteří na všechno kašlou, a je jim v podstatě jedno, jestli ztratí svůj život třeba zítra,a jak. Nežijí pro nic, nemají ideály ani představy. Jen blbnout, žít, něco užít, a potom klidně ámen. A pokud jde o pracháče, kteří mají naopak všechno, ani od nich nelze čekat humor nebo vtipy, protože na to jednoduše nemají. Od malička mají kedlubny prázdné, tam se nic nemusí vejít, jsou si jisti umetenými cestičkami kamkoliv se jim zachce - jsou schopni se šklebit, když se šklebí ostatní, ačkoliv důvod smíchu nechápou,jsou schopni se pitvořit, když se to od nich chce, ale nikdy za tím není žádný intelekt. Legrace, humor, pohoda a zábava byla možná dříve, kdy nebyly rozdíly mezi lidmi, nebyli pracháči žeroucí pomalu komáří trus na straně jedné, a hladoví ubožáci na straně druhé, media přenášela jen zábavu nebo poučení, a nikoho nestrašila uřezanými hlavami, násilím, ukázkami bezpráví, ponižování, a bídy, ani neukazovala vulgární, sprosté celebrity jak si bužírují a rochní, co všechno si mohou dopřát, a podobně. Bulvár neexistoval. To všechno lidí ničí, to ničí duševní zdraví, náladu, smysl pro pohodový život. V takových hodnotách nelze očekávat humor. Zavinili jsme si to sami - kde není poptávka po hnusu, násilí, krvi a pornografii, tam by nevznikla ani nabídka. Zničilo to celý svět, z něhož zmizely všechny kladné a pozitivní lidské hodnoty. K humoru se musíme vracet tak o třicet -čtyřicet let nazpět - stejně jako ke kvalitní kultuře, kdy život byl ještě normální. Postupně to všechno nahradily bezcenné sračky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 18:57-každá doba vytváří svůj specifický humor.Jiný humor byl za protektorátu,komunistů i teď a nemusíme všemu rozumět.Já ač starší,mám rád Simpsny,i v USA jsou chytří lidé,evropané,češi,blízcí mému humoru.Ač kritik politiky USA,nová vlna"proč žít"přijde od tam,možná inspirována ruskou tajgou,pokud se stačí mladí poznat bez války.

      Vymazat
    2. DRAZÍ PŘÁTELÉ A NEPŘÁTELÉ ČTĚTE MÉ KOMENTÁŘE A TY SRANDIČKY VÁS VŠECHNY PŘEJDOU

      hledte se zapojit k mým 8 395 132 voličům z Občanské Společnosti Voličů ,která jediná zastupuje a kritizuje tu kapitalistickou bandu nenažraných boháčů z NWO,kteři chtějí zničit námi milované USA to tim,že je zaplaví činským komunistickým chujnanem

      Vymazat
  5. Umění je plytké, jen aby nepohněvalo mocné, zkrotlo náramně...např. brněnská Mahenova knihovna nabízí z 99% v regálech čtenářstvu lesklé obálky krimi, sexu, blbostí/beletrie, nemluvím o odd. naučné literatury. Ta je pečlivě probrána dle havlistických kritérií, ale leccos najít dá.. Pro zájemce o lepší knihy, třeba veledíla světové literatury, nutno objednat je ze skladu...Co bylo dřív - poptávka po braku nebo jeho cílené nacpání do polic? I v sekci novinek jsou hlouposti, bizarnosti. jen ne probůh sociální téma! a KDYŽ, TAK JE TO HLAVNÍ ZLODUCH, kdo pochází z "nízkých vrstev " a je tak zlý a ZÁVISTIVÝ, že těm hodným normálním lidem působí dramatické potíže.

    OdpovědětVymazat
  6. Super - vidíte,jak vtipný může být jedninec když je v pohodě, viz pár vět anonymní 19.15. Pravdivé,výstižné, k věci a poslední věta nemá chybu, ani chybičku. Vlastně ty předtím taky ne.

    OdpovědětVymazat
  7. A co Funes v Jeden hot a druhý čehý? Byl to výsměch kapitalistovi nebo socialistovi? Jeho neustále omílané heslo "plná zaměstnanost" mne totiž trochu mate.

    OdpovědětVymazat
  8. Ahojkýýý
    Přispěchávám se svojí špetkou do mlejnice.
    Kdo v telce čumí na krimi, humoru moc neuvidí. Já jsem měl štěstí a jsem na to hrd. Nějak jsem zaslechl upoutávku na seriál NEVIDITELNÍ a tak jsem se kouk.
    Po mnoha letech srandy kopec.
    Malinko přisypáno současné drsné reality a nechybělo ani pár frků na policajty.
    Teď bude zase dlouhýýý léta hoooo.... .

    Váš Jířa

    OdpovědětVymazat
  9. Jo - Funés - to byl štramák. Takový se hned tak už nenarodí. Zrovna teď běží Křidýlko nebo stehýnko.A Jeden hot a druhý čehý nemá chybu. Perfektní předloha, nápad, zápletka a výkony herců??? Úžasný. Taky díky Annie Girardot. To ještě byli páni herci a předváděli herecké koncerty. Hot a čehý byl výsměch kapitalistovi, viz vymýšlení těch ptákovin, který se podařilo prodat Japoncům za luxusní cenu, pak tam byly správné figury jako ten bankéř, senátor, a řada dalších. Jo - to byly časy! A snad má pravdu i 20.54. Sranda musí bejt, říkal už Josef Švejk a taky jeho doba nebyla zrovna procházka růžovým sadem. Bez srandy bychom se brzy zbláznili. Já si chvílema myslím že už jsem se ocitl v blázinci, a někdy si představuju, že všechno je jen nějaký šílený sen. A že se z něho prostě probudím s prstem v nočníku, a všechno bude zase dobrý. I ten nočník bych bral.

    OdpovědětVymazat
  10. Pěkný článek. Pan Šebestík si zasluhuje pochválit už jen za to, jak mile se zmínil o krásném filmu "Nebožtíci přejí lásce".

    To, že se na počátku sedmdesátých let zrodil systém budící "zděšení a strach", který (mimo jiné) stopnul sociální kritiku, je něco, s čím nelze nesouhlasit.

    Pasolini o tomto zásadním společenském jevu hovoří daleko podrobněji ve svých esejích z posledního období, které vyšly i v češtině pod názvem "Zuřivý vzdor" - viz http://www.kosmas.cz/knihy/160204/zurivy-vzdor/ . Kniha už je rozebrána, ale některé základní věci z ní cituji v recenzi u článku (autor Yoker).

    Pasolini byl za svůj pilný zájem o tento problém několikrát přejet svým autem na pláži v Ostii. Pan Šebestík bude snad zatím ušetřen. Abychom si mohli přečíst ještě nějaký milý a znepokojující článek z jeho pera.

    Yoker

    OdpovědětVymazat
  11. Rád čtu články pana Šebestíka, většinou mívají hlavu a patu, což se o mnoha jiných říci nedá. Nedá mi to jen v jedné věci: Nebožtíci přejí lásce je film americký, třebaže odehrávající se v Itálii. Ovšem na snímcích Billyho Wildera (namátkou kromě zmíněných Nebožtíků jmenujme Někdo to rád horké, Byt, Raz, dva, tři aj.) je zřetelně vidět, že je původem Evropan. Většina komedií rodilých Američanů (čest výjimkám) je totiž spíše k pláči.

    OdpovědětVymazat
  12. Také nejsem teoretik umění, ale dle mého názoru, od sedmdesátých let k dnešku, na Západě doba pokročila. Největší dopad, bude mít koncentrace kapitálu, do rukou stále užší skupiny osob. A tyto osoby vlastní kdeco, bezpochyby noviny, televize i filmová studia. Jestli někomu chybí humor, tak to jsou tito vlastníci. Speciálně, nejsou ochotni si platit vlastní kritiku, ať už se skrývá za humor, či nikoliv. To bude ten hlavní důvod, proč se už filmy tohoto typu netočí. Alespoň ne ve velkých studiích.
    Točí se převážně (jen?) filmy, které občany připravují na neradostnou budoucnost, kterou chystá NWO.

    OdpovědětVymazat
  13. Kdysi jsem Havla hltal, byl jsem taktéž posluchač Svobodné Evropy, nicméně po Listopadu 1989 jsem se začal zajímat i o jeho tvorbu.
    Po shlédnutá jeho her , které měly diváka vést k veselí, se u mě dostavily rozpaky. Pak jsem přišel nachuť jeho filosofickým úvahám, například Dopisy Olze mne rozesmály natolik, že jsem se ho přestal vážit jako spisovatele.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, ukázalo se, že havel byl jen dobře placená hlásná trouba CIA.Stejně jak např. Walensa

      Vymazat
  14. Dopisy Olze by mely byt cteny v Tv....narod by rval smichy. Labus by dostal cenu.

    OdpovědětVymazat
  15. Mne Dopisy Olze rozlobily, co to je za kravovinu, ze to vubec mohlo vyjit. Skoda papiru! Takova tlusta kniha plna blbosti o tom, co ma Olga, zaridit, vyridit, sehnat, poslat, koupit, prinest do kriminalu pro Vasicka a kazdy dopis pateticky koncil: "Libe Te Vasek". Jeho radoby divadelni hry jsou ciry paskvil nemajici hlavu ani patu.Tezko by nekdo nasel vetsi hovadiny. Pro herce zajiste muselo byt utrpenim tyto hry nastudovat. A tenhle po vsech strankach skodici imbecil kraloval na Hrade! Kde se stala chyba? Jaris

    OdpovědětVymazat