Reklama

neděle 23. srpna 2015

Seumas Milne, Finian Cunningham: Corby“ a „Gorby“? Nebe a dudy


Jeremy Corbyn’s surge can be at the heart of a winning coalition Seumas Milne Seumas Milne
Jeremy Corbyn
23.8. 2015   Střípky ze světa
„Staré hodnoty“ už restituuje i Labour Party
„Gorbymánie“ už tu byla. Naivkům zůstaly oči pro pláč. Z vykuků nadělala „oligarchy“. „Corbymánie“ právě startuje. Míří přesně opačně. O Jeremym Corbynovi, aspirujícím na šéfaLabour Party, nabízíme zasvěcené stati hned dvě.

Prvou otiskl Guardian. „To, co se teď děje v Labour Party“ – píše tu Seumas Milne – „je demokratickou explozí, nemající v britských politických dějinách obdoby. Minulý týden se k volbám labouristického vedení registrovalo přes 168.000 lidí – za jediný den. Od května se za členy či sympatizanty Labour Party přihlásilo kolem 400.000 lidí.“ „Řady strany to ztrojnásobilo na víc než 600.000. Převážnou měrou je to ozvěna jednoho z adeptů na šéfa labouristů: Jeremyho Corbyna, veterána kampaní ze zadních řad.“

„Když se stal roku 1994 lídrem Labour Tony Blair, slíbil získat 1 milión členů, víc než 400.000 jich však jaktěživ nedal dohromady. Corbyn mu dal na frak už za pár týdnů.“ Coby mluvčí „levého křídla“. V poslední anketě labouristického elektorátu nasbíral 53 % preferencí – o celých 32 víc, než další pretendent v pořadí. V průzkumu napříč politickým spektrem by si ho za lídra Labour Party přálo 32 % - o 7 víc, než kteréhokoli z jiných kandidátů.

Po letech sílící politické apatie by se dalo čekat, že zmrtvýchvstání zájmu o veřejné dění „britskou politickou třídu potěší. Ani v nejmenším. Politický a mediální establishment se ruku v ruce staví na zadní. Řeč je nakonec o jedné ze stran vlády Jejího Veličenstva. Varianta, že by se ocitla v rukou někoho za hranicemi politické přijatelnosti, se jeví jako nemyslitelná.“

Na pomoc proto „jeden za druhým kvapí i grandi New Labour – od Tonyho Blaira až po Davida Milibanda“. Aby si ze svých „lukrativních kariér poté, co už ministry nejsou, našli i trochu času na bubáky, jak Corbyn stranu připraví o voliče“.

Zvažují se i těžší kalibry. Například celé labouristické primárky kontumovat – a to i s veřejným souhlasem všech tří dalších kandidátů, jimž se Corbyn svými preferencemi nenávratně vzdaluje. „Oč víc ovšem kolegium kardinálů New Labour Corbyna nálepkuje,“ „tím víc to oficiální politiku demaskuje jako uzavřený systém, jehož pravidla kredibility a volitelnosti si určuje moc sama, a nikoli voliči či členové strany“.

„Fenomén Corbyn je hnutím, jež nikdo nepředvídal ani netahal zpoza scény.“ Rezonuje v zásadě shodný trend, jako „kampaň za skotské referendem a evropská levicově populistická hnutí“. I Corbynova popularita je ze „zpětných rázů, vyvolaných groteskním zúžením variant, z nichž dává politika na vybranou“ – a „trestajících úsporných opatření, uvalených s cílem zatáhnout náklady bankrotu z roku 2008“.

„Chce to zajit na jeden z masových mítinků.“ Pak člověk pozná z první ruky, jak „směšná jsou tvrzení“, že Corbynův raketový vzestup je „dílem politické či odborářské manipulace“. Stejně jako fakt, že jeho „stoupenci chtějí nejen úplně jiného labouristického lídra, ale i změnu politického systému“.

Jeho odpůrci to zkoušejí hlavně hesly, že zosobňuje „návrat k ´starým řešením´. Corbyn se totiž ani netají, že chce obnovit „veřejné vlastnictví železnice a energetického hospodářství“. A právě za to se těší „podpoře velké většiny veřejnosti“. „Obráží totiž i rostoucí trend směrem k novým formám společenského vlastnictví napříč Evropou, zvláště pak v Německu“.

Všechny dosavadní „denunciace“, snášející se na Corbynovu hlavu, jeho popularitu dál posilují. Tím víc, oč zřetelněji „reprezentuje rozchod s arbitrárně prosazovanými úsporami, za nimiž stojí londýnská City“ – a „rozhodný závazek veřejných investic“. A „přidá-li se k tomu i jeho odpor k obnově systémů Trident a britským válkám, nemajícím konce, rukavice, již hází konsensu establishmentu, je jako na dlani“.

Britská Labour Party už prohrála několik voleb po sobě. Naposled zvlášť nedůstojně – dvojnásob za dnešní sociálně-ekonomické mizérie. Ať „v jejím čele stane kdokoli, čeká ho šplhání na horu, o tom není pochyb“. Předem vyhráno nemá ani Corbyn. Nevzdá-li to „po dobrém“, v záloze jsou i „chvaty z rugby“, netají se sám Tony Blair.

„Momentálně však“– ví se už i v Guardianu – „nabízí Corbynovo nabízí šanci, jak dát vale ničivému režimu úspor – a otevřít se reálné demokracii“.

Masivní atak, neštítící se ani krajních špinavostí, předvídá i Finian Cunningam, častý host našich stránek. Bude to ovšem jen další „ilustrace, jak je Británie nedemokratická“. Zatím však – všímá si podobně jako Guardian – všechny pokusy Corbyna démonizovat popularitu jen dál zvyšují. „Zvlášť mezi mladými voliči.“ Navzdory tomu, že mu je už 66 - a šediny si nebarví – dokáže „zaplnit napříč Británií, Skotsko nevyjímaje, městské haly svou přímočarou a otevřenou socialistickou politikou“. Corbyn sám – i jeho zanícení stoupenci – v nich umí vykřesat vysokou voltáž. Británie jí říká „Corbymánie“.

V severním Londýně, kde byl do Dolní sněmovny zvolen prvně už roku 1983, má renomé „tvrdého oponenta neoliberální kapitalistické ekonomiky, úspor na úkor veřejnosti i válečnické zahraniční politiky“ – „jak Konzervativní, tak i Labour Party, když její vedení vykolejil blairismus“. Program, jejž razí, požaduje nejen skoncovat s harpagonskými škrty, ale i „masivní investice do zdravotnictví a školství“, „převod klíčových odvětví průmyslu do veřejného vlastnictví“ a „stop jadernému zbrojnímu programu Trident“. Je „proti členství v NATO a britské účasti ve válkách pod kuratelou Spojených států“. Staví se „za Palestinu a s Ruskem chce přátelské vztahy“.

V očích „britského establishmentu jsou to vše polibky smrti“. Zato pro „řadové Brity je Corbyn politikem, co jejich pohled na sociální spravedlnost, demokratickou formu vlády a protiválečnou politiku přinejmenším tlumočí“.

Craig Murray, bývalý britský velvyslanec v Uzbekistánu, se netají, že „britský státní aparát si Corbyna vezme ´na mušku´ a cestu do čela strany mu zarazí“. Ostrakizační kampaň, již proti němu vedou britská média, vnímá jako jasný signál, že Corbyna čekají minimálně stejné intriky, jakými se nakonec podařilo zvrátit výsledek nedávného referenda o nezávislosti Skotska. Což bude – říká i Jeho Excelence ve výslužbě – jen „další příklad nedemokratičnosti Británie“. Toho, „jak demokracie ve Spojeném království nefunguje, protože je rukojmím systému stran, nenabízejících žádnou volbu“. „Corbyn teď lidem na vybranou dává reálně. A britský establishment je na mrtvici,“ dodává bývalý ambasador, neváhající novou naději britské demokracie plně podpořit.

Sympatie neskrývá ani Michael Meacher, bývalý labouristický ministr. Corbyn podle něj reprezentuje „největší nerevoluční zvrat v sociálním řádu moderní britské politiky“. „Blairovský puč v polovině 90. let“ – říká Meacher – „změnil stranu v rukojmí toryovské ideologie, podle níž se má všechno nechat na trzích a stát se má naopak poroučet“. Jenže „po 20 letech chvástavého kapitalismu už toho lidé v Británii mají plné zuby“. A „Labour se konečně vrací ke svým skutečným principům a hodnotám“.

Corbyna podporuje i Ken Livingstone, bývalý primátor Londýna („Rudý Ken“). Do hry se vrací „stará Labour Party“ z dob Michaela Foota a Tonyho Benna. Všichni tři Corbynovi konkurenti – Andy Burnham, Yvette Cooperová aLiz Kendallová – jsou z líhně „blairismu“. „Politiky, co upsala duši kapitalistickému trhu a vojenskému atlantismu v čele se Spojenými státy.“

Náskok o celé koňské délky, jejž před nimi Corbyn má, demonstruje, „jak moc se tradičnímu zázemí Labour Party znechutila vybledlá imitace toryovské politiky, praktikovaná za New Labour“. Takže i „establishment Labour Party se jim jevil jako součást westminsterské vládnoucí kliky, sestávající s pravicových toryů Davida Camerona a mediálního mainstreamu“.

Šedovlasý restituent levicových hodnot je vystaven i spršce ataků „ad hominem“. Jdou po něm jak pravicová, tak „levicová“ média, prahnoucí po „salonfähig“ reputaci. Přisazuje si Gordon Brown, pod jehož vedením Labour Party zkolabovala. Máme-li stavět na spojenectví s Hamásem, Hizballáhem, Chávezovou Venezuelou a Putinovým Ruskem – pustila si ta politická nula na špacír – „pak ovšem světová aliance proti chudobě a nerovnosti, změně klimatu a finanční nestabilitě nemá šanci“ (?!?).

Jeremy Corbyn – sumarizuje Finian Cunningham - „galvanizuje veřejnou podporu“. Právě tím, že „jeho názory vnímá jako vrchovatě racionální a demokratické stále větší okruh běžných občanů“. Kaskáda invektiv, které tím proti sobě obrací, je neklamnou ilustrací, „jak autokratická a nedemokratická je Británie ve skutečnosti“.

„Corbyn to u lidí vyhrává ´starou ´ politikou, která ve skutečnosti z módy nikdy nevyšla, britský establishment ji však desítky let škrtil. V dnešním světě kapitalistického bankrotu získává Corbyn živou veřejnou podporu právě tím, že razí demokratický socialismus.“ „Britská vládnoucí třída z toho má ohýnek u šimpánu.“

„Tím, co se diskreditovalo, není Corbyn, ale vládnoucí ortodoxie.“ A právě proto má z „magnetismu, jímž Corbyn přitahuje síly demokracie, smrtelnou hrůzu“.

Nezní to povědomě? I v české kotlině?

1 komentář :

  1. Vypadá to nadějně .Jen aby neskončili jako Syriza !

    OdpovědětVymazat