Reklama

.

.

úterý 15. září 2015

Zbyněk Fiala: Rozjezd participace


Zbyněk Fiala
15.9.2015 Vaše věc

Plíživá přímá demokracie, tak by se dal označit rozvoj participativních metod při rozhodování ve městech a obcích, zatím těch probudilejších. Nicméně teď byla participace tématem velice kvalitní konference v Senátu, a to už samo ukazuje, že někdejší zásadní odpor je pryč. Zkazit si to můžeme jen sami.

Participace je pořád, volby jsou jen někdy. Tak by se dal shrnout do jednoduchého sloganu význam účasti občanů při veřejném projednávání a rozhodování zejména na místní a regionální úrovni. Na konferenci, která se tomu věnovala v pondělí v Senátu, byly přítomny nevládky i zástupci samospráv a státní správy. Hlavním tahákem byl návrh standardů a vzoru prohlášení, kterým se může město nebo obec přihlásit k iniciativě s úderným názvem PAKT (Participace, komunikace a transparentnost).

http://www.paktparticipace.cz/

Měla být hotová i metodická příručka, jak postupovat, ale to už zástupci Agory, Zeleného kruhu, Partnerství a dalších nevládek, kteří na tom pracují, nestihli. Mezitím podobné manuály vznikají jinde, třeba Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy právě nabídl svoji příručku k připomínkování.

http://www.iprpraha.cz/clanek/1420/vytvorili-jsme-prirucku-pro-zapojeni-verejnosti-reknete-nam-sve-podnety-a-pripominky

Doba je participaci nakloněná. Rozšířil se okruh projektů komunitního rozvoje na venkově, na které lze získat evropské peníze. A ve městech – dokonce i v Praze! – se debatuje o možnostech participativního rozpočtu, tedy o vyčlenění části rozpočtovaných prostředků na projekty, o kterých si občané rozhodnou sami.

Iniciativu PAKT podpořily norské a švýcarské fondy, a tak i přípravné práce na standardech a dalších dokumentech pro participaci mohly probíhat formou veřejných shromáždění v různých městech. S mírným zpoždění tak i v Česku zapouští kořeny systematická účast veřejnosti, ale stále je to novinka, kde se všichni hlavně učí.

Lze říci, že souběžně se rozvíjejí dvě školy. Jedna takříkajíc shora, kdy je iniciátorem osvícený starosta nebo zastupitelstvo. Té se věnuje PAKT a Agora. A druhá je zdola, kde si prosadí větší slovo sami občané. Tím se zabývá třeba Alternativa Zdola (kde taky působím). V tuto chvíli jsou užitečné zkušenosti z obou břehů, a tak jsem si na konferenci zapisoval jako divý.

Navíc jsem si odnesl i důrazná doporučující stanoviska Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu účasti občanské společnosti na utváření politiky soudružnosti (užití evropských fondů). Přinesl je tam zástupce nestátních neziskových organizací v tomto výboru, Roman Haken, ředitel Centra pro komunitní práci Střední Morava a bývalý předseda Brontosaura, ekologický aktivista, který konferenci moderoval. A hostila ji místopředsedkyně Senátu Miluše Horská, která přišla do politiky jako nezávislá z prostředí nevládek.

Horská je profesí speciální pedagožka, a tak použila řadu výmluvných citátů, které usnadňují pochopení významu participace i těm slabším. Třeba: Cenou za apatii v politice je to, že vám vládnou zlí lidé (autor mi unikl, snad Frederic Bastian). Nebo varování Ulricha Becka, že politika je pravidly řízený boj o koryta. Sama je autorkou myšlenky, která mne zaujala nad jiné: České politické strany jsou plné straníků, ne však občanů. A když se zkombinuje malá volební účast, dezorientace občanů a politika jako marketingový projekt… Ostatně i participace může někomu posloužit jen jako dobré volební heslo, na které se po volbách zapomíná.

Horská považuje PAKT a standardy pro participaci za nástroj pro kultivaci veřejné politiky na místní, regionální a možná i celostátní rovni. Potřebujeme bezpečné prostředí pro spolupráci mezi samosprávnými a nevládními orgány.

Participace zvyšuje jak legitimitu, tak kvalitu a efektivitu rozhodování, uvedl Josef Bernard, vedoucí oddělení lokálních a regionálních studií Sociologického ústavu AV ČR. Jak však dodal, participace tyto úkoly pomáhá řešit, ale přináší i problémy nové. Pozitivní stránkou participace je ztotožnění s rozhodnutím, usnadňuje se vertikální tok informací (samospráva ví, co je třeba). Avšak samotná efektivita rozhodování může být sporná – čím víc názorů, tím vleklejší proces. Podobně je to s legitimitou – může se stát, že se prosadí ti, kdo jsou připraveni příležitosti využít. Nezastupují celou komunitu, ale jen sami sebe nebo nějaké marginální skupiny.

Může to vést ke zvýhodňování těch sociálních skupin, které už jsou ve výhodě - mají informace, kapacity, čas. Ukazující to okolnosti toho, proč je někde participace vyšší – je zájem a jsou i kapacity (například přístup na internet) a příležitosti (třeba vyšší míra decentralizace).

Proto je tak důležitý design procesů – například jak zapojit uživatele sociálních služeb. Nebo jak to zvládnout organizačně, aby to nebyla nekonečná diskuse a aby se s výsledkem ztotožnila většina.

V ČR je nízká ochota účastnit se na participativním rozhodování, podobně jako v ostatních postsocialistických zemích, konstatoval dále Bernard. Má to společné příčiny:


1) Veřejná správa málo otevřená, nebo je otevřená jen formálně. Politika má negativní pověst, lidé se jí vyhýbají. Nechtějí ani odpovídat na dotazníky v různých politických průzkumech, od toho prostě dál. Chybí aktivní organizace občanské společnosti.

2) V Česku však máme zvláštnost, přes 60 tisíc zastupitelů plus další tisíce lidí v různých komisích a výborech. Je to vynuceno tím, že máme příliš mnoho obcí, ale zároveň to nabízí spoustu příležitostí k aktivní účasti a získávání zkušeností. Zejména v malé obci je možnost působit v orgánech snadno dostupná. Přitom starostové mají nejvyšší důvěru ze všech politických činitelů, říká Bernard, a může se opřít o dlouhodobé výzkumy i zjištění své vlastní studie Starostové malých obcí a jejich vůdcovské styly.

3) Zájem o participaci je tlumen i tím, že se zvyšuje pocit informovanosti o záležitostech vlastní obce. Už to tak nehoří. Je to bída, ale je v ní posun. Bylo hůř.

Kvalita procesů participace je závislá na mediátorech a facilitátorech. Musí být řízena na úrovni. Tři chyby:

1) Nedostatečná satisfakce účastníků procesu - k ničemu reálnému to nevede. Provedlo se strategické plánování a strčilo se do šuplíku.

2) Nedostatečná koordinovanost procesu – politické vedení obce se mění, osoby koordinátorů také, a tak se všechno spouští opakovaně znovu a znovu od začátku. Vysilujeme se během na místě.

3) Negativní postoj politické reprezentace k participaci. Vedení obce uznává, že takříkajíc „participace má bejt“, ale nepočítá s reálným procesem a hází mu klacky pod nohy. Může také vzniknout rozpor mezi aktivními úředníky, kterým participace pomáhá, poskytuje informace a usnadňuje kontakt, a odmítavou politickou reprezentací.

Bernard se nakonec ještě jednou vrátil k problému „hlučné menšiny“. Nabídl příklad ze švýcarských vesnic, kterým věnoval svoji poslední práci. V malých obcích (600 obyvatel jako naše) nemají zastupitelstvo, hlasuje se na náměstí. Předtím ale občané dostanou tlustou brožurku s informacemi o projednávaných otázkách, a ke každé taky argumentaci pro a proti. Když lidé věcem rozumí, hlasitá menšina má méně šancí.

Jak se to dělá v regionu, který chystá svoji rozvojovou strategii, popisovala Marie Škvorová z Posázaví o.p.s., servisní organizace místní akční skupiny, která má 70 obcí a 78 tisíc obyvatel.

Začali lístečkovou metodou. Byl to anonymní sběr přání – co byste rádi zachovali, změnili, rozvíjeli, podpořili, vybudovali, opravili. Umístili to na všechna možná kontaktní místa, od hospody, přes poštu a obchod či autobusovou čekárnu. Otiskla to místní a regionální média. Formulář byl i na webových stránkách.

Uvádělo se jedno přání a lokalita, aby se to snáze zpracovávalo. Kdo měl dvě přání, vyplnil dva formuláře. Sešlo se asi 3 tisíce přání. Čím menší území, tím aktivnější lidé byli – asi že je na jednoho lídra méně občanů.

Navázalo 20 oborových setkání, kde se rozdávaly detailnější dotazníky. Proběhlo také 6 regionálních setkání, kde se náměty doplňovaly. A následovala další lhůta, kdyby si někdo na něco vzpomněl. Pak se zpracovala SWOT analýza regionu (silné a slabé stránky, příležitosti a hrozby) a analýza potenciálu území.

Nakonec proběhlo celoregionální setkání starostů Posázaví, za účasti veřejnosti.

Shrnutí – získali jiný úhel pohledu na regionální problémy, našli aktivní lidi. Negativa – sešlo se spousta podnětů, mnoho protichůdných.

Nyní je strategie předkládána ke schválení.

(Pokračování)

1 komentář :

  1. Přestože článek ještě nevyšel celý, dovolím si k tomu něco poznamenat. Tak, jak tomu rozumím, participace je jakýsi postup zastupitelstva, že vyčlení jistou částku z rozpočtu a vyzve občany, aby navrhli, jak s touto částkou naložit. Autor to nazval „plíživou přímou demokracií“.
    V současnosti, politické strany, nebo politická sdružení, před volbami naslibují, jak budou nakládat s rozpočtem a co všechno pro obec učiní. Podle toho, se voliči rozhodují. Avšak po zvolení, politici rozpráší rozpočet a majetek obce, přes rodinné příslušníky a spřátelené firmy. Voliči, kteří to vidí, však nemají žádnou možnost to omezit. To, že se by se občanům/voličům přidala možnost, rozhodnout o zlomku z rozpočtu, bych nazval pouhým „vytíráním zraku demokracii“.
    Přínosem, pro občany/voliče, by bylo zavedení prvků přímé demokracie, jak požaduje p. Okamura. Přijmout zákon o referendu (avšak prakticky použitelný, ne tu atrapu, kterou vytvořil p. Dienstbier) a zákon o odvolatelnosti politiků. Pokud by se politici po zvolení, zpronevěřili svým předvolebním slibům, mohli by je občané odvolat a ne jen bezmocně přihlížet, na jejich počínání. Taktéž, by měli možnost zrušit usnesení, např. o prodeji obecního majetku starostově rodině, za nevýhodných podmínek pro obec. Prostě hlas občanů, jako vyjádření nejvyšší vůle, ne hlas politika.
    Takže k participaci mám tuto výhradu: snaží se odvést lidi od požadavků, na zavedení skutečné demokracie. P.K.

    OdpovědětVymazat