Reklama

úterý 27. října 2015

Hříčka náhody a síly je zahraniční politika US, místo rozvahy a vlastní volby !



Patrick Buchanan
27.10.2015 Střípky ze světa
Kde všude kraluje schizofrenie
Amerika, jíž chybí studená válka, z ptačí perspektivy pravičáka
Je-li řeč o politice, Pat Buchanan není holubice. Projevy, co psával Reaganovi, byly o „křižáckém tažení“. Velel i jeho mediálním lancknechtům. Teď nabízí jiné čtení. O americké politice, cloumané nutkavou schizofrenií.

„´Je-li studená válka za námi, o čem to být Američan vlastně ještě je?´ říká Králík Angstrom, protagonista románu Johna Updikea.“ Dřív – navazuje už Buchanan - to bylo i o „souhlasu s odvody mladých mužů“. S „válkami v Asii a v případě potřeby i v Evropě“. O „zadržování sovětského impéria“.

Zdravý rozum to nevzdal ani proti brutální přesilovce. Jí diktovanou „jednotu rozbil Vietnam. Konsensus studené války rozrazilo roku 1967 křídlo, jež v Demokratické straně vedli Gene McCarthy a Robert Kennedy.“

„Nutkavá hrůza z komunismu nás už přešla,“ prohlásil deset let nato Jimmy Carter. Teď už dokonce přímo z Oválné pracovny

„Od roku 1990 však to, zač stojí za to žít, bojovat a v případě nutnosti své syny vidět i umírat, Americe z ničeho nic chybí.“ Bush I. za to - „jen co Saddáma vytlačil z Kuvajtu“ – „prohlásil vybudování ´nového světového řádu´“. Na „to však Američanů zlanařil minimálně“.

Válka v Zálivu mu vynesla podporu 90 procent. „Uběhlo ale jen 16 měsíců“ – a „62 procent voličů preferovalo Billa Clintona nebo Rosse Perota“.

„Clinton vsadil na liberální intervencionismus na Balkáně.“ „Srbsko bombardoval 78 dní.“ Zpětně si ovšem sypal na hlavu za to, že „neintervenoval i ve Rwandě“.

„George W. Bush nasliboval zahraniční politiku ´skromnou´, 11. září nad ní však udělalo kříž.“ Teď je posláním Ameriky, řekl už krátce po ataku na Afghánistán, „nedopustit, aby se ´osa zla´ - Irák, Írán a Severní Korea – dostala k jaderným zbraním“. A „vyrazil na Bagdád“.

„Války v Afghánistánu a Iráku však trvaly déle, než čekal.“ I „krve a peněz stály mnohem víc“. Na samém „vrcholu svého věhlasu“ Bush vybubnoval - „tak jako kdysi papež Urban II.“ – „globální křížové tažení za demokracii. Dopadlo jako spousta jiných kruciát. V Libanonu vyhrál demokratické volby Hizballáh, v Gaze Hamás a v Egyptě po Arabském jaru Muslimské bratrstvo.“

„Barack Obama slíbil, že Bushovy války odpíská a přivede vojska zpátky domů. Země, mající s válčením na Středním východě problém, ho za to zvolila i podruhé.“

Na adresu „McCainiánců neskrblí otevřenými sarkasmy. ´Řídit se radami některých členů Kongresu, co pořád jenom remcají, jsme teď v sedmi válkách až po uši,´ řekl skupině veteránů a matek padlých vojáků Spojených států, vyznamenaných Zlatou hvězdou.“

Ta „averze k novým válkám či intervencím v těch, co už běží – ať už v Sýrii, Iráku, Íránu nebo na Ukrajině – jde tomu, co si země přeje, naproti“.

Pro Ameriku je to „nová situace“. Nic na ten způsob tu nebylo po generace. Tím „vážnější jsou otázky“, před niž ji staví:

„Jak zní americký cíl dnes? V čem tkví naše poslání ve světě? Za jaký jiný cíl, než na obranu našich vlastních občanů, životních zájmů a klíčových spojenců, bychom své velké armády byli ochotni vyslat do boje - tak jako do Koreje, Vietnamu, Kuvajtu, Afghánistánu a Iráku?“

„Jsou všechny globální cíle, prosazované Bushem I., Clintonem a Bushem II. opravdu už věcí minulosti?“

Kde leží meze „politiky Spojených států na Středním východě, která si nemá odporovat“? Tak aby stanovila jasné „červené čáry“ – a neměla zábrany „vyrazit do boje, budou-li překročeny?“

„Je-li tím, co nás zavazuje svrhnout diktátora Asada v Damašku, naše víra v demokracii, jak se pak snáší se spojenectvím s teokratickou monarchií v Rijádu, sunnitským králem šíitské většiny v Bahrajnu a s egyptským generálem na káhirském trůnu, co přišel k moci vojenským převratem proti demokraticky zvolené muslimské vládě?“

Na „čem jiném se Američané shodnou“, než na „podpoře Izraele, zachování přístupu k ropě v Zálivu a odporu vůči ISIS a al-Kájdě?“

„Henry Kissinger se pídí po tom, jak erodující strategickou architekturu obnovit. Neocons a intervencionističtí liberálové prahnou po konfrontaci s Ruskem a Íránem. Ti, komu jsou intervence proti srsti, jako Obama, Donald Trump a Bernie Sanders, mají za to, že se do válek míchat nemáme.“

„´Je-li v otázce, co to chce ve vztahu k zahraničí, určitá země rozpolcena, nedojde ke shodě ani v tom, co je jejím skutečným zájmem,´ napsal napsal na sklonku II. světové války Walter Lippman.“

„Taková zahraniční politika je“ - řečeno s Hamiltonem – místo „rozvahy a vlastní volby“ jen hříčkou „náhody a síly“.

A právě to hrozí dnešní „Americe, rozpolcené nejen v otázce prostředků, ale i samotných cílů“. Říká-li to i Pat Veliký, dá se na to vzít jed.

1 komentář :

  1. Tohohle dědka si moc dobře pamatuju právě z dob,kdy to za toho kašpara Reagana vypadalo na válku,v r.1983 a tenkrát "ho bylo dost"....
    Je vidět,že na starý kolena přišel k rozumu.

    OdpovědětSmazat

Redakce vás žádá, abyste diskutovali slušně, nenapadali spoludiskutující ani autory, abyste argumentovali věcně a fakty. Děkujeme.