Reklama

sobota 31. října 2015

Soudci a jejich ministr

Zdeněk Jemelík
31. 10. 2015      jemelikzdenek
Třenice mezi soudcovským stavem a ministrem spravedlnosti jsou běžným jevem. Jen se zdá, že Robert Pelikán má větší nadání k jejich vyvolávání než jeho předchůdci. Pobouřil soudce kacířskými výroky o zapouzdřenosti justice, požadavkem, aby si uvědomili, že justice je službou občanům, a záměrem provést legislativní úpravy, usnadňující vymáhání odpovědnosti soudců za pochybení včetně nárokování regresní spoluúčasti na odškodňování obětí justičních přehmatů.


Ministrovo prohlášení hodnotí zcela jinak než soudci „zákazníci“ justice, kteří utrpěli škodu následkem soudcovské nedbalosti, neznalosti nebo svévole. Zatímco většina soudcovského stavu žije s pocitem blahovolného sebeuspokojení nad svou neomylností a vysokou úrovní svých výkonů, a dokonce si nárokuje nadřazené postavení nad ostatními nositeli státní moci, oběti jejich přehmatů mají velké porozumění pro ministrovo kacířství.

Ve vnímání jednotlivých případů selhání soudů jsou mezi oběma stranami příznačné rozdíly, odpovídající přísloví „sytý hladovému nevěří“ (jež samozřejmě platí také v obráceném gardu). K jejich ilustraci dobře poslouží například „znojemský justiční skandál“, případ nepovolení obnovy procesu po zjištění, že za jeden odsouzený trestný čin justice pravomocně odsoudila dva na sobě nezávislé pachatele. Viděno očima soudce (strana „sytý“) se nic zvláštního nestalo. Nepovolení obnovy bylo sice pochybením, ale po zásahu ministryně spravedlnosti Marie Benešové a Nejvyššího soudu ČR je soud napravil. Oběti (strana „hladová“) naproti tomu silně vnímají ničivé vedlejší účinky nespravedlivého odsouzení a volají po potrestání aspoň předsedy senátu. Neuznávají vynucené povolení obnovy procesu jako polehčující okolnost, neboť soudce k němu nepřikročil z vlastní iniciativy, ale donucen Nejvyšším soudem ČR. Namítají neoprávněné zjednání výhody soudci např. ve srovnání s dopadenými zloději: zloděj, jemuž policie zabavila jeho lup a vrátila jej majiteli, jde stejně do vězení, ale soudce, jemuž Nejvyšší soud ČR „odebral lup“nařízením nového projednání návrhu na povolení obnovy procesu, se nejspíš nedostane před kárný senát, protože pod zorným úhlem stavovské solidarity se ničeho závažného nedopustil.

V poměru k celkovému počtu souzených osob podobných selhání není mnoho, ale je dobře, že ministr si jich všiml a nahlíží na ně jako na zhoubný nádor, který škodí souzeným občanům, důvěryhodnosti justice i prestiži státu.

Stále více se prohlubuje příkop mezi soudci a jejich ministrem kvůli rozdílnosti názorů na účelnost ustavení soudcovské samosprávy. Soudci o ni usilují řadu let a díky porozumění bývalé ministryně Heleny Válkové pro jejich tužby se domnívali, že jejich naplnění mají na dosah ruky. Robert Pelikán se ale necítí vázán jejími záměry a dává najevo, že se zřízením Nejvyšší rady soudnictví nebude v žádném případě spěchat.

Obě strany se drží každá své krajnosti a nesnaží se dosáhnout sblížení, nalezení kompromisního řešení. Mostem mezi nimi by mohlo být ustavení poradního sboru ministra, členěného na profesní komory, s pevným funkčním obdobím, nezávislým na střídání ministrů. Sbor by byl stálým místem pro debaty o koncepci dalšího vývoje justice, o legislativních záměrech, personálních opatřeních a dalších problémech. Byl by jakýmsi zastřešením soudcovských rad. Jeho stanoviska by sice ministra spravedlnosti nezavazovala, ale pravidelná výměna názorů na vysoké úrovni by obě strany obohatila a jejich vztahům by ztupila hrany.

Záměr na ustavení soudcovské samosprávy jako cíl dalšího organizačního vývoje justice má své opodstatnění. Vznikl by representativní orgán moci soudní, který by byl partnerem vlády a parlamentu. Justice by byla aspoň z větší části ochráněna před důsledky častého střídání ministrů, jež znemožňuje řízení jejího vývoje na základě dobře promyšlené dlouhodobé koncepce. Zejména řízení personálního vývoje justice by přestalo být oblastí působnosti exekutivy a prostorem pro uplatnění vlivu politiků. Už by se neopakovala výběrová řízení, jejichž výsledky neplatily, pokud se nelíbily politikům. Ostatně tuto formu správy justice uplatňuje většina evropských států.

Naopak důvodem ke zdrženlivosti k záměru na ustavení samosprávného orgánu justice je skutečnost, že jeho funkcionáři budou odváděni od výkonu své profese k administrativní a organizátorské činnosti, kterou by mohli vykonávat úředníci s nižší kvalifikací.

Zejména je na místě se obávat, že by se dále posílily tendence k vyvyšování justice nad ostatní složky státní moci, k sebeuspokojení a shovívavosti vůči pokleskům soudců. Výrazné prohloubení emancipace moci soudní by proto mělo být vyváženo vytvořením nezávislého orgánu vnějšího dohledu nad justicí, na jehož činnost by navazoval úřad veřejného kárného žalobce. Toto je stará představa spolku Šalamoun (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2013020201).

Orgán vnějšího dohledu by byl jakousi analogií Generální inspekce bezpečnostních sborů. Zhodnocení výsledků vyšetřování a dozor nad zákonností jeho postupu by vykonával úřad veřejného kárného žalobce, který by předkládal žaloby kárnému soudu. Nebyla by tím porušena nezávislost justice, protože konečné rozhodnutí o poklescích soudců by nadále náleželo kárnému soudu, tedy stavovskému orgánu.

Záměr zřídit orgány vnějšího dohledu nad justicí by ovšem vzbudil ještě větší pohoršení soudcovské komunity než ministrova nechuť k ustavení Nejvyšší rady soudnictví. Proto jeho uskutečnění nehrozí. Prosadit by jej mohla pouze silná parlamentní většina a na ni navazující silná vláda, které by se konečně odhodlaly nekompromisně proměnit Švejkoland v plnohodnotný právní stát s výkonnou, dobře fungující justicí.

4 komentáře :

  1. Zřízení kontrolní instituce pro justici je jen vytvoření nových koryt pro jisté kruhy politické smetánky,s korupcí nic neudělají,nýbrž se sami nechají rychle korumpovat.Je zajímavé,že se článek nezmiňuje o tématu v současnosti značně provařeném,ale stále asi,,tajném´´,viz. Bradáčová,Ištván a spol.,ale jako příklad uvádí případ zdvojeného odsouzení za krádeže.Z mého pohledu jde znovu jen o známé,,kecy v kleci´´.Valnou většinu národa by jistě zajímalo více,kdyby se ministr sám zasadil o likvidaci justiční mafie,ale to je utopie,ta parta,co se tam nachází,se přece o plebs nezajímá...

    OdpovědětVymazat
  2. Dámy a pánové,
    snažte se ze všech sil nepadnout do smrtících spárů stávajících doktorů:
    Ať už je to MUDr nebo JUDr.......Opak vás může stát život!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Česká justice,

    to je svět sám pro sebe, to je svět, kde se na nic nespěchá.
    Krade se tam a podvádí úplně stejně, možná "sofistikovaněji" , než
    ve společnosti.

    A vůbec v tom nehrají role jejich nadprůměrné platy, protože peněz
    není nikdy dost. Proto považuji za naivní vyjádření pana prezidenta,
    že je třeba justici dobře zaplatit, aby ..."neměli tu potřebu.."

    V ČR je v justici "přesoudcováno" a přesto nestíhají procesy trvají
    roky a roky.
    To samé platí o státních zástupcích, kterých je 3x více, než ve srovnatelně početném Rakousku.

    Celý ten zmiňovaný aparát je holt taková líná, dobře placená sebranka.

    OdpovědětVymazat
  4. Taktéž si myslím, že vrána vráně oči nevyklove a pakliže by se i nakrásně podařilo ustanovit všechny ty dozorčí a kárné ouřady, zvýší se tím jen náklady daňovým poplatníkům, protože v naší malé české kotlině by nepomohl ani kontrolní orgán kontrolního orgánu, tedy kontrola na druhou. Takže vše, co se kolem toho naplantá, je - slovy klasika českých komiků, J. Wericha - kec, mec, lívanec. A p. ministr by měl být obezřetný, neb je tady značné riziko, že bude-li se svá prohlášení snažit i realizovat, mohl by na vlastní kůži pocítit, jak tato část jeho resortu (ne)funguje.

    OdpovědětVymazat

Redakce vás žádá, abyste diskutovali slušně, nenapadali spoludiskutující ani autory, abyste argumentovali věcně a fakty. Děkujeme.