Reklama

.

.

středa 14. října 2015

Zdeněk Zbořil: Technologie ovládání je stejná jak v Asii, tak v Evropě

14. 10. 2015       První zprávy
Při vzpomínání na 70.výročí konce druhé světové války na Dálném východu, v Jihovýchodní Asii a v Tichomoří jsme příliš nepřemýšleli o tom, jaký osud potkával od války a japonské okupace „osvobozené“ země v této oblasti. Snad je tomu tak proto, že to byla léta krvavých revolucí, na jejichž hrůzy, množství obětí a následky nevzpomínáme jen proto, abychom se nemuseli znovu zamýšlet nad svými „západními hodnotami“, lidskými právy a vývozem demokracie do té části světa, kde na nás nevzpomínají v dobrém.


Čína, alespoň od opiových válek v 19.stol., byla sužována nájezdy evropských velmocí, před kterými ji ochránily až výsledky krvavé občanské války, ve které se obě strany zaštítily „evropskými ideologiemi“ – nacionalismem a komunismem. Také Korea byla rozdělena z vůle „imperialistických mocností“ - USA a SSSR, jak se tom dodnes mluví v obou částech poloostrova, kde tento fait accompli přetrvává už více než sedmdesát let.

Francouzské válce ve Vietnamu předcházelo zapomenuté kruté dobývání Singapuru a Malajského poloostrova britskou a australskou armádou, ukončené až v roce 1957 vyhlášením opatrné nezávislosti, později proměněné v relativně islámsky ortodoxní Malajsijskou federaci. To už ale v Evropě populární J.F.Kennedy zavlékal USA stále více do války ve Vietnamu, která skončila jeho sjednocením pod vládou komunistů, proti kterým Spojené státy celá léta tak úporně bojovaly.

Jistě nechtěným důsledkem odchodu Američanů z vybombardovaného Vietnamu byla diktatura krvavého Pol Potova režimu v Kambodži, který byl také produktem inspirovaným evropským marx-leninismem a čínským maoismem.

Dnes je z této historie ještě zajímavé, že Britové, Francouzi, Nizozemci a Američané podepisovali rodné listy režimům, které ve shodě se svými zájmy adorovali nebo pomlouvali a neváhali se zasloužit i o jejich zánik.

Jedním z dnes neoslavovaných 50.výročí je v Indonésii známé jako Hnutí 30.září 1965, což byl původně pokus o puč ve prospěch upevnění moci prezidenta Sukarna, uskutečněného plukovníkem prezidentovy „hradní stráže“ a brutálních maoistických bojůvek. Byl potlačen „protipučem“ armádními důstojníky vedenými generálem Suhartem, který se stal později prezidentem „demokraticky zvoleným“ v sedmi termínech a opět demokraticky, za masových projevů “vůle lidu“ svrženým po 32 letech vládnutí.

Československá stopa v indonéských událostech je zajímavá, a také dnes nepřipomínaná. Začíná jednáním moskevského indonéského komunisty Muso Manovara na jaře 1948 v Praze s vedoucím mezinárodního oddělení ÚV KSČ Bedřichem Gemindrem, později popraveným, a podle zlovolné nizozemské propagandy předávajícího peníze a tzv. Gottwaldův plán revoluce, kterou neúspěšně organizoval v říjnu 1948 na Jávě a Sumatře. Zabránila mu v tom skupina generálů, kteří podpořili tehdejšího prezidenta Sukarna a dočasně se opírala o pomoc ze zahraničí.. Sukarno se ale v následujících letech spřátelil s ČSR, ČSSR a SSSR, což mu nepomohlo dostat se z dluhové pasti, úpadku ekonomiky a rozsáhlé korupce.

Zahraniční politické a ekonomické zájmy (ČLR, SSSR a USA) se projevily v podpoře různých militantních skupin a vše vyvrcholilo pokusem o státní převrat ve prospěch prezidenta Sukarna.. Puč se nepodařil a opět se mluvilo o účasti agentů z ČSSR, mezi kterými byli vzpomínáni Jiří Dienstbier a Isidor Počiatok. Nikdo však nikdy nedokázal, že tomuto skutečně tak bylo, ačkoli dodnes se v Indonésii čas od času, např. v době kulatých výročí této události, opakovaně objevují připomínky této legendy.

Po neúspěšném puči a jeho úspěšném potlačení armádou vedenou generálem Suhartem, zpravodajsky podporovaným z USA a Velké Británie, na přelomu září a října 1965, došlo k výbuchu revoluční nenávisti. Počet obětí tohoto honu na komunisty se uváděl podle vládních zdrojů 80.tisíc, později, jak léta ubíhala jich bylo už 150-250 tis., až se konečně došlo k číslovce 1 milion, o kterém se s jistým propagandistickým podtextem píše na australských a amerických univerzitách.

Suhartovi, který na jaře 1966 převzal prezidentský úřad po Sukarnovi, se obratně podařilo získat podporu „mezinárodního společenství“, a tím také úvěry největších bankovních domů, sestavil pro Spojené státy a jejich spojence důvěryhodnou, ale také schopnou vládu, a zavedl New Order (Orden Baru –Orba)), který byl počátkem neuvěřitelné prosperity ekonomicky a politicky rozvrácené země.

„Nový pořádek“ nebyla žádná demokracie a o lidských právech se nemluvilo. Přesto byl Suharto vítán ve Vatikánu a papež Pavel VI. navštívil Jakartu. Setkal se snad se všemi americkými prezidenty, kteří byli v úřadu v době jeho 32 leté vlády, opakovaně obnovované v sedmi termínech. Dojemná je fotografie z večeře v Buckinghamském paláci, kde Suharto sedí mezi královským manželským párem a teprve v pozadí sedí předsedkyně vlády Margaret Thatcher.

Nakonec však došlo i na něho. Když se pokusil založit nezávislou Green 7 (G 7), organizaci islámských zemí produkujících ropu, byly zapomenuty všechny jeho zásluhy, skutečnost, že učinil z Indonéské republiky regionální velmoc, a zjistilo se, že on a celá jeho rodina byla zapletena do rozsáhlé korupce, a jak jinak, že se přispěl k nedodržování lidských práv. Byl dokonce obžalován, souzen, ale unikl tím, že včas zemřel.

Suhartův osud, a vlastně osud celé Indonésie, je tak nápadně podobný osudu politiků, vlád a zemí, kteří a které se dostaly do komplexní závislosti. A je zajímavé, že se vše opakuje s neuvěřitelnou podobností. Technologie vládnutí a ovládání je stejná a nepochybujme o tom, že jde o úspěšný model, který je možné aplikovat kdekoli. Ačkoli tomu ještě nevěříme, tak nejen někde v Asii nebo Africe, ale i v nám blízké Evropské unii. Právě proto nezapomínejme na rok 1965 v Indonésii, která je dnes největší islámskou zemí na světě (asi 230 mil.) a zdaleka se nepodobá rozvráceným zemím Blízkého a Předního východu..

2 komentáře :

  1. Byl jsem v Infonesii, opravdu se to ani zdaleka nepodoba islamskym zemim, jak nam je prezentuji. Mili lide, pohoda.

    OdpovědětVymazat
  2. No ale v Bogoru mě místní kluci z islámistické strany naznačovali podříznutí. Jenž to mohla být taky sranda. Jinak paráda, obyvatelstvo trochu pomíchané s křesťany, milé, lacino.

    OdpovědětVymazat