Reklama

.

.

čtvrtek 10. prosince 2015

Záměry USA s Islámským státem



Yekta Uzunoglu
9. 12. 2015
Zbraně, které USA a Evropa posílají Kurdům, slouží USA jako alibi. Současný Islámský stát porazit lze, ale chybí k tomu politická vůle. Pokud já vím, tak nějaká vážná úvaha a plán k poražení Islámského státu ani neexistuje. Spíše je pravdou opak, stratégové v USA a v EU jsou s jeho existencí smířeni. 

Jejich vnitřní argumentace zní: „Lidstvo jenom ve dvacátém století vidělo daleko krutější režimy, a také se vlastně nic nestalo. Třeba Pol Pot a tak dále. Ten Islámský stát vedle nich zase tak krutý není a časem, až začne skutečně fungovat jako stát, se brutalita částečně ztratí v jeho vlastních strukturách. Konkrétním případem přeci může být třeba Hizballáh, který se z teroristické organizace stal součástí libanonské vlády i státu.“ Akorát chtějí Islámskému státu vymezit jeho hranice a dát najevo, že ty hranice překročit nesmí. Je to velice naivní a pohodlný postoj. Proto se mi také část koaličních náletů jeví spíše jako výcvik pilotů než reálné snažení.

Kurdové jsou jediní, kdo proti IS skutečně bojuje, a jediní, kdo ho dokázal v Iráku i Sýrii skutečně porazit. Ale chybí jim především zbraně. Ty, co Evropa a USA posílají, slouží jen jako alibi! Třeba Česko poslalo Kurdům v Iráku, těm v Sýrii nikoli, dvanáct milionů nábojů do „kalašnikovů“, které by stejně muselo pracně a nákladně likvidovat. Ale odkud mají Kurdové brát kalašnikovy či jiné zbraně ráže 7,62, to už nikoho nezajímá! Nebo Německo poslalo osmdesát raketometů MILAN a do nich tisíc raket, ale fronta mezi iráckými Kurdy a IS je delší než osm set kilometrů!

Nesmírným neštěstím Kurdů je, že nemají moře, a jsou přitom ze všech stran obklíčeni státy, které podporují buď IS anebo šíitské islamistické milice. Největší díl viny lze ale jednoznačně nalézt u Obamovy administrativy a EU. Americký Kongres totiž už před časem schválil přímé dodávky zbraní Kurdům, poté však Obamova administrativa udělala vše pro to, aby byl návrh vetován! Proč? Vždyť přeci, alespoň navenek, bojují proti IS!

V České republice je odlišný postoj státu vůči Kurdům od postoje lidí. Je to důsledek mé třiačtyřicet let trvající zkušenosti s ČSSR, ČSFR a ČR. Je třeba zde rozlišit jednu zásadní věc. Postoj těchto státních útvarů vůči Kurdům od postoje českého a slovenského národa. Oba jsou naprosto odlišné. Hlavně Češi měli vždy sympatie vůči Kurdům, ale jejich stát nikoli. Státní politika, formovaná někdy po druhé světové válce, sázela na státy, nikoli na národy, které eventuálně ani svůj stát nemají. Masaryk byl v tomto ohledu naprosto jiný. Sázel třeba na Židy a dějiny mu později daly za pravdu. Vyplatilo se to. Těch několik málo Kurdů v ČSSR, ČSFR a ČR bylo státem vždy perzekvováno, protože nemáme stát. Ani jisté statečné postoje, pro které si velice vážíme Václava Havla či Miloše Zemana, tento postoj státu nezměnily.

Podepisuje se na tom do jisté míry snaha o paušalizaci postojů vůči celým národům, což je zásadně špatné. Já jsem nikdy výraz Turci, Němci či Japonci v takto paušalizujícím významu nepoužíval! Bylo by příliš primitivní nějaký národ paušalizovat. Na svém blogu jsem napsal: „Někteří místní Turci.“ Jinak z etnologického, jazykovědného a etického hlediska: Ano, Turci jsou jiní než indoevropské národy či národy, které v dějinách vybudovaly feudalismus a následně národní státy. A o těch „některých místních Turcích“ a jejich zločinech za posledních dvacet let byly publikovány stovky článků a padla řada rozsudků v Česku, Polsku, Německu, Rakousku, Řecku a tak dále.
Je tragické, co se dnes děje pod záminkou boje proti Islámskému státu. Turecká armáda útočí a bombarduje místo Islámského státu pozice bojujících Kurdů. Nejde v žádném případě o nedorozumění ze strany Turecka. 

Blízký východ je džungle, ve které se vyznat není snadné ani pro ty největší odborníky. Loni se do masmédií – dost záhadně – dostala nahrávka přísně tajného jednání státních špiček Turecka, kde se připravovalo zinscenování „casus belli“, tedy vyprovokování vojenského střetu, který by tureckému státu poskytl záminku pro invazi do Sýrie. V tomto jednání Hakan Fidan, šéf turecké tajné služby, navrhoval: „Pošlu do Sýrie čtyři muže, pokud to bude třeba, nechám je na nás zaútočit, a pak už můžeme...“ Situace se mi jeví tak, že loňský plán byl nyní realizován. Patrně ten, kdo zmíněný záznam loni pořídil a vypustil do médií, aby onomu útoku zabránil, letos tento starý plán podporuje. A Turecku rozhodně nejde o boj proti IS, ale o „politický make-up“ pro toho, kdo byl přistižen při spolupráci s IS.

S tím novým make-upem chce Turecko oslnit zbytek světa a získat podporu pro svůj základní a skutečný záměr, tedy pro boj proti nejefektivnějším protivníkům Islámského státu, Kurdům. Utekly tři roky od vyhlášení příměří a současně utekly tři roky vytrvalého porušování příměří ze strany tureckého státu. Po třech letech provokací to vypadá, že „turecký“ Kurdistán opět zachvátí boje mezi tureckým státem a kurdskými jednotkami.

K té válce s Kurdy Turecko jednoznačně dovedly kurdské úspěchy v boji proti IS na frontách v Iráku i Sýrii, a to přes přímou tureckou podporu IS. Poslední kapkou pak pro Erdoganův režim byl historický úspěch převážně kurdské Demokratické strany lidu (HDP) v červnových volbách. Proto se i jediná šance na smíření Kurdů a Turků, tedy liberální promírová HDP, stává terčem brutálních represí. To je jasný signál, jaký je postoj Erdoganovy vlády. Signál vcelku pochopitelný. Recepa Tayyipa Erdogana i spoustu jeho ministrů chrání před vyšetřováním mnoha, především ekonomických, deliktů jejich imunita. Potřebují válku nebo alespoň předčasné volby v takových podmínkách, v nichž vyhrají. Potřebují, aby nevznikla opoziční koalice odhodlaná zbavit je imunity a začít nejen s vyšetřováním těchto deliktů, ale i dalších protiprávních zásahů, například do justice, svobody slova, činnosti neziskovek, školství a dalších. Nakonec uvedu jednu perličku. Prezidentský palác, který pro sebe Erdogan nechal postavit na ploše několikanásobně větší, než je Václavské náměstí, po těchto volbách turecký Nejvyšší soud prohlásil za černou stavbu. Právě nezávislé soudy, funkční demokracii a vládu práva nemůže Erdogan ve své zemi dovolit!

S tím souvisí i vlna uprchlíků směřujících do Evropy, ale tu je třeba vnímat a zpracovávat odborně a tudíž diferencovaně. Obzvlášť po druhé světové válce se začala demografie Evropy měnit nejen vnitroevropskou migrací, ale také imigrací ze zemí mimo Evropu, tedy hlavně z Turecka, Alžírska, Tuniska, Libye a Blízkého východu. Evropa tuto mimoevropskou imigraci potřebovala ke znovuvybudování válkou postižených a zničených států. A právě tehdy udělala zásadní chybu, že si imigranty nevybírala s ohledem na jejich schopnost a ochotu se integrovat. Těmito rozumem předvídatelnými sociálně-náboženskými otázkami se vůbec nezabývala. Druhá vlna migrace nastala po pádu železné opony, jenže ta byla opět vnitroevropská. I jen tyto dva příklady by měly evropským státníkům stačit, aby pochopili, že vnitroevropská migrace – evropských migrantů bylo daleko, daleko více, než těch z ciziny – se nikdy nestala zdrojem tak závažných sociálních konfliktů, kdežto mimoevropští imigranti ano. Nyní se Evropa opět nachází v podobné situaci jako po druhé světové válce. Potřebuje levnou pracovní sílu, aby mohla financovat důchody a podobně. A opět ignoruje sociální, a možná někdy až existenční, konflikty spojené s neevropskou imigrací. A je zde k tomu ještě „malý“ detail, že neevropští imigranti po druhé světové válce, tedy v padesátých a šedesátých letech, nebyli tak silně – aktivně či latentně – infikováni jistou náboženskou ideologií, jako je tomu nyní. To ještě zvyšuje riziko sociálních konfliktů.

Přitom tragické osudy migrantů je pro určitou politickou reprezentaci v Evropě snadné zneužít z hlediska proimigrační i protiimigrační politiky, o jevy snadno zneužitelné instrumentalizovanými masmédii. Pro celkovou analýzu tak závažné problematiky a následné syntézy nejsou ale jednotlivé tragikomické jevy podstatné. Politici a státníci by se podstatou těchto problémů měli zabývat objektivně a nechat při tom stranou své politické či kariérní zájmy. Situace je dost vážná na to, aby se konečně zachovali rozumně a rozhodovali v zájmu budoucnosti Evropy! Řešení této situace je složité, rozhodně základem je ustanovení ženevských konvencí z roku 1954 o politických uprchlících. A rozhodně bych omezil imigraci z „infikovaných“ zemí. Pro evropskou ekonomiku bych v případě její potřeby raději podpořil imigraci z východní Evropy, Balkánu či Latinské Ameriky, například do Španělska, nebo z Asie, třeba z Vietnamu či Kambodži.

Podívejme se, jaká je situace dnes. Ve Francii v prvním kole získala výrazné volební úspěchy Marine Le Pen a její nacionalistická Národní fronty, v České republice na sebe strhává pozornost Tomio Okamura. V celkovém pohledu na tento celoevropský problém jde sice jen o lokální akt, který ale může v budoucnu vyprovokovat jiné sociální konflikty. Zdá se mi, že Tomio Okamura pro sebe v politickém spektru marně hledá vhodné místo. Místo, kde se nachází teď, ale pro budoucnost této společnosti nic konstruktivního přinést nemůže.

Představitelé Evropské unie mají dnes ve svých rukou osud budoucí Evropy. Nerozhodnou -li právně, obávám se, že se Evropa rozpadne. Evropa je již delší dobu neproduktivní a sterilní. Neproduktivní ve všech oblastech normálního lidského života. Celá Evropa „žije“ z dluhu. V kultuře, ve výzkumu, ve vědě, ale především v duchovních věcech a etice je dlouhodobým trendem regrese až eroze! Islám může být faktorem zrychlujícím tento rozklad, ale nikoli hlavní příčinou! V lidských dějinách se tento motiv bohužel stále opakuje. Někde vznikne nějaká civilizace, dosáhne svého vrcholu, a najednou začne ztrácet svou regenerační schopnost a začne se rozpadat. Souběžně s jejím rozpadem někde jinde na zeměkouli vzniká jiná, „nová“ civilizace, jako je tomu opět v naší době. Evropa se rozkládá a v Asii rostou nové životaschopné státy. Doufejme, že se stane zázrak, že se Evropa vzpamatuje a v sebereflexi se začne regenerovat. Bohužel tomu nedávám velkou šanci.

7 komentářů :

  1. K likvidaci IS by se měli připojit všichni významní náboženští vůdci celého světa,jež sedí potichu a skrytě a jen občas něco zablekotají.Zejména vytáhnout z děr vůdce Jezuitů a židovských Lévitů a přibrat z loží anglosaské Zednáře.Abychom konečně ,,Tu Partičku" měli pěkně pohromadě..

    OdpovědětVymazat
  2. že se Evropa vzpamatuje a v sebereflexi se začne regenerovat. Také jsem v tomto dost skeptický. Jak tento stav změnit jsou dvě možnosti. Buďto evropské elity prozřou, nebo k tomuto prozření budou dotlačeny zdola, což je téměř nereálné. Druhou možností je, že dolních 90 % už nebude mět kam couvnout a stávající elity smete a nahradí je jinými, které budou situaci vidět reálně. Jenže toto má to nebezpečí, žena záchranu Evropy už může být pozdě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jestli jste četl Orvelovu Farmu zvířat, pak víte že revoluce se dělají jen proto, aby se nová prasata dostala ke korytům.

      Vymazat
  3. Na sebereflexi bych moc nespoléhal. V Evropě je totiž jedno, zda vyhraje levice, nebo pravice. U všech zvítězí osobní prospěch. A to bez rozdílu. V Evropě, stejně jako u nás, chybí osvícené osobnosti. Lidi, kterým jde a půjde vždy o dobro národa, potažmo celé Evropy. Ti lidé nesmějí být vydíratelní. A v tom je asi největší problém. Ti co jsou dnes u lizu a ovládají prostřednictvím médií veřejné mínění, nikdy nikoho takového do vysoké politiky nepustí. Všimněte si jedné zdánlivé maličkosti. Do politiky a vysokých státních úřadů jsou snad bez vyjímky nominováni lidé s problematickou minulostí. Tu spolupráce s STB, tu členství v KSČ, nebo pochybně nabytý majetek. Nebo mix všeho. Proč? Není pro mne jiného vysvětlení, než toho, aby mohli být později čím vydírat. Poslušnost a loajalita. Pak budete odměněni. Vzepřete se, skončili jste. A na podobných principech funguje celá EU. Z unijních funkcí do NATO, nebo naopak, z jedné bruselské funkce do druhé. Proč? Copak nejsou noví lidé? Přitom se často jedná o lidmi nevolené funkce, ale jmenované podobnou sebrankou, s ohromnými pravomocemi a nulovou odpovědností voličům. Evropa prostě musí skončit. A to není moje přání, ale prostá logika. Tihle kapři si vlastní rybník nevypustí a zmanipulovaný dav na radikální změnu nemá sílu.

    OdpovědětVymazat
  4. Ano, souhlasím s komentáři. To, co teď sledujeme v Evropě, ale i od našich národních politiků a médií, je jedno velké, špatné divadlo. Politici se tváří, že rozhodují, média se tváří, že informují a prostý občan si myslí něco o prdeli. Evropa by ještě měla sílu obrátit kurz, ale to by nesměla být tak uměle a hystericky rusofobní a proamerická. Bohužel nemá vlastní vizi, EU jako celek selhala, naopak je kontraproduktivní tam, kde brání jednotlivým státům kráčet vlastní, rozumnější cestou. A jelikož nemá žádnou pozitivní vizi, nemá ani strategicky správné partnery. Takže jsme v pytli, vážení.

    OdpovědětVymazat
  5. Jak to vypadá, tak naší jedinou záchranou je právě rozpad té hnijící skrumáže s názvem Evropská unie. T

    OdpovědětVymazat
  6. Souhlasím, zcela, se článkem pana Uzunoglu i s komentáři.
    Jen bych rád dodal. Rozpad skrumáže EU je nutný, je to krok správným směrem. Ale není to záchranou. Ani v nejmenším. Na to je potřeba ještě něco. Něco většího navíc.
    Máme tedy dál o čem diskutovat.
    Záchrana (případně skáza) by snad spíš mohla vzejít také z vnějšku Evropy. Z toho, jak "se to semele" na blízkém východě. Děda.

    OdpovědětVymazat