Reklama

.

.

čtvrtek 4. února 2016

Geopolitika Číny

Výsledek obrázku pro Oskar KrejčíOskar Krejčí
4. 2. 2016
Vážená paní velvyslankyně, dámy a pánové,
mluvíme dnes o zemi, kde je podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii v současnosti rozestavěno 23 jaderných reaktorů, to je o jeden víc než v Rusku, Indii, Spojených státech a Sjednocených arabských emirátech dohromady. Mým úkolem ale není hovořit o ekonomice. Pan doktor Jan Kohout mně uložil mluvit o geopolitice Číny. Asi už opravdu nechce být ministrem.


Hovořit o geopolitice nějakého státu je poměrně snadná záležitost. To si vezmete vztah k sousedům, přidáte relaci k aktuálním mocenským centrům, namícháte trošku historie a zeměpisu – a nemůžete se splést. Vyjeví se Vám představa o národním zájmu toho kterého státu, o jeho zahraničně politických úkolech. Problém je v tom, že důležitých informací je velmi mnoho. Proto jsem si pro dnešní vystoupení vybral zvláštní kritérium, které budu pokládat za významné, a pomocí kterého množství výchozích informací zúžím. Tím kritériem je otázka, v čem se my a Číňané lišíme. Čím se liší náš evropský a západní pohled na svět od čínského a jakým způsobem byl tento pohled ovlivněn historií a zeměpisem.

Začnu tím nejjednodušším. Pohled na mapu Číny ukáže, že Čína má tři základní zeměpisné charakteristiky. Především moře je jiné než to, které formovalo evropskou civilizaci. Středozemní moře je moře uprostřed země. Když starověcí námořníci vypluli z Athén, dopluli do Kartága, do Káhiry; jestliže zabloudili, dopluli do Kolchidy, to je dnešní Abcházie. Vždy někam dopluli. Když námořníci vypluli na starověké nebo středověké lodi z Číny za první řetězec ostrovů na Tichý oceán, nedopluli nikam. Druhou hranicí je Himaláj. Češi se často domnívají, že jejich stát je obklíčen horami, které udělaly z české kotliny přírodou chráněné centrum, kam se jen tak někdo nedostane. Dostali se sem přistěhovalci do tak zvaných Sudet, dostali se sem obchodníci, ale i vojáci. Přes Himaláje se jen tak někdo nedostane. Žádný Hannibal, žádný Suvorov. Himaláje oddělují Čínu nejen od Indie, ale i od Evropy. Je to pohoří, které vojáci překročili až v roce 1904. Tehdy to byl poměrně malý britský oddíl, který přišel do Tibetu za pomoci šerpů a zmasakroval obránce Tibetu. Britové měli technickou převahu: kulomety proti starým puškám a zacházeli s tibetskými bojovníky stejně jako s Mahdího povstalci v Súdánu.

Sever Číny se na první pohled jeví jako otevřený. I letmý pohled na dnešní americkou politologickou literaturu, ale i na ruskou liberální politologii, ukáže spoustu černých scénářů o tom, jak se Čínané chystají obsadit Sibiř. Kdyby to chtěli udělat, udělali by to v 10. století. Proč to ale neudělali?

Od 5. století př. n. l. stavěla Čína na severu zeď – Velkou čínskou zeď. Ta dnešní je z doby vlády dynastie Ming, ale už první čínský císař přibližně ve 3. stol. př. n. l. tu zeď dostavěl. Byla tehdy více na sever, ale byla téměř úplná. Byla vždycky defenzivní. Přestože se prostor směrem na Rusko a Mongolsko zdá otevřený, ve skutečnosti je zvláštním způsobem uzavřený, a to klimatickou branou. Když se v září roku 2013 zahajovala výstavba plynovodu ze Sibiře do Číny, slavnostně se zahajovalo v Jakutsku. To je město, kde je průměrná roční teplota -8, 8 °C. Nejnižší teplota tam naměřená je pod -64°C. Není to zrovna snadno obyvatelná část.

Od základní, možná střední školy, kdy jsme se dívali do atlasu, neseme v sobě poněkud mylnou představu o Číně. Atlas, který zobrazuje světadíl zvaný Čína a světadíl zvaný Evropa, zpravidla postaví každý z těchto světadílů na celou plochu stránky, a když ty stránky dáte vedle sebe, připadá vám, že Peking je někde na úrovni Moskvy. Ve skutečnosti je ale na úrovni Madridu, nebo New Yorku. Když se podíváte do Kantonu, tak se dostanete k obratníku Raka, to znamená někde mezi Floridu a Kubu. Tato poznámka je nesmírně důležitá, protože otvírá cestu k pochopení Číny. K pochopení Číny je třeba pochopit její klimaticko-vodní charakter.

V oblasti řeky Wej, což je pravobřežní přítok Žluté řeky, vznikla lidská civilizace. Tam a v Mezopotámii. V povodí řeky Wej došlo k domestikaci rostlin a zvířat. V čínském případě to bylo proso a rýže. Vznikl nadprodukt a s ním i stát. Řečeno jinak, čínská civilizace, kulturně a politicky, trvá přibližně tři tisíce let. V této oblasti řeky Wej ale vzniklo i něco, co Evropané neznají. K vytvoření civilizace je vždy nutná nějaká řeka. Ve starověku, ale i ve středověku. Řeky měly nejen ekonomický, ale i politicko-organizační potenciál. Mezopotámie – Eufrat a Tigrid, Egypt – Nil, ale třeba i Dněpr pro Kyjevskou Rus. Také doma to máme, pouze to nevidíme. Čechy – všechny řeky nám odtékají do Severního moře; Markrabství moravské – všechny řeky odtékají do Černého moře; slezská knížectví – všechny řeky tečou do Baltu. Řeka organizuje, řeka přináší život, řeka umožňuje dopravu. Jenže čínská řeka se chová jinak, než se chová evropská řeka. Čínské a evropské zemědělství má od starověku jinou povahu. V Evropě když déšť přišel, byla úroda; když nepršelo, úroda nebyla. Čínská řeka je radikálnější. Buď přináší velké sucho a hladomor, nebo velké záplavy. I v moderní době největší přírodní katastrofy mají tuto povahu: v 80. létech 19. století, kdy se rozvodnila Žlutá řeka, jeden milion mrtvých; v roce 1931 se rozvodnila Žlutá řeka – opět jeden milion mrtvých.

V Číně bylo nutné vybudovat závlahové zemědělství, což je něco jiného než dešťové zemědělství. Od 5. stol. př. n. l. se v Číně stavěla hustá síť kanálů. Vznikaly i přehrady, které rozdělují jednu řeku na dvě, byly i kanály, které propojily velké řeky, byly i podzemí říční kanály. A teď příjde to podstatné, co zakládá čínskou politickou kulturu v jiné poloze, než je evropská politická kultura. Na to, abyste postavili středně velký kanál, nestačí jeden člověk, na to nestačí ani obec. Na to je nutný stát. Stát, který je trochu jiný než evropský stát. Evropský stát chránil obyvatele před vnějším nepřítelem a případně se staral o dobrý život politické a majetkové elity. Ten čínský musí vykonávat ekonomické funkce od samého počátku. Funkce, které jsou nesmírně komplikované. Když se podíváte na Čínu, uvidíte tři velké plošiny, které samy o sobě mají potenciál stvořit stát. Tak jako v Evropě mají Seina a Rýn jinou státní logiku, velké čínské řeky, především Žlutá řeka a Jang-c’-ťiang, vytvářely svébytné podmínky pro vlastní stát. Třeba provincie S’-čchuan, která je na středním toku řeky Jang-c’-ťiang, připomíná Rakousko. Je to tak trochu podunajská země, pouze s tím rozdílem, že Rakousko má dnes 8,6 milionu obyvatel a S’-čchuan 82 miliony obyvatel. Podstatné ale je, že zeměpisné podmínky pro vytváření více států na čínském území existovaly; řeky to umožňovaly.

V 5. stol. př. n. l. začala výstavba tzv. Velkého čínského kanálu, který je pro dějiny Číny snad ještě důležitější než Velká čínská zeď. Postupně propojil oblast Pekingu s oblastí Kantonu, přesně s městem Chang-čou (podle Marca Pola je to „nejjemnější a nejvznešenější město na světě“) na jihozápad od Šanghaje. Velký čínský kanál je vlastně umělou řekou Nil. Jeho délka téměř 1800 kilometrů představuje přibližně vzdálenost z Prahy do Moskvy. Protnul dvě nejvýznamnější čínské řeky a sjednotil 300 tisíc km2 severní pláně, 350 tisíc km2 jihovýchodní plošiny a 250 tisíc km 2 povodí řeky Jang-c’-ťiang. Vytvořilo se tak jádro čínského státu. Formovalo se postupně – až v 10. stol. n. l. se na tomto kanále objevila zdymadla. Od samého počátku existence tohoto kanálu se propojila různá klimatická pásma a dalo se hospodařit v rámci jednotného státu, bylo možné posílat vojáky. K vytvoření takového státního uspořádání je nutná i jiná struktura politické vlády.

V roce 1215 si angličtí šlechtici vymohli na králi Magnu chartu, Velkou listinu práv. Současná západní teorie ve své většině tvrdí, že toto je začátek teorie a praxe lidských práv. V té době v Číně šlechta typu anglické šlechty neexistovala. Neměla samostatnost ve smyslu daňovém, neměla právo soukromé války a nebyla soběstačná ani z hlediska kontroly vodohospodářství. Existovalo jiné pouto, které je nesmírně zvláštní, které my Evropané známe až v poslední době. Existoval úředník. Čínský úředník je trošku něco jiného než je evropský úředník té doby. Ten západní byl na vybírání daní či vynášení rozsudků, ten čínský musel navíc umět spravovat ekonomiku a technologie. Musel být i jinak připravován, a tak také od 6. stol. př. n. l. vzniká v Číně školství, které vzdělává úředníky. Připravuje je k technické kvalifikaci. Musel například udržovat závlahovou strukturu čínského zemědělství, protože kanál, to není zeď, kterou postavíte, a občas z ní vypadne cihla. Je to živý organismus, o který je nutné pečovat. Když přestane žít, tak zabíjí. Když v roce 1938 Japonci zaútočili na jádro čínského státu, důstojníci Kuomintangu nechali vyhodit hráze na Žluté řece – půl milionu mrtvých. O závlahový systém je nutné pečovat úplně jinak, než se pečovalo v evropském středověku nebo starověku o poddané.

Od 5. stol. př. n. l. jsou záznamy o tom, že existovaly školy. Přibližně 2600 let je známé slavné čínské rčení: „Chceš-li se starat o rok dopředu, zasej obilí, chceš-li se starat o deset let dopředu, zasaď strom, chceš-li se starat o sto let dopředu, pečuj o talentované lidi“. Čínské školství od samého počátku bylo otevřené pro talentované lidi ze spodních vrstev. Toto školství je spojeno s jedním velmi důležitým jménem, se jménem Konfucia. Vracíme se do období Jara a podzimu, tedy do 5. stol. př. n. l. Konfucius je typem filozofa, kterého Evropa nezná. Často se ozývá teze, že filozofie mluví řecky, čímž se chce říct, že v Číně filozofie není. Ve starověké a středověké Číně skutečně nebyly velké systémy ontologie, gnoseologie či logiky, které jsou viditelné v antice. Když se ale na čínskou a antickou filozofii podívá člověk, který se živí politickou filozofií, najde tam pozoruhodnou shodu.

Antická politická filozofie, právě tak jako čínská, především Konfucius, zdůrazňují spojení politiky s morálkou. I antičtí hedonisté, kteří byli požitkáři, zdůrazňovali význam občanských ctností. To, co liberalismus rozdělil, starověk ještě udržoval. Existuje však důležitý rozdíl mezi Aristotelem čí Platónem a Konfuciem. Když Platón uvažoval o dokonalém státě, věděl, že ho má vést filozof, ale nevěděl, kde ho vzít a jak ho dosadit do čela státu. Když uvažoval o dokonalém režimu Aristoteles, věděl, že by to měl být politea, kde by měla být vláda zákona, ale nevěděl, jak ji vytvořit. Konfucius, a s ním celá čínská politická filozofie pracují jinak. Jejich politická morálka, tedy Cesta – Tao, směřuje vždycky k lidskosti – Žen. A k tomu je potřeba vzdělávání. Tento optimismus pokud jde o možnosti vzdělávání a výchovy, který je patrný v konfuciánském pojetí, si Evropané osvojili až v osvícenství – a pak se ho koncem 19. stol. vzdali. Konfuciánská víra v člověka, tedy v sílu vzdělání a morální výchovy, je to co charakterizuje podstatu čínské politické filozofie.

Čínská politická filozofie se i po Konfuciovi vyvíjela jinak než naše evropská, nejsou tam velké diskontinuity, diskurs je úplně jiný. Kategorie se vrací. Když zapřou pojetí z Konfucia, vrátí se časem znovu – byť v částečně odlišném chápání. Když západní státníci před 40 lety objevili otázku lidských práv jako klíčovou pro zahraniční politiku a začali vychovávat politiky v Pekinu k lidským právům, nechápali, že v Číně je tato otázka – byť z jiného zorného úhlu – ústředním tématem dva a půl tisíce let. Dva a půl tisíce let je vzdělanec veden k tomu, aby dbal o Žen – o lidskost, humanitu, a aby vychovával vladaře. Samozřejmě se to často nedařilo. Většinou se to nedaří, ale koncepce je důležitá. Tyto rozdíly nás velmi matou, ale zároveň by nás mohly sjednocovat.

Když mluvíme o spojování, tak samozřejmě se nabízí hedvábná stezka. Hedvábná stezka je symbolem celé řady nedorozumění. V souvislosti s hedvábnou stezkou se většině Evropanů vybaví nějaké pěšinky, které směřují ze severní Číny přes Střední Asii někam do Říma a vize, že na této stezce obchodovali Evropané a Číňané. Nikdy tomu tak nebylo. Vždycky existovaly dvě trasy, pomocí kterých se obchodovalo. Severní a jižní, vodní, kolem pobřeží Asie. Navíc, nikdy neobchodovali Evropané a Číňané přímo. Vždy tam byli nějací zprostředkovatelé, zpravidla Peršané a Arabové. Severní stezka byla ta, po které putoval Marco Polo ve 13. stol. do Pekinu. Šel do Persie, k moři, tam z neznámých důvodů nenasedl na loď, a vydal se na sever, jižně od Kaspiku směrem na Sin-ťiang a do Pekinu. Odtam se ale vracel jižní, mořskou cestou. Když se mluví o tom, že hedvábná stezka byla otevřena dvakrát, myslí se tím severní trasa, pozemní. Mořská trasa fungovala vždycky. Zpravidla to bylo tak, že Číňané odvezli zboží na Šrí Lanku, Cejlon, na jih od Indie, tam zboží převzali Peršané. Existovaly ještě dvě pozemní spojovací trasy kolem Indie, řekněme barmská cesta a pákistánská cesta, které byly napojeny na jižní – mořskou linii. A od 7. stol. tuto oblast začíná ovládat islám.

K prvnímu kontaktu mezi Číňany a Evropany pravděpodobně došlo v době existence baktrijského království, což je jeden z pozůstatků říše Alexandra Makedonského. V tomto království vládli Řekové, kteří převzali buddhismus – od té doby mají některé Buddhovy sochy řecký nos. Bylo to zvláštní království rozkládající se na pomezí Tádžikistánu, Pákistánu a Afghánistánu. V tomto království bylo možné ve svatyních vykonávat náboženské obřady jakéhokoliv vyznání. Nesmírně tolerantní království. Jedna z velkých výjimek historie. Pozoruhodné je to proto, že se jedná o dnešní Afghánistán. Afghánistán, který je dvě stě let křižovatkou geopolitických konfliktů. Řečeno jinak, žádné místo není předem předurčeno k tomu, aby bylo buď mírové, nebo válečné. Afghánistán se stal předmětem sváru v roce 1800. Tehdy se Napoleon domluvil s carem Pavlem, že ruští kozáci zaútočí na Indii. Měli jít, tak jako kdysi Tamerlán ze Střední Asie, přes Afghánistán. Cara zavraždili a jeho syn Alexandr se dohodl s Brity o společném boji proti Napoleonovi. Kozáci do Afghánistánu nikdy nedošli. V Londýně si to však velmi dobře pamatovali a pár let poté zahájili první afghánskou válku – a od té doby se tam bojuje. Spor o Afghánistán se stal symbolem konfliktu mezi velkými říšemi, který zásadním způsobem ovlivnil moderní historii Číny. Britská a ruská říše se začaly přít o oblast Střední Asie a zatahovaly do toho i její okolí.

Ve 40. letech 19. stol. rozpoutali Britové opiové války a začalo století, které lze nazvat nejkrvavějším stoletím v dějinách Číny. Opiové války, Taipingské povstání – 20 milionů mrtvých, Boxerské povstání, intervence západních mocností včetně Ruska, Spojených států a Japonska v roce 1900, dvě japonsko-čínské války. Toto století, které bylo završeno až vítězstvím v roce 1949 vytvořením nové Číny, stálo přibližně 50 milionů mrtvých. Každý, kdo si to uvědomí, lépe porozumí slovům prezidenta Si Ťin-pchinga na přehlídce k 70. výročí porážky japonských militaristů a ukončení 2. světové války: Toto se nesmí opakovat! Nemluvě o takových hrůzách jako byl Nankingský masakr a biologické pokusy na lidech.

Žádná charakteristika dvou pásů hedvábné stezky by neměla zapomínat i fakt, že tyto dva pásy nebyly jen obchodní. Každá učebnice dějin špionáže přináší přinejmenším dva příběhy, které jsou spojeny s jižním pásem hedvábné stezky. Roku 552 křesťanští mniši ukradli v Číně bource a sazenice moruše a přivezli je byzantskému císaři. Hedvábná stezka, kde se dováželo hedvábí, ztratila jeden ze svých klíčových artiklů. Hedvábí začali vyrábět v Byzancii, v Evropě. Druhý příklad: v 17. stol. začali do Číny přicházet křesťanští misionáři. Jeden z francouzských jezuitských misionářů v následujícím století pronikl do města, kde se vyráběl porcelán a odeslal odtud do Evropy zprávy popisující technologii výroby i vzorky kaolínu. Až poté, když se inovační centrum přesunulo na západ, žádalo se mluvit o ochraně autorských práv a o patentech. Tyto dva příklady naznačují, že linie hedvábné stezky mohou být konfliktními liniemi. Nejsou to pouze linie obchodu, ale dnes též šíření džihádistického terorismu.

Doba tzv. Velké hry mezi ruskou a britskou říší o Střední Asii byla též obdobím, kdy se formovala anglosaská geopolitika. Už od jejího počátku lze v díle admirála Alfreda Mahana nalézt představu, že ve světové politice hraje zásadní roli pás věčného konfliktu mořské a pozemní moci mezi 30o a 40o severní šířky. Pás, který se táhne od Egypta přes Afhanistán až do povodí řeky Jang-c’-ťiang. Ještě když revoluční armáda postupovala v roce 1949 směrem na jih, potkala na Velké řece britské válečné lodě.

V době 2. světové války se představa anglosaské geopolitické školy o konfliktním pásu přesunula na jih a začalo se mluvit o monzunovém okrajovém pásu kolem Asie. Současné uvažování mnoha západních stratégů navazuje na takovéto pohledy na mapu světa. Osa zla Pchjongjang – Teherán – Bagdád presidenta George Bushe ml. je dědicem těchto náhledů na Eurasii. Též dnešní pás konfliktů od Kurilských ostrovů přes korejsko-japonské a čínsko-japonské vztahy, spory o ostrovy na sever a jih od čínského Tchaj-wanu až po války v Afganistánu, Iráku a Sýrii plus tzv. arabské jaro na severu Afriky lze spojit s tradicí anglosaské geopolitiky.

Od roku 1999, kdy americká letadla vybombardovala velvyslanectví Čínské lidové republiky v Bělehradě, a od roku 2001, kdy došlo k incidentu s americkým špionážním letounem u ostrova Chaj-nan, je jasné, že čínská armáda projde reformou. Reforma začala minulý rok. Předpokládá se, že se přejde od tradičního sovětského frontového stylu organizace armády na menší bojové útvary brigádního typu tak, jak to umožňuje moderní technika řízení a velení. Ze sedmi vojenských okruhů v Číně jich patrně bude pět. Vojenské okruhy jsou podle stratégů možná budoucí válčiště. Podle projevu prezidenta Si Ťin-pchinga minulý týden je jednou z nejdůležitějších součástí armádní reformy boj proti korupci. Stranická kontrola byla v armádě podřízena přímo prezidentovi. Jak připomněl prezident ve zmíněném v projevu: „Chcete-li kout železo, musíte být silní“. Armáda bude silná, jenom když nebude působit v korupčním prostředí.

Americké pojetí Číny vypadá jinak než evropské. Již delší dobu vojenská strategie USA přesouvá pozornost z Atlantiku do Pacifiku. Říká re-balancing, obnovení rovnováhy, myslí udržení převahy. Tato strategie pracuje se dvěma řetězy ostrovů. První řetěz, a takto uvažují i čínští vojáci, se táhne od jihu japonského ostrova Kjúšú, přes Okinawu, směrem na Tchaj-wan, filipínský Luzon a Borneo. Americká angažovanost v tomto prostoru Jihočínského moře vypadá jako něco nového a neutrálního. Ve skutečnosti v roce 1898 Spojené státy po španělsko-americké válce tzv. koupily Filipíny. V té době už partyzáni bojující proti nadvládě Španělů měli obsazenou Manilu a odmítali se podřídit nové koloniální moci – snaha připojit Filipíny k USA stála, podle některých odhadů, život téměř milionu Filipínců. Tento pokus přičlenit Filipíny skončil až intervencí Japonska. Roku 1900 americký vojenský útvar, který zaútočil během intervence na Čínu, nepřišel ze Spojených států, ale z Filipín. Americkou angažovanost v Jihočínském moři v podobě války ve Vietnamu a Indočíně si pamatujeme téměř všichni – přibližně 2,2 miliony mrtvých.

Druhý řetěz ostrovů se táhne od japonského města Jokosuka, které je uprostřed japonského ostrova Honšú, přes Mariánské ostrovy, kde se nachází i Guam, a odtud na Novou Guineu. Tento druhý pás je nesmírně důležitý. Ve zmíněném japonském městě je velitelství sedmé flotily USA, která obhospodařuje americký mír v této oblasti. Sedmá flotila, to je 60 – 70 lodí, tou nejdůležitější je letadlová loď George Washington na nukleární pohon, tři jaderné ponorky, 40 tisíc vojáků, 300 letadel. Hlídá i Malacký průliv, kudy je dopravována většina ropy z Blízkého východu do Číny a Japonska.

Největší americká zámořská investice je dnes na ostrově Guam. Odtud létali Američané při bombardování Vietnamu, dneska tu základnu přestavují. Podle dostupných údajů je to skladiště asi 100 tisíc bomb, včetně jaderných. Nepotopitelná letadlová lod, nedaleko Číny. Od února 2013 létají k ostrovu Guam čas od času ruské strategické bombardéry. Proletí kolem ostrova, nechají se vyfotografovat a zase se vrátí domů. V tomto světě, který rozhodně není nejlepší z možných světů, žádné nepotopitelné letadlové lodi neexistují.

Ze všeho, co bylo řečeno, lze odvodit řadu závěrů, z nichž čtyři se zdají být nejvýznamnější. Ten první zní: atlantický a čínský člověk jsou rozdílní, částečně odlišní. To ale vůbec neznamená, že jeden je lepší a druhý horší.

Druhý závěr: ony dva pásy hedvábné stezky mají v sobě jak konstruktivní kooperativní potenciál, tak i konfliktní kapacitu. Kooperativní potenciál může charakterizovat investiční politika Číny. V polovině minulého roku vyšel ve Foreign Affairs zajímavý článek Davida Shamburgha z George Washington University o měkké moci ČLR. I když to nebyl článek stranící Pekingu, obsahoval pozoruhodné porovnání současných čínských investic v zahraničí s Marshallovým plánem: 101 miliard dolarů v rámci Marshallova plánu, 1,41 bilionu v rámci čínských projektů. Když dnes někdo říká, že se čínská ekonomika propadá, tak podle prvních zveřejněných údajů loňský přebytek čínského zahraničního obchodu byl 562 miliard dolarů. Současné čínské rezervy činí 3,4 bilionu dolarů. Bez Hongkongu. Hongkong – to je dalších přibližně 350 miliard (Tchaj-wan představuje téměř 430 miliard dolarů rezerv). To znamená, že prostředky na investice jsou.

Konfliktní prvek může být ale obsažen i v ekonomické spolupráci, protože nikdo není tak velký jako Čína. Určitá asymetrie v obchodním propojování vždycky bude. Co je ale třeba si pamatovat z čínské politické filozofie a z čínské současné zahraniční politiky: čínská zahraniční politika není a nebyla mesianistická. Západ nejméně třikrát vysílal velké mise do světa. Napřed kolonizovat a změnit všechny na křesťany, potom přišla sovětská vize univerzálního modelu socialismu, dnes by si měli všichni obléci jednotnou uniformu americké demokracie. Tento prvek v čínské zahraniční politice chybí, což je pravděpodobně spojeno i s faktem, že čínská tradice je v jiném prostředí nenapodobitelná, nelze ji přímo provázat na politiku.

Třetí poznámka: Wang I, čínský ministr zahraničních věcí, loni prohlásil, že novou hedvábnou stezku nelze vnímat jako sólo; je to symfonie. Musí hrát celý orchestr. V Česku převládá poněkud mylné vnímání nové hedvábné cesty jako nějaké stezky, po které putuje zboží. Jako kdysi porcelán, hedvábí, koření. Kromě toho, že nová hedvábná stezka není linka, ale soubor zatím nedokreslených linií, je to síť šňůrek, na které se musí jako korálky navlékat projekty. To je něco víc než pouze dovážet zboží. Chce-li se někdo uchytit na nové hedvábné stezce, musí se držet projektů, ne dopravy zboží. Když Čína začala stavět rychlodráhu mezi Srbskem a Maďarskem, pak tato rychlodráha naplní svůj skutečný smysl tehdy, když povede přes Bratislavu a Prahu do Hamburgu. Netřeba jen vymýšlet nové věci – je též nutné připojovat se, sdružovat sílu.

Poslední, čtvrtý závěr: prezident Si Ťin-pching několikrát prohlásil, že nová hedvábná stezka je win-win strategy, tedy hra, v níž vyhrávají všechny strany, které se hry účastní. Ona výhra by ale neměla být chápána jenom jako zvýšení životní úrovně. Je to provazování globální civilizace, je to prohlubování vzájemné závislosti – což je jediná možná základna bezpečnosti. Řečeno jinak, nová hedvábná stezka by měla být příspěvkem k budování infrastruktury míru pro 21. století.

Předneseno na semináři "Nová hedvábná stezka a Česká republika" 19. ledna 2016 v Senátu Parlamentu ČR

24 komentářů :

  1. Proč nemají sionisti šikmé oči, tohle není fér!! Nemá jim tam kdo škodit. Stačil by Kalousek a Špidlas na nějakém ministerstvu v Číně a trochu je zadlužit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když mohou být sionisty černoši, proč ne žlutí. Když si mohou Japonky operativně oči rovnat, je jistě i opačná cesta.

      Vymazat
  2. To byl velmi zajimavy clanek ! Dekuji pane Krejci !
    Kudy to asi povede, ta nova severni cesta do Evropy ?
    nick honolulu

    OdpovědětVymazat
  3. Taky děkuji, Děda.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky děkuji.
      Zajímalo by mne, co utkvělo v hlavách "našich" poslanců.
      Pavel p

      Vymazat
  4. Přidal bych to známe rčení,pomůž si a Bůh ti pomůže také.Tady bych to použil také,pomůž si a Čína ti pomůže také.Co je zřejmé,nevnucují to armádou,jak USA a to může sehrát důležitou roli.Proto je nutné sjednávat s Čínou výměnný obchod,na čistý dovoz bychom si museli vydělat jinde,co je v Evropě problém.Jen mě napadá jen povzdech,náš stát už nerozhoduje o ničem,stát toho moc nevlastní a jen čeká,jestli mu cizí majitelé přihodí něco na daních,

    OdpovědětVymazat
  5. Zajímalo by mě, jak se chce nová hedvábná stezka vypořádat s islámským valem, který tak usilovně nyní buduje nejmocnější vojenské uskupení světa? Q.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zapomněl jsem poděkovat panu Krejčímu za tento obšírný rozbor. Q.

      Vymazat
    2. To vypořádávání už probíhá a věřte, že proběhne úspěšně.

      Vymazat
  6. Velmi dobré. To si uložím.

    OdpovědětVymazat
  7. Jo mohla by pomocí k uklidnění v regionu kudy povede a zemím bývalého sovětského Ruska ve snadnějším obchodu se světem.Že to bude i konfliktní,podle reakce RF,je nabiledni.Ono obejiti"mírotvůrce",který přes své území nedovoloval přepravu zboží,diktoval ceny a myslel si ...no,snad ta Hlava Kremlu přijde k rozumu.Zatím cesta Viking-Hedvabná stezka do Číny běží.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pro A 11:46
      Bože, co to plácáte ?!!
      Pavel p

      Vymazat
  8. Článek se mi moc líbil, je vidět, že pan Krejčí na své cestě do Číny nezahálel. Opravdu, obdivuhodné množství informací. Jenom bych se rád zastavil u závěru článku:
    „Je to provazování globální civilizace, je to prohlubování vzájemné závislosti – což je jediná možná základna bezpečnosti.“
    Podle mého, se setkáváme s negativními dopady, ztráty nezávislosti a myslím, že přicházíme k názoru, že se nelze zbavovat své soběstačnosti a nezávislosti. Spolupracovat s ostatními, jako rovný s rovným, lze jen tehdy, když na něm nejsme zcela závislí. Teze o vzájemné provázanosti, straní velkým a silným státům. Státy naší velikosti, by k tomu měly přistupovat dost opatrně. Nejlépe, se zapojit společně, jako V4. P.K.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mám dojem, že Rusko vedené státníkem Putinem si je toho dobře vědomo a proto probíhá sbližování Ruska a Číny, které dodává jistý optimismus jako protiváhu pesimismu z mocenských ambicí buranských USA, které iniciují a podporují agresivní migrantsko-muslimskou okupační tsunami. Ta by se bez USA vůbec nekonala.

      Vymazat
    2. 15:11 - Spolupráci rovného s rovným nabízí Putin. Obama zase nabízí spolupráci s kroucením rukou.

      Vymazat
    3. Anonymní5. února 2016 19:09
      Máte pravdu, že americká snaha vládnout světu, spojuje Rusko s Čínou do jednoho šiku. Ale pro Rusko by byl přirozenější, šik s Evropou. Čína s tou Hedvábnou stezkou, totiž konkuruje ruskému projektu Euroasijské hospodářské unie. A Rusku se příliš nelíbí přítomnost Číny ve střední Asii.
      Také pro Evropu, by byl svazek s Ruskem nejvýhodnější. Ale veškeré řádění Ameriky, se právě tomu snaží zabránit. Dá se říci, že americká politika je protiruská a protievropská. P.K.

      Vymazat
    4. Skvostný článek. Vysoká škola politologie světového rozměru.
      Ke spolupráci a bezpečnosti. Je samozřejmě výborné, když jste samostatný, soběstačný, suverénní, nevydíratelný. Leč v takové situaci vás (či další nástupnickou vládu) také mohou napadnout choutky na ostatní - a z projektu vaší vlastní bezpečnosti se stane projekt uchvatitelský, nebezpečný pro okolí. Proto by bylo vhodné, bezpečnější, aby nikdo nebyl úplně suverénní, ale aby všichni byli na sobě vždy nějak závislí (to samozřejmě objektivně jsme kvůli tomu, že obýváme jednu zeměkouli, leč je mnoho pitomců, kteří si toto neráčejí uvědomit). Proto by byla asi vhodná kombinace ekonomické soběstačnosti a bezpečnostní/vojenské závislosti, aby jednotlivé státy (jejich obyvatelé) měli ve svojich rukou svůj ekonomicko-sociální rozvoj, ale ve vojenské oblasti aby nikdo nebyl samostatný, ale vždy měl nějaké slabé místo, od něhož by držely klíče ostatní státy, a on by zase s jinými státy měl v rukou slabiny jiných států.
      KR

      Vymazat
    5. „Proto by bylo vhodné, bezpečnější, aby nikdo nebyl úplně suverénní, ale aby všichni byli na sobě vždy nějak závislí (to samozřejmě objektivně jsme kvůli tomu, že obýváme jednu zeměkouli, leč je mnoho pitomců, kteří si toto neráčejí uvědomit).“
      To co popisujete, je historií ověřené vyvažování sil, mezi mocnostmi. Země naší velikosti a „síly“, je v této hře pouze objektem. Z tohoto důvodu je i zbytek Vaší úvahy mimo mísu.
      Náš vztah k uvažované Číně, nebo jiné velmoci, je asymetrický. V žádném případě nehrozí, že bychom je napadnuli, nebo že bychom dosáhnuli, aby byly na nás závislé. Ale reálně hrozí, že my se dostaneme do plné závislosti.
      A současný stav, kdy jsme předali část své suverenity EU, nám snad ukazuje jasně, jak je pro nás nebezpečné se jí zbavovat. Je natolik samozřejmé, že nemůžeme žít zcela odděleně od ostatního světa, že mě ani nenapadlo to připomínat. Jen jsem chtěl upozornit, že to “prohlubování vzájemné závislosti“ mezi obrem a trpaslíkem může snadno skončit pohlcením trpaslíka. P.K.

      Vymazat
    6. Obávám se, že právě Vaše (0:54) myšlení je mimo mísu, postrádá pochopení toho, co jsem napsal, podsouváte mi něco, co jsem nenapsal a co si Vy vymýšlíte, a postrádá i logiku bezpečnosti.
      V okamžiku, kdy každý je ostatními vydíratelný, tak nemůže ani velikán pohltit trpaslíka, pokud si to trpaslík nebude přát. Pokud někdo nevyužije svoji možnost vydíracího trumfu, tak se pak nemůže divit, že bude případně pohlcen. Naopak Vaše představa, že bezpečí zajišťuje jen suverenita a nevydíratelnost, je chorá. V tom okamžiku hrozí nebezpečí, že v pocitu nedotknutelnosti zaútočíte na někoho v okolí. Právě hrozba vzájemného jaderného zničení drží jaderné velmoci na řetězu. Proto jsou zde snahy některých z nich porušit smlouvy o protiraketové obraně a vytvořit si dostatečnou obranu a tak i podmínky pro útok, když odvetný úder zadržíte.
      Váš poukaz na odevzdání části suverenity do EU je sice pravdivý, leč mimo mísu, a dokládá nepochopení principu. Státy EU sice odevzdaly vedení EU kus suverenity, ale nezískaly vúči němu žádný vydírací nástroj, aby je držely u huby, takže rozložení sil je jednostranné.
      Smyslem bezpečnosti je právě oboustranná, resp. vícestranná závislost. Není to žádné novum, obdobná zásada platí např. pro zámky a klíče od klenotnice s českými korunovačními klenoty - každý ze sedmi zámků má svůj klíč, každý klíč drží někdo jiný. Chce-li někdo dovnitř, musí se domluvit s ostatními šesti. Naopak Vaše představa suverenity by se dala přirovnat k jednomu zámku s více klíči - kdokoli z držitelů klíče by mohl suverenně dovnitř bez ohledu, zda ostatní souhlasí. Domnívám se, že české korunovační klenoty jsou bezpečnější za dveřmi se sedmi různými zámky se sedmi různými klíči u sedmi různých lidí, než za dveřmi s jedním zámkem se sedmi stejnými klíči u sedmi různých lidí.
      A podobné to je s bezpečností všech obyvatel zeměkoule. Nemám pocit jitoty v okamžiku, když si někdo suverénní namýšlí, že je nedotknutelný a že je tudíž vyvolený a má právo rozhodovat o ostatních.
      V systému evropské či světové kolektivní bezpečnosti jde jen o to, nalézt pro každou zem ten "klíč", který bude držet, aby nikdo jiný si nemohl vyskakovat. Třeba by někdo mohl držet kupř. navigační systém, další třeba síť všech radarů, jiný by byl monopolním výrobcem tanků, další raket atd. Každý musí být vůči ostatním v bezpečí a nikdo nesmí být vůči ostatním nebezpečný.
      KR

      Vymazat
    7. Sice mi stále vyčítáte, že jsem mimo mísu, ale současně nechtěně potvrzujete, to co uvádím. To je, že mechanismus vzájemné závislosti, lze uplatňovat mezi podobně silnými státy (např. velmocemi), které mají vzájemnou schopnost „partnera“ napadnout.
      Nikdy nemůže prakticky fungovat, ve vztahu mezi mocností a trpaslíky. Velmoc totiž nikdy nedá trpaslíkům do rukou nástroje ke svému ovládání, nebo zásadnějšímu omezování.
      Viz Vaše příklady:
      „Státy EU sice odevzdaly vedení EU kus suverenity, ale nezískaly vúči němu žádný vydírací nástroj“
      Ano, mocnost EU, nedala státům (trpaslíkům) nástroje k jejímu ovládání.
      „Právě hrozba vzájemného jaderného zničení drží jaderné velmoci na řetězu.“
      Ano, příklad vztahu mezi mocnostmi, nikoliv mezi mocností a trpaslíky.

      Ze zámky se zdržovat nebudu, ale to co je pod tím, je opět jenom utopie, neboť velmoc nikdy nedá trpaslíkům do rukou nástroje ke svému ovládání, nebo zásadnějšímu omezování.
      Proto trpaslík musí být moc opatrný , když mu mocnost nabídne Vámi uváděné “prohlubování vzájemné závislosti“. P.K.

      Vymazat
    8. Právě příklad zámků a klíčů je klíčem.
      Příklad oboustranného jaderného zničení jaderných velmocé neplatí jen pro atomovky a velmoci, platí pro každý nástroj, který dolehne na životní funkce, a platí pro každého, jak velmoc, tak trpaslíka.
      Právě ochota vzdát se části své suverenity a nedotknutelnosti ve prospěch kolektivní bezpečnosti (aby všichni byli navzájem ohrozitelní, vydíratelní a nikdo nebyl neohrozitelný, nevydíratelný) je testem, jak to s bezpečností a mírem myslíte, zda chcete bezpečnost všech nebo jen svoji. Chcete-li si udržet neohrozitelnost, tak jste potenciální zdroj nebezpečí, žádná smlouva či dohoda s vámi nemá smysl, neboť není vynutitelná.
      Zdá se, že jste nic nepochopil z principů praktického dosažení a zajištění míru. Nestačí totiž žádná úžasná morální předsevzetí a krásná slova, ale tvrdé mechanismy, překážky, závislosti. Vzdát se vlastní neohrozitelnosti je obrovský mravní počin, kterým jesně prokazujete svoji vůli neohrožovat jiné. To je daleko více, než celé knihy o pravdě a lásce.
      Ano, trpaslík musí být obezřetný, ale i velmoc musí být obezřetná, každý. V prosíťovaném světě je třeba rozdistribuovat jejich kritické body: někdo má banky, jiný tanky, další může mít své místo na slunci díky vzácné surovině atd.
      Hlupáci vidí cíl v bezpočtu jednotlivých suverénních po zuby ozbrojených doupat soupeřících mezi sebou a balamutících lidi neoliberálními žvásty, moudří svoji bezpečnost sdílejí. O tom byla i Oskarova přednáška, nic jste nepochpil z rozdílů evropské individualistické a čínské kolektivistické společnosti, které vyrostly z přírodních daností, s nimiž se potýkaly dávné společnosti. Od těch dob obě společnosti dospěly na úroveň, kdy už nemusí brát ohled na bezprostřední omezující přírodní podmínky, umějí se s nimi vyrovnat, ale stojí před globálními výzvami, globálními omezeními kulaté Země. Kdo má blíže k udržitelným řešením v konečném souboru možností? Ten, kdo je praktikuje několik tisíciletí, nebo ten, kdo si nechápe, že expandovat na omezeném prostoru věčně nelze?
      Přečtěte si Oskarovu přednášku ještě jednou a pokuste se začít myslet, vykročit za svá dosavadní paradigmata.
      KR

      Vymazat
    9. „ …pokuste se začít myslet, vykročit za svá dosavadní paradigmata.“
      Obhajuji v této diskuzi, jediné paradigma: velmoc nikdy nedá trpaslíkům do rukou nástroje ke svému ovládání, nebo zásadnějšímu omezování. Dobrovolně nikoliv, pouze, případně, jako poražená jinou, mocností, která si tím zajistí svou budoucí bezpečnost. Ale tato vítězná mocnost, v zájmu celosvětového míru, trpaslíkům nikdy nástroje ke svému ovládání nedá.
      Ne, že bych netoužil po takovém všestranně zajištěném světě, ale to je svět andělů. V našem světě, to však je utopie. Vámi hlásaná cesta, “prohlubování vzájemné závislosti“, hezky zní, ale touženým směrem nevede. Vede jediným směrem – k centrální diktatuře. Zřejmě, jako v Číně, i když Vy, ten jejich systém nazýváte kolektivistický.
      EU, při svém vzniku, hlásala něco podobného, co Vy. Ne že by to nebylo hezké, ale jak dopadla? Dostala se do područí mocnosti, větší, než EU. A tato mocnost, se dobrovolně vzdá, v zájmu celosvětového míru, svého postavení? Uvažujte.
      Doporučuji diskusi ukončit, opakovaně jsme si svoje již řekli. P.K.

      Vymazat
    10. EU není systém více různých zámků a klíčů, takže není postavena na něčem, co bych hlásal. Ve stávající formě EU, její struktuře a vazbách není nic ze zásady vzájemné závislosti, natož z její podoby, kterou jsem popsal hned na začátku (ekonomicko-sociální suverenita, ale závislost (vzájemná vydíratelnost, veto) ve vojenské oblasti).
      Kdyby trpaslíci nebyli dostatečně silní, či nechutní, a nebo nějak využitelní, tak je velmoci již dávno pozřely.
      Velmoci už také nejsou to, co bývaly. Banda šílených sektářů je těžko polapitelná a přitom může velmoci nasadit na krk nůž špinavé atomovky, chemické či biologické zbraně, nebo nejnověji hackerského útoku. Ve věci, zda trpaslíci budou i tajtrdlíci, mají trpaslíci veto v rukou a záleží jen na nich, jak s ním naloží.
      Ad centralismus. Něco jiného je centralismus evropský, resp. severoatlantický, a něco jiného čínský. Něco jiného je vládnout hromadě individuálních (a navíc i individualistických) subjektů a něco jiného vládnout propojenému celku. Viz Oskarova přednáška.
      KR

      Vymazat
  9. Vřele doporučuji pustit si celou přednášku, nemá chybu.
    http://www.nwoo.org/2016/02/03/oskar-krejci-geopolitika-ciny-video/

    OdpovědětVymazat

Reklama