Reklama

.

.

sobota 20. února 2016

To je velká válka kontinentů. Po dvou letech



Alexandr Dugin, filosof, politolog, profesor
přeložil  Pjotr Akopov
20.2.2016   Eurasia 24
Tento rozhovor byl v originálu publikován 20. února 2014, v předvečer protiústavního puče v Kyjevě. Jsou to přesně dva roky, a právě proto stojí za to si jej přečíst. Není jen o Ukrajině a Rusku: v kontextu níže napsaného,l ze nahlížet na celou řadu událostí, které se za uplynulou dobu staly i u nás, namátkou operaci„červená karta pro Zemana“ či obludnou manipulaci s „radikály“ alias maskovanými policisty (kolik takových od roku 1989 bylo?) Alexandr Dugin hovořil s listem Vzgljad.
„Americký scénář na Ukrajině přivede k vládě neonacisty, povede k represím a následovat bude to, že my budeme vtaženi do krvavého nepořádku na našich hranicích,“ řekl novinám Vzgljad (ВЗГЛЯД – Pohled) filosof Alexandr Dugin. Ale čas pracuje pro Rusko – USA ztrácejí svůj globální vliv a možnosti.

Vzgljad: Vývoj z 18. února (2014) je začátkem občanské války na Ukrajině?

A.D.: Ano, na Ukrajině začala občanská válka. USA přešly na radikalizaci vývoje. Směřují k vytvoření nacionalistické, fašistické diktatury. Pokud tato varianta neprojde, začne rozpad Ukrajiny, do kterého bude vtaženo Rusko. V případě prvního scénáře po nás budou chtít ihned stáhnout Černomořskou flotilu, při druhém scénáři uváznem v ukrajinském chaosu. Oba scénáře jsou pro nás negativní, vnucují nám je. Rozřešení bude v blízké době.

Vzgljad: Ale je jistá možnost, že se podaří vyhnout oběma negativním scénářům a situace se vrátí zpět ke křehkému soupeření, které se znovu rozhoří už jen během voleb. Jestli nyní tedy nemluvíme o rozpadu a kolapsu Ukrajiny, je možné navrácení Ukrajiny do svazku s Ruskem, sjednocení dvou částí jednoho celku? Jaká musí být politika Ruska směrem k Ukrajině ve střednědobé perspektivě?

A.D.: Je třeba umístit Ukrajinu do geopolitického kontextu. Existuje nejenom ukrajinská krize, je potřeba sledovat nejen rusko-ukrajinské vztahy a také vztahy trojúhelníku Rusko – Ukrajina – Evropa. To je mnohem složitější model – je to velká válka kontinentů. Počátkem 90. let, když dominovala liberální idea, geopolitika a idea soupeření kontinentů byly vysmívány, ale dnes žádného rozumného analytika nenapadne popírat zákony geopolitiky.

To, co se dnes odehrává na Ukrajině, to je boj jednopolárního světa, představovaného americkou hegemonií, proti Rusku, které ztělesňuje neustále rostoucí vůli k vytváření mnohopolárního světa. Je to boj USA za záchranu světové hegemonie. A vystupují zde stále ti samí lidé: Victoria Nulland (náměstkyně ministra zahraničí USA) a Bernard Henri Lévy (francouzský „filosof“ a občanský aktivista, který vystupoval na Majdanu na začátku února), kteří byli rozněcovateli válek v Lybii, Sýrii, Iráku, Bosně a tak dále. Dnešní boj kontinentů - Eurasie a Atlantiky – probíhá na několika frontách včetně na nejvíce životně důležité ukrajinské. I v Sýrii se řeší stejný problém, do značné míry se řešil i v Libyi – a jestliže v Libyi jsme se nevložili do věci (z toho důvodu, že u moci byl Medveděv), v Sýrii a na Ukrajině ano.

Takže jde o boj, který v jistém smyslu k Ukrajincům nemá žádný vztah, jsou pešci ve hře. V globální geopolitické hře mají velmi malou svobodnou volbu. Amerika bojuje za to, aby její právo nakládat se světem bylo neomezené. Rusko společně s dalšími zeměmi se zasazuje o omezení tohoto práva. Evropa se snaží velmi potichu dostat zpod americké boty, ale je to velmi složitý proces.

Vzgljad: Jak vážné jsou tyto pokusy Evropy? Včetně pohledu na ukrajinskou situaci. Formálně můžeme říci, že Evropa sází na Klička a USA na Jaceňuka, ale to jsou taktické neshody. Má Evropa sílu a rozhodnost vést opravdu svou geopolitickou linii ve světových záležitostech a nebýt rozehrávačem anglosaské elity?

A.D.: Jsou dvě Evropy: atlantická a kontinentální. Jedna je loutkou USA, podmaněným územím, okupovanou zónou a druhá se postupně posouvá směrem k nezávislosti. Ale posouvá se jemně, opatrně, v mezích atlantického partnerství, nečiní ostré kroky, ale přitom se neustále snaží posílit své pozice.

V celé Evropě jsou dvě identity představované dvěma lobby – dominuje proamerické, liberální společenství včetně gay lobby, které zavádí své zákony a evropští vůdci mu jdou často na ruku. Druhá je zastoupená především v konzervativních, vojenských kruzích, ve zpravodajských službách. A samozřejmě ve většině obyvatelstva.

Mínění lidu, jakož i demokracii, odsunuli stranou, neberou je v úvahu. Nakonec, v doslovném významu toho slova, to, co jsme viděli nedávno ve Švýcarsku, kde v referendu odhlasovali omezení migrace – to je demokracie, to je hlas Evropy. To je ta Evropa, která, pokud bude mít právo hlasu, právo reálné demokracie, okamžitě si vybere něco jiného: švýcarské Švýcarsko, německé Německo, evropskou Evropu. Proto demokracie v Evropě je dnes zcela neslučitelná s realizací americké linie. A tak se demokratických principů v Evropě vzdávají – jako v Řecku. Ale Evropa se brání, probíhá boj. Proto na Ukrajině a v dalších otázkách Evropa se snaží jít svou cestou.

To, že jsou američané hegemonističtí teroristé, kteří drží všechny přišlápnuté pod svou botou je dnes zřejmé všem Evropanům. Nyní není možné říct, jak rychle se jim podaří zbavit se amerického jařma, ale dříve nebo později se jim to podaří, to je nevyhnutelné, protože americká dominance se rozpadá.

Vzgljad: Mohou rozpory na Ukrajině urychlit proces osvobození Evropy od amerického vlivu?

A.D.: Zatím ne. Je ještě brzy. Zatím situace v americko-evropských vztazích nedošla tak daleko, je nezbytných ještě pět šest tahů. Ukrajina není konečná ani hlavní etapa této cesty. Jednou z těchto etap – spolu s aférou s odposlechy – je soupeření CIA a německé BND v Řecku. Vede se obrovský boj. A, samozřejmě, v Evropě mají svoji pátou kolonu, svojí „bolotnou“ (pozn. překl.: Na ulici Bolotné v Moskvě se pokusil zrealizovat akci - předchůdce dnešního Majdanu na Ukrajině - ve spolupráci s ruskými liberály velvyslanec USA v Rusku McFaul v roce 2012). A pokud u nás sídlí a šíří špínu na „Doždi“ (pozn. překl.: TV stanice Дождь – Déšť - v Rusku, v letošním roce např. znevažovali oběti v řadách obránců Leningradu za druhé světové války úvahami o tom, jestli nebylo lepší zabránit obětem tím, že by byl Leningrad, dnešní Sankt Peterburg vydán nepříteli bez boje, což vzbudilo v Rusku velké pozdvižení), tak v Evropě taková pátá kolona jednoduše dominuje, všeobecně vládne. Je to stejná americká svoloč, jako Bernard-Henri Lévy (pozn. překl.: francouzský aktivista působící na Majdanu a předtím společně s Nullandovou i na začátku jiných organizovaných státních převratů a revolucí posledních let). Je on opravdu Evropan? Je to prostě placený americký propagandista, který politiku, filozofii i módu falešně podá podle zadaného tématu. Námezdní dělník, který pracuje pro amerického „taťku.“

Přesně tak, jak americko-sorosovská síť, která je rozprostřená u nás, představuje dominantní pořádek ve světě, pracuje pro „knížete tohoto světa.“ Nebezpečnost naší páté kolony není v tom, že jsou silní, oni jsou úplně nicotní, ale v tom, že jsou najatí největším „kmotrem“ současného světa – USA. Proto jsou efektivní, působí, poslouchají je, všechno jim jde od ruky – protože za nimi stojí světová vláda. Stavě se za Ukrajinu, Putin jasně označil to, co prohlašoval už dříve: že je na opačné straně barikády. V boji unipolárního světa proti vícepolárnímu on vystupuje proti americké hegemonii.

Proto nyní, jakmile libovolný komentátor nebo analytik otevře pusu, aby mluvil o Ukrajině, je již zcela jasné, na čí straně je. Tak lidé bojují za jedno nebo druhé družstvo, zde nemůže vyhrát přátelení se, tady je nutné dát branku. Atlantisté všechno budou převracet na svůj způsob, tak jak to stále dělají, přitom formulace se budou zásadně lišit: Když homosexuál pochválí Putina, je to špinavý p… (pozn. překl.: v orig. textu - грязный п..., vytečkované slovo by mohlo být třeba пидор nebo петух, hanlivé výrazy pro jedince této sexuální orientace…) a jestli na něj bude nadávat, bude to respektovaný představitel gay komunity. Jestli někdo řekne, že je nutné omezit migraci Afričanů do Evropy, liberálové ho označí za neonacistu, a když francouzský komik Dieudonné (pozn. překl.: sám afrického původu) si udělá žert z nějakého aspektu sionismu, označí ho jako „nemytého negra.“ To je dvojí metr.

Ale není třeba je kritizovat, jsou americké standardy a jsou naše standardy, jedny se od druhých liší. Protože my vidíme pravdu ze svého úhlu pohledu a oni z jejich. Je třeba je chápat, když stále lžou na „Echu Moskvy“ (rozhlasová stanice). Každý, kdo vystupuje proti Janukovičovi v Rusku je příslušníkem americké sítě, má svoji logiku. Je třeba ho jen rozeznat jako vlivového agenta a pak se s ním v klidu bavit. Oni mají právo pracovat pro USA, koneckonců zpravodajskou (ve smyslu agentství) činnost nikdy nelze zcela potlačit. Někdo prostě tak nenávidí naši zem a multipolární svět, že to dělá upřímně. Takže analýza ukrajinské situace nemůže být neutrální, protože tam jsou pouze dvě strany – ne tři, ne deset, ale právě dvě: jejich a naše. Pozice atlantická a pozice euroasijská. Mezi nimi a námi jsou barikády.

Vzgljad: A Rusko se v této válce civilizací snaží o návrat Ukrajiny, rozumí, že bez ní bude neúplné…

A.D.: Chceme posílit euroasijský pól, sjednotit se s (Ukrajinou) blízkou nám ve všech směrech – historicky, nábožensky, kulturně, etnicky, jazykově – součástí našeho společného slovanského, pravoslavného euroasijského světa. Chceme to ne v prostředí bez ovzduší, ve vakuu, ale během probíhajícího boje proti nám. Prostě už proto, že si přejeme toto sjednocení, mluvíce o tom, jdeme proti USA a jejich plánům.

Podívejte se, jak se najednou mění oči Benediktova nebo Latyninové, když jen slyší o sjednocení. V reakci slyšíme řev, ne jejich, jim po tom nic není, to se valí obrovské mlýnské kameny velké války kontinentů, ve které jsou oni jen pěšáci. Tak jako my, mimochodem, jsme děti ruského národa a oni – antiruského. My stojíme na straně jedné civilizace a oni druhé. Ale jestli ti, kteří sedí ve Washingtonu, bojují za svou civilizaci a je to jejich právo, tak za co se bijí jejich služebníci u nás, pátá kolona? A jak to, že beztrestně propagují přímo mezi námi nenávist k nám?

V analýze ukrajinské situace je přítomno celé povodí poznatků o minulém, současném a budoucím. To je ta hranice, kde začíná současná politika, kde jsou definováni přátelé a nepřátelé.

Vzgljad: Dnešní ukrajinská krize je logickým výsledkem celé její postsovětské historie…

A.D.: Ukrajina se nyní nachází ve velmi složité situaci. Nacházela se ve velmi složité situaci i v době „oranžové revoluce“ v roce 2004 a v 90. letech v éře Kučmy. A dokonce i v SSSR, zejména v poválečných letech, na sobě prožívala některé zvláštnosti svého geopolitického umístění. Ukrajina jako národní stát historicky neexistovala – není ukrajinské etnikum, národnost, civilizace. Existuje západní ruské území.

Přitom vlastně západoruská území začínající na pravém břehu Dněpru mají velmi rozdílné historické osudy. Část byla součástí Polska, část spadala pod Rakousko (Habsburskou monarchii), část pod nás a občas se to měnilo. Pokud se týká levobřežní Ukrajiny, její území nemá k západoruským zemím vůbec žádný vztah. Jsou to kozácká území a žádné rozdíly mezi nimi až po Don nejsou, žijí ji tam jedni a titíž lidé, kteří mluví stejným jazykem a nemají nic společného se západoruskou kulturou.

Západoruský kulturní okruh se vždy cítil nezávislý na Polácích, Rakušanech i na Moskalech (pozn. překl.: termín pro ruské obyvatelstvo spadající přímo pod Moskvu).

Ideje vytváření západoruského archetypu, vlastní identity, se sklony k samostatnosti, existovaly vždy. Ale, souhlasíte, že mezi takovými nesmělými pokusy a samostatným státem je významný rozdíl. Jsou i životaschopnější státy, které jsou smířené s tím, že se ocitly uvnitř našeho systému.

Není třeba přeceňovat snahy západních Ukrajinců o svobodu a nezávislost, ony jsou umírněné. Mají na to plné právo, ale od tohoto práva k vytvoření národního státu je velká vzdálenost (pozn. překl.: místo toho se banderovské jádro po posledních událostech snaží zcela převzít centrální vládu celé Ukrajiny). Tím spíš, že státnost Ukrajiny na ně spadla úplně náhodou, v průběhu nejasného vědomí staršího bratra (pozn. překl.: míněn rozpad SSSR a následné období), historicky byla zcela nedůvodná. V tom momentu jsme byli prostě paralyzováni svojí pátou kolonou, nevěděli jsme, co se děje. Jako když člověk opilec přijde o ženu, děti, dům – to samé udělali Gorbačov a Jelcin. A nyní opilecké roky zrádcovství a rozvratu minuly, Rusko vystřízlivělo a uvažuje, co dělat s rodinou, dětmi, bratry, domy a zeměmi, propitými v hospodě.

Ukrajinci obdrželi příliš mnoho. Pro nás je prostor současné Ukrajiny příliš velký – západěnskou enklávu neasimilujeme. Vždy jsme potlačovali banderovce – jednali jsme tvrdě, zúčtovali jsme s nimi a zničili je po válce. Pravda, bolševici ještě dříve se stejně chovali i k Velkorusům – vykořeňovali ruskou identitu. Ve 20. letech to byla zvěrstva tehdy vítězné skupiny z „Echa Moskvy“ (pozn. překl.: zde patrně ironicky naráží na etnicitu lidí, kteří tvoří nynější radiostanici a tehdy tvořili většinu revolučního vedení?) – lze si představit, že se budou (banderovci) mstít svým nepřátelům nyní, pokud se ustaví totalitní diktatura.

V dnešních podmínkách, když na straně západěnců hrají Američané, Ukrajina v dnešních hranicích nemůže být proruskou. Za žádných okolností – i když bude co nejvíce proruský prezident (ačkoliv je to nyní nemožné, odmítla by ho většina obyvatelstva), bude nucen vést si tak jako Kučma nebo Janukovič. To je maximum toho, co můžeme získat (pozn. překl.: zde lze vycítit, že Janukovič až tak vyhraněně proruský nebyl, jak je prezentováno v médiích, pouze byl brán jako realita v daných poměrech a iniciace změn proto ani nebyla v zájmu ruské strany…). Rusku stojí za to uvažovat o tomto: Jestli chceme více proruského (prezidenta), než Kučmu nebo Janukoviče, povedeme si neodpovědně.

Vzgljad: Ale Janukovič se snaží sedět na dvou židlích…

A.D.: Když jsme po otevřeně rusofobním strupy rozežraném (pozn. překl.: doslova изъеденного паршой, narážka na prodělané zdravotní obtíže, způsobené snad otravou, připisovanou oficiálně tehdy Rusku) Juščenkovi obdrželi nekonzistentního, opatrného, vrtkavého partnera jakým je Janukovič, bylo nutné připravit druhý scénář. Nyní podporujeme Janukoviče (pozn. překl.: k 20.2. 2014), ale nemáme strategii. Stejně tak jsme nevytvořili proruskou, euroasijskou síť. Proto podporujeme Janukoviče a on dělá, co je schopen. Ale víc dělat nemůže, nechce, protože on je takový jaký je a kdyby takový nebyl, nikdy by se nestal prezidentem Ukrajiny. Ale Moskva se nikdy strategicky nezabývala Ukrajinou, teprve teď o ni Putin začal skutečně bojovat.

Vzgljad: Poté, co se nám podařilo přesvědčit Janukoviče aby nepřistoupil k asociační dohodě s EU, máme další strategii ve vztahu k Ukrajině? Co máme dělat – snažit se připoutat si Ukrajinu, uvést ji do Celní unie (pozn. překl.: Таможенный союз – ekonomický a potenciálně politický svaz v němž se nyní nachází Rusko, Kazachstán a Bělorusko a zájem o členství projevují další státy), sázet na rozpad, podporovat situaci neustálé konfrontace mezi proevpropskými a proruskými silami?

A.D.:Putin už má dlouhé pracovní zkušenosti s Ukrajinou. V době jeho prvních dvou období na Ukrajině už probíhaly dramatické události a v této situaci si vedl bezchybně. Ale při všech nesporných výhodách má Putin velký nedostatek: Domnívá se, že ideje nemají žádný význam, nevěří v ně, považuje je za (vnější) rámec pro technologické, někdy dokonce tajné operace. Pokud myslíte, že ideje jsou jen forma povídání, pak zákonitě navršíte řadu chyb.

Vzgljad: Ale za posledního půldruhého roku, dva roky, naopak mnohokrát hovořil o významu ideí, smyslu a hodnotách (ruské civilizace) i o ideologickém soupeření a boji…

A.D.: Ano, to je velmi dobrý náznak jeho vývoje. Učí se, roste jako prezident. Ale jestli budeme navracet Ukrajinu tak, jak jsme to dělali do roku 2012, nedosáhneme ničeho. Putin musí radikálně změnit politiku v tomto směru. Pochopit ideu. Ukrajina jako idea.

Vzgljad: Ukrajina jako hlavní idea pro Rusko, potřebujeme učinit sjednocení středem našeho programu…

A.D.: Ano, a to znamená, že sami chápeme náš status jednoho z pólů mnohopolárního světa. Začínáme jednat systematicky. A realizujeme personální politiku podle dvou principů: ideologie a efektivita.

Rusku musí vládnout idealistická patriotická elita (věrchuška, верхушка, pozn. překl.), která bude hledět na Rusko jako na ideu. Za druhé – efektivita. Jestli člověk dostal úkol a zvládl ho – plus, jestli ne, mínus. Ale většina lidí ve vládních úřadech u nás nezvládají, ale přesto dostávají nové úkoly. Je čas skončit s touto závadnou praxí, s touto loajalitou s odpadem, to není po-evropském ani po-ruském způsobu.

Jestli Putin postaví úkol řešit problémy Ukrajiny před efektivní manažery, které odvolá v případě neúspěchu a ocení při úspěchu, tak se tohle vše změní. Už po pár rotacích s všelijakou svoločí, která se bude snažit profitovat a lovit rybky v kalné vodě, se to znovu nestane, protože to bude velmi velká odpovědnost. Zůstanou lidé, kteří jsou připravení, chtějí a mohou se problémem zabývat.

Je třeba hrát o čas. V globálním světě dochází k oslabování americké hegemonie – a čím déle se budeme držet - v jakékoliv poloze, tím větší šance bude řešit vše mírně a klidně. Čas pracuje pro nás.

To co se děje kolem Nullandové, když jedná s EU jako matka s dítětem, je příznakem hysterie. Oni pomalu ztrácejí kontrolu nad světovou ekonomikou, pomalu přichází nová vlna krize. Ve skutečnosti Amerika žije v předvečer svého konce a jako každá říše se snaží prodloužit dobu své existence. Jednání Nullandové je jako jednání rižského OMONu v období konce SSSR, poslední agónie. Odtud pocházejí úniky, zmatenost, nedodržování vlastních slibů. Amerika padá a brzo se zhroutí. Jak brzy – to je složitá úvaha, může to trvat 20 let a může to trvat 2 roky. Ale to, že je řeč o konci americké globální hegemonie, chápou i samotní Američané. A proto žijí podle zásady „ty umři dneska, já zítra.“ Amerika tuhle hru hraje, je připravená utopit kteroukoliv zemi světa, která se jí brání, v krvavé občanské válce.

Vzgljad: Včetně Evropy…

A.D.: Samozřejmě. Zejména proto byla nutná strategie přílivu migrantů a multikulturalismu, aby byla maximálně oslabena evropská společnost - zbavit ji její homogenity (Nota bene!!, pozn. překl.).

Amerika bude exportovat občanskou válku a smrt, jako to dělá v Iráku, Afghanistánu, Libyi, Sýrii. Nyní to začíná v Bosně, potom to přijde do dalších balkánských zemí, možné jsou konflikty v Maďarsku a Rumunsku. Válka všech proti všem. A občanská válka na Ukrajině, to je pro USA způsob jak odložit svůj vlastní kolaps.

Vzgljad: Varianta rozpadu země a občanské války na Ukrajině je pro USA základním nebo nouzovým plánem – v případě, že jsou naprosto přesvědčeni o tom, že se eurointegrace nedaří?

A.D.: I když jsou USA nejsilnější ze všech, jejich vliv slábne. Vydali se na cestu sklouzávání směrem dolů, k pádu ne samotných USA, ale americké hegemonie. Paralelně s tím se bude Evropa stávat samostatným hráčem, hrajícím částečně s Amerikou, částečně s Ruskem. Dnes hrají z 95 procent s Amerikou a z 5 procent s Ruskem. Tento poměr se bude postupně měnit se stejnou rychlostí, s jakou bude opadávat vliv USA. Evropa dojde k normálnímu stavu: 50 procent s USA, 50 procent s Ruskem.

Pokud Evropa jde tímto směrem - a my stojíme tváří tvář slábnoucí Americe – západní vliv na Ukrajině bude rok od roku slabší. Už nebude narůstat, Evropa nebude přihrávat Americe, ona už tak se snaží méně vměšovat do ukrajinské situace, to se snaží činit jen američtí „kříženci“ (pozn. překl. : podvraťáci, vořeši?) mezi Evropany. Evropa bude z ukrajinských dějin odstraněna.

Otázka nikdy nebyla o vstupu Ukrajiny do EU, to se nikdy nestane. Řeč šla o etapě, smlouvě o asociaci, a to v momentě, kdy Řecko a Maďarsko začaly mluvit o otázce možného vystoupení z EU. Iniciativa zatáhnout Kyjev do EU byla ne-evropská a zrušený podpis využili k tomu, aby zaseli semeno občanského konfliktu.

Takže pokud se Rusko bude držet, dokonce i ne moc šikovně a bez ideje, jestli Putin udrží linii, kterou drží nyní a neudělá krok zpět, tak čím déle se bude držet, tím větší je šance, že Ukrajina se sama od sebe vrátí na naši stranu. To je objektivní. Chtěl bych, abychom jednali věcněji, efektivněji, ale i když jednáme s malou efektivitou, přece jen konáme alespoň něco a v podmínkách oslabování USA nám to dává šance. Ale, samozřejmě, pokud by USA byly v dobré kondici, pokud by vývoj v Evropě nebyl katastrofální, bylo by to nedostatečné. Ale nyní našim protivníkům věci padají z rukou – a my se musíme pouze držet. Pak máme šanci zachránit Ukrajinu i sebe.

Vzgljad: Na co máme sázet na Ukrajině?

A.D.: Na Ukrajině Američané nechtějí demokracii. Jak to? Vždyť oni vždy prosazovali demokracii…? Nyní je kromě Ukrajiny sotva nějaká demokratičtější země na světě, je nepravděpodobné, že někde ještě existuje tolik demokracie (pozn. překl.: k 20.2. 2014). Je toho dosaženo za pomocí dvou pólů: západu a východu Ukrajiny. Pokud by někdo chtěl vnucovat výhradně svojí vůli, druhá strana má všechny nástroje aby ji zastavila a plácla ho přes ruce. Juščenko pracoval v „oranžovém“ duchu čtyři roky a byl s potupou odhozen. Janukovič taky není svobodný – jakmile řekl, že za ním je Moskva, okamžitě dostala jeho legitimita takový úder, že byl nucen odvolat Azarova a mluvit o premiérství Jaceňuka.

Ukrajina vyčerpala demokratické možnosti. Demokracie na Ukrajině dnes pracuje ne jen proti nám, ale i proti Západu. Protože každá demokratická vůle lidu přivede znovu k vítězství Janukoviče. A snahy o přepočítávání hlasů opět povedou ke konfrontaci. Demokracie není východisko pro nikoho – ani pro nás, ani pro Západ, protože nikdo s její pomocí nemůže na Ukrajině nijak pokročit dál.

Nyní je hlavním problémem na Ukrajině údajně to, že člověk USA je Jaceňuk a Evropy – Kličko a co dělat s Tjagnibokem a Pravým sektorem Američané nevědí. Tak to není, oni velmi dobře vědí, co s nimi dělat. Protože hlavní intrika ukrajinské situace spočívá v tom, že Američané nadále nemohou využívat ve svých geopolitických plánech demokracii. Demokracie se stává nepřítelem USA. Demokracie jin nevyhovuje v Evropě, protože když se podíváme na demokratické rozhodování Francouzů, tak bude zaměřené proti zákonu o homosexuálních sňatcích a Skotsko vystoupí ze svazku Velké Británie.

Takže si myslím, že Američané mají velmi odlišný plán pro Ukrajinu. Ekonomicky ji nepotřebují, Evropa se jí také nechystá přijmout. Odpověď je jen jedna: Američané chtějí ustavit na Ukrajině nacionalistickou, nacistickou diktaturu (pozn. překl.: jasnozřivě řečeno pár dní předem…). Proto je hlavní postava Tjagnibok - a Jaceňuk, to je jen krytí. Nacionalismus je jediný způsob jak mobilizovat západní Ukrajinu do ostré politiky. Odepsat demokracii a pod egidou ukrajinského protiruského neonacismu mohou dosáhnout silové kontroly nad východem a Krymem. V duchu Saakašviliho – propracovali to v Gruzii a na Ukrajině už mohou jednat a vyhnout se neúspěchu z Jižní Osetie v roce 2008.

Vzgljad: To je krvavý scénář…

A.D.: Zatím ještě ne. Příchod neonacistů k moci v Kyjevě vytvoří předpoklady pro tvrdý nacionalistický režim. Který bude ihned požadovat stažení Černomořské flotily ze Sevastopolu a zrušení všech rozhodnutí východních oblastí zaměřených proti nové vládě, začnou tvrdá represivní opatření. V tom momentu přijdou Američané, kteří řeknou Rusku přibližně to, co jsme jim řekli, když jsme vstoupili v roce 1979 do Afghanistánu: oni nás pozvali. Tehdy nám tvrdili, že naše pozvání je falešné, protože nás pozvali komunisti a teď jim budeme zase mi říkat, že mají falešné pozvání, protože je pozvali neonacisti. Ale je to otázka síly – jestli Američané vstoupí na Ukrajinu, mohou nás postavit před ultimátum stažení Černomořské flotily, vyhrožujíce jadernou válkou.

Na to spoléhají na Ukrajině, protože všechno ostatní tam už i tak mají, nic dalšího demokratickým způsobem se tam už neprosadí. Demokratické hlasování ustaví znovu ten samý obrázek a dále se bude postupně zvyšovat sebeuvědomění východu, který se bude vzdalovat západu Ukrajiny, bude se tvořit ideologie východní Ukrajiny. K tomu bude docházet nevyhnutelně jako reakce na to, co se děje v zemi nyní – Ukrajinci jen potřebují čas, aby k tomu došli.

Takže Američané se zkrátka rozhodli předat moc neonacistickému vedení – právě tohle jim umožní řešit své bezprostřední problémy – i když jen dočasně a za strašnou cenu. Ale oni jsou pragmatici, přemýšlejí dva tři tahy dopředu. Přepadnou Afghánistán a nepřemýšlejí o tom, co bude za 10 let.

Vzgljad: Stěží Evropa, nemluvě o Rusku, budou klidně sledovat americkou hru na Ukrajině…

A.D.: Evropa se bude divit, když proamerické síly typu Lévy budou tleskat Tjagnibokovi a říkat, že to už není tamten Tjagnibok. Už mají své precedenty, když se krajně pravicoví politici dostali do parlamentu – stali se zcela přijatelnými figurami jako Gianfranco Fini, který jel do Izraele, poprosil o odpuštění a stal se vicepremiérem. A to se stalo v Itálii, kde působilo velmi silné antifašistické hnutí. Mají zkušenosti s ochočováním a kupováním nacionalistů, kteří se stávají užitečnými idioty Západu.

Tjagnibok byl vybrán pro takovou roli. Proto Západ nepotřebuje, aby se opozice domluvila s vládou, oni nic nepotřebují ani od Janukoviče, ani od Jaceňuka a Klička, kteří působí navenek jen jako zástěrka. Reálně USA mohou spustit jenom scénář radikálního ukrajinského nacionalismu. Bleskovou operaci na prosazení nedemokratických diktátorských zákonů, které pak budou postupně změkčovat nebo rušit, ale dílo už bude dokonané – flotila (Černomořská, pozn. překl.) bude vyvedena a bude vytvořen jednotný nacionální stát.

Nějaký čas poté začne občanská válka. Začne za velmi nevýhodných počátečních podmínek pro nás. Bude se mobilizovat Krym, na kterém se už nacházejí ozbrojené tatarské skupiny, které budou společně s ukrajinskými nacionalisty zabíjet Rusy. Západoukrajinské neonacistické brigády zahájí důsledné čistky na východní Ukrajině – tam je obyvatelstvo dostatečně ukolébané, až si uvědomí, co se děje, už může být promeškán kriticky důležitý okamžik. To znamená, že Američané podpoří neonacisty, a pak řeknou, že u toho nebyli, že všechno konají sami Ukrajinci.

Rusko v lepším případě bude moci uzavřít ventil, ztratíme čas a vliv na proces a pak, vtaženi do krvavého boje, velmi silně prohrajeme v očích Evropy. Amerika na to řekne Evropanům, že Rusové se opět vrátili ke svému imperialismu a neomezí se jen na východní Ukrajinu, ale půjdou směrem na Polsko a ovládnout Rumunsko… Evropa bude opět důsledně podřízena USA a tím USA zase na nějakou dobu odloží svůj konec. To je jejich scénář. Přivést k vládě neonacisty, rozpoutat represe a sledovat, jak my budeme vtaženi do krvavých nepokojů na našich hranicích. Co máme dělat? Pochopit o čem je řeč. Na prvním místě vědět, že jejich úkoly týkající se Ukrajiny nejsou konstruktivní, ale destruktivní. Jsme zvyklí myslet si, že protivník má nějaký konstruktivní scénář – v tomto případě to tak není, celý scénář vede k tomu, aby o dva tři tahy prodloužili svoji agónii, pro Ukrajinu, Evropu a nás k ničemu (pozitivnímu) nevede. Nedokážeme si představit, jak špatné jsou úmysly Ameriky, připustit si, že uvažují v kategoriích „dneska umřeš ty, zítra já.“

Vzgljad: No, jejich chování na širším Středním východě v posledních letech to potvrzuje: oni vůbec nepočítají s důsledky toho, co dělali v Iráku a Afghánistánu...

A.D.: Neví, co dělat ani s Afghánistánem, ani s Irákem. Šíitský Irák ovládne Írán a pak proti nim budou USA využívat wahábity, Al-Kaidu a Kurdy. To je nekonečný krvavý chaos. Do takového chaosu chtějí zatáhnout i Ukrajinu. Musíme tomu porozumět. Není třeba spěchat. Čím déle se bude situace na Ukrajině protahovat, tím lépe pro nás. Jsou situace, například Karabach nebo Podněstří, kdy jakékoliv řešení (zasahování) bude horší, než žádné.

Současně můžeme hrát o náskok: když víme, že Američané využívají Tjagniboka, trochu využít téma fašistické hrozby na Ukrajině (do určité míry už tak činíme) a přispívat k preventivní organizaci východu a Krymu, aby se stali samostatnými kartami ve hře. A když západěnci řeknou, že to tak není, poukážeme na administrativu ve Lvově a pak by měl východ odpovědět, že přebírá správu v Charkově a v Oděse.

Nyní potřebujeme posílit Janukoviče. Tento ukrajinský děs bude ještě přetrvávat, nemůže se nijak vyřešit, nemá žádné řešení, tak nechť ať zatím trvá.

Teď si nemůžeme vzít celou Ukrajinu – jestli se o to pokusíme, všechno ztratíme. Nekonečně trvající krize je pro nás taky nevýhodná, ale potřebujeme čas, abychom se mohli připravit.

Vzgljad: Iniciativa rozdělení musí přijít ze západních oblastí, tj. aby odešel slabší, který prohrál.

A.D.: Neměli bychom vystupovat jako iniciátoři rozdělení Ukrajiny. Měli bychom připravit, vytvořit situaci, kdy dvě části Ukrajiny budou dostatečně rovnovážně zmobilizované. Západ je už dobře mobilizován, ale východ ne. Potřebujeme mobilizaci východu Ukrajiny. Pokud bude východ připraven k oddělení, bude to naše šance na to, aby k takovému rozdělení nikdy nedošlo. Ale pokud východ nebude připraven, západ se ho pokusí pohltit (pozn. překl.: v období po 22.2. 2014 se vyvíjí situace podle všeho tak, že vlivem urychlené akcelerace západní strany a nedostatku času na přípravu východu přesně k tomu dochází …).

Demokratickým způsobem se to už nestalo – za Juščenka vládli západěnci a nic s východem udělat nemohli. Asimilovat ho se jim nepodařilo. To znamená, že demokracie už nepracuje pro zájmy západěnců, ale pro obě strany. Proto přichází scénář Majdanu s proamerickou nacionalistickou diktaturou.

Měli bychom pomoci mobilizaci východu a Krymu na ideologické a strukturální bázi. Poskytnout tam především ideu, v další řadě informační strategii a ve třetí – vše ostatní. Je nutné sestavit projekt „Východní Ukrajina“, který by tam měl být vložen. Ne proto, aby byl realizován rozpad Ukrajiny, ale by byl odvrácen. Protože pokud nebude silný samostatný východ, tento rozpad bude stejně pokračovat, ale ne jen podle našeho scénáře, ale i proti němu.

Kromě toho bychom měli pracovat v enklávách na západě Ukrajiny. Jsou tam dostatečně významné síly, se kterými můžeme spolupracovat. Pravoslavní ve Volyni, zakarpatští Rusíni – velmi mnoho lidí, kteří budou pro nás. My už západ nevrátíme, neovládneme ho, ale pokud oni začnou rozpad Ukrajiny, můžeme jim vytvořit mnoho potíží, nebudou mít tiché uličky ve Lvově. To, co se chystají vytvořit na východě Ukrajiny, by se mělo dít i u nich doma. Nepřevezmou východ, ale přivedou tam střelbu, teror, represe. A my bychom měli být připraveni odpovědět na teror na východě partyzánskou válkou na západě. Musíme mít argumenty – a to nejenom plyn.

Dnes se vytváří situace, kdy vystupováním proti prozápadním silám v našich bývalých republikách protivníci těchto sil jdou cestou co nejmenšího odporu. Západ přichází s modelem nacionalistické strany, jakýmsi liberálním neonacismem a jeho protivníci přicházejí s opačným extrémem a začínají hájit sovětismus. To se děje například v Moldávii. Z jedné strany ostře antirumunský prosovětský moldavismus komunistů a z druhé prorumunský liberál-nacionalismus. Přesně tak i na Ukrajině – liberál-nacionalismus na západě a proti němu lidé s portréty Stalina a rozhovory o velké epoše a sociálních vymoženostech.

U liberál-nacionalistů je koalice plně efektivní: neonacisté dodávají nezbytnou skutečnou energii a liberálové jsou jejich krytí. U samotných liberálů energie není – jsou to menšiny, ve všech významech toho slova, od sexuálních po národnostní, ale když vstoupí do koalice s nacionalisty, „malý národ“ liberálů získává sílu.

Jak odpovídáme? Ideologií pozdněsovětských kreslených filmů - Kocour Leopold a Čeburašky (pozn. překl.: „Чебурашки“ – postavičky zvířátek vymyšlené spisovatelem E. Uspenským v roce 1966, ztvárněné následně v animovaném filmu): „Pojďme žít spolu.“ Jsme nuceni uchýlit se k provozování dobré, stabilní, ale bezvýznamné sovětské nostalgie. Ale to není nástroj, to není politika – s takovou ideologií ani Oděsu, ani Donbas neubráníme. A tím spíš Kyjev. Potřebujeme novou ideologii pro Ukrajinu a pro Rusko a ne slogany o tom, že jsme žili ve velké době, ve které jsme vyslali do kosmu Gagarina. Potřebujeme národní, mobilizující ideologii eurasijství. Je třeba obracet se k něčemu významnému, smysluplnému.

Pjotr Akopov

Zdroj: Vzgljad
Překlad: Pavel Křížek


3 komentáře :

  1. ČLÁNEK JE TU PODRUHÉ ZA JEDEN DEN...?!?!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Opakování je matka moudrosti.

      Vymazat
  2. Tento článek pokud bude 1000x uveřejněn, je to pořád málo.Neznalost panuje.

    OdpovědětVymazat

Reklama