Reklama

.

.

středa 2. března 2016

Mark Curtis - Kosovo: anti-humanitární intervence

Mark Curtis
2. 3. 2016  Kosovo on line
 
Následující text je úplným překladem 6. kapitoly z knihy Web of Deceit: Britain’s Real Role in the World (2003) významného britského novináře Marka Curtise. Autor ve své knize analyzuje britskou zahraniční politiku po roce 1945 a tvrdí, že Velká Británie je „zločinecký stát“, který často porušuje mezinárodní právo a straní mnoha represivním režimům. 



Kapitola o kosovské válce přináší zajímavé vhledy do tehdejší britské politiky a fungování britských médií. A v závěru se autor zamýšlí nad skutečnými důvody intervence NATO v Jugoslávii. K samotnému textu je třeba poznamenat, že se autor v úvodní části mýlí, když považuje za fakt, že jugoslávské síly začaly po začátku bombardování vyhánět kosovské Albánce. To je západní propaganda, která měla ilegální agresi ospravedlnit. A je velkou sprostotou, že tímto způsobem zastánci intervence a milovníci NATO dodnes argumentují. Jasné vysvětlení skutečné příčiny „exodu“ kosovských Albánců poskytl již v roce 2000 Čedomir Prlinčević, srbský historik a předseda židovské obce v Prištině, který byl po skončení války vyhnán UÇK z Kosova (a přesídlil do Izraele). Masový odchod do zahraničí nařídili kosovským Albáncům místní klanoví vůdci a UÇK, aby vznikl dojem, že se Albáncům na Kosovu děje příkoří. Tímto prizmatem je třeba vyjádření západních představitelů číst.)
Titul knihy

Budeme v úderech pokračovat den za dnem, dokud nebude dosaženo našich cílů.
Tony Blair, 12. dubna 1999 [1]

Po amerických a britských útocích proti Iráku v prosinci 1998 následovaly týdny bombardování během tajné eskalace této války v „bezletových zónách“ na severu a jihu Iráku. Poté Británie vstoupila do další války. V březnu 1999 začaly síly NATO, především americké a britské, letecky bombardovat Jugoslávii a Kosovo. Bombardování trvalo jedenáct týdnů a skončilo v červnu. Způsobilo masivní škody nejen jugoslávským vojenským silám, ale také civilní infrastruktuře země. Oficiálním důvodem války proti Jugoslávii bylo „omezit Miloševićovu schopnost vést válku proti nevinnému civilnímu obyvatelstvu“ na Kosovu a „zabránit hrozící humanitární katastrofě,“ jak vysvětlil Tony Blair. [2]

Válka proti Miloševićově Jugoslávii byla předmětem rozsáhlé debaty v politickém mainstreamu, jelikož vláda tuto válku pojímala jako vojenskou akci nového druhu, jež se podniká kvůli obraně humanitárních hodnot. Liberální tisk, zejména Guardian a Independent, válku naprosto podpořil (ačkoli zpochybňoval použitou taktiku) a propůjčil kritickou váhu argumentaci vlády.

Kosovská válka mi odhalila zvláštní povahu mainstreamové politické kultury v Británii, a jak ochotně se nechává klamat vládní rétorikou ve věci jejích morálních motivů. Podle mého názoru je tvrzení, že tato válka byla vedena na obranu lidských práv tak absurdní, že mu není rovno. Bylo to zřejmé již tehdy, ale dnes to je ještě zřejmější. Tyto důležité události je třeba opětovně přezkoumat nejen proto, že blíže osvětlují britské pohrdání mezinárodním právem a etnickými standardy, ale také protože jeden aspekt kosovské války byl nový: západní vůdci zjistili, že by „humanitarismus“ mohl být úspěšnou záminkou vojenských intervencí a že by to mohla mainstreamová politická kultura spolknout.

Urychlení humanitární katastrofy

Tvrzení, že tato válka byla vedena kvůli humanitárním účelům, spočívá v přesvědčení, že bombardování odvrátilo humanitární katastrofu. Toto tvrzení je iluzorní, neboť je zřejmé, že bombardování NATO nezastavilo, ale spíše urychlilo rozsáhlé „etnické čistky“.

Než bombardování začalo, představitelé NATO tvrdili, že na Kosovu dochází ze strany Miloševićových sil ke „genocidě“. Náměstek ministra zahraničních věcí Geoff Hoon tvrdil, že bylo zabito 10 000 Albánců; americký ministr obrany dokonce tvrdil, že se pohřešuje 100 000 mužů ve vojenském věku. O cifrách v řádu desetitisíců se hovořilo často.

Nicméně rok před bombardováním, jak po válce uvedly zdroje NATO, bylo na Kosovu zabito 2 tisíce lidí a z několika tisíců lidí se stali vnitřní vysídlenci. Memorandum britské vlády, které bylo napsáno po bombardování Severoatlantickou aliancí, uvádí, že v roce 1999 bylo na Kosovu zabito 10 000 lidí, přičemž ministr zahraničních věci Robin Cook potvrdil, že pouze 2 000 z nich zemřeli před bombardováním, což znamená, že čtyřikrát více jich zahynulo po jeho začátku. Mrtví byli na obou stranách konfliktu, jak mezi jugoslávskými silami, které utlačovaly etnické Albánce, tak Kosovskou osvobozeneckou armádou (UÇK). [3]

Masové krveprolévání, ke kterému mělo údajně docházet před bombardováním, bylo pravděpodobně výmyslem NATO. Dokumenty uvolněné německým ministerstvem zahraničí a regionálními správními soudy v SRN – použité k posouzení statusu kosovských utečenců v Německu – poskytují o situaci na Kosovu z doby před bombardováním naprosto odlišný obrázek. Jedna zpráva z února 1999 uvádí, že „ona tak často obávaná humanitární katastrofa, jež hrozila albánskému civilnímu obyvatelstvu, byla odvrácena.“ Ve větších městech „se veřejný život posléze vrátil k normálu.“

K většině zabíjení na Kosovu v době před bombardováním došlo v důsledku bojů mezi jugoslávskými silami a UÇK spíše než na základě „etnického čištění“. Jedna německá zpráva konstatuje přesně měsíc před bombardováním, že:

„Události po únoru a březnu 1998 nesvědčí o existenci perzekučního programu založeném na albánské etnicitě. Opatření podniknutá ozbrojenými silami jsou primárně zaměřena na boj s UÇK a jejími údajnými příznivci a podporovateli.“

Zvláštní vyslanec OSN Jiří Dienstbier řekl, že „před bombardováním Albánci na základě etnického principu vyháněni nebyli. [Byli] oběťmi brutální války mezi jugoslávskou armádou a Kosovskou osvobozeneckou armádou.“

Podle americké diplomatky Normy Brownové, asistentky ředitele kosovské pozorovatelské mise, „žádná humanitární krize [na Kosovu] neexistovala, dokud NATO nezačalo bombardovat… Každý věděl, že humanitární krize by nastala, pokud by NATO začalo bombardovat.“ [4]

Masový exodus uprchlíků nastal až po začátku bombardování. Britská vláda uvedla, že před bombardováním „bylo na Kosovu více než 200 tisíc vnitřně vysídlených osob a že z přibližně 70 tisíc lidí (kosovských Albánců a kosovských Srbů) se stali uprchlíci.“ Jedná se již o velké množství. Je jasné, že situace etnických Albánců před bombardováním byla děsivá, neboť čelili krutým represím a porušování lidských práv ze strany jugoslávských sil a důsledkům války. Avšak brzy poté, co NATO začalo bombardovat, zahájil Milošević kampaň, v rámci které bylo vyhnáno za hranice více než 850 000 Kosovarů*/, hlavně do Albánie a Makedonie. [5]

Jugoslávské síly využily k uskutečnění této děsivé kampaně bombardování NATO. Tato kampaň byla zahájena již 19. března, ale režim své útoky masivně vystupňoval až v souvislosti s bombardováním, které začalo 24. března. Studie Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) si všímá „systematického vyhánění a obrovského nárůstu rabování, zabíjení, znásilňování, únosů a loupení poté, co začala letecká válka NATO 24. března, a že k ‚nejviditelnější změně událostí došlo poté, co NATO zahájilo první letecké údery‘. Studie uvádí, že pozorovatelé OBSE opustili Kosovo 20. března a že jugoslávští vojáci a příslušníci paravojenských skupin, zvláště poté co začala bombardovací kampaň, „chodili od vesnice k vesnici a ve městech z jedné čtvrti do druhé a zastrašovali a vyháněli kosovsko-albánské obyvatelstvo.“ [6]

Generál Naumann, který byl v roce 1999 předsedou Vojenského výboru NATO, řekl pro Channel 4, že humanitární katastrofu „pravděpodobně urychlilo NATO a některé z oněch krutých zločinů rozhodně zapříčinily bomby NATO kvůli [vyvolané] touze po odplatě.“ Je zajímavé, že obžaloba Miloševiće, kterou vznesl haagský tribunál pro válečné zločiny, uvádí dlouhý seznam Miloševićem spáchaných zločinů, přičemž ke všem došlo až po začátku bombardování NATO. [7]

Výbor pro zahraniční záležitosti Dolní sněmovny dospěl ve svém šetření o Kosovu k závěru, že:

„Je pravděpodobné, že bombardování NATO zapříčinilo změnu povahy útoků proti kosovským Albáncům. To, co bylo protipovstaleckou kampaní – jakkoli brutální a kontraproduktivní – se stalo masově organizovanou kampaní zabíjení kosovských Albánců či jejich vyhánění ze země… Stažení pozorovatelů OBSE ve spojení s neschopností Srbů způsobit NATO během bombardovací kampaně ztráty vedlo k zintenzivnění útoků proti kosovským Albáncům.“ [8]

Výbor pro obranu došel ve své zprávě z října 2000 k závěru, že „všechny důkazy naznačují, že plány na zahájení letecké kampaně uspíšily začátek katastrofy.“ Zpráva uvedla, že „strategie sice vedla k tomu, že Milošević nakonec své síly z Kosova stáhl, ale svého cíle, tj. odvrácení humanitární katastrofy, nedosáhla.“

Výbor pro obranu ve své zprávě kritizuje britskou vládu za to, že tvrdila veřejnosti, že humanitární katastrofu je možné odvrátit pouze s pomocí vzdušných sil. Právě v tom spočívala hlavní kritika NATO ze strany politického mainstreamu: že měly být také nasazeny pozemní jednotky, nebo přinejmenším že jejich nasazení nemělo být vyloučeno. Nicméně Výbor pro obranu si neuvědomil, že svým tvrzením, že vláda nedokázala zabránit humanitární katastrofě, vlastně zpochybnil veškeré vládou udávané důvody pro zahájení bombardovací kampaně. [9]

Důkazy rovněž naznačují, že vedoucí představitelé NATO věděli, že Milošević v případě jejich útoku takovou kampaň zahájí, ale přesto pokračovali.

Guardian uvedl 28. dubna, že: „Je známo, že MI6 varovala, že bombardování by urychlilo etnické čistky.“ Pentagonští plánovači sdělili New York Times, že varovali Clintona, že Milošević pravděpodobně zaútočí na Kosovary*/, pokud bude čelit leteckým útokům. Mluvčí Pentagonu Kevin Bacon uvedl, že „nejsme překvapeni tím, co Milošević udělal.“ „Domnívám se, že se jedná o historickou amnézii, pokud někdo říká, že byl touto kampaní překvapen.“ [10]

Mnohem více důkazů pochází z médií. Washington Post uvedl 1. dubna, že několik týdnů před bombardovací kampaní Severoatlantické aliance předpovídal ředitel CIA George Tenet, že jugoslávské síly mohou reagovat urychlením etnických čistek na Kosovu. Sunday Times z 28. března referoval o stanoviscích generála Sheltona, náčelníka sboru náčelníků štábů amerických ozbrojených sil, který poznamenal, že „letecké údery mohou vyprovokovat srbské vojáky k ještě větší řezničině.“ Samotné letecké údery, konstatoval Shelton, „nemohou zabránit srbským silám v popravování Kosovarů.*/“ Zpráva také říká, že „britský velvyslanec v Bělehradu argumentoval podobně v záplavě depeší do Londýna.“ [11]

A skutečně, 27. března, třetího dne bombardování, uvedl velitel NATO generál Wesley Clark, že bylo „zcela předvídatelné“, že se srbský teror a násilí po bombardování NATO zintenzívní. Krátce poté Clark řekl: „Vojenské autority plně předjímaly tento zvrácený přístup, který Milošević zaujme, a rovněž příšernou účinnost se kterou ho realizuje.“ [12]

Během bombardování poskytl ministr zahraničí Robin Cook důkazy britskému Výboru pro zahraniční věci. Cook odmítl uznat, že by akce NATO povzbudily násilnosti, přičemž tvrdil, že etnické čištění již začalo. Ale rovněž uvedl:

„Předjímali jsme tudíž jarní ofenzívu; že bude doprovázena etnickým čištěním; neměli jsme žádné zpravodajské informace, které by naznačovaly, že naloží plné vlaky a bude provozovat deportace pomocí kyvadlové vlakové dopravy z Prištiny k makedonské hranici.“

Cook přinejmenším připouští, že vláda nebyla překvapena Miloševićovými akcemi, ale pouze jejich rozsahem. Dodal, že pokud by NATO nezačalo bombardovat, Miloševićův režim by pravděpodobně jednal stejným způsobem. [13]

Výbor pro zahraniční věci došel k závěru, že „se tudíž zdá, že existovaly dílčí informace, které byly dostupné USA“ a které měly být dostupné Británii, „jež naznačovaly, že se vnitřně vysídlené osoby na Kosovu stanou uprchlíky.“ [14]

Na základě Cookova svědectví a reportáží z tisku se jeví jako velmi pravděpodobné, že vláda věděla, že Milošević takovou kampaň zahájí, když NATO zaútočí. Je-li tomu tak, potom následná bombardovací kampaň byla bezcitným – možná dokonce i zločinným – pohrdáním lidským utrpením.

Je zde také záležitost s „Operací Koňská podkova“. Dva týdny po začátku bombardování uvedlo německé ministerstvo zahraničí, že ví o Miloševićově plánu „etnicky vyčistit“ Kosovo. Představitelé NATO toho využili k ospravedlnění bombardování a uvedli, že k útokům a vyhánění, ke kterému nyní dochází, by došlo stejně. Tento plán získal širokou mediální pozornost. Nicméně to vypadá, že „Operace Koňská podkova“ byla výmysl. Heinz Loquai, penzionovaný německý brigádní generál a dnes konzultant OBSE, tvrdí ve své knize Kosovský konflikt: Cesta k vyhnutelné válce, že německé ministerstvo zahraničí tuto historku převzalo ze zpráv bulharské rozvědky a přetavilo ji v propagandu, a dokonce vymyslelo samotný název „Koňská podkova“. [15]

V tvrzeních vlády, že se NATO snaží zabránit humanitární katastrofě, existuje další masivní díra, jelikož mnoho vojenských stratégů a dalších osob uvedlo, že to není jejich politika. Když bylo zahájeno bombardování, generální tajemník NATO Javier Solana uvedl, že akce NATO jsou „zaměřeny na přerušení násilných útoků páchaných srbskou armádou a speciálními policejními silami a oslabení jejich schopnosti vyvolat další humanitární katastrofu.“ To ale bylo okamžitě rozporováno zdrojem z britského ministerstva obrany, který sdělil, že „letecké údery jsou v této situaci politickou zbraní, ale nezastaví srbské zabíjení Albánců na Kosovu.“ „Neposkytnou vojenské řešení.“ [16]

Tři týdny po začátku bombardování uvedl Wesley Clark, že „nelze zastavit paramilitární vraždění, k němuž dochází na zemi, pomocí letadel.“ O týden později řekl, že operace NATO „nebyla určena k zastavení srbského etnického čištění. Nebyla určena k vedení války proti srbským silám na Kosovu. V žádném případě. Takový záměr nikdy neexistoval. To nebyl ten plán.“… [17]

Generál sir Charles Guthrie, britský vojenský velitel, rovněž sdělil tisku, že „letecký úder NATO pravděpodobně nikdy neměl zastavit zabíjení etnických Albánců na Kosovu srbskými silami.“ Rok po bombardování řekl americký generál Henry H. Shelton: „Věděli jsme, že jednu věc udělat nemůžeme… nemůžeme zastavit ukrutnosti či etnické čistky uplatněním naší vojenské síly.“ [18]

Situace na začátku bombardovací kampaně, jak se zdá, vypadala tak, že NATO pod vedením USA a Británie zahájilo vojenskou akci s vědomím, že vyprovokuje Miloševićovu brutální kampaň etnického čištění. K tomu drsným způsobem došlo, a s nezměrnými důsledky, což poté umožnilo představitelům NATO tvrdit, že jednali s cílem zabránit humanitární katastrofě, kterou vyvolali. Když bylo bombardování v plném proudu, vojenští představitelé veřejně odmítli ospravedlňování této války ze strany politických vůdců s tím, že tato vojenská strategie nemůže zabránit humanitární katastrofě.

Existoval ještě další důvod, proč jít do války: zachovat „důvěryhodnost“ NATO. Blair řekl den před zahájením bombardování, že „nyní odejít by… zničilo důvěryhodnost NATO.“ Robin Cook řekl: „Domnívám se, že důvěryhodnost [NATO] by byla podkopána, pokud bychom v tomto případě nejednali.“ [19]

Představitelé NATO dlouho hledali nové poslání organizace po zhroucení Sovětského svazu. 50. výročí NATO připadlo na 23. - 25. dubna 1999. Když válka zuřila na Kosovu, Blair pronesl v Chicagu projev, ve kterém nastínil některé principy „humanitární intervence“, jež nazval „doktrínou mezinárodního společenství“. Tato řeč byla široce vychvalována, neboť ukazovala, jak jsou naši vůdci oddáni nejvyšším hodnotám, zatímco se síly NATO dopouštěly porušování mezinárodního práva na Kosovu poté, co spustily ilegální válku. Projev byl ve skutečnosti ospravedlňováním této války. Britští a američtí představitelé vždy pronášeli okázalé projevy, když se chystali rozdrtit nepřátele. Projev George Bushe o „novém světovém řádu“ byl například pronesen, aby ospravedlnil útok k „osvobození“ Kuvajtu v roce 1991. V chicagském projevu Blair vysvětlil význam slova „důvěryhodnost“:

„Jedním z důvodů, proč je dnes tak důležité zvítězit v tomto konfliktu, je zajistit, aby se jiní nedopouštěli v budoucnu stejné chyby. To samo bude velkým krokem k zajištění, že příští desetiletí a příští století nebude tak komplikované jako minulost. Pokud NATO selže na Kosovu, příští diktátor – ohrožovaný vojenskou silou – nebude věřit našemu odhodlání tuto hrozbu realizovat.“ [20]

To je děsivé. Jak poukázal Noam Chomsky, Blair si počíná jako mafiánský šéf. Pokud majitel obchodu nezaplatí poplatky za ochranu, vyslaní rabiáti si jednoduše nevezmou peníze, ale zanechají mu trosky, což bude vzkaz pro ostatní. [21] Hlava tohoto zločinného státu zde podle mne vyslala podobný vzkaz těm, kteří ohrožují šéfy světového pořádku.


Mezinárodní právo a válečné zločiny


Tato válka, která byla údajně vedena kvůli obraně humanitárních hodnot, byla provedena za naprostého porušení mezinárodního práva. Robin Cook řekl, že „právní základ našich akcí spočívá v tom, že mezinárodní společenství má právo užít sílu v případě nepřekonatelné humanitární nutnosti.“ Ve skutečnosti je k zahájení vojenské akce zapotřebí zvláštní autorizace Radou bezpečnosti OSN. Tato válka rovněž porušila chartu NATO, jejíž článek 5 uvádí, že síly může být použito pouze při sebeobraně.

Británie také zabránila projednání tohoto případu před Mezinárodním soudním dvorem (International Court of Justice – ICJ). Jugoslávie podala žalobu proti několika členským státům NATO, včetně Británie, k ICJ v dubnu 1999. Britská vláda se rozhodla nezpochybňovat otázku

[legality užití síly] a argumentovala z procedurálního hlediska, že Jugoslávie přijala obligatorní příslušnost soudního dvora příliš pozdě na to, aby se Británie musela s touto žalobou zabývat. Výbor pro zahraniční záležitosti dospěl k závěru, že „rozhodnutí opřít se o právní formalitu, aby se zabránilo Mezinárodnímu soudnímu dvoru rozhodnout o této sporné otázce, nenaznačuje obavu, že rozsudek by nebyl příznivý.“ [22]

NATO se při bombardování provinilo nesčetnými porušeními mezinárodního práva. Na to se dnes (jako tehdy) obyčejně zapomíná, poněvadž jsme se posunuli v obraně civilizačních hodnot k dalším terčům.

Podle organizace Human Rights Watch zemřelo během devadesáti útoků 500 jugoslávských civilistů. Organizace popsala šedesát dva cílů z těchto devadesáti incidentů. V devíti případech z těchto šedesáti dvou byla smrt civilistů „důsledkem útoků na nevojenské cíle, jež Human Rights Watch považuje za nelegitimní“. Tyto cíle zahrnovaly sídlo Radio televizije Srbije (RTS) v Bělehradu, jednu teplárnu a „sedm mostů, které nebyly ani na hlavních dopravních trasách, ani neměly další vojenský význam“. Human Rights Watch došla k závěru, že NATO porušilo mezinárodní humanitární právo, protože:

„Provedlo letecké útoky s použitím kazetových bomb v blízkosti obydlených oblastí; zaútočilo na cíle, které lze z vojenského hlediska těžko obhájit, včetně srbské RTS, tepláren a mostů; nepřijalo adekvátní opatření k varování civilistů před útoky; přijalo nedostatečná opatření k identifikaci přítomnosti civilistů, když útočilo na konvoje a mobilní cíle; a způsobilo rozsáhlé civilní ztráty, protože nepřijalo dostatečná opatření k verifikaci, že na vojenských cílech nejsou shromážděni civilisté.“ [23]

O rok později uvedla Amnesty International ve své zprávě, že „síly NATO porušily válečné právo, což vedlo k nezákonnému zabíjení civilistů“. Bombardování sídla RTS, které si vyžádalo šestnáct mrtvých civilistů, „bylo záměrným útokem na civilní objekt a jako takové představuje válečný zločin.“ „Při různých útocích… síly NATO nezastavily útok, když bylo zjevné, že zasáhly civilisty.“ Nicméně „to nevypadá, že by NATO či jeho členské státy uskutečnily řádné vyšetřování těchto incidentů.“ [24]

Po celou dobu bombardování usilovalo NATO o zavraždění Miloševiće a dalších zvolených vládních představitelů. 22. dubna 1999 zničil letecký útok NATO Miloševićovu rezidenci: čtyři bomby zasáhly obývací pokoj, jídelnu a ložnici. Když byl bývalý představitel Pentagonu Ronald Hatchett dotázán během televizního rozhovoru, zda byl Milošević terčem, odpověděl: „zajisté byl… nelze pochybovat o skutečnosti, že o to šlo, když jsme se pokusili zasáhnout ten dům.“ [25]

Žalobkyně ICTY Carla del Ponteová odmítla akceptovat, že NATO v rámci této kampaně záměrně útočilo na civilisty. Nicméně Amnesty International trvala na svém, že útok na RTS byl válečným zločinem. ICTY odmítl vyšetřovat možné přečiny, protože „právo není dostatečně jasné a je nepravděpodobné, že by vyšetřování dospělo k získání dostatečných důkazů, které by opodstatnily obvinění proti výše či níže postaveným osobám za zvláště odporné zločiny.“ Jinak řečeno, tribunál nepředpokládal, že mu NATO takové důkazy poskytne.

Zpráva ICTY také poznamenává, že pokud byl útok na stanici RTS „ospravedlněn poukazy na její propagandistickou funkci, jeho legalita může být zpochybněna.“ Ale to je přesně to vysvětlení, které poskytlo NATO organizaci Amnesty International. Britští ministři neustále obhajovali útok proti stanici jakožto „legitimního vojenského cíle.“ [26]

Různé skupiny právníků sestavily složky dokumentů proti představitelům NATO. Jedna skupina pod vedením profesora Michaela Mandela poslala tribunálu složku dokumentů obviňujících NATO ze „závažného porušení mezinárodního humanitárního práva“, včetně „svévolného zabíjení“. Sborník hovoří o odhadovaných škodách ve výši 100 miliard dolarů a zničení či vážném poškození desítek mostů, železničních tratí a stanic, hlavních silnic, letišť, včetně civilních letišť, nemocnic a zdravotnických zařízení, televizních vysílačů, středověkých monastýrů a svatostánků, stovek škol, tisíců příbytků a civilních průmyslových a zemědělských podniků. [27]

Odmítnutí tribunálu byť jen prošetřit akce NATO ukazuje, že je ve skutečnosti politickým nástrojem NATO (to jest USA a Británie). Tento tribunál je financován USA a jejich spojenci, kteří rozhodují o jeho personálním složení, a je závislý na jejich informacích a podpoře. Se srovnatelnými zločiny nakládal tribunál naprosto rozdílným způsobem. Např. srbský představitel Milan Martić byl obžalován za dělostřelecký útok tříštivými střelami na vojenské cíle v Záhřebu v roce 1995, zatímco nálet NATO na Niš s tříštivými bombami v květnu 1999 – daleko od jakéhokoliv vojenského cíle – byl naprosto ignorován. Poté, co se Mandel dlouho pokoušel přimět tribunál, aby vyšetřoval NATO za válečné zločiny, to nakonec vzdal, když se stalo zřejmým, že „tento tribunál je podvod.“ [28]

Docházelo k masivnímu bombardování civilní infrastruktury. Human Rights Watch uvádí:
„Byli jsme znepokojeni, že NATO bombardovalo civilní infrastrukturu nikoli proto, že by významnou měrou přispívala k jugoslávskému vojenskému úsilí, ale proto, aby její ničení donutilo srbské civilisty přimět Miloševiće k odchodu z Kosova.“

Takové použití vojenské síly proti civilistům představuje jasné porušení mezinárodního práva. [29]

Dva týdny po začátku kampaně NATO vyzvala skupina jugoslávských nevládních organizací k zastavení bombardování. Uvedly, že „již dva týdny vojensky, politicky a hospodářsky nejmocnější země zabíjejí lidi a ničí vojenská a civilní zařízení.“ Nevládní organizace sdělily, že bojují proti „veškerému válečnému štvaní a nacionalistické politice a za respektování lidských práv, zejména proti útlaku kosovských Albánců,“ přičemž trvají na obnovení autonomie Kosova. „Po celé toto období,“ poznamenaly, „byly srbské a albánské občanské skupiny těmi jedinými, které udržovaly kontakty, a spolupracovaly. Intervence NATO poškodila vše, čeho bylo dosud dosaženo, a rovněž samotnou existenci občanské společnosti v Srbsku.“

Vojin Dimitrijević, ředitel Bělehradského centra pro lidská práva a bývalý místopředseda Výboru pro lidská práva OSN, podobně napsal:

„Letecké údery vymazaly během jediné noci výsledky desetileté tvrdé práce skupin odvážných lidí z nevládních organizací a demokratické opozice, kteří se nesnažili nikoho ‚svrhnout‘, ale rozvíjet instituce občanské společnosti, prosazovat liberální a občanské hodnoty a učit nenásilnému řešení konfliktů… Problém Kosova zůstane nevyřešen a budoucnost demokracie a lidských práv v Srbsku zůstane po mnoho let nejistá.“ [30]

Síly NATO rovněž po sobě zanechaly smrtící dědictví v podobě tisíců nevybuchlých granátů. Human Rights Watch poznamenává, že „použití kazetových bomb vyvolává z hlediska humanitárního práva pochybnosti“ a že zasahují široké okolí, „což představuje vážné a dlouhodobé nebezpečí pro nebojující civilní obyvatelstvo.“ „Vysoká zmetkovost submunice kazetových bomb činí z těchto zbraní efektivní protipěchotní miny, které nerozlišují mezi bojujícími a nebojujícími, vybuchují při kontaktu, a mohou roky po skončení konfliktu někde neporušené ležet, dokud na ně někdo nenarazí.“ Kvůli svému vzhledu „tyto výbušné pozůstatky velmi přitahují děti.“ [31]

Polovina ze všech svržených britských bomb byly kazetové bomby – tedy celkem 531. Bílý dům v tichosti omezil americké používání kazetových bomb po smrti civilistů ve městě Niš dne 7. května, což připsal technické závadě. Ale Británie v jejich používání pokračovala, přičemž tvrdila, že se tato technická závada jejích kazetových bomb netýká. Podle Human Rights Watch bylo v průběhu války zabito těmito bombami 90 až 150 civilistů. [32]

Ministerstvo obrany připouští, že poruchovost 147 bombiček obsažených v jedné kazetové bombě činí 5 procent, ale skutečné číslo může být přinejmenším dvojnásobné. Podle Výboru pro obranu to znamená, že po RAF zůstalo na zemi 4 000 až 10 000 nevybuchlých bombiček. Dalších 151 lidí bylo zabito či zraněno nevybuchlými bombičkami během roku, kdy bombardování skončilo. [33]

NATO hledalo záminku k zahájení kampaně proti Miloševićovi. Při vyjednáváních v Rambouillet u Paříže v březnu 1999 potřebovalo NATO vykreslit Miloševiće jako naprosto neochotného jednat o diplomatickém řešení krize. Jugoslávcům byl proto předložen plán, který nešlo přijmout. Text z Rambouillet, který koncipovalo NATO, požadoval vojenskou okupaci a politickou kontrolu Kosova ze strany NATO a faktickou vojenskou okupaci zbylé části bývalé Jugoslávie podle libosti NATO. Dodatek B uváděl, že „NATO bude mít se svými vozidly, plavidly, letadly a vybavením volný a neomezený pohyb a neomezený přístup na celé území Svazové republiky Jugoslávie, včetně jejího vzdušného prostoru a výsostných vod.“

Bývalý kanadský velvyslanec v Jugoslávii později uvedl, že „trvání na tom, aby síly NATO měly přístup na celé území Jugoslávie… zaručilo srbské odmítnutí.“ Jistý vyšší představitel americké vlády sdělil médiím v Rambouillet, že „jsme záměrně nastavili Srbům laťku příliš vysoko, aby nemohli souhlasit.“ [34]

Výbor pro zahraniční záležitosti dochází k závěru:

„Jedna interpretace z ústního svědectví, které nám bylo poskytnuto představiteli ministerstva zahraničí, uvádí, že se ve skutečnosti nikdy nedomnívali, že Milošević v Rambouillet podepíše, ale že …‚jsme tím procesem museli projít‘, pravděpodobně za účelem prosazení jednoty v rámci mezinárodního společenství ve prospěch vojenské akce, a to tak, že se ukáže, že Milošević nebyl ochoten vyjednávat… Ale bylo to také proto, že pokud by Milošević nemohl být obviňován za zhroucení rozhovorů, použití síly proti němu by šlo obtížně ospravedlnit.“ [35]

Byla zde šance na diplomatické řešení. Srbské národní shromáždění odpovědělo na ultimátum USA a NATO dne 23. března. Odmítlo požadavek na vojenskou okupaci ze strany NATO, nicméně vyzvalo k vyjednáváním, která by vedla „k dosažení politické dohody o Kosovu…, která by zajistila plnou rovnost všech občanů a etnických komunit.“ Tento přijatelný začátek byl ze strany NATO ignorován a média o něm informovala minimálně. [36]

Během války se američtí a britští představitelé snažili ignorovat či odrážet veškeré mírové návrhy, vyjma těch podle jejich podmínek. Například 14. dubna navrhlo Německo šestibodový mírový plán, který byl slučitelný s požadavky „NATO“ vůči Miloševićovi. Tento plán vyzýval ke stažení jugoslávských sil z Kosova společně sÂÂÂÂÂ přerušením bombardování na 24 hodin. Plán byl okamžitě odmítnut ze strany USA a Británie, které trvaly na tom, aby se Milošević stáhl ještě před přerušením bombardování. Tisk uvedl, že „Spojené státy a Británie nejsou ochotny dočasně zastavit bombardování, neboť by mohlo být obtížné ho obnovit.“ [37] Z odmítnutí německého plánu a rovněž ze snah Francie prezentovat další plány bylo zřejmé, že požadavky „NATO“ byly ve skutečnosti požadavky USA, podpořené Británií.

22. dubna prohlásil ruský ministr zahraničí Viktor Černomyrdin po svém jednání s Miloševićem, že Milošević souhlasí s „mezinárodní přítomností na Kosovu pod záštitou OSN“, pokud NATO zastaví bombardování. Milošević zopakoval návrhy Srbského národního shromáždění z 23. března. [38] Tyto diplomatické návrhy byly rovněž ze strany NATO ignorovány a bombardování pokračovalo.

3. června byla mírová dohoda o Kosovu podepsána. USA a NATO opustily své požadavky na úplnou vojenskou okupaci [Jugoslávie] a podstatnou politickou kontrolu nad Kosovem. Formulace z Rambouillet, které byly interpretovány jako výzva k referendu o nezávislosti Kosova, rovněž zmizely. Srbsko souhlasilo s „mezinárodní bezpečnostní přítomností s podstatnou účastí NATO.“ Kosovo mělo být svěřeno pod kontrolu Rady bezpečnosti OSN. Výsledek z 3. června naznačuje, že diplomatické iniciativy bylo možné rozvíjet již 23. března. [39] Tato dohoda, která ukončila bombardovací kampaň, byla v mnoha ohledech pro Jugoslávii lepší, než ta, která byla nabídnuta Miloševićovi v Rambouillet, a také lepší než požadavky NATO během kampaně. Neobsahovala například požadavek, aby NATO mělo právo na průjezd Srbskem.

Co se stalo po skončení bombardovací kampaně s mocnými humanitárními instinkty, které údajně motivovaly Tonyho Blaira, Billa Clintona a další jednat v březnu 1999? Odpověď je jasná. Do konce roku 2000 bylo z Kosova vyhnáno více než 210 000 etnických Srbů, většina z nich během prvních týdnů, když se na základě mírových dohod rozmísťovaly jednotky NATO. Podle britských vládních zdrojů bylo toto číslo třikrát větší, než počet uprchlíků mimo Kosovo před bombardováním, což údajně podnítilo ‚humanitární‘ intervenci NATO. Podle Jana Oberga, norského ředitele Transnational Foundation for Peace, to bylo další „etnické čištění“, procentuálně „největší za balkánských válek“. Kolem tisícovky Srbů a Romů bylo zavražděno či zmizelo od poloviny června 1999 v rámci „etnického čištění“, které prováděla Kosovská osvobozenecká armáda (Ushtria Çlirimtare e Kosovës – UÇK). Tentokrát ale tyto zlořády nevyvolaly žádné výzvy k zabránění humanitární katastrofě ani žádné velkolepé proslovy.

V tomto případě docházelo k masivnímu porušování lidských práv přímo před nosem jednotek NATO. „Bezprostředně po příjezdu NATO na Kosovo tam docházelo k rozsáhlému a systematickému vypalování a rabování domů, které patřily Srbům, Romům a dalším menšinám,“ zaznamenala Human Rights Watch. Uvedla, že „mezinárodní společenství nese částečnou vinu za toto poválečné násilí,“ včetně OSN a NATO, kterým se nepodařilo „od počátku přijmout rozhodná opatření k zastavení nuceného vysídlování a zabíjení.“ Nejvýznamnějším důvodem „je nedostatek politické vůle. Vyšší představitelé NATO a OSN ví, že osoby spjaté s bývalou UÇK… jsou zapojeny do násilí a kriminálních aktivit, ale rozhodli se proti nim nejít.“ Human Rights Watch upozornila, že v této provincii existuje „kultura beztrestnosti“. Trvalo téměř rok, než mezinárodní představitelé, včetně generálního tajemníka NATO lorda Robertsona, „byli ochotni uznat, že tyto útoky proti menšinám na Kosovu byly systematické.“ [40]

V tomto případě nebyla pro obranu lidských práv nutná žádná bombardovací kampaň; s tisícovkami vojáků na místě by stačilo jen a pouze zatýkat – pokud by tedy existoval sebemenší zájem o ochranu lidských práv na Kosovu. Z toho plyne prostý závěr, že obrana lidských práv nikdy nebyla motivem války proti Jugoslávii. Je otřepanou pravdou konstatovat – a zbytek knihy o tom poskytne další důkazy –, že „lidská práva“ jsou příhodnou záminkou, jak se angažovat na podporu politiky, která sleduje jiné cíle.


Motivy domnělé a skutečné


Média sehrála rozhodující roli tím, že přijímala britskou a NATOvskou rétoriku za bernou minci. Tato válka byla líčena jako zápas dobra se zlem, civilizace proti barbarství, a všechny noviny –

vyjma listu Independent on Sunday – zaujaly pro-válečný postoj. Někteří jednotliví novináři se stavěli proti bombardování. Nicméně většina hlavních médií se zase jednou ocitla ve válce spíše jako součást kampaně, než jako nezávislí komentátoři. Představu, že Británie bojuje za lidská práva, téměř nikdo nezpochybňoval, natož aby ji zesměšňoval. Jediným tématem, o kterém se vážně debatovalo, bylo to, zda vysoce morálních cílů, které si předsevzali naši političtí vůdci, může být dosaženo pouze pomocí vzdušných sil, nebo zda jsou zapotřebí také pozemní jednotky.

Philip Hammond, který přednáší o médiích na South Bank University, poznamenává, že „uprchlická krize se stala nejsilnější propagandistickou zbraní NATO, ačkoli měla být logicky považována za zničující obžalobu bombardování. Srbové, kteří po statisících uprchli před bombardováním, byli tudíž zarytě ignorováni britskými novináři, tak jako nestála za zmínku většina případů zabíjení, únosů, bití a mučení kosovských Srbů po válce.“ Po bombardování se novináři všemožně snažili vychvalovat NATO a přehlížet skutečnost, že tam nedošlo k humanitární katastrofě v rozsahu udávaném představiteli NATO, dokud nezačalo bombardování. [41]

Podpora státní politiky dosáhla v případě některých mediálních komentářů šokující úrovně. Polly Toynbeeová z listu Guardian tvrdila, že „nikdo z toho nic neměl, žádný politický zisk pro nějakého vůdce, žádnou slávu, pouze jistotu, že Miloševićovy monstrózní etnické čistky musí být zastaveny.“ Byla to „čestná věc“ a „statečná a pravděpodobně jediná příležitost pro Západ, jak společně vytvořit etičtější zahraniční politiku,“ projevující „čistotu motivů a oproštěnost od sobectví“. [42]

Jonathan Freedland napsal v Guardianu, že to byla „válka vedená snahou o humanitární cíle. Cenou není vítězství v dostihu či bohatství, ale zmaření plánu zbavit jistou zemi jejího lidu.“ Byl to „vznešený cíl“. John Lloyd z listu New Statesman napsal, že se tak ukázalo, že „nejmocnější státy jsou ochotné bojovat za lidská práva.“ [43]

Hugo Young z Guardianu podobně vysvětlil, že „tato akce, ať tak či onak, je humanitárním impulsem.“ „Nebyla to součást geopolitiky studené války. Nebyla tam žádná ropa. Uplatňuje princip, který je nový a pokrokově nádherný: morální imperativ zastavit diktátory, kteří brutálně trestají a vyhlazují národnostní skupiny.“ [44]

Ve skutečnosti psal Young čtyři dny poté, co jeho noviny referovaly o masakru desítek lidí v Liquici ve Východním Timoru. Pachatelem byl náš spojenec a oblíbený příjemce zbraní – Indonésie. Nicméně se zdá, že Guardian ani žádné další noviny hlavního proudu nebyly znepokojeny tímto zjevným příkladem naprosté lhostejnosti k lidským právům, kterou britská vláda projevuje.

Pokud vůbec, tak více kritičtějších komentářů se objevilo v pravicovém tisku než v Guardianu a Independentu. Rok po bombardování se úvodník Spectatoru pozoruhodným způsobem přiblížil k realitě. Psal o válečných zločinech NATO a „jeho kriminálně-teroristické bombardovací kampani“. Uvedl, že NATOvskou „politikou bylo zničení srbské civilní infrastruktury“ a že „záměrné ničení civilních cílů s úmyslem učinit každodenní život obyvatelstva neúnosným je jasným porušením mezinárodního práva, které Clinton a Blair podle svých slov prosazují.“ [45]

Je zajímavé, že rok po válce Guardian poněkud změnil svůj postoj. Během války poskytl britské vládě naprostou ideologickou podporu, když uvedl, že to byl „test naší generace“. Dnes říká, že „krycí označení ‚humanitární intervence‘, které její proponenti poskytli, nebylo samozřejmě celou pravdou. Žádné země nejdou válčit z altruismu.“ Tuto prostou pravdu lze nyní vyslovit, což naprosto podkopává tehdejší stanovisko Guardianu. Přesto se ale drží názoru, že bombardování bylo legitimní. [46]

Úžasnou věcí, které se média snažila – s téměř 100procentní kázní – vyhnout, byly komentáře, zda vláda prostě nemohla mít jiné motivy než čistě humanitární. Jeden komentátor za druhým akceptovali humanitární odůvodnění a názor, že Británie nemá v tomto regionu žádné zájmy, protože „Kosovo nemá ropu“. Když dnes Guardian zjistil, že „žádné země nejdou do války z altruismu“, možná bude schopen o přijatelnějších vysvětleních této bombardovací kampaně proti Jugoslávii popřemýšlet.

Prvním přijatelným vysvětlením je to, které poskytli samotní představitelé NATO: „důvěryhodnost“. Domnívám se, že je zajisté správné, jak bylo uvedeno výše. Na straně médií hlavního proudu však existovala jen malá snaha o vysvětlení smyslu této „důvěryhodnosti“, a proč tak zaostala za udávanými humanitárními motivy.

V té době však existovaly i další zjevné strategické cíle Západu: jako rozšíření NATO na východ a uspořádání východoevropských ekonomik ku prospěchu západního byznysu. Jedná se o komplementární strategie zaměřené k přivedení států bývalého sovětského bloku do sféry vlivu Západu. Rozšíření NATO má zajistit, že se východní Evropa bude v otázkách „bezpečnosti“ spoléhat na Spojené státy a jejich evropské spojence, včetně lukrativních zbrojních nákupů. Jeho rozšíření je považováno v hlavních městech NATO za natolik významnou strategii, že se riskuje vyvolání hněvu Ruska, jelikož jeho bývalý nepřítel svádí bývalé sovětské satelity a posunuje hranice své aliance blíže k Rusku.

Alexander Vershbow, americký velvyslanec při NATO, vysvětluje, že NATO je „aliance 19 demokratických, tržně orientovaných zemí“. Členství v NATO poskytuje novým spojencům „bezpečnost a stabilitu, která je klíčovým faktorem pro podílení se na mnohamiliardové globální ekonomice – kvůli ujištění investorů, že se jedná o stabilní země, které jsou hodny dlouhodobých závazků.“ Tudíž „pokračující rozšiřování NATO je základní součástí alianční strategie sjednocování a stabilizace Evropy.“ [47]

Ekonomiky východní Evropy, předmět obrovského západního „poradenství“ a tlaku po zhroucení sovětské kontroly, byly z valné části uspořádány podle stejné neoliberální ekonomické ideologie, která zdevastovala rozvojový svět: privatizace, deregulace a liberalizace. V mnoha východoevropských zemích stoupla chudoba; naprostá chudoba dnes postihuje 15 až 20 procent obyvatelstva napříč většinou zemí v této oblasti, a v Rumunsku dosahuje 40 procent, jak uvádí Světová banka. [48] Mezi ty, kteří profitovali z restrukturalizace ve východní Evropě, patřila nová podnikatelská a často kriminální třída a také západní byznys, který těžil z příznivějšího investičního prostředí. V rámci této strategie podporoval Západ nejradikálnější ekonomické „reformátory“ a podkopával jak transformované komunistické strany, tak progresivnější alternativy.

Robin Cook uvedl pro list New Statesman krátce po skončení bombardování Jugoslávie, že „našimi klíčovými úkoly [v jihovýchodní Evropě] je především zvýšení obchodní výměny, otevření jejich trhů a pomáhat jim s hospodářským rozvojem [a] posílit integraci do evropských struktur.“ Ministr pro Evropu Keith Vaz podobně poznamenal, že: „Jihovýchodní Evropa … potřebuje přitáhnout investory vytvořením příznivého prostředí pro investice.“ [49]

Základní strategie k „otevření jejich trhů“ se rovněž týká Kosova a Bosny. Hospodářská strategie EU na Balkáně je založena na „zvláštním a náročném smluvním vztahu,“ vysvětluje komisař EU Chris Patten. „Výměnou za pomoc, kterou nabízíme,“ poznamenává Patten, „budou muset tvrdě pracovat na ekonomické reformě, aby vybudovali solidní tržní hospodářství, schopné svobodné a otevřené soutěže s členskými státy.“ Text z Rambouillet uváděl, že „hospodářství Kosova bude fungovat v souladu s principy volného trhu.“ Britská vláda později uvedla, že mezinárodní společenství chtělo vybudovat takové Kosovo, kde „prosperita je založena na svobodném trhu“. Británie a EU se snažily vytvořit z Bosny „jednotný k byznysu přátelský ekonomický prostor“, počítaje v to i zrušení obchodních překážek mezi jednotlivými entitami. [50]

V listopadu 2001 pronesla baronka Symonsová, náměstkyně ministra zahraničí, řeč na Konfederaci britského průmyslu, která cílila na nového jugoslávského prezidenta Koštunicu, jenž byl na své první návštěvě Spojeného království. Řekla, že v roce 1990 byla Jugoslávie nejrychleji rostoucím obchodním a investičním partnerem Británie ve střední a východní Evropě, ale že Milošević všechno zničil. Nicméně dnes je tu opět mnoho obchodních příležitostí. Řekla, že: „Británie může mít i nadále prospěch z rekonstrukce Jugoslávie,“ kterou její vláda nedávno bombardovala. [51]

Je zajisté pravděpodobné, že tento zájem o pevné začlenění jihovýchodní Evropy do bezpečnostní a ekonomické sféry Západu hrál klíčovou roli v britských a NATOvských strategiích zlomit a napomoci odstranění Miloševiće. Režim v Bělehradu byl brutální a represivní. Jugoslávie byla rovněž jednou z nemnoha zemí s transformovanou komunistickou stranou u moci a v zásadě pokračovala v tradiční politice zůstat nezávislou jak na Východě, tak na Západě. Její nezávislá vnitřní politika představovala poslední skutečnou překážku otevřeně formulovaným zájmům Británie, EU a USA ve východní Evropě, které se rovnaly návratu tohoto regionu k jeho historickému postavení – de facto klientskému území Západu.

Poslední otázky se týkají nákladů kosovské války a možných alternativ. Jednou z alternativ mohlo být diplomatické řešení, o jehož nalezení NATO nikdy neprojevilo vážný zájem, což bylo zmíněno výše. Podporovatelé války argumentovali, že Milošević by zahájil kampaň „etnického čištění“ tak či tak, i kdyby NATO nebombardovalo. To nemůžeme vědět, ale je zde šance, že taková kampaň by byla méně devastující, kdyby nebyla prováděna pod příkrovem bombardování. V důsledku bombardování NATO bylo zabito přinejmenším 500 civilistů, a Británie samotná tam zanechala až 10 000 nevybuchlých bombiček z kazetových pum, nemluvě o škodách na infrastruktuře země, dopadu na lidi a snahy občanské společnosti o prosazení mírového řešení tenzí na Balkáně. Je pravda, že se etničtí Albánci mohli po „vítězství“ NATO vrátit na Kosovo, ale jejich návrat byl doprovázen vyháněním etnických Srbů.

A pak zde jsou důsledky toho, že nejmocnější státy světa opět ilegálně používají moc k prosazení své vůle vůči oficiálním nepřátelům. Poučení, které si z takových akcí odnesou diktátoři a možná i vlídnější vlády, nemluvě o teroristických skupinách, spočívá v tom, že když se chcete bránit proti mocným státům světa, raději si opatřete zbraně hromadného ničení. Je nepředstavitelné, že by NATO bombardovalo Jugoslávii, pokud by měl Bělehrad funkční zbraně hromadného ničení. Bývalý sovětský vůdce Michail Gorbačov na konci bombardovací kampaně NATO proti Jugoslávii uvedl:

„Menší státy, mezi nimiž je 31 ‚prahových‘ států, které jsou schopné vývoje jaderných zbraní, hledí na vlastní bezpečnost s rostoucím znepokojením. Domnívají se, že musí vlastnit absolutní zbraně, aby byly schopné obrany či odvety, pokud by byly vystaveny podobnému zacházení.“ [52]

Tato „bilance“ je komplexní a není definitivní. Nicméně řada věcí je jasných: zahájení této války bylo ilegální; NATO porušilo humanitární právo a spáchalo válečné zločiny; akce NATO napomohly a nikoli zabránily humanitární katastrofě; političtí vůdci jako Blair a Clinton pravděpodobně věděli, jak děsivé budou následky zahájení bombardovací kampaně, ale přesto v ní pokračovali. Tvrzení britských a amerických představitelů, že jednají na základě humanitárních pohnutek, bylo tudíž mýtem. Přesto byly tyto skutečnosti v mainstreamu neustále potlačovány či opomíjeny (pokud byly vůbec zmíněny), zatímco se kosovská válka zapsala do dějin jako velké vítězství humanitárních hodnot.

V jistém ohledu byla kosovská válka, jak v jiném smyslu tvrdil Guardian, „testem naší generace“: zda se plánovači britské zahraniční politiky ve své roli ve světě řídí mezinárodním právem a etickými standardy a zda je britská politická kultura schopna nenechat se oklamat novou generací „humanitární“ propagandy pocházející od politických vůdců. V obou případech test dopadl špatně.

- - -

Poznámky:

[1] „Air attacks will be stepped“, Guardian, 13. dubna 1999.
[2] „It is simply the right thing to do“, Guardian, 27. března 1999.
[3] Foreign Affairs Committee, Seventh report, zasedání 1998/1999, 20. července 1999, www.publications.parliament.uk/pa/cm199899/cmselect/cmfaff/188/9071305.htm, odst. 287; John Pilger, „Kosovo killing fields?“, New Statesman, 15. listopadu 1999.
[4] Viz Eric Canepa, „Important internal documents from Germany’s Foreign Office regarding pre-bombardment genocide in Kosovo“, www.zmag.org; Edward Herman & David Peterson, „Kosovo one year later: From Serb repression to NATO-sponsored ethnic cleansing“, www.zmag.org; „In the beginning was the big lie“, www.iacenter.org.
[5] Response of the Foreign Secretary to FAC, Fourth report, Kosovo, webarchive.nationalarchives.gov.uk/20121212135632/http://www.fco.gov.uk/resources/en/pdf/7179755/2000_aug_fourth_report, srpen 2000, odst. 11; HRW, World Report 1999, „Federal Republic of Yugoslavia“, www.hrw.org/legacy/worldreport99/europe/yugoslavia.html.
[6] Citováno v článku Noama Chomského, „In retrospect“, www.zmag.org.
[7] FAC, Fourth report, zasedání 1999/2000, 23. května 2000, odst. 89, www.publications.parliament.uk/pa/cm199900/cmselect/cmfaff/28/2810.htm#a24; Noam Chomsky, The new military humanism: Lessons from Kosovo (1999), str. 86-7.
[8] FAC, Fourth report, zasedání 1999/2000, 23. května 2000, odst. 87-8.
[9] Defence Committee, Fourteenth report, zasedání 1999/2000, 23. října 2000, odst. 299, www.parliament.the-stationery-office.co.uk/pa/cm199900/cmselect/cmdfence/347/34722.htm.
[10] Guardian, 28. dubna 1999; „NATO’s tragic errors“, Observer, 4. dubna 1999.
[11] Citováno ve FAC, Seventh report, zasedání 1998/1999, odst. 108 a 110.
[12] Chomsky, The new military humanism, str. 20-1.
[13] FAC, Seventh report, zasedání 1998/1999, 14. dubna 1999, stenozáznamy z vystoupení, odst. 107 a 153.
[14] FAC, Fourth report, zasedání 1999/2000, 23. května 2000, odst. 101.
[15] Edward Herman, „Body counts in imperial service“, www.zmag.org.
[16] „No choice but to act, says Solana“, Guardian, 24. března 1999; Richard Norton-Taylor, „No plan for ground war“, Guardian, 24. března 1999.
[17] Richard Norton-Taylor, „UK to send more troops“, Guardian, 14. dubna 1999.
[18] Richard Norton-Taylor, „Military chief’s doubts“, Guardian, 12. května 1999; Richard Norton-Taylor, „Mystery Swede with Kremlin links who helped end war“, Guardian, 9. března 2000.
[19] House of Commons, Hansard, 23. března 1999, oddíl 161, www.publications.parliament.uk/pa/cm199899/cmhansrd/vo990323/debtext/90323-06.htm#90323-06_spmin0; FAC, Seventh report, zasedání 1998/1999, 13. července 1999, odst. 344.
[20] Tony Blair, „Doctrine of the international community“, 23. dubna 1999, webarchive.nationalarchives.gov.uk/+/www.number10.gov.uk/Page1297.
[21] Chomsky, The new military humanism, str. 135-6.
[22] FAC, Fourth report, zasedání 1999/2000, 23. května 2000, odst. 136.
[23] HRW, „Civilian deaths in the NATO air campaign“, únor 2000, www.hrw.org/reports/2000/nato/.
[24] Amnesty International, „NATO violations of the laws of war during Operation Allied Force must be investigated“, 7. června 2000, www.amnesty.org.uk/press-releases/nato-violations-must-be-investigated.
[25] Citováno v článku Leonarda Sanforda a Forresta Schmidta, „Assassination attempts and other attacks on Yugoslav leaders“, www.iacenter.org/warcrime/12_assas.htm.
[26] Amnesty International, „Amnesty International’s initial comments on the review by the ICTFY of NATO’s Operation Allied Force“, 13. června 2000, www.amnesty.org, PDF; Richard Norton-Taylor, „Allies count the cost of unity“, Guardian, 13. března 2000.
[27] Michael Mandel a další, „War crimes charges for the Hague tribunal against NATO leaders“, www.flamemag.dircon.co.uk.
[28] Viz např. Edward Herman, „The Milosevic trial: The final service of the Tribunal as a political and propaganda arm of NATO“ a „Propaganda system No. 1“, www.zmag.org.
[29] Kenneth Roth, „Bombs report off target“, Guardian, 12. ledna 2000, www.theguardian.com/theguardian/2000/jan/12/guardianletters2.
[30] „An appeal from various NGOs in Belgrade“, Belgrade Centre for Human Rights, nedatováno, www.zmag.org.
[31] HRW, „Ticking time bombs“, červen 1999, www.hrw.org/reports/1999/nato2/.
[32] HRW, „Civilian deaths in the NATO air campaign“, únor 2000.
[33] Defence Committee, Fourteenth report, zasedání 1999/2000, 23. října 2000, odst. 134 a 148; Peter Capella, „NATO bombs ‚still killing‘ in Kosovo“, Guardian, 6. září 2000.
[34] Chomsky, The new military humanism, str. 107; FAC, Fourth report, zasedání 1999/2000, 23. května 2000, odst. 63; FAIR, „What reporters knew about Kosovo talks – but didn’t tell“, 2. června 1999, www.fair.org/press-release/what-reporters-knew-about-kosovo-talks8212but-didnt-tell/.
[35] FAC, Fourth report, zasedání 1999/2000, 23. května 2000, odst. 66.
[36] Chomsky, The new military humanism, str. 108-9.
[37] Ian Black, „Russia gives peace plan its backing“, Guardian, 15. dubna 1999.
[38] Chomsky, The new military humanism, str. 111.
[39] Ibid., str. 114-5.
[40] Citováno v článku Edwarda Hermana, „Propaganda system No. 1“, www.zmag.org.
[41] Philip Hammond, „Third way war: New Labour, the British media and Kosovo“, IN: Philip Hammond & Edward Herman (red.), Degraded capability: The media and the Kosovo crisis (2000), str. 127-8.
[42] Polly Toynbee, „Winged victory“, Guardian, 4. června 1999; Polly Toynbee, „Left behind and left seething as a new way struggles to be born“, Guardian, 12. dubna 1999.
[43] Jonathan Freedland, „No way to spin a war“, Guardian, 21. dubna 1999; John Lloyd, „The liberation of Kosovo is as important, historically, as the fall of the Berlin Wall“, New Statesman, 5. července 1999.
[44] Hugo Young, „Mr Blair, beware. Easter may yet rise upon your apocalypse“, Guardian, 1. dubna 1999; Hugo Young, „When ‚progressives‘ go to war, it has dangers. One is optimism“, Guardian, 13. dubna 1999.
[45] „NATO’s crimes“, Spectator, 11. března 2000.
[46] Úvodník Guardianu, 26. března 1999; „No need for revision“, Guardian, 20. března 2000.
[47] Ambassador Vershbow on NATO enlargement, 1. června 2000, www.uspolicy.be/archive/Europeandefense.
[48] Johannes Linn, World Bank, Address to the Joint EU presidency conference, 15. listopadu 2000, www.inweb18.worldbank.org.
[49] John Lloyd, „The liberation of Kosovo is as important, historically, as the fall of the Berlin Wall“, New Statesman, 5. července 1999; Keith Vaz, projev na konferenci South east Europe - Joining the European mainstream, Londýn, 7. července 2000, www.fco.gov.uk.
[50] John Pilger, „Censorship by omission“, IN: Hammond & Herman (red.), str. 138; Chris Patten, „EU strategy in the Balkans“, 10. července 2001, www.europa.eu.int/comm; Ministry of Defence, „Kosovo: Lessons from the crisis“, nedatováno, www.mod.uk/publications; FAC, Fourth report, zasedání 2000/2001, Response of the Secretary of State for Foreign and Commonwealth Affairs, „Government policy towards the Federal Republic of Yugoslavia and the wider region following the fall of Milosevic“, webarchive.nationalarchives.gov.uk/20121212135632/http://www.fco.gov.uk/resources/en/pdf/7179755/2001-jul-fourth-report, odst. (oo).
[51] Baroness Symons, „A new partner for investment in Yugoslavia“, Londýn, 29. listopadu 2001, www.fco.gov.uk. V textu stojí „contribute“, což ale nedává smysl, takže předpokládám, že se míní „continue“.
[52] Citováno v článku Johna Pilgera, „‚Humanitarian intervention‘ is the latest brand for imperialism“, New Statesman, 28. června 1999.


Zdroj: Mark Curtis, Web of Deceit: Britain’s Real Role in the World (2003), 6. kapitola, Kosovo: Anti-humanitarian intervention, str. 134-156, překlad: Karel Hyka, jazyková korektura: Ivo Richter


*/ Kosovar je uměle vytvořený název pro kosovské Albánce. Je užíván proto, aby ospravedlnil intervenci do jižního Srbska, jeho okupaci, odtržení a následné zřízení kosovsko-albánské administrativy na tomto území a konečně vyhlášení jeho "nezávislosti" jako "nového evropského státu". Kdyby se užival název 'kosovský Albánec', bylo by hned jasnější, o co všechno jde. Vždyť v sousední Albánii mají Albánci svůj nezávislý národní stát a albánské menšiny v okolních zemích - Srbsko, Makedonie, Černá Hora a Řecko - by tedy neměly právo na zřizování dalších albánských států. To by ale překáželo imperiální 'balkanizaci' států a rozšíření vlivu Impéria na Balkánském poloostrovu. (pozn. redakce NR - vd)

10 komentářů :

  1. Naprosto souhlasím,že V.Británie je zločinecký stát.Nejprve poslat tu vymydlenou,prolhanou,zednářskou královskou rodinu do prčic někde k severnímu pobřeží Gronska a u zbytku provést výběr.

    OdpovědětVymazat
  2. Centrum svetového fašizmu je síce v USA, ale anglosasi držia vždy spolu, takže Angličania pri páchaní zločinov po celom svete držia spolu s američanmi. Clinton,Blair,Solana a mnohí ďalší,ktorí majú na rukách krv Juhoslovanov by si zaslúžili byť v tom dome u Miloševiča,ktorý fašisti zo západu zbombardovali.

    OdpovědětVymazat
  3. Nic nového pod sluncem. VB je v těsném závěsu za USA, co se týče zločinné politiky, válek, vraždění a loupení! A co se týče historie, Anglie dlouho vedla! Konečně,Američané jsou potomky hlavně Angličanů, a to těch nejagresivnějších a nejdrzejších!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Michal Masopust3. března 2016 10:59

      Navíc bych ještě dodal, že nejen nejagresívnějších a nejdrzejších, ale i NEJZLOČINNĚJŠÍCH!! Vždyť ta tzv. "god's own country" (v megalománii a nabubřelosti jsou anglosasové tak jako tak doslova nedostižní?!) vznikla podobně jako Austrálie a Nový Zéland jako TRESTANECKÁ KOLONIE pro zločinecký dobytek, který anglie nechtěla mít u sebe doma!!!! Čímž byl přirozeně položen genetický základ pro další a další generace, které navíc ke svému už tak patologickému genetickému kódu ještě morálně a politicky zdegenerovaly a s výsledkem tohoto neblahého vývoje se musíme my ostatní potýkat dosud!!!! Zatím si s nimi vždy ještě poradilo slovanské Rusko, takže doufám, že tomu bude i tentokrát, pokud bude chtít ta anglosaská sebranka spáchat sebevraždu?!?

      Vymazat
  4. Kolonie ,kolonie to je záměr .Churchil chtěl hned po válce napadnout Rusko.Jedna pakáž.

    OdpovědětVymazat
  5. Michal Masopust3. března 2016 10:42

    Od anglosasů všeobecně a od usa a velké británie jmenovitě se kromě nebetyčných SVINSTEV a brutálních VYHLAZOVACÍCH VÁLEK nedá NIC JINÉHO očekávat. Dokud tato sebranka bude existovat, nebude na planetě Země NIKDY trvalý a všeobecný mír! Záměrně píši názvy uvedených států s malými písmeny na začátku, protože já osobně pro tyto "státy" mám pouze hluboké OPOVRŽENÍ a POHRDÁNÍ!! Jedinou záchranou pro lidstvo bude opět jako už mnohokrát v historii slovanské, veliké a silné RUSKO!!!!

    OdpovědětVymazat
  6. Neštěstí na Balkán přinesli Turci a pak Britové. Ono rozděl a panuj nepoužívali jen při zřizování kolonií v Africe. Rozštěpení etnika, které obývalo stejné území, na Srby, Chorvaty a Muslimy byl vynález velmocí a pka velkého národnostního manipulátora Tita, který potřeboval Srby, jako dominantní národ na západním Balkánu umenšit na úkor malých národních trpaslíků (Slovinců, Chorvatů, Makedonců atd.) Pavel P.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "Srby umenšit na úkor malých ..."?

      Vymazat
  7. Kosovo bylo, je a bude Srbsko. I lžím bude jednou konec.

    OdpovědětVymazat
  8. Souhlas se všemi komentáŕi !
    vlaštovka

    OdpovědětVymazat

Reklama