Reklama

.

.

středa 2. března 2016

Velká mystifikace

Leo K.
2. 3. 2016 Kosa zostra čili vlkovobloguje.wordpress.com

Formální parametry našeho státního uspořádání, etnická skladba a zvláštní řeč, které téměř nikdo jiný na světě nerozumí, to jsou konstanty, kterých si řada občanů váží, s nimiž se ztotožňují a které nehodlají ani diskutovat. Když píšu své úvahy, nejčastěji burcující proti ztrátě té či oné demokratické hodnoty, tak už v nadpisu narážím a priori na nedůvěru. Zda je to, co popisuji tak důležité, aby bylo jednou z priorit, aby to bylo nutné měnit. A jestli vůbec autor není posedlý demokracií, která je beztak přežitá. Proč vůbec něco měnit, když to, co máme sice není luxus, ale žít se s tím dá.


Souhlas s takovým tvrzením se pak zakládá na citaci průzkumů například z internetových portálů zabývajících se osobními a firemními financemi. Mírně je potom znejistí jenom to, když jejich pochybnosti potvrdí Kalousek nebo v poslední době z akademických pozic Petr Fiala. Následuje citát:


Z takového průzkumu vyplývá, že česká veřejnost je se svojí životní situací většinou spokojena, přičemž ke spokojenější části obyvatel patří dlouhodobě mladší a vzdělanější lidé, podnikatelé a také lidé s pozitivním přístupem k Evropské unii. Zatímco svým ústavním institucím Češi nedůvěřují, institucím Evropské unie ano. Více než polovina Čechů je i přes určitou míru nejistoty přesvědčena, že Česká republika má z členství v EU prospěch a výhody. Z ostatních členských zemí EU zaujímá tento názor Irsko, Lucembursko či Litva. Naopak skeptičtí jsou občané Velké Británie, Rakouska, Kypru či Švédska. Image Evropské unie má v České republice rozhodně dobrý zvuk, i když stejně jako v celé EU není výrazně pozitivní. I přes francouzský a nizozemský nesouhlas v referendu si Evropané stále myslí, že pro správnou funkci Evropských institucí je Evropská ústava nezbytná. Většina občanů Evropské unie včetně Čechů se však domnívá, že by se nyní mělo jednat o zcela jiném návrhu ústavy.

Zdroj:http://www.finance.cz/zpravy/finance/60601-eurobarometr-cesi-jsou-spokojeny-a-hrdy-narod/

Malý zádrhel je v tom, že současná ideologie žádné změně iniciované občany nepřeje. Spokojený občan je její devízou a nejsilnější pojistkou. Tou současnou ideologií globálního kapitálu je neoliberalismus. Nejlépe totiž vyhovuje vtisknutému obrazu o legitimitě svobody trhu, toho trhu, jak si ho globální kapitál představuje, o „dobré společnosti“ a toho zbytku demokracie, který ještě existuje. Argumentuje, že hlavními zárukami prosperity jsou soukromé vlastnictví, trh a minimální stát. Argumentace, která dokáže přesvědčit zaměstnance na minimální mzdě, matky samoživitelky a důchodce, prostě oběti systému, aby systém podporovali a považovali ho za dobrý.

Jde o typický, ale silný trik. V minulosti totiž ideologie sloužila jako představa, jak kdo bude legitimně reprezentovat celek společnosti uvnitř té společnosti. Vtip je v tom, že nárok na tu reprezentaci je v demokracii jen tehdy skutečně legitimní, když svůj nárok neopírá o ty, kteří mají v rukách hospodářskou moc skrze svůj majetek, ale o ideje, které mají co říci celému lidstvu a pro které ty lidi získá! – na příklad uvedu jen dvě základní: individualismus nebo komunitarismus.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Komunitarismus

Komunitarismus je směr, který proti individualismu zdůrazňuje společnost a společenství, společné hodnoty a obecný prospěch. Staví na předpokladu, že žádné společenství se neobejde bez solidárních vazeb. Tato pouta jsou založena ve schopnosti empatie a schopnosti identifikace s druhými. Komunikace dělá z věcí zajímavých pro jednotlivce „věci pro nás.“ Zdůrazňuje, že individuální práva je třeba udržovat v rovnováze se zájmy společnosti. S komunismem, jak by mohl svádět název, nemá nic společného. Je to směr politické filosofie, kritizující úpadek občanské účasti na veřejných záležitostech a pokles zájmu o společenský život. Proto budu v této práci nazývat komunitarismus solidarismem i když jsem si vědom, že název solidarismus se už používá pro předstupeň komunitarismu.

V jeho podání silná myšlenka, idea, pro kterou stojí za to jít, může ten stav změnit. Jenom mandát opravňující uskutečňovat silné ideje nám dovoluje se vymknout z pout letargie a sobecky uvažujících hokynářů. Kdo je ještě pamětníkem dění na konci šedesátých let, může potvrdit, co dokáže osvobozená myšlenka. Kolik sebevědomí osvobodila. Od té doby se podobný stav už nikdy neopakoval. V 89. roce se sice skýtala naděje, ale těmi připravenými byla „včas“ zaříznuta. Jenom skutečné ideje a nikoliv politické hrátky dovolují otevřít tabuizovaná témata a zamknutou tradici. Bez skutečných idejí je politika opravdu jen věcí „těch druhých“ a je už a priori prodchnuta duchem poraženectví. Globalizační hrabivost a nabídka konzumu nakonec dokázala vytlačit politiku z veřejných prostorů. A to, že národní státy pod záminkou falešného národovectví nevytvořily žádnou novou globální půdu, z ní pak udělaly méně než služku korporací. Které se už dávno stejně vymkly demokratické kontrole.

Globalizace nastrčila zkratku. Znakem jí slibované prosperity je typicky to, že vyloučila ze hry otázku smyslu a soustřeďuje se jen na technikálie. Na akumulaci stále větších a mocnějších prostředků k ovládání lidí, států a přírody. Růst technické moci tu není veden žádným výkladem světa, žádnou zkušeností, žádnou nadějí. Naopak modla růstu si podřizuje všechny zdroje smyslu a řeší se jen otázky prostředků; otázky smyslu jsou vyloučeny ze hry jako „nereálné“. Modla je cílem a společnost musí být jejím prostředníkem. Politikové byli marginalizováni (dovolím si připomenout, že v Pjakinově slovníku se stali podpindosníky; Pindos = řecké pohoří).

Důsledkem nahrazení idejí konzumem je úpadek skutečných elit ducha a následná oligarchizace společnosti. Vláda elit se opírala vždy o kulturní hegemonii, zakořeněnou v idejích státu a ne osobního prospěchu. V idejích, pro které žila; vzpomeňme proslulé Pátečníky 1. republiky!

Patřil mezi ně Karel a Josef Čapkové, T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Josef Kopta, Ferdinand Peroutka, Josef Šusta, František Langer, Eduard Bass, Karel Poláček, Vladislav Vančura, Václav Rabas, Jan Masaryk, Jan Blahoslav Kozák, Arne Laurin, Karl Kraus, spisovatel a divadelní kritik Josef Kodíček, národohospodář Josef Macek, spisovatel František Kubka, lékař, politik a hudební skladatel Ladislav Prokop Procházka a Vilém Mathesius. Jmenuji Pátečníky proto, aby byl zřetelný rozdíl od pragmaticky vládnoucí oligarchie dnes, která dosahuje svých cílů lobováním a skrytými transakcemi mezi mocenskými centry. Zatímco intelektuální elity byly ve společnosti vzorem morální legitimnosti, oligarchie je naopak vzorem oportunismu. Tedy jednání a rozhodování, které se neřídí vlastními zásadami (programem), nýbrž se přizpůsobuje vnějším okolnostem, příležitostem a výhodám z toho kterého rozhodnutí plynoucím. To není flexibilita, to je zrada myšlenky.

Formální legalitu, danou znásilněnými demokratickými postupy, využívá pak ve svůj prospěch a to vyvolává nejen u nás, ale i v celé Evropě vlnu rozhořčení. Ve společnosti internetového věku je tato „politika“ nahrazena stálými výbuchy rozhořčení občanů nad „poměry.“ Síť všech sítí nastolila novou viditelnost, občané vidí do zákulisí politiky, kultury, ekonomiky, sociálních vztahů a dokonce i do rodin. Nekonečný proud zpráv o nedemokratickém zákulisí „demokratické“ společnosti je záplavou v níž se jedinec utápí. Politika zdá se být jen střídáním neustálých skandálů a shromažďováním „kompro“ materiálů. Občanu pak zbývá jen bezmocné rozhořčení nad „zkorumpovaností všeho“.

Proti neomezenému oportunismu těchto oligarchií občané ještě nenašli zbraň, proto ten pocit bezmoci. Musím v této souvislosti zmínit ještě jednu opomíjenou potřebu.

Diskutuje-li se někdy role švýcarského politického systému, protivníci téměř okamžitě vyrukují s námitkou větší zralosti jejich občanů, danou delší tradicí. Vždy si při tom vzpomenu na přísloví, že nad všechny řeči je nejdůležitějším ten první krok k cíli. Souhlasím s názorem, že důležitá je potřeba emancipace člověka od pout předsudků, lokálních autorit a etnických identit. Tato potřeba je nyní, v době ahistorického antikomunismu (J. Štětina), do sebe zahleděného ekonomismu (V. Klaus), migračních vln (M. Konvička) a informačních válek (nesčetní), zvláště bolavou. A tuto emancipační úlohu může sehrávat veřejná kritika. Ovšem jenom taková v níž: se zhodnocují zkušenosti druhých, alternativní hlediska jsou ve veřejném prostoru přístupná a tedy existuje svoboda mínění a nejvyšší normou v politice je transparentní rozhodování. Řekněme, že kritika je veřejné užívání kritického rozumu. S výjimkou reakce na rozsudek nad řidičem Romanem Smetanou to zní jako novodobé občanské sci-fi.

Zaujetí pro myšlenku nebo její alternativy je to, co ve své podstatě zvolna mění souvislou řadou reforem strukturu švýcarské společnosti. Je to tedy trénink celé společnosti k osamostatnění a používání kritického rozumu stále větším počtem občanů. Ale je to trénink jenom tehdy jsou-li dodržena pravidla – a opakuji už jednou napsanou větu: zhodnocují-li se zkušenosti druhých (to znamená, že o stanovisku diskutéra přemýšlím z jeho pozice zkouším přijmout jeho argumenty), jsou-li alternativní hlediska ve veřejném prostoru přístupná a tedy existuje svoboda mínění a nejvyšší normou v politice je transparentní rozhodování. Osvobození od diktátu by opravdu nemělo být privilegiem vybraných, příležitost k němu musí být dána v principu celému lidstvu.

Velká mystifikace prostupuje každou větou liberální ideologie, každým znakem a každou narážkou. Cože je tou zárukou prosperity? Soukromé vlastnictví, trh a minimální stát. Dejme tomu. Ale čí prosperity? Nějak se mi nechce věřit, že bude-li prosperovat globální kapitál, že něco ukápne i těm zbývajícím sedmi miliardám obyvatel této planety. Nicméně podívejme se na jednotlivé podmínky té prosperity. Klíčovým pojmem globálního liberalismu bylo a nadále je soukromé vlastnictví, protože bez něj by jakýkoliv pojem ze soutěže ideologií ztratil smysl. Už více než 350 let se teoretici práva přou jak srovnat morálku a vlastnictví, což v 19. století vyjádřil Pierre-Joseph Proudhoun slovy: „Vlastnictví je krádež.

Srovnejte s tvrzením Svobodných z jejich politického programu:
Soukromí a vlastnictví je pro Svobodné jedním ze základních pilířů svobodné společnosti. Vlastnické právo je právem absolutním. Svobodní jsou zásadně proti návrhům umožňujícím vyvlastňování majetku ve prospěch kohokoli, oprávněné není ani vyvlastňování ve „veřejném zájmu.“ 
Konec citátu.

Proto ideologie, které na vlastnictví staví, tvrdí, že vlastnictví je přirozené právo. Jenže znaky přirozeného práva byly stanoveny a vlastnictví jim vyhovuje jenom z části. Moc, opravdu moc záleží na úhlu pohledu. Posuďte sami. Je sběr lesních plodů a hub přechodem vlastnictví, nebo je to krádež? Nejde o to, jak to upravuje zákon, hovořím o principu. I ty nejrozvinutější státy přistupují k soukromému vlastnictví a s ním spojené odpovědnosti různě. Jedním z následků hypotéční krize roku 2008 bylo přímo řetězové vyvlastňování bank. I v USA. Ale to není ještě to správné jádro. Peníze, potřebné k záchraně bank, si státy vypůjčily od bank(!) Znamená to, že Svobodní (jako jediní!) našli způsob jak se vyhnout finančním bublinám? Jinou možností je, že se nepoučili. Ve finančních systémech Wall Streetu se toulá více než 700 bilionů (v evropském významu slova, t.j. milion milionů) dolarů nesplacených pohledávek v derivátech, stále čekajících na svou příležitost. Částka přesahující desetinásobek hrubého domácího produktu celé naší planety.

Co je tedy mystifikace a co pravda? Právě proto nechci teď vlastnictví komentovat, byť se domnívám, že zaznamenávám první příznaky svědčící o přežití jeho významu nebo možná i úmyslném odbourávání. V informační společnosti sítí totiž stále méně záleží na vlastnictví – příkladem budiž vlkova Kosa. „vlk“ doménu fyzicky nevlastní. Přesto může přijímat, redigovat a šířit názory, protože o distribuci se mu stará síť všech sítí. Rozhodujícím činitelem tedy může být i něco jiného než vlastnictví. Mám na mysli přístup a sdílení. Nemusím nutně vlastnit autobus, stačí mám-li zajištěný přístup a mohu-li tento přístup sdílet. Samozřejmě, že se jedná o první nesmělé příznaky a vlastnictví a především vlastníci budou ještě dlouho odolávat.

Další modlou v řadě je trh. V tom liberálním pojetí volný trh. Jenže teorie volného trhu se rozplyne, když vezmeme na vědomí, že každý trh z učebnic, citujících Adama Smithe nebo Miltona Friedmana, má nějaká pravidla a hranice, které omezují svobodnou volbu. Určitý trh vnímáme jako volný jen díky tomu, že přijímáme jeho podpovrchová omezení, která považujeme za samozřejmost. Volný trh je vlastně nostalgie po XIX. století. Nostalgie po době bez odborů, bez závazných pravidel bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Nostalgie po době, kdy existovalo otroctví a dětská práce.Nikdo to lépe nepopsal než Ha-Joon Chang v knize „23 věcí, které vám neřekli o kapitalismu.“

Stupeň mystifikace poněkud překvapivě odhalil sám Friedman když řekl, že z teorie, která vychází ze zřejmě mylných předpokladů, mohou plynout překvapivě přesné předpovědi. Dle tohoto proslulého Friedmanova „šprochu“ může ekonomická teorie vycházet z předpokladů, že jednotliví lidé jsou vysoce racionální, přesně posuzují míru pravděpodobnosti a maximalizují své bohatství bez ohledu na skutečnost, že psychologie prokazuje, jak jsou tyto předpoklady mylné. Což připomíná tvrzení některých politiků a nejméně jednoho novináře, že politici nemusí, dokonce nemají mít žádné odborné znalosti, prý proto, aby zůstali nestranní. Výsledky jsou u nás v Čechách případech patrné jak v případě ekonomie, tak politiky.Ostatně jeden z mála sebekritických ekonomů, John Kenneth Galbraith řekl: „Ekonomie je nesmírně užitečná, jako způsob zaměstnávání ekonomů“ a šel velvyslancovat do Indie.

Každá vláda trh reguluje, někdy k dobrému, jindy k špatnému, ale vždy z politických důvodů. I globální trhy na požadavek volného trhu, jakkoliv ho proklamují, reagují s podrážděním. Volný trh totiž není prostředek, který by pomohl z bídy chudým zemím. Naopak, historicky nejvíc země bohatly celními a ochranářskými opatřeními. Typickým příkladem je dnes Čína a klasickým USA. Ty bohatly od poloviny 19. století ochranářskou politikou, a naopak její liberalizací už 30 let chudnou. Jiným příkladem země, která se dostala z bídy ochranářským opatřením je Jižní Korea. Ve WTO, kde se tyto protichůdné požadavky snaží smířit je patový stop stav už od roku 2005. Návrhy nových smluv, jako jsou TPP, TTIP a TiSA – i když není znám jejich přesný obsah (výjimkou je Nový Zéland, který zveřejnil 6. listopadu 2015 smlouvu TPP), rozhodně nejsou smlouvami o globálním volném obchodu, respektive tím, že nebyly nabídnuty některým zemím, stávají se zbraní proti volnému obchodu.

Ve zveřejněných částech deklarují snahu o odstranění tarifních a netarifních „překážek.“ Z případného deficitu tarifních složek hlava bolet nemusí. Celní bariéry byly sníženy členstvím ve WTO tak, že jejich další snížení už nemá praktický význam. Netarifní složky jsou podstatně složitější otázkou, protože to jsou taková opatření, která velmi často souvisí se sociální a zdravotní oblastí, kde má Evropa a USA odlišný způsob hodnocení rizik. Jednání, která strana se má druhé podřídit, je v tomto případě balanc na hraně nože. Z celé této úvahy mi vyplývá, že volání po volném trhu vždy narazí na ingerenci státu a tak nemůže být ničím jiným než manipulací. Která má vyvolat dojem, že nebýt státu, bylo by lépe. I to jeden z důvodů proč liberalismus volá po malém státu.

Podívejme se tedy ještě na charakteristiku státu, kterou preferuje globální kapitál. Tady nejsnáze použiji slova ze svého minulého článku. Globální kapitál potřebuje stát, protože jenom stát má nastaveny vyjednávací pravomoci v mezinárodním měřítku. To proto, že dnešní mezinárodní systém je považován za systém národních států. Že je to překážka, dobře ilustroval nedávno George Soros svojí reakcí na Viktora Orbána, který Sorose obvinil, že patří k aktivistům, kteří se svou podporou masové migrace z Blízkého východu snaží podrývat evropské národní státy. Soros v reakci prohlásil, že považuje ochranu uprchlíků za prioritu a národní hranice za překážku tohoto cíle.

http://www.bloomberg.com/news/articles/2015-10-30/orban-accuses-soros-of-stoking-refugee-wave-to-weaken-europe

Proto globální kapitál potřebuje stát, který si dokáže osedlat a který mu do jeho zájmů příliš „nekecá.“ Potřebuje stát, kde příliš nefungují demokratické instituce a který mu tedy otevře vstup do veřejného sektoru, ať už ve zdravotnictví, školství, důchodovém systému, nebo dokonce v bezpečnostní oblasti. Potřebuje stát, který mu umožní „dobývat rentu“, jak působivě říká Švihlíková. Ideální prostředím je Lockův liberální stát, tzv. noční hlídač, který v zásadě plní jen tři funkce – udržuje pořádek, zajišťuje vynutitelnost smluv nebo dobrovolně uzavřených dohod a chrání před útokem zvenčí. Stát je nástrojem ochrany, jehož hlavní úlohou je vymezit lidské chování do určitých mezí a zabránit tak jednotlivým občanům zasahovat do práv a svobod jiných. Institucionální aparát minimálního státu se omezuje na policii, soudy a armádu.

Ekonomické, sociální, kulturní, morální a jiné povinnosti podle tohoto konceptu náležejí jednotlivcům, jsou tedy součástí občanské společnosti, ale tak, jak si ji představuje liberální ideologie. Globalistický individualismus, je tak nakonec technický prostředek, podle které lze své osvobození, svojí myšlenkovou nezávislost vykoupit vybudováním sídla soukromého blaha, ohrazeného a nezávislého na vnějším prostředí, kdekoliv na světě. Takto vzniklá diskrétní elita (Kellerovým slovníkem) je vlastně zjevením nové globální totality v níž zůstanou jenom vyvolení, jejich lokajové a nepřehledné davy páriů. Na rozdíl od individualistického modelu solidaristický stát intervenuje s cílem vytvářet rovnější a sociálně spravedlivější společnost. Nestanovuje pouze podmínky spořádané existence, ale snaží se korigovat nevyváženost a nespravedlnost tržní ekonomiky, čímž se snaží zmenšovat sociální nerovnost.

Solidaristické pojetí definuje i občanskou společnost mnohem šířeji a vidí v ní sílu měnící evolucí dokonce vlastní strukturu. Definuje ji jako celkovou sumu občanské angažovanosti, která nezasahuje jenom občanská sdružení, iniciativy, skupiny, asociace, tedy institucionalizované aktivity, ale všechny občanské aktivity vůbec. Do občanské společnosti tak patří i například organizování petic, demonstrací a jiných nátlakových akcí, diskusních shromáždění, diskusních fór a různých jednorázových akcí, které občané organizují pro obecný prospěch.

V solidaristickém pojetí jsou i politické strany projevem občanské iniciativy a jsou tedy platnou součásti občanské společnosti. Jakmile ale připustíme tuto možnost je evidentní, že takto široce pojatá občanská společnost musí mít některé nástroje přímé demokracie. Liberální typ občanské společnosti je sice postaven na dobrovolném sdružování, ale typem spolků a sdružení je do jisté míry elitářský.

Jeho apolitičnost pak zaručuje, že může fungovat za všech okolností i v nedemokratických společnostech. Fungoval celkem spolehlivě například v Rakousko Uherském mocnářství, v carské Ruské říši, stejně jako v poměrně liberální Anglii. V tom solidaristickém pojetí se občanská společnost se začala vyvíjet jako forma společenského organismu. Všude, kde se postupně rozpouštěly klasické pokrevní svazky, jako byly klany, rody a kmeny. I to je jeden z důvodů proč byla likvidována občanská společnost nacisty. Proto se občanské společnosti nedaří v těch společnostech, kde panují silné klanové svazky, kde se prosazují do funkcí především příbuzní (nepotismus) – typicky v muslimských státech a nejvýrazněji v Sudánu a Afganistanu. V Evropě to vidíme zejména ve středomořských zemích (jih Itálie).

Srovnáme-li to se stávajícím stavem u nás, vidíme, že jsme někde uprostřed. Stát se celé řady svých povinností zřekl se zdůvodněním, že různé nevládní a neziskové organizace je zvládnou efektivněji. Není-li to mystifikace, bylo by dobré vědět, zda tyto organizace nemají ještě jiné úkoly než deklarují. Byla by užitečná např. registrace organizací, sdružení a spolků sponzorovaných cizím kapitálem. Zjišťujeme to pak zcela náhodně, jako např. v Teplicích, kde chtěl investor za saudsko-arabské prostředky postavit mešitu. Po nebývale ostrém odporu teplické veřejnosti investor od úmyslu odstoupil.

Zdroj:http://zpravy.idnes.cz/lide-z-teplic-vyhnali-stavbare-mesity-d86-/domaci.aspx?c=A040805_083248_domaci_mhk


Taková registrace by přinesla přehled, kdo za koho kope. Nebyla by rozhodně ničím zvláštním. Americký Foreign Agents Registration Act (FARA), zákon číslo 22 U.S.C. § 611, schválený roku 1938 a novelizovaný naposledy v roce 1966, požaduje, aby agenti (fyzické osoby) a agentury či organizace podporované ze zahraničí deklarovali skutečnosti o svém vztahu k zahraničním vládám a organizacím a informovali o svých aktivitách a finančních vazbách na zahraničí. Účelem zákona je zajistit, „-------aby americká vláda a veřejnost měla informace, na základě kterých by mohla hodnotit jejich prohlášení a politické aktivity a finanční zdroje-------“.

Zákon administruje FARA Registration Unit protišpionážní sekce (CES) Odboru národní bezpečnosti spadající pod Department of Justice (ministerstvo spravedlnosti). Tyto informace se rozšířily, když se naše media pohoršovaly nad tím, že podle podobného ruského zákona musí v Rusku zahraničím financované organizace vystupovat s hanlivým přízviskem „zahraniční agent“. Totéž platí o USA, kde je tímto „hanlivým přízviskem“ poctěno i České centrum v New Yorku a jako zahraniční agent je registrován i jeho zástupce ředitelky Jan Žahour, občan USA. Že vliv globálního kapitálu v ČR není malý, dosvědčují například Sorosovy nadace. Je jich požehnaně. Nebudu je vypisovat, kdo si je chce najít – jsou pod heslem George Soros. A ten vliv nelze podceňovat. Vždyť Soros sám řekl, že podporuje i vznik a rozvoj demokracie v bývalých zemích sovětských satelitů, jako například i v Gruzii, na Ukrajině a jinde. V květnu 2014 v rozhovoru prohlásil, že jeho nadace hrála důležitou roli v ukrajinské revoluci, která vedla k pádu prezidenta Viktora Janukovyče v únoru 2014 a ke vzniku nové prozápadní vlády Arsenije Jaceňuka.

Není ale jenom Soros. Peníze od zahraničních finančníků či korporací dostávají například různé organizace které si činí nárok na peníze ze zdravotního pojištění. Kupříkladu největší americká zdravotní pojišťovna KAISER PERMANENTE ve své části International uvádí z České republiky tyto příjemce: Euromednet; Health reform.cz; Klient PRO; Metallurgical Health Insurance Company; Pedersen & Partners a Revírní Brethren Treasury Health Insurance . (http://xnet.kp.org/kpinternational/participants.html)

Myslím, že takový počin by posloužil transparentnosti a s největší pravděpodobnosti by odfiltroval i celou řadu zpráv řazených pod názvem informační válka. Nazval jsem své pojednání Velká mystifikace. Tou mystifikací rozumím ujišťování politiků všech stran zastoupených v parlamentu bez rozdílu nebo i placených řečníků typu pana Klvani, že moc v jejich rukách je zárukou slušného a zdárného vývoje. Podle toho, jak tomu rozumím já, jsme ale v daleko horší situaci než prezentuje doc. Švihlíková, která říká, že jsme fakticky kolonií. Jestliže stále volám po návratu zcizené moci, po návratu demokracie do rukou lidí – víte snad o lepším řešení?

7 komentářů :

  1. je pozdě 65% populace neví o co kráčí,12% si nakradla a myslí, že utečou válce,2 % je kavárna,21% nemyslí.Vlastně ani nevíme co chceme,vyjadřujeme se na sítích ,jako bezmozkovití-mír může zajistit jen Rusko.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Blbost vážený. Když všichni budou chtít mermomocí válčit o cokoliv a kvůli čemukoliv, tak Rusko samotné nic nezmůže a pokud s tím bude mít nějaký problém, tak se té války bude muset zůčastnit ať chce nebo nechce. Je to sviňárna, ale bohužel je to krutý fakt.

      Vymazat
  2. Jenže Rusko,donucené k válce,už nebude posílat své
    vojáky na smrt za jiné.Nevyplatí se jim to.Přišli
    o 27 500 000 lidí.Z toho jen 15 000 000 vojáků.To
    ostaní byli civilisté a váleční zajatci.A někdo tu
    nedávno brečel pro 100 000 zajatců od Stalingradu.
    Proto dojde k úplně jiné válce,která bude konečná.
    Pak už nebude mít kdo a proč válčit.
    Petr Majevský

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš pravdu Majevský a ten svět za vedoucí role velkokapitálu půjde do kelu i bez 3.sv.války. Ale o to strašnější to bude umírání.

      Vymazat
  3. Bůh přeje Rusku,Bůh ochraňuje Rusko.Jak jsem měl k Rusku kdysi odpor,nyní držím palce,aby už konečně ta satanská verbež římského západu spolu s vrahy a demagogy z USA konečně zanikla a skončila jako Atlantida na dně oceánu.

    OdpovědětVymazat
  4. Pozoruhodný text. Vysoká názorová shoda. Jen nahrazení ideí konzumem nevnímám pouze jako příčinu, nýbrž i jako důsledek, přesněji článek v uzavřeném řetězu příčin a následků, kdy bez participace „uvědomělých“ jednotlivců nelze konzum úspěšně zavést, a současně jeho zavedení následně strhává další k „uvědomění“, což otevírá prostor ke stále hlubšímu konzumerismu a postupně vytlačuje i zbytky „ideí“.
    Postrádám jasnější postoj k vlastnictví.
    Jaromír Habr

    OdpovědětVymazat
  5. Lidé zapomněli, že kolébkou demokracie jsou starověké Athény, otrokářský stát.
    Otroky - mluvícími nástroji - byli buď váleční zajatci, nebo dlužníci neschopní své dluhy splácet.
    Takže položme si otázku,1/ kdo je dnes SVOBODNÝ OBČAN? 2/ Co s "otroky - dlužníky" ? Mají mít aktivní, nebo jen pasivní volební právo? Kdo to bude prověřovat?
    3/ Je reálné, aby politické strany již při sestavování kandidátek zjišťovaly a zveřejňovaly , zdali se jedná o "svobodného občana" nebo "otroka" popřípadě komu ten "otrok" patří.

    OdpovědětVymazat

Reklama