Reklama

.

.

středa 16. března 2016

Začnu odjinud, o jednom cestopisu!

Zdeněk Hrabica
16. 3. 2016   NovéSlovo
V brněnském nakladatelství JOTA si pospíšili, připravili na knižní pulty zcela netuctovou knihu z pera Lucie Drbohlavové „Hedvábnou stezkou – Mozaikou barev, vůní a osudů“. Mám na pozvání autorky od první do poslední stránky navštívit jako posedlý, umanutý čtenář na kouzelném koberci Střední Asii. V několika případech jde o bývalé republiky SSSR – Azerbajdžán, Uzbekistán, Turkmenistán, Kyrgyzstán, Kazachstán, Tadžikistán, a také pak o další země v jiném kdysi i nyní bývalém vlivu – Afghánistán a Pakistán.


Mám se přiblížit i do blízkosti velikánů Číny a Indie.

Až na výjímky (Čínou počínaje a Indií konče) do těchto končin dneska už čtvrt století skoro nikdo z našinců nejezdí. Nebo tam jezdí málo, třeba to platí o Afghánistánu, ale i Pakistánu. A nastokrát o Kyrgyzstánu! Pokud jde o Afghánistán, platí jediné. Kromě speciálně vycvičených příslušníků misí Armády České republiky, i Slovenské republiky, kteří se sem nechávají za žold naverbovat a riskují své životy i zdraví, tam nikdo nejede. Nechť mi nikdo nevyčítá nedostatek vlastenectví a citu k obraně své vlasti.

Byl jsem v té zemi podvakrát, to ještě za panování MUDr. Nadžibuláha. Posléze za nohy na náměstí oběšeného.

Nebo se sem do těchto koutů dneska podívají i jiní, jako diplomaté a členové neziskových organizací. Ti pak mají zcela opačné, než turistické a cestovatelské zážitky. Ty cestopisné získávají zpravidla narychlo, rychlokvašeně, opravdu jenom okrajově. Všechno má totiž při plnění svého poslání něco.

Sám jsem skoro všechny země někdejší Hedvábné stezky opakovaně navštívil. S novinářským blokem a fotoaparátem, se stejnou zvědavostí jako autorka.

Začnu Kazáchstánem. Čili trochu napřeskáčku. Kazachstán, ještě nedávno země se zhruba milionem původních obyvatel, mezi nimiž převažují muslimové, dneska již se sedmnácti milióny obyvatel (podle národnosti je jich přes stovku) má být na co hrdá. Ještě před pár lety měla 6 miliónů velbloudů a 12 miliónů ovcí; na tehdejším ministerstvu zemědělství měli i svého vedoucího, který měl bohatá stáda na starosti.

Když jsem jej chtěl s velkým zájmem navštívit, musel jsem od oběda do večera čekat, měl zrovna polední klid.

Ale musel jsem tamní zvyky respektovat. Ne žehrat na to, jak se dotyčný chová, jiný kraj, jiný mrav.

V někdejším hlavním městě Kazachstánu – v Alma Atě vytvořili čeští skláři z Nového Boru pro megalomanský Palác svateb největší kříšťálový lustr na světě, pyšní se jim dodnes. Měli už tehdy největší rychlobruslařskou dráhu Medeo na světě. S celoročním provozem.

Občas se v českém, stejně jako ve slovenském tisku nyní objeví velmi strohá informace o temné minulosti a o nové historii Kazachstánu; většinou jde však o hodně povrchní internetové informace, často převzaté ze západních médií. Dotýkají se převážně kritiky prezidenta Nazarbajeva a výstavby zbrusu nového hlavního města Astany. Pozitivní je, že v posledních letech po Kazachstánu šilhají, ale většinou jenom šilhají, i české a slovenské podnikatelské kruhy.

S Kazachstánem se potkáváme ve všech oblastech současného života, avšak jenom velmi málo.

Svět po špičkách, ale spěšně dobývá Kazachstán. My jsme k němu až dosud byli nadlouho obráceni zády. Z jiných koutů světa sem po této stezce proudili a proudí už přes dvacet let šikovní matadoři, obchodníci se vším – hlavně z Itálie, Francie, Španělska, Německa, ale i Polska. A to i odjinud, kde se jiní s Kazachy, jako třeba my Češi nebo Slováci – pravda, většinou rusky – nedomluví, ani nejsou vybaveni žádnou předchozí tradicí.

Dneska do Kazachstánu zavítá ročně asi tisícovka občanů České republiky, Slováků ještě méně.
 
Nepromarnili jsme něco?

Na doplnění textu knihy a části věnované Kazachstánu mne poněkud zarazil opakovaný a do omrzení omílaný a opsaný propagandistický pohled na postavení současného prezidenta Nazarbajeva. Spekulace o postavení tohoto „velikána“ ze sovětské éry a o jeho hře a kamarádšoftu na všechny strany – tedy k Rusku, USA i Číně, patří snad poněkud jinam, než do cestovatelské publikace. Zaslepenost nikomu neprospívá, co bychom v této souvislosti měli psát a říkat o Číně?

Sám mám v dané chvíli z domácí produkce k dispozici česky vydanou Nazarbajevovu knihu „Cesta Kazachstánu“ (Aventinum 2007), a co by kdyby, mne ani příliš nepoutá. Samotné stránky politického představitele mi vědomosti o současném Kazachstánu, spolu s cestopisem, ke škodě, nijak moc neobohacují.

Vracím se ke knize, jenž poutá můj hlavní zájem. Moje první zastavení na Hedvábné stezce tentokrát nebylo na jejím počátku příliš povzbudivé. Jako bych se podvědomě vracel do pozice povzneseného kritika z vyspělé Evropy a chtěl vycenit zuby na zlořády, které tu všude napáchala sovětská nadvláda, tedy okupace. Neberu, když z něčeho čouhá protiruské naladění. To je přece jenom trochu málo. Jakoby z jakéhosi pohledu z kazašského rychlíku (jezdí tam vůbec, kromě těch s překupníky a šmelináři?), nebo z hrbu dvouhrbého velblouda.

Poznatky jsou to vskutku ve vztahu ke Kazachstánu nelichotivé, v letmých pocitech si připadám, jako bych se vrátil do dob „sovětského temna“: nemají tu rádi „neziskovky“ (možná vědí proč?), pivo podávají s brčkem, zkrátka kam noha šlápne. Na každém kroku je pořád cítit nepřekonaný tradiční ruský neduh – počkejte, minutočku – aneb kdo nemaže, ten nejede. A kde je stále kolem nás až mnoho slídilů v civilu nebo ve stejnokroji.

Afgánistán, lží prosycený


Vracím se k úvodu knihy Lucie Drbohlavové s poutavou graficky pohlednou, krásnou a skvěle vytvořenou obálkou „Hedvábnou stezkou“, ke kapitole „ 1. Afgánistán Špioni, zbraně, opium a ropa Velká hra pokračuje.“ Naposledy jsem zde byl koncem osmdesátých let XX. století. Pak ještě dvakrát po roce 1990. Tedy byl jsem tam vždycky, když se odtud transportovala vojenská letadla s rakvemi tisíců sovětských vojáků, do značné míry narozených v sovětských republikách Střední Asie. Probůh, ale to jsem ani zdaleka nevěděl, že o skoro o dvacet let později objevím s novinářskou zvědavostí v místě někdejšího německého protektorátního internačního tábora v Mystříně-Svatobořicích na Hodonínsku utajenou firmu, vyrábějící pro USA Army cínové rakve pro padlé vojáky z USA a vojáky z Evropy, tedy i z ČR a ze SR.

Teď se přímo dětinsky těším z poznání nové knihy, pohledem o pětadvacet let mladším. Předpokládám, že s poznáním svěžím. Ale v mysli a před očima si pořád nesu neopakovatelný dojem z osobního setkání s prezidentem Nadžibuláhem.

Nejprve mi z nedůvěry ke mně odpálili v lomu můj expozimetr se značkou vysoké kvality „Leningrad“, potom prezidenta ochránila, snad i předem mnou ochranka s kalašnikovem v rukách a s tarasnicí.

„Usiluji o ukončení občanské války, s mou zemí Afghánistánem si nikdo na světě neporadí!“ Podobné sdílel v podzemních útrobách, šest poschodí v zemi sídla ambasády i poslední sovětský velvyslanec v bojující zemi Boris Nikolajevič Pastuchov.

Po odstoupení z funkce prezidenta se Nadžibulah ukrýval v kábulském komplexu OSN, odkud byl vyvlečen 27. 6. 1996 Talibánem, byl zběsile vykastrován a utahán k smrti za náklaďákem. (Jak málo se Nadžibuláhova smrt lišila od smrti Sadáma Hussajna, Kaddáfího...). Jeho k smrti utýrané tělo, vycpané o chřtánu bankovkami a s prsty, nahrazenými cigaretami, bylo pověšeno na sloup elektrického vedení. Stejně se Talibán vypořádal i s jeho bratem Šápurem. Velitelem ochranky.
 
SSSR „zaslíbenou“ zemi opustil

V roce 2001 USA se spojenci svrhli Talibán. A velká válka se znovu rozhořela. V souzvuku s autorkou nové knihy o Hedvábné stezce zjišťuji, že zcela zjevně přiznává, že největší roli nehraje v této zkoušené zemi nastolení demokracie, svobody a uplatňování lidských práv, ale nekončící Velká hra o nerostné bohatství – o měď, lithium, železnou rudu. Ještě jsme nezapomněli, jak se nám stejné vtloukalo do hlavy. Stejně jako jde o skutečnost, že tato země je největším producentem heroinu, opia a jiných opiátů. Jde o nepředstavitelné zisky. A bylo tomu zase tak moc jinak v námi uznané republice Kosova?

S cestopisným popisem z pera autorky jsem posléze více spokojen, neboť jsem tuto zemi poznal více jako minové pole a nic z tohoto svého poznání dodneška neslevím. Chvílemi jsem spokojený, už tato část autorčina svědectví mi stačí, abych knihu teď se zájmem četl. Se zájmem se vracím ke své literatuře o této zemi před rokem 1970... Nostalgicky toužím, aby se ty časy zčásti navrátily ještě o mnoho let dozadu.

Jenže, svět je už nyní hodně jiný a kormidelníci jeho pohybu mají zcela jiné představy a úmysly.

Teď již vím, že tento cestopis se nedá přečíst jedním dechem; tyto kouty jsou pro nás dneska více vzdálené, než byly kdykoliv předtím. Neznám aktuální cestovní kancelář, která by do míst Hedvábné stezky pořádala zájezdy. Přitom, jak v daleké minulosti, tak i vcelku nedávno, byla tato oblast atraktivní. Kdo by si dneska vůbec ještě vzpomněl, že tato pohádková oblast lákala například reportéra Julia Fučíka k napsání desítek reportáží o zemi, skoro zaslíbené.

Stala se i vidinou uplatnění k přesídlenectví stovek českých družstevních emigrantů ve třicátých letech z Československa – do Kirgizie, do Frunze, do nynějšího Kyrgyzstánu. Za svou dočasnou vlast si čeští a slovenští přesídlenci konečně zvolili i Kazachstán. Přestože i tam je doba postihla, když cizincům málo důvěřovala.

Kyrgyzstán – země, kde mohou kdykoliv svrhnout prezidenta

Za mé návštěvy Kirgizie, nyní Kyrgyzstánu, jsem zahrnul nedělní dopolední náhodné setkání ve Frunze, nyní Biškeku s tehdejším prezidentem, ctihodným vědcem, matematikem, stařičkým politikem do své dobové reportáže pro přílohu Mladé fronty. Ze zvyku chodil tamní prezident ve sváteční den krmit ptáčky v budkách na parapetu oken své kanceláře. Přivedl mne do jeho blízkosti ministr školství Kanimětov. V budově jeho ctihodného ministerstva neměli tehdy WC a on mi poradil, kam zahradou ke kadibudce zaběhnout. Po vyjítí reportáže jsem byl z moci úřední doma napomenut, že nabádám, aby i československý prezident chodil v neděli krmit zpěvné ptactvo a že znesvěcuji tehdejší realitu. Stejně se nelíbil tradiční tamní zvyk koupě nevěsty, trvá však dodnes, a jak se zdá i s prezidenty je to stejné.

Jiné to bylo s pronájmem vojenské základny USA Manas, aby sloužila jako logistické zázemí pro americké a koaliční jednotky. Tudy a zpět jak se dozvídám z knihy o Hedvábné stezce, prošlo více než pět miliónů koaličních vojáků a podpůrného personálu do Afghánistánu. Samozřejmě, že za měšec peněz. Základny má v Kyrgystánu i Rusko. Rusové je mají v Kantua a ještě v blízkosti Issyk Kul. A USA svou základnu už uzavřely. Ani Kyrgyzstán jim smlouvu na rozdíl od Ruska neprodloužil, oni ani netrvaly.

Z nové knihy se dozvídám jednu zajímavost. Tamní stále na rozdíl od nás používají staré názvy ulic, připomínající ruskou – snad sovětskou minulost. Mají ulice Leninovu, ale Gagarinovu i Fučíkovu. Nevím, proč by takové ulice neměli mít? Nevím, proč jsme my Fučíkovy ulice vymazaly z uličních tabulek a snad i z paměti?

Hodně poutavá je pro čtenáře cestopisná návštěva i Pákistánu. Český, slovenský turista si za ní může dosadit návštěvu Indie, k níž kdysi Pakistán patřil. Nakonec i upřímná výpověď, jak se cestopisná výprava takové orientace vůbec mohla uskutečnit? Konečně i sdělení o tom, jak je to s islámem. Počet odborníků na tuto oblast u nás po imigraci den ode dne roste.

A jak se přesvědčuji, Korán se v překladu zatím povaluje v regálech Levných knih za 99 korun. Knize Lucie Drbohlavové Hedvábnou stezkou přeji opak osudu Koránu, zaslouží si to, i přes mé poznámky.

Jedno si však nemohu odpustit, dozvěděl jsem z přečtené knihy přemíru invektiv na následky „sovětského temna“ v bývalých středoasijských sovětských republikách. Postavily se na nohy po rozpadu SSSR. Přes přetrvávající problémy, které zde minulý režim zanechal – byrokracie, tržní těžkopádnost, korupce, neomalenost vztahů, nevypořádání se se sovětskou ideologií a propagandou a třeba i s pomníky a jiné, co nelichotí, nikde jsem se o těchto republikách a státech nedozvěděl nic podobného těm, kde vládl a vládne posud většinou jiný režim. Kde již máme po desetiletí problém, jak se vypořádat s terorismem a s masovým vražděním. Toť tedy velká otázka.

Pokus o recenzi knihy jsem záhy vzdal, napsal jsem upoutávku a nelituji.

Knihu Lucie Drbohlavové „Hedvábnou stezkou Mozaika barev, vůní a osudů“ vydalo nakladatelství JOTA, 2016.

Žádné komentáře :

Okomentovat

Reklama