Reklama

.

.

sobota 23. dubna 2016

Arménský den smutku


Martin Fučík
23. 4. 2016
24. duben se stal symbolem pro jednu z největších tragédií v historii Arménů, hrdého a sebevědomého národa, jehož identita trvá bezmála 3 tisíce let. Zmíněnou tragédii lze přirovnat snad jen k osudu Židů v době holokaustu a dodnes tvoří temnou skvrnu v dějinách celého lidstva. V osudový den, 24. dubna roku 1915, došlo ze strany tureckého státního aparátu k bezprecedentnímu násilí vůči skupině vlastních obyvatel – Arménům, kteří v Turecku, z větší části od 11. století n. l., tvořili, byť nedobrovolně, jednu z jeho národnostních menšin.


V Konstantinopoli (dnešním Istanbulu) bylo v uvedený den pozatýkáno na 300 představitelů arménské inteligence a posléze fyzicky likvidováno. Jednalo se o myslitele, spisovatele a specialisty z nejrůznějších oborů. V ten samý den došlo v konstantinopolských ulicích k masakrování dalších 5000 Arménů. Podobné pogromy se uskutečnily i v několika dalších místech po celém Turecku. Byl tak předznamenán hrozný osud 1,5 milionu arménských obyvatel Turecka, kteří byli vybiti v údobí let 1915 – 1923, v rámci kampaně tureckého státu, která měla jednou provždy vyřešit „problém Arménců“ v Turecku.

Kampaň víceméně navazovala na dlouhodobou tureckou oficiální linii, která se snažila bez jakýchkoliv skrupulí potlačit snahu Arménů o vznik nezávislé Arménie. Ta se odvíjela od dlouhé tradice arménské státnosti trvající s několika přerušeními od 14. století př. Kr. do 14. století po Kr., která v sobě zahrnuje významné datum – rok 301 po Kr., kdy se Arménie stala prvním státem, který přijal křesťanství jako státní náboženství. Jeho nositelkou se stala Arménská apoštolská církev. Připomeňme si, že Římská říše uznala křesťanství jako jedno ze státních náboženství (od té doby preferovaného) až v r. 313 po Kr.

Arméni s jejich křesťanskou vírou měli být v námi zachyceném období v Turecku bezezbytku vykořeněni a v konečné fázi eliminováni. I když se arménský stát již od počátku své existence potýkal s mnoha nepřáteli (například s Asyřany, Skyty, Peršany či Mongoly) se střídavými úspěchy a neúspěchy, arménskému obyvatelstvu se vždy povedlo svoji fyzickou existenci a vlastní identitu ubránit. To nemuselo platit v jejich střetu s islámem, reprezentovaný osmanskými Turky, později vedením Turecké republiky za účasti Mladoturecké strany.

Postavení Arménů v Turecku, po celou dobu jejich formální příslušnosti k tomuto státnímu útvaru, nebylo nikdy rovnoprávné. Bylo určeno jak odlišností jejich etnického původu, tak zejména jejich náboženskou orientací. Muslimští Turci křesťanské Armény rozhodně nepodporovali a jejich vztah k nim, mírně řečeno, nebyl v žádném případě tolerantní. Arméni se stali neplnoprávnou menšinou a museli se vyrovnat s řadou ústrků a ponížení, ke kterým mimo jiného patřily například zákazy jízdy na koni, vlastnictví zbraní či svědectví u soudu, ale i příkaz, který Arménům stanovil dávání přednosti muslimům při chůzi na ulici. Citelnou sankcí bylo i jejich vyšší zdanění vůči muslimskému obyvatelstvu. Ke cti Arménů je nutné konstatovat, že i v této situaci se dokázali prosadit a spolu s židovským a řeckým živlem se stali vedoucím prvkem v obchodní a finanční sféře tureckého státu. To však nezabránilo stupňovanému tlaku turecké majority a její snaze o vypořádání se s „arménským problémem“ jednou pro vždy, ne však ku prospěchu arménského etnika.

Koncem devatenáctého století došlo v Arménii, respektive v její části, v té době začleněné do turecké říše, k několika demonstracím za arménskou nezávislost a proti kurdskému útisku (proti arménským obyvatelům aktivně vystupovalo nejen muslimské obyvatelstvo turecké národnosti, ale i Kurdové, Lazové a Čerkesové). Tyto události, v souvislosti s porážkou Osmanské říše pravoslavným Ruskem v letech 1877 – 78, sympatií Arménů k Rusku a působení jejich partyzánských jednotek, pak vedly k masakru 100 000 Arménů, který byl spáchán v letech 1894 – 1896 zejména v oblasti Sasún, ve městě Trabzon a v provincii Van na příkaz tureckého sultána Abdullhamida II (sultánem 1876 – 1909) jeho speciálními pluky. Následovala násilná likvidace kulturního a národního povědomí arménské identity ve formě uzavírání knihoven a kulturních center, díky které odešlo asi 80 tisíc Arménů do zahraničí. Ti, kteří zůstali, se dočkali dalšího „menšího“ masakru v Killikii v r. 1909, kdy bylo povražděno dalších 30 000 Arménů. Důvodem byl předpoklad, že připravují protiturecké povstání.

I přes sultánův pád v roce 1909 a převzetí vlády republikánskými zástupci Mladoturků (představovaných hlavně mladými zapálenými důstojníky, kteří chtěli zastavit úpadek tehdejšího Turecka), se vztah tureckého státu k Arménům nezměnil. V souvislosti se záměrem Mladoturků uskutečnit spojení všech turkických národů s jedním jazykem a náboženství rozšířením Turecka (zejména na východ přes Kavkaz až do střední Asie) a vytvoření velké a věčné země Turanu, se stali Arméni, i v důsledku zeměpisného umístění jejich sídel, velkou překážkou v uskutečnění uvedené idey.

Situace vyvrcholila v roce 1915, kdy turecká armáda byla opět, tentokrát v rámci 1. sv. války, poražena ruskou armádou. Porážku turecký establishment přisoudil „zradě“ arménských vojáků, kteří sloužili v turecké armádě, a zřejmě rozhodl o kolektivním potrestání všech Arménů. Vojáci arménského původu byli demobilizováni a posléze z většiny povražděni.

Po v úvodu zmíněných událostech dne 24. dubna 1915 byla další část arménské populace, včetně žen, dětí a starých lidí, pod záminkou odsunutí z válečných oblastí, přesidlována do likvidačních center poblíž Allepa a dále přes syrskou poušť do místa zvaném Deir az-Zor. Ti, kteří přežili, pak byli jednoduše vyhnáni do pouště. Zmíněné deportace proběhly na pozadí masakrů, kdy Arméni byli podřezáváni, znásilňováni, ubíjeni pálkami, stříleni, utápěni a před smrtí mnohdy sadisticky mučeni, mnoho jich zemřelo hladem, žízní, vyčerpáním a nedostatkem lékařské péče. Jak takové (tureckými orgány nařízené) deportace probíhaly, velmi reálně vylíčil česko-německý autor Franz Werfel ve svém románu Die vierzig tage des Musa Dagh, který vyšel v Německu v roce 1933 (doporučuji jeho českou verzi „Čtyřicet dnů“, vydanou v edici Vyšehrad v roce 1988 - ústředním tématem je pravdivý, byť beletristicky upravený osud několika vesnic, které deportování odmítly a víceméně úspěšně, avšak za cenu nesmírných obětí, kárným výpravám organizovanými Turky odolaly).

V uvedeném románu je velmi realisticky vylíčena situace, do které byli Arméni uvrženi. Pro všechny deportované se zhroutil jejich dosavadní svět. Byli vytrženi ze svého přirozeného domovského prostředí a stali se lovnou zvěří, bez jakékoliv možnosti dovolat se práva, pomoci či ochrany svého vlastního života. Běsnění trvalo až do roku 1923 a zahynulo při něm zřejmě 1,5 milionů Arménů, tedy téměř 60 procent arménské populace … .

Zde se sám nabízí pojem genocida. V současné době násilí spáchané v inkriminované období na arménském národě formálně uznávají jako genocidu Argentina, Arménie, Rakousko, Belgie, Kanada, Kypr, Francie, částečně Německo, Řecko, Itálie, Libanon, Litva, Nizozemí, Polsko, Rusko, Slovensko, Švédsko, Švýcarsko, Uruguay, Vatikán a Venezuela, v USA uznalo zmiňované násilné akty za genocidu 39 států, ve Velké Británii Wales a v Austrálii Nový jižní Wales. Izrael k tomuto problému zaujímá nezúčastněný postoj.

V září 2006 byl přijat požadavek rozhodné většiny členů Evropského parlamentu (429 hlasů pro), který vyzýval Turecko „uznat arménskou genocidu jako podmínku pro vstup do EU“. Později byl Evropskou komisí přeformulován na výzvu Turecku k urovnání jeho vztahů s Arménií.

Samotné dnešní oficiální Turecko až doposud pojem genocida rozhodně odmítá, odvolává se na názor profesora Istanbulské university Justina Mc Carthyho (1945), který pojem genocida v tomto případě neuznává, někteří turečtí představitelé však připouštěli či připouštějí, že deportacemi a masovým vražděním Arménů došlo ze strany Turecka ke zločinu, zde uveďme například výpověď tehdejšího velitele osmanské armády Ahmeda Paši (1872 -1922) či tehdejšího ministerského předsedy Osmanské říše Saida Halima Paši (1865 – 1921).

V Arménii se výzkumem arménské genocidy zabývá profesor Vahakn Dadrian (1926) působící na Jerevanské universitě a téma genocidy spáchané na Arménech je pro veškerou arménskou komunitu velice citlivé, každoročně je s pietou připomínáno obrovským počtem lidí v památníku arménské genocidy Tsitsernakaberd v Jerevanu. V České republice proběhla konference v Senátu ČR v roce 2006 pod záštitou prezidenta Václava Havla, samotné uznání arménské genocidy Českou republikou neproběhlo.

Ať pohlížíme na výše popsaný problém z kterékoliv strany, je nutné si uvědomit, že v letech 1915 – 1923 došlo v muslimském Turecku ze strany vládního establishmentu, ale i tureckých vojáků a nejrůznějších sadistických individuí k nesmírně surovému a bestiálnímu bezpráví uskutečněnému na arménské populaci. Je nutné, aby Turecko (spojenec nespojenec) uznalo své pochybení a následně s celým světovým společenstvím zabránilo tomu, aby se podobné hrůzy opakovaly. Je to důležité nejenom pro navázání bezkonfliktních vztahů Turecko – Arménie, ale i z pohledu Evropanů. Velmi lehce si lze totiž představit, že na základě dnešní migrační politiky Evropské unie, se v brzké době stanou i původní Evropané ve svých zemích menšinou … .

Pro závažnost zpracovaného tématu nabízím níže uvedené prameny:

Dadrian, Vahakn N. The history of the Armenian genocide: ethnic conflict from the Balkans to Anatolia to the Caucasus. New York: Berghan Books, 2003. ISBN 1-57181-666-6

Gilbert, Martin. Dějiny dvacátého století: Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-401-7

Hansa, Karel. Hrůzy východu: Praha, s. n. 2006. ISBN 80-239-8157

13 komentářů :

  1. nejdříve Arméni, potom Řekové (jen v Izmiru vyvraždili Turkové 50 tis. Řeků po konci první světové války) a dnes jsou na řadě Kurdové, a Česká republika a její současná odporná vláda,podporuje vstup Turecka do EU k hanbě všech obyvatel naší republiky. Tato země nemá s Evropou nic společného.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Súhlasím, Turci u nás nemajú čo hľadať.

      Vymazat
  2. Nemá a neměla... Je otázkou, zdali bude mít. Islamizace Evropy je zahájena a Turci o ni všemožně usilují.
    A ta ži...á pakáž v čele s Makrelou to odpískala.
    Již dnes jsme zatraceni a ztraceni. A dobře nám tak...

    OdpovědětVymazat
  3. Ale ma, oni si totiž myslia, že Európa je súčasť Osmanskej ríše, ktorú chcu vzkriesiť.

    OdpovědětVymazat
  4. Ale ma, oni si totiž myslia, že Európa je súčasť Osmanskej ríše, ktorú chcu vzkriesiť.

    OdpovědětVymazat
  5. Stejně zločinně, jako tomu bylo s Armény, "zatočil" turek i s Řeckou polulací (z Malé Asie jich vyhnali víc jak 1.5 mil.), a dodnes tak nakládá i s Kurdy.
    Jediné, co mě vskutku "uklidňuje", je to, že Merkelová to pozorně sleduje.
    Jak k mé "velké úlevě" při své nedávné návštěvě u turka zakvokala ...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No Merkel dostala inštrukce od Obamy, který ji označil za strážkyní Evropy....zda byl zhulený, média nepsaly....a pak šla za tím kozoněco.....

      Vymazat
  6. S holocaustem se to srovnat nedá, jedině s likvidace Slovanů.
    Slovanů zemřelo daleko více než Židů.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak říkávala moje babka z Hané:"za každoó sviňárnoó hledeé žeda..."a jak je vidět,ten svět se vůbec nezměnil a každý den nás přesvědčuje o tom,že ta písma sotva znalá,upracovaná žena,měla pravdu....

      Vymazat
  7. https://www.youtube.com/watch?v=cr9hxzbyM2I

    OdpovědětVymazat
  8. Kde jsou ochránci lidských práv Kalousek a jeho banda ! Proč nejdou po Praze s Armenskou vlajkou . Asi znají jen Tybet . Holt Armenci nejsou v kurzu . R. Mladič

    OdpovědětVymazat
  9. doktor za posledních sto let : Arméni, Řekové, Kurdi...naposledy Sýrie..Co dodat - jsou to islámem se ohánějící vrahouni a naši předkové věděli, proč jim dali před 300 letama přes hubu....Hlavně kupujte turecké výrobky , jako jsou např. ledničky BEKO, Fordy Tranzit atd....Naši spojenci v NATO potřebují naši loajálnost.

    OdpovědětVymazat
  10. Jenom mě zarazilo, že Česko nic, Německo částečně. Bravo Slováci.

    OdpovědětVymazat

Reklama