Reklama

.

.

pátek 15. dubna 2016

Čtení na víkend: Masarykova filosofie českých dějin

Marie L. Neudorflová
(Přednáška pro Masarykovu demokratickou akademii, Brno, 29. 3. 2015)



15.4.2016 

K tématu Masarykovy filosofie českých dějin musím přistoupit ze širšího pohledu, neboť ‚filosofie dějin‘ jako náhled na minulost, na společnost, na historii má kořeny už v mytologii, v antice a mnohem zřetelněji ve středověku. Nás však bude zajímat moderní pojetí ‚filosofie dějin‘, s kořeny v osvícenství. 



Všechna pojetí mají společné alespoň to, že nějakým způsobem hledají dlouhodobější dopady událostí, lidských snah, že hledají kontinuitu určitých mravních principů, hledají poučení z minulosti. Později, zvláště v osvícenství, k tomu přistupuje i hledání zákonitostí v historii, včetně aspektu vývoje a jeho smyslu. ‚Filosofie dějin‘ začala být v osvícenství vnímána jako síla, sledující pozitivní úsilí lidí, někdy více někdy méně úspěšné, někdy potlačené, ale žijící v myšlenkové oblasti. Jinými slovy prostřednictvím znalostí, samozřejmě nejen historie, schopností se z minulosti poučit, se otvírala cesta k nenásilnému řešení sociálních a mravních problémů ve prospěch neprivilegovaných živořících vrstev, k větší spravedlnosti, k předcházení revolucí a válek, které byly nejobvyklejší cestou mocenských vrstev řešení sociálních problémů. Součástí tohoto myšlenkového proudu byl i důraz na vzdělání, na vědu, kterou katolická církev otevřeně potlačovala až do 19. století. Ještě v 17. století církev upalovala ty, kteří kladli důraz na znalosti a na vědu, na pravdu poznanou a odmítali církevní dogmata. Ještě v 19 století v habsburské říši se církev snažila, aby dostala školy pod svou kontrolu. Masaryk v tomto prostředí vyrůstal a dobře si uvědomoval neblahé následky nedostatečného vzdělání.

Za původce pojmu a jeho šíření je obvykle považován pronásledovaný Voltaire, za jeho moderní obsah obvykle J. G. Herder (1744-1803).[1] Oba spojovali filosofii dějin s vývojem, se vzděláním lidí, s obecným pokrokem, s možností se z historie poučit, navazovat na pozitivní, co minulé generace každého národa vytvořily. V pozadí byla víra v pozitivní potenciál každého člověka a právo ho rozvíjet. Herderovo pojetí bylo chápáno řadou českých obrozenců jako základ moderního humanitního ideálu. Obsahoval důraz na osobní duševní rozvoj lidí, na vzdělání a úsilí řešit sociální problémy. Vliv Voltairea byl v Evropě v 18. století obecný, včetně osobností českého národního obrození, Josefa Dobrovského, Jana Kollára, Františka Palackého, Augustina Smetany, Karla Havlíčka Borovského, Josefa Šafaříka. Masaryk považoval za důležité, že „hlavní obsah jejich filosofie se nesl směrem humanitním“ [2], opírajíc se vědomě či nevědomě o ‚filosofii dějin‘. Koncept ‚filozofie dějin‘ nebyl a není přijímán všemi historiky, což bude později ještě zmíněno.[3]

Když Masaryk v České otázce (1895) aplikoval pojem ‚filosofie dějin‘ na české dějiny, specificky na reformaci a obrození, předeslal, že pojem převzal z Jana Kollára a z dějin Františka Palackého, který ho aplikoval na českou reformaci s jejím důrazem na vzdělání, na rozumné náboženství totožné s mravností a na národní identitu.[4] Je nutné poznamenat, že výklad historie na školách se ještě v polovině 19. století soustřeďoval převážně na panovníky, války, územní změny, ale kulturní, sociální, ekonomické aspekty historie téměř scházely. V českém případě se Bílá hora a doba pobělohorská popisovaly pozitivně, reformace negativně, převládal pohled privilegovaných Němců s jejich vírou ve svou superioritu a právo vládnout.

Masaryk si všímal nedostatečných znalostí české historie, všímal si nedostatečného sebevědomí Čechů a jejich upínání se po celé 19. století na Rukopis Zelenohorský a Královedvorský, ač bylo dávno jasné, že nejsou pravé. Dal prostor pro vědecké články v Athenaeu (Jan Gebauer), ale veškerá zášť stoupenců Rukopisů se obrátila v tisku i ve veřejnosti proti Masarykovi, který z toho onemocněl. Hlavně by obviňován, že ničí to nejcennější, co český národ měl. To znamená důkaz o jeho větší literární úrovni ve středním středověku než měli Němci, kteří neustále předkládali Čechům, že jsou národ druhořadý.[5] V 19. století se úroveň národů posuzovala ne podle ekonomiky, ale podle úrovně jejich kultury. Když se Masaryk za podpory své ženy Charlotty uzdravil, pochopil, že reakce veřejnosti byla výrazem její nedospělosti, nedostatečné znalosti historie a malé sebedůvěry českého národa.

Masaryk se zajímal o českou historii od studií, zažil v Brně ponižování českých studentů, a snad proto, že brzy po svatbě přestoupil k protestantství, vysoko oceňoval českou reformaci a její osobnosti, zvláště Mistra Jana Husa. Samozřejmě četl Dějiny Františka Palackého. A rozhodl se pro jakýsi protiútok nejen proti stoupencům Rukopisů, ale hlavně s ambicí inspirovat mladou českou inteligenci, zvláště historiky, k intensivní práci k sebeznalosti českého národa, zvláště historie, a k vědomé práci pro úroveň českého národa. Když se člověk podívá, čím se většina historiků té doby zabývala, tak je jen o něco horší než dnešní, historici se zabývají hlavně podružnými problémy středověku.

Koncem roku 1894 vydává Masaryk svou českou otázku, v níž formuloval svou filosofii českých dějin, v níž se soustředil na málo známé aspekty českých dějin, zvláště na české národní obrození a na českou reformaci. Kniha obsahuje také poměrně důkladnou kritiku liberalismu, který byl, podobně jako dnes, převažující atmosférou doby. Na liberalismu mu zvláště vadil jeho materialismus, nedostatek respektu pro duchovní oblasti lidské existence, pro kvalitní kulturu, jeho víra ve spontánní vývoj k pokroku. Dotkl se také konservatismu, kterému scházela víra ve vývoj, sociální spravedlnost a v pokrok. Obě ideologie hrubě nedoceňovaly kolektivní, národní identitu lidí. Nejdůležitějším aspektem České otázky bylo soustředění se na zanedbané aspekty české historie, které navzdory podmínkám podporovaly morální a myšlenkový rozvoj lidí, vzdělání.

Masaryk o sobě nikdy netvrdil, že byl historik, chtěl jen upozornit na zanedbané, ale důležité aspekty české historie. Chtěl českému národu ukázat, že má cennější tradice než byly Rukopisy, ze kterých mohl čerpat zdravější sebevědomí, sebedůvěru a inspiraci. Poukázal, že v české historii, podobně jako v historii většiny evropských národů, existovala více či méně viditelná kontinuita snah, často mocensky potlačovaných, o zlepšení podmínek lidské existence, o pokrok. Tyto snahy byly často doprovázeny násilnými konflikty (povstání, revoluce, politické úsilí). Tato kontinuita měla demokratizační charakter, myšlenkově, sociálně, stále více závislém na kolektivním snažení, z něhož bylo nejdůležitější národní.

Teoreticky, znalost historie umožňovala vědomě navazovat na pozitivní, co minulé generace vytvořily, a vyhýbat se tomu, co pozitivnímu rozvoji nepřálo. To, podle Masaryka bylo jak v zájmu celkové úrovně národa, tak v zájmu civilizace. Stavěl na víře, že touha lidí po zdokonalování, po pravdě, po spravedlnosti byla bytostně trvalou součástí lidské existence. Bylo mnohem efektivnější usměrňovat ji vědomě ku prospěchu všech, než spoléhat na spontánní vývoj. Masaryk v mnohém navazoval i na principy původního křesťanství, kterému šlo o mravnost, o spravedlnost, o rovnost lidí. Ale byl nesmiřitelně kritický ke katolické církvi, která původní křesťanství dávno opustila.

V odkrývání pozitivních snah, myšlenkových i reálných, v jejich kontinuitě, někdy více, někdy méně zjevné, viděl Masaryk podstatu ‚filosofie dějin‘, která dávala dějinám smysl, dávala možnost na ně mravně a ideově navazovat. Zároveň byla zdrojem inspirace pro národ nerezignovat na úsilí o svůj pozitivní rozvoj za nepříznivých podmínek, neboť příležitosti k pozitivním změnám čas od času přicházejí a je třeba na ně být připraven. To neznamenalo ignorovat negativní, násilné stránky historie, naopak ty bylo nutné také znát, aby se dalo co nejvíce předcházet jejich opakování. V tomto pojetí nezáleželo na velikosti národa, důležité bylo, jak se staral o svou úroveň. Problém byl, že velké národy či státy tento přístup nesdílely, naopak považovaly malé národy za překážku pokroku, aniž zkoumaly, jak ke své velikosti přišly, že to bylo obvykle násilím.[6]

Masaryk nebyl první, kdo kladl důraz na znalost české historie, na její relevanci k demokratizaci, k důstojnosti národa, již Bernard Bolzano nabádal české studenty na pražské univerzitě v první čtvrtině 19. století, aby se zajímali o českou historii a po něm další, zvláště Palacký. Vzhledem k tomu, že od konce 60. let bylo více svobody (parlamentarismus, konstitucionalismus) Masaryk nedostatek znalosti české historie částečně zazlíval historikům.[7]

Své znalosti o české historii Masaryk používal i ve své praxi říšského poslance v letech 1891-1893. Dokazoval, že Češi dosáhli téměř stejné úrovně jako rakouští Němci hlavně svým vlastním úsilím a většinou navzdory nespravedlivým politickým a národnostním poměrům. Zdůrazňoval, že úroveň národů je otázkou vývoje, vzdělání. Tak jako ostatní čeští poslanci požadoval hlavně rovnoprávnost českého národa s třetinovou německou menšinou žijící v českých zemích a mající politická a kulturní privilegia.[8] Když pochopil marnost svých důkladných a věcných argumentů, vzdal se svého mandátu a věnoval se vzdělávání mladé české inteligence. V podstatě obrozenecká a Palackého myšlenka, že kdykoli jsme vítězili, bylo to duchovními prostředky.

Masarykova zásadní idea relevantní pro jeho koncept ‚filosofie českých dějin‘ byla, že české národní obrození, jakkoli bylo součástí osvícenství, svým konkrétním směřováním navazovalo, znalosti, vzdělávání, věda, sociální aspekt, navazovalo na myšlenky velkých českých reformátorů, jako byl Mistr Jan Hus, Petr Chelčický i Jan Amos Komenský. Masaryk tuto myšlenku dokazoval hlavně odkazy na skutečnost, že navzdory kruté censuře, pálení knih katolickou církví a krutého pronásledování všeho nekatolického po Bílé Hoře, někteří obrozenci znali díla hlavních českých reformátorů a čerpali z nich inspiraci ke své důvěře v pozitivní potenciál českého národa, v jeho schopnost se obrodit. Později tato návaznosti byla plně prokázána literárním historikem J. B. Čapkem.[9] Masaryk byl přesvědčen, že v podtextu reformačního i obrozeneckého úsilí byla podobná filosofie, podobná víra v právo lidí na svobodu a na svůj pozitivní rozvoj. Všichni lidé byli stvořeni k obrazu božímu. A z toho brzy vyplynul národní aspekt jako důležitý pro následující vývoj,[10] přerušený Bílou horou, ale obnovený českým národním obrozením ve formě humanismu. [11] Masaryk věřil, že znalost filozofické a náboženské podstaty české reformace usnadňovala českým obrozencům jejich práci. Vědomí úrovně a prestiže českého jazyka v době reformace, muselo být velkou inspirací, podobně jako působení Jana Husa, Petra Chelčického, J. A. Komenského. Masaryk obdivoval, že přední osobností českého obrození přesně odhadly, co český národ pro svůj pozitivní rozvoj potřeboval.

Masaryk zdůraznil, jak významné bylo, že se humanita v osvícenství stala nadřazená právům zděděným, právům šlechty, čímž se oslaboval katolický princip stavovské společnosti jako dané Bohem. Připomněl, že Palacký odvozoval humanitu z evangelia: „Čehož sobě nechceš, jinému nečiň.“ Důraz na národní, kolektivní identitu vyplynul z poznání, že byla cenným výsledkem dlouhého a bolestného historického vývoje a že vytvářela jednu z hlavních podmínek pro rozvoj demokracie.

V souladu s J. A. Komenským, F. Palackým, K. Havlíčkem, Masaryk chápal národnost jako mravní ideu – lásku, vzájemnost podle jazyka, rodu, ideálů, směřování, s právem národa na svou existenci. Nerespekt k národům přinášel vždy více destrukce než pozitivních výsledků. Zároveň však s Havlíčkem věřil, že se český národ musí vždy spoléhat hlavně sám na sebe, což předpokládalo důkladnou sebeznalost, včetně historické, důkladné vzdělávání a přijetí demokratizačních hodnot.

Jako velmi cenný zdroj inspirace Masaryk viděl unikátní politicky vzdělávací činnost Karla Havlíčka a humanitní národní politický program Františka Palackého. Obojí směřovalo ke vzdělávání českého národa, k jeho demokratizaci, k jeho integritě. „Humanitní ideál vyžaduje, abychom soustavně, všude, ve všem a vždy odpírali zlému, vlastní a cizí nehumanitě společnosti a jejím orgánům osvětovým, církevním, politickým, národním. Humanita není sentimentalita, ale práce a opět práce.“ Bylo třeba počítat i s konflikty s nehumanitně orientovanými směry, skupinami, většinou mocenskými a expansivními, a řešit je, pokud možno nenásilně. V sebeobraně však Masaryk uznával i obranu železem.

Dnes převažují pokusy od sebe oddělovat osvícenství a české národní obrození, a interpretovat 19. století jako století nacionalismu. Tato tendence souvisí se snahou nedemokratických konservativně pravicových sil (nadnárodní korporace, katolická církev) snižovat hodnotu národních entit pro úroveň lidí. Bojí znalosti historie národů, neboˇsouvisí s vývojem demokracie. V případě českého národa doprovodnou tendencí je potlačování pozitivních stránek české historie, zdůrazňování negativních, a dokonce desinterpretace v zájmu katolické církve, šlechty, cizích zájmů.[12] Devatenácté století bylo jak stoletím negativního nacionalismu (Němci), tak pozitivního nacionalismu, zvláště v případě menších národů, soustředěných na svůj pozitivní kulturní rozvoj, na vymanění se z nadvlády větších a agresivnějších národů. Bylo to úsilí za dotažení reformačních a osvícenských ideálů v oblasti kulturní a politické. (Dvakrát se konservativně-pravicové síly pokusily o zvrat demokratizačního vývoje v podobě obou světových válek a v současnosti se zdá, jakoby se připravoval pokus třetí).

Znalost historie, vědomí ‚filosofie historie‘ nám umožňuje abychom rozuměli více nejen minulosti, ale i přítomnosti, abychom byli schopni bránit výdobytky minulosti proti destruktivním zvratům nedemokratických sil. V současnosti je ale problém s akademickými přístupy k historii, které se příliš často soustřeďují na nepodstatné, ignorují příčiny a důsledky jevů, důležité souvislosti. Z historie se stává objekt pobavení a bohužel má vliv. Masaryk tuto tendenci nazýval ‚tretky‘ a snažil se přesvědčit mladé historiky, aby se věnovali důležitým tématům z hlediska demokratizace, relevantních konfliktů, úrovně kultury, společnosti, národního rozvoje. Také je nabádal, aby ve své metodě výzkumu aplikovali metody používané ve filosofii, sociologii, ekonomii, psychologii. Jeho pohled na historii byl mnohem širší než dosud. Ve svém úsilí měl nečekaný úspěch.

Tím se Masaryk lišil hlavně od pojetí uznávaného pozitivisticky orientovaného (fakta mluví za sebe) a vlivného historika Josefa Pekaře, jehož pohled na historii byl užší. Jejich dlouholetý spor se týkal hlavně toho, že Pekař vnímal ne náboženský, ale národní aspekt reformace jako primární a že nevěřil v dlouhodobou kontinuitu a působení určitých idejí. Nevěřil, že je možné se z historie poučit. Proto odmítal Masarykovu ‚filosofii české historie‘.[13] Přitom Masaryk uváděl řadu osobností, v jejichž písemnostech se odkazy na osobnosti reformace objevovaly, navzdory tvrdé censuře. Spory kolem ‚filosofie českých dějin‘ se vedly po několik desetiletí a do určité míry setrvávají do dnes. Účastnilo se jich na desítky českých historiků, kromě Masaryka, ten řekl své a věnoval se jiným problémům. Pekař ještě dlouhá léta vedl s Masarykem monolog.[14]

Důležitým cílem Masarykovy analýzy v České otázce bylo ukázat, že filozofický a náboženský podtext reformace i obrození byl stále relevantní k současnosti. Malý český národ nemohl brát svou existenci jako samozřejmou, ale musel na své úrovni, identitě a integritě vědomě pracovat. O tuto otázku se Masaryk dostal do sporu s předním českým liberálem Josefem Kamzlem, který vyvozoval české obrození výhradně z osvícenství a ekonomicko liberální orientaci považoval za dostatečnou záruku existence a úrovně českého národa.[15] Masaryk v polemikách odmítl brát existenci malého českého národa jako samozřejmou a dokazoval nutnost vědomé pozitivní práce pro jeho úroveň, podloženou humanitní filosofií a poučením z minulosti (filosofií české historie) [16]. Také odmítl liberální úzké chápání národa omezené jen na politické a ekonomické aspekty. Pro Masaryka měl národ i duchovní, mravní, kulturní a historickou dimenzi. O několik let později Kaizl uznal, že se ve svých názorech mýlil.

Masaryk se ve své práci dotkl také otázky, která začíná být důležitá v současnosti. Byl přesvědčen, že při rozvíjení demokracie každého národa musí být určující podmínky a potřeby každého národa, neboť mezi národy byly velké kulturní, historické a sociální rozdíly.[17] Z ciziny bylo možné přijímat jen to, co se k těmto podmínkám a potřebám hodilo.

Podobně jako mnozí osvícenci, Masaryk entitu národa vnímal, jako nesmírně cenný výdobytek staletí trvajícího, bolestného a konfliktního vývoje. Obdivuhodný stupeň integrace národních entit, sdílené hodnoty jako jazyk, území, kultura, historie, potřeby, vzdělání, možnost efektivní komunikace, atd. byly znakem rostoucí demokratizace společnosti a podmínkou pro politickou demokracii. V žádné jiné entitě se jednotlivec nemohl smysluplně ztotožnit s tak širokou škálou dimenzí týkajících se veřejných zájmů. V žádné jiné entitě nebyl tak mnohovrstevný prostor pro politickou participaci veřejnosti, včetně její možnosti kontrolovat mocenskou vrstvu, která má za každého režimu tendenci zneužívat moc ke svým soukromým zájmům. Z hlediska demokracie a stability bylo třeba národy respektovat a to velkými národy. Za počátek moderního českého národa Masaryk považoval vystupování Mistra Jana Husa ve prospěch mravní úrovně lidí, svobody svědomí a ve prospěch českého jazyka. Obecně řečeno, velké národy a státy nebyly zárukou demokracie a stability, naopak měly inklinaci k expansi na úkor slabších národů.

Podobně jako řada osvícenských myslitelů, demokracii Masaryk považoval za jediný systém, který se svým unikátním principem rovnosti a spravedlnosti, byl schopen reagovat na důležité potřeby veřejnosti, národa, státu, ku prospěchu celku, většiny a ne na úkor slabších, případně menšin.[18] Ostatní systémy sloužily převážně zájmům menšinové mocenské vrstvy a společnost rozdělovaly. Demokratické hodnoty (rovnost, spravedlnost, spolupráce, práva vyvážená povinnostmi, sociální solidarita, snadno dostupné kvalitní vzdělání, atd.) přispívaly také k integraci společnosti[19], k vědomí společných potřeb a zájmů, k vzájemné spolupráci občanů.[20]

Masaryk snad ani nečekal do jaké míry ovlivní Českou otázkou mladou generaci, zvláště historiky. Práce, které začali publikovat začátkem 20. století, jsou cenné do dnes. Demokraticky orientovaní historikové přijali za svou jeho humanitní ‚filosofii českých dějin‘, opřenou o kritické vědecké poznání a znalosti historie. F. X. Šalda ji nazval ‚českou filosofií‘ a v článku v Rozhledech s uznáním hodnotil, že inteligence, která ji přijala, se vědomě ztotožnila se svým národem, s jeho potřebami a vědomě začala poctivou prací přispívat k jeho sebeznalosti a úrovni. Pochopila, že znalost historie a z ní plynoucí integrita národa, přijetí pozitivních hodnot ve vztahu k sobě, k druhým, k práci pro národ, jsou nezastupitelné pro jeho úroveň, pro úroveň většiny, pro rozvíjení demokracie.[21] Šalda oceňoval, že Masaryk Českou otázkou odpoutal mladou generaci české inteligence od módních trendů, kterým vlastně ani nerozuměla (nihilismus, individualismus, modernismus, volná láska atd.), které vedly k diletantismu, eklekticismu a nedostatku zodpovědnosti. Vědomé ztotožnění se s českým národem, přijetí ‚filosofie českých dějin‘ jim dávalo sílu odolávat „pasivnímu materialistickému a lhostejnému determinismu“, dávalo jim dokonce pocit „vyššího smyslu“ života a brát se vážně. Šaldův ¨termín ‚česká filosofie‘ se brzy obecně ujal. Minulost mnohokrát potvrdila Masarykovu víru, že se vplatí bránit cenné výdobytky minulosti související s demokracií a sociální úrovní českého národa a pokračovat vědomě v jejich rozvíjení. K tomu bylo potřeba znalostí, mravní sílu, víru v demokracii, zdravou sebedůvěru a odvahu.

Kritika, která nepochopila Masarykův koncept ‚humanitního ideálu‘ spjatého s ‚filosofií českých dějin‘, vzešla i z pera Antonína Hajna, radikálního člena pokrokové strany. Hajn věřil v revoluci jako nejrychlejší cestu k pozitivním změnám pro český národ i pro dělnictvo. [22] Masaryk v článku, který se stal součástí Naší nynější krize (1895), dokazoval, že politická humanitní taktika byla mnohem spolehlivější cestou k pokroku než revoluce, které bývají většinou nějak zneužity.

Je nutné zdůraznit, že politický podtext Masarykovy ‚filosofie českých dějin‘, otázka, jak překonávat konflikt mezi nedemokratickými zájmy mocenských vrstev a demokratickou orientací většiny, úsilím o obecný pokrok – duchovní, mravní, kulturní i sociální, má trvalý ráz, je trvale aktuální. Řada západních historiků (Robert Dahl, John Dunn, Charles Tilly atd.) se domnívá, že bez znalosti historie a existence historicky integrovaných národů, existence demokracie není možná. Někteří se dokonce domnívají, že bez znalosti historie se společnost rozpadne (Tilly). Katolicky církevně, liberálně a marxisticky orientovaní historikové, jejichž počet nikdy nebyl zanedbatelný, masarykovskou filosofii historie odmítají. Mělo by pro nás být velmi poučné, že v době publikace Masarykovy České otázky se proti její koncepci ‚filosofie české historie‘ postavili jak pozitivisticky a katolicky orientovaní historikové, tak liberalisticky a radikální a že na jejich pozici se do současnosti mnoho nezměnilo.

(((Pekařova řeč k Masarykovým osmdesátinám, reakce, Anička)))

[1] Masarykovi neušlo, že Herder, J. G. byl velikým obdivovatelem Slovanů, zvláště Rusů a velikým kritikem Prusů. Masaryk, T. G., Česká otázka. Naše nynější krize. Jan Hus. Praha, MÚ AV ČR a ÚTGM, o. p. s. 2000, s. 26-27.

[2] Na tuto problematiku Masaryk odkazuje již na začátku svého spisu Česká otázka (1895). Masaryk, T. G., Česká otázka. Naše nynější krize. Jan Hus, s. 20-21, 39.

[3] Základní podrobnější údaje o vývoji konceptu a pojmu ‚filozofie dějin‘ jsou v každé solidnější encyklopedii. V tomto příspěvku jsou zdůrazněny aspekty důležité pro Masarykovo pojetí.

[4] Masaryk, T. G., Česká otázka. Naše nynější krize. Jan Hus, s. 18.

[5] Spory o Rukopisy Byly pro Masaryka těžkou zkouškou, neboť kruté útoky stoupenců jejich pravosti měly na Masaryka i zdravotní následky. Masaryk se ve své kritice Rukopisů opíral hlavně o důkladnou odbornou znalost jazykozpytce Jana Gebauera. Relevantní texty jsou v obsáhlé publikaci Masaryk, T. G., Z bojů o Rukopisy 1886-1888. Praha 2004.

[6] V poslední době vyšlo několik závažných publikací, ukazující tento aspekt německých přístupů na základě velkého počtu dokumentů. Například: Brandes, D., Germanizovat a vysídlit. Praha, Academia 2015; Eva Hahnová, Od Palackého k Benešovi. Praha, Academia 2014; Eva Hahnová, Dlouhé stíny předsudků. Německé a anglické stereotypy o Češích v dějinách 20. století. Praha, Academia 2015.

[7] O poměrech na české univerzitě v Praze je možné se dovědět například v práci: Hoffmannová, J., Václav Novotný (1869-1932). Život a dílo univerzitního profesora českých dějin. Praha, Academia 2014; také: Hana Kábová, H., Josef Vítězslav Šimák. Jeho život a dílo se zvláštním zřetelem k historické vlastivědě. České Budějovice-Pelhřimov, SPKD 2013.

[8] Všechny jeho projevy v jeho prvním poslaneckém období jsou ve spise: T. G. Masaryk, Parlamentní projevy 1891-1893. Praha 2001. Přehled Masarykových názorů na důležité aspekty české existence před r. 1918 s odkazy na literatur je například Neudorflová, : M. L., T. G. Masaryk – politický myslitel. Praha, Arsci 2011.

[9] J. B. Čapek, Československá literatura toleranční 1781—1861. Praha 1933. Také Eva MELMUKOVÁ, Patent zvaný toleranční. Praha 1999.

[10] Velmi podrobně se problémem zabývá Šmahel, F., Idea národa v husitských Čechách. Praha, Argo 2000.

[11] Slušným přehledem českého osvícenství je například kniha Haubelt, J., České osvícenství. Praha 1986; Hlavní aspekty českého národního obrození v širším kontextu jsou obsaženy například v práci Kočí, J., České národní obrození. Praha, Svoboda, 1979. Vedle toho existuje celá řada cenných prací zabývající se dílčími problémy obou období.

[12] Když pomineme německou literaturu z konce 19. století a ze 30. let 20. století nenávistnou vůči Čechům, tento trend začal sílit již v 80. letech 20. století v zahraničí a to i u některých emigrantů navázaných na Colegium Karolinum v Mnichově a ještě více po roce 1989. Do tohoto trendu patří například jména jako: Roman Szporluk, F. Gregory Campbell, Eva Schmidt Hartmann (ta podstatně změnila své názory v posledních dvou desetiletích), Josef Kalvoda, Ján Mlynárik, Jiří Gruša, Podivem, Mary Heimann, Andrea Orzoff.

[13] Rozdílem mezi chápáním historie Masaryka a Pekaře se velmi zajímavě zabývá Kučera M., Pekař proti Masarykovi. Praha, ÚTGM 1995. Dochází k závěru, že v podstatě tento rozdíl nebyl zase tak vážný. Nekatoličtí historikové byli Masarykovi vděční, že ukázal reformační historii v pozitivním světle v době, kdy byla málo známá.

[14] Pekař, J., Spor o smysl českých dějin. In: Český časopis historický, 1898; Pekař, J. Masarykova česká filosofie. In: Český časopis historický, 18, 1912, č. 2. Spory se vedly na stránkách různých časopisů a účastnily se jich desítky historiků: Například, J. Vančura, Z. Nejedlý, F. M. Bartoš, E. Rádl, J. Jareš, J. Werdstadt, B. Mendl, J. Borovička, J., Slavík atd.

[15] Kaizl, J., Naše nynější krize. In: České noviny, 1895, 11. 7 a 12. 7. Později Kaizl rozvíjel svou obhajobu liberalismu v publikaci České myšlénky. Praha 1895. Zmínky jsou také v jeho memoárech Z mého života. I-III. Ed. Z. Tobolka. Praha, R. Vilímek 1909-1911, III, s. 375-379.

[16] Například, Masaryk, T. G., Dr. Josef Kaizl: České myšlénky. In: Čas, 1895, 28. 2., s. 817-829;. Masaryk, T. G., Pryč s Kollárem a Palackým. In: Čas, 1896, 22. 2.

[17] Tuto filosofii, které se začíná v současnosti věnovat značná pozornost ve vztahu k problémům na Blízkém a Středním východě, Masaryk rozvinul i v Nové Evropě r. 1918 pro presidenta W. Wilsona jako součást argumentů ve prospěch vytvoření samostatných demokratických států střední Evropy. Masaryk, T. G. , Nová Evropa. Stanovisko slovanské. Praha, G. Dubský 1920. (Anglicky 1918).

[18] Počet politicko vědních autorů, včetně žurnalistů, kteří považují pro jejich stupeň integrace národy za nezbytné k funkční demokracii západního typu, stoupá. Z klasických autorů například: Robert Dahl,R., O demokracii. (Průvodce pro občany). Přel. Jiří Foltýn. Praha, Portál 1998; Dunn, J., Democracy. A History. USA, Penguin Group, 2005; Charles Tilly, Democracy. USA 2007. Tilly je dokonce názoru, že bez znalosti historie se společnost rozpadne.

[19] Liberální hodnoty neměly integrující sílu: svoboda téměř bezbřehá, individualismus podceňující hodnotu společnosti, národa, konkurence destruktivní vůči slabším, ekonomika orientovaná především na soukromý zisk, práva bez definování povinností, důraz na menšiny na úkor většiny, atd

[20] V takové situaci se do značné míry nachází nejen česká společnost v současnosti, ale tento trend je na vzestupu i na Západě.

[21] ŠALDA, F. X., Těžká kniha. In: Rozhledy IV, 1895, s. 641-648, 711-721.

[22] HAJN, Ant., In: Rozhledy, IV, 1895, č. 4-7.

11 komentářů :

  1. Chcete omezit kouření? Podnikatele řvou:"Omezíte pracovní místa." Chcete regulovat hazard? Podnikatele řvou: "Omezíte pracovní místa". Chcete zavést volno v době svátků: "Podnikatele řvou: "Omezíte pracovní místa." Chcete omezit zbrojení? "Podnikatele řvou: "Omezíte pracovní místa." Chcete zastavit nesmyslné zabíjení lidí v nesmyslných válečných konfliktech? Podnikatele řvou: "Omezíte pracovní místa." V dnešní době je již všem jasné, že věci se nedějí náhodně. Vše je dobře připraveno bezpečnostními agenturami, propracované experty, kteří vytvoří přesný scénář, plán realizace, materiální a personální zabezpečení akce. A pak nám v televizi například řeknou, že "Dvojčata" spadla po nárazu letadel, které mají poměr hmotnosti k mrakodrapům, jako komár když narazí do velblouda. Každý expert na demolice, když se podívá na padající mrakodrapy musí uznat, jak demolice byla provedená dokonale, jak oba objekty se hroutí, přímo učebnicově a předpisově, do sebe. Pak ale padají ještě dva další mrakodrapy vedle dvojčat, které nebyly zasažené žádným letadlem. Pak najednou letadlem je zasažen Pentagon a všechny části letadla se úplně vypařily, včetně titanových lopatek proudových motorů a přichází zpráva, že se zřítilo na poli někde v USA letadlo, po kterém zůstala díra a žádné trosky letadla se nenašly. Otázka je, zda to organizátoři nepřehnali a nevystavili se odhalení lží. Jenže oni to mají, co se týče mediálního ovládaní světové populace, perfektně propracované. Cílem všeho je, změnit poměry ve světě, zajistit bezpečnostním agenturám a zbrojnímu průmyslu zvýšení zakázek a nárůst zisků a to, bez ohledu na dokazování podstaty věci. My již dnes jsme tam, kam nás chtěli dostat. A protože kapitalistický liberalismus se vyznačuje jednoduchým pravidlem a to zní velice jednoduše a stroze: "NIKDY NENÍ DOST" všechno to co bylo odstartováno řízenou demolicí "Dvojčat" pokračuje dál a dál, celé se to stupňuje a metody lží a povedení se zdokonalují. A VŠIMNĚTE SI JEDNÉ PODSTATNÉ VĚCI. JE PROVEDEN TERORISTICKÝ ÚTOK KTERÝ CO DO VYNALOŽENÝCH NÁKLADŮ NA JEHO PROVEDENÍ JE V ŘÁDU NĚKOLIK TISÍCOVEK EURO NEBO DOLARŮ. A PROTIOPATŘENÍ JSOU V ŘÁDU MILIARD EURO A DOLARŮ. Takže teroristický útok je proveden s několika samopaly, výbušninami a několika fanatiky. Odveta se provede několika letadlovými loděmi, mnoha raketami, mnoha stíhačkami za přispění celých armád. Zvyšují se rozpočty na výrobu nových zbraní, zbrojních technologii. A tak pořád dokola dokolečka. Skončením studené války si všichni mysleli, že před námi jsou jenom světlé zítřky a život v blahobytu. Jenomže všichni zapomenuli, že studená válka jaksi automaticky zajišťovala důvod pro neustále nové a nové zakázky pro zbrojní vojenskoprůmyslový komplex v USA a v západní Evropě. Konec studené války znamenal, že tisíce a tisíce lidí zajišťující výrobu zbraní by měli odejít do předčasného důchodu. Ale oni ukázali, že nikam nepůjdou. Sice studenou válku nemáme, ale položte si otázku, jestli je svět bezpečnější a lepší, než tomu bylo před rokem 1989. Zdá se, že platí pravidlo, které platí pro celý vesmír. To pravidlo zní: ROVNOVÁHA. A ta byla po skončení studené války porušena. Události které probíhají v dnešní době není nic jiného, než cesta k nastolení opětovné rovnováhy. A věřte, že to bude probíhat tak dlouho, dokud se rovnováha nenastolí. Jestli si položíte otázku, zda to může vést až k úplnému zlikvidování lidstva, tak odpověď zní: ANO MŮŽE. A nastane rovnováha, sice bez lidí, ale rovnováha bude.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Velice trefně popsáno, díky za to!
      Zdraví
      JiB

      Vymazat
    2. Skvělé! Kdo by nerozumněl rovnováze, ať si vyhledá "Zákon entropie."

      Vymazat
  2. V Mesiáriku-Redlichovi by se české krve ani Hilsner nedořezal, česky se Redlich začal učit až v dospělosti a nikdy se česky dobře nenaučil. Aby nebyl potupen krycím příjmením po negramotném kočím-otčímovi, převzal příjmení po své US židovské manželce. Dost bylo Redlichismu, beztak je Redlich svatý hlavně pro rozvratnou zrádcovskou pátou kolonu "havlérku".
    http://ulozto.cz/xaQ2PJX/prihoda-masaryk-studie-vyvolencovy-kryci-legendy-e-book-pdf

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Prosím Vás, proč by TGM měl být pro ně svatý? Ti mají přece svého svatého, kterému se klaní jako dokonalé modle či svatému. Nic na tom, že tato dokonalá modla je současně dokonalá anti-teze k TGM, včetně ve vztahu ke katolické církvi. Kdybyste si tento docela pěkný článek pozorně přečetl, neplácal byste takové voloviny.

      Vymazat
  3. správne jeho meno má byť Mäsaryk - Redlich - k úprave jeho mena došlo preto, že v Českých krajoch sa - ä nepoužíva, a aj nie je na písacich strojoch - myslím tým novinové rotačky týchto časov - a tak sa zažil Masaryk -

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mesiárik je samozřejmě česká fonetická transkripce slovenského Mäsaryk, česky Řezníček

      Vymazat
  4. Konflikt mezi nedemokratickými zájmy mocenských vrstev a demokratickou orientací většiny asi překonat ani nelze. Nevím, jestli Masaryk věřil tomu, že lze. Nejspíše ano, protože byl v dobrém slova smyslu nepoučitelný idealista. Byl dobrým příkladem víry v to, že změna k lepšímu světu je možná, jen když každý jeden sám za sebe přijme svůj díl mravní odpovědnosti. Ne že by nějaké velké změny on sám docílil, to asi sotva, ale byl solí naší země. ...Změna nenastane, pokud odpovědnost každý jeden v národě neaplikuje na sebe, nepřijme odpovědnost za sebe a tím celý národ za sebe. Je to idealismus? asi ano, ale jiná cesta není. A to je také cesta pro celý svět. Pokud bychom to sami na sobě a jako příklad všem dokázali, byl by to příklad celému světu, zcela v duchu odvěkého mravního úsilí národa. To je úkol tohoto národa, jenže on to zatím neví.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Redlich především sloužil svým sionistickým pánečkům - bez vlivu US sionistů kolem Wilsona by na český Hrad po rozbití RU nezasedl.Nakonec žid-milionář Crane, jeden z hlavních sponzorů Wilsonovy volební kampaně byl blízký příbuzný Redlichovy US manželky, jejíž židovské příjmení převzal. To přes ní a přes Cranea se Redlich dostal až k Wilsonovi a tam mohl oficiálně přednést "své" sionistické plány pro střední Evropu.

      Vymazat
    2. Milý židobijecký vole. Antisemiti stáli do konce války za posraným Rakouskem, hrdinně pokládali své nablblé životy za císaře na Piávě, zatímco národ šel za legiemi, za Masarykem, za svobodou, samostatností! Zbytečně skučíš a píšeš voloviny. Jsi jen směšný odpad, bezmozek a ubožák. Jarda F.

      Vymazat
    3. Milý židomilský šábesgoji, co z toho o Redlichovi není pravda? - přečti si tu studii Dr. Příhody, ty osle.

      Vymazat

Reklama