Reklama

.

.

úterý 24. května 2016

Lenka Procházková: Vyprávění o tom, jak slavila v St.Petěrburgu oslavy vítězství

Lenka Procházková
24. 5. 2016

První nápis, který jsem po přistání viděla na jedné z budov letiště, hlásal: Leningrad – město hrdina.


Byla jsem tu poprvé v životě. Kolega fotograf Jirka Skupien, který mě doprovázel, je však zkušený cestovatel, dokonce pěšky v mrazech přešel zamrzlý Bajkal a nezabloudil, a tak jsme trasu z letiště Pulkovo do centra pohodlně zvládli. Autobusem a metrem. 

Petrohradské metro je hodně hluboké, město je postavené na bažinách. Jízdenka stojí jenom 35 rublů, a pokud nevyjdete turniketem ven, můžete zkoumat podzemí celý den. Některé stanice působí jako rozsáhlé, dobře osvětlené bunkry s mnoha železnými vraty po obou stranách. Ta se otevírají až po příjezdu soupravy a pak nastoupíte rovnou do vlaku. Linky jsou čtyři, barevně odlišené a všude na stěnách jsou přehledné mapy, kde názvy jsou psané nejen azbukou, ale pro „inostrance“ i latinkou.

Složitější je to s čísly na domech, protože Petrohrad je plný dvorů, dvorků a vnitřních bloků. Ale paní Jekatěrina, zaměstnankyně cestovky, u které jsme si objednali byt, nás vyhlížela na chodníku a podle kufrů identifikovala už zdálky. „Jirži a Lenka? Přivezli jste nám krásné letní počasí! Ale šeříky tu ještě nekvetou…“

Starý nárožní činžák s restaurovanými honosnými štuky na zdech chodby, široké schodiště, které kdysi pokrýval koberec, ale my jsme jeli nově vestavěným miniaturním výtahem. Ve třetím patře nás čekal obrovský pokoj s kachlovými kamny, stěny pokryté historizujícími tapetami připomínajícími dobu Kateřiny Veliké, moderní koupelna i kuchyň a samozřejmě televize. „Éto užasnaja kvartýra!“ vyzkoušela jsem ruštinu. Jekatěrina překvapeně zvedla obočí. „Užasnaja znamená rusky strašná,“ upozornil mě bajkalský cestovatel. „Prekrasnaja!“ opravila jsem se.

Pak nás přišla uvítat paní děžurná, vybrala peníze za týdenní pronájem, sdělila nám přihlášení a heslo na Wi-Fi a šla si do kanceláře opsat údaje z našich pasů, aby nás mohla přihlásit na policii. Víza jsme měli decentně turistická, ale Jekatěrina věděla, o co Jiržimu jde především, a ukázala mu na mapě Puškinovo náměstí. „Uprostřed je socha. Tam se devátého v devět večer sejdeme. Vemte si pohodlné boty!“ pohlédla při odchodu na mé lodičky. „Vsjo pónjala!“ ujistila jsem ji.

„Já to lezení po střechách nenávidím!“ rozčílila se později u boršče v restauraci Olga, moje kamarádka, bohemistka. „Protože pod střechou bydlím a při každém ohňostroji slyším to dupání. Je to riskantní!“ „Tohle bude bezpečná střecha, když to zařizuje paní z cestovky,“ klidnila jsem ji a s očekáváním obhlížela její kabelku. „Máš s sebou tu knihu?“ Bohemistka a vydavatelka současně překvapeně zamrkala: „To mě nenapadlo, promiň. Těch pár dní, než bude křest, už to ale snad vydržíš.“ Otočila jsem hlavu k oknu, aby neviděla, jak moc jsem zklamaná. Olga však v myšlenkách dál trčela na střeše, dokonce nadzvedla ubrus: „V těchhle apartních botičkách tam doufám nepolezeš?!“ „Může jít bosá, je teplo,“ navrhl ležérně cestovatel. „Neblázni! Lidi u toho pijou, budou tam střepy,“ varovala bohemistka. „Klid, ribjata, mám v kufru tenisky,“ usmála jsem se přezíravě. „Ty se ti v Den pabědy budou hodit i do průvodu,“ přikývla zkušeně Olga. „Projdeme takových osm kilometrů!“

Neřekla ale, že nás půjde půl milionu. Vlastně mnohem víc, protože živí nesou v průvodu fotografie svých mrtvých rodičů či prarodičů. Pokaždé, když se v chůzi po Něvském prospektu ohlédnu, vidím pochodující les černobílých tváří připevněných na tyčkách. Můj navždy mladý dědeček tyčku nemá, držím jeho vyztuženou zvětšenou fotografii ve zdvižených rukou, na dolní růžek jsem přilepila českou vlaječku. Byl učitel a účastnil se odboje. Gestapáci ho umučili při výslechu, hrob nemá. Ale teď jde s námi v pochodu Nesmrtelného pluku v Petrohradě.

Zdálky, za našimi zády, zní hučení, blíží se jako bouře, mohutní a pak se k volání „URRRÁ!“ přidává i zástup kolem nás a posílá příbojovou vlnu dál dopředu. Až mě z toho mrazí v zádech. Tohle je zcela jiný zážitek než naše někdejší organizované prvomájové průvody, ze kterých jsme se snažili zdrhnout a odhazovali krepové třepetalky do odpadkových košů.

Podél široké vozovky Něvského prospektu jsou napnuté provazy, ale na každé křižovatce je podlézají davy z bočních ulic s fotografiemi svých lidí a policisté jim nebrání. I ti noví hned křičí „Urrrá!“ a „Paběda!“ a „Leningrad!“ Některé skupiny v chůzi zpívají častušky doprovázené harmonikou. Stařičká manželská dvojice veteránů obtížená medailemi a s rukama plnýma květů, pozoruje průvod z chodníku a každá řada, která je míjí, se jim uklání. U kavárny, kde Puškin před osudovým soubojem posnídal, stojí na vyneseném stole mladý operní pěvec ve smokingu. Jeho hrdinskou barytonovou árii, zesílenou mikrofonem, možná slyší i kameraman sedící v otevřených dveřích kroužícího vrtulníku, odkud natáčí Nesmrtelný pluk shora.

Olga nese na dlouhých bílých tyčkách zarámované fotografie maminky i tatínka. Oba byli v armádě, maminka odešla na frontu rovnou po maturitních zkouškách. Z celé třídy přežila jen hrstka studentů. Rok po válce se Olga narodila. Dnes je jí sedmdesát. Je drobná jako panenka a do vysoko zvednutých fotografií jejích rodičů se opírá vítr. Na smluveném místě u náměstí Vítězství však čeká Olžin manžel. Když nás v davu rozezná, podlézá provaz a přebírá od své ženy portrét jejího otce, důstojníka. V chůzi se seznamujeme. Jmenuje se Viktor, je jaderný fyzik. Bez přípitku si hned tykáme. „Vidíš to, Lenko?“ Zastavuje se a rozhlíží. „Copak tihle lidé chtějí další válku? Který idiot si to může myslet?“ volnou rukou si ťuká na čelo. Snažím se ho potěšit: „Letos se Nesmrtelný pluk poprvé koná i v Praze. A v dalších městech Evropy. Dokonce i v New Yorku!“ Olga s obavou povzdechne: „No, jen jestli to pomůže…“ (Druhý den se pak z televize dozvídáme, že ve stejné chvíli napadly průvod Nesmrtelného pluku ve Slavjansku fašistické bojůvky. Mladí „gerojové“ volali Sláva Ukrajině! a stříkali do tváří veteránů barevný sprej.)

Po dvou hodinách se nekonečný dav vlévá na Palácové náměstí. Den vítězství pokračuje, po vystavených dělech a tancích šplhají děti a z reproduktorů zní hudba. Jirka pořád fotografuje, tváře lidí i vojenskou techniku. Kromě historických tanků, například T34, který osvobozoval i Československo, jsou tu i moderní typy. Poslední vystavený tank je T90 Vladimir. „To je ten nejnovější?“ ptám se Viktora. „Ne. Nejnovější typ, ze kterého se amíci můžou posrat, je T14 Armata,“ objasňuje mi jaderný fyzik. „Armatu si tady dnes nenafotíš, kamaráde!“ směje se. A tak se fotografujeme aspoň společně, s portréty svých hrdinů a Zimním palácem a Ermitáží v pozadí. „Škoda že neuvidím Auroru,“ lituju. „Tak přijeď zase za rok,“ navrhuje Olga. „Teď je v doku, opravuje se.“ „Opravuje? Nebo ji Putin přezbrojuje?“ provokuje Jirka. Olga je ale bohemistka, a tak zná český typ humoru.

Před devátou večer, když jsme v lidové samoobslužné jídelně (stolovaja) levně, ale skvěle povečeřeli, se s Jirkou blížíme od metra k Puškinovu náměstí. Kolem sochy básníka sedí na lavičkách mladí lidé s oranžovo-černými georgijevskými stužkami v knoflíkových dírkách a gratulují každému kolemjdoucímu ke Dni vítězství. Vyhlížíme Jekatěrinu. Místo ní přichází vysoký veselý Vadim, její manžel, hudební režisér. Podle fotoaparátu nás hned rozezná: „Jirži a Lenka! Pospěšte. Ohňostroj začíná v deset a máme to daleko.“ V rychlé chůzi nám pak vysvětluje architekturu ulic, jména stavitelů. „Rozumíš mi, Lenko? Jekatěrina říkala, že umíš rusky chudo.“ „To není pravda,“ naštvu se. „Rozumím všemu, ale stydím se mluvit!“ Fotograf se mě kavalírsky zastane a objasní to výborným obrazem: „Ona ten bazén zná, ale léta v něm nebyla, tak teď zkouší, jestli nezapomněla plavat.“ Vadim se směje: „Napijem se a budeš plavat motýlka!“

Byt v posledním patře vysokého opršeného činžáku působí jako bohémské doupě. V kuchyni nás vítá Vadimova maminka, jeho čtrnáctiletá dcera a Jekatěrina. Usazují nás ke stolu. „Dobře mě poslouchejte!“ zvedá ukazováček Vadim: „Ta věc je nebezpečná, budete dělat všechno podle mých pokynů. Střecha je před rekonstrukcí. Už dvacet let. Musíte stát odděleně, ne všichni na stejném místě. Já jsem vedoucí a vy musíte plnit příkazy. Rozumíš mi dobře, Lenko?“ Mlčky přikývnu, hlas mám zadrhlý. (V dětství jsem totiž spadla ze skály. Od té doby mám závrať. Ale v městě hrdinů není taková drobnost žádnou omluvou.)

Pár minut před desátou Vadim odsune veliké křeslo od stěny. Za ním vidím nízká dvířka. Odemkne je, rozsvítí baterku a jako vedoucí vejde první na půdu. Ta je dvoupatrová. Jsou tam odrolené cihlové schůdky a vachrlaté zábradlí pokryté prachem. Pak přecházíme po houpavých prknech k úzkému okénku, které vede na střechu. Venku už je soumrak. Matně vidím, že střecha má na okraji nizoučký plůtek, odhadem starý sto let. A není rovná! Představovala jsem si střešní terasu, a ne že budeme šplhat vzhůru ke komínům po klouzavých plechových plástvích. Po čtyřech se sunout nemůžu, protože mám baloňák (husa!) a mohla bych si jej přišlápnout, a tak se chytám nějakého drátu. A hned si o něj rozříznu dlaň. „Pospěš!“ křičí Vadim. „Už to začne!“ Měla jsem zůstat s jeho maminkou v kuchyni!

Jirkovi jde lezení dobře, i když má na krku foťák a na zádech těžký batoh s objektivy. Vidím, že si lehá k protějšímu okraji střechy a cvičně ostří na Petropavlovskou pevnost, odkud budou pálit ohňostroj. Krůček za krůčkem stoupám po drnčícím plechu, dolů se nedívám. „Neboj se!“ křičí Vadim. Opřu se zády o komín. Právě včas, na horizontu, pět kilometrů vzdušnou čarou, vybuchne první oranžová hvězdice. Dům se zachvěje v základech. „Urrrá!“ ozve se z vedlejší střechy. Periferním viděním zaznamenám, že i tam stojí shluk lidí. Vadim sousedy radostně zdraví a Jekatěrina na mě volá, že ona se taky trošku bojí, ale že ten zážitek za to stojí. Její dcera má rozpřažené ruce, jako by své město chtěla obejmout. Ohňostroj duní jak kanonáda, trvá to snad dvacet minut. Je to velkolepá podívaná, ale já ji nedokážu v těch chvílích ocenit, pořád myslím na „užasnuju“ cestu zpátky, už za tmy, k malému okénku půdy.

Konečně sedíme zase v kuchyni. Vadimova maminka mi přelepuje poraněnou dlaň náplastí, Jekatěrina vaří čaj. „Jaký chcete?“ „Ruský, přece nebudem v Leningradě pít Earl Grey!“ směju se. Už mi otrnulo. „V Rusku čaj neroste,“ namítne maminka. „Jak to? Celý mládí jsem ho pila!“ „To byl gruzínský,“ podotkne Jirka. „Ruský čaj je tady,“ otvírá Vadim vodku. Zakusujeme ji chlebem se slaninou. Otevřeným oknem k nám stále vzlínají výkřiky a zpěv z ulic a dvorů. Tato noc nebude krátká, uvědomuji si.

O stakan později mi už ruština nedělá potíže, a tak si troufnu vplavat i na hloubku. Moje vyprávění o Pražském jaru je i pro vzdělaného Vadima šokující. Klade rozčílené doplňující otázky, nejvíc ho fascinuje příběh Františka Kriegla. „Kdyby všichni byli tak stateční jako ten frajer František, tak by dohody v Kremlu nepodepsali!“ mračí se. „Nezapomeň, že Brežněv jednal z pozice síly,“ namítne Jirka. „Když máš v zemi okupační armádu, to je pak těžké nepodepsat…“ Jekatěrina si otírá oči a její tchýně kvapně odchází. Pak se vrací s fotografií svého táty, kterou odpoledne nesla v Nesmrtelném pluku. „Byl pilot. Osvobozoval Bratislavu.“ Drží portrét jako odpustek.

Jirka mění objektiv, aby ji vyfotil s tatínkem, a já měním téma. Jelcinovu éru však Vadim opovržlivě smete ze stolu jako drobky pro psy. Tak probíráme aktuální Putinovu politiku. S tou zahraniční Vadim souhlasí, připadá mu obezřetná, a přitom nesnižuje hrdost lidí. Ale vnitřní problémy prý Putin řeší plocho (špatně). Důležité posty dál obsazuje korupčníky, což je nelogické a lidi to popuzuje. V duchu mě napadne, že to je od gosudara třeba taktika, jak si některé škůdce z páté kolony zajistit vděkem. Zkrátka rozděl a panuj. Maminka mezitím pobouřeně kritizuje úpadek ruského školství, ale to pláče na špatném hrobě.

Odcházíme až kolem druhé v noci, metro už nejezdí, a tak rázujeme několik kilometrů pěšky. Bary jsou ještě otevřené, obchody s jídlem a pitím taky, ale v nich je od jedenácti večer prodej alkoholu zakázaný. Lidé, které vidíme za osvětlenými okny bytů, jsou ale předzásobení, a tak si svátek protahují, přestože ráno už bude všední pracovní den.

K pozdní snídani si pouštíme zpravodajskou stanici Rossia 24, dávají tam šoty ze včerejších oslav. Putinův projev na Rudém náměstí je nezvykle stručný, v závěru míní, že hrdinové z Vlastenecké války by byli hrdí na své vnuky nasazené do bojů v Sýrii. „Víš, že Putin v dětství bydlel tady poblíž?“ ozve se Jirka studující průvodce městem. A tak tu ulici jdeme hledat. Cestou míjíme jinou, kde je na rohovém domě pamětní deska. Bydlela tam Naděžda Krupská. Lenin ji v kvartýru často navštěvoval, založil tam sociální demokracii a nějaké noviny. Představuju si, jak ho Naděnka vítala v župánku.

Ulice Putinova dětství se jmenuje Baskov. Dům číslo 12 zatím pamětní desku nemá. Z pasáže vedoucí do spleti dvorků, kde si budoucí gosudar v praxi nacvičoval strategii, že, je-li rvačka nevyhnutelná, je nutné udeřit jako první, vychází mladá žena s kufrem v ruce. O tom, kdo tu bydlíval, nemá přehled, je ze Soči, přijela jenom na návštěvu, slavit Den vítězství. Ale zpráva ji dojme a hned si ten dům fotí mobilem, aby ho v Soči ukázala rodině a kamarádům.

Před polednem odjíždíme do Kronštadtu. Na ostrovní pevnost nás veze levná maršrutka (mikrobus) po nově zbudované hrázi. Míjíme malé opevněné ostrůvky v zálivu, působí opuštěně, ale do bunkrů samozřejmě nevidíme. Pevnost Kronštadt s námořní základnou založil Petr Veliký. Sám nakreslil a vyprojektoval první suchý dok. Ten je tu stále jako národní technická památka, ale k používaným dokům s loděmi Baltské flotily je vstup zakázán. Ty, které kotví v přístavišti, si ale můžou fotit i cizinci. Aurora mezi nimi není.

Dok, ve kterém ji opravují, je prý při dobré viditelnosti pozorovatelný jen z moře. Dobrá viditelnost sice je, ale na tak drahou vyjížďku už nám chybějí peníze. A tak nabídku s lítostí odmítáme.

Do Mořské katedrály je vstup volný, vlasy si však musím skrýt pod šátek. Pozoruju ženy líbající pozlacené ikony, některé mají v náručí postižené dítě. Jiné je přivážejí na vozíčcích, katedrála má zázračné uzdravující účinky. Na stojanech plápolají stovky tenkých svíček zabořených v písku.

Za války tu ale sídlil generální štáb, který organizoval obranu pevnosti. Největší slávu si však Kronštadt vysloužil legendárním povstáním námořníků, vojáků a přístavních dělníků v březnu 1921.

Z nedávno odtajněných dokumentů je zřejmé, že odpor proti mocenskému aparátu komunistické strany vznikl spontánně „zdola“ a bez podpory emigrantů (bělogvardějců), což sovětská propaganda desítky let zapírala. Je symbolické, že mezi povstalci a členy Prozatímního revolučního výboru byli i dělostřelci, kteří v listopadu 1917 zahájili útok na Zimní palác. O necelé čtyři roky později se stali hlavními kritiky režimu, který je zklamal. Sepsané reformní požadavky kronštadtského revolučního výboru působí jako předzvěst přímé demokracie. Dějiny jsou však plné záznamů o potírání avantgardních myšlenek. Proti těm, které se zrodily v Kronštadtu, byla vyslána Rudá armáda. Zamrzlý záliv umožnil útok po ledu, ale pevnostní děla a kulomety první šturm rozprášily. Stovky vojáků z petrohradských posádek navíc přeběhly k obráncům pevnosti, svým druhům ve zbrani, takže pro druhý útok byly narychlo sváženy bataliony z celého státu, dokonce i tatarské a lotyšské jednotky, které na rozdíl od ruských neměly zábrany střílet do povstalců.

Dobývání pevnosti trvalo deset dní a nocí, kdy město, odříznuté ledem od zásobování, bylo bombardováno z letadel a především z pevniny. Bojové jednotky útočících pěšáků, mezi nimiž bylo hodně čekistů, měly bílé maskovací uniformy, zimní boty a dostatečnou menáž, přesto je vyhladovělí a nevyspalí obránci řadu dní úspěšně odráželi. Teprve soustředěný útok, jehož se zúčastnilo nejméně 50 tisíc vojáků, prorazil pevnostní obranu. Boj pokračoval v ulicích, dům od domu. Několika tisícům povstalců se podařilo po ledu utéct do Finska, jiní padli a dva tisíce mužů bylo zajato. Stovky z nich byly zastřeleny okamžitě, ze zbývajících bylo vybráno 13 mužů a v rychlém procesu výstražně odsouzeno k smrti a popraveno za účast v kontrarevoluci. Zbytek skončil v koncentračních lágrech.

Nicméně Lenin, vyděšený povstáním a v obavě, že reformní myšlenky se budou šířit i přes veškerá cenzurní opatření, vydal dekret, který ochránil rolníky před státními rekvírkami. Tím zpacifikoval hladovějící venkov. V posledních dnech před potlačením kronštadtského povstání pak vyhlásil NEP. Nová ekonomická politika se týkala obchodu a průmyslu. Opět byly povoleny živnosti, státní podniky byly za pakatel pronajímány, čímž rychle vznikla protekční vrstva podnikatelů. V přechodné době státního kapitalismu byly i zahraničním investorům udělovány výhodné podnikatelské koncese a těžební práva. Po devíti divokých letech byla hospodářská krize překonána a vedení nabralo dech k uskutečnění programu kolektivizace.

V devadesátých letech se divoká privatizace, tentokrát pod řízením zahraničních „odborníků“, rozjela opakovaně. Její důsledky, nejen ekonomické, ale i mravní, budou škodit ještě řadu let. Prozření lidí paradoxně urychluje západní propaganda stále oplakávající „humanistu a reformátora“ Jelcina, pod jehož vrávoravým vedením tisíce lidí umřely hladem a zimou.

Říká se, že život člověka je tak velký, jak velké jsou jeho sny. Sen kronštadtských povstalců o spravedlivém sociálním řádu a přímé demokracii, utopený před devadesáti pěti lety v krvi, sdílejí i dnes miliony snílků po celém světě. Nenásilná možnost, jak ten sen uskutečnit, se však pořád vzdaluje.

Kavárna, ve které sedíme a pročítáme údaje z internetu, je prázdná. Na obrazovce na zdi běží videofilm pro turisty. V angličtině. O povstání je tam jen zmínka. Vypínám počítač a Jirka mi dolévá domácí rybízový mošt. Je přeslazený, a tak si jej rozředím vodkou z cestovní placatky. „Kdybych tohle všechno věděla včera,“ poklepu na notebook, „mohla jsem Vadimovi tu naši ‚kontrarevoluci‘ v roce 1968 objasnit mnohem snadněji. „On si to určitě dohledá,“ ťukne do počítače fotograf. Najednou si připadáme jako poutníci, kteří přece jen někomu něco zvěstovali. A hned je nám veseleji.

Naproti kavárně je obchod se suvenýry. Na ramínkách visí trička s Putinem. Putin na koni s puškou v ruce, Putin s tygrem, Putin s medvědem… „Putina s potápěčskými brýlemi a amforou nemáte?“ ptá se Jirka prodavačky. Ale dívka český humor nechápe a smutně lituje, že tuhle sortu ještě nedostali. Snaživě nás vede k prosklené vitrínce, kde jsou okrasné hrníčky. Taky s Putinem. Na dolním regálu mě ale zaujmou repliky vojenských plecháčků s nápisy v azbuce. Na jednom je vyryto: „Ve chvílích, kdy se jiným klepou kolena, Rus se směje!“

V dalším dni si prohlížíme Petropavlovskou pevnost. Na navezeném písku pod opevněním se opalují lidé nadšení netypicky letním počasím, dva výrostci dokonce plavou v řece Něvě. Vstup do chrámu sv. Petra a Pavla je zpoplatněný, ale šátky povinné nejsou, přestože je to posvátné místo. Jsou tu pohřbeni carové, carevny, velkoknížata a velkokněžny. Největší nával je u výklenku, kde je hrobka s ostatky posledního ruského cara Mikuláše II., který byl i s manželkou a všemi pěti dětmi zavražděn v Jekatěrinburgu v červenci 1918, deset dní před tím, než město osvobodili českoslovenští legionáři. V hrobce jsou i ostatky carevniny zastřelené komorné a kuchaře. „Carevič Alexej tu ale není!“ šeptá starší žena své vnučce. „A kde je?“ rozhlíží se dívka po dalších náhrobcích. „Bolševici ho ušetřili. Pak žil pod novou identitou. Na začátku války se tajně setkal se Stalinem a dal mu zlato a diamanty na výrobu tanků.“

„Rusové milují legendy,“ usmívá se mateřsky Olga, když jí to v příštím odpoledni vyprávím. „To víš, zimy jsou tu pro vymýšlení legend příhodně dlouhé…“ Sedíme v horním sále Majakovského knihovny, za okny svítí slunce, po kanálu Fontánka plují vyhlídkové lodě. Bohemistka otevírá tašku a konečně vytahuje výtisky knihy mého táty Ať žije republika! První ruský překlad. Opožděný o padesát let, protože táta byl na seznamu českých „kontrarevolucionářů“. Prohlížím si pěknou obálku a zalituju, že mi knížku nedala hned ten první den u večeře. „Chtěla jsem si nacvičit čtení aspoň jedné stránky!“ „Nemohla jsem ti ji přinést dřív. Vytiskli to totiž až včera,“ přizná Olga. „Proboha!“ uklouzne mi zděšeně. „No to víš, my Rusové jsme mistři poslední vteřiny!“ směje se bohemistka. I návštěvníci prezentace jsou povětšinou bohemisté ze Společnosti bratří Čapků. Ale někteří příchozí česky neumějí, a tak mi Olga překládá. Jirka fotí.

Při besedě, která se protáhne na dvě a půl hodiny, se pořád pletu a místo Petrohrad říkám Leningrad. „To nám vůbec nevadí,“ křičí pán ze zadní řady. „My taky říkáme Leningrad.“ „S úcty a z lásky k těm, co umřeli za blokády,“ dovysvětlí mi Olga.

V opoziční rozhlasové stanici Echo Moskvy jsem ale v Den vítězství slyšela názor mladého politologa, že ten milion obětí byl zcela zbytečný a že se město mělo vzdát...

Na stále odkládanou prohlídku uměleckých skvostů Ermitáže už v posledním dni nemáme energii, ale projížďku lodí po Něvě a kanálech si dopřejeme. „Mluvíte moc pěkně rusky!“ chválí průvodkyně Jirku. „Odkud jste?“ „Czechia,“ zkouším Zaorálkovu zkratku. Žena rozpačitě krčí rameny. Zato Českou republiku zná a v Praze dokonce byla. Do Petrohradu prý ale moc Čechů nejezdí. A tak nám během plavby věnuje protekční pozornost. Na Jirkovu žádost nám ukazuje i Jusupův palác, kam spiklenci pozvali nenáviděného Rasputina na večeři a nabídli mu víno okořeněné krystalky cyankáli. Když jed na obra, který měl zřejmě pomalé spalování, nezabral, snažili se ho zastřelit. Nakonec stále žijícího jurodivého obmotali řetězy a hodili do řeky. Pitva potvrdila, že zemřel utonutím. Konečky prstů měl odřené o kameny, jak se chtěl z vody vydrápat…

Na letiště Pulkovo nás odváží Viktor. Má japonské auto s volantem vpravo. Ze zadního sedadla působí jízda dost divoce, a tak si pro uklidnění povídám s Olgou. „Pošlu ti tátův Kočár do Vídně,“ plánuju další spolupráci. „To je taky protiválečný příběh, vlastně balada. Je to tenká knížka, přeložíš ji za čtvrt roku,“ odhadnu. Bohemistka mě obejme: „Takže ty taky ještě věříš, že literatura má sílu měnit svět k lepšímu?“ Přikývnu. „Pravdivá literatura!“ dodá zepředu jaderný fyzik.

„Hele, už rozkvetly šeříky!“ upozorňuje Jirka. Ale fotoaparát má uložený v batohu. Tak až příště.

43 komentářů :

  1. Mos děkuji za velmi pěkné čtení. Také bych se rád někdy zůčastnil. Jen k tomu r.1968. Čím jsem starší, tím jsem radši, že kapitalismus přišel až o 21let později. A v západní Evropě by lidé nyní také už asi podstatně více otročili.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čím jseš starší tím jseš blbější. Svoji totalitu si strč do prdele, bolševiku.

      Vymazat
    2. 10:23
      No ty "jseš" negramotný debil. Že by už inkluze?

      Vymazat
    3. 11:03

      Na rozdíl od tebe, ty idiote, dokáži vložit příspěvek jen jednou.

      Vymazat
    4. 11:08

      Kéž by !

      Vymazat
    5. 10:23
      Notorickej alkoholik po fotrovi Veškrnovi už je zas jak zákon káže...vocas lejnolahvárnenskej!!!!!!

      Vymazat
    6. souhlasím, přesně toto si také myslím, dnes vím, že 21. srpen 68 byl nutný

      Vymazat
    7. Ja jsem svuj pohled na 21. srpen 68, lehce prhodnotil pred par lety, kdy se otevrely Kremelske archivy. Breznev vahal, protoze nevedel, jak zareaguji zapadni mocnosti ...jenze zradci (Bilak, Jakes,...) na nej nalehali ...je pry zaznamenano nekolik telefonnich hovoru.

      Vymazat
    8. Rozdrcení sionskýho hada v 68 v Praze přišlo pozdě! Ti co puč naplánovali s cílem získat klíčový informace o Varšavské smlouvě dosazením svých lidí do vrcholných orgánů moci odevzdali vše sionistickému koordinátorovi už v květnu! Celá operace Pražský jar stála pakatel 400 milionů doláčů! Vojska VS přišla s pruhem na kapotě po funuse ...- čas 1:13:00 zde - https://www.youtube.com/watch?v=DSVQHZ3VOt0

      Vymazat
  2. Skvělé jako vždy. Díky paní Lenko
    Václav

    OdpovědětVymazat
  3. Ruský lid nemůže za rok 1968.Dnes mi nad současnou situací vlhnou oči. Proč nás nutí k nenávisti k jiným lidem ?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mám kolegu, technik. Noviny nečte, na televizi se nedívá, rádio neposlouchá.
      Kdysi i procestoval s Kudrnou část Ruska. Přesto neexistuje nic, co by nabouralo jeho skalní víru, že Rusáci jsou samo zlo.

      Přitom je to přírodní člověk, má všechny ctnosti, skvělou rodinu, jenom svojí pracovitostí pro ně zařídil skvělé bydlení, pasivní dům, velká zahrada, zvířata vč. koně.

      Díky tomu že tento jinak velmi velmi slušný člověk existuje, tak nevěřím, že zdrojem takového černobílého vidění jsou média. Přinejmenším ne jenom. Spíš je ten zdroj v každém z nás. Ale nechápu to. Vůbec.

      Mám i jiné příklady, ale v těch ostatních vždy nacházím něco, co je poutá k té naší kvazi-elitě a mediální propagandě. U něj ne. Aspoň to tak nevypadá.

      Vymazat
    2. Ten tvůj přírodní člověk Nanuk zřejmě nebude až tak uplně ready,protože i já mám přátele kteří pracovali a leta žili v Rusku a bylo to prý moc fajn...možná se nechoval tak aby ho ti Rusáci milovali nebo je to nějakej divnej kus,neznám nemužu hodnotit,ale je pravdou, že já nepochopim lidi co nemužou Rusa vystát a přesto sem strkaj tu svou umouněnou tlamu.Tak to nečti votrapo,máš možnost jet do té Ameriky ,tam ti ta černá držka ukáže nejaký ty lekce z démokracie,až budeš uplně vymytej tak nám pak písneš jak to tam celý ty léta dělaj, že jsou všici spokojení a chrochtaj blahem.Já si tady zatím budu v klidu číst a přemýšlet o tom že takových článků by mělo být více a nejenom na alternativním webu ale i v normálních mediich,a nedovolit takovejm vemenům aby do toho psali.Nikdo tě nenutí.troubo.....možná ti ale vyhovuje amerikánská retorika,divoši na hranicích a chratění puštičkama těch americkej debilů....tady mají aspoň lidi úctu ke těm, co přinesli svobodu a zvítězili ,i když jim to život nevrátí vzpomenou na ně,a ví proč to ti jejich dědkové a baby dělali,že šli do války...mužeš se debile sbalit a jít na misi,tam ti amerikánstí soudruzi ukázou jak je těžký nosit všem těm křupanum tu demokráciu po našem novém světě.....vole.....

      Vymazat
    3. Vláďo, někdo má rád vdolky, někdo zase
      buchty a na půdě má pštrosa . . .

      Ps:t , nemusíš psát, že jsi z Brna, to vidim..

      Vymazat
    4. Add můj kolega:
      skutečně ho neznáte a určitě byste neměl zkoušet ho hodnotit. V jeho případě, půjde asi o nějakou zastydlou fóbii z mládí. I do toho Ruska jel hlavně kvůli Soloveckým ostrovům. Přesto mi to nebrání, abych si ho vážil. Tento svůj názor sice nezmění, ale ani ho nikomu nevnucuje.

      A teď add jak jste "odhalil" mě:
      Proč si myslíte že já nemůžu Rusa ani vystát? Že nemiluji tvorbu Lenky Procházkové, včetně tohoto článku? Že nevzpomínám a nemám úctu k těm, kteří nám přinesli svobodu a položili za nás životy? Že jsem debil? A vůl?
      A protože jste se tady opravdu odkopal jako blbec, tak i když máte Rusy a Rusko rád, možná trochu podobně jako já, Vás si určitě nevážím. Na rozdíl od toho mého kolegy, který na rozdíl od nás nemá rád Rusy. Ale jinak je to slušný člověk.

      Jenom trpí podobným černobílým viděním, jako vy.

      Vymazat
    5. Že vidím černobíle je dost zjednodušený, opravdu jen pro...
      A taky nevím V.z B., proč si myslíte, že žeru Rusy ???

      ps: více se už NEODHALUJTE !

      Vymazat
  4. k Aurore - je to len legenda s tým výstrelom, podobne ako útok na Zimný palác - nič také sa nestalo, len ožratý námorník z Prešova - fakt ! sa stavil že dostrelí na Petropavlovskú vežu - prehral, zaplatil vodkou

    OdpovědětVymazat
  5. Paní Procházková,
    jste výborná jako vždy.
    S úctou Morave

    OdpovědětVymazat
  6. 10:53
    A víš, co ti ten kolega nevyprávěl? Pro tu nenávist má nějaký důvod.
    Jsou lidé, kteří také procestovali Rusko, žili v Rusku a jejich vidění typického Rusa je pozitivní...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To ano. Každý asi máme nějaké důvody, ale někteří o těch některých svých původních důvodech už ani nevíme, nebo by dnes, nebo pro jiného byly malicherné.
      Většinou není problém vidění pozitivní nebo negativní, ale spíš vidění černobílé než živě barevné.

      Vymazat
  7. 10:53
    A víš, co ti ten kolega nevyprávěl? Pro tu nenávist má nějaký důvod.
    Jsou lidé, kteří také procestovali Rusko, žili v Rusku a jejich vidění typického Rusa je pozitivní...

    OdpovědětVymazat
  8. Jste dostatečně známá aby jste přinutila vládu k referendu o setrvání v eu a nato .
    Třeba i pod pohrůžkou generální stávky, osmdesát procent populace by šla za vámi ...
    Pak můžeme slavit doma*
    (článek jsem nečetl, moc dlouhý...)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 80%?
      To jako 80% těch které osobně znáte?
      Takže máme nějakých 20 až 200 lidí jistých?

      Vymazat
    2. V době kdy jako národ vymíráme,
      kdy si naší vlast porcují jako prase na jatkách, jsem osobně vděčný za jediný nesouhlasný hlas a vážím si ho*

      Vymazat
  9. Dnešní Rusko je mi naprosto jedno. Je to tuctový kapitalistický stát s imperiálními sklony zrovna tak jako USA. Ale stále nevím, proč by mělo být můj nepřítel? Čím naší zem ohrožuje? Neslyšel jsem jediný názor jakého koliv politika z Ruska, že nás chce zničit vyhrožuje nám nukleární válkou, sankcema atd. Naopak od pana Putina jsem slyšel, že Česko je pro ruský obchod naprosto zanedbatelná země a v politické oblasti naprosto podřízená USA. Názory českých politiků proti Rusku nevnímá a když je bude chtít vědět, zeptá se Američanů. Opravdu nevím, proč bych měl jít bojovat proti Rusům. Abych uchránil nakradené majetky našich mocných? Zanedlouho tady budeme mít americkou základnu ti jim je ochrání... M.Radikowski

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Totálně hloupé. Uniká Vám podstata a tím je civilizační koncept.

      Přesně takhle nám vymyla mozky západní kultura, přestal jsem na ni dívat, protože její princip je, že všichni jsou hajzlové a tak není kam jít a nezbývá než se stát otrokem nebo hajzlem, ale tak to není, existují další možnosti, ale vyžadují píli a trpělivost.

      Ruský civilizační koncept je mírový, žádná kultura nebyla vyhlazena a připojené oblasti jsou dotovány z centra a místní elity mohou udělat kariéru v "impériu". Kdežto USA neustálé válčí a ze všech ostatních si dělá otrocké kolonie a žádného násilí se neštítí.

      Globalizace je nevyhnutelný historický proces. Jde o to jestli vyhraje "biblická koncepce" a vládnoucí špička zničí civilizací a nastane další potopa světa. Nebo a to si přeji ať vyhraje "občinný koncept", který se šíří z Ruska.

      Teď civilizace poskládaná podle biblického konceptu (vládnou vyvolení - přeložím prolhaní hajzlové). Tento koncept je zaveden i v Rusku (proto to autor může takto povrchně prezentovat), ale pod povrchem jsou historické tendence, které když vynesou "dobrého cara" například Stalina nebo Putina tak se vše začne po čase dařit, ale když špatného cara, který kolaboruje s "biblickou koncepcí" tak je to katastrofa.

      Rozhodně si přeji začlenit naši zemi do okruhu spojenců Ruska, které umí držet slovo.

      Vymazat
  10. Do SSSR jsem jezdil služebně , chovali se k nám vždy velice slušně a vstřícně , nemají ale rádi podrazáky , to je potom hrozné !!

    OdpovědětVymazat
  11. 20 rokov som jazdil sluzobne do Ruska, a mozem povedat, ze nikdy som tam nemal problem s obycajnymi ludmi.
    Ak nejaky bol, tak iba s colnikmi ale policajtami, kvoli vyske pokuty za nieco, co sa nestalo.
    Obycajny ludia su srdecny, pomozu ak clovek potrebuje.

    OdpovědětVymazat
  12. I když paní Lenka je mi svými názory sympatická, s hodnocením roku 1968 se mýlí. Příchod Rusů prodloužil o 21 let život v dosti šťastné a hrdé zemi. Za kapitalismu, který by tady zcela jistě tehdy nastal, bych neměl příležitost se účastnit velkých technických projektů, které mi daly tolik, že jsem dokázal prokličkovat v době, kdy nastal po převratu zřejmý úpadek a rozvrat všeho, čeho jsem si vážil. Lituji, ale nemám jiný názor.

    OdpovědětVymazat
  13. Nikdy jsem nebyl v Rusku ! Rusky nerozumim ani slovo !
    NECITIM k Rusku zadne nepratelstvi a mam respekt pred bolesti, ktery ten narod prozil.

    Jsem rad, ze nas budouci president Donald Trump zmeni vztah k Rusku k lepsimu.
    Ze se rozvine obchod a ukonci se sankce.

    Rekl to nekolikrat a take rekl, ze je mu president Putin sympaticky proto - co udelal pro Rusko ! A ze se s nim DOMLUVI.

    Rusko je prirozeny spojenec Ameriky, proti expanzivnimu Islamu.
    Bude mir panove pokud to v listopadu vyhra Donald Trump. Vyhra-li to Hillary, stane se pravy opak.

    Pani Prochazkova, clanek se mi libil dekuji.
    nick honolulu

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. honolulu,
      čtu vás rád - je mi blízký váš pohled na svět, jehož velkou část jste na vlastní oči viděl a vlastní kůži prožil. ale OBÁVÁM se, že s tím vítězstvím pana trumpa, bohužel, pravdu mít nebudete. proč? podívejte se na "výsledky" voleb v rakousku tento víkend...
      srdečně zdraví karlik

      Vymazat
  14. Mam take zazitek a velmi dlouho si s nim nevim rady.
    Predkladam k posouzeni pani Prochazkova, protoze umite psat a znate Rusko.

    16.listopadu 1999 jsem se vracel z Floridy a byl jsem uz blizko meho cile (Clevelandu) ve state Ohio..
    Byl jsem na dalnici I-71 a videl jsem ozarene mesto Mansfeild po me leve ruce. Venku byla zima a tma krome zare z mesta v blizkosti dalnice.

    Polekal me prirodni ukaz, ktery jsem nikdy pred tim a nikdy pozdej uz nevidel.

    Ze severo zapadu (Michigan) ve velke rychosti priletlo 6 velkych svetel, kazde jine barvy a zustalo vyset na severnim obzoru. Auta zastavila (ja take) vsichni jsem se za naprosteho ticha splhali do strane na prave strane dalnice.
    Babicky se kutalely dolu zpet k dalnici a my ostatni v nemem uzasu cumeli na 6 svetel.
    Krasa pro oci ! Po dvou minutach ticha 6 svetel vystrelito smerem na severovychod (Ontario) a my vsichni zacali hystericky jecet a klet ve sproste anglictine.
    Co to bylo ? Mozek to nebral a oci si s tim nevedeli rady.

    O nekolik minut pozdej bylo slyset z oblohy buraceni motoru nasi Air-Force. Honily to neco co uteklo.

    Druhy den rano v Cleveladu jsem si precetl Plain Dealer (mistni tisk) a tam bylo psano ze 10 000 lidi videlo "meteory"..A ze vzbourili hasice, policajty, vojaky a autority.
    Absolutne neverim, ze to byly meteory.
    Nebyl to nahodou JELCIN, na nejake nove zbrani ?
    nick honolulu



    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
  15. 8:25 ad tento komentář: Proč tu provozovatel trpí takové individuum jako Vás. Nemáte to v hlavě v pořádku, stejně jako to neměli v hlavě v pořádku nacisté - byli to psychopaté - chyběl jim kousek mozku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dokaž a nežvaň! Pokud najdeš jedinou lež, tak ti dám za pravdu! - https://www.youtube.com/watch?v=M77Ke5fqmCQ

      Vymazat
  16. Komentář z 24. května 10:23: Doporučuji ti přečíst si tohleto, snad se rozsvítí v kebuli, i když pochybuji. Čili fiat lux:Anonymní22. května 2016 22:30

    USA V KONCÍCH - ŠOKUJÍCÍ FAKTA
    USA jsou největší říše zla, zločinecký váleční štváč a mezinárodní terorista v dějinách lidstva. USA vláda je nejzločinnější institucí, která kdy na Zemi byla.
    Zavřete dveře! Zima a mráz přicházejí z Bílé chatrče ve Washingtonu! USA po zásluze končí na smetišti dějin a ve věčném zapomnění. Ani vzteklý pes po nich neštěkne!
    200 let terorismu USA:
    www.napalete.sk/sokujuce-fakty-o-usa-naozaj-su-pre-nas-vzorom
    www.olser.cz/9947/200-let
    agresia USA:
    www.panobcan.sk/agresia-usa-zlociny-a-vyvrazdovanie-narodov-zoznam-z-ktoreho-vam-moze-byt-aj-spatne
    dalajláma:
    www.instory.cz/2105-sokujici-odhaleni-na-vyplatnici-cia-byl-dlouha-leta-clovek-u-ktereho-byste-to-nikdy-necekali.html
    IS popravuje - reže hlavy (video):
    http://videos.videopress.com/2bvZPwin/syrian-soldiers-beheaded_hd.mp4
    Merkelová - dcera Hitlera:
    www.ac24.cz/zpravy-ze-sveta/7177-konspiracni-teorie-se-siri-internetem-nemecka-kanclerka-angela-merkelova-je-udajne-dcera-hitlera
    seriál o 11. září:
    www.casopis-sifra.cz/clanky/serial-11-zari
    stop imigraci (video):
    www.facebook.com/stopimigraci/videos/916121041810668
    •Státní dluh USA překročil 19 biliónů dolarů. Tato úroveň byla dosažena koncem ledna 2016. Částka činí zhruba 103% HDP. Z celkové sumy připadá 13,7 biliónů dolarů přímo na veřejný dluh, který mají firmy a jednotlivci. Dalších 5,3 biliónu tvoří vnitrostátní zadluženost vlády u Federálního rezervního systému. Během prezidentství Obamy se dluh státu téměř zdvojnásobil, když se zvýšil o 8 biliónů dolarů za 7 let.
    •V USA je bez práce 41% populace v aktívním věku.
    •40% Amíků má ušetřeno maximálně 500 dolarů (12.300 Kč).
    •28% Amíků nemá žádné úspory.
    •V celých USA je skoro 10 milionů domácností, které nevlastní ani jeden účet v bance.
    •22,5% Amíků je negramotných.
    •Bezdomovectví rodin vzrostlo o 23%.
    •Počet Amíků žijících v chudobě během 4 let vzrostl o 6 milionů.
    •Střední příjem domácností už 4 roky za sebou klesá - snížil se o výše $4000 (98.480 Kč).
    •62% Amíků ze střední třídy uvádí, že snížili výdaje na domácnost.
    •85% příslušníků střední třídy tvrdí, že je těžší udržet si standard, než tomu bylo před 10 lety.
    •V USA žije čas od času 77% občanů od výplaty k výplatě.
    •Jeden ze 4 amíckých pracujících nosí domů výplatu, která odpovídá kritériím pro chudobu nebo je ještě nižší.
    •V současnosti lze za „dobrou práci“ označit méně než 25% všech prac. míst v USA a toto číslo klesá.
    •20,2 milionů Amíků vynakládá více než 1/2 svého příjmu na bydlení. To znamená 46% nárůst od r. 2001.
    •Mnoha Amíkům během 12 let se zvýšil účet za vodu 3x.
    •Cena elektřiny v USA roste 5 let rychleji než celková míra inflace.
    •V r. 1999 mělo 64,1% Amíků zdrav. pojištění placené zaměstnavatelem. To se teď vztahuje jen na 55,1%.
    •Pojistné na zdrav. pojištění rostlo v letech 2011-2012 rychleji než celková míra inflace.
    •Podle výzkumu plánuje 10% amíckých zaměstnavatelů ukončit financování zdrav. pojištění svých zaměstnanců.
    •Celková částka všech hypoték v USA je 5x vyšší než před 20 lety.
    •Celková částka všech spotřebitelských úvěrů vzrostla od r. 1971 o 1700%.
    •Celková hodnota všech studentských půjček v USA přesáhla hranici 1 bilionu dolarů (24,62 bilionů Kč).
    •Přibližně třetina všech Amíků neplatí včas své účty.
    •Více než 100 milionů Amíků využívá minimálně jeden sociální program provozovaný federální vládou.
    •25 milionů dospělých Amíků bydlí doma u rodičů.
    •Během recese přišlo amícké hospodářství o více než 220.000 malých podniků.
    •V r. 2010 byl počet nově vzniklých prac. míst v nových podnicích ve srovnání s r. 2000 méně než poloviční.
    •Přibližně 57% dětí v USA žije v domácnostech, které jsou považovány za „nízkopříjmové“ nebo „chudobné“.
    •V USA žije kolem 100 milionů občanů, kteří jsou považováni za „chudé“ nebo „blížící se chudobě“.
    •14% Amíků je na potravinových dávkách, protože mnozí pracující Amíci mají příjem nižší než tisíc dolarů.

    OdpovědětVymazat
  17. Ad výše uvedený komentář: dovolil jsem si přetisknout názor komentatora pod tímto článkem: Klimbající Evropa, Rusko a Čína aneb Dokáže se svět probudit?
    Paul Craig Roberts
    22.5.2016 Zvědavec

    OdpovědětVymazat
  18. From nick honolulu to anonym 11:06 - Mam zdravotni pojisteni zdarma a leky mam zdarma !
    Musim vsak chodit povinne k doktorovi kazde 3 mesice, coz me rozciluje. Leky odmitam a neberu je ! NESNASIM je ! Maji vedlesi ucinek ! S doktorem se hadam kvuli alergii. Muj doctor je velmi vzdelany, ale muj Withdoctor v Africe byl lepsi.
    Mam luxusni bydleni (apartment) stavene z nejlepsich materialu. Bydleni ma 150 metru ctverecnich a nejsem stavu ho udrzovat, protoze jsem chlap bordelar, ale snazim se.

    Elektriku platim v prumeru $ 60 mesicne, ale kdyz odsavam vlhkost a mam zapnuty A/C + odsavac, tak platim $ 80 mesicne.

    Az budu stary uplne, tak se o bydleni nedokazi postarat.
    Mam ruzne poplatky, ktere jsem na severu nemel. Odpadni voda, pozarni voda a pojisteni proti Huricanum a Tornadum.

    Ziji v nejkrasnejsi casti Ameriky, kterou jsem si vybral a nasel sam. Je zde nadherne pocasi cely rok a proti Huricanum buduji se remeslniky ochranu nemovitosti.

    Za jidlo utratim & 150-200 tydne, jsem mlsny pozitkar. K mori to mam maly kousek, ale zde neni poznat, co je more a co reka (Calusa), protoze jsou zde ostrovy. (Sanibel, Captiva, a dalsi.)
    Zije zde MNOHO Cechu a kazdy je na tom dobre.
    Nekteri maji velke domy, protoze jsou sikovni na udrzby.
    (Bohuzel, ja jsem nemehlo.)

    Jsou zde ZONY bohatych lidi z celeho sveta, ale tito lide ziji v uzavrenych komunitach. Jde se s nimi setkat v kavarnach a restauracich. (Bush mladsi sem jezdi pravidelne.)

    OBLECENI ? Zde se neda utracet za obleceni, protoze je zde horko. Vsechno je z jemne bavlny a v barvach Floridy, ktere jsou jine nez barvy napr. Hawaii - ostrovu.

    Je zde velmi dobre a jsem si jisty, ze je to pristupne i vam, ale VY SE NEVYZNATE. (A mnoho Americanu ze severu take ne. Oni delaji velke chyby.)
    Na nemovitostech se da vydelat hodne penez, protoze bydleni potrebuje kazdy.

    Ono to neni tak cerne, jak je popsano v prispevku 11:16 !
    Kazdy si lehne tak, jako si ustele.

    ZABAVA ? To zalezi na vas, chcete-li se zucastnovat spolecenskeho zivota. Jsou zde zony oblibene mladymi lidmi, a jine starymi a je to vsechno BLAZINEC !

    ATRAKCE ? Je jich nejvice na svete , ale 70 % jich je jihozapadne pod Orlandem. (Epcot, Magic Kingdom, atd.)

    KRIMINALITA ? Je velka, ale pouze v urcitych ctvrtich Tampy, Miami, Fort Myers atd.
    Policie je velmi nebezpecna kazdemu, kdo bere lidem klid.

    Stat Florida je totiz statem turistu a duchodcu, zijicich oddelene - DIKY BOHU a kriminalita by statu uskodila.
    Kdyby sem lide prestali jezdit, tak stat zkrachuje.

    PRIRODA ? VELMI, VELMI nebezpecna, ale pouze v nekterych mistech. 6 druhu prudce jedovatych hadu, alligatori zraloci atd. (Ale take medvedi a Pumy.) Zdurazniji, ze s nimi nerijdete do styku, kdyz trochu logicky myslite.
    S touto zouzeli prijdou nejvice do kontaktu rybari. Nevim co jsem zapomel.
    honolulu




    OdpovědětVymazat
  19. Pane karliku (8:47), samozrejme, ze se stal v Rakousku podvod. Nektere volebni okresy mely ucast 120 % a byly tisteny volebni listky extra.
    Svet to vi a budoucnost to podvodnikum spocita.
    honolulu

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Znal jsem jednoho rusa v Cesku jmenoval se Anfilov a byl typickej, velkorusej,zdvorileho vystupovani, nemel jsem od te doby pochyb o ruskych lidech,jako vzdy to byly zlociny vrchnosti, kteri znicily a znici vsechny nadeje lidstva

      Vymazat
  20. Paní Lenko moc hezké...díky...L.

    OdpovědětVymazat

Reklama