Reklama

.

.

pondělí 2. května 2016

Roosevelt a Stalin – dva velcí muži XX.století

Zdeněk Hrabica
2. 5. 2016
Prvním, kdo se chopil pera v polovině třicátých let minulého století a odhodlal se k napsání Rooseveltova životopisu byl americký spisovatel Emil Ludwig. Jako jednoho z mála jej osobně přijal populární americký prezident.

Autor průkopnické monografie tehdy  vyslovil obavy nad svou zamyšlenou prací a Rooseveltovi to otevřeně řekl: „ Pro mne to je nový,  těžký úkol. Bylo pro mne snadnější napsat životopis Napoleona, Bismarcka, Goetha a Bolívara. Zhodnotit vás je obtížnější – vy jste naživu.“
Roosevelt vřele stiskl Ludwigovi ruku a rozesmál se. „V tom případě,“ řekl, „mám pro vás návrh: počkejte sto let.“
Od této doby se ve Spojených státech, na určitou dobu  – ale i v někdejším SSSR  začaly prohýbat  police knihoven s tématem – Roosevelt. Než byly  postaveny jeho zásluhy poněkud do stínu minulosti. A nahrazeny tématem ohnivé kritiky Stalina a povýšením, přiznáním geniality Hitlera, včetně nejpodrobnější kladné  geneze jeho vývoje a skutků. Byť neradostných.   
Pokaždé se u každého, kdo se jen tématu dotknul,   objevila a objevuje výrazná snaha přizpůsobovat duchovní odkaz potřebám dneška. Dokonce se to děje v konečném výsledku srovnáváním  nesrovnatelného a srovnáváním nesrovnatelných.
Stačí v tomto pohledu připomenout knihu Alana Bullocka: „Hitler a Stalin Paralelní životopisy“ (české vydání připravilo nakladatelství Mustang, 1995, 1 032 stran), sledující podle vydavatelů životy dvou největších diktátorů předchozího  století.
Nic nelze proti paralelním dějinným srovnáním  namítat, Aragonovy „Souběžné dějiny USA a SSSR“  prokázaly obohacení  dobovémho poznání.
Určujícím momentem se však stávají ideologické požadavky kormidelníků historie, pevně umanutých a přesvědčených kam  napřít myšlení čtenářů a zejména pak manipulující výchovu nejmladší generace. Nebo těch, které již nelze považovat za pamětníky.  
V naší kotlině jsme toho byly svědky při mnoha  paralelních  srovnávání osobnosti – Masaryka a Beneše, posléze jejich odsunutí do zapomnění, včetně shození jejich pomníků z piedestalů - ne-li roztavení, došlo – li  k odlití soch do bronzu. 
Ale přesuňme se blíže, cožpak jsme nebyli my žijícími svědky - marné snahy nevědeckých korouhviček -  při ztotožnění docela nedávno – dvou   postav   české a slovenské historie – Tomáše Garrigua Masaryka a Václava Havla? Elementárním projevem takového projektu je nynější zřízení  Knihovny Václava Havla – v domácím prostředí hned po Masarykově knihovně – ale hlavně podle tradice a vzoru amerických hlav státu.
Avšak nikdy se nepodařilo a nikdy se  nepodaří oba dva dostat do sedla koně, stejně jako Masaryka, konečně zčásti i Edvarda Beneše i Václava Havla. I pro něho hned po zvolení byl pro Lánský zámek po roce 1990 zakoupen jezdecký kůň, sloužil až do okamžiku, kdy nový jezdec spadl ze sedla. 
Sochu prezidenta na koni však po vzoru TGM nikdo nevysochal a nevytvoří.
Vycházelo se tehdy rovněž z toho, že   i zatím nepředvídatelná demokracie chtěla vidět svého vládce ve výši, ne – li v oblacích.
To platilo a bude platit asi napořád.
Stejné to bylo i u Franklina Delano Roosevelta. Vyvrcholením pro jeho návrat do veřejnosti se stal rok 1982 – rok 100.výročí narození a 50. výročí zvolení Franklina D. Roosevelta prezidentem USA.
Avšak nyní jsme svědky opravdu jiného, než vzpomenutého a  historicky odpovědného – nikoliv ideologického  srovnání. Je sympatické, že se na knižní pulty a do štalářů knihoven dostala nyní rozsáhlá  kniha  Susan Butlerové:  „Stalin & Roosevelt Portrét partnerství“ (Jota, 2016, 672 stran) s pohlednou,graficky upravenou  obálkou. Ta nic ani na první pohled nepředstírá. Totéž bychom mohli  například soudit i o další knize o významné osobnosti Roberta E.Quirka: „Fidel Castro  O jeho cestě k moci, jeho režimu a jeho spojencích a protivnicích“ (Oldág, 1999, 979 stran), nikoli však o všech současných knihách stejného druhu.
Dovolím si malé odbočení. Například nedávno vydaná velmi podnětná kniha  ruského historika Svjatoslava Rybase:  „Stalin - Krev a sláva“  (Ottovo nakladatelství, 2015, 728 stran) je už v titulku oproti ruskému názvu knihy: „Stalin“ v českém provedení - papežštější než sám papež.
Je již ve svém  názvu politá vydavatelem zároveň  „krví“ a také „slávou“.Zřejmě se někdo domníval, že by bez Stalinovy krve nešla ve skromnějším názvu kniha  na odbyt.  
K dané knize „Stalin & Roosevelt Portrét partnerství“ se vracím i já vedle jiných recenzentů  a to  svým  pohledem. Autorka díla  již  před touto knihou zpracovala  kompletní korespondenci  mezi Franklinem D. Rooseveltem a Josifem V. Stalinem. Tu vydala  pod titulem:  „Drahý pane Staline“. Obsahuje  více než tři  sta  válečných zpráv, které potvrzují historicky velmi významný vztah mezi dvěma velkými vůdci v době největší světové krize. Nebyla první, dávno před ní kompletní korespondence  vyšla v edicích Akademie věd SSSR a Vojenského historického ústavu SSSR. Autorka jak sama dotvrzuje čerpala hojně z ruských zdrojů.  Všechny poznatky se pak  staly velmi záslužným příspěvkem do stránek moderní světové historie.
K zajímavým dodneška vedle nynější práce Butlerové patří v této řadě kniha N.N. Jakovleva: „Franklin D. Roosevelt Člověk a politik“ (Svoboda 1985, 502 stran).
Ani my se nemusíme rdít, Československá společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí vydala v roce 1965  poutavou publikaci Stanislava Budína: „F.D. Roosevelt“ (Orbis, 208 stran).
Její autor tenkrát nepřehlédl  ani knihu Emila Ludwiga „Roosevelt“ (vydalo ji v roce 1947 v překladu do češtiny Nakladatelství mladých, Kladno) – ani velmi populární knihu Eliota Roosevelta: „Jak on to viděl“ (Svoboda 1947) nebo knihu Eleanor Roosevelt: „This I Remember“ (Harper Brothers, New York 1949).  
Vlivem poválečného běhu událostí-později ideologicky přerušených-byla i v poválečném Československu-vysoká obliba Franklina Delano Roosevelta. Příčin bylo mnoho, mimo jiné i jeho vztah k SSSR a k maršálu Stalinovi.
Proč se k tématu  Butlerové knihy vracím také svým pohledem je nabíledni – nesmírně  mně zaujal hlavně onen portrét partnerství mezi Rooseveltem a Stalinem. Zajímalo mně, zda se podařilo   s odstupem dlouhých let nahlédnout jak do podstaty,  tak i do snahy přizpůsobit téma knihy zejména ideologickým požadavkům znovu rozděleného světa?   Už z doplňujících řádek přebalu knihy se nemýlím   -  je to patrné ve srovnání heslovitých řádek životopisů  obou státníků. Zatímco druhý v pořadí byl prý politik velmi populární, druhý získal moc velmi nemilosrdně a proslul jako  krvavý diktátor a muž s násilnickou minulostí. Takové srovnání v souvislosti zařazení obou postav do válečného prostředí naznačuje mnohé.
Tedy jde o slova předznamenávající další obsah knihy opravdu    vhozená  do rvačky.
Kniha však ve svém celku tento kategorický imperativ odsunuje do pozadí, i když neopouští.
Znalá autorka Susan Butlerová  si získala mé sympatie již svým neobyčejným věnováním své práce jným: „ Na památku 405 000  amerických a 27 000 000 ruských (správně má být jistě nikoliv ruských – ale sovětských obětí – tedy kromě  ruských, i obětí ukrajinských, běloruských, kazašských, kirgizských, tadžických, gruzínských,  moldavských...pozn. recenzenta) obětí druhé světové války“ . Celou svou knihou přispívá značně k poznání dvou velkých osobností – Stalina a Roosevelta -  jak jednoho, tak  i druhého označuje samostatně i ve vztahu jejich partnerství.
Hlavou mi nyní běží nepřestajné, posud trvající  masírování,  čtenářské veřejnosti posledních let vůči „zločinci Stalinovi“, jeho stoprocentní identické spojení  s někdejším nepřítelem nejenom SSSR, ale i USA a Anglie - Hitlerem. Nicméně nemohu zcela pominout znatelné, záměrně vědomé  odsunutí osobnosti Roosevelta do hájemství  nedůležitosti. Konečně náhlá Rooseveltova smrt těsně před koncem Druhé světové války byla nejhlasitěji oslavena v Hitlerově hlavním stanu. Pominutí Roosevelta nebylo věcí okamžiku,  vytvořilo prostor vyzvednuti na nebesa - Reagana,  obou  prezidentů  USA  - jménem Bush, zčásti i Clintona. Dalo příležitost pozvednout nad oba objekty zájmu Susan Butlerové – tedy Stalina a Roosevelta - hlavně rozhled a do budoucna Winstona Churchilla, jak zatočit s Hitlerem a se Stalinem dohromady.
Nehledě na skutečnost – že Butlerová této ideologii ve své práci nepodlehla, leč se z ní zcela pro svůj původ a identitu nevyvlékla.
Její přínos, zejména pro dnešek je pro každého nepřehlédnutelný. Autorka nás přivádí do děje nejsložitějších okamžiků, které nakonec dovedly protihitlerovskou koalici do vítězného konce a k porážce Hitlera. Nezbavuje nás pocitu počáteční až bázlivé  nedůvěry jednoho ke druhému – tedy Roosevelta ke Stalinovi a k pochybnostem Stalina o Rooseveltovi. To, co přisuzuje Butlerová Rooseveltovi, mínil i Stalin o něm.
První dotyk Roosevelta se Stalinem v listopadu 1943 v  Teheránu líčí jako setkání amerického prezidenta USA v tváři v tvář jako s nejprohnanějším politikem, s nímž měl do do činění. Butlerová  však stejně soudí i prezidentovi USA: „ Roosevelt uměl být otevřený, stejně jako lstivě prohnaný.“ Nepokrytě dává však najevo, vzájemný respekt, jednoho ke druhému a oba přesvědčené, že bez spolupráce USA, Velké Británie a SSSR nelze porazit velkého a odhodlaného ničitele světa.
Zejména dva z nich  v rozhodujícím okamžiku nešetřili ůsměvy. Ani získanými informacemi, zaručujícímu jim vzájemnou bezpečnost. Roosevelt v době teheránské schůzky přijal bezpečí v prostorách sovětské ambasády. Jeden druhého do poslední „knoflíkové dírky“ pozorovali, vzájemně se sledovali a jeden druhého se snažili pochopit a odhadnout - jeden z invalidního vozíčku – druhý – Stalin ze své výšky 162 cm postavy . Oba poznamenáni fyziologickými defekty, jeden dětskou obrnou, druhý zraněním při nárazu koňského povozu -  v klukovských letech. Oba dva byli dominantními postavami, s nesmírným kouzlem osobnosti. Oba střežící si svou velikost a odpovědnost, v danou chvíli i před Winstonem Churchillem. Oba nenávistní k Hitlerovi, jeho zločinné bandě, nenávistní vůči Němcům, nesnižující jejich schopnosti. Kromě výsledků  ve válce, je oba hlavně zajímalo a jaký bude svět po ní.
Oba muží byli mimořádně inteligentní a oba vynikali skvělou pamětí, byť každý trochu jinak,“ uvádí autorka knihy mezi mnoha superlativy, přisuzující jednomu i druhém v portrétu partnerství Stalin a Roosevelt.
Její hodnocení v knize musí přivádět k šílenství  goebelsovské pojetí i aktéry i české propagandy a současného protiruského tažení. Oba se při schůzce v Teheránu shodli, že po vítězszví nad Hitlerem musí zabránit opětovnému vzestupu Německa. I když Roosevelt před Stalinem často nenávist vůči Němcům skrýval, ale nedala  se ukrýt, byla  jeho stanoviska  maximálně intenzivní.
Z tohoto hlediska Susan Butlerová připomíná Rooseveltova slova v jednom rozhovoru s ministrem financí Morgenthaunem: „ Musíme být k Němcům patřičně tvrdí, a když říkám, že k Němcům, nemyslím tím, jen nacisty, ale skutečně všechny německé občany. Buď je musíme nechat vykastrovat, nebo s nimi zacházet tak, aby neplodili potomky, kteří si v budoucnu budou počínat stejně jako jejich předci.“
Roosevelt byl přesvědčen v rozhovorech se Stalinem, že pokud má být v budoucnu dosaženo  trvalého míru, je třeba zajistit, aby Němci již nikdy nenosili uniformu. Stalin připojoval stanovisko, že nejhlavnějším a nejdůležitějším úkolem je kontrola Německa a prohlásil, že Německo bylo  a vždy bude hlavní hrozbou pro světový mír.  
Čtu se zájmem knihu „Stalin & Roosevelt Portrét partnerství“ a obklopují mne v domácím prostředí  hrůzostrašné, nesmyslné  lži. Ještě včera jsem četl ve vitrinách devítiletky pražského Jižního Města, v textu pod fotografií ze schůzky velmocí v berlínském zámku v Postupimi, že prý Stalin posílal na tato jednání na nejvyšší úrovni vždy a důsledně svého dvojníka.
Teď nahlížím díky autorce do prvního jednání nejvyšších představitelů planety za Druhé světové války  o tom, jak zvítězit nad Hitlerem. Seznamuji se s lidskými vlastnostmi všech tří  státníků – Roosevelta, Stalina a Churchilla. Vše se odehrávalo daleko od jejich domovů  vlastně na výsostném území  SSSR – i když v Teheránu. Na konci roku 1943. Po jednáních – hlavně mezi USA a SSSR -  se i večeřelo, stoly byly připraveny s ruskou pohostinností, nechyběla ani pověstná ruská vodka.
Otevíraly se jazyky.
Roosevelt ani Churchill tehdy neměli tušení o německých válečných zločinech na sovětském území. „Do sta let bude náš rodný jazyk jazykem celé Evropy,“  sliboval Vůdce Němcům.
Do konce války zemřelo celkem 3, 3 milónů příslušníků Rudé armády – více než polovina sovětských zajatců, Němci s nimi zacházeli jako se zvířaty, líčí Butlerová atmosféru při jednání i s odstupem času.
„Drželi je na mrazu a v ohradách uprostřed otevřené krajiny, takřka jim nedávali najíst, a pokud jich dost nezemřelo v důsledku nelidských podmínek, nechali je umírat hlady. Další desetisíce vojáků postříleli popravčí čety; mnozí byli odvlečeni do pracovních a vyhlazovacích táborů.“  Při jednom přípitku Stalina se k němu připojil Rooseveltův syn Eliot a připil směrem k Německu: „ Navrhuji, abychom připili na co nejrychlejší potrestání všech německých zločinců-kteří si zaslouží pouze popravčí četu!“
V Teheránu se přes mnohé rozmíšky chovali státníci velmi odpovědně, poklonu Rooseveltovi, vůdci největší kapitalistické mocnosti složil Stalin, vládce největší komunistické mocnosti.  Autentickými citacemi autorka nešetří.  
Úmrtím Roosevelta 12. dubna 1945 se mnohé dostalo do jiné polohy, zvláště s příchodem jestřába Harryho Trumanna.
Stalin vyhlásil v úmrtní den Franklina Delano Roosevelta nejhlubší smutek.
Cenná kniha a její svědectví smrtí F.D. Roosevelta zdaleka nekončí; připojuji se k nedávné stručné recenzi Karla Sýse, že:  „Po bezmála třiceti letech neuvěřitelných lží ze strany tzv. historiků typu televizního žvanila Kučery má český čtenář konečně možnost zkorigovat svůj vnucený názor díky autentickým svědectvím a dokumetům.“
Pravdy se čtenáři tentokrát s lítostí nedostává z domova (i když i díky jednomu našemu brněnskému nakladatelství)  , ale ze Západu, jak potěšitelné a zároveň zdrcující.
Chtělo by se tedy jásat, možná však i nahlas plakat.
Psáno pro Novou republiku, Nové slovo a LUK

14 komentářů :

  1. NEJDULEZITEJSI pravidlo pro hodnoceni statniku, neni to, co o nich nekdo napise, nebo rekne, ale to, cim byl prinosem lidem ve sve zemi.

    Franklin Delano Roosvelt, (FDR) byl pro Americany velkym prinosem tim, ze stabilizoval ekonomii a zavedl SOCIAL SECURITY, ktere ma vliv na zivot kazdeho Americana i dnes.

    To neni penze, ale dodatek k penzi ! Ktery pro chude se stal casto hlavnim zdrojem prijmu ve stari, kdyz jeho penze se vyparila na Wall Str., kvuli spatne investici.
    Moje neomylna analyticka logika hodnoti FDR kladne.
    nick HONOLULU

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlasím, že hodnotit se má podle výsledku a ne podle pomluv nebo co si o dané osobě kdo myslí. ... "Po ovoci poznáte" ...

      Stalin zase udělal z průmyslově nejzaostalejší země, nejvyspělejší. Důkazem je, že byli první v kosmu.

      Dobří spolu spolupracují a pak je svět v pořádku, válka jak někdo řekl je útok elit proti vlastním lidem.

      Vymazat
    2. A o Stalinovi (po jeho náhlém úmrtí) zas W. Churchill prohlásil.
      Zemřel státník, který Rusko převzal ve slaměných opáncích, a svým následovníkům předal jako velmoc s atomovou bombou ...

      Vymazat
  2. ZAZRACNYM americkym presidentem byl vsak i RONALD REAGAN.
    On byl katalizatorem ENERGIE, kterou byla zachvacena America po kazdem jeho projevu. Byl nejlepsi recnik v dejinach Ameriky a zajimal se o Ceskoslovensko. Byl ve styku s ceskou emigraci z roku 1948.

    Kdyz zemrel v cervnu 2004, tak se do Washigtonu rozjelo million dulezitych lidi..

    Ja nestastnik NEDULEZITY, jsme v tu dobu byl ve Washigtone a okupoval hotelovy pokoj, ktery chteli okamzite duleziti hoste, kteri prijeli na pohreb.

    Nejdrive me chteli vyhodit dvermi a potom oknem. Kdyz jsem se nedal, tak me PODPLATILI !

    Zpivejte se mnou ! : "Usmev na tvari stoji vela penazi", atd." Stejne mi bylo Reagana lito. Byl to muj oblibeny president. Poslal jsem mu nekolik dopisu o Jizni Africe a on mi odpovedel, coz bylo VELKE prekvapeni.
    honolulu

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pokud vím, tak ten dobrý prezident s bábou Thacherovou /která kdesi prý řekla, že do Uralu by mělo být tak 15 milionů Rusů/ rozjel neoliberalismus v ekonomii, jehož důsledky nyní dolehly na celý svět. Neoliberalismus se vyznačuje tendenci likvidovat Bismarckův výdobytek - sociální stát a hlasaním zcestne teorie, že člověk má v lidském společenství fungovat jako firma - má si financovat vše sám - čili má platit za zdraví, vzdělání a starobní penzi - toto je také náplň politiky ODS, TOP O9 - a neznalí věcí lidé jim to baští - co namítnout na tvrzení - zdravotnictví je třeba zprivatizovat, protože všechno soukromé je lepší než společné, tedy státní. Na první pohled to vypadá skvělá myšlenka - ale jen na první pohled. Za touto skvělou myšlenkou vězí /velko/ kapitalisté se svou nenažraností.

      Vymazat
    2. Jen malý dodatek k předchozímu sdělení - myslel jsem prezidenta Regana, jak se asi většina čtenařů dovtipí - viz úvodní verš mého sdělení - 9:48.

      Vymazat
  3. Nekteri statnici, byli poslany na tuto planetu certy. A jini andeli.
    BALTHAZAR JOHANNES VORSTER byl jednim z nejlepsich, kteri byli poslany andeli.

    Byl Prime Ministrem of South Africa 1966-78 a potom presidentem a byl to zazracny ekonom.

    To se nikdy na teto planete nestalo, co on dokazal. NEZAMESTNANOST -0-, Mena 3x silnejsi nez US $.
    Staly nedostatek pracovnich sil. Nejvetsi stavebni projekty na svete a vse ceho se dotknul se promenilo v uspech.
    ZARLIVA ZAVIST SVETA (a nenavist), proti ktere zoufale bojoval mu byla odmenou.

    (Skromny clovek to byl, nadneseny nad penezi. Jeho oblibene vino v ulicich Johannesburgu melo nazev "Curanky opice" a k tomu prikusoval ovci syr.)

    O jeho smrti jsem se dovedel na severozapadu Ameriky (1983) a mel jsem v ocich slzy.

    25 000 Cechoslovaku immigrovalo do jeho zeme v letech 68-69 a uplatnil se z nich kazdy, kdo nepropadl chlastu ci drogam.

    ON, tento statnik, me pripravil na uplatneni v Americe, aniz by o tom vedel. Kdykoliv si na neho vzpomenu, zni mi v hlave melodie jeho Afriky.
    ahoj.
    honolulu

    OdpovědětVymazat
  4. [-THE WARRIOR-
    je rytir bez bazne a hany, oddany svemu narodu, kmenu, ktery uprednostnuje pred osobnim prospechem.

    Margaret Singana ho oslavuje v - IPI 'NTOMPI - pisni
    The Warrior. na Youtube
    Poslechnete si ji budouci statnici !

    To je typicka South Africa, za vlady B.J. Vorstera. Idealisticka, sladka a krasna, vice nez byly predstavy Evropana.]
    honolulu

    OdpovědětVymazat
  5. FDR vládl dlouho a dá se kritizovat podobně, kdyby vládl nějaký etnicky zatížený mordýř, možná by bylo obětí více ...kdo ví.
    http://whatreallyhappened.com/WRHARTICLES/pearl/www.geocities.com/Pentagon/6315/fdr.html
    A pro Havajce - Vorster vyšplouchl bělochy v Rhodesii, protože se jednalo o Búry nenáviděné Brity ... www.thecrimson.com/article/1976/10/1/kissinger-in-southern-africa-pbubntil-the/

    OdpovědětVymazat
  6. Stalin coby marxista věřil v nutnost zachování sjednoceného a socialistického Německa jako průmyslově nejvyspělejší země důležité pro revoluci v Evropě, vyvolené etnikum ovládající ve vyšší míře jeho západní protějšky by ho opravdu nejraději zadupalo do země.
    Stalinovo vzepření se těmto je donutilo (dočasně?) od těchto plánů upustit ...
    https://diskuter.wordpress.com/2016/04/02/hootonov-plan-ako-nechat-zmiznut-cely-narod/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dosti dobré čtení o Stalinovi ji zde:
      https://pospolitost.files.wordpress.com/2009/01/uskujnik_kagan-a-jeho-bek.pdf

      Vymazat
    2. Rozhodně nebyl marxista. Naše socialistická praxe marxismus nepotvrdila to tvrdil, samozřejmě to nemohl říci hned přímo, že marxismus je past elit jako vždy, když vznikne nějaká doktrína. Teď nás blbnou liberalismem.

      Hlavně marxismus zavádí jakousi tajemnou "nadhodnotu", která se nehodí k řízení ekonomiky a dělá z marxismu náboženství.

      Kdyby byl marxistou rozhodně by se mu nepodařilo udělat z nejzaostalejší země nejvyspělejší.

      Byl schopný a chtěl odstranit vedoucí úlohy strany - Rusko měli řídit sověty jednotlivých územních celků - národu. Pracoval na zničení otrokářské davo-elitářské společnosti. Na to je potřeba vysoká vzdělanost a proto plánoval 6.hodinovou pracovní dobu (aby byl čas studovat) a tři vysoké školy pro každého.

      Protože vzdělaný člověk bude dostatečně informovaný na to, aby se nechal snadno zotročit. To je taky skrytý důvod poklesu našeho školství - neinformovaným se lépe vládne a proto také mladí jsou směřováni k tomu, aby si více než znalostí cenili požitků.

      Vymazat
  7. Kdepak, je to zkreslene ! (7:20)
    Zil jsem to, jak v Angole , tak v Rhodesii, a na 76 rok si dobre pamatuji..

    Kissinger, ten intelektuani "genius" vydiral Vorstera !

    Rekl mu, ze nenecha-li Rhodesii padnout, tak America zaridi, ze cena zlata klesna na $ 50 za ounci a Vorster zacal panikarit.

    To se stalo v roce 76. V roce 75 jsme v Angole museli vyklidit pozice i kdyz jsme byli pouze 30 km od Luandy.

    (Mluvim o armade.) Destabilizace zemi, je vzdy provadena za ucelem prevedeni (ukradeni) majetku..

    To ze Vorster musel ZRADIT Rhodesii, demoralizovalo armadu. Rhodesie padla 31. kvetna 1979. a nastal utek vsech, na vsechny strany.

    Rok pred touto tragedii 1978 barbari zmasakrovali v Zaire (Kolwezi) 150 rodin belochu.

    Vorster byl vykopnut na prestizni pozici presidenta. A JA nestastny honolulu jsem utekl do Ameriky, cimz jsem zacal dalsi emigraci.

    Zpivejte se mnou ! "Do Ameriky, tam jezdej parniky, kdyz prijedes, pripada ti vsechno veliky." atd.

    Oh, Boze smiluj se ! Ja zazil tolik neprijemnosti, ze jsem udiven, ze jsem se nezblaznil. Vzpominky nejdou unest..

    Ale Bozi mlyny zapracovaly a Cinane Angolu vyfoukli Amikum pod nosem. Rhodesie je dira hladomoru. Mozambique je anarchisticky bordel a v JAR je nejvetsi kriminalita na svete..

    Angola, vsak pod tvrdou pesti Ciny prosperuje a stari fotri Kubanci - moji nepratele v Angole v bushi, jsou ted moji kamaradi na Floride a nosi mi avokada a doutniky ve zlomyslnem ocekavani, ze se pose.u.

    Popijime spolu Coku s Baccardi, podle receptu z Karibske oblasti a nestrilime po sobe. (Zustala nam na strileni pouze "zaduvka").

    Takze jsem to vlastne vyhral, ale mam casto dusevni bolest ze vzpominek.
    Na Vorstera vzpominam v dobrem..On mel neobycene tezky zivot. Byl i anglickem koncentraku, kde malem zemrel hladem.
    Je pravda ze NENAVIDEL Anglicany, ale s Ianem Smithem z Rhodesie byl kamos.
    honolulu

    OdpovědětVymazat
  8. Poslechnete si neco z Rhodesie, kdyz byla casti bile civilizace !
    GOD COUNTRY RHODESIA na YouTube
    honolulu

    OdpovědětVymazat

Reklama