Reklama

.

.

neděle 5. června 2016

„Ach, hm. Jak se říká těm červeným kytkám, které dáváš ženám, jež miluješ?“ Jeho přítel zaváhal. „Růže?“ „Správně. Um, hele, Růžo! Jak se jmenovala ta restaurace, kde jsme byli minulý týden?“

Chas W. Freeman
5. 6. 2016   Zvědavec
Chci zde mluvit o konci americké Říše. Ale předtím chci poznamenat, že jednou z našich nejkouzelnějších charakteristik coby Američanů je naše amnézie. Tedy to, že jsme velmi dobří v zapomínání toho, co jsme udělali a kde jsme to udělali.
Vybavil se mi jeden maník – někdo zhruba v mém věku – který seděl v obýváku a popíjel tam s přáteli, zatímco jeho žena připravovala večeři.
Řekl svému příteli: „Víš, minulý týden jsme zašli do opravdu skvělé restaurace. Líbila by se ti. Skvělá atmosféra. Vynikající jídlo. Výborná obsluha.“
„Jak se jmenuje,“ zeptal se přítel.
Podrbal se na hlavě. „Ach, hm. Jak se říká těm červeným kytkám, které dáváš ženám, jež miluješ?“
Jeho přítel zaváhal. „Růže?“
„Správně. Um, hele, Růžo! Jak se jmenovala ta restaurace, kde jsme byli minulý týden?“

Američané rádi zapomínají, že jsme měli říši nebo tvrdí, že pokud ano, tak jsme ji nikdy ve skutečnosti nechtěli. Ale řízení osudu z nás udělalo imperiální mocnost. Dovedla nás mimo břehy kontinentu, kterého jsme se zmocnili a vzali ho domorodcům a mexickým vlastníkům. Monroeova doktrína prohlásila západní polokouli za americkou sféru vlivu. Ale americká Říše se nikdy neomezovala jen na tento prostor.

V r. 1854 Spojené státy poslaly námořní pěchotu do Číny a Japonska, kde si vynutily naše první „smluvní“ přístavy. Podobně jako Guantanamo to byla místa v cizích zemích, kde vládlo naše právo, ne jejich, ať se jim to líbilo, nebo ne. Rovněž v r. 1854 americké dělové čluny začaly hlídkovat ve Žluté řece (hlavní tepně Číny), což byla praxe, která skončila až v r. 1941, kdy Japonsko, stejně jako Číňané, po nás šlo.

V r. 1893 zorganizovaly Spojené státy změnu režimu na Havaji. V r. 1898 jsme tyto ostrovy přímo anektovali. V témže roce jsme pomohli Kubě získat nezávislost na Španělsku, zatímco jsme zkonfiskovali zbývající državy španělského impéria v Asii a Amerikách. Guam, Filipíny a Portoriko. Na počátku r. 1897 americké námořnictvo bojovalo o Samou s Německem. V r. 1899 jsme zabrali východní ostrovy Samoi a zřídili jsme v Pago Pago námořní základnu.

Od r. 1899 do r. 1902 Američané zabili podle odhadů nejméně 200,000 Filipínců, kteří se pokusili získat nezávislost pro svoji zemi. V r. 1903 jsme donutili Kubu postoupit nám základnu v Guantanamo a odtrhli jsme Panamu od Kolumbie. V pozdějších letech jsme okupovali Nikaraguu, Dominikánskou republiku, části Mexika a Haiti.

Nestoudné budování americké Říše tímto způsobem skončilo s druhou světovou válkou, kdy bylo nahrazeno soubojem mezi námi a těmi v naší sféře vlivu na jedné straně, a Sovětským svazem a zeměmi v jeho sféře vlivu na straně druhé. Ale antipatie, které naše předešlé budování Říše vytvořilo, zůstaly silné. Hrály významnou roli v rozhodnutí Kuby požádat o sovětskou ochranu po své revoluci v r. 1959. Inspirovaly sandinistické hnutí v Nikaragui. (Augusto César Sandino, po kterém je hnutí pojmenováno, byl charismatický vůdce odboje vůči americké okupaci Nikaragui v letech 1922-1934). V r. 1991, jakmile studená válka skončila, Filipíny zrušily americké základny a vyhnaly americké síly ze svého území.

Sféry vlivu jsou jemnější formou nadvlády, než říše jako takové. Podrobují jiné státy velké mocnosti neformálně, bez nutnosti smluv či dohod. Ve studené válce jsme vládli kurníku ve sféře vlivu zvané „svobodný svět“ – svobodný pouze ve smyslu, že do něj patřily všechny země mimo konkurenční sovětskou sféru vlivu, ať již demokratické či spojenecké ve vztahu k USA, nebo ne. S koncem studené války jsme začlenili většinu bývalé sovětské sféry vlivu do své, protlačili jsme samozvanou zodpovědnost za řízení všeho v ní až po hranice Ruska a Číny. Neochota Ruska akceptovat, že vše mimo jeho území je naše, je hlavní příčinou krizí v Gruzii a na Ukrajině. Neochota Číny podvolit se permanentní americké nadvládě v jejích blízkých mořích je důvodem současného napětí v Jihočínském moři.

Názor, že naše sféra vlivu je globální, vyjma pár zón bez přístupu v Rusku a Číně, je nyní tak hluboce zakořeněn v americké psýché, že naši politici si myslí, že je zcela přirozené činit řadu dalekosáhlých výroků, jako tyto:

1) Svět zoufale touží po tom, aby jej Američané vedli tím, že budou tvořit pravidla, regulovat globální veřejné statky, dělat světového policajta a likvidovat „zlé hochy“ všude, jakýmikoliv prostředky, které náš prezident považuje za nejvhodnější.

2) Amerika ztrácí vliv, když neposílá více vojáků na více míst.

3) Spojené státy jsou nepostradatelným rozhodcem toho, co by světové mezinárodní finanční instituce měly dělat a jak by to měly dělat.

4) I když se mění, tak americké hodnoty vždy představují univerzální normy, od kterých se ostatní kultury odchylují ke své škodě. Takže rouhavost, svatokrádež a rouhání – kdy toto vše bylo před ne tak dlouhou dobou pro Američany předmětem nenávisti – jsou nyní základními lidskými právy, na kterých se trvá mezinárodně. Stejně tak shovívavost k homosexualitě, popírání změny klimatu, prodej GMO potravin a konzumace alkoholu.

A tak dále.

Tato americká domýšlivost je, samozřejmě, sebeklam. O to více je to nepřesvědčivé pro cizince, protože všichni mohou vidět, že Amerika je nyní ve schizofrenním zmatku – schopna začít střílet na domnělé nepřátele, ale trpící šalbou, pomatená a vnitřně rozdělená do té míry, že je v politické paralýze. Probíhající „vyčleňování“ je národním rozhodnutím nečinit rozhodnutí o národních prioritách, nebo o tom jak za ně zaplatit. Kongres se na tuto činnost vykašlal a nechal rozhodnutí o válkách a míru na prezidentovi a předal ekonomickou politiku Fedu, kterému nyní došly možnosti. Téměř polovina našich senátorů má čas psát nepřátelům Ameriky v Teheránu, aby se distancovali od autority prezidenta, který nás má zastupovat na mezinárodní scéně, jak předepisuje ústava a zákony. Ale nemají čas na posuzování smluv, osob jmenovaných do veřejných funkcí, nebo návrhů rozpočtů. Politici, kteří dlouho tvrdili, že „Washington je vyřízený“, se, zdá se, hrdě chlubí, že ho konečně vyřídili. Kampaň prezidentských voleb 2016 poskytuje průběžné důkazy, že Spojené státy v současné době trpí politickým ekvivalentem nervového zhroucení.

Kongres může stávkovat proti zbytku vlády, ale naši vojáci, námořníci, piloti a námořní pěchota nadále tvrdě pracují. Od přelomu století měli napilno v bojích v nerozvážných válkách – z nichž všechny prohráli nebo prohrávají. Jejich hlavním úspěchem v řadě intervencí v muslimském světě bylo, že demonstrovali, že použití síly není odpovědí na velmi mnoho problémů, ale že existuje jen pár problémů, které nemůže zhoršit. Naše opakovaná neschopnost vyhrát a ukončit naše války poškodila naši prestiž u našich spojenců, jakož i nepřátel. Přesto, kdy se Kongres nadále zříká své zákonné zodpovědnosti a veřejnost se bouří proti bordelu ve Washingtonu, americké globální vůdcovství není příliš vidět, vyjma na bojišti, kde jeho výsledky nejsou nijak působivé.

Zahraniční politika postrádající diplomacii vyhodí do vzduchu spoustu věcí, aby měly televizní zprávy o čem mluvit, ale přináší teroristický zpětný ráz a je to drahé. Existuje přímé příčinné spojení mezi evropskými a americkými intervencemi na Středním východě a bombovými atentáty v Bostonu, Paříži a Bruselu, jakož i záplavou uprchlíků nyní mořící Evropu. A v tomto století jsme již vynaložili přes 6 bilionů dolarů a budoucích finančních závazků na války, které toho příliš nedosahují, pokud vůbec něčeho, a jen pěstují protiamerické teroristy s globálním dosahem.

Půjčili jsme si peníze, abychom mohli vést tyto vojenské aktivity v zahraničí, na úkor investování doma. Takže mimo neskutečného navyšování našeho státního dluhu se můžeme pochlubit i klesající životní úrovní pro všechny, vyjma „1%“., zmenšující se střední třídou, rostoucím strachem z terorismu, rozkládající se infrastrukturou, neřešenými lesními požáry a nahlodáváním občanských svobod. Přesto, s pozoruhodnou výjimkou Bernie Sanderse, každý hlavní stranický kandidát na prezidenta slibuje nejen, že se bude v politice, která tento bordel přinesla, pokračovat, ale že bude posílena.

Není divu, že jak američtí spojenci, tak nepřátelé nyní považují Spojené státy za nejnevyzpytatelnější a nejnepředvídatelnější prvek současného světové neřádu. Nemůžete si uchovat respekt ani občanů, ani cizinců, když se odmítáte poučit ze zkušeností. Nemůžete vést, když nikdo, včetně vás, neví, co chcete nebo proč. Nemůžete mít respekt spojenců a ti vás nebudou následovat, jako v případě Iráku, když trváte na tom, aby se k vám připojili v rámci zjevného útoku na základně zfalšovaných výzvědných informací. Nemůžete si zachovat loajalitu chráněnců a partnerů, když je opustíte, když jsou v potížích, jak jsme to udělali s egyptským Husni Mubarakem. Nemůžete nadále ovládat globální finanční systém, když, jako v případě MMF a Světové banky, nedodržujete slib je reformovat a financovat.

A nemůžete očekávat, že toho dosáhnete příliš zahajováním válek a pak žádáním našich vojenských velitelů, aby zjistili, jaké by měly být jejich cíle, a co by mohlo představovat dostatečný úspěch, aby bylo možné uzavřít mír. Ale právě to jsme dělali. Naši generálové a admirálové byli dlouho učeni, že jsou tu od prosazování politiky, ne od její tvorby. Ale co když je civilní vedení bezradné nebo oklamané? Co když neexistuje žádný schůdný politický cíl vojenských akcí?

Šli jsme do Afghánistánu, abychom dopadli pachatele 9/11 a potrestali režim Talibanu, který je ukrýval. Udělali jsme to, ale my tam stále jsme. Proč? Protože můžeme? Abychom prosazovali vzdělání dívek? Proti islámské vládě? Abychom chránili dodávky heroinu do světa? Nikdo nedokáže poskytnout jasnou odpověď.

Šli jsme do Iráku, abychom zajistili, aby zbraně hromadného ničení, které neexistovaly, nepadly do rukou teroristů, kteří neexistovali, dokud je náš příchod nevytvořil. Pořád tam jsme. Proč? Aby se zajistila vláda šíitské většiny v Iráku? Aby se zabezpečil Irák před íránským vlivem? Aby se rozdělil Irák mezi Kurdy, sunity a šíitské Araby? Aby se chránil přístup Číny k irácké ropě? Aby se bojovalo s teroristy, které naše přítomnost vytváří? Nebo co? Nikdo nedokáže poskytnout jasnou odpověď.

Uprostřed toho neomluvitelného zmatku náš Kongres nyní běžně žádá bojové velitele, aby přicházeli s politickými doporučeními nezávislými na těch, se kterými přišel jejich civilní vrchní velitel nebo ministr zahraničí. Naši generálové nejen poskytují takovéto rady; otevřeně obhajují akce na místech jako Ukrajina a Jihočínské moře, které podkopávají vedení Bílého domu, zatímco usmiřují jestřáby v Kongresu. Musíme k tomu přidat rozklad civilního řízení armády a prodlužování seznamu ústavních krizí, které náš imperiální avanturismus vytvořil. V zemi zmatených civilistů nabízí armáda proveditelné přístupy a disciplínu, která je relativně přitažlivá. Ale americký militarismus má nyní dobře doloženou historii neschopnosti přinést cokoliv, vyjma eskalování násilí a dluhu.

To mne přivádí ke zdrojům civilní nekompetentnosti. Jak nedávno řekl prezident Obama, existuje scénář Washingtonu, který diktuje vojenskou akci jako první reakci na mezinárodní výzvy. Takovouto hru jsme hráli – a prohráli – po celém světě. Příčina našich neštěstí je domácí, nikoliv zahraniční. A je strukturální, nikoliv důsledkem akcí strany u moci nebo toho, kdo je v Oválné pracovně. Vývoj osazenstva Rady národní bezpečnosti pomáhá pochopit proč.

Rada národní bezpečnosti je vládní těleso zřízené v r. 1947, kdy začala studená válka, k probírání a koordinování politiky řízené prezidentem. Původně neměla žádné zaměstnance nebo politickou roli nezávislou na vládě. Osazenstvo moderní NSC začalo za Kennedyho. Ten chtěl, aby mu pár asistentů pomohlo řídit praktickou aktivistickou zahraniční politiku. Zatím dobré. Ale osazenstvo, které zřídil, se během desítek let rozrostlo, aby nahradilo vládu stojící v centru rozhodování Washingtonu o zahraničních záležitostech. A, jak se to vyvíjelo, stalo se jejich hlavním úkolem zajistit, aby zahraniční vztahy nedostaly prezidenta ve Washingtonu do problémů.

Původní osazenstvo Kennedyho NSC čítalo šest lidí, z nichž někteří, jako McGeorge Bundy a Walt Rostow, dosáhli hanby jako autoři vietnamské války. O dvacet let později, když se úřadu ujal Ronald Reagan, se osazenstvo NSC rozrostlo na asi 50 lidí. V době, kdy se prezidentem v r. 2009 stal Barack Obama, čítalo asi 370 lidí, plus dalších 230 lidí mimo seznam a s dočasnou funkcí, což je celkem asi 600 lidí. Toto nafukování neustalo. Pokud někdo ví, kolik lidí nyní tvoří NSC, tak o tom nemluví. Osazenstvo NSC, stejně jako ministerstvo obrany, neprodělalo nikdy audit.

To, co kdysi bývalo osobním štábem prezidenta, se od té doby stalo nezávislou agenturou, jejíž oficiální a dočasní zaměstnanci dublují odborné posudky ministerstev výkonné složky vlády. To zbavuje prezidenta potřeby používat vhledy, zdroje a kontrolní mechanismus vlády jako celku, zatímco umožňuje centralizaci moci v Bílém domě. Osazenstvo NSC dosáhlo kritické masy. Stalo se byrokracií, jejíž úředníci se starají především o vlastní prosazení, a ne o služby civilnímu sektoru, armádě, zahraničním věcem nebo tajným službám. Zaměřují se na ochranu nebo posilování domácí politické pověsti prezidenta tím, že ořezávají zahraniční politiku na parametry washingtonské bubliny. Výsledky v zahraničí jsou důležité především v rozsahu, v jakém slouží tomuto cíli.

Od poradce národní bezpečnosti dolů není osazenstvo NSC potvrzováno senátem. Jsou imunní vůči kongresovému či veřejnému dohledu, na základě výkonného privilegia. Současní ministři vlády – obzvláště ministři obrany – si konzistentně stěžovali, že členové NSC již nekoordinují a nesledují formulování politiky a její realizaci, ale snaží se politiku řídit a provádět funkce diplomatické a vojenské politiky sami. Takže ministerstva pak po nich musí uklízet a krýt je při slyšeních v Kongresu. Pamatujete na Olivera Northa, fiasko Iran Contra a graf tvaru klíče? Tato epizoda naznačovala, že se řízení naši zahraniční politiky zmocnili Keystonští policajti. Byl to záblesk budoucnosti, která nyní dorazila.

Na velikosti a číslech záleží. Mimo jiného podporují nadměrnou specializaci. To vytváří to, čemu Číňané říkají fenomén „jung di zhi wa“ – úzký pohled žáby na dně studny. Žába hledí nahoru a vidí malý světelný kruh, který si představuje jako celý vesmír mimo její místo výskytu. NSC má nyní spoustu lidí, takže jsou tam stovky žab ve stovkách studní, kdy každá vyhodnocuje co se děje ve světě na základě té trochy reality, kterou vnímá. Neexistuje žádný účinný proces, který by vytvářel synergii z komplexních hodnotících trendů, událostí a jejich příčin.

Tato rozhodovací struktura činí strategické úvahy téměř nemožnými. Akorát to zaručuje, že reakce na jakýkoliv stimul bude úzce taktická. Směruje vládnutí na cvrkot ve Washingtonu, ne na to, co je důležité pro dlouhodobé blaho Spojených států. A znamená to, že se rozhoduje hlavně podle dopadu rozhodnutí na domácí scéně, nikoliv v zahraničí. Ne náhodou tento systém také odstraňuje zahraniční politiku z dohledu Kongresu, který ústava předepisuje. To pak zhoršuje nevraživost mezi výkonnou a zákonodárnou složkou federální vlády.

Mnoha způsoby připomíná nyní osazenstvo NSC ústrojí planetária. Točí se sem a tam, k těm v jeho sféře, a zdá se, že nebesa se pohybují spolu. Ale je to zařízení, které promítá iluze. V rámci jeho horizontu událostí je vše pohodlně předvídatelné. Mimo něj – kdo ví? – tam může zuřit třeba hurikán. To je systém, který vytváří a realizuje zahraniční politiku napasovanou na báchorky Washingtonu, ale odtrhává ji od vnější reality, často až do rozsahu bludu, jak ilustrují katastrofy Ameriky v Afghánistánu, Iráku, Libyi a Sýrii. A tento systém nikdy nepřipouští chyby. To by znamenalo politický trapas, i když by to mohlo být poučné.

U řízení vlády jsme sešli neskutečně z cesty, nemluvě o neformální říši projevující se jako sféra vlivu. V případě, že jste si nepovšimli, není efektivní u žádného úkolu. Doma Američané cítí, že byli zredukováni na sbor v řecké tragédii. Vidí slepou sebedestruktivitu toho, co herci na politické scéně dělají, a mohou nad tím hlasitě bědovat. Ale nemohou hercům zabránit vést je do zániku.

V zahraničí to naši spojenci sledují a jsou tím sklíčeni. Naše loutkové státy a partneři jsou zděšeni. Naši nepřátelé jsou zaražení. A náš vliv slábne.

Ať je medicína na naši blbou náladu a pochyby cizinců jakákoliv, není jí utrácení více peněz za ozbrojené síly, vršení dalších dluhů díky vojenskému keynesiánství, nebo předstírání, že svět po nás touží, abychom za něj činili všechna rozhodnutí, nebo abychom byli jeho policajtem. Ale právě po tomto naši politici nyní volají, jako po léčbě. Když se udělá to, co navrhují, nesníží to hrozbu cizího útoku, ani to neobnoví domácí klid, který zpětný ráz terorismu narušil. Neopraví to naše rozbité silnice, vratké mosty, nebo chabý vzdělávací systém. Neprovede to reindustrializaci Ameriky, ani to nezmodernizuje naši infrastrukturu. Neumožní nám to vypořádat se s geo-ekonomickou výzvou Číny, účinně konkurovat ruské diplomacii, nebo zastavit metastáze islámského fanatismu. A neodstraní to ztrátu mezinárodní důvěryhodnosti, kterou přitroublá a špatně prováděná politika pohřbila. Příčina této ztráty není ve slabosti amerických ozbrojených sil.

Američané nezískají opět svůj klid a respekt našich spojenců, přátel a nepřátel v zahraničí, dokud neuznáme jejich zájmy a úhel pohledu, stejně jako náš, nepřestaneme je poučovat o tom, co potřebují, a nesoustředíme se na nápravu bince, který jsme vytvořili zde doma. Existuje dlouhý seznam sebedestruktivního chování, které je třeba napravit, a stejně dlouhý seznam toho, co musíme udělat. Američané potřebují zaměřit se na dání si věcí do kupy doma a na znovuobjevení diplomacie jako alternativy použití síly.

Jak prezident, tak Kongres dnes porušují ústavu čím dál více. V našem systému peníze rozhodují do té míry, že Nejvyšší soud to uznal. Naši politici jsou připraveni prodávat se jako prostitutky jak u domácích, tak zahraničních záležitostí.

Politický dialog zastupuje zvláštní zájmy, necivilní, neinformované a bezvýchodné. Americké politické kampaně jsou nekonečné, hrubé a plné vědomě podvodné reklamy. Ukazujeme světu, jak velké republiky a říše umírají, ne jak činí rozumná rozhodnutí nebo brání sféru vlivu.

Sféry vlivu znamenají zodpovědnost pro ty, kteří je řídí, ale ne nezbytně pro země, které začleňují. Vezměte si například Filipíny. V bezpečí americké sféry se neobtěžovaly vytvořit námořnictvo nebo letectvo, když náhle – v polovině 70. let – si nárokovaly vlastnictví ostrovů, na které si dlouho činila nároky Čína v blízkém Jihočínském moři, a obsadily je, Čína zareagovala opožděně. Filipíny stále nemají žádné námořnictvo, ani letectvo, které by stálo za řeč. Nyní chtějí, aby se Spojené státy vrátily s dostatečnou silou, aby bránily jejich nároky proti Číně. Vojenské konfrontace jsou naše! Takže je poslušně provádíme.

Být chtěn dělá dobře. Ale jinak co z toho máme? Možnou válku Ameriky s Čínou? Dokonce i kdyby taková válka byla moudrá, kdo by s námi šel do války proti Číně kvůli nárokům Filipín na bezcenné písečné duny, skály a útesy? Zcela jistě by bylo lepší prosazovat diplomatické řešení sporných nároků, než pomáhat urychlit vojenskou konfrontaci.

Konflikty v Jihočínském moři jsou především o ovládnutí teritoria – suverenity nad ostrůvky a skalisky, která znamenají právo na přiléhající moře a mořské dno. Naše spory s Čínou jsou často americkými představiteli popisovány jako spor o „svobodu plavby“. Pokud tím myslí zajištění volné plavby komerčních lodí touto oblastí, je to výzva zcela domnělá. Tento typ svobody plavby tam nebyl nikdy ohrožen nebo narušen. Není irelevantní, že největší zájem tam má Čína. Jihočínským mořem proplouvá do a z čínských přístavů spousta zboží na čínských lodích.

Ale my svobodou plavby myslíme právo amerického námořnictva nadále jednostranně dohlížet na prostý lid v Asii, jak tomu bylo po sedmdesát let, a právo našeho námořnictva číhat na 12 mílové hranici a připravovat se a nacvičovat její překročení, v případě konfliktu Číny s Taiwanem, nebo v případě nějaké jiné války. Není překvapivé, že měli Číňané námitky v obou záležitostech, stejně jako bychom je měli my, kdyby se námořnictvo Čínské lidově-osvobozenecké armády pokoušelo dělat totéž dvanáct mil od Block Island, či dvanáct mil od Pearl Harboru, Norfolku nebo San Diega.

Tvrdošíjně na tom trváme, nejen proto, že Čína je nyní zvoleným nepřítelem našich vojenských plánovačů a zbrojního průmyslu, ale protože jsme odhodláni pokračovat v naší jednostranné nadvládě světovým mořím. Ale taková nadvláda neodráží současnou rovnováhu moci, nemluvě o budoucí rovnováze. Jednostranná nadvláda je možností, které vypršel čas. Nyní je potřeba obrat k partnerství.

Součástí toho by mohlo být i budování rámce pro sdílení zátěže zajišťování svobody plavby s Čínou, Japonskem, Evropskou unií a dalšími velkými ekonomickými mocnostmi, které se obávají jejího narušení. Jako země s největším světovým obchodním obratem, která brzy předežene Řecko a Japonsko u počtu nákladní lodní tonáže, má Čína větší zájem na pokračování ničím neomezovaného mezinárodního obchodu, než jakákoliv jiná země. Proč tohoto zájmu nevyužít ve prospěch světa a řádu v Asii a Pacifiku, kdy by to chránilo naše zájmy za nižších nákladů a snížilo riziko konfliktu s jadernou mocností?

Můžeme se pokusit i o trochu diplomacie. V praxi jsme naváděli a pomáhali těm, kteří dávají přednost Sýrii zmítající se v nekonečném zmatku, před Sýrií coby spojencem Íránu. Naše politika spočívala v dodávání zbraní syrským a zahraničním nepřátelům Assadovy vlády, z nichž někteří svým fanatismem a bestiálností konkurují našim nejhorším nepřátelům. Po pěti letech, nejméně 350,000 mrtvých a více než milionu Syřanů vyhnaných z domova, Assadova vláda stále nepadla. Možná je čas připustit, že jsme neignorovali jen mezinárodní právo, ale velmi špatně jsme vyhodnotili politickou realitu, ve snaze svrhnout syrskou vládu.

Obratné posílení diplomacie Ruskem prostřednictvím nedávného omezeného použití síly v Sýrii nyní otevřelo zjevnou cestu k míru. Možná je čas dát stranou antipatie studené války a tuto cestu prozkoumat. Zdá se, že právě to ministr zahraničí John Kerry konečně dělá se svým ruským protějškem Sergejem Lavrovem. Mír v Sýrii je klíčem k likvidaci Daesh (tak zvaného „kalifátu“, který se usídlil na hranici mezi Sýrií a Irákem). Pouze mír může skoncovat s proudy uprchlíků, které destabilizují Evropu, jakož i Levantu. Je dobré, že aspoň uznáváme, že bombardování je nesmyslné, pokud není navázáno na schůdné diplomatické cíle.

Existuje také jistý důvod pro to doufat, že se posunujeme k většímu realismu a účelovějšímu přístupu k Ukrajině. Ukrajina potřebuje politickou a ekonomickou reformu více, než zbraně a vojenský výcvik. Jen když bude na Ukrajině, s jejími vnitřními neshodami, mír, může být bezpečným mostem a nárazníkovou zónou mezi Ruskem a zbytkem Evropy. Démonizování pana Putina toho nedosáhne. Bude si to však vyžadovat hledání společného základu s Ruskem.

Bohužel, jak debilní islamofobie, která charakterizuje tak zvané debaty mezi prezidentskými kandidáty, ilustruje, v současnosti neexistuje žádný srovnatelný trend k realismu v našem přístupu k muslimskému terorismu. Musíme se postavit faktu, že americké intervence a další vynucovací opatření zabily v posledních desetiletích nejméně dva miliony muslimů. Člověk nepotřebuje komplexní přehled historie evropského křesťanského a židovského kolonialismu na Středním východě, nebo tajné americké dohody s obojím, aby pochopil zdroje arabského vzteku, nebo usilování některých muslimů o odplatu. Oplácení islamistické vražednosti naši vlastní není způsob, jak ukončit teroristické násilí.

22% lidí na světě jsou muslimové. Umožnění bombardování a válčení prostřednictvím bezpilotních letounů k definování našeho vztahu s nimi je receptem na nekonečné teroristické zpětné rázy proti nám. Na Středním východě jsou nyní Spojené státy uzamčeny v tanci plném smrti s fanatickými nepřáteli, nevděčnými loutkovými státy, odcizenými spojenci a ožívajícími nepřáteli. Teroristé jsou tu proto, že my jsme tam. Udělali bychom lépe, kdybychom upustili od svých snah vyřešit problémy islámského světa. Muslimové jsou mnohem pravděpodobněji schopní vyléčit své bolesti, než my, dělající to za ně.

Příští vláda musí začít s pochopením, že jednostrannost v obraně globální sféry vlivu nefunguje a fungovat nemůže. Přechod na přátelství se světem mimo naše hranice má mnohem lepší šanci na úspěch. Američané musí dát své ambice do rovnováhy s našimi zájmy a zdroji, které jsme připraveni na to věnovat.

Potřebujeme mírové mezinárodní prostředí, abychom obnovili svoji zemi. Abychom toho dosáhli, musíme zlikvidovat náš strategický deficit. K tomu musí příští vláda opravit poškozený aparát tvoření politiky ve Washingtonu. Musí opětovně objevit výhodnost opatření jiných, než válka, naučit se, jak používat vojenskou sílu šetrně na podporu, místo jako náhražku diplomacie, a pěstit zvyk ptát se „a co potom?“, než začne s vojenskou operací.

Když byl v r. 1787 dotázán, jaký systém on a otcové zakladatelé dali Američanům, Benjamin Franklin slavně odpověděl: „Republiku, pokud ji dokážete udržet.“ Po dvě století jsme ji udrželi. Nyní, pokud nedokážeme napravit necivilnost, dysfunkci a korupci naší politiky, ztratíme svoji republiku, stejně jako říši. Problémy Ameriky jsou made in USA, vytvořené Američany, nikoliv uprchlíky, přistěhovalci či cizinci. Volají po tom, aby je napravili Američané.

9 komentářů :

  1. Souhlasím s Vámi,tento web je projektem židovských struktur,patři do rejstříku kavárny a ví se o nich již delší dobu.David,Dvořák,Schneider,Valencik,Procházková atd....ani jeden není Čech všechno synagoga a myslí si že jsou lidé tak hloupí že až se to překlopí tak je nechají vládnout a pojede to nanovo.Tito mocichtiví šmejdi jsou neskutečně drží a absolutně bez morálky.

    OdpovědětVymazat
  2. Cílem 1. světové války bylo rozbití velkých mocenských států (monarchií) a zničení jejich vlivu v Evropě: Rakouska-Uherska, Německa, Ruska a Turecka. V těchto státech vládli dědiční monarchové, kteří byli současně hlavními oporami náboženských idejí a církví. Jejich likvidace byla základní podmínkou k nástupu mezinárodního židovského kapitálu a jeho politické projekce: demokratizace, bolševizace, internacionalizace, odstranění velmocenského postavení Evropy ve světě a její podřízení světovým kolonizačním a sjednocovacím záměrům Židovstva. K tomu účelu byla programově aplikována idea ateismu a idea národnostní. Svým posláním to byla idea revoluční od samého počátku – likvidace stávajícího politického a mocenského stavu. Tak byla prakticky odstraněna hospodářská a politická moc aristokracie (většinou křesťanské šlechty) a církví. Především však šlo o likvidaci moci a vlivu katolické Církve, jež byla po staletí jedinou hradbou proti světovládným plánům Židovstva a ještě především v Rakousku-Uhersku měla relativně pevné postavení. Proto také všechny heretické a kacířské sekty, které po celá staletí systematicky podkopávali Církev svatou – ariáni, kataři, husité, valdenští, albigenští, atd. byly buď založeny, nebo skrytě podporovány a financovány Židy! Výsledkem 1. světové války byl vznik umělých státních útvarů, tzv. republik, jako byla německá Výmarská republika, Československá republika, Rakouská republika, atd. Ve všech těchto státech získali Židé naprostou kontrolu nad jejich finančním a politickým životem. Prostřednictvím zednářských lóží v nich ovládli všechny složky veřejného života. Československo bylo z těchto států výjimečné tím, že se stalo jakousi pevností židovského vlivu v Evropě. Československá republika byla experimentem uměle vytvořeného státu na přání mezinárodních Židů ze států Velké čtyřky. Proto také bylo jedinou zemí, ve které byla oficiálně uznána židovská národnost. Aby Židé dali všem svým soukmenovcům ve světě znamení, že v Československu už vládne „vyvolený národ“, nechali do státní vlajky umístit modrý klín. Pro zasvěcence viditelným triumfem zednářstva nad katolickou Církví bylo osudové stržení Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí 3. listopadu 1918. Od samého začátku své existence byla tedy tzv. Československá republika, český a slovenský národ pod stálou kontrolou a kolonií mezinárodního Židovstva. Hlavním garantem židovského vlivu v Československu byl její prezident T. G. Masaryk (který byl po svém skutečném otci Redlichovi židovského původu). Tím druhým byl vysokostupňový zednář E. Beneš. Proto byly na pokyn židovsko-zednářských kruhů ze zahraničí založeny v roce 1919 v Československu zednářské lóže „Dobrovský“, „Dílo“, „Umění-Týn“, „28. říjen“, „Šafařík“, „Národ“, „Purkyně“, „Velká národní lóže Československá“, atd. Právě prostřednictvím zednářských lóží, jak už bylo řečeno, Židé ovládli veškerý život v Československu – politiku, finance, soudnictví, zdravotnictví, státní správu, armádu, atd. Židé pomocí zednářských lóží pronikli i do tzv. nacionálních kruhů

    OdpovědětVymazat
  3. a českých skupin. Mnoho významných českých lidí bylo členy zednářských lóží a byli to i lidé z tzv. nacionálního tábora (jako kupř. Karel Kramář, Alois Rašín). Navenek vystupovali jako stoupenci nacionální pravice, večer však zasedli za stoly zednářských lóžových templů, oblékli si zástěry a odznaky a seděli tam a přijímali pokyny od židovských exponentů! A již svou příslušností v zednářských lóžích dali veškerý svůj politický program a vliv do služeb zednářských velkolóží, jejichž sídlo bylo buď v Londýně, v Paříži anebo v New Yorku. Navenek vystupovali jako Sokolové a členové pravicových politických organizací, vskrytu však pracovali pro mezinárodní zednářstvo a Židovstvo! V zájmu spravedlnosti však zde musí být řečeno, že mnozí z nich byli vedeni snahou o národní osamostatnění a že velmi pravděpodobně vůbec ani nevěděli, čemu ve skutečnosti slouží. Rozhodně v lóžích nepatřili k zasvěceným jako třeba výše zmíněný Beneš, a z toho důvodu také byli na ten či onen způsob z veřejného života odstraněni. Totéž platí o převážné většině legionářů, kteří bojovali za svou, bohužel jen národně orientovanou ideu. Proto byla založena zednářská lóže „Národ“ a jiné lóže, aby se tím rozložil vnitřní český život. Je dílem židovsko-zednářských lóží, že byl v roce 1935 Beneš zvolen nástupcem Masaryka za prezidenta. Sluncem zednářských lóží byl T. G. Masaryk, Měsícem Beneš a Polárkou dr. K. Weigner, univerzitní profesor, který byl velmistrem československé národní velké lóže. Také starosta Sokola dr. J. Scheiner byl zednářem 30. stupně. Čili vnitřní český život byl úplně rozhlodán zednářskými a židovskými vlivy. Šlo o největší ponížení Čechů a Slováků v historii, kdy jim bylo namluveno, že mají samostatnost, ačkoli byli ovládáni a vysáváni parazitem, který už po tisíciletí ničí národy! Židé touží po ovládnutí světa taktikou, která se nezměnila od prvopočátku lidských dějin. Zmocnit se peněz, rozložit veřejné mínění, zbavit národ jeho duše a ducha, ovládnout rozhodující politický svět a pak točit národy jako figurkami, vysát je, kořistit z nich a tak bohatnout a připravovat o bohatství pokorný a ochotný nežidovský svět pro další blaho příštích generací Izraele! Ustavení Československé republiky v říjnu 1918 je dodnes zahaleno houževnatě udržovaným mýtem, vytvořeným a šířeným zednáři především v období prvních dvaceti let její existence. Vznik československého státu v říjnu 1918 tedy rozhodně nebyl obnovou české státnosti ve smyslu svatováclavské tradice, nýbrž „státem na zkoušku“ podle záměrů versailleské konference, výstižně nazvané „košer konference“. Ostatně další osudy umělého státního útvaru to jen potvrzují. Není tedy důvod k oslavování, ale mnohem spíše k vážnému zamyšlení. Bývalé Československo vzniklo na přání Židů a pro jejich cíle! Dokud si jako Čechové nepřiznáme, že 28. říjen 1918 i 17. listopad 1989 (kdy byla znovu instalována židozednářská demokracie po taktickém stažení bolševismu z oběhu) jsou ponížením českého i slovenského národa, nemáme právo si stěžovat na přítomnost, která má kořeny v těchto dvou datech! Obě dvě totiž spojuje triumf Židů nad našimi národy!

    OdpovědětVymazat
  4. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  5. Zde zas cenzůruje to vlastenci k nesnadný smrti odsouzený rudý a vobřezaný Dvořákovic hovado, který při střetu s Pravdou maže jak židácká coura při setkání s Ben Gurionem a bolševická s Uljanovem! :))) Stejně mu, vopičákoj komoušskýmu, už brzo vomeju ten jeho škaredej židáckej xicht kyselinou nad hajzlem a spláchnu, aby přestal strašit malý děti:)))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zaři tlamu banderovskej lejnosrku!!!!!!!

      Vymazat
    2. A svůj odpornej ksicht ty kokote, jsi ještě kyselinou nepoleptal? Zasahuješ svým smradlavým ejakulátem všechny diskuze, a pokud jsi smazáván, je to naprosto v pořádku -kdo má číst ty výlevy zjevného duševního mrzáka? Buď rád, že tě ještě od počítače neeskortovali do blázince, ale už se dočkáš. Buď hned přestaň, nebo se dočkáš a nespasí tě, že se ve svým smradlavým doupěti zahlceným odpadkama zabarikáduješ. Vyvalí ti dveře, a skončíš s čumákem na zemi a s rukama za zády s navlečenejma klepetama - radím ti dobře, vyser už se na to.

      Vymazat
  6. Kdybych ten fór neslyšel před 10.roky od Krampola tak by to bylo k úsměvu.

    OdpovědětVymazat
  7. Zas ty praštěný plky o židech. O židech se to ví od dávnověku, není třeba tím zahnojovat každou diskuzi. Všechno jsou to jen plky a články. Všechno - píše se, píše a píše, ale hlavně nikde nic pozitivního, aby byli lidi setrvale nasraní. Lidi totiž chtějí být setrvale nasraní, potřebujou to nějak k životu, zejména ti dříve narození. Je to těžko pochopitelné, ale je to tak. Setrvalou nasranost nějak vyžadujou, jinak se budou bát vlastního stáří a pokojné smrti na smrtelné posteli. Díky strašení válečnou vřavou a neustálými ukázkami zabíjení a mrtvol, lidi potlačí svůj strach z osamělosti, nemocí a stáří. Nejspíš - jinej výklad k tomu nemám, když vidím, jak dnes a denně čteme všechny ty pořád stejný bejkárny, a úplně všude, na každým serveru. Není cílem lidi informovat, protože žádné jiné informace nikde nejsou a to z důvodu, že informovat o vnitřní politice státu se komentátoři jednoduše bojí, že přijdou o výnosné psavé koryto. Ale o válce, zabíjení, spadlých letadlech, konvojích, a podobné sračky, vzbuzující beznaděj a strach, se může psát po libosti, za to nikomu nic nehrozí, a že se hromada lidí z toho zblázní, nikoho netrápí, protože se vždycky obhájí tím - proč to čtou? Jo takhle - kdyby to platilo i o kouření!! Třeba ty blbé obrázky na krabičkách cigaret - proč lidi kouří? A pro zatvrzelé nekuřáky - proč lezou do hospod kde se kouří?? Jo, to by byla jiná. Ale to z nějakého důvodu politici potřebujou omezovat s hodně blbým zdůvodňováním, ale aby omezili ty tisíce článků o zabíjení, článků vyvolávajících beznaděj, vztek a strach, hnusnou kulturu plnou násilí, neustálé žvanění o genocidě s ukázkami hromad mrtvol - což taky svým způsobem lidem škodí - na to "jako" nemají. Ale není důvod k strachu, media prostě plkají a plní politické zadání. Dokud se píše, ještě se neumřelo!

    OdpovědětVymazat

Reklama