Reklama

.

.

čtvrtek 23. června 2016

Čemu slouží údajná demýtizace našich národních dějin?

Stanislava Kučerová
23.6.2016  České národní listy

V poslední době u nás přibývá „převracení z hlavy na nohy“ ve výkladu našich národních dějin. Množí se kritické nájezdy proti „romantickým mýtům a kýčům“. Měli bychom vědět, že v historickém vědomí každého národa se z generace na generaci tradují mýty, báje, legendy, dodávající prestiže a symbolického významu některým událostem. Toto historické vědomí spolu s jazykem je důležitým zdrojem pocitu národní identity a spojuje členy národa v živý celek. Je tomu tak i u nás.


Od dob obrození se těšily úctě a vážnosti kroniky a pověsti, stylizované příběhy z dějin, historické povídky, romány, dramata, písně, díla výtvarná a hudební s historickou tématikou, umění profesionální i lidové (až po tu píseň kramářskou). Je to kulturní dědictví národa, předávané z generace na generaci. Je to paměť národa i učitelka života. Interpreti tradovaných příběhů se nespokojují s pouhými popisy dějů, ale hledají jejich smysl, výklad toho, odkud a kam jdeme, proč zrovna tudy a ne jinudy, co cenného a podnětného, ale i neuskutečněného a zmarněného za sebou naši předkové zanechali. Historická hermeneutika, nauka o porozumění, zavazuje vykladače k hlubokému pochopení jevů. Vyžaduje jak historismus, výklad a interpretaci dějů z jejich konkrétních podmínek a v jejich společenskohistorické pravosti, tak moment zpřítomnění, neboť každá doba souzní s minulými ději jinak. Avšak při této proměnlivosti „ducha doby“, tj. při nových zkušenostech a prožitcích, při nových představách a očekáváních – trvá hodnotová kontinuita; trvá identita hodnoceného objektu i našeho metodologického přístupu. Jde v něm o hledání smyslu, tj. podstatných, určujících idejí našich dějin, o hledání specifičnosti naší cesty kulturního vývoje a pokroku. Přirozené změny hodnotících akcentů nemají ovšem nic společného s převracením dějin „z hlavy na nohy“.

„Demýtizátoři“ se necítí vázáni ani „historickým smyslem hodnocených dějů ani hodnotovou kontinuitou jejich sledu a posloupností. Nedávno jsme mohli číst na stránkách obrázkového týdeníku velmi důrazný pokus o přehodnocení celých našich dějin, protože náš národní dějepis prý si zvykl bez příčiny „úpět a lkát“, prý bezdůvodně „se těšíme ze svých debaklů a zavrhujeme vavříny“.

Baladické podání smrti Přemysla Otakara II. v bitvě s Rudolfem Habsburským na Moravském poli na den sv. Rufa (26. 8. 1278) je pro autora typickým příkladem našeho „kultu lítosti nad prohrou“, alibisticky sváděnou na „zradu“. Kult je v podání autora „demaskován“. Prohry nebylo třeba litovat. Přemysl si prý o porážku sám koledoval svým „velikášstvím“. A tak se ptáme: Bere autor v úvahu dobovou orientaci vladařů na imperiální moc jako nejvyšší hodnotu? Rudolf Habsburský „velikášem“ nebyl? Protože vyhrál? Protože se Habsburkům postupně podařilo ovládnout říši – „nad níž slunce nezapadá“? Bere autor v úvahu, že historické vědomí národa neželí jen ambicí českého krále, ale i dalších osudů země i panovnického rodu, jejichž pásmo se od prohrané bitvy odvinulo? Vzpomene si autor na „Branibory v Čechách“, na „Vězně na Bezdězi“, na vraždu posledního Přemyslovce, na vládu Jindřicha Korutanského? Nemyslím, že baladické ztvárnění historických vzpomínek na „Den svatého Rufa“ je motivováno naší „zálibou v debaklech“, nýbrž spíše vědomím všech dalších neradostných a nepříznivých souvislostí a následků nešťastné bitvy.

Eliminace historického smyslu vede autora kritiky našeho národního dějepisu k požadavku věnovat naši pozornost vítězným bitvám Jana Lucemburského, zatímco naše zvrácená záliba v „úpění“ nás vede k zájmu jen o bitvu u Kresčaku, prohranou a poslední… Cožpak si autor neuvědomuje, že všechny předchozí, byť vítězné bitvy, byly jen osobní záležitostí krále na rytířských toulkách Evropou, a až teprve ta bitva poslední ho vrátila do vlídné paměti království jako legendu („Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal…“) i jako zpětně gloriolou ozářeného předchůdce Karla IV., svého syna a nezapomenutelně vynikajícího vládce?

Dějiny nelze hodnotit podle bitev vítězných a prohraných. Nemůžeme vždycky vyhrát. Nepřátelé bývají silnější, okolnosti nepříznivé. Ale vždycky bychom měli stát na správné straně. A o to, za kterými cíli stojíme, jde v historii především. A proto by se autor-přehodnotitel neměl divit, že si nepřipomínáme vítězství Pražanů, kteří r. 1648, těsně před koncem 30leté války, odrazili na Karlově mostě útok Švédů, vedený od Malé Strany a Hradčan, a zabránili jim zmocnit se celého města. Marná sláva, Pražané pomáhali císařským, Komenský, exulanti a domácí opozice doufali ve vítězství švédských zbraní a tím v příznivou změnu svého osudu. Nestalo se. Z hlediska kontinuity smyslu národních dějin není proč na ono vítězství vzpomínat.

Autor přehodnocuje stejně svévolně na základě negace naší záliby v „úpění“ bitvy husitů, Lipany, účast našich vojáků v rakouské armádě za napoleonských válek, v r. 1848, v r. 1866, sleduje boje i kapitulace ve 20. století. Všímá si nikoli smyslu dění, ale vyhledává příležitost k opětovnému osočování národního dějepisu ve smyslu základní teze: „Oddáváme se staletému úpění, ke kterému vlastně není a sotva kdy byla příčina.“

Je to zvláštní, ale v některých hodnotících soudech se autor kupodivu shoduje s dogmatickou nekompromisností na základě gnoseologické posedlosti jedinou pravdou. Sám prohlašuje svou verzi za jedině možnou a správnou, všechny ostatní alternativy označuje – ocitujeme doslova pro dokreslení silácké arogance podobných „demýtizátorů“ – za „prostředky k dávení“. Takto bravurně předem diskvalifikuje každého, kdo by si chtěl připomenout důsledky i osudné Bílé hory po r. 1620, jako byla ztráta státnosti, samostatnosti, majetných a vzdělaných vrstev, úbytek obyvatelstva, ztráta svobody, přesvědčení, národní hrdosti, národní identity, málem i jazyka… Opravdu „není a sotva kdy byla příčina“ k zármutku nad dějinami našich národů?

Demýtizačnímu zájmu se těší výklad celých našich národních dějin, ale zvláštní pozornost opět poutají „mýty a kýče první republiky“. (Po kolikáté již?) Odhalování „mýtů první republiky“ bylo součástí fašistických štvanic na sklonku 30. let. Za protektorátu byli věrní nositelé těchto „mýtů a kýčů“ persekvováni (končili zpravidla ve věznicích gestapa a ve vyhlazovacích táborech). Po druhé světové válce se „odhalování mýtů a kýčů první republiky“ stalo součástí ideologického arzenálu některých komunistických agitpropů.

Jeden z nejnovějších „demýtizátorů“ napočítal na stránkách prestižnějšího týdeníku nedávno čtyři takové „mýty a kýče“: tatíčkovský, legionářský, sokolský a agrární. Pranýřuje nelítostně devotní projevy kultu T. G. Masaryka, legionářské stafáže, fangličkářské „sokolování“, krojované skupiny „selského lidu“. Nemíním dokazovat, že by se snad u některých prvorepublikových slavností, veřejných projevů a tradic neprojevila vnějškovost, vypočítavá líbivost, sentimentalita, nedostatek vkusu a míry, „velký styl malých poměrů“. Ale v souvislosti s kýčem připomeňme, že každý trhá ovoce ze stromu kultury z těch větví, ke kterým dorostl. Abusus non tollit usum. Kýčovité zpředmětnění ideje není argumentem proti ideji samé, svědčí jen proti tvůrcům a obdivovatelům kýče. Autor nerozeznává podstatné a vedlejší, ideu a zpředmětnění, obsah a formu. Zamlčuje, že za vnějšími, třeba i pokleslými rituály (a nebyly všechny pokleslé) byla skutečnost zcela reálných (nikoli mýtických) a pozitivních (nikoli kýčovitých) významů. Osobnost T. G. Masaryka zcela reálně a pozitivně symbolizovala svým životem a dílem ideály humanity a demokracie. Legionáři skutečně bojovali a umírali u Zborova, u Bachmače, u Dossalta, u Terronu a jinde za svobodu a samostatnost národa. Miroslav Tyrš skutečně vypracoval program tělesné a mravní kultivace obrozujícího se národa, dal směr a cíl pozitivní činnosti statisíců cvičenců, nezištných vzdělavatelů a organizátorů místní kultury na řadu desetiletí. Agrární svátky vznikly na památku zrušení roboty (1848) a symbolizovaly ideje lidských práv a svobod, důstojnosti člověka, lásky k půdě a rodné zemi. To jsou reálné skutečnosti, reálně generacemi minulých dob prožívané, nikoli jen verbálně deklarované, to je dědictví a odkaz našich otců a dědů. Autor ironizuje, persifluje, zvysoka a přezíravě se vysmívá prohřeškům první republiky proti „dobrému vkusu“. Milosti v jeho očích nenalezli ani legionáři, kteří se – považme – dovolávali památky husitů a dávali svým jednotkám jména po Janu Husovi, Janu Žižkovi z Trocnova, Prokopu Holém a za časů anabaze přes Sibiř do Vladivostoku si zdobili své železniční vagony – mimo jiné – i obrazy těchto svých symbolických patronů. Hochům z „Tankového praporu“ to může připadat směšné. Ale historik by měl vědět, že historické vědomí českého národa v 19. stol. dík škole, čítankám, lidové četbě, divadlu, levným barvotiskovým reprodukcím historických pláten cítilo husitskou tradici jako živou a blízkou. Vždyť ji založil F. Palacký a rozvíjel J. K. Tyl, V. B. Třebízský, A. Jirásek, M. Aleš. V. Brožík, B. Smetana a mnoho jiných. Láskyplná konfrontace s husitismem nebyla vnímána jako „sebeheroizace“. Kromě písní sokolských a národních se v té době zpívaly (ještě dlouho před válkou) i takovéto popěvky politické: „Kdyby náš tatík Žižka vstal: Ten by se asi zachechtal, vy smutní švingulanti! Pod lebkou máte rampouchy, v pěsti plácačky na mouchy. A to jste rebelanti? A to jste rebelanti!“ (Z dědečkova zpěvníku.)

Velké muže naší národní minulosti není třeba tabuizovat a zbožštit. Ale je třeba bedlivě vážit jejich myšlenky a učit se z jejich zkušeností. I jejich omyly jsou poučné a jejich zklamání bolí víc než naše vlastní. Nemůžeme-li vzhledem k proměně času a vnějším podmínkám některou tradici oživit, zaslouží si, aby byla ctěna a chráněna jako národní památka. Zesměšnit, znehodnotit a sprovodit ze světa ideu na základě jejího ztotožnění s některou její kýčovitou objektivací, která je ve vztahu k ní zcela vnější a nepodstatná, je nepřípustné. Je to útok na ideje našeho národního historického vědomí, je to útok na naši národní kulturní identitu.

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc. 

20 komentářů :

  1. Paní prof. Kučerové
    děkuji za vynikající článek,
    moc se mi líbil a rozesílám ho všude!
    Vytesat do kamene...
    jituš

    OdpovědětVymazat
  2. Připojuji se k hodnocení- výborný článek. Díky.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za chytrý a potřebný rozbor. Díky!!!

    Marie Dostálová

    OdpovědětVymazat
  4. Jsou to ti multikulti "historici" zoufalé osoby. Můžeme přijmout nějakou režimem povolenou identitu cvičené opičky, metrosexuála, homosexuála, genderaktivistky, podtrhnout to kérkou na lejtku. Ale proč bychom to dělali, když naše pravá identita má tak hluboké a epické kořeny a naše průměrné IQ je 106 bodů, což nás řadí před Velkou Británii i USA?

    OdpovědětVymazat
  5. I proto jeden takový "demythizátor" v žoldu Berlína či Bruselu napsal toto: "My jsme vypuzením a oloupením Němců získali volnou kapacitu 3 milionů osob, kterou jsme zaplnili slovenskými cikány, azbuckými a českými lemply. A vyjeme pokrytecky kvůli stovkám. Švejkové - do zbraně !!! A na stráž !!! Parazitičtí čecháčkové se bojí další parazitické konkurence? Podle sebe soudí jiné. Rodilých Němců se bojí a škodolibě a krátkozrace se těší na islamizaci Německa. Debilové. Kdo stojí o vás čecháčkové ??? Češi, nekrást tady !!! Zavilý Klaus chce z čecháčků nadělat stejné mrzáčky, jako je jeho syn a jeho hájkovští poskoci. Podobně buran Zeman.
    Sudety, (podobně Horní Uhry, polské Slezsko), nikdy nechtěly být dobrovolně součástí umělého, podvodně vzniklého, separatistického husitsko-bolševického čecháčkostánu. Výsledkem mstivého a loupeživého odsunu původního obyvatelstva - namísto předtím mu odepřeného plebiscitu - je jejich současný žalostný a vydrancovaný stav, plný putinovské či doubravovské lůzy. Zplundrovaného parazitického čecháčkostánu, zamořeného jaderným a těžebním uhelným odpadem nebude žádná škoda. Je to boží trest za zlovolné a podlé vyhnání původních obyvatel, kteří nedostali ani autonomii. Jakékoli naředění bolševické lůzy cizinci je jenom prospěšné.
    Rakovinový nádor husitsko-bolševické loupeživé, rusofilské, protievropské, zamindrákované, pomlouvačné a lumpenproletářské KSČ metastázoval do postkomunistických falešných a bezduchých oposmluvních Klauzemanových prognosťáckých a estébáckých partají a partajiček (ODS, ČSSD, KSČM, KDU-ČSL, VV, ANO, SPOZ, ÚSVIT PŘÍMÉ DEMOSRÁCIE, Kastrovaný LEV 21 atd.), které vůči totalitou postiženým, mozku zbaveným voličům nadále uplatňují tradiční "vedoucí úlohu strany" - jen ve zdánlivě pestřejší podobě – podle estébáckého hesla: „Rozděl a panuj !“ Rakovina zhoubného, kainovsky loupeživého kolektivizmu se sama od sebe nevyléčí a vnější zásah může přijít paradoxně jedině z Ruska - přesunem tupého a kolaborantského čecháčkostánu za Ural, kam dávno patří, a osídlením kotliny Novými Rusy nebo z Ruska a Německa vypuzenými muslimy. Tedy z deště pod okap. Tak jako se Kosovo odtrhlo od azbuckého Titova Srbska aby skončilo v náručí ještě primitivnější Albánie - tak se čecháčkostán a slovenskostán odtrhly od civilizovaného Rakousko-Uherska, aby skončili přesunem do ruských stepí nebo až za Ural a budou rádi, až jim Putler stanoví dostatečné uprchlické kvóty do jimi samoobslužně zbudovaných gulagů v Akci Z.
    Prolhaní, sebechvalní a sebeklamní Čecháčci jsou mistři světa v obrazoborectví, strhávání soch a symbolů, přejmenovávání ulic i vlastního státu a falšování vlastní historie. Podobně jako Rusové. Jenom více kradou. Viz Václav Perokrad.
    Nedorostli pro vlastní samostatný stát, nezaložený na literárních a politických padělcích a intrikách, jakož i na uplacených rakouských dezertérech. Bohužel o zpustlou Kotlinu už nikdo z vyspělejších sousedů nestojí (aby si vlastní stát nezamořil).
    Historie lenivého, příživnického pronároda se stále dokola opakuje: etapu lžidemokracie vystřídá diktatura lapkovské lůzy, která se následně připojí k zacinkání klíči – až zase všechno nakradené prožere. A každých dvacet let plive na tu lůzu předchozí a nostalgicky vzpomíná na tu lůzu předpředchozí.
    Současný konzumizmus není nic jiného, než převlečený a přebujelý komunistický materializmus. Řecká azbucká lůzokracie opět oblažuje svět.
    Zneuznaný, c. a k. Univ. Prof. TGM upletl bič z rakouského dezertérského lejna - avšak zapráskat s ním už nedokázal - ani ve své mnohonárodnostní, uměle vytvořené jepičí pidiříši. Proti literárním padělkům se sice postavil - avšak politický padělek a zmetek vytvořil. Ani děti se mu moc nevydařily. Pravda vyděsí !!!
    Čecháčkové budou spokojeni - až zase všichni budou mít stejné lejno - jen zasloužilí soudruzi (falmer) ho budou mít navoněné z Tuzexu nebo z ruské Berjozky."

    OdpovědětVymazat
  6. ">>Až se staneme neomezenými pány tisku, potom bude pro nás velmi snadné změnit pojmy<< cti, ctnosti, charakteru a posvátnosti rodiny, která byla dosud nedotknutelná, a jíž zasadíme první ránu k úplnému zničení. Potom budeme moci zničit všechno, co křesťany – naše nepřátele – povznášelo v jejich víře a důvěře. A až si z vášní vytvoříme potřebnou zbraň, budeme moci vyhlásit boj všemu, čemu se až dosud vzdávala čest a úcta."

    zdroj: http://www.vzdelavaci-institut.info/?q=system/files/Protokoly%20sionsk%C3%BDch%20mudrc%C5%AF.pdf

    OdpovědětVymazat
  7. Nikdy jsem nepochopila "démonizaci" Habsburků a Lotringů naší oficiální historií. Na český trůn se dostali legálně a Země koruny České spravovali dle svých možností a schopností.
    Uvádím srovnání s Anglií, kde o legitimitě "rodu Windsorů" nikdo nepochybuje.
    Královna Viktorie pochází z rodu Hannoverského, její manžel z Sasko - Koburg - Ghota.
    Manžel současné královny Philip je z rodu Schleswig - Holstein - Sonderburg - Gluckburg.
    Mnozí příslušníci těchto rodů byli důstojníky Wermachtu.
    Přesto o legitimitě královské rodiny nikdo nepochybuje, Anglie těží ze své koloniální minulosti dodnes, přičemž se opírá o všechny země Comnonwealthu, ze kterých bohatství stále proudí a bude proudit do Londýna.
    Ve snaze zabránit Rakousko-Uhersku v ekonomickém sjednocení a následnému vzestupu jsme, za pomoci zrádců, byli rozcupváni na nesmyslné a neživotaschopné státy / Československo v nejširším místě cca 500 km, na délku cca 2000 - hranice nesmyslné, nehajitelné, obyvatelstvo absolutně nesourodé, hledající každou možnost se Čechů zbavit, viz Slováci.
    A, v době ohrožení samotného bytí národů bývalého Rakouska-Uherska, jeho národy nacházejí cestu k sobě, viz současný postoj V4 k uprchlíkům.
    Betrix posune váhu Evropy blíže středu, to je naše příležitost. Jen si všichni musíme uvědomit, kde je naše místo a co jsou naše existenční zájmy, ve středu Evropy není místo pro demografické experimenty ve prospěch Anglosasů.
    Mimochodem, kdyby spojenci "neposvětili" odsun německého obyvatelstva, pachatelé zločinů vůči republice by stanuli před řádnými soudy, kde by byli budˇ odsouzeni, nebo osvobozeni, ale stát by neměl precedens k páchání následných represí proti svým občanům v 50-tých letech, bezpráví by bylo zastaveno již v počátcích stejně, jako v jiných zemích Evropy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to tak! První židozednářská republika byl zločin a skončila po zásluze jak musela - https://www.youtube.com/watch?v=B-oTS2XulNU

      Vymazat
    2. Tak hloupou úvahu může vyplodit jen nějaký katolický zmetek. Český zaprodaný židobijec a bezmozek! Květa

      Vymazat
    3. Habsburkové byli katoličtí totalitáři, zaváděli tvrdou germanizaci "svých" zemí, kde většinu tvořilo , které německy nemluvilo. Navíc to byli katoličtí tmáři a nepřátelé pokroku a demokracie.Co to tu prosím vás žvaníte. Překrucujete historii a vůli našich předků. Že vám není hanba!!! Pavel P.

      Vymazat
    4. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

      Vymazat
    5. Pangermánio v čele s Habsburky náše předky vehnali do agresivní války proti Srbsku. Byla z toho válka světová a v každé české vesnici jsou na ni památky v podobě pomníčků padlých. Tohle se vám na Rakousko-Uhersku určitě líbí, vy bando katolická nenažraná zlodějská!!!!

      Vymazat
    6. Já až po letech - tedy po Plyšáku pochopil plnej dosah toho co mi říkala babička o svý mámě! Ta celej život říkávala že "nejlíp bylo za Rakouska!".

      Vymazat
    7. Prototo!- http://nassmer.blogspot.cz/2014/03/jak-na-tom-byla-prvni-republika-ve.html

      Vymazat
    8. To Anonym 18.52
      Josef II vložil majetek řádů do církevního fondu, z části výnosu církve financoval, druhá část putovala do státního rozpočtu.
      Srbové nám zabili našeho následníka trůnu, USA stačilo "podezření", že kdosi unesl 2 letadla, se ktrými dokázal zbořit 3 prakodrapy, měl "cosi" společného s Afganistánem /i když většina "atentátníků" měla pasy Saudské Arábie, aby rozpotaly nekončící vélku proti muslimskému světu a "náhodou" prchající nasměrovali do zemí EU.

      Vymazat
  8. Něco bych napsal,jenže ten starej prostatik maže jak laciná děvka za dvě pětky na hajzlu.Dvořákovic vůl je placenej pablb,kterej nesnese když má někdo jiný názor,takto se diskutovalo před rokem 89.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj kriple - jdi si hodit mašli, to co děláš už je zoufalý. Sám jsi smradlavá děvka a nesneseš pravdu. Napsal jsi tuhle sračku pod všechny diskuze? A jak vidíš,nikdo na tebe nereaguje -ani já bych nemusel. Smradlavej tchoři.

      Vymazat
    2. Myslíš to "smazáno administrátorem blogu"? Tak to není Venca - ten maže aniž kdo ví - bez oznámení. Toto smazal Žid David, páč jsem tam napsal, že nad zánikem tý První republiky boleli leda snad světový Židáci, který jí prosadili ve Verajlu a proto jí taky vetkli do vlaky ten modrej klín - část to sionský hvězdy ...

      Vymazat
    3. To víš, jak se říká: "Pravda vyděsí!":))

      Vymazat
  9. Bitva u Suchých Krut byla výsledkem rakouské falešnosti, kterou pak po staletích od nich převzali čecháčci.
    Nemuselo k ní vůbec dojít, kdyby rakouská šlechta měla rozum. A s ní rodově spřízněný panský rozrod Vítkovců, že.
    Ostatně, rakouští šlechtici vedli ze zálohy zákeřný útok do boku Přemyslovy armády, který rozhodl bitvu, kterou by jinak Rudolf prosral. Už tak byl rád, že ji přežil, byl sražen z koně, a kdyby se vyloženě někdo zaměřil na něj, zapíchl by ho jako ratlíka, dědka plesnivýho.
    Přemysl byl zavražděn (Rakušanem Bertholdem z Emmerbergu), jeho lebka o tom vypovídá jasně. A vědělo se to ještě po sto letech, kdy ho nechal pietně znovu pohřbít Karel IV., který mu nechal do úst vložit destičku, na které stálo, že byl "zabit Rakušanem".

    OdpovědětVymazat

Reklama