Reklama

.

.

pátek 17. června 2016

Jsou nacionalismus a národní zájmy démony minulosti?

Lukáš Petřík 
17.6.2016  Czech Free Press

V souvislosti se vstupem ČR do Evropské unie se mezi odbornou i laickou veřejností vedl spor o český národní zájem. Levicově liberální intelektuálové tvrdili, že v současné evropské integraci je národ překonanou entitou, a tudíž prosazování národních zájmů je jen politováníhodným reliktem minulosti a vyvoláváním démonů nacionalismu.


Tato kritika se ale zakládá na apriorním odsouzení fenoménu nacionalismu jako něčeho negativního. Že takovéto předsudky jsou chybné, již například dokázal významný český a světově uznávaný badatel o nacionalismu profesor Miroslav Hroch. Pozitivní vymezení nacionalismu jako kladného vztahu ke svému národu prosazovali i takoví velcí státníci jako byli Margaret Thatcherová a Ronald Reagan. K tomuto pojetí se hlásil také první český prezident T. G. Masaryk ve své knize Světová revoluce: „Nenamítám pranic proti nacionalismu, jestliže se tímto označuje láska k národu, národnostní idea, jak se obyčejně říká, je velmi cenná a šlechetná síla politická, organizující jednotlivce v obětavý celek. A tyto organisované národní celky se spojují v člověčenstvo…". Tedy, pokud od sebe odlišíme nacionalismus, jako lásku ke svému národu, a šovinismus, jako extrémní formu nacionalismu hlásajícího nenávist a nadřazenost, není pak nacionalismus ničím nelegitimním (Taktéž doporučuji článek bývalého poradce Margaret Thatcherové Johna O´Sullivana Obrana nacionalismu ).

Stejně tak jako mají své legitimní zájmy jednotlivci a skupiny, mají je i národní státy. Národní zájem (anglicky National Interest, francouzsky Raison d'état, německy Nationale Interesse) je tedy zájmem politického národa, kolem kterého existuje stát. Je nutné, abychom si uvědomili rozdíl mezi veřejným zájmem, který se týká vnitřní politiky státu, a pojmem národní zájem, který se vztahuje k politice zahraniční. Avšak, jak si ukážeme níže, nelze tyto dva fenomény od sebe přísně oddělit, protože mají spolu úzký vztah a navzájem se ovlivňují. Termín národní zájem je teoreticky úzce spjat s realistickou školou Teorie mezinárodních vztahů, která tvrdí, že v systému mezinárodních vztahů státy mezi sebou soupeří o moc, která jim může právě sloužit k prosazování národních zájmů.

Podle realistů existují objektivní národní zájmy (někdy také označované za vitální, strategické, životní) , které jsou vědecky dokazatelné a existují nezávisle na vůli těch, kteří v daném státě ovlivňují zahraniční politiku. Mezi tyto zájmy patří zvětšování či minimálně udržování moci, udržení existence, bezpečnosti, celistvosti a suverenity státu. Státní suverenita navenek i dovnitř, jako právo vykonávat vládu a vydávat zákony ve vlastní zemi a chovat se jako nezávislá jednotka na mezistátním poli, je nezbytnou podmínkou pro obhajobu objektivních národních zájmů, protože měnící se mezinárodní vztahy vyžadují pružnost v jednání; a je nutná rovněž pro obhajobu subjektivních zájmů občanů jako výraz demokratické vůle lidu, protože demokracie může fungovat pouze uvnitř politického národa. Subjektivní zájmy jsou agregátem individuálních a skupinových zájmů a hodnot příslušníků politického národa, které jsou formovány v demokratickém politickém procesu. Jak si ukážeme na příkladech níže, mohou spolu objektivní zájmy a subjektivní zájmy kolidovat.

Klíčem k zahraniční politice státu i k prosazování národního zájmu je moc, která je zároveň cílem i prostředkem zahraniční politiky. V dřívější době byl v politickém rozhodování a jeho analýzách kladen především důraz na vojenskou stránku moci, dnes však bývají zohledňovány i její ostatní aspekty jako např. moc politická a hospodářská. Na druhou stranu snaha o získání příliš velké moci může být ve výsledku pro stát kontraproduktivní, protože vyvolává snahu ostatních států udržet rovnováhu moci (balance of power) a spojit se proti tomu, kdo překročí jisté meze nebo aspiruje na hegemonii v určitém regionu. Jako příklad můžeme uvést Bismarcka, který dodržoval rovnováhu moci, když se zasazoval o to, aby Německo neusilovalo o kolonie, protože by to vyvolalo negativní reakci Británie a ostatních evropských států. Když otěže zahraniční politiky převzal císař Vilém II., Německo začalo usilovat o hegemonii nad kontinentem, což nakonec vyústilo v jeho porážku v první světové válce. Stejnou chybu udělal před ním Napoleon a po něm Hitler.

Pro lepší pochopení vztahů mezi výše zmíněnými fenomény si uvedeme dva spíše hypotetické a navzájem oddělené příklady Francie a USA. Na příkladu USA si vysvětlíme rozdíl mezi subjektivním a objektivním národním zájmem a napětí mezi nimi. Na příkladu Francie uvidíme příklad, jak politická moc hájí subjektivní zájmy francouzských voličů.

S nástupem neokonzervativců do americké administrativy se stalo subjektivním zájmem vlády Spojených států jako reprezentanta politického národa šíření demokracie ve světě. Následkem tohoto prosazování hodnot bylo tažení do Iráku. Tato akce však vedla k tomu, že byl svržen nedemokratický sekulární antiislamistický režim, který potlačoval islámské teroristy a byl navíc ve zdravém napětí se sousedním Íránem, který je nepřítelem USA. Snaha nastolit demokratický režim tak nakonec může vést k vzestupu islamismu a islámského terorismu, který může ohrozit svými útoky bezpečnost Spojených států, a vzestupu moci ke Spojeným státům nepřátelského Íránu, který má navíc sklony podporovat teroristy útočící na USA a jejich spojence. Tedy dle této izolacionistické interpretace, kterou například zastává známý americký konzervativní kritik George Bushe Pat Buchanan, může snaha prosadit subjektivní národní zájem, jakým je šíření demokracie, ohrozit objektivní národní zájem, jakým je bezpečnost USA.

Druhý příklad. Objektivním zájmem Francie je získávání moci či její udržování. Tato moc je v současné době založena především na politické moci, kterou má Francie v orgánech Evropské unie na základě toho, jaký má počet obyvatel a kolik hlasů si v té či oné evropské instituci vybojovala. Tuto moc pak může používat k prosazování subjektivních zájmů, na kterých se občané Francie shodnou. Např. hypoteticky využije svého vlivu k tomu, aby téměř polovina rozpočtu EU byla věnována na zemědělskou politiku a aby téměř polovina této poloviny byla věnována francouzským zemědělcům. Skrze tuto výhodu mohou potom francouzští zemědělci likvidovat konkurenci z jiných států, které tak štědré dotace nedostávají. Tím může relativně zvýšit svou hospodářskou moc, nebo ji naopak v dlouhodobějším pohledu snížit, protože takovýmto systémem se prosazuje v ekonomice neefektivita. Nebo také nakonec může Francie dosáhnout toho, že se ostatní státy proti ní spojí, protože si uvědomí, že není jejich subjektivním ani objektivním zájmem financovat prosperitu francouzských zemědělců.

Na začátku jsme od sebe odlišili veřejný zájem jako vnitropolitickou záležitost a národní zájem jako cíl zahraniční politiky. Avšak zahraniční politika není od té vnitřní striktně oddělena. Nestabilní vnitřní situace oslabuje stát navenek a naopak. Proto má jistě význam formulovat jako jeden z objektivních národních zájmů vnitřní stabilitu. Pod ní se může vejít elementární sociální koheze společnosti a loajalita občanů ke svému státu, ochota ho bránit a jisté základní patriotické povědomí. Historie již totiž několikrát ukázala, že pokud se na území státu nacházejí občané, kteří sice oficiálními občany státu jsou, ale necítí se být příslušníky politického národa (např. Příslušníci etnické či jiné menšiny atd.) a necítí loajalitu k zemi a státu, může to znamenat pro stát velké bezpečnostní riziko, možnost rozpadu nebo vnějšího vměšování. Toto se ukázalo v případě sudetských Němců, kdy se zdánlivě vnitřní záležitost státu stala otázkou zahraniční. Podobné problémy může v současnosti vyvolat masová imigrace a multikulturalismus, protože nově příchozí mají problémy stát se loajálními příslušníky politického národa, jak ukázaly např. bombové útoky v londýnském metru, které spáchali občané Velké Británie neloajální ke svému státu. Tento tzv. societální sektor bezpečnosti rozpracovala Kodaňská škola mezinárodních vztahů a přijal ho za svůj i známý americký politolog Samuel P. Huntington ve své knize Kam kráčíš, Ameriko, kde kritizuje to, že imigrantské diaspory, které nezpřetrhaly vazby se svou původní vlastí, pak ovlivňují politiku ve prospěch svých původních zemí, a v neprospěch USA. Typickým příkladem této menšiny jsou Mexičané. Nemusí se ale vždy jen jednat o otázku menšin. Rozpad habsburské monarchie ukázal, že ani za staletí její existence se z příslušníků jednotlivých etnických národů nestali loajální členové rakouského politického národa. Stejně tak Evropská unie nemůže provádět demokraticky legitimovanou společnou zahraniční politiku, protože občané jednotlivých evropských národních států nejsou příslušníky evropského politického národa a jednotlivé národní zájmy evropských států spolu kolidují. Neexistuje evropský národní zájem.

Jaký je tedy národní zájem? Tato otázka by si jistě vyžádala samostatnou studii, ale jeho elementárním prvkem je zachování, či lépe řečeno obnova národní suverenity a nezávislosti vůči byrokratickým a centralizujícím institucím Evropské unie, které nemají legitimitu k tomu, aby hájily zájmy politického národa. V národním zájmu republik je tedy jednou větou to, aby Evropská unie fungovala jako organizace rovnoprávných národních států na mezivládním základě.
 
Margaret Thatcherová o významu národů a národních států:

V základech pevného a spolehlivého mezinárodního řádu musí stát úcta k národům a národním státům. Vlastenectví může mít své vady, ale národní hrdost a národní instituce jsou tou nejlepší průpravou k fungující demokracii. Jakékoli pokusy odstraňovat rozdíly mezi národy nebo spojovat různé národy s odlišnými tradicemi v jeden umělý stát skončí s největší pravděpodobností neúspěchem, možná krvavým. Moudrý státník vychválí národní ráz a využije ho … Demokracie na národním základě může mít své chyby…, ale určitě nabízí lepší vyhlídky do budoucnosti než mezinárodní byrokracie…Evropská unie, přesněji řečenojejí vládnoucí třída, nemůže přiznat že národovectví je něco právoplatného, protože pak by byla celá evropská idea nesmysl.
z knihy Umění vládnout (2005)

Charles de Gaulle o evropských centralizátorech:
Karel Veliký, Karel V. a Napoleon se pokoušeli sjednotit Evropu...Hitler na ni uvalil své ničivé panství. Je třeba si uvědomit, že žádný z těchto sjednocovatelů neuspěl, když nutil národy, aby se zřekly své individuality. Naopak svévolná centralizace vždy vyvolala vzestup násilného nacionalismu.
z knihy Mémoires d'Espoir

zdroj: http://voltaire.netkosice.sk/index2.html

12 komentářů :

  1. Mne se zdá že národni zajmy národů Europi,globalisti nahrazuji náhrobními kameny tesanými v made in usa.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Duchovní otec EU hrabě Coudenhove-Kalergi prohlásil, že je třeba zrušit právo na sebeurčení národů, a postupně eliminovat národy za použití etnických separatistických hnutí nebo jinorodé masové imigrace. Aby elity mohly ovládnout Evropu, předpokládal přetvoření homogenních národů v křížený lid. Těmto křížencům připisoval charakteristické vlastnosti jako je například krutost, nevěrnost. Tento nový křížený lid měl být vytvořen, aby mu mohla být elita nadřazena. Nejprve měla být odstraněna demokracie, čili moc lidu, a poté lid sám pomocí křížení. Bílí měli být nahrazeni kříženou rasou, snadno ovladatelnou. Tím, že by se zrušil princip rovnosti všech před zákonem a zabránilo by se kritice menšin, které by byly chráněny výjimečnými zákony, by se podařilo ovládnout masy. Politikové oné doby Kalergimu naslouchali, západní mocnosti se soustředily na jeho plán, noviny a tajné americké služby financovaly projekty. Vůdci evropské politiky vědí, že právě Kalergi je strůjcem naší Evropy řízené Bruselem a Maastrichtem. Kalergi, neznámý veřejnému mínění, je pokládán za otce Maastrichtu a multikulturalismu. Revoluční v jeho Plánu je to, že nekáže genocidu jako nástroj získání moci, ale že předpokládá vytvoření „podlidí“, kteří vzhledem ke svým negativním vlastnostem jako neschopnost a nestabilita budou tolerovat a přijímat „vznešenou rasu“, elitu - Židy.

      Vymazat
    2. Vlastenectví <---> nacionalizmus (část 1)
      Vlastenectví je láska k vlasti, v níž jsme strávili dětství, a kde nám nepatří skoro nic. Pokud nám tam patří něco významného, není to pak láska k vlasti, ale k vlastnictví.
      Je těžké uchovat si vlastenectví v zemi, kde se nezadržitelně roztahují příslušníci cizích národů, kteří si myslí, že mají od Boha úkol tuto zemi převzít, a nás rodáky, vnímají jako méněcenné. To nastává, a což je zničující, pod záštitou vlády a neziskových organizací, řízených zvenčí. Jsme bezmocní?

      Pokud se potřebujeme o vlastenectví opřít, stává se z něj nacionalizmus. Vlastenectví je tedy klidová fáze nacionalizmu.
      „Nacionalizmus malých národů je sebeobranný, nacionalizmus velkých národů je rozpínavý.“ (Tak nějak to řekl snad Lenin, nebo Masaryk.)

      Vlastenectví je citové přilnutí k teritoriu, kultuře a jazyku skupiny lidí, kteří jsou usazeni na určitém území po dostatečně dlouhou dobu, aby zde mohli mít společné dějiny.
      Základem je klanové souručenství skupiny trvale usazené na jednom místě.

      Každý smečkový živočich má geneticky daný instinkt ztotožnit se se svojí skupinou a vymezit se proti skupině cizí. Živočichové, kteří tento instinkt nezdědili, neudrželi smečku a byli evolučně vyřazeni, nebo museli obstát jako samotáři (medvěd). Tak vzniklo klanové souručenství, podstata vlastenectví a nacionalizmu.

      Klanové souručenství skupině, a později nacionalizmus národu, umožňoval získat a uhájit území. Pokud byla skupina příliš agresivní, okolní skupiny se spojily a omezily ji, nebo zničily.

      Nacionalizmus můžete v lidech dusit, bude tam doutnat. Můžete ho rozdmýchat, propukne v požár. Má svá pozitiva a negativa. Když je něčeho moc, je toho příliš. Nacionalizmus se může stát kontraproduktivním (Ukrajina). Ale tak je to se vším, a není tu mnoho prostoru pro mudrování.

      Když klany spojil král se svými hrdlořezy, orientoval klanové souručenství vůči své osobě, na státní úroveň, protože On byl stát. Ale vytvářelo se to po generace. Nosným prvkem byla loayalita vůči králi. Jednotliví hrdlořezové (šlechta) měli své zájmy, ale museli být loayální - král byl státem a nevlastenec mohl být jako zrádce usmrcen.
      Poté co se ustálil jazyk a kultura kdysi spojených klanů v určitém prostoru pod společnou vládou, vyvinulo se vlastenectví, a jeho aktivní modus - nacionalizmus.
      Nacionalizmus je v podstatě konzervativní cit, který si přeje uchování národní identity pokud možno v nezměněné podobě, čili každý jedinec chápe, že proměna trvale probíhá, ale přeje si, aby to probíhalo co nejpomaleji.
      PB (pokračování příště)

      Vymazat
    3. Vlastenectví <---> nacionalizmus (část 2)
      Velká chyba EU je v tom, že chce spojit své národy do týdne, nejlépe už včera, aby mohla honem honem plnit americké úkoly. Jednoho dne by to nastalo, ale chce to dlouhý čas. My jsme teď v nesnesitelném stavu mezi psem a vlkem, a ten ještě dlouho potrvá, možná i s dočasným rozpadem EU.
      Problém EU je v tom, že evropské národy žijí na svých tradičních územích, za něž jejich předkové krváceli. V minulosti tu ublížil každý každému, a jestli ne, pak jenom náhodou.
      (Já například vnímám Turky a muslimy na Balkáně, proti nimž naši předkové bojovali, jako vetřelce, a muslimské Bosňáky a Albánce jako turecké kolaboranty, byť je to už tak dávno.)

      Americe je hej, tam se přistěhovalci usadili na indiánské půdě, a byť ještě před 2. svět. válkou tam byly obce, kde sedláci anglicky neuměli, byli americkými občany se stejnou - evropskou kulturou, a jejich děti tu američtinu rychle zvládly. Amerika jim dala půdu, na niž by se v Evropě nezmohli, a postupně i jednotící legendu.

      Rusko podrobené menšiny neodnárodňovalo, naopak, mnohé národní identity dokonce zachránilo před splynutím s agresivními dobyvateli. Nechalo jejich elity vstoupit do vyšších služeb imperia, čímž se staly součástí ruské elity. To platilo ještě za SSSR, kdy nacionalizmus byl zločin a v čele svazu byli příslušníci kdejakého malého nárůdku, ale Rusové skoro ne.
      Nacionalizmus je páka, jíž je možno národem manipulovat. Když se objevila zakázka na zničení SSSR, byl k tomu zneužit nacionalizmus malých národů.

      EU příliš spěchá a snaží se zadusit vlastenecké cítění, aby vytvořila jednotný národ.
      Coudenhove Kalergi poskytl návod, jak zbavit tradiční evropské národy vlastenectví, a jakýsi obskurní elitní kroužek v užším vedení EU se toho chytil. Možná ale, že tento nástroj nefunguje tak spolehlivě, jak se očekávalo. Každopádně je změna příliš rychlá, a vyvolává odpor. Tento odpor je zatím úspěšně potlačován, což ho nezruší, ale pouze zneviditelní. Je to nebezpečné, protože Evropa bude v zájmu EU nenávratně zničena, a utajovaný odpor vždy hrozí výbuchem. Ještě jsou zde zadrátované tábory jako vzpomínka na jeden holocaust, a za dveřmi už může být další.
      PB

      Vymazat
  2. Více národnostní uskupení je obtížné řídit, ale není to nemožné. Hlavně zájem o toto uskupení, musí vzejít zezdola, od samotných států. Proto si važme V4, které takto vzniklo, je to pro jeho budoucnost dobrý základ. Další podmínkou pro dobré fungování, je zavedení prvků přímé demokracie, kde jsou politická rozhodnutí činěna co nejblíže občanům a s jejich účastí.
    Potom národnost, není fatálním dělítkem mezi lidmi, neboť jednotlivé národnosti se (v jistých, dohodnutých mezích) spravují dle svého. Dokonce za těchto podmínek, otázka národního zájmu ani nevyvstane, neboť tento zájem není nijak nespravedlivě a jednostranně potlačován. P.K.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také mám radost z existence V4, ale ne zas až tak moc velkou. Maďaři i Poláci se cítí být panskými národy, národy rozpínavými (na rozdíl od Slováků a Čechů).
      U Poláků z toho plyne jejich chorobná rusonenávist (doufali vždycky Rusko dobýt), takže jsou dnes proameričtější než sami Američané.
      Maďaři zase ztratili území bývalých Uher, což cítí jako křivdu, a Slováky vnímají jako méně kulturní Maďary slovanského původu, kteří je podvedli.
      Rád bych se přátelil s národem, který je vnitřně ztotožněn se svojí identitou a vnímá současnost jako přijatelnou realitu. Ale kde takový národ vzít? Islanďané, Finové, Vietnamci, Japonci, Řekové? Nebo snad Srbové? Nebo Rusové? To by nás naši současní spojenci zardousili.
      PB

      Vymazat
  3. Šovinistům všech odstínů a nacistům se v minulém století "zadařilo" na dlouhá léta znevážit nacionalismus a vlastenectví.
    Proto byl také i u nás dlouhou dobu tabuizován. A je dobře, že se tímto (dnes nadmíru aktuálním) tématem autor zabývá.
    Jakýkoliv smysluplný výklad v tomto směru je cenným, a to tváří v tvář demagogii šířené globalizátory aj. dobrosery, kteří v národních útvarech již nevidí budoucnost.
    Tu patrně vidí v beznárodnostních multi-kulti strukturách ovládaných Globálním minotaurem.
    A to je to, co osobně nevítám.
    Nebudu v tom "staromilství" asi sám ...

    OdpovědětVymazat
  4. takže Slováci už nie sú "nacionalisti" ? - zasa sme krok pred vami ? - asi sme nemoderní, a aj tak - nikdy sme neverili "ľavičiarom" z Nemecka a okolia ... na rozdiel od vás .

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Anonyme (06:33):
      Těžko zevšeobecňovat až tak!
      V jednom národě totiž bývají jedni i druzí, tedy jak nacionalisti (v negativním smyslu), tak i patrioti (vlastenci) ...
      Ten (vele)jemný rozdíl kdysi dost dobře vystihl Masaryk, když to řekl asi takto:
      Láska k vlastnímu národu nemusí a neměla by znamenat nenávist k národu jinému.
      A tak si vyberte, kam náležíte sám. A kam dobrá většina Slováků.
      Znám spoustu slovenských patriotů/vlastenců i pár takových, jejichž národnostní cit je podložen jen nenávistí k jiným. Tu Maďarom, tu Čehůnom atd. ...
      S úctou váš Moravák :-)

      Vymazat
    2. Člováci sú nacionalsti, boli aj šovinisti (s Čechom do mecha s mechom do Dunaja) a Kotleba je blbeček (vynáší do nebes svini Tisa). Marek

      Vymazat
  5. Až se USA vzdají svých márodních zájmů.......

    OdpovědětVymazat
  6. Ten článek trochu motá ty národní zájmy. Za národní zájem se obvykle klamně vydává zájem malé skupiny, která ovládá vládu a zneužívá stát pro svůj prospěch a ke škodě toho státu.

    Příklad:
    USA jsou tlačeny ke světovládě, což nepotřebují, dokonce jim to ve skutečnosti dost škodí. Ale loutkovodiči prezidenta z toho mají nemalé zisky.

    Reagana a Thatcherovou bych nerad oslavoval, byli to pionýři neoliberalizmu, a ostatně ani nedělali svoji politiku, ale sloužili šedé vládě. Nechť se v pekle ohřejí.

    Vývoz demokracie do světa z Ameriky - to je snad vtip. To je přece největší podvod století. Tomu může věřit skutečně jenom někdo. Kam ji vyvezli? Asi na smetiště. Nikde ji nevidím.

    Francouzský národní zájem v Libyi - to byl zájem čí? Francouzi se nemají o nic lépe a jsou zaplavováni vetřelci. Nastává konec Francie.

    Deklarované árodní zájmy, to je podvod vždycky. To jsou vždycky zájmy jen úzké skupinky. Pokud si obyvaltelé také trochu líznou smetánky, je to velice předražená smetana.

    Výsledky vidí i idiot. Všechny státy Západu jsou předlužené. Kdo je řídí? Idioti? Nikoliv. Řídí je Centrální Mafie. A ta mafie se nestará, co bude. Ona hraje na více šachovnicích. Vydělává na vítězstvích i prohrách. To, co jsou pro nás domovy, lásky, touhy, to jsou pro ni jen položky, které vplétá do svých her.


    Tihle školometi opisují jeden od druhého, aby si udělali doktoráty, a my nevzdělanci jen vrtíme hlavou. No, ale cíl článku je přijatelný a souhlasím s ním.
    PB

    OdpovědětVymazat

Reklama