Reklama

.

.

úterý 14. června 2016

Moje chandra I

Brouk Pytlík
14. 6. 2016   Kosa zostra čili vlkovobloguje.wordpress.com
Vlkův úvod:

několikrát jsem sliboval, zde i na Slobodném vysielači, že Kosa chystá mimořádně brizantní materiál ohledně neziskovek a že nejspíš získá hodně nových nepřátel. Jsem o tom, naprosto jistě přesvědčen. Snad ještě nikdy, s výjimkou tzv. televizní stížnosti, nevydala tak závažný materiál, tak přesně vyzdrojovaný. 



Myslím, že po přečtení seriálu článků, který zahajujeme dnes nabudete dojmu, že neziskovky se z řekněme užitečného neoficiálního nástroje staly dost problematickou záležitostí, žijící svým vlastním, podivuhodným životem. A z nástroje se sami stávají mocenskou strukturou, žijící vlastním, nezávislým životem. Řízenou zejména zájmy těch, co jsou uvnitř. A co mají ty správné kontakty….. Nějakou takovou metastázou. Na kterou společnost nijak nereaguje.

Aby bylo jasno – omlouvám se nyní všem těm, kteří svou osobní angažovaností opravdu řeší – poctivě – problémy společnosti a systému, v kterém žijeme. A že jich není málo – těch problémů i těch, kteří s nimi, v rámci svého osobního nasazení chtějí něco užitečného udělat. Těch se tenhle seriál netýká. Ale přiznávám, že je pro obyčejného člověka stále větší problém je rozlišit od těch, o kterých nejméně čtyři dny po sobě budete číst. Nemohou za to. Ale agresivita a řekněme lačnost po vlivu a komplex osobního mesiášství, doplněná o fanatismus typu – já vás do toho svého ráje dostanu, i kdybych se měl spojit s peklem, je bohužel jaksi stále charakterističtějším rysem neziskového sektoru a jeho snahy páchat dobro za každou cenu…


Nicméně ještě jednou – ti, kteří opravdu pracují ve prospěch celku, nejsou předmětem článků Kosy. A nikdy nebudou. Mám před nimi respekt a velkou úctu k jejich práci! A nyní už bude mít slovo jen Brouk Pytlík! Zjistíte, že odvedl v pravdě gigantickou práci ve sbírání materiálů a zdrojování. Osobně před ním smekám. A těm, kteří vyjedou po Kose sděluji, že je mi to jedno.

Úvod:

Tento text nikdy nebyl plánovaný. Vždy jsem jen napsal vlkovi na co jsem narazil – a vlk na to „Napiš článek!“ A já nikdy neměl dost vůle, chuti… a maskoval jsem to za nedostatek času. Tentokrát je ovšem všechno jinak. A může za to bulvár. Může za to Blesk, jenž jediný našel odvahu postavit se mediální masáži prokládané mlčením (o to větší bude jednou naše překvapení), jež nás mělo přivyknout, že „všechno bude jinak a jak to bude dobře“. Definitivně. Proměna ordinovaná direktivně a svrchu našemu školství má mít – a také mít bude – dramatický dopad na naši společnou budoucnost. Jenom se obávám, že jiný, než si hlavní propagátoři reforem slibují.

Naneštěstí je to ale právě školství, jež se ze své podstaty vyznačuje velikou setrvačností (vždyť trvá devět let, než jeden ročník projde jen základní školou a bude moci vydat alespoň malé svědectví o smyslu předchozích změn!) a neukojitelná touha chronických reformátorů a diskutérů a udávačů nových směrů se na něm (ve spojení s naprosto od praxe odtrženým vysokým školstvím) tragicky podepisuje.

Reformní kvas bývá spojen s ministry, kteří tu kterou reformu propagují, avšak daleko důležitější, se ukazují být osoby v pozadí. Jsou to právě oni „vládní úředníci v klíčových pozicích“ z textu Milana Valacha, kdo otáčí kormidlem a stanovuje kurz. A rozhodně nejde o mrazivě zábavné scény ze sitcomu „Jistě pane ministře/premiére“.

Zájmy dnešních kormidelníků se pokusil rozklíčovat Blesk 17. března. 23. dubna a 3. června, pak Blesk popisuje nejpřímější byznys-model zainteresovaných jedinců: „vymyslíme a prosadíme reformu a následně ji budeme draze školit“.

Skutečnost je, dle mého mínění, ovšem vážnější a vazby, o nichž hovoří Blesk, jdou mnohem hlouběji a jejich kořeny nalézáme mnohem hlouběji, než do minulosti staré pětadvacet let. V zásadě nejde ani tak o nějaké neziskovky, jež propagují vlastní agendu či agendu svého hlavního sponzora a chlebodárce. Jde o systém, jenž je narušen a není schopen se bránit ideologii vybraných skupin naší společnosti. A to bez ohledu na právě vládnoucí politickou garnituru.

První verze tohoto textu byla stručným povzdechem pramenícím z poznání. Nakonec mi to nedalo, a byť jsem byl plně vytížený jinde, rozhodl jsem se jej prodloužit a doplnit. Jeho jádrem jsou (především) dvě zázračné úřednické kariéry, dva zákony dotýkající se celé naší společnosti prosazené ve dvou postupných krocích. Jejich historie, úroveň přípravy i způsob prosazení jsou si i při pohledu zvenčí příliš podobné, než aby za nimi nestáli stejní lidé.

Podívejme se na ten příběh (zprvu) idealistického kindermanagementu spolu.


Kapitola první – „Rámování“:


Představme si obraz našeho školství. Celé společnosti. Vzpomeňme na rozdělení moci ve státě na moc zákonodárnou a výkonnou. Servisní úlohu úřednického aparátu. Sledujme občasnou iracionalitu chování těch, kteří mají politickou odpovědnost. Náhle konají nevysvětlitelně. Proč?

Někde na pozadí jako by se převalovaly stíny jánabráchismu, klientelismu a nepotismu, pro který stranické linie ani názorové orientace význam nemají. Rozhodující je agenda vlastní, prosazená skrze ochotné a ambiciozní. Tušené obrysy řetězících se, zájmově i personálně propojených neziskovek, přátel i rodinných klanů, tedy tak zvané „občanské“ a „otevřené“ společnosti. V ní jsou si nakonec mnozí také rovnější – nejenom v názorech a vlivu. Jistě, jen těžko lze rozlišit hranici mezi pochopitelnou snahou obklopit se týmem, jemuž důvěřuji a s nímž sdílím určité hodnoty a mezi neblahými metastázemi těch, „kteří spolu mluví“ a vzájemně se činí morálními autoritami. Vše je jen otázkou měřítka, úhlu pohledu a vztahů. Dílčí drobnosti, skvělé a žádoucí, tak mnohdy v celkovém obraze vyvolávají chaos a pachuť falše.

Nakonec, i za „občanskou společností“ musíme hledat většinou jen střety ega, ambicí a… peněz, samozřejmě. Ale také upřímného přesvědčení a touhy. Z pozice „servisního pracovníka“ lze mnohdy protlačit překvapivě více, jednodušeji, snadněji, někdy i levněji, než standardní cestou zastupitelské demokracie. A skutečně jsou chvíle, kdy se jen těžko odolává. Ať už jste tajemník úřadu v tisícové obci, či na ministerstvu blaha.

Vždy jste to vy, kdo kontroluje tok většiny informací. Na kom je politická reprezentace závislá. V čí moci je pohnout skálou. Je to lákavé. Je to svůdné. Je to nebezpečně návykové.

Ale neptejme se nyní po legitimitě privilegované a navzájem spolupracující „elity“ bez mandátu volby (či s mandátem – jen ve zcela jiné věci), jakou (ne)mají Open Society Fund, Amnesty International, Člověk v tísni a další. Jména dotyčných aktivistů se ve výročních zprávách „neziskovek“ opakují stejně často, jako jejich hlavní donátoři. Nehledejme začátek kruhu vzájemné podpory „ópéesek“ přiživených Sorosem, veřejnými zdroji a zdroji z Norských fondů či nějaké té zahraniční ambasády. Neptejme se, zda jsme nestvořili monstrum žijící jen ze sebe sama, jež je zároveň třeba dodotovávat z veřejných prostředků. Saturna požírajícího vlastní děti. Sledujme jen jeden z dílků obrazu, jednu část reality tak, jak ji popisují veřejně dostupné zdroje. Nesuďme při tom. Není to smyslem textu. Neviňme někoho, kdo se často opravdu jen „snaží konat dobro“, něco dokázat, zanechávat stopu. A kdo tomu dost možná i věří. Nehledejme hned všude cynismus, byť ego mnohdy bytní. Vždyť na jednotlivostech samých je často mnoho poctivé, úžasné a důležité práce. V těch záslužných detailech, jež dohromady zobrazují portrét pachuti. Jež na záslužných činech vytvářejí systém, jenž je prostě neobejde.

Kapitola druhá – „Jsme jedné krve“:


Představte si, že je únor 1999. Představte si, že je vám dvacet šest let a vlastním úsilím, erudicí a objektivními kvalitami jste dosáhla pozice na úřadu vlády. Jste členem sekretariátu Rady vlády ČR pro lidská práva a její šéf, váš budoucí tchán (všechny indicie ve veřejných rejstřících tuto skutečnost naznačují) vás svou autoritou prosadí do funkce tajemnice sekce pro výchovu k lidským právům (26.2.1999). Je to nejspíše váš dlouhodobý zájem o postavení Romů v naší společnosti a spolupráce na kampaních proti rasismu, co vás sbližuje s nejvyšším nadřízeným natolik, že na vaši spolupráci i po letech vzpomíná v článku Jarmily Balážové: „Petr Uhl potvrzuje, že se snažil s tehdejší vedoucí (míněno nejspíše „sekretariátu“ – pozn. autora) Rady pro lidská práva (…) prosadit systematičtější výchovu a vzdělávání v oblasti lidských práv u vojáků, například. Narazili. A nejen to, připomínali blázny, jejichž nápady připadaly ostatním naprosto nepochopitelné a samozřejmě nepotřebné.“

Těžko z veřejných zdrojů rozhodnout, zda jste se již tehdy znala se starším synem svého šéfa. Zda jste již byli manželé. Každopádně to nebude trvat dlouho a budete spolu mít děti. To poté, co se vaše budoucí tchyně Anna Šabatová stane zástupkyní ombudsmana a Petr Uhl musí z důvodu možného střetu zájmů opustit svůj úřad.

A vy jej opouštíte také.

Stáváte se mluvčí pražské kanceláře vysokého úřadu pro uprchlíky (UNHCR). Public relations neznamená přímé nasazení v pomoci uprchlíkům, jak zjistil například Timur Borčašvili z Gruzie, nýbrž vytváření obrazu orgánu na veřejnosti. V podstatě máte na starosti jeho reklamu. A prosazení agendy úřadu vysokého komisaře u veřejnosti i zákonodárného sboru (3.11.2009 tak například vystupujete na Výboru pro sexuální menšiny úřadu vlády ve věci nesladění podmínek azylantů a lidí požívajících dočasnou ochranu, pokud tito požádají o registrované partnerství).

Je to období, v němž se stupňují emoce. V roce 2007 je v odvolacím řízení poměrem hlasů 13:4 Česká republika odsouzena ESLP ve Štrasburku za diskriminaci Romů v přístupu ke vzdělání (D.H. a spol. Proti České republice, znění rozsudku zde). Bez ohledu na tristní výsledky vzdělávání Romů v demokraticky „hodnotnějších“ zemích (viz například text od pp přímo na Kose) lze konstatovat, že byla ČR potrestána ze dvou důvodů:

1) že se pokoušela se vzděláním Romů něco dělat (na rozdíl od VB či Francie).

2) a že ji někdo trestat touží. Proč, to přenechejme jiným.

Blahoslavení tedy budiž neangažovaní. V období po roce 2000 je každopádně vedle folklorního vyvěšování tibetské vlajky zavedena tradice vyčítavých nálezů Amnesty International na principu „AI kárá, ČR se omlouvá a kaje“. Kdo se ohradí, ten letí.

Ale zpět k vám a k vaší kariéře. V roce 2011 se objevujete na Ministerstvu práce a sociálních věcí vedeném Jaromírem Drábkem!!! ve funkci vedoucí Oddělení transformace služeb pro rodiny a děti MPSV. Tam se od roku 2012 zabýváte pilotním projektem „Systémová podpora procesů transformace systému péče o ohrožené děti“, školeními a příslušnou propagací, což v překladu znamená – zabýváte se programem revoluční změny v péči o dítě v nouzi. Z institucionální péče k profesionálně pěstounské. Po „britském“ nebo „norském střihu“. Což je podpořeno rozsáhlou novelou zákona o sociální ochraně dětí, v jejímž důsledku mají zaniknout kojenecké ústavy a být výrazně omezena institucionální péče, které byly dlouhá léta v naší zemi pečlivě budovány.


Toto omezení je prováděno kombinací nových omezujících legislativních pravidel a údajně nižšího a navíc nepravidelného financování, v jehož důsledku přicházejí instituce i o již nasmlouvané dotace (Vyjádření Marie Vodičkové z Fondu ohrožených dětí, protiargument ministryně Marksové-Tominové, obojí z roku 2015).

Pro větší ústavy, jakými byly některé ze zařízení Klokánků, se jednoduše stalo (vedle jiných), největším problémem jejich kapacitní omezení (a tedy financování náhle naddimenzovaných budov) v kombinaci s neproplácením dětí na prázdninách, ačkoliv těmto dětem bylo třeba držet v zařízení místo.

Podívejme se v příští kapitole na genezi tohoto limitujícího omezení blíže. Ne proto, abychom hledali jeho oprávněnost či smysluplnost, abychom se pobuřovali či je vychválili. Důvod je jinde. Leží v mechanismu ovlivňování konkurenčního a ideologického prostředí nepřímou cestou, kdy „nikdo nikoho neruší“, leč má tu moc nastavit životní prostředí tak, aby vyhovovalo jen některým. A opět nezáleží, zda nás popohání dobrá vůle, altruismus, sobectví či čiročiré zlo.

Kapitola třetí – „Jde přece o děti!“


Novela zákona o sociální péči tedy vyžaduje striktně jako horní hranici 28 dětí na zařízení, přičemž případné rozdělení do více budov nehraje roli. Ve svém pozměňovacím návrhu z 6.6.2012 se ji pokusili zvrátit zvýšením kapacity poslanci Babák, Drastichová a Klasnová – marně. V původním návrhu se dokonce hovořilo o počtu 24 dětí, stav se změnil až po projednání ve Výboru pro sociální politiku. Senátorka Miluše Horská (angažovaná v Koalici nevládek Pardubicka (pamatujme si to jméno! Ještě se s ním setkáme) a dvou dalších chválihodných„ópeeskách“) při obhajobě zákona v senátu 20.7.2014, dokonce hovořila o původním návrhu 10 dětí.

Podobnou zátěží se pro „zmenšené“ instituce stal požadavek jednoho stálého zaměstnance na čtyři děti. Dle důvodové zprávy k návrhu byla všechna tato omezení motivována snahou o „zachování charakteru zařízení spíše rodinného typu“ (str. 101). Nic proti ničemu. Jen úřední šiml plesá, neboť nadřazuje dogmatické číslo nad reálnou organizací pobytu. Vzhledem k absenci jakékoliv debaty v této věci lze tušit, že dané limity byly jednoznačně účelové a měly zajistit samovolné odumření „nechtěných institucí“ na podfinancování. Zabránit vzniku nocleháren s osmdesáti nebohými dušičkami, lze přitom zcela jistě i citlivěji. Jen nebyla vůle a jakékoliv pokusy o konstruktivní oponenturu či dialog byly úspěšně ignorovány (Ve výše uvedené senátní debatě například Pavel Lebeda poukázal, že v Německu má být pro podobná zařízení horní limit 60 dětí.). Také vás napadá, jak rozdílný přístup volí tytéž instituce například k seniorům a počtu personálu v v domovech důchodců nebo Léčebnách dlouhodobě nemocných?


Poslankyně Semelová se ve druhém čtení pokusila před omezující pasáž vsunout slůvko „areál“. Její návrh, stejně jako návrh výše uvedené trojice poslanců však neprošel. Stejně jako bylo přehlasováno odmítnutí zákona senátem a vrácení prezidentem republiky (zdůvodnění), jež bylo definitivně přehlasováno 7.11.2012 (zápis ze schůze).

Pozoruhodně a aktuálně znějí slova Milady Emmerové při prvním čtení daného zákona z 2.2.2012:  
„Jak si lze jinak vysvětlit (…) počínání klíčových lidí na Ministerstvu práce a sociálních věcí, kteří začali řešit rušení ústavní péče o děti tak, že předem stanovili pevné datum jejich zrušení ke dni 31. 12., a poté teprve rozpoutali reakce odborné i laické veřejnosti? Přitom tento projekt není předem zajištěn rozšířením ambulantních služeb, poraden, dále náležitým počtem odpovědných pěstounů, vyškolených, kterých je nedostatek již nyní, a to i ve vztahu ke zcela zdravým dětem v kojeneckých ústavech. Připadá mi, že toto vše (…) je výrazem spěchu (…) Za každým tímto činem lze vidět i zájem individuální či skupinový, a to například (…) získání budov těchto bývalých kojeneckých ústavů nebo získání spousty peněz za tzv. výuku těchto pěstounů v obecně prospěšné společnosti, kterou založil pan ředitel dr. Miloslav Macela v roce 2010 a kde je předsedou správní rady. Ano, to vše po proběhlých parlamentních volbách v květnu 2010.“

Můžeme mávnout rukou, že paní Emmerová jen cvičila rétoriku v politickém boji. Že všechno nové budí obavy. A navíc, „kdo ví, jaké byly její zájmy!“

Podívejme se tedy na vyhodnocení prvního půl roku praxe zákona tak, jak ji zachytil v roce 2014 spolek „Středisko náhradní rodinné péče“ ve studii „Výzkum praxe náhradní rodinné péče v české republice a zkušenosti aktérů s touto praxí“ (ke stažení zde). Odhlédněme od skutečnosti, že za knihou stojí i Nadace Sirius, jež měla na školení pracovníků OSPODu vlastní zájem a s tvůrcem zákona, stejně jako s východočeskou organizací Amalthea (skrze jejího ředitele) spolupracuje na projektu „Centrum podpory, o.p.s.“. Začtěme se prostě do výstupu ze skupinové diskuse (s doplňujícími individuálními rozhovory) s pracovnicemi OSPOD (s. 209-211):

„Situaci chaosu, která jim i klientům komplikuje a ztrpčuje život, vysvětlují tím, že v praxi OSPOD a v oblasti náhradní péče nebyly změny zákonného rámce a jeho filozofie fakticky připraveny, nebo nebyly připraveny v dostatečném předstihu. Pracovníci a tedy i klienti se na ně nemohli včas připravit, nebyli s nimi seznámeni, neměli vždy čas je pochopit (…) Z průběhu diskusní skupiny (…) je patrná značná dávka nejistoty, jak (…) si mají vysvětlovat jejich smysl a dokonce jejich realističnost (…) Pro mnohá opatření nevidí sociální pracovnice ani po půl roce působnosti ani základní podmínky pro jejich zavedení. Jindy vznikají dohady, jak mají pravidlo či normu vykládat ve světle praxe (…).

Informace a metodiky se na sociální úřady dostávaly pozdě, když už byla reforma spuštěna a „pracovalo se za pochodu“, často si materiály a instrukce dokonce odporovaly. Pracovníci nebyli v předstihu připraveni, proškoleni. Chaos se podle sociálních pracovnic týkal i nově zavedených dohod o pěstounské péči byl spojen s jejich financováním, které bylo nepřipravené a zmatečné. Peníze pro klienty přicházely se značným zpožděním a instrukce (…) na co mohou prostředky použít, byly značně rozporné.

Rozhovor vyústil v konstatování pocitu „ponechanosti“, pracovnice se staly nárazníkem mezi pěstouny a státem. Pouze pracovnice z nevládky spatřovala v novém zákoně „i přes dosavadní zmatky“ prostředek k zlepšení budoucnosti. Zbylé pracovnice OSPODu končily u pochybností o „papírové reformě“ psané „od stolu“, že „v praxi nemůže dojít naplnění“, protože je sice „ideální“, ale „nereálná“, protože „naráží v tý praxi skoro na všechno“.

Člověk z českého školství by si zanotoval s Visacím zámkem „to znám, tak dobře znám“ (Elixír smrti)

A člověk mimo systém: „Prostě další „drábkovina!“ Zase někdo s obyčejným mozkem nedokázal pochopit vyšší dobro!


Jenže – skutečně? Dovolme si zítra trochu pečlivější pohled!


7 komentářů :

  1. Ty bláho..přivandrovalci,atentáty,postřílený bukvy,rozklad rodiny,zákaz se bránit...to asi bude brzo prima zábava..

    OdpovědětVymazat
  2. Uvedu jeden příklad z vlastního života. Jsme šestnáct let pěstouny. Do systému náhradní rodinné péče (NRP) jsme vstupovali plni ideálů s mnoha a mnoha ujištěními státních úředníků, jak nám oni, ale i celý systém NRP bude pomáhat. Od roku 2013 platí novela zákona č. 359, o sociálně právní ochraně dětí, která se bytostně dotkla i pěstounské péče. Zde se je nutno pozastavit. Pěstounské péče jsou v současnosti tři druhy. Dlouhodobá pěstounské péče, která se rozděluje na příbuzenskou a nepříbuzenskou, a pěstounská péče na přechodnou dobu (PPPD). V médiích byla v určitou dobu prezentována celá řada případů selhání pěstounů. Vyjma jedinéhopřípadu se všechny ostatní bez vyjímky týkaly příbuzeneckých pěstounů. Proč? Protože nepříbuzenečtí pěstouni procházejí poměrně složitým systémem výběru a prověřování. Příbuzenečtí pěstouni se jimi stávají v okamžiku svého souhlasu, bez složitého zkoumání jejich způsobilosti. Pěstouni si ztěžovali na nedostatečné financování. Pěstounské dávky se skládají totiž z odměny pěstouna a příspěvku na potřeby svěřeného dítěte. Od roku 2006 až do roku 2013 nebyly valorizovány, přesto, že inflace v uvedeném období dosáhla 15%. A tady se konečně dostávám k jádru problému. Zmíněná novela sebou přinesla povinnost všech pěstounů podepsat Dohodu o výkonu pěstounské péče s Doprovodnou organizací. Těmi se většinou staly nově vzniklé neziskové organizace, pobírající na každou pěstounskou rodinu roční příspěvek 48 tisíc. Ze zákona jim vyplývají pouze dvě povinnosti. Pěstouny celoživotně vzdělávat v rozsahu 24 vyučovacích hodin ročně a každý druhý měsíc kontrolovat, se zdůvodněním výše uvedeného selhání pěstounů a každý druhý měsíc kontrolovat. A tak se rozjel skvělý byznys pro určitou skupinu lidí. Peníze, které měly původně dostat pěstouni na dodatečnou valorizaci, skončily v kapsách těchto organizací. A jde o maličkost. Při současném počtu se jedná o cca 3/4 miliardy ročně, s progresí růstu až na dvojnásobek. Často tam funguje reciproční "já na bráchu, brácha na mě". Rektoři provádějící školení pobírají za půldenní školení honoráře v desítkách tisíc Kč, jsou často kamarády, či dokonce příbuzní šéfů těchto organizací, tak že peníze zůstávají v úzkém "rodinném" kruhu. Tak že pěstouni dále dofinancovávají potřeby svěřených dětí ze své odměny pěstouna, resp. platu pracujícího partnera, zatímco daňový poplatník financuje bezstarostný život další skupině pijavic. Vím, můžete namítnout, děti do ústavů a pěstounskou péči zrušit. Jenomže ústav nikdy tyto odložené děti nenaučí to, co zvládají jejich vrstevníci v biologických rodinách. Sebeobsluhu, hygienické návyky a hospodaření s penězi. A v neposlední řadě vyjde pěstounská péče na cca 1/3 toho, co stojí daňové poplatníky péče ústavní.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pane Hricáku,
      právě jsem na Kose vydal váš diskusní příspěvek jako samostatný článek. Najdete to zde:
      https://vlkovobloguje.wordpress.com/2016/06/15/na-vcerejsi-chandru-i-brouka-pytlika-reaguji-jini/
      vlk

      Vymazat
    2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
    3. To nebylo nutné. Mým cílem se od jisté doby stalo to, abych podobné idealistické "blázny", jakými jsme v jisté době byli i my sami, postavil oběma nohama na pevnou zem. Kdysi jsem si dal takové předsevzetí. Že na každého zájemce o pěstounskou péči, kterému jí rozmluvím, si dám večer panáka. Já vím, co mi na to celá řada lidí může namítnout. Ty děti za to nemohou. Ale věřte, že i páchání dobra musí mít své meze. Sám říkám, že dobročiní je sice ušlechtilá věc, ale nesmí způsobit ekonomickou likvidaci dobrotince. A vzhledem k tomu, že 99% dětí z ústavu jsou děti svých rodičů, není pěstounská péče žádnou procházkou růžovým sadem. Ti lidé si svou odměnu, na rozdíl od účelově zřízených neziskovek, určitě zaslouží.

      Vymazat
    4. Pane Vladimíre, špatný názor! Odjakživa platí a v praxi funuje - "každý dobrý skutek, musí být po zásluze potrestán!" Věřte mi, mluvím z mé dlouholeté praxe.

      Vymazat
  3. DO PR DE LE !!!! On ten ksindl-paraziti z neziskovek nám vládne pomocí teroru! Vemte si jen ty starobolševické rodiny Šabatů a Uhlů!Vzájemně se mezi sebou kříží a umís´tují se na superplacená vymyšlená místa státní správy(ó jak od nich nezištné,vždyť oni jsou přeci DOBROSEŘI!)...A další jim podobné starobolševické rodinky Rumlů(také Jan má "neziskovku" a dělá DOROSERA!)....Mlynář.....Komárek....Stropnický....Fulle.....DO PR DE LE !!!!!!!UŽ ABY TA VÁLKA BYLA!

    zločas

    OdpovědětVymazat

Reklama