Reklama

.

.

pátek 17. června 2016

Moje chandra III

Brouk Pytlík
16.6.2016 Kosa zostra čili vlkovobloguje.wordpress.com 

(pokračování z předvčerejška a včerejška) 
Kapitola šestá – „Ve skrytu čela zrozeni spasit“:

Mám chandru. A možná je to závist. Nedokáži pochopit zázračnou kariéru Mgr. Kláry Šimáčkové Laurenčíkové – v jiné době, jiný autor by ji jistě ověnil přízviskem vyvolených. Pozoruhodná, revoluční, odsouzená osudem, aby vedla svůj lid temnotami a to i tehdy, pokud ten to nechce chápat! V Hurgádě bych se bál, že nechá , jako druhá po Mojžíšovi, rozestoupit Rudé moře…. Nechci být keřem na vrcholcích, které zlézá. Nehořel bych.

Dle vlastního životopisu roce 1997 ukončila mostecké gymnázium, aby v roce následujícím nastoupila v Jedličkově ústavu na pozici vychovatelky. Je jí osmnáct a záhy se stává „vedoucí týmu“, ať už to znamená cokoliv. Podle citovaného životopisu svou práci v Jedličkově ústavu ukončuje s rokem 2002, kdy již druhým rokem studuje speciální pedagogiku na pedagogické fakultě UK. Zde se, mimochodem, rozchází s vlastním heslem ve Wikipedii, kde je její kariéra v Jedličkově ústavu ohraničena roky 2001-2005. Zajímavá diference!
V letech 2005 nastupuje do Charity ČR, aby se stala „zástupkyní ředitelky celostátního projektu pomoci obětem domácího násilí a obchodování s lidmi“, čehož bohatě využívá při tvorbě své diplomové práce. Ta se jmenuje „Obchodování s lidmi za účelem sexuálního vykořisťování“, je společensky jistě závažná, jen ten vztah ke speciální pedagogice je v ní pro laika spíše tušený, když už ne alespoň trochu naznačený. Vedoucí práce byla doc. Eva Šotolová. S ní Laurenčíková dodnes sdílí náhled na vzdělávání Romů a nutnost inkluze ve školství. Oponentem Ing.ThLic. René Milfait. Ten se zmohl jen na opatrné: „Skutečnost, že je práce psána v rámci speciální pedagogiky mohla autorka snad nějak více v textu zdůraznit a tím ještě více podtrhnout důležitost svých výsledků.
V květnu 2007 Laurenčíková diplomovou práci obhajuje a už od září se její kariéra zcela samozřejmě posouvá na MPSV, kde se na Nečasově ministerstvu stává vedoucí oddělení sociálně právní ochrany dětí na odboru rodinné politiky. Tam, mimo jiné, zastává v roce 2008 vedoucí pracovní skupiny tvořenou zástupci MPSV, MŠMT a neziskového sektoru. Tato pracovní skupina záhy činnost ukončuje – nejprve pro „zaneprázdnění některých členů“, následně 10.11. Mgr. Laurenčíková oznamuje, že činnost skupiny byla skončena. Dotaz předsedy rady Asociace náhradní výchovy Jaroslava Dvořáka ukazuje na vyhrocený spor mezi MPSV a MŠMT ve věci odpovědnosti za počet dětí umístěných do ochranné výchovy.
Odpověď náměstka Mariána Hoška dává tušit, že odumřelá pracovní skupina byla „dítětem“ Mgr. Laurenčíkové a byla vedena znepokojením nad „absencí konstruktivní spolupráce MŠMT“. Dodejme, že ministrem školství byl v té době člen strany zelených, tedy strany, v níž se angažovala sama Laurenčíková – Ondřej Liška a příslušným náměstkem byl od prvního kvartálu roku 2008 doc. Dušan Lužný, neúspěšný to kandidát na ministerský post, Liškův učitel z VŠ a  muž exministryně Kuchtové v rámci vnitrostranického boje.
Věci se mají řešit, a tak se již na konci roku 2008 vydává znepokojená Laurenčíková na MŠMT. Zakopla o křeslo ředitelky odboru rovných příležitostí a již v něm zůstala. Půvabně tak vyznívá Hoškova odpověď Dvořákovi z 19.1.2009 uvědomíme-li si, že dotyčná Laurenčíková tehdy již šest dní vykonávala na MŠMT místo náměstkyně ministra Lišky po právě odstoupeném Dušanovi Lužném. Ve funkci se věnuje, mimo jiné, též „strategickému řízení, koncepční činnosti v agendách inkluzivního vzdělávání, institucionální výchovy a prevenci rizikového chování“.
Ve funkci vydrží i po nástupu Miroslavy Kopicové v květnu 2009. V březnu následujícího roku se však po zrušení pozice a reorganizace odborů na MŠMT přesouvá na pozici vrchní ředitelky sekce speciálního vzdělávání a nejspíše právě ona bude motorem „Národního akčního plánu pro inkluzivní vzdělávání (Přípravné fáze)“. O tři měsíce později odchází na mateřskou dovolenou, aby se v říjnu se svým manželem Martinem Šimáčkem a Annou Šabatovou zapojila do dozorčí rady již zmiňovaného Macelova „Centra pro transformaci o.p.s.“ a následně přijala nabídku ministra Pavla Dobeše na post externí poradkyně. Od září do listopadu na jejím místě na ministerstvu působí dětský psycholog Viktor Hartoš, kterého si Dobeš přivedl s sebou (svět je malý a ČR obzvlášť – Hartoše jako soudního znalce potkáváme i v již zmíněném kuřimském případu).
Národní akční plán inkluzivního vzdělání byl připraven, avšak Dobeš požaduje úpravu dotyčných vyhlášek. Upozorňuje (mimo poukaz, že má reálnou zkušenost i s paralelně probíhající inkluzí sociální – viz minulé kapitoly článku) na problematické financování, že není zapracováno připomínkování krajů a na skutečnost, že nikdo nejednal se speciálními pedagogy. Stejně tak jeho úřad hodlá Realizovat analýzu potřeb pedagogických pracovníků v oblasti dalšího vzdělávání ve vztahu k práci s dětmi, žáky a studenty s potřebou podpůrných opatření“. Je pozoruhodné, jak aktuálně tyto výhrady znějí i dnes. Stejně jako fascinuje samozřejmost, s jakou dobové články přiznávají pravý motiv inkluze!!!
Vzdělanost jí vůbec není. Tedy – nejde-li o Romy. Vše je jen reakcí na již zmíněný štrassburský  rozsudek „D.H. versus ČR“. Jde pouze o snahu dostat do „hlavního proudu“ Romy. Dnešní fíkový list „výhodností potkávání se žáků s diagnostikovaným LMP s žáky bez diagnózy“ je pouhá maska a debaty kolem dětí s LMP nemají význam. O ně totiž nikdy nešlo.
Hartoš to po šesti týdnech  balí a  odchází. Údajně nevěří, že Dobeš plán inkluze skutečně prosadit chce a požadavky na nové úpravy vyhlášky údajně interpretuje jako obstrukci. Za Hartošem odchází z poradního orgánu i Laurenčíková. V rozhovoru zveřejněném na Romea.cz 10.11.2010 na otázku financování inkluze říká: Nemusí jít o (…) dramatické navýšení finančních prostředků, spíše jde o jejich přestrukturování. (…) Jde o to, aby si ministerstvo nastavilo priority a mohlo tak potřebnou částku z rozpočtu vyčlenit. Další váhání v realizaci připravených systémových změn není z mého pohledu pouze neetické, ale z dlouhodobého hlediska také neekonomické.“ Ministerstvo samo odhadovalo nutné náklady na stamiliony ročně, ale současný požadavek Valachové navýšit rozpočet ministerstva kvůli reformě školství o výši cca 13 miliard (pravda, je v tom i snaha předhodit učitelům mrkev zvýšením platů) je daleko za rámec pouhého „přeekonstruování toku peněz“. Jak Laurenčíková  tvrdila.
Jak se ovšem zdá, nebude z toho překvapivě nic, jen protlačená reforma a „nároky“, na jejichž uspokojení nebude nikdo mít. Buďme ale optimisté.
Veskrze příznačná pro celou reformu je pak Laurenčíkové odpověď na otázku, zda vysoký počet dětí v běžných třídách nebude bránit individuálnímu přístupu pedagoga k potřebným dětem:
Určitě ano. Věřím, že cesta vede skrze navržené provázání financí s konkrétním stupněm podpory. Tímto způsobem by i běžné školy měly v budoucnu dosáhnout na vyšší finanční prostředky k vytváření adekvátních podmínek pro vzdělávání žáků s potřebou podpůrných opatření.“
Uběhlo šest let – a problémy, na něž se narazilo za Dobešova ministrování (bez ohledu na Dobeše) a jež zazněly a argumenty veřejnosti pedagogické i laické, se nijak neřešily. Debata se neposunula ani o píď. Natož pak konsensus. Zbylo jen dogma a přibylo reklam a neziskovek.
Přišel „vhodnější“ ministr a projekt se dává opět do pohybu (zajímavá jsou v této věci současná Fialova vyjádření). Potřebu dialogu v tvůrcích programu nevyvolala ani petice z 1.10.2012 (reakce Kláry Laurenčíkové a Pavly Baxové z Rytmus o.s.). Profesionální reformátorky a bojovnice proti diskriminaci se dokázaly poučit v jediném – je třeba větší masáž. Dialogu však zjevně nejsou schopny ani  k němu ochotnyi. Jsou totiž nositelky jediné pravdy a alternativa, natož opačný názor, pro ně nemá relevanci. Jsou bagatelizovány či za poplašné zprávy označovány i ty nejzákladnější obavy, připomínky  a otázky učitelů, kteří přitom mají být nositelem změn.Zatímco tedy reforma institucionální péče běží, reforma školství z pera Laurenčíkové a Šimáčka na čas přibrzdila. Kde se Klára Laurenčíková s Martinem Šimáčkem setkala poprvé, ví jistě jenom oni dva. Příležitostí bylo bezpochyby mnoho, třeba při vzájemné spolupráci na organizaci festivalu „Jeden svět“ v letech 2003, 2004 a 2005 či v době své externí spolupráce s Šimáčkovým odborem. Když se dlouholetý pracovník (proinkluzivně) zaměřeného Člověka v tísni stal v únoru 2009 ředitelem odboru (jinak též Agentury) pro sociální začleňování (tehdy ještě „v romských oblastech“), ne všichni to přijímají s nadšením (padaly i výroky o „podrazu na Romy“). Ani mezi romskými aktivisty nepanovala jednota a tento nesoulad vydržel v různých obměnách až do Šimáčkova odvolání.
Server Romea.cz napsal: „Martin Šimáček vystudoval na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky fakulty sociálních věd UK v Praze. Absolvoval celou řadu studijních programů v České republice i evropských zemích, týkajících se problematiky sociálního začleňování, poradenství a evropských strukturálních fondů. Osm let působí v organizaci Člověk v tísni, v současnosti jako ředitel středočeské krajské pobočky Programů sociální integrace. Šimáček externě spolupracuje s Partners Czech o. p. s., pracovní úvazek má také na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy jako koordinátor individuálního projektu národního (IPN) Centra podpory inkluzivního vzdělávání a na Ministerstvu práce a sociálních věcí jako koordinátor IPN Vzdělávání pracovníků odborů sociálně právní ochrany dítěte.

Co tedy některým romským aktivistům (až do Šimáčkova konce v čele Agentury) vadilo? Především v Martinovi Šimáčkovi spatřují lobistu, či chcete-li a řečeno jejich slovy – „bílého gádža“, jenž vysaje všechny peníze určené původně Romům na programy jejich začleňování, a namísto aktivity zdola, se Romové sami jen záminkou a trpným příjemcem milosti a pokynů pánů a dam, kteří svírají kohoutky penězovodů. Je to však prapor inkluze v Šimáčkových pažích, co nakonec přineslo i do postojů Romea.cz k Šimáčkovi smír, po Šimáčkově pádu takto upevněný.

Klára (nyní již) Šimáčková Laurenčíková zahajuje v roce 2010 též doktorandské studium na Katedře speciální pedagogiky Pedagogické fakulty UK. I z pozice matky na mateřské dovolené zůstává dál veřejně činná a její dosavadní angažmá konečně začíná přinášet ovoce.

V letech 2010-2013 pomáhá na MPSV externě členstvím v monitorovací komisi „Podpora transformace sociálních služeb“ (Ano, přesně v tom hodlali pedagogy s Macelou školit).

Rozhovor z Učitelských novin ze září 2011, si všímá znovu se rozbíhající debaty o projektu inkluze. Je zajímavý i typizovanou argumentací – Šimáček se v něm odvolává na dříve přijatá usnesení vlády, která se nyní snaží jen naplňovat, aniž by v rozhovorech zmínil svůj vliv na tvorbu podkladů. Stejně jako to v rozhovorech činí Laurenčíková odvolávající se například na zprávy ombudsmana a ČŠI – ač je v roce 2011 sama pomáhala formulovat jako externí spolupracovnice. Jde o klasickou manipulaci, v níž se aktivistický hybatel dějů vydává za trpného vykonavatele vyšší moci.
V roce 2013 vychází v Učitelských novinách článek „Rok a půl skrývaná jména“. Z něj se veřejnost konečně dozvídá, že (k 13.9.2010) za vypracováním dokumentu „Strategie boje proti sociálnímu vyloučení na roky 2011-2015“ (důvodová zpráva, ostatní související dokumenty) stála, kromě zodpovědného Martina Šimáčka a třeba Michaely Marksové (Marksové-Tominové), též (cit.)„vizionářka“ – Klára Laurenčíková. Ta se k dokumentu ostatně hlásila již dříve, v rámci bouře proti krokům ministra Dobeše „bojkotujícího projekt“. Byť nemá na dění v této době přímý vliv (nehovořme o vlivu přes Martina Šimáčka), přistupuje z hlediska „zkušené odbornice“ alespoň k mediálním výstupům (v roce 2012 byl pak na novou vládu uplatněn osvědčený tlak soudní žaloby).
V roce 2013 probíhají volby a Klára Šimáčková Laurenčíková se do nich zapojuje na kandidátce Strany zelených za hlavní město Praha. Jak volby pro Liškovu stranu dopadly, víme všichni. Do parlamentu se strana nedostala. A jistě se na tom podílelo jejich dosavadní vládní angažmá. Klára Šimáčková Laurenčíková dostává 563 preferenčních hlasů a je v Praze ze Zelených sedmnáctá. Vlastně někde v polovině.
Legitimizovat svůj aktivismus se pokouší i rok následující a kandiduje alespoň do zastupitelstva na Praze 2. Hlasů dostává 1284 (zhruba 10 000 hlasujících voličů však mělo jiný názor), z 12. místa kandidátky poskočila o dvě místa nahoru, ale na zastupitelstvo Prahy 2 to nestačilo.
To ale nijak nevadí,  již  od ledna 2014 řídila svou Českou odbornou společnost pro inkluzivní vzdělávání, z. s. Čím je odborná, není zcela zřejmé, inkluzi však prosazuje razantně. Zakladatelka a předsedkyně má však mnohem širší plány a není zcela vytížená, proto se vrhá do další akce.
Rozhovor z 31.7.2015 v časopise Sociální pedagogika je pak již jako z jiného světa. Jako by Klára Šimáčková Laurenčíková nebyla spoluhybatelkou vzniku Strategie proti sociálnímu vyloučení 2011-2015. Jako by od února 2015 nebyla poradkyní ministryně práce a sociálních věcí Marksové-Tominové. Jako by již dávno, na místo odstřeleného Chládk, neseděla v křesle ministryně školství Kateřina Valachová! Nebo snad ne? Proč taková skepse?
17.4.2015 – Odvolán Martin Šimáček z čela Agentury pro sociální začleňování.
7.5.2015 – Časopis Respekt komentuje odvolání Martina Šimáčka rozhovorem Hany Čápové s „pracovnicí Agentury“. Ministr Dienstbier z něj nevychází právě dobře.
23.4.2015 vydává AI tradičně nelichotivou zprávu „Chce to více snahy“. Ministr Chládek se proti zprávě v ČT ohradil, ministr Dienstbier se tamtéž ohradil proti Chládkovu ohrazení se. AI se ohradila proti ohrazení ještě důrazněji.
29.5.2015, těsně před jeho odvoláním, Klára Šimáčková Laurenčíková na adresu Chládka mimo jiné říká: „Mezi hlavní klady působení ministra školství Marcela Chládka řadím novou podobu novely školského zákona, především paragraf 16, který teď priorizuje inkluzivní vzdělávání. Teď je zásadní novelu dobře provázat s vyhláškami a zajistit financování podpůrných opatření. Také jsme rádi, že vyslyšel názory odborníků, díky nimž je v dlouhodobém záměru rozvoje vzdělávací soustavy zahrnuto jako jedna z priorit inkluzivní vzdělávání jak pro resort školství, tak pro strategické dokumenty v krajích.“
29.5.2015 Bohumil Kartous z EDUinu na adresu Chládka říká: „V oblasti inkluze, byť se ministerstvo v dlouhodobé strategii zavázalo podporovat inkluzi, tak ministr to kroky, které dělal, spíše podvracel. Zdá se tedy, že to, co ze začátku říkal, byly jen plané proklamace.“ Tak nevím, kdo má z těch dvou pravdu. Ještě zvláštněji pak vyznívá Kartousovo: „Do značné míry pak jen prosazoval zájmy lobbistických skupin, zejména třeba v případě středního školství vlastně jen papouškoval to, co mu zadal Hanák ze svazu průmyslu.“ Zřejmě měl na mysli Chládkův záměr posílit učňovské školství a řemeslo. Zřejmě Kartous předpokládal, že je už na cestě dost obráběčů kovů, zedníků, pokrývačů, instalatérů, tesařů, nástrojářů, elektrikářů  a  dalších  dnes těžce  deficitních profesí z Blízkého východu. Jsou důležitější věci pro naši budoucnost, než umět řemeslo!
5.6.2015 je ministr školství Marcel Chládek odejit ze své funkce. Úřad dočasně vede ministryně práce a sociálních věcí Marksová-Tominová.
17.6.2015 – Kateřina Valachová se stává ministryní školství.
21.6.2015 – Časopis Respekt přichází s prvním hodnocením Valachové z pera Hany Čápové. Není právě lichotivé, ale není vlastně proč se divit – Chládkovi lidé zatím stále ještě zůstávají a Valachová přišla od Dienstbiera. „Vesměs tedy značně školsky konzervativní,“ hodnotí Hana Čápová, „sociální demokracii blízcí lidé. Jedinou Valachové blízkou spolupracovnicí s reformním potenciálem je tak v tuto chvíli Klára Laurenčíková, někdejší náměstkyně ministra Ondřeje Lišky a zakladatelka České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání.“
22.6.2015 – Časopis Respekt perem Hany Čápové přitvrzuje. Valachová si „vytvořila“ tým, který nemůže nic změnit… A Čápová opakuje a dodává: „Jedinou Valachové blízkou spolupracovnicí s reformním potenciálem je tak zatím někdejší náměstkyně Ondřeje Lišky, zakladatelka České odborné společnosti pro inkluzívní vzdělávání Klára Laurenčíková, která se léta snaží, aby se všechny děti bez ohledu na svůj handicap vzdělávaly společně. Valachová ji zná ještě z doby, kdy pracovala v kanceláři ombudsmana a společně řešily některé kauzy.
Je dobře, že ministryně pochopila, kde je třeba konat, a tak 23.7.2015 představuje vhodněji doplněný tým. Zástupce Open Society Fund vstupuje do hry již bez prostředníka. Výsledek vidíme dnes. Přesto boj na serveru Česká škola vede za ministerstvo Klára Laurenčíková raději sama.
24.8.2015 se Klára Šimáčková Laurenčíková objevuje v zápisu ze zasedání Výboru pro práva dítěte jako jeho předsedkyně. Kdy byla do výboru doplněna (jakožto zástupce občanské a odborné veřejnosti či akademické obce, a to za svou nevládku Českou odbornou společnost pro inkluzivní vzdělávání), stejně jako kdy na tomto místě vystřídala PhDr. Zoru Duškovou (zvolena předsedkyní 14.10.2014) není, ze zveřejněných výstupů, zcela zřejmé. Zajímavé je, že mezi členy výboru nacházíme zástupce v prvním díle tohoto pojednání  zmiňované organizace Lumos.
Ale uzavřeme napřed příběh Kláry Šimáčkové Laurenčíkové. Podívejme se i na jinou tvář této dámy, jež v osmadvaceti vedla svůj první odbor ministerstva, ve třiceti se stala náměstkyní ministra a se svým manželem ovlivnila legislativní prostředí možná více, než odpovídá její skutečné odbornosti a zkušenostem z reálné praxe mimo kanceláře úřadů.
Nejprve bych rád navedl čtenáře na polemiku mezi ní a Martinem Odehnalem na serveru Česká škola, kterou odstartovala 30.1.2016 jako reakci na jeho dopis poslancům. 3. února Martin Odehnal odpověděl. O dva dny později polemiku Klára Šimáčková Laurenčíková uzavřela.
14.4.2016 sešel ovšem nový expertní tým. A i když otevřená účast Open Society Fund budí stále pozornost, konečně i s Asociací speciálních pedagogů a asociací ředitelů základních škol, ředitelů gymnázií, pracovníků pedagogicko-psychologických poraden, výchovných poradců, církevních škol… Nechybí v expertním týmu opět třeba učitelé (oficiální web Učitelského profesního sdružení)?! Nebo ti v inkludované škole žádnou roli nehrají? Když se Martin Odehnal ptal MŠMT po odborném pozadí osob angažovaných v úpravách RVP a rušení LMP, nepořídil.
Takhle vznikají strategické reformy v naší zemi.
Raději zpět v čase:
Dne 12.7.2014 vznikl v Praze ještě jeden spolek. Jmenuje se „Rádi spolu, z.s.“ Jeho účelem je dle rejstříku „vytvářet harmonické podmínky pro celistvý rozvoj dětí, mládeže a dospělých a nabízet jim kontakt s přírodou a s přirozenými podněty.“ Klára Šimáčková Laurenčíková v něm zastává funkci koordinátorky hlavní činnosti. Výsledkem činnosti spolku je „Leso/parkový dětský klub Živé děti.
Potud v pořádku. Nic proti ničemu. Vlastně jen mateřská školka v přírodě. Skupina 15 dětí ve věku 3-6 let se dvěma pedagogy.
Zaplesá jistě srdce každé učitelky v „běžné“ mateřské školce! Tam totiž platí trochu jiná čísla. Vyhláška č. 14/2005 Sb. Stanovuje 15 dětí (v případě jedné třídy), výjimečně 13, jako číslo minimální. Maximum na běžnou třídu (tedy zcela zdravé děti) je pak dětí 24. Z hlediska bezpečnosti pak na jednu učitelku vyhláška stanovuje dětí maximálně 20 (ve třídě s dětmi se zdravotním postižením 12). Ve výjimečném případě však může ředitel navýšit stav dětí až na 28 (respektive 23) na jednu učitelku.
Že se v dané školce děti krmí vegetariánskou stravou z bio kavárny Vendy Švihlové, ředitelky spolku? Nevadí, paní ředitelka je svobodná, rodiče jsou informováni a nemusí dítě zapsat. A to je hlavní. Navíc je tato strava v ceně! Každopádně, program dětí se mi, bez ironie, skutečně líbí. A tak se vrhám na ceník.
Školkovné (platí se na 3 měsíce předem):
8 600,-/měsíc (5 dní v týdnu)
6 500,-/měsíc (3 dni v týdnu)
4 500,-/měsíc (2 dni v týdnu)
stravné: 80,-/den (vegetariánský oběd + svačina)
V červenci a srpnu 2016 pak školka umožní návštěvu i dalších dětí. Cena 500,-Kč/den včetně jídla.
Ať se na mě nikdo, a Klára Šimáčková Laurenčíková tuplem, nezlobí, ale tady něco nehraje. Netuším, zda její děti, malý Melichárek a a ještě menší Apolenka, školku, jíž jejich maminka garantuje a v níž koordinuje pedagogickou činnost, navštěvují, nebo ne. Ale neznám spolehlivější segregační prostředek, než kombinace velmi úzké nabídky (maximálně 15 dětí) a požadavek složit „na prkno“ 25 800,-Kč za jedno dítě (u pětitýdenní docházky)! I těch 500,-/den v létě je pro sociálně vyloučené skupiny poněkud nedosažitelným přáním.
Jak se zdá, to vzájemné střetávání se (K. Šimáčková Laurenčíková v roce 2012: „V České republice je systém vzdělávání spojen s vysokou mírou časné selektivity (…) dochází (k ní) již v období vzdělávání v mateřské škole, (…) Přitom dá se říci již celosvětovým trendem, podpořeným řadou výzkumných studií, je odsunutí selekce do pozdějšího období.“) a obohacování na straně jedné – a skutečná každodenní často velmi nesnadná práce s tímto spjatá – jsou ve světě Kláry Šimáčkové Laurenčíkové vyhrazena jiným.
Mám chandru… A stále mě neopouští…Takže  bude další pokračování  zítra…

4 komentáře :

  1. Stále platí, že po roce 89 řada lidí pochopila, že než pracovat a vytvářet hodnoty je výhodnější se dobře přiživovat na státu i na občanech. A jak je vidět pšenka kvete a lidem to nevadí. Představte si, že bychom se takto chtěli chovat všichni, to by bylo "maso" !

    OdpovědětVymazat
  2. Snad jenom k tomu závěru. Hodně podobný příběh i s jeho řešením je sociální bydlení. Sociálně slabí také nemají na ubytování, pohybující se zpravidla kolem částky 100,-Kč na lůžko a den. Pokud vezmu opravdu minimální počet členů sociálně slabé rodiny, to jsou dvě děti a dva dospělí, vychází mi to na +,-, 12 tis. měsíčně. A protože takové peníze jsou pro tyto rodiny opravdu v horní hranici možností, zaplatí to za ně daňový poplatník. A aby se náhodou nestalo, že je zhýralý otec takové rodiny propije, nebo naháže do hracích automatů, poukážeme je přímo na účet majitele ubytovny. Z dob socialismu máme spoustu bytových domů na venkově. ten se po rozkladu českého zemědělství trvale vylidňuje a zmiňované domy pomalu, ale jistě chátrají. Jejich cena se často pohybuje v rozpětí 1-2 milionu korun u čtyřbytové jednotky. Nepřispůsobivých se do takového domu vejde několik desítek. A byznys může začít. A ještě při tom můžu pomoci kámošovi při vystěhovávání těchto "nepohodlných" lidí z lukrativních městských částí.

    OdpovědětVymazat
  3. DO PR DE LE !!! To je ale vlastizrádná parazitní tlupa!A jsou to celé rodiny těch Šimáčků......Šabatů....Uhlů.....Rumlů......to se jim to žije a ty názvy těch funkcí (za statisícové platy!)!Všichni na vysokých postech ve státní správě a to hned po škole!Dojde někdy na tento ksindl?

    OdpovědětVymazat
  4. Tak se schálně podívejte na tuhle bandu buzíků... Sotva vyšli ze školy a už parazitují na státním rozpočtu...

    http://www.evropskehodnoty.cz/o-nas/nas-tym/

    OdpovědětVymazat

Reklama