Reklama

.

.

středa 6. července 2016

Achillova pata Ruska - Zamyšlení z Petrohradu

William Engdahl
8.7.2016 Zvědavec

V průběhu tří dnů, od 16. do 18. června, jsem měl skvělou možnost zúčastnit se každoročního Petrohradského mezinárodního ekonomického fóra v Rusku. Po puči v únoru 2014 na Ukrajině, zorganizovaného USA s cílem eskalovat vojenské a ekonomické napětí a rovněž zavést ekonomické sankce, jsem Rusko navštívil nejednou. Jako účastník letošního fóra jsem dostal ojedinělou možnost promluvit si s vedoucími představiteli z každého sektoru ruské ekonomiky – počínaje generálními řediteli energetického sektoru, představiteli RŽD a konče představiteli malého a středního podnikání, a také s mnohými ekonomy. To zlepšilo mé chápání toho, nakolik je ekonomická situace v dnešním Rusku nestabilní.


Během třídenních diskusí v Petrohradu jsem si vyjasnil, nakolik je Rusko zranitelné. Jeho Achillovou patou je panující ideologie, která ovládá všechny klíčové ekonomické funkce vlády Ruské federace, v čele s premiérem Dmitrijem Medveděvem. V souladu s ustanoveními ústavy RF, přijaté v období chaosu, panujícího za prezidenta Jelcina, na jejíž utváření měli obrovský vliv zahraniční poradci z MMF, pokud ji nenapsali vůbec celou, je ekonomická politika oblastí v zodpovědnosti premiéra a jeho různých ministrů – ekonomiky, financí atd. Ruský prezident, jehož funkci dnes zastává Vladimir Putin, odpovídá za obranu a zahraniční politiku.

Obnovení úvěrových kanálů na podporu reálných investic, nutných pro vybudování infrastruktury na obrovském prostoru Ruska, je prakticky nemožné, a problém je v ruské centrální bance. Hned po rozpadu Sovětského svazu byla jako instituce nezávislá na ruské vládě zřízena Centrální banka RF, která byla ústavou pověřena dvěma úkoly. Jedním bylo řízení vnitřní inflace v Rusku a druhým stabilizace rublu vůči základním zahraničním měnám. Stejně jako v případě západních centrálních bank i její role je čistě finanční, a nikoliv ekonomická.

V červnu 2015, když jsem se petrohradského fóra zúčastnil poprvé, byla úroková sazba ruské centrální banky 11%. Na vrcholu tak zvané rublové krize v lednu 2015 dosáhla 17%. Vloni v létě se očekávalo, že Elvíra Nabjulina, guvernérka centrální banky od r. 2013, začne poměrně rychle snižovat úrokové sazby na přijatelnou úroveň, obzvláště když centrální banky, jako Evropská centrální banka, americký Fed a Bank of Japan, snížili sazby na historické minimum, až na nulu, či dokonce ještě níže. Mimo to od ledna 2016 cena ropy, která je velkým faktorem u stability rublu, jakož i Ruska – největšího světového vývozce ropy – vzrostla více než o 60%, z 30 dolarů za barel na počátku ledna na téměř 50 dolarů o půl roku později.

Centrální banka sazby přesto nesnížila. Místo toho nadále pomalu zabíjela ekonomiku. O rok později, začátkem června 2016, ruská centrální banka, pod vedením Nabjuliny, poprvé od června 2015 snížila sazby… na stále ještě vražedných 10,5%. Zřejmě stojí za zmínku, že stoupenkyně monetaristické doktríny Nabjulina byla časopisem Euromoney oceněna jako nejlepší centrální bankéř za rok 2015. To je třeba vnímat jako špatné znamení pro Rusko. Stejně tak zlověstnou byla neupřímná pochvala šéfky washingtonského MMF ohledně monetaristických metod řízení rublové krize Nabjulinou počátkem 2015.

 

Operace proběhla výborně – pacient zemřel


Během mých diskusí na konferenci, kdy letos byla rekordní účast (více než 12000 lidí z celého světa, nejen z podnikatelského sektoru), jsem získal dojem, že v Rusku existují dvě vlády, z nichž každá je protipólem té druhé. Všechny ekonomické a finanční funkce jsou v současnosti pevně v rukách liberálních ekonomů, přívrženců monetarismu a volného trhu, které lze nazvat „Gajdarovou školkou“. Spolu s ekonomem podporovaným Sorosem a absolventem Harvardu Jeffrey Sachsem byl Jegor Gajdar tvůrcem radikální „šokové terapie“, která byla důvodem ekonomických problémů, kterými země trpěla v 90. letech a které vedly k masovému zbídačení a hyperinflaci.

Dvorkovič, absolvent Dukeovy univerzity v Severní Karolíně, chráněnec Gajdara, na počátku své kariéry pracoval přímo pod jeho vedením. V r. 2010, pod vedením Dmitrije Medveděva, který v té době byl prezidentem, předložil Dvorkovič šílený plán na přeměnu Moskvy na světové finanční centrum, a jako organizátora navrhl Goldman Sachs a velké banky Wall Street. To lze označit za pozvání lišky do kurníku. Ekonomickým krédem Dvorkoviče je „méně státu“. Byl hlavním lobbistou v kampani připojení Ruska k WTO a pokoušel se protlačit rychlou privatizaci aktiv, která zůstala v rukách státu.

To je základní skupina lidí v okruhu premiéra Dmitrije Medveděva, která dnes dusí skutečnou obnovu ruské ekonomiky. Drží se západního scénáře, napsaného MMF a americkým ministerstvem financí. Jestli tak postupují z čistého přesvědčení, že je to to nejlepší pro národ, nebo z pocitu hluboké nenávisti vůči své zemi nejsem schopen říct. Následky jejich politiky, jak jsem zjistil během mnoha diskusí tento měsíc v Petrohradu, jsou zcela jistě ničivé. V podstatě oni sami uvalují vůči Rusku ekonomické sankce, mnohem tvrdší, než jsou sankce USA nebo EU. Jestli Putinova strana „Jednotné Rusko“ prohraje 18. září volby, nebude to souviset s jeho zahraničně-politickými iniciativami, díky kterým obliba stávajícího prezidenta stále ještě převyšuje 80%, podle průzkumů. Dojde k tomu proto, že Rusko si nevyčistilo Augiášův chlév „Gajdarovy školky“.

 

Podrobení se „Washingtonskému konsensu“


Během různých rozprav jsem, ke svému velkému překvapení, zjistil, že oficiální politika ekonomického týmu Medveděva a centrální banky dnes spočívá v dodržování standardní politiky „Washingtonského konsensu“ MMF, jejíž podstatou jsou tvrdá úsporná opatření. A to probíhá bez ohledu na fakt, že Rusko před mnoha lety splatilo úvěry MMF a již není vázáno „podmínkami dohody“, jak tomu bylo v době krachu v r. 1998.

Mimo to má Rusko jeden z nejnižších ukazatelů státního zadlužení ve vztahu k GDP, pouhých 17%, přičemž USA mají 104%; u zemí eurozóny činí průměrná úroveň dluhu 90% GDP, což je dosti vzdáleno 60% odsouhlaseným v Maastrichtské smlouvě. Japonsko má vůči GDP dluh 229%.

Oficiální ekonomická politika ruské centrální banky, s jejími absurdně vysokými sazbami, dnes spočívá ve snižování míry inflace z 8% na cílová 4%, na úkor zjevných rozpočtových škrtů a snížení spotřeby. Žádné ekonomice v historii lidstva se nepodařilo realizovat politiku obnovy ekonomiky za nuceného snižování spotřeby, ani Řecku, ani jakékoliv jiné zemi latinské Ameriky či zemím Asie a Afriky. Přesto ruská centrální banka, řízena jako by autopilotem, nadále nábožně recituje monotónní mantry MMF. Pokud bude Rusko pokračovat v této monetaristické cestě centrální banky, tak brzy, velmi pravděpodobně, bude možno říct, že „operace proběhla úspěšně, ale pacient zemřel“, jak říká cynické, avšak celkem známé úsloví.

 

Stolypinský klub


Existuje organizovaná, zkušená a narůstající opozice vůči této liberální západní klice, soustředěné kolem Medveděva. V současné době ji zastupuje Stolypinský klub, vytvořený skupinou ruských státních ekonomů v r. 2012 s cílem vypracovat komplexní alternativní strategie pro snížení závislosti Ruska na dolaru a stimulaci růstu reálného sektoru ekonomiky.

V rámci PMEF jsem měl čest být v jedné skupině expertů s několika členy a zakladateli tohoto klubu. Do této skupiny expertů patří přední členové Stolypinského klubu: Sergej Glazjev, poradce prezidenta Ruské federace, a Andrej Klepač, místopředseda Vněšekonombank. Klepač je spoluzakladatelem Stolypinského klubu, bývalým náměstkem ruského ministra hospodářství a ředitelem sekce makroekonomických prognóz ministerstva obchodu a ekonomického rozvoje. Získal jsem dojem, že jsou to seriózní a své věci oddaní lidé, kteří chápou, že jádrem skutečné státní hospodářské politiky je lidský kapitál a lidský blahobyt, a nikoliv inflace nebo jiné ekonometrické údaje.

 

Stolypinské dluhopisy


Podobně jsem se vyjádřil před svým publikem v Petrohradu a chtěl bych se s vámi podělit o návrh, jak nasměrovat ruskou bohatou ekonomiku a národ na skutečnou cestu růstu, bez ohledu na sankce a vysoké úrokové sazby centrální banky.

Existuje pro to vše potřebné. Rusko má největší území na světě. Lze říct, že má nejbohatší nerozvinutá naleziště minerálů a vzácných kovů. V Rusku žijí jedni z nejlepších vědců a inženýrů na světě, je zde kvalifikovaná pracovní síla a velmi šikovní a pozoruhodní lidé.

Je nutno jen zkoordinovat všechny nástroje, aby se vytvořila harmonická symfonie národní ekonomiky. Nicméně dnes se spousta lidí ve vládních postech obává, že je obviní z rozvracení sovětského centralizovaného plánování. Šrámy ruského národního traumatu se za léta s Vladimirem Putinem, člověkem, který Rusům umožnil opět získat ve světě úctu, ve funkci prezidenta částečně zhojily.

Z velké části tyto šrámy vznikly proto, že Spojené státy pod vedením prezidenta George Bushe st., který byl na tomto postu na počátku 90. let, a všech prezidentů po něm věnovaly maximální úsilí tomu, aby ponížily Rusko, a demonstrovaly přezíravost k Rusku a všemu ruskému. Bohužel tyto šrámy, vědomě či nevědomě, trápí spoustu lidí na odpovědných místech v celé zemi doposud.

Z pozitivních věcí je třeba zmínit to, že existuje mnoho úspěšných modelů růstu bez dluhů. Jedním z nich je Německo po druhé světové válce, které v 50. letech vytvořilo zvláštní státní úvěrový orgán s názvem Banka pro rekonstrukci (Kreditanstalt für Wiederbau), jehož pomocí obnovilo válkou zničenou zemi, za dotování úrokových sazeb. Díky tomu rovněž obnovovali bývalou NDR po sjednocení v r. 1990.

Existuje úspěšný model, vytvořený v 60. letech pod vedením francouzského prezidenta Charlese de Gaulla, s názvem Planifikace. V rámci tohoto modelu se v každém regionu setkávali představitelé všech základních sociálních skupin – farmáři, zástupci malého a středního podnikání, pracující, představitelé velkých společností – a probírali své regionální priority, a pak je předali ústředním orgánům k zahrnutí do pětiletého plánu. Doba pěti let byla stanovena nikoliv, aby se napodobil SSSR, ale proto, že výstavba základní infrastruktury si vyžaduje minimálně pět let, a možná korekce neefektivních či zastaralých plánů zabere stejně tolik času.

Navrhuji vytvoření unikátního státního orgánu národního rozvoje infrastruktury, nezávislého na centrální bance Ruska a na ministerstvu financí. Ideálně by šlo o neziskovou dozorovou radu, složenou z nejváženějších a ekonomicky zkušených ruských občanů z každého regionu. Možná by bylo účelné dát ho pod bezprostřední kontrolu prezidenta, vzhledem k jeho rozhodování o národní ekonomické bezpečnosti v době krize. Mohl by převzít „zkušenosti“ ze dvou výše uvedených modelů, a také z dalších úspěšných modelů posledních let, jako Jižní Korea v 50. letech.

Rovněž účelným modelem je model vypracovaným v Rusku Petrem Arkadijevičem Stolypinem, člověkem, na jehož počest byl dnes pojmenován Stolypinský klub státních ekonomů. Stolypin, jmenovaný carem Nikolajem II předsedou Rady ministrů v letech 1906 až 1911, vykonával funkci premiéra a ministra vnitra. Provedl úspěšné zemědělské reformy, které umožnily vytvořit třídu tržně orientovaných malých zemědělců a vybudovat druhou kolej monumentální Transsibiřské magistrály Sergeje Witteho, která vedla po řece Amur na hranice s Čínou. Začal rychle transformovat ruskou ekonomiku.

Navrhoval bych dát výše zmíněnému zvláštnímu státnímu orgánu národního rozvoje infrastruktury pravomoc vydávat zvláštní „stolypinské dluhopisy“ k financování širokého spektra odsouhlasených národních projektů v oblasti infrastruktury, které urychlí eurasijskou ekonomickou integraci a vytvoření nového velkého trhu s Čínou, Kazachstánem, Běloruskem a pak s Indií a Íránem.

Stolypinské dluhopisy se budou prodávat pouze občanům Ruska, budou mít přitažlivý výnos a nebude je možně prodat zahraničním subjektům. V důsledku vnitřního financování nebudou zranitelné finanční válkou Západu. Vzniklý dluh se nestane problémem díky kvalitě investic a malému vnějšímu dluhu RF. Mimořádné situace si vždy vyžadují mimořádná řešení.

Prodej zvláštních dluhopisů bude prováděn přímo novým státním orgánem, a ne přes banky, které jsou pouhými prostředníky dosahujícími zisk, a tím i učiní přitažlivými úrokové sazby pro obyvatele Ruska. (Pak by, v případě vzniku tohoto „fondu národního majetku“, stála za úvahu sekuritizace, která by umožnila i prodej zahraničním subjektům, aniž by do toho mohly kecat, a vytvořil se tak jeden ze základů investiční infrastruktury potřebné pro rubl jako rezervní měnu – p.p.). Dluhopisy by se distribuovaly obyvatelstvu přes poštovní přepážky, čímž by se minimalizovaly distribuční náklady. Toto bylo dříve úspěšně provedeno v Německu a dalších zemích. Dluhopisy mohou být kryty tím, čeho má Rusko více, než jakákoliv jiná země (V případě sekuritizace výnosy z daných investic – p.p.).

Protože výnosy z dluhopisů půjdou výlučně na infrastrukturní projekty, považované za státní priority, budou anti-inflační. Státní ekonomické toky půjdou do celého Ruska, tam, kde dnes kvůli neexistenci moderní infrastruktury nejsou, budou se vytvářet nové trhy s novými daňovými příjmy pro stát, a také se značně sníží náklady na dopravu. Výdaje státního rozpočtu na nové podniky a nová pracovní místa pro budování infrastruktury budou mnohonásobně pokryty výběrem daní, čímž se zajistí rozkvět ekonomiky. Bude to opakem současného zkrachovalého protiinflačního modelu „snižování spotřeby“ realizovaného ruskou centrální bankou. Takovéto rozšíření investic bude oslabovat současnou moc centrální banky nad národní ekonomikou do té doby, než poslanci pochopí, že nadešel čas změnit zákon o centrální bance z r. 1991 a začlenit ji do státu. Suverénní kontrola státu nad svými penězi je jedním z nejpodstatnějších znaků suverenity, kterou Boris Jelcin postoupil v r. 1991 Západu.

Dnes není pochyb o tom, že Rusko má vše, co potřebuje pro to, aby se stalo vzkvétajícím světovým ekonomickým gigantem a průkopníkem v oblasti technologií, mimo světového vůdce ve vývozu organické zemědělské produkce, bez GMO, jak již bylo rozhodnuto.

Tentokrát se na základě mých rozhovorů v Petrohradu stalo jasným, že události se blíží k rozhodujícímu bodu zvratu, „udělej nebo zemři“, kdy bude buď ekonomika oficiálně předána kompetentním státním ekonomickým kruhům, do kterých patří Andrej Klepač a Sergej Glazjev, Boris Titov, nebo bude podléhat vlivu zákeřného Washingtonského konsensu a liberálního volného trhu. Po mých nedávných soukromých rozhovorech v Rusku jsem ohledně vyhlídek na pozitivní změny velmi optimistický.


Энгдаль: Ахиллесова пята России – размышления из Санкт-Петербурга vyšel 1. července 2016 na celado.ru. Překlad v ceně 1024 Kč Zvědavec.

4 komentáře :

  1. Není důvod si myslet, že Putin o uvedené Achillově patě neví a nejedná ....
    I když článek je z webu lidovky.cz a je třeba si odmyslet jeho ideologické podbarvení, přináší řadu informací, které nás nebyly, nebo byly velmi sporadicky, publikovány. Potvrzuje také informace z jiných zdrojů o současném geopolitické rozložení sil a jejich změnách.
    http://www.lidovky.cz/geopoliticky-tanec-draka-s-medvedem-evropa-se-rozpada-eurasie-sili-10w-/zpravy-svet.aspx?c=A160704_141119_ln_zahranici_msl

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za upřesnění.

    OdpovědětVymazat
  3. Odpovídá to´přesně tomu, co říká vždy V.Pjakin.

    OdpovědětVymazat
  4. Pokud se Rusko s tou liberální sorošovkou cháskou rychle nevypořádá, má skutečně zaděláno na pořádný problém. Stolypinské dluhopisy vypadá jako dobrá cesta, jak tuto západní pátou kolonu obejít, jen najít ty opravdu nejvýnosnější infrastrukturní projekty.

    OdpovědětVymazat

Reklama