Reklama

.

.

neděle 3. července 2016

Hra s jihočínským ohněm

Oskar Krejčí   (rozhovor)
3. 7. 2016     PrvníZprávy
Ve srovnání s jinými ohnisky, jako je Sýrie či Ukrajina, není konfrontace nejvýznamnějších mocností v Jihočínském moři zprostředkovaná – je do značné míry přímá… Navíc se napětí stupňuje, neboť za necelých deset dní má Stálý rozhodčí soud v Haagu vynést verdikt ve věci nároků Filipín na některé ostrovy v Jihočínském moři.



PZ: Máte na mysli konfrontaci Číny a Spojených států?

Ano.

PZ: Jestliže sledujeme západní sdělovací prostředky, jsou to ale právě Spojené státy, které nabízejí dobré služby, tedy zprostředkování řešení sporu zemí kolem Jihočínského moře, a volají po dodržování práva svobodné plavby – což odpovídá Úmluvě OSN o mořském právu.

To máte pravdu: Spojené státy nabízejí dobré služby a volají po dodržování mezinárodního práva. Obhajují Úmluvu o mořském právu, což je vskutku paradoxní – USA totiž, na rozdíl od Číny, danou úmluvu odmítají podepsat. Hlavní problém dobrých služeb nabízených Washingtonem je v tom, že USA nejsou nezúčastněnou stranou sporu. Naopak – Spojené státy jsou víc než sto let mimořádně aktivním aktérem v této oblasti. Stačí připomenout tři události. Především v roce 1898 podepsaly USA se Španělskem, které porazily ve válce, smlouvu o prodeji Filipín Spojeným státům. Za 20 milionů dolarů. Protože v té době již filipínští bojovníci za svobodu obsadili Manilu, začaly jednotky USA boj proti nim. Podle některých údajů zahynulo v této válce milion Filipínců. Až do okupace Filipín Japonskem se pokoušel Washington připojit Filipíny k USA, stejně jako připojil Havaj.

Za druhé, když v roce 1900 v rámci snahy otevřít Čínu koloniálním mocnostem vyrazila západní a japonská vojska na Peking, americká jednotka se přesouvala z Filipín. A nezapomeňte, to za třetí, že Jihočínské moře omývá i Vietnam, kde Spojené státy vedly v 60. a 70. letech válku, která podle nejrůznějších odhadů stála životy 1,5 až 3,9 milionů lidí.

PZ: To zní skutečně angažovaně, ale je to minulost. Studená válka již skončila, Vietnam podepsal smlouvy s USA o dodávkách vojenské techniky…

Skončila studená válka, tedy jeden cyklus zápasu mocností. Teď tu máme nový cyklus – ve kterém zájmy či ambice některých států zůstávají nezměněné. V roce 2012 Spojené státy odstartovaly politiku „rebalancování“, tedy „obnovení rovnováhy“ v Tichém oceánu. Je s tím spojeno přenesení vojenského důrazu z Atlantiku na Pacifik. Do roku 2020 má v oblasti Atlantiku zůstat 40 % námořních sil USA, zatímco v Tichém oceánu, který je pojat jako nový Heartland, by mělo být 60 % vojenské kapacity.

PZ: Jasně, ale jak to souvisí s Jihočínským mořem?

V tomto okamžiku je na misi šest z deseti amerických letadlových lodí, z toho dvě v Tichém oceánu. Před několika týdny byl vytvořen námořní svazek dvou letadlových lodí – Ronalda Reagana, která tvoří jádro 7. flotily, a Johna Stennise. Každá tvoří základ úderné skupiny, do které patří bitevní lodě, křižníky, ponorky a další námořně-vojenský doprovod. Plaví se Východočínským a Jihočínským mořem, podle posledních zpráv jsou ve Filipínském moři – tedy v západním Pacifiku. Oficiální zdůvodnění na stránkách US Navy říká, že cílem je ukázat schopnost USA řídit toto mohutné spojení dvou úderných skupin. Myslím, že v současné chvíli neexistuje ve světě větší koncentrace konvenčních sil, než je tento námořní svazek.

Takto nevypadá ani obnovování rovnováhy, ani činnost nezúčastněného smírčího soudce. Jde o projev strategie „předsunuté vojenské přítomnosti“ a politiky zadržování či zatlačování Číny. Tedy snaha udržet hegemonii USA v oblasti.

PZ: Proč ale tolik zájmů o Jihočínské moře?
Důvodů je hned několik. Ten nejaktuálnější souvisí se zmíněným faktem, že v nejbližších dnech by měl Stálý rozhodčí soud vynést verdikt ve věci stížnosti Filipín ohledně ostrovů v Jihočínském moři. Celé je to prapodivné. Stálý rozhodčí soud se zabývá arbitráží. V daném případě Filipíny v lednu 2013 požádaly o verdikt v 15 požadavcích na základě Úmluvy o mořském právu. Čína s arbitráží ale nevyslovila souhlas a jednání se neúčastní, což činí tuto záležitost víc než problematickou. Nucená arbitráž se totiž nemůže týkat sporů o suverenitu, o vymezení hranic či historické vlastnictví. Výhrady vůči Úmluvě o mořském právu tohoto typu nahlásilo více než třicet států, včetně všech stálých členů Rady bezpečnosti OSN – s výjimkou USA, které Úmluvu neuznávají. Stručně řečeno, Stálý rozhodčí soud se tímto případem nemá ani zabývat.

PZ: To znamená, že se Čína vyhýbá právnímu vyřešení sporu?

Čína navrhuje řešit dané spory bilaterálním diplomatickým jednáním, bez zásahu třetí strany. Dá se ovšem předpokládat, že ze západních médií – ať jednání Stálého rozhodčího soudu dopadne jakkoliv – uslyšíme o agresivitě Číny, o její neochotě jednat.

PZ: Někdo by mohl říci, že jste zaujatý a zbytečně skeptický. Proč by se média měla tak angažovat?

Kromě zmíněných geopolitických zájmů na takzvaném rebalancování, tedy zadržování Číny udržením nadřazenosti, jsou tu i ekonomické zájmy řady zúčastněných států. Ty jsou navíc zkomplikované zauzlením historických nároků a ambicí.

PZ: To jste neřekl moc srozumitelně. Jaké ekonomické zájmy?

Rybolov a surovinové bohatství v oblasti Paracelských a Spratlyových ostrovů, především ropa. Toto téma se objevilo v 90. letech v souvislosti s ekonomickým růstem zemí v okolí Jihočínského moře. Pak jsou tu zájmy související s tím, že Jihočínské moře představuje východní stranu Malackého průplavu, kudy proudí většina ropy ze Středního východu do Číny, Japonska, Jižní Koreje, do Austrálie atd. Opačným směrem jde zboží nejen na Střední východ, ale i do Afriky a Evropy. Je to také důležitá brána na jižním, tedy mořském pásu nové hedvábné stezky. I proto ona americká snaha oblast vojensky kontrolovat.

PZ: To je jasné, ale v čem vidíte ono zauzlení nároků?

Na zmíněné ostrovy si nečiní nárok pouze Čína, která své právo odvozuje od faktu, že čínská přítomnost zde byla od starověku, a to včetně zakreslení ostrovů do map. Buduje zde „velkou písečnou zeď“ čili provádí rekultivaci, která podle některých údajů byla završena před rokem a znamenala rozšíření území ostrovů o 13,5 km2. Je s tím spojená i strategie zónové obrany v přilehlých mořích. Na ostrovy si ovšem dělá nárok i Tchaj-wan, což je vlastně součást čínských nároků – v praxi to však zužuje manévrovací prostor Pekingu, který nemůže vypadat jako horší obhájce čínských zájmů než Tchaj-pej. Tchaj-wan vychází z toho, že tehdy Čankajškem vedená Čínská republika spolu se Spojenými státy v roce 1948 vytýčila demarkační čáru, které se říká „nine-dash line“, tedy linie o devíti čarách (někdy nazývaná „linie devíti tahů“). Dané ostrovy zakresluje jako čínské, přičemž demarkace není plynulou linkou, ale souborem čar u faktických nebo možných sporných území.



Linie devíti tahů

Nikdo nevznesl dlouhou dobu proti této linii námitky. Toto pojetí přijala Čínská lidová republika v deklaraci z roku 1958; v témže roce toto stanovisko odsouhlasil i severovietnamský premiér. Jihovietnamská vláda si ale na část ostrovů činila nárok. Čína v roce 1974 některé z Paracelských ostrovů vojensky obsadila – bylo to v době války v Indočíně, kdy se tyto ostrovy snažila spravovat Jihovietnamská republika, vojensky podporovaná Spojenými státy. V roce 1979, tedy po vyhrané válce, Hanoj přijala jihovietnamské stanovisko. K velmi nepříjemnému konfliktu pak došlo v roce 1988.

PZ: Spory v Jihočínském moři jsou tedy čínsko-vietnamské? Mluví se o chystaných dodávkách zbraní do Vietnamu.

Dnes vlastně všechny pobřežní státy Jihočínského moře vznášejí nějaké nároky, do sporu je zatahována i Indie a Indonésie. Vietnamské nároky mají obdobné kořeny jako malajské, brunejské a filipínské: pocházejí z koloniálních dob, kdy se o danou oblast přeli Francouzi, Britové a Španělé, potažmo Spojené státy. Kořeny aktuální fáze sporů jsou v roce 1978, kdy filipínský prezident jednostranně prohlásil 60 % Spratlyových ostrovů za území Filipín na základě teze, že 200 námořních mil (370 kilometrů) od pobřeží je podle Úmluvy o mořském právu výsostná ekonomická zóna Filipín. V roce 2012 další filipínský prezident prohlásil část Jihočínského moře za „Západofilipínské moře“. Roku 2014 se pak Manila obrátila na Stálý rozhodčí soud. Pravděpodobnost, že nic z toho Filipíny neudělaly bez „dobrých služeb“ Washingtonu, se blíží jistotě.

PZ: Dobře, a kdo má tedy podle vás pravdu?
Historicky vzato – Čína. Osobně si ale myslím, že historie nesmí svazovat politiku do té míry, aby zavdala příčinu k válce. Ovšem každé dohadování bez použití síly či hrozby silou musí vycházet ze status quo. Stojí tu proti sobě dva právní principy. Tím prvním je Úmluva o mořském právu, kde se kříží nároky podle toho, kdo který ostrov aktuálně spravuje. Druhý nabízí precedent v podobě verdiktu Stálého rozhodčího soudu z roku 1928 ve věci Island of Palmas Case, tedy sporu USA a Nizozemí o ostrovy Miangas (dnes Indonésie). Rozhodnutí se tehdy opřelo o princip „effective occupation“, tedy zásadu, že faktická držba zakládá nárok na vlastnictví. Ani tento princip ale nemůže uspokojit všechny strany sporu. V takovéto situaci je skutečně jediným rozumným řešením diplomatické jednání.

PZ: Jaké řešení v takové situaci pokládáte za možné a výhodné?

Asi optimální kompromis by vypadal tak, že ostrovy zůstanou čínské a nalezne se způsob společného využívání přírodního bohatství. Dosáhnout ale jakéhokoliv kompromisu je v současné chvíli možné jen na základě bilaterálních rozhovorů. Byť třeba v duchu deklarace o způsobu řešení problémů v Jihočínském moři, kterou v roce 2002 podepsala Čína se Sdružením národů jihovýchodní Asie (ASEAN). Ta v článku 4 uvádí, že spory budou řešeny přímo dotčenými zeměmi vyjednáváním a konzultacemi. Samozřejmě s dobrou vůlí, která se projevila například roku 2000 při podepsání dohody mezi Vietnamem a Čínou o Tonkinském zálivu; ta vytýčila hranice a určila pravidla společného rybolovu.

Provokace typu nucené „arbitráže“, jejichž smyslem je pouze propaganda, jen zvyšují napětí. Předstírané dobré služby, které si chtějí na sporech v Jihočínském moři ohřívat sobecké geopolitické ambice, jsou nebezpečnou hrou s ohněm. Napětí je však nutné snížit – a jednat a jednat a jednat. Sebekomplikovanější a sebedelší jednání je lepší než jeden den války.

(Za První zprávy rozhovor vedl Jiří Kouda)

1 komentář :

  1. Ať už konečně táhonou USA do konečníku. Ani Filipíny
    ani Vietnam nejsou schopny toto území před agresí
    US ochránit.
    Jsem pro aby nárok na uzemí Gvantanámu nárokovala
    Kuba

    OdpovědětVymazat

Reklama