Reklama

.

.

úterý 26. července 2016

Legenda (ruského) armádního letectva

Michail Chodarenok
26. 7. 2016 Eurasia24



Patnáctého července 1982, během afghánské kampaně (1979–1989), začala 2. etapa tzv. Pandžšírské operace. Významnou roli sehráli v tomto vojenském konfliktu piloti armádního letectva. Dnes jsou piloti vrtulníků důležitou součástí operace vedené v Sýrii proti ozbrojencům. Připomeňme si, jak ruský generál během války v Afghánistánu předvedl přímo zázračné ovládání vrtulníku Mi-8.



Druhá etapa Pandžšírské operace byla jako součást afghánské války zahájena 15. července 1982. Cílem operace v provincii Kápísá bylo rozdrcení nepřítele v Pandžšírské soutěsce, a to s podporou letectva a dělostřelectva. Zvláštní úlohu měli v nastávajících bojích sehrát armádní piloti, kterým velel Vitalij Pavlov.


Pandžšírskou soutěskou probíhalo během afghánské války zásobování povstalců v severních a centrálních provinciích země zbraněmi a municí. Právě touto soutěskou vedly nejdůležitější cesty karavan z Pákistánu do afghánských provincií Badachšán, Baghlán, Kápísá nebo Parván.

Pro zajištění operace bylo do oblasti přesunuto 20 sovětských a afghánských praporů s celkem více než 10 tisíci muži. Operaci velel náčelník štábu sovětské 40. armády generálmajor Norat Ter-Grigorjanc.

Základní charakteristiky operace: celková operační hloubka – 200až 250 km, šířka operačního pásma letectva a dělostřelectva – 60 až 80 km, délka hlavní etapy operace – 20 dní.

Specifickou charakteristikou operace bylo výrazné nasazení taktických vzdušných výsadků do celé hloubky operace v celkovém počtu více než 4,5 tisíce vojáků. Hornatý a členitý terén umožňoval povstalcům vybudovat rozsáhlou síť obranných postavení s překrývajícími se palebnými sektory. Protivník měl k dispozici značné množství protiletadlových zbraní, což omezovalo použití letectva, zejména pak vrtulníků palebné podpory.

V této strategicky významné soutěsce na severovýchodě Afghánistánu (procházející územím provincií Kápísá a Parván) neomezeně vládly ozbrojené skupiny vedené tehdy již slavným Ahmadem Šáhem Masúdem. Tomuto afghánskému polnímu veliteli, přezdívanému „Lev z Pandžšíru“, bylo tehdy pouze 29 let. Uskupení povstalců v Pandžšíru představovalo přes 30 povstaleckých skupin s více než 5 tisíci muži.

Pandžšírské operace

První Pandžšírská operace, které se společně se svazky a jednotkami 40.armády zúčastnila i vládní afghánská vojska, proběhla v období do 17.května do 10.června 1982. Za cenu velkých ztrát se tehdy sovětským vojskům podařilo obsadit hlavní opěrné body protivníka.

Je přitom pravdou, že udržet tato postavení nebyly jednotky 40. armády dlouhodobě schopny. Kvůli nezbytnosti početní převahy sovětských vojsk během operace došlo ke stažení jednotek odjinud a byla tak obnažena ochrana a obrana důležitých administrativních a politických středisek Afghánistánu. Po skončení operace byla proto sovětská vojska z Panadžšírské soutěsky stažena. Opuštěné pozice byly okamžitě znovu obsazeny útvary ozbrojené afghánské opozice.

K provedení druhé Pandžšírské operace bylo vytvořeno dostatečně silné uskupení vojenského letectva. Představovalo ho víc než 100 vrtulníků a kolem 50 letadel.

Část z nich byla převelena z mateřských základen na území Sovětského svazu. Velením celého uskupení byl pověřen Vitalij Pavlov, tehdy plukovník a velitel 50. samostatného smíšeného leteckého pluku se základnou v Kábulu. Plukovník Pavlov byl v té době již legendární osobností, dobře známou nejen v ruské armádě, ale i v řadách nepřátel.

Za úspěšné splnění úkolů v první Pandžšírské operaci byl navržen na udělení titulu Hrdina Sovětského svazu a Ahmad Masúd ho zařadil mezi své osobní nepřátele.

Dobře chráněná pevnost

Pandžšírskou soutěsku přeměnil Masúd na pevnost ozbrojené opozice na severovýchodě země, a to pevnost s velmi důmyslným obranným systémem.

Aby zabránili průniku sovětských jednotek do hloubky soutěsky, vybudovali povstalci svoji obranu na vrcholcích okolních strategických svahů. Obsadili tak více než sto opěrných bodů, pečlivě vybudovaných tak, aby odolávaly úderům letectva a dělostřelectva. Intervaly mezi jednotlivými údery využívali povstalci k palbě z ručních zbraní a minometů. Podařilo se jim zorganizovat i jednotnou protivzdušnou obranu, řízenou vysílačkami z jednoho místa. V nitru soutěsky měli připravené sklady se zbraněmi, municí a léky, byly tam i ošetřovny, věznice a střediska odpočinku.

Průsmykem uzavírajícím soutěsku na severovýchodě proudily z Pákistánu zbraně rozvážené potom po celém Afghánistánu. Povstalci měli i dobře organizovanou rozvědku – počínaje pozorovateli z řad místních obyvatel a konče významnými odpovědnými osobami z ústředního výboru vládnoucí strany, z ministerstva obrany i z vlády. Proto ani vyjádření Ahmada Šáha, že „bez jeho vědomí nevstoupí na jím kontrolované území ani noha“, nebylo daleko od pravdy.

Vitalij Pavlov prozkoumal všechny údaje získané sovětskou rozvědkou a podařilo se mu zjistit, kde má nepřátelská obrana svoje nejzranitelnější místo. Bylo jím malé letiště Evim (Šachran), umístěné v kotlině za průsmykem u pákistánských hranic.

Lety v extrémních podmínkách


Právě sem byly s pomocí vrtulníků tajně převáženy z Pákistánu zbraně pro Masúdovu povstaleckou armádu. Obtížnost Pavlovova úkolu spočívala v tom, že před útokem na letiště a jeho zničením bylo nutno překonat průsmyk ležící ve výši kolem 5 tisíc metrů nad mořem.

Vrtulníky Mi-8 s výsadkem by se – sice s obtížemi, ale přece jen – mohly přes průsmyk dostat. Pro bojové vrtulníky Mi-24, používané v podobných případech jako krycí doprovod dopravních a výsadkových Mi-8, by to však už bylo nad jejich síly. Pavlov se proto rozhodl použít stíhací bombardéry, provést letecké údery na zjištěné cíle na cestě k letišti a na letišti samotném a pod krytím těchto úderů zorganizovat přelet vrtulníků přes průsmyk a provedení výsadku.

Velitel letectva 40. armády generál Vladimir Škanakin s plánem souhlasil a brzy ráno 16. července vyrazila skupina 46 dopravně-výsadkových vrtulníků Mi-8 vedená osmadvacetiletým majorem Anatolijem Surcukovem na Evim. Činnost letectva řídil z paluby letounu An-26RTR (letoun radioelektronického průzkumu) plukovník Pavlov.

Posádky vrtulníků Mi-8 to neměly lehké. Uskutečňovaly dlouhý přelet přes řadu horských hřbetů ve velké výšce a v řídkém vzduchu, v neprůstřelných vestách, které tenkrát vážily kolem 16 kg, ve vrtulníku letícím na hranici svých možností, zatíženém navíc výsadkem, a v podmínkách neustálého rizika, že budou napadeny palbou ze země. To všechno stálo posádky vrtulníků spoustu fyzických i morálních sil.

V souladu s plánem operace bylo nutno během krátké doby provést výsadek více než 2 tisíc mužů. Každá posádka vrtulníku tak musela během dne provést 3 až 4 zhruba dvouhodinové lety v extrémních podmínkách. Všichni piloti to vydrželi.

Vzdušný eskalátor

Úspěchu v boji bylo dosaženo kvalitní fyzickou a morálně-psychologickou přípravou, kterou letci v té době procházeli. Každý vzlet se pro posádky stával ještě složitější tím, že v oblasti výsadku – v horském terénu tvořeném kamennou kotlinou o průměru cca 1 km – se ve vzduchu v několika „vrstvách“ pohybovaly desítky bitevních letounů, doprovodných stíhačů plnících úkoly krytí i vrtulníků výsadkové skupiny. To vše pak v prostoru plném prachu od výbuchů bomb, raket a střel z leteckých kanonů, díky kterým se viditelnost snižovala na minimum.

Jen díky Pavlovem pečlivě připravenému plánu a díky přesnému plnění jeho jednotlivých bodů se podařilo posádkám vyhnout se vzájemným srážkám ve vzduchu.

Přiblížení k letišti bylo možné jen z jednoho směru, a to ze soutěsky. Odlet byl ovšem možný pouze stejným směrem – k soutěsce. A tak vrtulníky výsadku připomínaly dopravní pás nebo eskalátor v metru – pohybovaly se proti sobě jakoby v kruhu s tím, že ve vrcholu průsmyku letěly přímo proti sobě.

Jak se ukázalo vzápětí, právě v tomto nejužším místě celé trasy, kterému se nedalo vyhnout, bylo umístěno protiletadlové postavení povstalců, ze kterého byly vrtulníky ostřelovány. Naštěstí pro sovětské piloty a výsadkáře zůstal po náletu šturmoviků naživu jen jeden člen protiletadlovců. Byl potom zajat a stal se cenným zdrojem informací.

Během operace byl poprvé využit originální způsob odminování letiště navržený Pavlovem – šlo o použití objemově detonujících (tj. vakuových nebo také termobarických) bomb ODAB-500, shazovaných z bitevních letadel. Tento způsob umožnil rychle a efektivně odminovat velkou část plochy letiště prošpikovanou protipěchotními minami. Bez odminování by výsadek nešlo uskutečnit.

Ďáblův převozník

Výsadek a ovládnutí letiště Evim (Šachran) připravili nepřítele o přísun záloh, výzbroje a výstroje a výrazně tak přispěly k úspěchu celé operace. V následujícím období letecká skupina vedená Vitalijem Pavlovem úspěšně splnila všechny bojové úkoly, výrazně se podílela na získání kontroly nad strategicky významnou oblastí, což vytvořilo předpoklady pro úspěšný průběh afghánské kampaně během celého roku 1982.

Během závěrečné části operace havaroval jeden z vrtulníků Pavlovovy skupiny v katastru kišlaku Anava, ležícího u ústí Pandžšírské soutěsky. Vrtulník Mi-8, který se dostal do rotace poté, co posádka ztratila prostorovou orientaci, byl poškozen tak, že ho nešlo opravit na místě.

Stroj bylo třeba evakuovat. Vitalij Pavlov na stejném typu vrtulníku (Mi-8) tehdy s nepředstavitelným vypětím sil a schopností vrtulníku i sebe sama dopravil havarovaný vrtulník na podvěsu (!) až na letiště základny Bagram. Povstalci, kteří tu scénu pozorovali z úbočí soutěsky přes zaměřovače svých velkorážných kulometů DŠK, na něj ani nezačali střílet, přestože jim Pavlovův vrtulník letěl minimální rychlostí prakticky přímo před nosem. Vypadá to, že sami rebelové chtěli zjistit, jestli šajtan-arba („Ďáblův převozník“), jak říkali vrtulníkům, opravdu dokáže utáhnout za vlasy další stejný stroj.

Pokud vrtulník nespadne, neznamená to nic jiného, než že mu pomohl Alláh. A jít proti vůli Alláha pravověrný muslim jít nemůže.

Během druhé Pandžšírské operace bylo zlikvidováno přes 5 tisíc povstalců. Ovšem také útvary a jednotky 40. armády utrpěly značné ztráty – padlo 92 vojáků a důstojníků a 340 lidí bylo zraněno.

V dalším období Vitalij Pavlov uskutečnil ještě více než 300 bojových letů, nalétal téměř 500 hodin a bojoval pak také v Čečensku, Tádžikistánu, v Podněstří a řadě dalších „horkých“ míst. Stal se Hrdinou Sovětského svazu a jeho zásluhou dosahuje armádní letectvo nejvyšší úrovně ve své historii.



Michail Chodarenok

Zdroj: Gazeta.ru
Překlad: mbi, Eurasia24.cz
Mezititulky: Eurasia24.cz
Ilustrační foto: Mil.ru

10 komentářů :

  1. Dobré vědět, jsem pro spojenectví s Ruskem, neničí národy a drží slovo.

    OdpovědětVymazat
  2. Stejný jako USA.Vrah o morálce káže....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty seš taky vrah,ty ťuňťo....

      Vymazat
    2. Zabíjet se musí, chlapče .. národ který nevede války (alespoň jednou za 20 let) zdegeneruje! Koukni na Makrelu a na Němce po 70 letech povinnýho pacifismu. Opačnej extrém ale taky neprospívá! Viz USA, který válku s nikým nevedli jen v roce 1955 ....

      Vymazat
    3. Nedíval bych se jen na Němce, stačí se podívat na výkvět našich mladých mužů třeba v Praze na stanici tramvaje. Potetované, oculíkované mužské bytosti,které v mnohém nejsou schopny dohonit tramvaj, případně uběhnout 100m.....

      Vymazat
  3. Jsem stále stejného názoru. Neměli tam co dělat. Stejně, jako o desítky let později Američané. I když se mi to nelíbí, i zásah vojsk Varšavské smlouvy v ČSSR v roce 68 má svojí logiku. Logika intervence v Afghanistánu mi stále uniká.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je totožná s logikou intervence Vietnamců v Kambodži! A to doslova.

      Vymazat
    2. Pochopitelně, že tam tehdejší nomenklaturní bolševická gerontokracie poslala schopnou armádu v situaci, kdy SSSR neměl ani zdroje ani podporu pro takovou intervenci proti tomu, co tam zasely USA. Stateční vojáci za to nemohli, ti tak jako v jakokoli jiné zemi plnili rozkazy a mezi zuby drtili své rozčarování z mizerné podpory. Neschvaluji žádnou intervenci do jiné země s jedinou výjimkou, pokud tam již jiný intervent nezasel ďáblovo sémě, s nímž je nutné vždy bojovat tam, kde klíčí.

      Vymazat
  4. Tyto ruské vrtulníky byly schopny operovat v horském prostředí, kde je řidký vzduch. USA mašiny zde měly problémy s motory, tak doporučovali tyto ruské stroje. To jsem zvědav co naše armáda koupí za stroje.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Koupí americké vrtulníky několikanásobně za větší cenu než ty ruské to už je dnes jisté a amici nás budou i tímto způsobem vysávat.

      Vymazat

Reklama