Reklama

.

.

čtvrtek 21. července 2016

Polistopadové epištoly, kacířské úvahy - I.část

Stanislava Kučerová
21 .6.2016  České národní listy

I. Paměť národa
Česká minulost má vedle dimenze národní i výraznou dimenzi sociální. Obě jsou dnešním vedoucím silám přítěží, a proto je všemožně z historické paměti vytrhávají. Co zbude v prožitkovém obsahu naší identity, je-li paralyzována jak složka národní tak sociální?


Sledujeme-li procesy českého národního obrození od konce 18.stol (r.1781 bylo zrušeno nevolnictví), neujde nám, že naše vlastenectví je lidové a plné pochopení pro strádání těch chudých a nejchudších. Vždyť to jsou potomci bývalých nevolníků, kteří usilují o osvobození vlastního národa z područí. Křísí jeho jazyk, kladou základy literatuře, historii, divadlu, vědě, výtvarnému umění, politice a dávají všechny „silky a silečky"(Palacký) do služeb rodné zemi a jejímu lidu. Vlast a národ jsou cílem jejich snažení, vlasti a lidu se má dostat svobody a samostatnosti, novodobých práv a svobod Za demokratické ideje se - s nezdarem - bojuje na barikádách r.1848. Uzákoní je až Národní shromáždění Československé republiky po převratu 28. října 1918, zakotví je první Ústava ČSR z r.1920.

Po selském stavu (robota zrušena r.1848) se hlásí o svá práva i dělnictvo. Dělnické hnutí sílí a diferencuje se názorově zejména v 3. třetině 19. století. Od podpůrných a vzdělávacích spolků profiluje se tu řada sociálně politických směrů, programů a koncepcí, mezi nimiž nejvlivnější místo zaujme program sociálně demokratické strany, dovolávající se marxismu, učení o socialistické (komunistické) přeměně společnosti a zrušení všeho bezpráví. Nastaly však spory o to, která cesta k uskutečnění programu je správnější, přiměřenější a účinnější, zda radikální revoluce nebo postupné parlamentní reformy. Spory nabývají na prudkosti a přenášejí se i do 20.stol. Dlužno říci, že jak otázka národní tak otázka sociální hýbaly našimi dějinami a že v dobách zápasu s cizí mocí bylo žádoucí navzájem je spojovat, nikoli oddělovat.

Připomeňme si několik myšlenek T. G. Masaryka z přelomu 19. a 20. století. V „České otázce“ čteme: Sociální otázka není pouze otázkou dělnickou, jako r. 1487 (utužení nevolnictví, pozn. SK) nešlo pouze o otázku selského lidu. Sociální otázka není otázkou jedné třídy a kasty, je otázkou všech…“ V „Ideálech humanitních": „Na konci 18.věku byla prohlášena práva člověka…ve jménu jich se hlásá i požaduje volnost, rovnost, bratrství. Bratrství - tento požadavek humanitní a sociální je základem socialismu …Ve jménu člověctví se žádají práva politická (všeobecné právo hlasovací) i práva hospodářská (rovnost hospodářská, to znamená komunismus… idea se během času mění…také komunismus může být chápán a prováděn velmi rozmanitě).

Masaryk souhlasil s marxismem v kritice liberálního kapitalismu. Nevycházel ovšem z ekonomické teorie společnosti, také dialektika a materialismus mu byly cizí. Přesto marxismus nepokládal za věc odbytou a nepotřebnou. V tlaku levicových společenských sil na vládnoucí systém spatřoval významný pozitivní vliv na prohlubování demokracie.

„I kdyby marxismus byl úplně pochybený a kdyby to marxisté i plně doznali, socialismus tím nepadne. Jako všechny strany sociálně reformní také socialismus má své živé zřídlo v zejících nedokonalostech nynějšího řádu společenského, v jeho nespravedlnostech a nemravnostech a zvláště v hmotné a duchovní bídě velikých mas všech národů. Varoval bych odpůrce socialismu, aby z krize v marxismu nečerpali naděje pro strany své - ta krize naopak může být pro socialismus velikou silou, jestliže jeho teoretičtí vůdcové docela svobodně a upřímně kritizovat budou své základy a překonávat jejich nedostatky.“(Sociální otázka,1898). Těmi nedostatky Masaryk mínil nedostatek realismu, demokratismu a humanismu.

Ideologové marxistické levice (po r.1917 ideologové bolševického marxismu-leninismu) místo aby hledali mezi demokraty spojence, pronásledovali „úchylkáře“. Místo aby rozvíjeli ideje národní, mezinárodní i celosvětové jednoty a součinnosti v zápase o pokrok, izolovali se ve vlastní doktríně, urputně dbali o „čistotu" kanonizovaného učení, nevraživě střežili poučky-dogmata a nepřipouštěli sebemenší vybočení ze závazné „linie", kterou pro daný časový úsek stanovilo usnesení nejvyššího stranického orgánu (Tak jako kdysi církevní sněmy určovaly, co se smí a co se nesmí věřit, co je kacířství, o co dbá inkvizice a za co hrozí zatracení …) Ať již z upřímného přesvědčení, ať z žárlivosti, osobní rivality a nepřátelství, vedoucí ideologové označovali kdekoho „napravo" či „nalevo“ hanlivými nálepkami, rozhořčeně odhalovali rozmanité „úchylky“ a „úchylkové-ismy“ (reformismus, revizionismus, sociálpatrismus, oportunismus…). Odmítli přirozeně i „maloměšťácký etizující abstraktní humanismus“ Masarykův a Benešův.

Obecně lze říci, že tyto sektářské a doktrinářské tendence, podezřívavost a nesmiřitelnost přispěly k diskreditaci hnutí a odpudily nejednoho potenciálního spojence. Jen z nesouhlasu s nesnášenlivou výlučností „jediných spravedlivých“ a s jejich uzurpovaným monopolem na hájení práv pracujících napsal např. K. Čapek svůj článek „Proč nejsem komunistou“, ačkoliv ani v nejmenším neměl v úmyslu hájit kapitalismus. „Jedno je už téměř jisto: že hospodářská mizérie u nás, jako všude, je následkem rozkladu kapitalistického liberalismu a že to jediné, co nemůže přinést nápravu, je politika, vedená kapitálem.“ (LN 1.5.1935)

A přece existuje vynikající pozitivní tradice; z doby, kdy komunisté překonali všechen stranický a ideologický partikularismus a vyhlásili program jednoty a spolupráce všech demokratických sil v národě. Stalo se tak v době smrtelného ohrožení demokratického Československa Hitlerovým nacismem koncem 30.let a v době 2.války světové. Se spojenci bez ohledu na světonázorové či politické přesvědčení vedli komunisté společný zápas hlásajíce, že jen v jednotě je naše záchrana a že zájmy každého jedince a zájmy společného boje jedno jsou.

Právě dík jednotě demokratických sil i ve světovém měřítku se podařilo nacismus porazit. Nadšeně jsme přivítali Den vítězství 9. května 1945, příchod Rudé armády i vlastních vojenských jednotek, které bojovaly v zahraničí. Tehdy se opět spojil zřetel na dobro národní a sociální. Vzdali jsme čest autorovi sborníku „Milujeme svůj národ" (J.Fučík). Souhlasili jsme se snahou Z.Nejedlého stát se „dědici národních tradic". Velká většina národa přijala s nadějemi budovatelský poválečný program a věřila, že se podaří předválečnou demokracii zdokonalit ve smyslu sociálním. Sociální otázka měla být vyřešena způsobem, který již ve 20.letech schvaloval T.G.Masaryk a který nyní, po 2.světové válce, zdůvodňoval president E. Beneš jako „socializující demokracii". Předpokládal, že cestou rozšíření funkcí státu ve věcech hospodářských a sociálních dojde k zespolečenštění finančnictví, těžkého průmyslu a zemědělské velkovýroby. (Ostatně k podobným reformám přikročily i vyspělé západní státy, např. Francie a Anglie. (Viz E. Beneš, Demokracie dnes a zítra,1948)

R.1946 volilo 40% obyvatel KSČ, slibující vlastní, československou cestu k socialismu. Nikdo tehdy netušil další vývoj, odklon od demokracie, politické omyly a chyby, nezákonnosti, přečiny a zločiny, kterých se někteří protagonisté strany a vlády po roce 1948 dopustili. Historici určí míru vlivu kompromitující neomezené moci samé a sebezachovných akcí v nové, tentokrát „studené“ válce. Znovu ožily staré nešvary dělnického hnutí a marxistické strany, nesmiřitelné doktrinářství a sektářství. Přišla „perestrojka a glasnosť" příliš pozdě? Východní blok ve „studené válce“ neobstál, zhroutil se. Občané Československa se neradovali dlouho z osvobození ze závislosti na sovětské velmoci. Stali se závislými na jejích soupeřích. „Moc prosazuje své zájmy a vládne idejím" (N. Chomský) a tak se stát Čechů a Slováků – podobně jako státy Východních a Jižních Slovanů – rozpadl. Noví vládci světa považují za vhodné „udržovat geopolitický pluralismus v postsovětském prostoru“ (Z. Brzezinski).

V nových podmínkách po r.1989 bylo zapotřebí vyrovnat se nově s otázkou národní i sociální. Otázka národní byla „vyřešena“ rozpadem společného státu Čechů a Slováků proti vůli převážné většiny obyvatelstva a mediální ofenzivou proti pozitivním tradicím národního dějepisu. A jak je to s otázkou sociální? Místo kritického, analyzujícího a rozlišujícího posouzení dosavadní cesty a jednotlivých etap a směrů, které nedávnou historii charakterizovaly, začalo se v médiích hovořit paušálně o 40 (někde dokonce o 50) letech totality, a co horšího, toto nerozlišené období bylo souhrnně označeno jako zločinné a bylo postaveno na roveň nacismu. Rovnítko se klade mezi Marxův „Kapitál" a Hitlerův „Mein Kampf", svědectví o ideové nehoráznosti. Hrubě propagandistická „Černá kniha komunismu" Stalinův režim prezentuje jako dokonce větší zlo, než byl Hitlerův nacismus. Přenechám historikům, aby zkoumali specifika obou režimů. Poukážu jen na rovinu, v níž jsou oba režimy protikladné, a to je ideový program nacistického a komunistického hnutí (a státu) a na tento program navazující motivace straníků či sympatizantů a podpora, jíž se oběma dostávalo od těch či oněch společenských vrstev a kruhů.

Mezi nacismem a socialismem (komunismem) je zásadní kvalitativní rozdíl v hodnotové orientaci. Zatímco ideje socialismu (komunismu) jsou emancipační, ideje rasistického nacismu jsou antihumánní. Není pravda, že nacisté a komunisté jsou stejně (ne)vinni, když „kolaborovali" se svými režimy. Nacisté podporovali stranu, která slibovala vytvořit Novou Evropu, v niž oni jako představitelé plnohodnotné rasy budou dominantní silou, povolanou k vládě samou prozřetelností. Méněcenné rasy budou v područí, určeny k službě panské rase, přebyteční budou vyhubeni. Komunisté volili stranu, která slibovala sociální spravedlnost, rovnost a beztřídní společnost na základě pokroku dějin. Nacismus byl od samého počátku založen na zločinné rasistické doktríně, bezpráví měl ve stranickém a státním programu. Socialistický (komunistický) program naproti tomu vycházel z koncepce lidských práv a svobod. To ovšem nezabránilo jeho diskreditaci, když se některé vládnoucí špičky komunistických stran v boji o moc a udržení moci uchylovaly k násilí a zločinu. Tím ovšem nejsou emancipační sociální ideje nijak dotčeny, podobně jako násilné šíření křesťanství „ohněm a mečem“ a inkviziční ukrutnosti nedegradují křesťanské učení v jeho evangelické podstatě. Historie ukazuje, že zneužít lze jakýkoli pozitivní ideál.

Po roce 1989 ovládl naši ideologickou scénu nekritický antikomunismus, strkající do jednoho pytle nejen všechny členy bývalé KSČ a dnešní KSČM, ale i všechna socialistická, sociální, sociálně nápravná hnutí. Veškerá společenská kritika, levicoví intelektuálové, moderna, avantgarda, všechny reformní ideje, co jich bylo u nás i v zahraničí jsou démonizovány v slepé víře v samospasitelnou moc nikým neřízeného svobodného podnikání a neviditelné ruky trhu, která „vyřeší všechno“. Jde o masivní propagandu v zájmu celosvětového kapitálu; její součástí u nás má být i „Ústav paměti národa“, „Ústav pro studium totalitních režimů“.

Paměť národa? Ano, tisíckrát ano, jde-li o popularizaci našich dějin proti všem falšovatelům v cizích službách. Ale dnešní samozvaní odpůrci zapomínání nejsou ani v nejmenším strážci našich kulturních tradic. Nenavazují na odkaz těch našich předků, kteří obětavě pracovali na „národu roli dědičné“. Chtějí jen do nekonečna připomínat, účelově evidovat a registrovat všechna vybočení, která provázela pokus o socialistické zřízení v naší zemi, zamlčujíce přitom předpojatě všechno dobré, co tento pokus širokým vrstvám společnosti přinesl. Chtějí nás naopak historické paměti zbavit. Naučili jsme se vidět smysl svých dějin v zápase za více svobody, více spravedlnosti a více humanity pro vlast a její lid. To se ovšem nekryje s antikomunistickým programem hanobit ideály socialismu, dnešní komunisty ostrakizovat a izolovat, činit je dědičně a neodpustitelně vinnými za všechno zlé, čeho se jejich předchůdci dopustili, ačkoliv se za to opakovaně omluvili a svými skutky dokazují, že chtějí hříchy minulosti napravovat, respektujíce pravidla parlamentní demokracie. Ale ta pravidla právě antikomunisté nectí. V rozporu nejen s demokratickými zásadami, politickou kulturou, ale i s prostou lidskou slušností dávají najevo okázalé opovržení komunistickými vyvrženci, s kterými „se nemluví“, a nimiž se oni – elita – nezahazují a nekompromitují a jejichž tradiční symboly práce – srp a kladivo – dokonce zakazují. Oprávněná kritika historických vybočení některých byvších komunistů (ale ano, poctivou prací je stále zapotřebí je napravovat) je zneužívána k zastírání přítomných antisociálních snah. „Paměť národa“ je klamavá fikce, zavádějící a podvádějící.

Chování dnešních antikomunistů nám není nepovědomo. Povědomá je jejich urputnost, jejich intolerance, fanatismus, nesmiřitelnost „jediných spravedlivých“, inkviziční posedlost a rozdmýchávání pomstychtivosti. Takto se má scvrknout program národa, který spolu s Masarykem chtěl mít „demokracii stále se reformující“? A proč nemáme mluvit o sociální otázce ve světě, který směřuje k blahobytu jen pro jednu pětinu, v němž 800 milionů lidí hladoví a v němž každé 4 vteřiny umírá hladem 1 člověk? A proč se pro ekonomické zisky a prosperitu nedaří řešit ekologické problémy, o etických a estetických nemluvě? A proč se i mnozí sociální demokraté podílejí na obnově kapitalismu „bez přívlastků“, proč se dnes slovem „reforma“ paradoxně označují opatření antisociální povahy a proč politologové říkají: „Není žádné spravedlnosti, pravidla určuje ten, kdo je mocnější“?

Problémy demokracie v současném globalizujícím se světě, ovládaném anonymní megamocí; nevyřeší nepřestajné rekriminace minulých činů a přečinů. Je na čase znovu stmelit všechny demokratické síly k ochraně kontinuity dobrého, vyvarovat se omylů a společně čelit bezohlednosti a cynismu dnešních mocných. Jsem si jista, že kdyby dnes psal Karel Čapek své články, napsal by vyznání a výzvu na téma "Proč nejsem antikomunista".



II. Pravé hodnoty nejsou za peníze


Je-li hodnota to, co má být chtěno, co se má stát předmětem našeho chtění, pak sama komunikace je hodnotou. Komunikace, jedna z konstant výbavy lidského rodu, slouží k předávání informací a v této funkci je sama nezpochybnitelnou hodnotou. Slovo, řeč, písmo, literatura jsou konstitutivní prvky a složky kultury. Sama hodnotou, umožňuje komunikace ve své verbální podobě jiné hodnoty označovat, šířit, uchovávat i přetvářet. Slouží k dorozumívání lidí tváří v tvář, ale i přes hranice v prostoru i v čase.1)

K podmínkám šíření informací v dnešním globálním měřítku patří i universální jazyk. Kdysi se vzdělanci dorozumívali řecky, pak latinsky, posléze francouzsky. Dnes jsme svědky invaze angličtiny do všech oblastí vědy, techniky, obchodu i volného času. Anglofonní země určují normy pro prezentaci výsledků ve všech oborech. Rodilí mluvčí angličtiny jsou ve výhodě ve všech mezinárodních organizacích. Všeobecné používání angličtiny jako jazyka vědy odsuzuje neanglofonní národy k mimetismu (přizpůsobování) nebo imitismu (napodobování), ke ztrátě specifického způsobu myšlení a zdrojů inspirace a inovace. Neanglofonní vědci se stávají pouze prostředníky angloamerického výzkumu, vlastní práci nemohou plně zhodnocovat. (Co není anglicky, se nečte.) Přitom nadřazený jazyk je mateřštinou ne více než 6-7% obyvatel světa.

- Prof. Rémi Kauffer poukazuje na to, že vnutit někomu slovní zásobu znamená vnutit mu i své pojetí významů. „Američané nás vedou od brainstorming k wargame, od teenagers k fast-food, od management k benchmarking, všude jsou vpředu před ostatními.

- Prof. Gilles Deluche burcuje: „Nechceme nechat převálcovat naše jazyky parním válcem minimalizované angličtiny."

- Prof. de Marcello de Giovanni varuje, že v průběhu 50 let čeká kulturní jazyky s výjimkou angličtiny drastické znehodnocení nebo zánik. 2)

Média ve všech evropských zemích prokládají národní jazyky stovkami angloamerických slov a vazeb, znešvařují charakter národního jazyka a ochuzují domácí slovní zásobu.

I my kupujeme na leasing, potřebujeme sponzoring, obdivujeme modeling a topmodelky, šopingujeme v hypermarketech a megastorech, máme šou a talkšou a megašou, party, megaparty a všechnoparty, dáme řeč o mítinku a chceme být in a sexy a ne out nebo dawn. A náš dorost uctívá superstar a angloamerické hity a dá si drink a jointa a všechno je super a coul.

A sledujeme výsledky Australienopen a kdejakého play of a sportovci se účastní draftu a herečky kastingu. Hledáme nečeská jména pro své děti a stydime se za koncovku -á nebo -ová v ženských příjmeních. TV hlasatelka nám přeje „Mějte pěkný večer" a my pak můžeme přemýšlet „o čem je“ spánek, noc a tma. Bezhlavě napodobujeme, čteme editorial, manažerujeme, mejlujeme, esemeskujeme, dáme řeč s aupairkou či bodygardem - pěstujeme novou snobskou módu a ztrácíme jazykový cit.

Myšlenkou mezinárodního jazyka jako jedné z podmínek vzájemného porozumění mezi národy a nastolení světového míru se zabýval ve své „Všenápravě“ již J .A. Komenský. Vyslovil se pro jazyk umělý. Prof. Charles Durand zdůrazňuje, že mezinárodní jazyk má být beznárodnostní, protože všechny národy mají právo myslet a pracovat vlastním jazykem, žít v souladu s vlastní kulturou, být samy sebou plně a bez omezování. Stanovit jednu národní řeč jako mezinárodní znamená jazykovou nerovnost, hegemonii a diskriminaci, zánik národních jazyků a kultur. 3) Citovaní neanglofonní jazykovědci přirozeně souhlasí s tím, aby se mladí pilně učili angličtině. Ale při zachování péče o vlastní jazyky a kultury, protože všechny kultury světa jsou si rovny a mají právo rozvíjet se svobodně a nezávisle se svými jazyky a dalšími specifiky.

Na ochranu národního jazyka a kultury před jazykovým imperialismem se leckde tvoří programy veřejné péče, např. ve Francii, v severských zemích, v Italií, v Německu, v Japonsku, na Slovensku.

Obrana jazyka a národa patří k českým specifikům od úsvitu našich dějin, žitých v srdci Evropy ve stálém ohrožení .Od dob Velké Moravy až po druhou válku světovou byla naše mateřština pěstována jako největší kulturní statek, odkazovaný s láskou příštím generacím. Uveďme za mnohé jiné Mistra Jana Husa, předbělohorské humanisty, Jednotu bratrskou, Jana Blahoslava, Jana Amose Komenského, Bohuslava Balbína, Josefa Dobrovského, několik pokolení národních buditelů. Pro dlouhé historické období platil verš Svatopluka Čecha: „Moc, sláva, bohatství - co ze všeho nám zbylo? Naše řeč." V době nedávného ohrožení bytí národa vyslovili v nezapomenutelných verších své vyznání lásky a obdivu mateřštině Hora i Halas, Nezval i Seifert nebo Čarek, řadou všichni naši básníci nové doby.

Karel Čapek ve své „Chvále řeči mateřské" ji označuje za „samu duši a kulturu národa" a nemůže se nabažit jejího kouzla .'' 4)

Co hrozí naší mateřštině, dnes čteme a slyšíme denně. Řeč by si zasloužila účinné ochrany a péče. Avšak odborní jazykovědci ze strachu před „normotvorbou" zaujali stanovisko „bezhodnotové" vědy. Sledují, „jak se jazyk mění“, jak „fráze vyprazdňuje obsahovou stránku řeči“ a bezuzdnému šíření vulgarismů dávají placet, protože prý „jazyková kultura vyžaduje různé styly, včetně vulgarismů". Ale vyjadřovat se k úrovni jazyka v masmédiích ať již tištěných, ať audiovizuálních - to by odporovalo ultraliberálnímu pojetí vědy. A tak je naše mateřština ponechána na pospas hanobitelům jazyka všeho druhu.

A nyní k hodnotám jako obsahu komunikace. Zhruba od poloviny minulého století se šíří víra, že nové formy komunikace mezi lidmi zabrání konfliktům a válkám. Informační revoluce prý vyřeší globálnl problémy a založí lepší budoucnost lidstva. Všichni prý budou ve spojení se všemi, s celým světem budou sdílet a vyměňovat si informace.

Dnes víme, že to byla přehnaně optimistická představa. Kamery jsou jen tam, kde se to jejich majitelům hodí. Ze světa dostáváme jen vybrané zlomky reality, a co na obrazovce není, to prostě neexistuje. Výklad politických událostí se upravuje propagandisticky z hlediska psychologie války. Nové komunikační technologie představují pouze NÁSTROJ, kterého je možno použít stejně k dobrému jako ke zlému.

Navzdory neustále proudící globální komunikaci jsme většinou nezaznamenali posuny v interpretacích oněch symbolických hodnot a ideálů, které integrovaly generace našich předků, motivovaly je a naplňovaly smyslem jejich život. Převzali jsme je jako součást kulturního dědictví a neuvědomili jsme si, že DEMOKRACIE, SVOBODA, ROVNOST, SPRAVEDLNOST už nejsou tím, čím bývaly.

S idejemi se ocitáme v oblasti ideologie či „sociální mytologie", kterou někteří označili za „falešné vědomí", za soubor nevědeckých, zdánlivých pojmů (F.Mauthner), za fikce, „jako by“ existovaly (H.Vaihinger), za způsob, jak vydávat zájmy skupinové za zájmy všech (K.Marx), za pojmy, které neslouží poznání, ale ovládání skutečnosti (K.Mannheim), za legitimizaci stávající moci /J.Habermas/.

Symbolické hodnoty jako informace svého druhu jsou soubory interpretovaných dat, které mají přesný význam v určitém specifickém kontextu, který se mění v místě a čase. Je-li možno vyměňovat si po celém světě cifry a obrázky, neznamená to ještě, že jsme navzájem schopni sdílet koncepty a myšlenky, které jsou ve svém významu od kontextu neoddělitelné. Příjemce je vždy závislý na vlastní zkušenosti, na vlastním pojetí, na vlastním pochopení. Ale i když jsme determinováni svým „zde a nyní“, i když si uvědomujeme relativitu symbolických hodnot, danou společensko-historickým kontextem, nemůžeme na ně rezignovat. Jsou součástí našeho kulturního dědictví, našeho duchovního života, jako ideální obraz reality nám umožňují realitu hodnotit, chápat, prožívat a potenciálně i měnit. Patří neoddělitelně k vnitřní výbavě autentického člověka.

Jeden příklad za mnohé.


Jak rozumíme symbolické hodnotě DEMOKRACIE?

1. Státně politicky - veškerá státní moc vychází z lidu. Vykonává ji lid ve volbách a hlasováních a prostřednictvím zvláštních orgánů zákonodárných, výkonných a soudních. Na rozdíl od monarchie, aristokracie či oligarchie je tu ústředním činitelem OBČAN. Takto byla založena Československá republika 28.10.1918. A protože není demokracie bez demokratů, usiloval stát o demokratickou osvětu ve veřejném prostoru např. takto:

„Občané! Občanky! Budete povoláni, abyste budovali a udržovali naši Republiku, neboť svobodný, demokratický stát netvoří jenom vláda, těch několik ministrů s presidentem, ale hlavně parlament, volený všeobecným hlasováním všech dospělých občanů a občanek. Bude nesmírně záležet na tom, jací budete vy. Občané vlažní k špatnostem, lhostejní a neteční k záležitostem veřejným strpí vlády ledajaké a vytvoří ubohý parlament, který zplodí jen mrzácké zákony a špatnou veřejnou správu; 5)

2. Sociálně politicky - stát nastoluje právní a sociální rovnost všech občanů. Ukončuje kastovní zřízení, ruší veškerá privilegia. Ve smyslu tohoto záměru zrušila demokratická ústava ČSR z r.1920 šlechtické výsady a tituly.

Demokratická osvěta pokračovala: „Varujme se, abychom měli Republiku, ale postrádali republikánů. Republikán slibuje svou loajalitu myšlence všeobecného dobra, monarchista vládnoucí osobě. Republikán není nevázaný omezenec ,usiluje o dokonalé občanství ve jménu čistého srdce a zdravého rozumu.“ 6)

3. Postojově politicky - demokratická kultura v politice znamená dodržovat pravidla občanské slušnosti, poctivé hry, věcnosti, tolerance, rozhodnosti i umírněnosti: „Demokracií se nesmí rozumět žádná nízkost. Demokracie není hrubost v jednání, ale jeho příjemná prostota, ani ledabylost oděvu a vystupování, ale ani jeho zbytečná nádhera. Hrdost a skromnost, přímost, ne pletichářství, zdvořilost, ne sprostota, vlídnost, úcta a ohleduplnost, ne zlomyslnost, posměch a škodolibost. Demokrat není útočný, ale vstřícný a laskavý“. 7)

4. Sociálně hospodářsky - 20.stol. ukázalo, že demokracii nelze omezovat jen na formální svobodu a práva. Ukázala se potřeba rozšířit funkce státu ve věcech hospodářských a sociálních, ve sféře zabezpečení proti bídě a nedostatku.

Za časů presidentů Wilsona a Masaryka, Roosevelta a Beneše znamenal demokratický program rovnoprávnost občanů i v dimenzi sociálně ekonomické, vývoj legislativy pokračoval směrem k ideálu společnosti spravedlivé, humanitní.



Platí tyto hodnoty i dnes?


Moc prosazuje své zájmy a vládne idejím.Noam Chomský zaznamenal, že „USA již dávno nejsou modelem demokracie, ale mašinérií na získávání souhlasu mas".

Je tomu tak i u nás. Neobnovili jsme demokratické tradice První republiky. Vytvořili jsme státní zřízení pro odcizenou transformaci. Zbožnili jsme hodnoty ekonomické, „zelenou" dostala nenaplněná touha vlastnit a konzumovat, obohacovat se i na úkor dříve společného vlastnictví. Vlivní politici nemluvili o občanské morálce, úctě k práci, k přírodním zdrojům a materiálnímu i duchovnímu dědictví po předcích, ale o trhu, o zisku, o podnikavosti bez zábran, o tom, že při privatizaci je třeba na „chvíli zhasnout", aby na nekalosti nebylo vidět. Neříkali jsme si jako „stát má být kdysi,“ stát starejme se poctivě o jeho dokonalost a pečujme nezištně o obecné dobro. Místo toho jsme slyšeli, že „státu má být co nejméně" a každý se má starat sám o sebe a vlastní prosperitu. Místo nadosobní péče o dokonalou republiku a o věci veřejné měli jsme pečovat o soukromý majetek a egoistické zájmy.

Ale ovšem - i stát se změnil. I u nás se z praktické politiky stal „byznys“, vrcholové managementy stran jako soukromých firem vedou konkurenční boje a používají různé placené agentury, reklamní, vlivové, mediální, právně detektivní, lobuje se, slibuje, zastrašuje , korumpuje prebendami. Kdysi hrdý občan se proměnil v klienta-voliče, s kterým se manipuluje různými reklamními triky, a který, frustrovaný ve svých občanských potřebách, přestává užívat i svého výsostného práva a přestává k volbám chodit. Média servírují politiku jako reality-show na pokračování, jednou jako gladiátorské hry, pak zase krimi nebo telenovelu. Politika se tak stává pouze pokleslou lidovou zábavou.

Od direktivního řízení minulého režimu se kyvadlo veřejné správy přesmyklo k opačnému pólu. Jakýmsi historickým omylem, nedorozuměním či trikem se nedostalo občanu demokracie, ale špatně pochopené svobody. Občan se osvobodil od odpovědnosti za věci společné a od udržování řádu v životě občanském a veřejném. Vyměnil „prvorozenství za mísu čočovice", jak praví biblický příměr. Teď, když se řekne demokracie, bude myslet svobodu. A když se řekne svoboda, bude myslet na individuální sebeuspokojení bez zábran.

Zapomenuta je SVOBODA jako hodnota deklarace lidských práv s pečetí nadosobního významu a vznešenosti, patosu tisíciletého boje s despocií, tyranií, nadvládou a útlakem všeho druhu. Zapomenuta je i mravní SVOBODA integrované osobnosti, nezávislé na vnějších okolnostech a odpovědné svému svědomí. Jde o karikaturu svobody, která se vyznačuje pohrdáním všemi řády, pravidly a ohledy. Občan-neobčan má svobodu „odvázat se a nevázat se" jak nikdy v historii. Jakékoli sebeomezování budí nechuť, odpor, posměch. Cílem je „užívat si" do syta všeho, co trh nabízí. Ve světě vulgárního hedonismu a cynismu, všeobecné prodejnosti a koupitelnosti znějí všechna ta „stará a vznešená slova, v nichž je zobecněna tisíciletá zkušenost lidstva našeho kulturního okruhu - o jehož zachování a smysl pečujeme - nepřesvědčivě, falešně, kýčovitě", napsal V. Bělohradský s poukazem na „naši počítačovou džungli". Média rozvracejí kulturní archetypy hodnotových soustav vlastních mnoha kulturám a fungujících jako stabilizátory soužití lidí ve společenstvích. Někteří analytikové hovoří přímo o zločinném působení médií při podvracení kultury, morálky, nepsaného konsensu o tom, co je dobré a co zlé.


Je náprava možná?


Sami mediální pracovníci připouštějí, že média nabízejí pokřivený obraz světa a doporučují nepřeceňovat jejich informace, mít vnitřní sílu vzdorovat vymývání mozků, uchovávat si za každé situace vlastní názor, být vůči vlivům rezistentní a věrný svému přesvědčení 8).

Internet nabízí nový obor - Informační etiku - a vyzývá k diskusi o etických problémech dneška s tím, že pokrok v informační technologii má lidské hodnoty chránit a posilovat, nikoli poškozovat a ničit.

Rodina i škola, všechny kulturní instituce by měly ukazovat, jak čelit virtuálnímu světu reklamy, bezbřehého konzumu a zábavy bez konce i svůdným slibům, že si „splníme své sny" dík výhře, půjčce nebo dividendám. Pravé hodnoty nejsou za peníze. Symbolickým hodnotám bychom měli vrátit jejich pravý význam a bránit degradaci kultury a proměny lidí v nevědomý, neodpovědný, manipulovaný dav.



Literatura

1. Vybíral, Z., Psychologie lidské komunikace. Portál: 2000 Cakirpaloglu, P., Psychologie hodnot. Votobia : 2004
Kučerová, S., Člověk - hodnoty - výchova. Prešov : 1996 Vydalo Křesťanskosociální hnutí jako 543. publikaci určenou pro potřeby vlasteneckých organizací. Brno, Praha, březen 2010.


2. Kauffer, R., Deluche, G., De Giovanni, M., In Durand, Ch.,

Podvody apoštolů komunikace. 88. kongres esperantistů světa, Göteborg : 2003

3. Durand, Ch. dtto

4. Pražák, A., Národ se bránil. Obrany národa a jazyka českého. Praha: 1945

5. Dejmek, P., Katechismus pravého republikána. B. Kočí,Praha : 1919

6. dtto

7. dtto

8. Fištejn, J., Globalizovaná média versus mediální globalizace. Materiál z diskusního večera CEVRO, Česká Lípa: 2001



III. Hodnoty v době neoliberalismu



Všeobecná deklarace lidských práv, přijatá a vyhlášená Valným shromážděním Spojených národů 10. prosince 1948, přisuzuje každému člověku právo na život, svobodu a bezpečnost, na přirozenou důstojnost, spravedlnost a mír, život bez strachu a nouze. Deklarace podává výčet ideových hodnot, které stojí za to, aby o ně člověk usiloval, které by měly platit jako základ společného přesvědčení, společného konsensu, souhlasu současného lidstva.

Hodnota, to, co potřebujeme, co chceme, čeho si vážíme, co ctíme, co milujeme, má zásadní význam z hlediska systémového utváření lidského života od nejstarších dob evoluce v sociálně biologickém i antropologicko kulturním pojetí.

Jako nezpochybnitelný axiom platí, že první a nepodmíněnou hodnotou pro člověka je příroda. Bez ohledu na místo a čas - lidský život je bez přírody nemyslitelný. Počáteční živly starých řeckých filosofů, voda, vzduch, země, oheň pozemský i slunce nebeské, semena všech věcí - živly, z nichž svět vznikl a jimiž trvá - jsou i pro nás hodnotami, a nepochybíme, když řekneme, že absolutními.

Ne vždycky jsme si to uvědomovali, soudili jsme, že hodnotamVydalo Křesťanskosociální hnutí jako 543. publikaci určenou pro potřeby vlasteneckých organizací. Brno, Praha, březen 2010. i jsou jen lidské kulturní výtvory, a že příroda je bezhodnotová. Co máme, nevíme, až když to ztrácíme. . ." Dnes víme, že bez čisté vody, vzduchu a ostatních darů neporušené přírody - nepřežijeme.

Příroda je nejen nositelkou a dárkyní primárních životních hodnot. Je i zdrojem elementárního hodnocení.

Proces hodnocení (axiologický) je obecný princip samoregulace, vlastní celé živé přírodě. Přibližování k příznivému a vzdalování se škodlivého je elementární základ účelné interakce kteréhokoli živého organismu s prostředím, podmínka uspokojování potřeb, výměny látek mezi organismem a prostředím, zabezpečování (udržování či obnovování) organického systému vůči okolnímu světu. (Viz. helio- či geo- tropismus, helio-, geo-, chemo- či thigmotaxe.) Zatímco živočichové reagují na bezprostředně vnímatelné znaky reality, člověk reaguje i na signální modely skutečnosti, jak je v sociální interakci představuje řeč nebo jiné znakové systémy. Uvědomělá forma hodnocení, výběr signálů a přiměřených reakcí na ně zabezpečuje sebezáchovu a seberozvoj člověka jako bytosti přírodní, sociální a kulturní. Člověk má ustavičně přebytek podnětů a volbu reakcí na ně. Hodnotící výběr podnětů a reakcí zajišťuje jeho samoregulaci. Hodnotou a kladným stimulem je to, co uspokojuje potřeby subjektu.

Lidé ovšem žijí a působí nikoli jako izolovaní jedinci, ale ve spVydalo Křesťanskosociální hnutí jako 543. publikaci určenou pro potřeby vlasteneckých organizací. Brno, Praha, březen 2010. olečenstvích se sobě podobnými. Prostřednictvím sociálních vztahů člověk nejen poznává a přetváří svět, ale současně i hodnotí, co je užitečné, co škodlivé, co udělat, čemu zabránit. V lidském společenství se hodnocení stává sociálním fenoménem. Hodnota je to, co uspokojuje potřeby společnosti.

Právě společenské zakotvení mění význam hodnoty jako toho, co je chtěno, v něco

závažnějšího - v něco, co má být chtěno. Ve společnosti se vytváří všeobecný konsensus, shoda o tom, co se smí a co se nesmí, co je hodno obdivu a co se zavrhuje. V procesu socializace - včetně výchovného působení - jedinci interiorizují vládnoucí ideály a normy jako hodnoty, které jsou jim vlastní a stávají se zdrojem jejich životních motivací, inspirací a spojení se skupinou. Tak vzniká v jedinci svědomí jako autonomní řídící centrála, která integruje jedince se sebou samým i se skupinou, ke které patří. Svědomí bdí nad tím, aby jedinec pokládal za hodnotu to, co má být.

Potřeba regulace a auto regulace je potřeba biologická, člověk ji sdílí s celou živou přírodou. Potřeba smysluplného řádu, kterou uspokojuje morálka, je potřeba po výtce lidská. O mravnosti můžeme říci, že je formou společenského vědomí, jejíž funkcí je sociální řízení prostřednictvím samořízení jedinců. Jedinec řídí své rozhodování a chování ve shodě s morálními hodnotami (normami a ideály), které v průběhu socializace a eVydalo Křesťanskosociální hnutí jako 543. publikaci určenou pro potřeby vlasteneckých organizací. Brno, Praha, březen 2010. nkulturace přijal za své.

Jako evropské hodnotové paradigma bývá uváděn řecký ideál, žít svobodně podle rozumu a ve shodě s přírodou. Prométheovský princip rozvoje osobnosti, kritického myšlení, svobodné lidské vůle a její vzpoury proti překážkám a omezující moci.

Proces poznávání a přetváření světa a souběžné zdokonalování člověka jako subjektu tohoto procesu je lidskou emancipací, cestou člověka, tj. lidského rodu – za svobodou. Každý jedinec jako příslušník lidského rodu má právo i povinnost rozvíjet svůj potenciál; byť jakkoli jedinečný, každý je lidskému rodu odpovědný. V 19. století a ještě po část 20. století dominuje myšlenka odpovědnosti nejen vůči sobě, ale i vůči nadosobnímu celku. Myšlenka svobodného rozvoje všech se spojuje s touhou po dokonalém uspořádání společnosti.

Avšak v poslední třetině 20. stol. dochází k povážlivému zlomu. Orientace na společnost, nadindividuální systém, je vystřídána orientací jen na sebe sama, chování sociocentrické je vystřídáno chováním egocentrickým. Šíří se ideje, které protiřečí dosavadním etickým tradicím, sdíleným od antiky přes křesťanství k sekulárnímu humanismu. Kulturní dědictví je zpochybňováno, učitelé a rodiče znejisťováni znevažováním práva vést mládež k rozlišování dobra a zla.

Není žádným tajemstvím, že odklon od sociocentrismu a egocentrismu má na svědomí vlna neoliberalismu, která se šíří od 70. let minulého století. (Mohli bychom tu citovat výstražná svědectví např. W. Brezinky, Zb. Brezinského, papeže Jana Pavla II. aj. 1)) Kritici poukazují na to, že absolutizovaná svoboda bez odpovědnosti směřuje k dezintegraci, k rozpadu společnosti na mocenskopolitické klany, jejichž zájmům je vydána na pospas. Ukazuje se, že nejen despotická moc diktatury a nekontrolované státní moci porušuje práva jedince a skupin. Diskriminované menšiny, oběti zločinu a násilí, dosud nevídaná tolerance vůči zločinnosti jakož i kult násilí, podporovaný z komerčních důvodů sdělovacími prostředky, o tom jasně svědčí.

Jestliže základem dosavadního civilizačního vývoje byla mnohostranně se vyvíjející práce, na přelomu 19. a 20. stol. se osou všech společenských změn stávaly stále více peníze, finanční kapitál. Tato změna oslabila význam výroby, obchodu, správy a samosprávy, kultury, dosavadních směrodatných institucí, pravidel a norem. Ohrozila demokracii.

Uveďme svědectví amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Ten r. 1916 vyjádřil nespokojenost s podřízeností volených politiků nevolené ústřední bance, která vládla prostřednictvím úvěrů. Řekl tehdy: „Náš systém úvěrů je koncentrován v rukou několika jedinců, kteří omezují a kontrolují veškerou činnost a růst národa. Nejsme vládou z přesvědčení demokratické většiny, jsme vládou mínění a nátlaku malé skupiny dominantních jedinců“. 2)

Karel Čapek popsal týž jev v jednom ze svých sloupků z hlediska nikoli vlády, ale prostých občanů: „Odpusťte, mám snad primitivní názory, ale myslel jsem vždycky, že peníze jsou jen článkem mezi prací a životní potřebou. Zdá se však, že peníze jsou tu proto, aby dělaly nové peníze, že si založily svůj vlastní podnik, že se udělaly samy pro sebe, vrhly se na výrobu peněz a slouží vydělávání. Střádal ustoupil spekulantovi. Ta náramná chuť svésti se na báječných nebo pochybných ziscích, jež dělají peníze! Mnoho lidí přitom sice o peníze přijde, ale několik pánů ředitelů najde tantiému v jiné zlatonosné bance. Snad opravdu není lidem pomoci.“ (LN) 3)

Až do krize 30. let 20. stol. hlásali američtí podnikatelé jako nezvratné dogma, že volný trh má samoopravnou schopnost, veškeré regulativní zásahy působí jen škodu. (I my máme zásadu, že „neviditelná ruka trhu vyřeší všechno“!) Až „černý pátek“ na newyorské burze, propad poptávky, hromadící se nadvýroba, krachy bank, bankroty podniků, masová nezaměstnanost trvající déle než 10 let – silně touto vírou otřásly. „Nová hospodářská politika“ F. D. Roosevelta uložila státu překonat nedostatky živelného soukromého podnikání, omezila rozsah finančních spekulací a stimulovala ekonomiku. Následné konjunktury využila opozice k zvrácení předchozích změn. Vynutila si zrušení jak regulace bankovnictví, tak protilichvářských zákonů. Prosadila se monetaristická doktrína Miltona Friedmana, podle které zvýšení peněžní zásoby znamená zvýšení hrubého národního produktu. K tomu přistoupila doktrína Andrew Mellona, s požadavkem stimulovat investice pobídkami a podporou nejbohatších občanů. A nakonec zásada, že rozpočet musí být vyrovnaný, dluh se nesmí zvyšovat.

Za vlády Ronalda Reagana vznikl z těchto tří doktrín neoliberální program, spojující zásadu o nezasahování vlády do ekonomie, přesvědčení o všemocnosti a autoregulaci trhu, odsouzení progresivní daně a deficitních výdajů. Obchodu s penězi konečně nic nepřekáželo. Ze dne na den výrazně vzrostla převaha spekulativního kapitálu nad kapitálem reálným. Věřitel získal právo vydělat na penězích, které půjčuje, nejvýš dosažitelné maximum. Lichvářskému obchodu se dostalo dokonce jisté glorifikace. Ač v minulosti přísně odsouzen náboženstvím, morálkou i zákony, dnes je oceňován jako zásluha, protože kapitalismus přece závisí na ziscích jednotlivců. Lichvářský spekulant se ve skutečnosti zasluhuje o dobro pro všechny! 4)

Keynesovy myšlenky o státním regulování hospodářství v zájmu zamezení krizí a využití všech výrobních kapacit, které dominovaly po druhé světové válce, se octly v opovržení. Skuina 7 nebohatších zemí je v 80. letech zavrhla.

Přes všechny sebechvály neoliberalismu množí se v globalizovaném světě krizové jevy. Vyvolává je trojjediný komplex problémů ekologických, ekonomických a etických. Svět se ocitá ve dvojí hrozivé nerovnováze.

1. Nerovnováha mezi lidmi


Hrozivě roste rozdíl mezi příjmy bohatých a chudých zemí a jejich obyvateli. Propast mezi 20% nejbohatších a 20% nejchudších byla r. 1960 – 30:1. 1980 – 45:1, 1989 – 59:1, 2000 – 74:1.

Dnes je rozdíl mezi přijmy bohatých a chudobou více než 80-90tinásobný; nebude trvat dlouho, bude stonásobný. Koncem minulého století bylo na zemi více než miliarda uprchlíků, lidí bez domova. Těch stále přibývá. Životní úroveň neprivilegovaných se prudce snižuje, šíří se podvýživa, tělesné chátrání, nemoci, duševní úpadek.

Neomezená svoboda k realizaci maximálního zisku vede v horních patrech společnosti ke ztrátě odpovědnosti, ohledů, k sobectví, nenasytné chtivosti a neřesti, korupci všeho druhu a předstírání ušlechtilých pohnutek a cílů. V dolní sféře, v suterénu společnosti bují kriminalita, narkomanie, prostituce, organizovaný zločin, terorismus.

V celém lidském světě ubývá motivace k pravdě, odvaze, čestnosti, věrnosti přesvědčení, altruismu. Nepřekonaná rezidua minulosti oživují nehumánní závodění národů o prvenství v získávání materiálního bohatství.

2. Nerovnováha mezi přírodou a civilizací


Globální změny životního prostředí již nebude možno napravitVydalo Křesťanskosociální hnutí jako 543. publikaci určenou pro potřeby vlasteneckých organizací. Brno, Praha, březen 2010. Vydalo Křesťanskosociální hnutí jako 543. publikaci určenou pro potřeby vlasteneckých organizací. Brno, Praha, březen 2010. . Nejde už o poruchy lokálních ekosystémů jako v minulosti, ale o poškození celé biosféry, které je nevratné. Snahám o regulaci těžby, výroby a spotřeby stojí v cestě – jako v případě mezilidských vztahů – nezřízená touha po zisku. Trh ovšem problémy nevyřeší. Je nutná změna životního stylu současné civilizace s obratem k respektu morálního imperativu a všelidských hodnot: vědomí příslušnosti k přírodě, cítění sounáležitosti se všemi příslušníky lidského rodu, životní potřeba vzájemnosti a solidarity.

To ovšem neoliberalismu zcela protiřečí. Hle, co hlásá představitel neoliberální filosofie a etiky F. A. Hayek (1899-1992):

Heslo sociální spravedlnosti (vč. Spravedlivé ceny nebo odměny, SK) nemá nic společného se společností svobodných lidí. Patří do kategorie nesmyslů, je to iluze, která pobláznila socialisty. Společnost nemůže nést odpovědnost za hmotné postavení svých členů a za to, že každý dostane, co mu patří. Víra v sociální spravedlnost je největší hrozbou pro většinu hodnot civilizace svobody, totiž soukromého vlastnictví, nerušeného sledování osobních cílů a tím i vytváření spontánního řádu tržního hospodářství.

Jakákoli omezení realizace zisku pocházejí, podle tohoto guru neoliberalismu „ještě od Aristotela a tradovala je středověká a raně novověká církev“. Dodejme, že „spontánní řád tržního hospodářství“ není nic jiného než právo silnějšího, pokud neexistuje hodnotová regulace právní a mravní. 5) A na krize, jako je ta současná, si prý musíme zvykat. Je přirozené, že se periodicky opakují.

Není sporu o tom, že neoliberalismus v globálním měřítku ohrožuje platnost dosavadních morálních představ. Narůstá agresivita, ubývá prosociálního chování. Vládne všeobecná prodejnost a všeobecná koupitelnost. Nejmocnější civilizace dík vojensko-finančně-hospodářské převaze nad zbytkem světa – šíří svou hegemonii rafinovaně i očividně na úkor přirozené existence a rozvoje jiných kultur. Její jednostranný ekonomismus si přitom uzurpuje právo redukovat smysl života na výrobu, obchod a konzum, legitimizuje touhu po neomezeném zisku a s ní lidskou lačnost, nenasytnost, bezohlednost. Kult peněz je provázen násilím, brutalitou a destrukcí dobrých mravů a veškeré kultivovanosti.

Marně se očekávala „tichá revoluce“ v zemích nadbytku – totiž odklon od materialistických hodnot k postmaterialistickým, hledání smyslu života v hájemství ducha. Midasův efekt působí, že i alternativní pojem-program kvality života, namířený původně proti masové spotřebě, je okupován ekonomickými zřeteli a hodnocen podle ekonomických kritérií. 6)

V našich masmédiích, audiovizuálních i tištěných, probíhá nepřetržitá kampaň devalorizace našich národních hodnot. Jedinou politikou je destrukce sociálního státu, oslabování zákonů na ochranu životního prostředí a snižování daní v zájmu mezinárodního i domácího kapitálu. Jiný společný program nemáme. Renomovaní „léčitelé“ naší národní duše z okruhu sudetoněmeckého revanšismu, netolerantní evropeizace a přezíravé globalizace sebemrskačsky národ při každé příležitosti ponižují, hanobí, zbavují sebeúcty.

(Pokračování)

Vydalo Křesťanskosociální hnutí jako 543. publikaci určenou pro potřeby vlasteneckých organizací. Brno, Praha, březen 2010.


49 komentářů :

  1. Našel jsem zajímavý článek dobře ilustrující ono výše vzpomínané morální bahno současnosti, ve kterém je propagováno sledování pornografické produkce s cílem posílit "demokracii"!! Cituju onen inkriminovnaý bod z textu: "Zíráním na obsah pro dospělé přispíváte k upevnění demokracie. Jste po úspěšném zakončení projekce více v psychické pohodě, a tudíž nemáte potřebu ventilovat své radikální názory na nesmyslných demonstracích." Konce citátu. Celý článek plný podobných "perel" je ZDE - http://www.koule.cz/cs/clanky/14-mene-zrejmych-benefitu-cumeni-na-porno-prispivate-k-upevneni-demokracie-64969.shtml

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zejména "super" je bod! Jako jeden z "kladů" tam považují "přestat myslet". Cituju: "Při konzumaci porna nemyslíte na blbosti, páč nemyslíte vůbec." !:))

      Vymazat
    2. Oprava: bod 5.! Ale i bod 10. se nese v témže "duchu"! Cituju: "Není to moc intelektuální. Nemusíte u toho moc přemýšlet. A nebolí vás z toho potom hlava." - tedy názorný příklad výchovy cíleně směřující k debilizaci lidí.

      Vymazat
  2. V Praze povstání 1848 vypadalo tak, že se dav sešel na dnešním Václaváku a odtud šel demonsrovat před místodržitelský palác - dnes soud na Ovocném trhu, někteří demonstranti byli ozbrojeni.
    K cíli šla část demonstrujících po Příkopech, druhá Celetnou, před palácem se srotili ve 12 00.
    V poledne každodenně probíhala výměna stráží v místodržitelském paláci, jedni odcházeli na oběd do kasáren - dnešní Repre, druzí šli z kasáren do paláce. Obě jednotky čekaly nastoupeny ve dvorech, když se vrata otevřela, ocitli se přímo před demonstranty.
    Vznikla vřava, jakýsi demonstrant vystřelil do okna a zabil manželku knížete Windischgratze a těžce zranil jeho syna.
    Císař Ferdinand byl zděšen špatnými životními podmínkami dělnictva, hlavně v rychle se rozvíjející Vídni, kde chudinu kosila tuberkulosa a sifilida a chtěl vývoj přibrzdit, pokud se nevymyslí způsob, jak bytové a hlavně higyenické podmínky chudiny zlepšit.
    Rakouská monarchie podporovala kulturu ve všech svých částech, např na stavbu Národního divadla ze státního rozpočtu dala 2/3 částky, ze sbírek šla 1/3.
    Ferdinand podporoval průmysl a rozvoj železnice, podílel se na vzniku Ferdinandovy dráhy, uměl česky a podporoval hudbu. Jeho smůlou bylo, že od dětství měl silné záchvaty epilepsie, které dobová medicína nezvládla.

    OdpovědětVymazat
  3. Přečetl jsem sotva třetinu, moc hezky napsáno, odborně bez emocí, s nadhledem i pochopením, srozumitelně a přiměřeně stručně vyjádřena nesnadná minulost.
    Chyby však nikdo nedělal, byly to výsledky toho jak si různě představovali další vývoj frakce třeba i ve stejné straně, např. Trockisté. Dnes je to stále více zřetelnější, že dělnická hnutí byla využita ke svržení šlechty jako původní oligarchie vlastnící nerostné bohatství a ovládnutí tohoto novými oligarchy sdruženými v náboženské sektě za podvodně získané prostředky. Nic ještě není rozhodnuto, nové idee a vize pro světlou budoucnost je potřeba znovu vytvořit.

    OdpovědětVymazat
  4. Rudá babička blábolí z hladu. Mezi nacisty a komunisty není skoro žadny rozdíl.
    Snad jen v tom, ze nacisti vraždili rychleji, zatímco komunisti vraždili víc.
    A že jsou komunisti o poznání prolhanējší.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsi blbý nebo navedený?
      Kominterna a komunisté proti nacistům bojovali se zbraní v ruce, zatímco Vatikán a katoličtí kněží se znovu podíleli na vyvražďování Slovanů.

      http://svobodne-radio.cz/2016-07-18-studio-beta-zlociny-katolicke-cirkve-za-ii-svetove-valky-i-cast/

      http://svobodne-radio.cz/2016-07-21-studio-beta-zlociny-katolicke-cirkve-za-ii-svetove-valky-ii-cast/

      Vymazat
    2. Tak Pepan dobrou!Toto čtení není pro vypatlance bez mozku.!Jasné?

      Vymazat
    3. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

      Vymazat
    4. oprava: To asi není hezký ... - sorry!:)

      Vymazat
    5. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

      Vymazat
    6. Blábolíš blbosti. Kdyby nebylo komunistů tak by jsi nebydlel v té králikárně, jak tyto byty nazýval blb havel, protože dnes by Ti je zadarmo nikdo nepostavil a bydlel bys pod vlnitým plechem a blahobyt by si užívalo těch pár nad tebou. MYSLI!

      Vymazat
    7. 8:37 - stavěl jsi někdy něco? Ono se dá něco postavit zadarmo? Petr

      Vymazat
    8. na noční směnu v době dovolených posílají jednoduché retardy, takže pro retardu: vlast tě (0:58) potřebuje: "A Pepku, kdyby někdo povídal, že Obama je dobytek anebo, že tu válku nevyhrajeme, tak přijdeš a řekneš nám, kdo to povídal. Rozuměls? Teď zameč a vyskoč!"

      Vymazat
    9. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

      Vymazat
    10. 0:58 Proti jasným faktům a argumentům v článku, který jste evidentně nečetl, se zmůžete jen na sprostý, nenávistný výkřik. Kdyby jste nám sdělil vaší "pravdu", že kráva mňouká, tak to má stejnou váhu.

      Vymazat
    11. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

      Vymazat
    12. 8:37 Blábolíš blbosti ty.Ty králíkárny mají i kapitalisti(i před rokem 89 západní Evropa) a nikdo je zadarmo nepostavil.Lidi tam žijí spokojeně a nejsou to milionáři.Tady v ČR(ČSSR) VOLOVÉ jako ty nechápou,že zadarmo dávat vede ke krachu např.státu.Ten vlnitý plech jsem nedávno viděl nedaleko od Moskvy v menší děrévně a to na všech střechách,jo a ještě si ho dávají na lepenice cikáni,protože se nechá šlohnout,přesně tak,jak jsi všechno čoroval za totáče.Všechno bylo všech a pak teď fňukáš,že už nemůžeš provozovat ty své zlodějské choutky jako tenkrát

      Vymazat
    13. 19:02 - Árijský vědátor se ozval ze záhrobí.

      Vymazat
    14. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

      Vymazat
    15. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

      Vymazat
    16. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

      Vymazat
    17. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

      Vymazat
    18. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

      Vymazat
    19. To chce klídek! Tenhle zkurevnej troll z 20:12 a 21:09 tu sere tyhle sračky na slídu docela pravidelně. U jednoho článku vysliz toto: "Kolik důkazů potřebuje pan Baťa o okupaci Ukrajiny a Krymu Putinem!" Tak jsem si přečetl celý článek a tam se NIC o Krymu ani Ukrajině nepsalo. Autor tam řešil jen lživost propagandy Washingtonu a Bruselu že "Rusko chce okupovat Pobaltí" (sic!). Je to lhavej mizernej kripl, po převratu ho s dalším podobným biodpadem zpracujem na tu "užitečnou hmotu" - to moc se mi to líbí!:)

      Vymazat
    20. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

      Vymazat
    21. 3:06 - to na co smradalvej vajsjúďák z 0:58 naráží má pravdivý základ! Zatímco totiž komunismus má svůj původ v plánech jeho zločinných obřezaných filconošů a zaštiťuje se zločinnými lžemi o údajných "lidských právech" a jiných umělých nesmyslech, který maj jeho pány vynýst ke zdroji moci a bohatství, tak nacionální socialismus opravdu téměř nelže, odkazujíce se výhradně k přírodě a jejím zákonům. Ty jistě nejsou dokonalé a žádnou dokonalost natož pak "lidská práva" neslibují, zato jsou absoulutně pravdivé ... jediný problém tu asi je v tom, že on jak biologický odpad v takovém pravdivém světě nemá místo, I se svými parazitickými pány bude zužitkován na potřebnější hmotu, třebas zemědělský humus, ze které vzejde žírný chléb pro árijský lid.

      Vymazat
  5. Z dnešního pohledu bych řekl, že Československá socialistická republika podporovala trvale udržitelný rozvoj.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. K tomuto závěru stačí plně objektivní pohled bez předsudků.
      Devastační náležitosti tvořící dnešní pohled vyvolávají hlavně dojem, že se vloudila vývojová chybka. Nevloudila. Jde o zákonitosti spjaté s kapitalismem podléhajícím vládě kapitálu. Odmítnutí rozvíjejícího se socialismu, směřujícího do fáze nevyhnutelné likvidace neudržitelného, zhoubného parazitního kapitalistického systému zmanipulovanými, podvedenými obelhanými lidmi socialistického tábora, toto odmítnutí se rovná,jak je z dnešního pohledu evidentní, zavržení perspektiv pokroku lidstva a jeho výměně za zhoubu a zmar.

      Vymazat
    2. K 13:34 souhlas, ale je potřeba jít hlouběji. Společnost je řízena na principu Davu a Elit, které pasou dav (Elita to je parazit, který místo, aby problémy společnosti řešil, tak je záměrně vytváří). Občas se najdou jedinci, které začnou budovat boží království na zemi (míněno odstranění vykořisťování člověka člověkem) například Stalin. Ten odhalil podvod marxismu a plánoval zrušení vedoucí úlohy strany (řídit měli národní sověty) a vybudoval z nových kádrů spravedlivější společnost, nicméně otrokáři (různé zednářské organizace, v každé bance najdete jejich symboly) postupně obsadili řídící strukturu společnosti a museli čekat a vymřou Stalinské kádry, aby pak mohli východ odevzdat západu a tím i zároveň oddálili krach západu, který jede na systému letadlo. Toto zákulisní vedení plánuje udělat z planety jeden velký koncentrák, ale přes svou vyčuranost jsou to blbci, protože to nemůže fungovat. Buďto se vybuduje spravedlivější společnost nebo to spadne a další velká potopa a bude se muset začít stavět boží království na zemi zase od začátku.

      Vymazat
  6. Kolaboranté z Čapího hnízda ANO, bude víc raka! nám do České republiky chtějí nasáčkovat své soukmenovce - turecké havloidy a vlastizrádce ve spolupráci s americkou cizí mocí, jako bychom této 5. kolony flanďáků, sudeťáků a banderovců neměli u nás ve vládě dost.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Možná bys měl toho neměl hulit tolik.

      Vymazat
    2. Copak se ti nelíbí, 13:01 šmejde, že těm glyfosátovým králem zdravotně poškozeným lidem pomáhám?

      Vymazat
    3. Ano, bude víc raka! Ano, bude víc čmoudů! Váš glyfosátový a topinkový král Andrej Babiš.

      Vymazat
    4. to není o hnízdech!
      je to o morálně-volních vlastnostech!!!!!!!!!!!!!!!!!!

      A jaké vlastnosti má Uhde, Ruml, Havel, Klaus, Rychetský, Baxa, Jirsa, Vávra, Vesecká, Kovářová, Busková, Nagyová, Rittig, Mrázek, Tuhý, Langer,......

      Vymazat
    5. A17:02 Co mají, prosím, ti lidé v uvedeném seznamu společného?

      Vymazat
    6. Jsou to zkorumpovaný vlastizrádci! To je jim společné. Kosťa

      Vymazat
    7. Kosťo Kosťo, to je čiročirý hospodský plácnutní do ticha, za který tě kumpáni u stolu poplácaj po zádech a dorazej rozpitý pivko.
      Leda bys měl pro svoje tvrzení důkazy... Petr

      Vymazat
  7. Připomínám, že skutečná demokracie je ryzím kolektivismem a svoboda je statek, který lze získat jenom kolektivně. Tím se, totiž odlišuje od svévole. Takže pozor! Nepleťme si svobodu se svévolí.

    OdpovědětVymazat
  8. Kolébkou demokracie byly Athény, otrokářský stát.
    Otrokem se stávali dlužníci.
    Takže dnes jsme otroci všichni, otroky jsou celé státy.
    Jediný stát, který se pokusil svrhnout otrokářský systém je Island.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Otroci byli ve starém Řecku obvykle KASTROVÁNI... a byli jimi i zajatci a odchycení vetřelci.

      Vymazat
    2. Ale ty spíš na Obamovo a Schapirovo přání uřezáváš 12 letým dětem hlavy, umírněný kozomrde.

      Vymazat
  9. http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/kauzu-kolem-rathovy-sedmicky-zacne-odvolaci-soud-projednavat-na-konci-rijna--1635080

    Kauza žido RATH je problém náboženské obce
    stejně, jako šibenice v Hybernské ulici nebo před advokátní a notářskou komorou

    deratizace
    nic jiného nám nepomůže

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tomu nerozumím, která náboženská obec má co společného s trestní kauzou doktora Ratha?

      Vymazat
    2. tak si na zasedání ÚV ČSSD, VLÁDY, ÚSTAVNÍHO SOUDU, PARLAMENTU nebo SENÁTU
      jsou tam jen jarmulkáři

      Vymazat
    3. Rozhodně nejsem ve fanklubu této vlády, ale kdo z nich je "jarmulkář"?

      Vymazat
    4. 11:30-také by mne to zajímalo ale v demokracii je to nepovolená(nedostupná) informace.

      Vymazat
  10. Paní Kučerovou bych tak rád viděl na Hradě ...
    A děkuji jí za krásné články, jsou jak voda živá.

    OdpovědětVymazat

Reklama