Reklama

.

.

pátek 22. července 2016

Rukojmí advokátů


Zdeněk Jemelík
22. 7. 2016             Jemelikzdenek
Ústavněprávně zakotvené právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy dle čl. 37 Listiny základních práv a svobod rozvinulo trestní právo až do povinnosti obviněných při jednání s orgány činnými v trestním řízení ve vymezených případech použít služby advokáta. Teprve nedávná novelizace trestního řádu jim umožnila, aby se za určitých okolností vzdali práva na zastoupení v obhajobě advokátem, pokud v jejich věci nehrozí uložení doživotního trestu. Trvá ale povinnost použít službu advokáta při podání dovolání a ústavní stížnosti.


Pro naprostou většinu obviněných je pomoc obhájce dobrodiním. Někdy se ale advokát osamostatní natolik, že vede obhajobu podle vlastních úvah bez ohledu na klientovo přání. Může se stát, že soud dá postavení obhájce natolik přednost, že okřikuje obviněného, jenž se pokouší mít připomínky k tvrzením advokáta. Trapné bývají “kolektivní hry” skupiny obhájců v kauzách s více obžalovanými, v kterých vymýšlejí společnou taktiku a vedou své klienty k účelovým nepravdivým výpovědím, nebo potlačují důkazy.

To vše jsou ale maličkosti proti důsledkům úplného selhání advokáta, plnícího nezastupitelnoou roli, přesně vymezenou zákonem. Trestní právo s takovými mimořádnými situacemi nepočítá, takže důsledky dopadají plně na hlavu zastupovaného, jenž se tak stává rukojmím advokáta.

Takový případ může nastat například v řízení o dovolání nebo ústavní stížnosti, které podle zákona musí bezvyjímečně podat advokát. Spolek Šalamoun se dlouhodobě zabývá podporou obviněného, odsouzeného za vraždu ozbrojeného protivníka, který si přál završit svou obhajobu podáním ústavní stížnosti. Pověřený advokát promeškal procesní lhůtu k jejímu podání. Po roce čekání přišlo od ústavního soudu usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti z důvodů opožděného podání. Nedbalostí advokáta přišel odsouzený o právo na uplatnění významného opravného prostředku, a to bez náhrady. Patrně tím ztratil i právo stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Když se mu později do jisté miry dostalo kompenzace v podobě stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona, měl smůlu podruhé: Nejvyšší soud ČR stížnost zamítl v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněnou.

V tomto konkrétním případě mám důvod se domnívat, že obviněný utrpěl skutečně velkou újmu na právech. Nestává se často, že by došlo k trestným činům s nápadně podobným průběhem skutkového děje, u kterých jsou výsledné rozsudky podstatně odlišné. V této věci však k tomu došlo: vyskytly se dva případy konfliktů, začínajících výtržností a končících usmrcením jednoho z účastníků. V jednom případě byl prvotním útočníkem městský strážník, v druhém policista, oba ve stavu středně těžké opilosti, vracející se z hospody. V jednom případě výtržnost spočívala v bouchání do karosérie auta, parkujícího v zakázaném místě, v němž spal jeho majitel. V druhém případě opilec rozdráždil do zběsilého štěkotu rotvajlera za plotem. Opilého strážníka srazil na zem úderem teleskopického obušku probuzený majitel auta, mezinárodní mistr bojových umění. Policistu srazil na zem rozhněvaný bývalý boxer úderem pěstí a nádavkem ho kousl rozdrážděný rotvajler. Strážník řešil vyrovnání sil použitím kapesního nože, jímž způsobil protivníkovi smrtelné zranění. Policista vytáhl legálně drženou pistoli a zastřelil protivníka i jeho psa. Oba skončili shodou okolností u stejného senátu odvolacího soudu, který jejich činy vyhodnotil jako vraždu a ocenil je shodným trestem odnětí svobody v trvání deseti let. Všechny strážníkovy pokusy o zvrácení rozsudku skončily neúspěchem. Policista ale úspěšnou ústavní stížností dosáhl opakování řízení před odvolacím soudem, jenž v souladu s pokyny ústavního nálezu přehodnotil jeho čin na zločin zabití a snížil trest na šest let odnětí svobody. Předpokládejme, že za v podstatě stejné situace by Ústavní soud rozhodl o strážníkově ústavní stížnosti stejně, jen kdyby byla předložena včas. Ministr spravedlnosti měl sice k disposici ústavní nález ve věci policisty, ale v odůvodnění stížnosti jej nevyužil.

Se změnou právní kvalifikace je spojena i odlišnost podmínek pro podmíněné předčasné propuštění z výkonu trestu. Zatímco strážník smí o ně žádat až po dvou třetinách trestu, policista již po jedné polovině. Výsledek rozdílnosti osudu ústavních stížností odpovídá vice než čtyřem letům ve vězení navíc v neprospěch strážníka, jehož poškodil advokát opožděným podáním ústavní stížnosti. Nedbalec byl sice potrestán advokátní komorou a vrátil rodině odsouzeného tučné palmare, rozdíl ve skutečně odpykaných trestech dvou odsouzených stěžovatelů u Ústavního soudu zůstává ale nesmazatelnou bolestnou skutečností.

Ještě neobvyklejší je případ mladé ženy, souzené v silně medializovaném procesu společně s manželem a jeho komplicem kvůli brutální vraždě jejího intimního přítele. V prvostupňovém řízení advokáti taktizovali ve prospěch jejího manžela v domnění, že jí nehrozí vážná újma, neboť se na vraždě přímo nepodílela. Postarali se jí tím o stejný trest, jaký dostal manžel, a o rok delší než trest jeho komplice. V odvolacím řízení a při mimořádných opravných prostředcích se o ni “dobře postaral” advokát-neumětel, který se pokoušel v odvolání zpochybnit správnost určení místa a času spáchání zločinu a tím celé dokazování: pachatelství vrahů bylo nezpochybnitelné a vražda by zůstala stejně brutální, i kdyby k ní došlo jinde. V dovolání a ústavní stížnosti pak napadl skutková zjištění prvostupňového řízení, tedy v podstatě obě podání napsal jako další odvolání proti rozsudku prvního stupně. Dostavil se předvídatelný výsledek: vše bylo odmítnuto.

Paní odsouzená se po čtyřech letech věznění pokusila o obnovu procesu. Řízení vedl soudce, který se proslavil výrokem, že všichni obvinění jsou jedna verbež. Vedl si ve shodě s touto zásadou. Začal tím, že žadatelce přidělil jako obhájce ex- offo výše zmíněného advokáta. Přímo ji tím vyděsil, protože kromě toho, že k němu pojala nedůvěru kvůli neúspěšnosti jeho podání, měla k součinnosti s ním nechuť z velmi soukromých důvodů, jež nejsem oprávněn zveřejnit. Sdělila soudu, že advokáta ze soukromých důvodů odmítá a jmenovitě navrhla jiného. Předseda senátu ale nevzal na její postoj zřetel a také odmítnutý advokát se vehementně dožadoval, aby jeho zastoupení přijala. Když vstoupila do soudní síně, bez ohledu na její odmítnutí seděl na místě obhájce. Soudce ji vyzval, aby v jeho přítomnosti vysvětlila, proč jej odmítá, čímž ji uvedl do velkých rozpaků. Nakonec ale nemusela vyhovět. Na rozdíl od soudce pro její nesnáze projevil pochopení spolek Šalamoun. Zprostředkoval zastoupení advokátkou, s kterou až dosud měl letité dobré zkušenosti. V kritickém okamžiku advokátka předložila předsedovi senátu plnou moc. Nechtěný advokát opustil soudní síň. Na chodbě pak vyprávěl matce paní odsouzené, že byl se soudcem domluvený, že obnovu povolí a na její dceru neuvalí vazbu, takže pokud by nebyl z obhajoby vypuzen, měla by ji do večera doma.

Celé veřejné zasedání pak probíhalo v nepřátelské atmosféře. Předseda senátu ani nemínil paní odsouzenou vyslechnout. Její výslech si ale nakonec vynutila advokátka. Promluvila pak jako poslední ze všech. Její vystoupení obsahovalo informace, které soud dosud neznal, a bylo hodně emotivní. Soudce je zhodnotil tak, že by mohlo být oním novým důkazem, jenž by mohl vést k povolení obnovy, ale on hodnotí její projev jako účelovou změnu výpovědi z hlavního líčení. Obnovu nepovoluje.

Paní obžalovaná podala na místě stížnost. Jejím dalším krokem mělo být písemné odůvodnění stížnosti po seznámení s písemným vyhotovením usnesení. Považovala za samozřejmé, že obhájkyně je včas předloží soudu. Ta se skutečně tvářila odpovědně: vyzvedla si u soudu zvukový záznam z řízení a v prostorách odvolacího soudu věnovala několik hodin prostudování trestního spisu. Při tom se náhodně potkala s předsedkyní senátu, jenž měl ve věci rozhodovat. Důkazem o setkání je zmínka s přesnými datovými a časovými údaji v odůvodnění usnesení.

Po prostudování spisu ale advokátka někam zmizela, přestala komunikovat a přes veškeré vynaložené úsilí se už nikdy nepodařilo navázat s ní spojení. Stížnost proti nepovolení obnovy nedoplnila. Paní odsouzená se o jejím podivném chování dověděla až pozdě, takže vlastní písemné vyjádření soudu neposlala. Předsedkyně senátu nakonec ztratila trpělivost: její senát stížnost zamítl, aniž znal námitky paní odsouzené ke způsobu vedení prvostupňového řízení. Paní odsouzená podala v srpnu r.2011 na advokátku stížnost České advokátní komoře, která byla vyřízena v červnu r.2012. Kárná komise ji uznala vinnou. Paní odsouzené se tak dostalo aspoň malého zadostiučinění. Na výsledku stížnostního řízení to už ale nemohlo nic změnit.

Nicméně spolek Šalamoun vyhodnotil výsledek kárného řízení jako potvrzení skutečnosti, že paní odsouzená sice v době stížnostního řízení byla formálně zastoupena advokátkou, ale fakticky zastoupena nebyla, neboť advokátka se její věcí přestala zabývat, aniž by ji vyrozuměla o ukončení působení v její věci. Znemožnila tím stěžovatelce, aby seznámila stížnostní soud se svými námitkami proti rozhodnutí soudu 1.stupně. Tím, že paní odsouzená nebyla ve stížnostním řízení zastoupena advokátem, bylo kráceno její právo na spravedlivý proces.

Stížnostní soud věděl o ustanovení zvolené advokátky, ale nedostal žádný výstup z její činnosti, takže nevěděl, co vlastně stěžovatelka vytýká soudu 1.stupně. Důvody mlčení obhájkyně ovšem neznal. Tím vším podle názoru spolku Šalamoun byla paní odsouzená krácena v právu na povinné zastoupení advokátem. Bylo na místě hypoteticky připustit, že v případě řádného doplnění stížnosti advokátkou by stížnostní soud rozhodl v její prospěch. Selhání advokátky tak mělo pro paní odsouzenou osudové následky, mnohem závažnější než kárné řízení v České advokátní komoře pro nesvědomitou obhájkyni.

Na základě těchto úvah podal spolek Šalamoun tehdejšímu ministrovi spravedlnosti Jiřímu Pospíšilovi podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch paní odsouzené. Neuspěl, ale nevzdal se. Vynechal Marii Benešovou, ale znova usiloval u Pavla Blažka a Heleny Válkové. Od té se dočkal aspoň vyjádření, že paní odsouzené byl uložen nepřiměřeně přísný trest, a knížecí rady, že by bylo vhodné znova usilovat o povolení obnovy řízení.

Stížnost pro porušení zákona podal až Robert Pelikán. Námitkou, že paní odsouzená nebyla ve stížnostním řízení fakticky zastoupena advokátem a bylo tak porušeno její právo na spravedlivý proces, se nezabýval. Odůvodnění postavil na úvaze, že soud měl postupovat obdobně, jak by jednal v odvolacím řízení, i když mu to zákon přímo nenařizuje, tedy měl vyzvat obhájkyni k podání písemného doplnění stížnosti. Pokud tak neučinil, mohl přijít o nové informace, důležité pro posouzení stížnosti a vlastně nedostál zákonné povinnosti řádně přezkoumat jednání soudu prvního stupně. Ministr spravedlnosti si byl vědom, že požaduje po stížnostním soudu něco, co mu striktně pozitivistický gramatický výklad ustanovení trestního řádu neukládá, ale řídil se úvahou, že podle judikatury Ústavního soudu (cituji) “ orgány veřejné moci jsou povinny jednotlivá ustanovení jednoduchého práva interpretovat a aplikovat v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, tj. v daném případě in favorem procesně oprávněné”.

Nejvyšší soud se pak velmi důkladně a dlouho seznamoval se spisem. Nakonec nařídil veřejné zasedání. Tím dal paní odsouzené a všem, kdo ji podporují, naději, že stížnosti vyhoví, protože zjevně beznadějné stížnosti obvykle zamítá v neveřejném zasedání.

K nemilému překvapení obhajoby ale Nejvyšší soud ČR ministrovu stížnost smetl zamítnutím. Porušení ústavního práva na zastoupení obhájcem jej nedojalo, ostatně je ministr ani přímo nenamítal. Větší důležitost přiřkl formálně právní stránce věci. Z formálně právního hlediska podle jeho úsudku paní odsouzená selháním obhájkyně neutrpěla újmu. Úprava řízení o povolení obnovy procesu v trestním řádu je totiž stanovena hodně odlišně od pravidel pro projednání odvolání nebo dovolání. Zákon nestanoví jako podmínku, že stížnost proti rozhodnutí v řízení o povolení obnovy procesu musí být odůvodněna a neukládá povinnost stížnostnímu soudu vyzvat obhájce k doplnění stížnosti, jak tomu je v řízení o odvolání a dovolání. Každý postup per analogiam je nezákonný. Ostatně stížnostní soud i bez doplnění stížnosti přezkoumal jednání soudu 1. stupně ve všech souvislostech a shledal je bezchybným.

Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je zřejmě po formálně právní stránce bezchybné a zejména je nenapravitelné. Jako laik ale nemohu souhlasit s názorem, že stížnostní soud přezkoumal postup soudu 1.stupně ve všech souvislostech, protože nemohl znát ty okolnosti, které by mu sdělila paní odsouzená, kdyby jí v tom nezabránila neodpovědná advokátka. Mimo to dodávám, že veřejné zasedání prvostupňového soudu v řízení o povolení obnovy probíhá podle ustáleného organizačního schematu, které všechny soudy dodržují. V tomto případě ale bylo jednání vedeno úplně jinak a se zjevným záměrem od samého počátku paní odsouzenou poškodit. Pokud se nad tím nepozastavil stížnostní soud, nezbývá než pochybovat o jeho nestrannosti.

Hlásím se k tradičnímu českému sklonu ke kacířství a jako laik si dovoluji vyslovit názor, že přes formálně právní správnost není rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR konformní s ustanoveními Ústavy a Listiny základních práv a svobod. Každý účastník trestního řízení má nezadatelné právo vyjádřit se před soudem ke své věci. Ale paní odsouzená byla nečinností obhájkyně o toto právo připravena. Byla krácena i v právu na rovnost stran v řízení: k její neodůvodněné stížnosti se vyjádřil napadený soud 1. stupně a státní zástupce, jen ona, jejíhož životního údělu se řízení nejvíce ze všech týkalo, k tomu nedostala příležitost, a to vinou obhájkyně. Stížnostní soud asi o selhání obhájkyně nevěděl, takže mu jeho postup nelze příliš vyčítat. To ale neznamená, že Nejvyšší soud ČR neměl použít jediný dokonalý způsob nápravy neúmyslného poškození práv paní odsouzené vrácením věci k novému projednání, v němž by již byla řádně zastoupena.

Potíž spočívá zřejmě v tom, že Nejvyšší soud ČR nemá formální nástroj, jímž by zhojil následky selhání obhájkyně, neboť stížnostní soud skutečně neměl povinnost vyzvat ji k doplnění stížnosti, bez kterého se ostatně mohl snadno obejít, aniž by přímo porušil zákon. Pokud by Nejvyšší soud ČR chtěl takto odůvodněné ministrově stížnosti vyhovět, musel by se pustit do právního novátorství, ale k tomu se mu nedostávalo potřebného sklonu ke kacířství.

Podobný je i stav ve výše uvedené kauze oběti pozdního podání ústavní stížnosti. Ústavní a trestní právo ukládá obviněným povinnosti, ale nechrání je před následky zásahu třetí strany, který jim znemožnil jim dostát. Výskyt osudových selhání obhajoby není patrně tak častý, aby jej zákonodárce chtěl řešit, pokud vůbec problém zaznamenal. Je to problém k zamyšlení pro tvůrce nového trestního řádu. Ve věci řízení o povolení obnovy procesu by ovšem zákonodárce měl jít do daleko větší hloubky, protože ochrana práv stěžovatelů je současnou právní úpravou nastavena tak, aby bylo zvrácení nespravedlivých rozsudků pokud možno znemožněno.

V zájmu objektivity dodávám, že shodně se soudem pojednávám o stížnostech pro porušení zákona jako o autorském díle ministra. Je to nespravedlivé, protože ministrovo je počáteční zásadní rozhodnutí, ale provedení stížnosti je věcí úředníků. Ministr si přece nepíše stížnosti sám doma v kuchyni. Pak je ovšem na stížnosti vlastní také ministrův podpis. Ten ale není důkazem o tom, že ministr dílko skutečně četl. Zpochybňuje to zkušenost z osudu nespravedlivě odsouzeného bývalého soudce Vlastimila Matuly, který jako stážista na Ministerstvu spravedlnosti ČR napsal pro exministryni Danielu Kovářovou stížnost pro porušení zákona ve prospěch údajných lupičů Rudolfa Tesárka a Josefa Blažka. Paní exministryně jeho výtvor podepsala a pan soudce si od soudu odnesl podmíněný trest. V každém případě ve srovnání s podněty spolku Šalamoun, na které reagoval pan ministr výše zmíněnými stížnostmi, ministerské výtvory berou menší, ba prakticky žádný ohled na ústavní práva odsouzených. Nedomnívám se, že to je výraz osobního ministrova přístupu k trestnímu právu, když na druhé straně jako laik uznávám, že “šalamounský” pohled na ústavněprávní souvislosti trestního práva může být vysloveně kacířský. Nemusí to proto být náhoda, že ministrovy stížnosti pro porušení zákona jsou většinou úspěšné s výjimkou těch, jež vznikly na podkladě podnětů spolku Šalamoun, nebo dokonce na základě vlastní úvahy úředníků, kteří chtěli vyjádřit pochopení pro podporu obžalovaných spolkem Šalamoun.

2 komentáře :

  1. V článku se hovoří víceméně o odsouzených či obviněných a o jejich ústavních právech vyplývajících z listiny práv a svobod. Problém se však týká i těch, kterým zločinci způsobili újmu. Ti na tom bývají ještě hůř, přičemž i oni mohou podávat ústavní stížnosti pouze prostřednictvím advokátů a jsou li okradeni, či jinak poškozeni, nemohou si ti prostě dovolit, zatím co mnozí gauneři si mohou platit více advokátů. Kohože to permanentně zastupuje drahý advokát Tomáš Sokol? Ty okradené? Pozůstalé zavražděných? Obyčejné lidi? Bezdomovce?...

    OdpovědětVymazat
  2. Zkrátit text by bylo ku prospěchu věci, čtenosti a dočtenosti....

    OdpovědětVymazat

Reklama