Reklama

.

.

středa 13. července 2016

Svět ruskýma očima 359


zajoch
13. 7. 2016   Outsidermedia

Uvádíme další z výběru článků, které zaujaly spolupracovníka webu Outsidermedia v ruském internetovém světě.

Oteplení v Soči

Xenija Melnikova
2. července 2016

Na čem se domluvili ministři zahraničí Turecka a Ruska

Oba ministři, Sergej Lavrov a Mevlüt Cavusoglu se v Soči setkali po omluvě Ankary Moskvě. Dohodli se na normalizaci oboustranných vztahů a na obnovení činnosti pracovní skupiny pro boj s terorismem. Setkali se při zasedání Černomořské ekonomické spolupráce (OČES).

Zasedání se účastnilo všech 12 ministrů zahraničí členských států a 10 ze států pozorovatelských. V době svého předsednictví navrhlo Rusko zformovat mechanismus financování konkrétních projektů, který byl přijat. Krom toho napomohlo sladit vzájemný vztah mezi OČES (Organizace černomořské hospodářské spolupráce), Asijskou bankou infrastrukturních investic (AIIB) a Fondem Hedvábné stezky. Největší pozornost věnovali účastníci setkání Sergeje Lavrova s Mevlütem Cavusoglu.

Společný boj s terorismem

Jednání obou ministrů proběhla za zavřenými dveřmi. Když Cavusoglu vyšel mezi novináře byl spokojený a na otázky odpovídal vlídně, přičemž nazýval Lavrova „můj drahý přítel Sergej“. Oznámil, že turecký prezident je připraven sejít se s prezidentem Putinem ještě před summitem G20 v Číně.
Jedním z důležitých výsledků jednání bylo obnovení činnosti dvoustranné pracovní skupiny pro boj s terorismem, v níž pracují zástupci ministerstev zahraničí a speciálních služeb. Po tragickém incidentu s ruským letadlem Su-24 v listopadu 2015 byla její činnost pozastavena.

Cavusoglu uvedl, že postoj Ruska a Turecka k tomu, kdo jsou v Sýrii extrémisté, je shodný. Podobně se vyjádřil i Lavrov. Svůj turecký protějšek nazýval prostě „tureckým kolegou“. Vyjmenoval teroristické skupiny: IS, Džabhat en-Nusra a různé menší na ně napojené organizace. Dále řekl, že Rusko a Turecko mají zájem na tom, aby vlastenecká a konstruktivní opozice, která ještě existuje na místech kontrolovaných teroristy, odtamtud co možno nejdříve odešla. Jinak by byla považována za spoluviníka.

Po Erdoganově omluvě nechal Putin odvolat sankce proti Turecku v oblasti turistiky. Lavrov však tureckého ministra zahraničí upozornil, že občané Ruska a jistě i občané dalších zemí budou při rozhodování o své dovolené brát v úvahu stále přetrvávající nebezpečí terorismu. Svědčí o něm i poslední událost na istanbulském letišti.

Lavrov prozradil, že turecká vláda slíbila „učinit veškerá nutná opatření pro bezpečnost turistů“. Výsledky dvoustranných jednání shrnul takto:  
„Myslím, že v rámci našeho dvoustranného dialogu můžeme konkrétně vyhodnotit i veskrze složité otázky, jako je zamezení přílivu teroristů ze zahraničí do Sýrie k podpoře tamních teroristických organizací.

 

Erdoganovy přemety

Mezi Ankarou a Moskvou je nyní zjevné zmírnění napětí. Ukazuje se to i v mediích. Turecké Birgün píší:
Z úst úředních osob, které donedávna hrubě kritizovali jeden druhého, nyní teče med. V době napětí, poté když Turecko sestřelilo ruský letoun, házely na sebe země mnoho obvinění. Dnes už tyto výtky zůstaly ve vzduchu.“
Existuje několik verzí příčin Erdoganových ústupků. Možná se cítil být zahnaný do kouta, když si zničil vztahy s mnohými sousedy a některými západními partnery. Skutečný vůdce EU, jímž je Německo, je vyděračstvím Ankary , využívající migrační krize, krajně rozhořčené. Proto přiznalo genocidu Arménů Osmanskou říší. Brexit dává znamení, že i tak iluzorní naděje Turecka na vstup do EU je nyní rovna nule. Proto ta diverzifikace ekonomických a politických kontaktů.

Ankara má třecí plochy i s Washingtonem. Je to otázka Kurdů. Turecko je považuje za teroristy, pro USA jsou partnery v boji s islámskými radikály. Na svého prezidenta tlačí i místní špičky byznysu. Silně jim škodí sankce, které Moskva proti Turecku zavedla. Ředitel Centra studia současného Turecka Išat Saetov k tomu řekl:  

„Turecko trpí mnohem více v Rusku než Rusko v Turecku. Například turistický ruch a dodávky plynu. Zhoršení vztahů obou zemí vedlo k nespokojenosti v Turecku a užitek z vytvoření zahraničního nepřítele rychle vymizel. Soudě podle toho, jak rychle se události vyvíjejí, zřejmě Erdogan souhlasil s ústupky v mnoha bodech. Ruská vláda nejspíš brzy odvolá hospodářské sankce. Zmírní také další pohraniční kontroly Turků a členů jejich rodin na ruských letištích. Obnoví se zpřetrhané vzdělávací, kulturní a vědecké kontakty. Není pravděpodobné, že by došlo i ke konsenzu ohledně syrské krize. Patrně dojde na Turecký proud a výstavbu jaderné elektrárny v Akkuye.“

Tureckému prezidentovi jde také o bezpečnost. Chápe, že se bez Ruska nepodaří zdolat syrský konflikt a terorizující islámské bojovníky.

Nepředvídaná náhoda

Normalizace mezi Ankarou a Moskvou přišla ve stejnou dobu jako zlepšení vztahů s Tel Avivem. Podle Cavusoglu jde o náhodnou shodu. Řekl k tomu:
„Vždycky jsme si přáli nemít problémy se sousedy. Zvláštní náhodou je, že své vztahy ladíme současně s Ruskem a Izraelem.“
Turecký expert Serkan Demirtaš objasnil, že tato normalizace není náhodná, je to součást nové zahraniční politiky ministerského předsedy Binaliho Yildirima. Nový předseda vlády hned po svém nástupu do funkce řekl, že Ankara musí snížit počet svých nepřátel a zvýšit počet spojenců. Je známo, že se v posledních několika letech velmi zhoršily vztahy Turecka s dalšími zeměmi v regionu a nyní přišel čas na jejich obnovení.

Podle Demirtaše může být další zemí, se kterou začne normalizace, Egypt. K tomu uvedl:
„Ankara vystupuje proti novému egyptskému lídrovi Abdel Fattah al-Sisimu, který v roce 2013 svrhl Muhameda Mursího, leč dnes je připravena navazovat spolupráci.“ 
Po Káhiře přijde řada na Bagdád. V poslední době vůdci obou zemí jeden druhého soustavně obviňují z destabilizace situace v regionu. Krom toho chce Turecko co možno nejrychleji uhladit konflikt s Kyprem, aby pokračovala jednání s Bruselem o možném členství země v EU. Není vyloučené, že se objeví snaha normalizovat vztahy s Arménií.

Převzato z Lenta.ru
https://lenta.ru/articles/2016/07/02/lavrov/


***

Zapomeňte na Brexit. Evropu rozvrátí Itálie

7. července 2016

Italský finanční systém se, mírně řečeno, nachází v úpadku. V říjnu bude v Itálii referendum stejné jako v Británii a jeho výsledek může zásadně změnit italskou ekonomiku, nacházející se v krajně delikátním stavu. Italové budou hlasovat o reformách v senátu. Navrhované reformy mají široký ohlas a v případě jejich přijetí mohou stabilizovat politické uspořádání země a umožnit předsedovi vlády Matteo Renzimu přijmout zákony ke zvýšení konkurenceschopnosti státu. Deutsche Bank předpokládá, že v případě odmítnutí reforem vláda nejspíš neustojí nátlak a v Itálii nastane chaos podobný chaosu po odstoupení Berlusconiho. Italské referendum je údajně největším rizikem pro evropskou politiku. Renziho vláda může padnout a zformování stabilního většinového kabinetu může být mimořádně složité.

Důsledkem politických zmatků může být rychlý nástup finančně-ekonomického chaosu. Hospodářská komora Confindustria předpokládá, že zamítnutí reforem způsobí recesi, hromadný odliv kapitálu a zvýší dluh. Nic z toho si Itálie nemůže dovolit. V tuto chvíli je politicky i ekonomicky nestabilní, má nízkou produktivitu, nízký index růstu a její pozice je horší než je tomu u ostatních států Evropy. Problémy má i bankovnictví.

Finanční sektor trpí z přemíry „špatných“ úvěrů, tak velkých, že vláda přinutila v dubnu vedoucí bank, pojišťovacích společností a investorů vložit 5 miliard EUR do záchranného fondu pro slabé banky země. Fond Atalante musel nakupovat „špatné“ úvěry u věřitelů a vkládat prostředky do jejich akcií v naději, že opakovaně financované banky budou úvěrovat více podniků a stimulovat růst hospodářství.

Nicméně Monte dei Paschi di Siena, nejstarší banka ve světě a nejhorší v Itálii, vlastní „špatné“ úvěrové portfolio 47 miliard EUR. ECB je znepokojena. Její bankovní dohled trvá na tom, aby italská banka snížila ke konci roku 2017 výši úvěru na 8 miliard EUR a ke konci roku 2018 na 6 miliard EUR. Zpráva silně snížila cenu akcií italských bank a samozřejmě nese hlavní tíhu propadu Monte dei Paschi.

Celkově má finanční sektor v zemi v průměru 300 miliard EUR „špatných“ závazků, které musí nějak splatit. Pokud by nebyla italská ekonomika tak slabá, nebyl by to problém. Takto to ovlivní schopnost vlády zajistit životaschopný program finanční pomoci bankovnímu sektoru. Zemi na to ve skutečnosti chybí 35 miliard EUR. Státní dluh Itálie 140 procent HDP stojí nyní hned za státním dluhem Řecka.

Itálie požádala Brusel o pomoc, ale ta zatím poskytnuta nebyla z důvodu porušení pravidel EU. Merkelová řekla, že existují konkrétní pravidla pro rekapitalizaci bank a není možno vymýšlet každé dva roky nová. Komise by prý pomohla, ale není jasné, co Itálie navrhuje na oplátku.

Renzi je v některých kruzích za jeho snahu o změnu politického systému nazýván rozvraceč. Je ochotný obejít EU a k ochraně finančního systému se angažovat jednostranně. Řekl, že nebude poslouchat lekce „učitele ze školy“.
Existují určité návrhy, třeba zvýšení fondu Atlante, vytvoření samostatného fondu, jakési filiálky Atlante, která bude vykupovat „špatné“ úvěry realizované v době poslední recese v Itálii, ale v tuto chvíli konkrétní řešení bankovní krize není.

Jakákoliv iniciativa může přijít vniveč, pokud Renzi se svou stranou nezvítězí v referendu o reformách a vláda odstoupí. Italský finanční systém balancuje na okraji propasti bez velké naděje na vyřešení problému. Brexit může být největším problémem Evropy, ale Itálie už kráčí v jeho stopách.

Převzato z Vestikavkaza.ru
http://www.vestikavkaza.ru/analytics/Zabudte-o-Brexit-Evropu-razvalit-Italiya.html

***

Prezident Rúhání a nová íránská ekonomika

Nikolaj Bobkin
9. července 2016

Hasan Rúhání brzy skončí své první období ve funkci prezidenta Íránu. Pravděpodobně se jím stane i po volbách v červnu 2017. Po zvolení v roce 2013 byl považován za liberála a reformistu západního směřování, ale ukázal se být pragmatikem se snahou „vrátit národu důstojnost“. Povedlo se mu najít přijatelné východisko z jaderného problému se Západem, zbavit se mezinárodní izolace a destruktivního vlivu hospodářských sankcí. V jeho zemi došlo k velkým změnám.

***

Start Rúháního vlády byl po stránce hospodářské situace v zemi slabý. Ve všech klíčových odvětvích íránského hospodářství byly problémy. Vysoká inflace (40 %) a prudké trojnásobné snížení kursu riálu, které následovalo, narušilo kupní sílu průměrného občana. Celková míra nezaměstnanosti byla 13 %, z toho u mládeže až 27 %. Nepříznivé životní podmínky vyvolaly hromadný odliv mozků, stovky vysoce kvalifikovaných specialistů odešly ze země. Objevily se velmi vážné sociálně-ekonomické problémy, podobně jako tomu bylo v době Islámské revoluce v roce 1979. Katastrofálně chyběly peníze a nebylo to jenom kvůli západním sankcím.

Prezident Rúhání veřejně přiznal, že hospodářské potíže byly vyvolané mimo jiné také špatným řízením země a ztrátou důvěry obyvatel ke státním institucím. Předcházející vláda Ahmadinežáda ztratila důvěru. Nehospodárnost, korupce a neurčitost v činnosti státních struktur paralyzovaly aktivitu íránských podnikatelů. Důsledkem byl nedostatek investic a neschopnost vytvářet pracovní místa.

Rúháního tým začal okamžitě realizovat již dříve parlamentem (madžlisem) přijatý zákon o trvalém zlepšování podnikatelského prostředí. Role státu v ekonomice začala klesat, rozšířila se práva a možnosti nestátního sektoru a poskytovaly se investiční záruky. Vláda si dala za úkol normalizovat vztahy se Západem a vyvést íránskou ekonomiku z režimu sankcí. Pracovalo se na zkrocení americké síly, která stála v cestě íránskému hospodářskému rozvoji. Bylo třeba změnit metody. Během několika měsíců vyslali íránští diplomaté v čele s ministrem zahraničí Zarífem potenciálním partnerům na mezinárodní scéně mnoho signálů. Teherán se dokázal domoci odvolání požadavků na svůj jaderný program a byly uzavřeny dohody schválené OSN. Dosáhlo se zrušení sankcí.

***

Íránská vláda se nesnaží dosáhnout okamžitého užitku ze zrušení sankcí, avšak hodlá přeměnit zemi na vysoce rozvinutý průmyslový stát. Může již normálně fungovat byznys se zahraničními partnery. Vláda buduje novou hospodářskou strategii přechodem z „ekonomiky sporu“ k „ekonomice iniciativ“.

Od doby před třemi léty se snížila inflace ze 40 % na 10 %, stabilizoval se kurs riálu i přesto, že se musela íránská ekonomika vyrovnat se snížením cen ropy a s přibližně dvojnásobným snížením jejího exportu. V červnu se inflace snížila až na 9,7 %, což je nejnižší inflace za posledních 25 let.

Íránský byznys už má možnost manévrovat a volit si zahraniční partnery. Hlavní přírodní bohatství země, ropa a plyn, zůstává pod kontrolou státu. V kontraktech na průzkum a rozpracování ropných ložisek se zahraničními firmami se dbá na zvýšení podílu íránské strany (alespoň 50 %). Počítá se se zahraniční účastí v 52 projektech průzkumu a rozpracování ložisek plynu a v 18 kombinovaných projektech (ropa a plyn). Přitom se bude spolupracovat jen s těmi společnostmi, které jsou schopny ve svých plánech zajistit moderní technologie. Tato zásada se uplatňuje u všech partnerů bez výjimky.
Čína se s Íránem dohodla na vybudování společného ropného terminálu na Kešmu (ostrov v Homuzském průlivu). Kontrakt má hodnotu 550 milionů USD. Budoucí terminál může obsluhovat tankery a skladovat přibližně 30 milionů barelů ropy. Dodávky Číně se budou časem zvyšovat. Letos v červnu dosáhl vývoz ropy z Íránu do Číny historického maxima.

S vývozem ropy do Evropy v objemu, který byl před zavedením sankcí, se nepočítá a Íráncům to nevadí. Tehdy dodával Írán do Evropy 600 tisíc barelů surové ropy za den, především do Itálie, Španělska a Řecka. Předpokládalo se, že dojde k návratu na původní úroveň, avšak první tři týdny června nepřevýšil export 280 tisíc barelů za den. Nyní jsou hlavními odběrateli íránské ropy asijské země, Čína, Indie a Jižní Korea. Indové investují do projektu modernizace íránského přístavu Čáhbahár v Ománském zálivu 20 miliard USD.
Prioritou íránské hospodářské politiky je přilákat zahraniční investice. Za těchto podmínek nemá Lukoil naději na dlouhodobý kontrakt na dodávky íránské ropy do svých zpracovatelských závodů. Íránci budou určitě chtít získat technologie nebo účast ruských společností v investování. Ve své nové strategii už nemají ropu jen předmětem prodeje. Týká se to i dalších oblastí spolupráce s Ruskem.
Vláda Rúháního je pragmatická. V ekonomické spolupráci jdou zahraničně politické sympatie nebo antipatie stranou. Například s americkým Boeingem je uzavřena smlouva na nákup 100 civilních letadel, s Airbusem 118 letadel v hodnotě 27 miliard USD. Obnově leteckého parku je přikládán velký význam.

***

Odborníci se shodli, že to íránská ekonomika se změnou vlády vyhrála. Málokdo věřil, že k obnově normálního hospodářského života a k návratu průměrného růstu budou stačit 3 roky. Nebyly ani důvody domnívat se, že budou úspěšně završena jaderná jednání a zrušení sankcí. Ale pragmatismus a úpornost při snaze o dosažení cílů umožnilo Rúhánímu překonat negativní tendence posledních let.

Současné íránské vedení spojuje nekompromisnost v uchování hodnot islámského státu a ponechání si práva na nezávislou zahraniční politiku, přičemž se nevzdává výhody obchodní a ekonomické spolupráce se Západem. Není náhoda, že je Islámská republika nazývána „ostrovem stability na Blízkém východě“.

„Zápaďák“ Rúhání očividně upevnil strategické partnerství Íránu s Ruskem a Čínou a v ničem neustoupil diktátu USA. „Reformista“ zůstal věrný svému slibu ve všem se držet umírněnosti, přičemž dokázal uchovat v zemi mír a občanskou shodu. „Liberál“ nijak nezpochybnil principy státnosti Islámské republiky.

Převzato z Fondsk.ru
http://www.fondsk.ru/news/2016/07/09/prezident-rouhani-i-novaja-iranskaja-ekonomika-41321.html

2 komentáře :

  1. Zajímavé , ale nic nového !!

    OdpovědětVymazat
  2. Není to sice úplně nic nového, ale naše média se těchto témat dotkla jen lehce, ale jestli to je tak, ukáže jen a jen čas.

    OdpovědětVymazat

Reklama