Reklama

.

.

neděle 3. července 2016

Zahájení odvolacího řízení Aleny Vitáskové & spol. I-III

Zdeněk Jemelík
3. 7. 2016   JemelikZdenek
Krajský soud v Brně vede tuto věc pod spisovou značkou 46 T 7/2013 a označením “Vladimír Čimpera & spol.”, ale veřejnost ji vnímá jako “kauzu Vitásková”, neboť předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dale jen “ERÚ”) je nejznámější mezi původně deseti obžalovanými. Nic na tom nemění ani skutečnost, že řízení proti ní a její podřízené Michaele Schneidrové souvisí se záležitostmi ostatních obžalovaných jen zprostředkovaně a objemově představuje pouze zlomek z obsáhlého spisu a nepatrnou část ze spotřebovaného času.


Část I.

Skutkovou podstatou procesu je údajně neoprávněné vydání licencí o silvestrovské noci v r.2010 chomutovským fotovoltaickým elektrárnám Saša Sun a Zdeněk Sun v majetku holdingu miliardáře Zdeňka Zemka, kterého investoři měli m.j. dosáhnout předložením nepravdivých údajů, zejména pak padělaných revizních zpráv z 26. a 27. prosince 2016. Majitelé se domnívali, že získání licencí v posledních minutách roku jim zajistí zvýhodněnou výkupní cenu za vyrobenou elektřinu ve výši 12.150 Kč/MWhod., s kterou počítali ve splátkovém kalendáři miliardového úvěru. Obžalované Alena Vitásková a Michaela Schneidrová přišly do ERÚ až v 2. polovině r. 2011, takže na vydání sporných licencí se nepodílely.

Podle názoru soudu se obžalovaní účastníci výstavby elektráren o podvod pokusili již tím, že podali žádost o udělení licencí ještě před dokončením díla. Museli pak strpět ohledání zářízení úředníky ERÚ dne 20.prosince 2010, které ještě nevedlo k vydání licencí. Až potud soud hodnotil jejich jednání jako pokus o podvod. V této souvislosti tvrdě postihl revizního technika Vladimíra Čimperu, který na základě pokynu nadřízeného vypracoval revizní zprávy z 5. a 6. prosince na rozvody elektráren a odevzdal je. Soud mu podsunul úmysl pomoci k oklamání ERÚ za účelem obstarání neoprávněného prospěchu pro investory. Zprávy uznal za nepravdivé, protože se domníval, že mají být dokladem o dokončenosti výstavby elektráren. K jeho usvědčování ze zlého úmyslu vydatně využil procesně nepoužitelný protokol z podání vysvětlení na policii. Obsahu protokolu soud prakticky přiznal větší váhu než výpovědim v přípravném řízení a před soudem, které se od obsahu prvotního výslechu částečně lišily. Podle zásady in dubio contra reo pravdivé bylo to vyjádření, které obžalovanému škodilo a nevadilo, že je soud vůbec neměl použít. Vladimír Čimpera později “off record” v soukromí vysvětlil, že nikdy dříve nebyl u výslechu a protokol podepsal, aniž by jej četl.

Teprve po další obhlídce, která se konala 31.prosince 2010, došlo k vydání licencí a tím k dokonání činu. O jejich vydání rozhodla pověřená úřední osoba ERÚ Ilona Floriánová sice s formálním přihlédnutím k předloženým dokladům, ale zejména na základě vyjádření tříčlené komise úředníků ERÚ, složené z neodborníků, a pod tlakem nadřízeného, který si sice vynutil na bývalém předsedovi ERÚ Josefu Fiřtovi souhlas s provedením obhlídky zařízení, ale na kritický den si moudře vzal dovolenou a pouze zasahoval telefonicky a zasíláním e-mailů. O dva měsíce později vzniklo podezření, že revizní zprávy z 26. a 27.prosince 2010, které manažeři subdodavatele přiložili k žádostem o licence, jsou padělky, které Ilona Floriánová neodhalila. Místopředseda ERÚ Antonín Panák pak podal kvůli nálezu podezřelých listin trestní oznámení. Policie je vyhodnotila jako padělky, a takto je hodnotí žalobce i soud.

V době, kdy se toto vše odehrávalo, Alena Vitásková ještě ani netušila, že by se mohla stát předsedkyní ERÚ, stejně jako Michaele Schneidrové se o dráze ředitelky licenčního odboru ERÚ nemohlo zdát ani v nejbujnějších snech. Před soud se dostaly proto, že neumožnily nápravu údajného pochybení ERÚ z 31. prosince 2010, jednajíce ve prospěch Zemků, s nimiž se měly znát. Přičlenění jejich věci k stíhání dalších osmi obžalovaných je výrazem zvláštní zlomyslné péče především ze strany žalobce, který se takto přičinil o jejich zatížení desítkami hodin zbytečně promarněného času a zcela neúčelným zvýšením nákladů na obhajobu a ze všeho nejvíc bezohledným dlouhotrvajícím vystavením stresu. Bez viny ovšem není ani soud, který mohl a měl vyčlenit věc obou dam do samostatného řízení.

Nicméně vše zlé je k něčemu dobré: poznatky o událostech z r.2010 jsou klíčem k pochopení nesmyslnosti odsouzení Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové.

Hlavní líčení ve věci bylo zahájeno 2. června 2014, závěrečné řeči odezněly 10. a 11.prosince 2016. K veřejnému vyhlášení rozsudku došlo až 22.února 2016. Předseda senátu Aleš Novotný na ně patrně nebyl dobře připraven (http://www.jemelikzdenek.cz/2016/02/zamysleni-nad-rozsudkem-nad-alenou_23.html), což mu ale nebránilo ve vyvolání zděšení mezi obžalovanými rozdáním vysokých trestů, v případě nejhůře postižených Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové přiměřených závažné násilné trestné činnosti. Většině obžalovaných soud “osladil” rozsudek uložením peněžitých trestů a zákazů činnosti. Žalobci Radku Mezlíkovi to nestačí: odvoláním z 21.června 2016 (http://www.drzaholka.cz/trestni-rizeni-ks-brno/odvolani-zalobce-z-21-6-2016-v-neprospech-obzalovanych/) se dožaduje v některých případech zvýšení trestů odnětí svobody, dále uložení peněžitých trestů Michaele Schneidrové a Aleně Vitáskové, u ní také zákazu činnosti.

Písemné vyhotovení rozsudku (http://www.drzaholka.cz/trestni-rizeni-ks-brno/pisemne-vyhotoveni-nepravomocneho-rozsudku-ks-brno-z-22-2-2016/) dorazilo do datové schránky obhájce Aleny Vitáskové až dne 15. června 2016, tedy za 114 dní od vyhlášení rozsudku a 187 dní od přednesení závěrečných řečí.

Rozsudek má sice 167 stran, ale jeho výroková část byla hotová již 22.února 2016 a odůvodnění je z velké části poskládáno z textů protokolů hlavního líčení, takže výrazné překročení zákonného časového limitu nelze omluvit. Průtahy tohoto druhu nejsou v historii činnosti předsedy senátu Aleše Novotného ojedinělé. Dokonce jimi nepřekonal svůj rekord z jiné kauzy, v které si obžalovaní museli počkat na písemné vyhotovení rozsudku plných devět měsíců od ústního vyhlášení. Zdlouhavé bývá i doručování protokolů z hlavního líčení: přijdou-li osm dní po doručení rozsudku, jako pomůcka obhájce při psaní odvolání již neposlouží.

Nadměrné průtahy při přípravě rozsudku a následně jeho písemného vyhotovení zasluhují odsouzení jako cynické psychické týrání obžalovaných bezohledným prodlužováním stresu. Soudce si ovšem může vůči sprostým obžalovaným beztrestně dovolit cokoli, zvlášť když si může být jist záštitou nadřízených.

Doplňkem obrazu současného stavu kauzy je souběžné správní řízení, které proběhlo rovněž u Krajského soudu v Brně na základě správní žaloby, podané ve veřejném zájmu nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem (http://www.jemelikzdenek.cz/2016/06/soud-jako-corrida.html). Soud přezkoumal postup ERÚ, který rozhodnutím obžalované Michaely Schneidrové nejdříve nepovolil obnovu licenčního řízení, později v přezkumném řízení její rozhodnutí zrušil a vydal elektrárnám nové licence, opět s účinností od 31.prosince 2010. Krajský soud licence odebral jako neoprávněně vydané a vrátil věc ERÚ k novému projednání.

Je to smutný konec společensky prospěšného projektu, který měl holdingu Zemků umožnit překlenout dopady krize v ocelářském průmyslu. Tehdy došlo k hlubokému poklesu poptávky po jejich tradičních výrobcích – lešení a bezešvých trubkách. Pružným přechodem na výrobu nosných konstrukcí pro fotovoltaické elektárny se firma zachránila před krachem, provázeným propouštěním tisíců zaměstnanců. Cesta od výroby nosných konstrukcí k nápadu na zužitkování nevyužitých ploch ve vlastních objektech budováním FV elektráren byla přirozená.

Odebrání licencí ve správním řízení soudním je nepříjemné i pro obžalované, protože se tím potvrzuje názor žalobce, že ERÚ neměl licence 31.prosince 2010 vydat a Michaela Schneidrová neměla bránit jejich odebrání.

Pro úplnost je třeba v této souvislosti zmínit, že na ERÚ v současnosti probíhá t.zv. sporné řízení, v němž se posuzuje oprávněnost nároku předmětných FV elektáren na výkupní cenu 12.150 Kč/MWhod. Podle prvostupňového rozhodnutí ERÚ na ni nebyl od počátku nárok a je pravděpodobné, že v případě potvrzení jeho výsledku v odvolacím řízení bude muset Zemkův holding neprávem přijaté částky vrátit do státní pokladny. Ostatně od 1. ledna r.2013 již majitelé dostávají za vyrobenou elekřinu jen 5.500 Kč/MWhod.

V této situaci obžalovaní podali odvolání a ERÚ i majitelé elektráren se vzepřeli pravomocným rozhodnutím správního soudu podáním kasačních stížností k Nejvyššímu správnímu soudu. Výsledky obou řízení nelze předjímat, pouze můžeme celkem určitě předpokládat, že v dalším vývoji může dojít na mimořádné opravné prostředky a možná i na postoupení věcí nadnárodním soudům či arbitrážím.

Okamžitý stav kauzy je úděsný. Zařízení, vybudovaná nákladem 1,4 miliardy Kč, jejichž bezpečnost a provozsuchopnost od počátku r.2011 je dokázána bezporuchovým provozem a absencí pracovních úrazů, zastavila výrobu. Rozhodnutí správního soudu má likvidační účinek. Majitelé byli jeho rozhodnutím připraveni o příjem, z něhož hradili splátky úvěru, a hrozí jim krach s následkem propuštění několika tisíc zaměstnanců. Mohou sice ERÚ požádat o vydání nových licencí, ale na jejich základě by již prodávali vyrobenou elektřinu za pouhých 1.000 Kč/MWhod. místo současných 5.500 Kč. Výroba by za těchto okolností byla natolik ztrátová, že by nezbylo než elektrárny zrušit.Všichni, kdo měli co do činění s jejich výstavbou, jsou nuceni vyrovnávat se s představou, že za několik týdnů či měsíců obdrží příkaz k nástupu výkonu trestu. Stejnou vyhlídku, ale s výrazně vyšší trestní sazbou, mají Alena Vitásková a Michaela Schneidrová, které se vznikem problému nemají nic společného. Pracovníci bývalého vedení ERÚ, mimo úřednice, která vydala problematické licence, jsou v pohodě, přestože v r.2010 v nejlepším případě nezvládli nával žádostí o licence a pro okamžitou nápravu pochybení nic neudělali. U soudu vystupují jako svědci obžaloby proti Aleně Vitáskové a Michaele Schneidrové.

Přemýšlím, zda by soudci a státní zástupci se stejnou neodpovědnou lehkostí působili škody podnikatelům a zda by rozdávali kruté tresty realizátorům státem vyprovokovaných projektů, kdyby věděli, že v případě vyplacení odškodnění za zhoubné následky nesprávných rozhodnutí by se museli na náhradách finančně podílet. Zatím jim ovšem nic takového nehrozí, i když současný ministr spravedlnosti Robert Pelikán sní o možnosti takové “příkoří” soudcům a státním zástupcům zavést.

Část II.

Z mého laického pohledu způsob hodnocení jednání obžalovaných, který použil žalobce a soud, není jediný možný, zvláště též proto, že při hodnocení důkazů důsledně uplatnili nepřípustnou zásadu in dubio contra reo. Případ by se měl především posuzovat v souvislosti s neodpovědnou energetickou politikou státu, který nejdříve vyvolal zájem investorů o investování do obnovitelných zdrojů energie nabídkou marnotratné finanční podpory, aby pak bez varování 8.listopadu 2010 oznámil, že dnem 31.prosince 2010 bezuzdné plýtvání penězi končí. Výstavba fotovoltaické elektrárny je střednědobý projekt, z kterého nelze beze škod vyskočit ze dne na den. Investor nemá jinou možnost, než se snažit dílo dokončit, aby úplně neztratil již vložené prostředky. Většina zájemců, která naletěla na neodpovědnou státní pobídku, se zadlužila u bank a splátkový kalendář stavěla na příjmech, s nimiž počítala podle původního zadání. Náhlá změna podmínek ohrozila jejich způsobilost splácet, následně je vystavila nebezpečí krachu a propouštění. Dokončení výstavby za platnosti původních podmínek se tak doslova stalo bojem o přežití, a v jeho rámci pak mohly vznikat krajní situace. Závod s časem ztížily investorům v závěru r.2010 sněžení a silné mrazy. Poctivý stát by připustil své silné viktimologické zavinění. Myslím si, že za daných podmínek by měl při posuzování žádostí o licence promíjet drobné nedodělky na zařízeních. Jsou dány jasné podmínky pro změkčování tvrdosti zákona. Nechci tím ovšem říci, že by měl stát promíjet zjevně podvodné jednání včetně udělování licencí elektrárnám ve stavu zrodu.

Mimo zorné pole soudu zůstal možný podíl odpovědnosti bývalého vedení ERÚ, jmenovitě jeho předsedy Josefa Fiřta, místopředsedy Blahoslava Němečka a ředitele legislativního odboru Antonína Panáka, pozdějšího místopředsedy ERÚ.Případ chomutovských elektráren od počátku pojednávali poněkud odlišně od jiných. Například neobjednali jejich posouzení Státní energetickou inspekcí, kterou jinak poslali do 134 elektráren, žádajících o licence koncem r.2010. Tím otevřeli prostor pro dohady o dokončenosti a bezpečnosti elektráren, kontrolovaných neodbornými komisemi ERÚ. Josef Fiřt zásadně nesouhlasil s dokončením jejich licenčního řízení ještě v r.2010 a ustoupil v tomto směru řediteli licenčního odboru Luďkovi Pražákovi až po jeho hrozbě resignací, ač nemusel. Od jednoho z členů komise věděl, že k vydání licencí došlo za podezřelých okolností až v nočních hodinách, ale o zjednání nápravy se nepokusil, ač mohl. Až na základě vnějšího popudu přikázal Antonínu Panákovi, aby prověřil příslušné spisy. Výsledkem pak bylo odhalení padělaných revizních zpráv, na ně dne 4.března 2011 navazující trestní oznámení Antonína Panáka a další události, jejichž dočasně konečným výsledkem je pojednávaný rozsudek.

Druhou stránkou téže mince byl ale otevřený, dobovým zvyklostem se vymykající zájem ředitele licenčního odboru ERÚ Luďka Pražáka, aby po neúspěchu obhlídky elektráren z 20.prosince 2010 byla umožněna ještě další před koncem roku, s předpokladem, že mezitím budou odstraněny nedodělky. Souhlas s provedením druhé obhlídky si na předsedovi ERÚ vynutil hrozbou resignací. Prokázán je také jeho tlak na Ilonu Floriánovou, aby o silvestrovské noci zůstala na pracovišti i po pracovní době a jeho nezpochybnitelné doporučení, aby licence vydala. Nevíme zatím, jak jeho jednání vyhodnotí soud, protože kvůli jeho dlouhodobému onemocnění vyčlenil jeho věc k samostatnému projednání. Z mého laického pohledu ale pomohl dobré věci.

Soud se ovšem nemohl zabývat odpovědností bývalého vedení ERÚ, protože žalobce Radek Mezlík z jeho příslušníků obžaloval pouze ředitele licenčního odboru Luďka Pražáka. K případné trestněprávní odpovědnosti bývalého předsedy a místopředsedů ERÚ zaujal přesně opačný postoj než k jednání Aleny Vitáskové. V rozhovoru pro MF Dnes z 24.února 2016 (http://www.drzaholka.cz/medialni-ohlasy/zalobce-radek-mezlik-o-rozsudku/) se vyjádřil jednoznačně: “Úlohou bývalého vedení jsme se zabývali a zjistili jsme,že tehdejší předseda Josef Fiřt byl odpůrcem udělení licencí těmto elektrárnám. Ale bývalý ředitel odboru licencí Luděk Pražák se jeho pokynům vzpříčil a jeho podřízená Ilona Floriánová nakonec licence vydala. Předseda úřadu není oprávněn přímo vydávat pokyny k licenčnímu řízení a jeho názor nebyl respektován.” Alena Vitásková byla vůči Michaele Schneidrové ve stejném postavení jako Josef Fiřt vůči Luďkovi Pražákovi. Zatímco žalobce omlouvá (a z formálně právního hlediska má pravdu) pasivní postoj Josefa Fiřta, jenž znal sporný záměr svého podřízeného, pro Alenu Vitáskovou požadoval drakonický trest za to, že nezmařila rozhodnutí Michaely Schneidrové, které předem neznala.

Ostatně také Michaele Schneidrové se dostalo zásadně odlišného zacházení než Iloně Floriánové, jejíž pochybení odmítla napravit. Soud podává na str. 149 a 152 rozsudku popis přímo hrůzostrašných chyb, jichž se úřednice o silvestrovské noci dopustila. Opomíjí při tom skutečnost, o které možná neví, že v ten den vydala ještě i další licence, z nichž některé se rovněž staly předmětem zájmu policie. Nakonec ale za vadné vydání licencí, souzené ve dvou soudních procesech, jí uložil pouze trest dočasného zákazu činnosti. Michaela Schneidrová, která nechtěla vystavit ERÚ riziku odškodnění za případnou prohranou arbitráž a zabránila odnětí domněle neprávem vydaných licencí, má jít na osm a půl roku do vězení, jako by někoho zabila. Ještě drastičtější je rozdíl v hodnocení jejího jednání proti názoru žalobce Radka Mezlíka na konání jejího předchůdce Jaroslava Vítka, který bez odůvodnění zastavil řízení o nařízení obnovy licenčního řízení elektrárny v majetku společnosti ČEZ Obnovitelné zdroje, která v době udělení licence měla instalovánu pouze sedminu z celkového počtu fotovoltaických panelů. Pokusy ERÚ o vyvolání jeho trestního stíhání jsou až dosud neúspěšné. Policie pod dozorem žalobce Radka Mezlíka se zdráhá jej stíhat, stejně jako se původně nechtěla pustit do případu FVE Vranovská Ves, v kterém nakonec proti jeho původnímu názoru přece jen padla obžaloba.

Hodnocení skutkových zjištění v celém rozsudku je poznamenáno rozporem mezi nazíráním na různé úkony a situace z pohledu techniků a znalců na straně jedné a orgánů činných v trestním řízení na straně druhé. Kdyby nebyl vydán tak tvrdý rozsudek, bylo by snad možné omluvit nadměrné sebevědomí žalobce a soudu, kteří do hodnocení skutků vnášeli své diletantské názory, neboť právní předpisy, oborové normy a postoje znalců v této nové oblasti podnikání nebyly ustálené a rychle se vyvíjely. Výsledkem je rozpor mezi negativním formálně právním hodnocením stavu elektráren ke dni 31. prosince 2010 soudem a jejich reálnou způsobilostí k zahájení dodávek elektřiny od 1.ledna 2011 a bezúrazovostí jejich provozu.

Soud v rozsudku opakovaně konstatuje nedokončenost předmětných fotovoltaických elektráren v době jejich obhlídek pracovníky ERÚ, tedy 20. a 31.prosince 2010. Nejde ale o jeden z pověstných případů žádostí o licence pro elektrárny, jejichž výstavba byla v počátcích. Existují fotografie, pořízené 26. prosince 2010 družicí NASA, z nichž je zřejmé, že tyto elektrárny skutečně stály. Soud je ale neviděl, protože je neuplatnil ani žalobce, ani obhajoba. Promítaly se jen videozáznamy drobných nedodělků, natočené při obhlídce dne 31.prosince 2010 úředníkem Rostislavem Krejcarem, před výjezdem instruovaným předsedou ERÚ Josefem Fiřtem.V té době ostatně v žádném předpisu nebyl stanoven požadavek úplného dokončení výstavby jako podmínky pro poskytnutí licence a ani nebyl definován přesný způsob prokázání dokončenosti. Elektrárny již dříve získaly povolení ke zkušebnímu provozu a při prvním paralelním připojení k přenosové síti byla pracovníky distribuční firmy prověřena bezpečnost vysokonapěťových rozvodů (tuto podrobnost soud vůbec nepochopil a některým obžalovaným vyčítá zanedbání bezpečnosti vysokonapěťových rozvodů).Od počátku r. 2011 elektrárny skutečně dodávaly proud do sítě a během jejich provozu až dosud nedošlo k žádnému úrazu elektrickým proudem, čili v době vydání licencí byla zařízení způsobilá bezpečného provozu.

V rozsudku je spousta slov o nedokončenosti elektráren, ale soud se vůbec nezabýval jejím rozsahem a jejími důsledky pro provozuschopnost a bezpečnost zařízení. Provedla to za něj mezinárodně uznávaná poradenská společnost PricewaterhouseCoopers znaleckým posudkem, který soud ve svém diletantismu a aroganci opominul s vyjádřením, že jeho závěry jsou bezvýznamné. Ve skutečnosti z exaktní analýzy účetních dokladů vyplynulo, že nedodělky ke dni provedení důkazu obhlídkou elektráren činí ve finančním vyjádření několik tisícin procenta z pořizovacích nákladů: kvůli několika desítkám tisíc Kč má být zmařena investice za 1,4 mlrd. Kč. Z toho a z důkazu praxí lze vyvodit, že nedodělky byly zanedbatelné a nebránily uvedení elektráren do bezpečného provozu.

Ostatně tomu nasvědčují i výsledky komisionelní obhlídky z 31. prosince 2010. Členové komise ERÚ, z nichž žádný nebyl odborníkem v oboru, se v názoru na provozuschopnost a bezpečnost elektráren částečně rozcházeli, ale nakonec umožnili rozhodnutí Ilony Floriánové o vydání licencí. Rostislav Krejcar, zásadní odpůrce udělení licencí mezi nimi, podle svědecké výpovědi Zdeňka Zemka st. před soudem mu dokonce k udělení licencí telefonicky blahopřál. Spolu s úředníky ERÚ ale procházeli elektrárny skuteční odborníci, vesměs soudní znalci, jejichž přítomnost není v protokolu ERÚ zaznamenána. Např. pro financující banku Commerzbank AG stav elektráren kontrolovala mezinárodně uznávaná poradenská společnost Energetické poradenství a analýzy s.r.o. Stanoviska externích odborníků byla jednoznačně ve prospěch udělení licencí.Jejich písemná vyjádření se ovšem do spisu dostala až dodatečně.

Použití vysokých trestních sazeb má vazbu na výpočet škody, způsobené údajně neoprávněným vydáním licencí dne 31.prosince 2010. Ta je v každém případě vyšší než 5 milionů Kč, což je spodní hranice pro použití nejvyšších trestních sazeb. Soud ale při jejím výpočtu podlehl omylu, když tvrdí (viz str. 128 rozsudku), že získáním licence po předchozím úspěšném provedení prvního paralelního připojení předmětným elektrárnám vznikl nárok na prodej elektřiny za 12.150 Kč/MWhod. Ve skutečnosti v době vydání licencí platil přísnější cenový výměr ERÚ z r.2009, podle něhož nárok na vyšší subvencovanou cenu vznikl pouze v případě, že elektrárna začala po vydání licence dodávat elektřinu do distribuční sítě ještě v r.2010. Takový stav ovšem v tomto případě nemohl nastat, protože ani kvůli Zemkům v noci nesvítilo slunce. Teprve cenovým výměrem z 8.listopadu 2010 došlo s účinností od 1.ledna 2011 ke změkčení podmínek, a skutečně pak stačilo první paralelní připojení jako jedna z podmínek pro přiznání dotované ceny. Je paradoxní, že hned na str.129 a 130 se v rozsudku uvádí správný popis vývoje podmínek pro poskytování dotované ceny. Úvahy soudu na str. 128 jsou ve zjevném rozporu s cenovými výměry, o nichž v rozsudku referuje, a je proto na místě se tázat, co je příčinou jejich neprávného výkladu: zda nezpůsobilost soudu pochopit vývoj cenových rozhodnutí nebo záměr usvědčit obžalované ze způsobení vysoké škody stůj co stůj. Nesprávnost úvah soudu potvrzuje i praxe: po převzetí odpovědnosti za výplatu podpory obnovitelným zdrojům energie státní společností OTE a.s. skončilo používání sazby 12.150 Kč/MWhod. za energii, dodávanou společnostmi Saša Sun s.r.o. a Zdenek Sun s.r.o. Došlo pak ke sporu mezi společnostmi ČEZ Prodej a.s. a Actherm s.r.o., neboť ČEZ odmítl kompenzovat Acthermu proplácení elektřiny ze zmíněných elektráren za zvýšenou cenu. Spor se řeší v t.zv. sporném řízení v ERÚ, které zatím dospělo k prvostupňovému rozhodnutí, podle něhož Actherm vyplácel “Zemkovým” elektrárnám zvýšenou cenu nezákonně. Pokud se Acthermu nepodaří v odvolacím řízení toto stanovisko zvrátit, lze očekávat, že bude po společnostech Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o. požadovat vrácení přeplatku za r. 2011 a 2012. Tím by došlo k vynulování škody netrestní cestou.

Poznatky o sporném řízení ovšem zpochybňují příčinnou souvislost mezi vydáním licencí 31. prosince 2010 a jejich pozdějším obnovením na straně jedné a vzniklou škodou na straně druhé. “Zemkovy” elektrárny fakturovaly Acthermu s cenami dle cenového výměru z r. 2009. Nevíme, zda si jejich manažeři byli vědomi neoprávněnosti vyfakturovaných pohledávek, či zda jednali v dobré víře. Soud si nebyl vědom skutečného stavu věcí a toto nezkoumal. V každém případě Actherm byl zodpovědný za obhospodařování podpory obnovitelných zdrojů a faktury neměl v požadované výši proplácet. Nelze vyloučit právní hodnocení, podle něhož škoda sice vznikla, avšak zaviněním třetí strany, jejímž jednáním se soud nemohl v tomto řízení zabývat, protože je žalobce nezahrnul do žalovaného skutkového děje. Je to klíčová otázka, která zasluhuje nové přezkoumání.

Škoda, způsobená údajně státu, kterou se soud zabývá, není jediná, ke které v souvislosti se souzeným skutkovým dějem došlo. Připustíme-li, že ztroskotání licenčního řízení bylo výsledkem klamavého jednání některých obžalovaných, pak je třeba take uznat, že škodu díky manažerům subdodavatelské firmy utrpěly také společnosti Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o., jejichž investice v objemu 1,4 mlrd. Kč byly v důsledku odebrání licencí zmařeny. Mělo by to mít vliv na postavení jednatelů poškozených společností v souboru obžalovaných, které soud považuje za spolupachatele. Domnívám se, že jejich zájmy a motivace byly jiné než zájmy a motivace manažerů subdodavatelských společností a nepovažuji za dostatečně prokázané, že se vědomě podíleli na úkonech, které soud považuje za klamavé. Mám na mysli např. jejich podpis na předávacích protokolech, jimiž jejich společnosti převzaly zařízení elektráren do svého majetku předčasně bez výhrad: soud jim podsouvá úmysl jejich předložením prokázat dokončenost nedokončených zařízení, ač primární účel jejich sepsání je pouze prokázání vlastnického vztahu k elektrárnám a podepsání s velkým časovým předstihem před předložením ERÚ takový úmysl vylučuje (nemohli předjímat s tak velkým předstihem, že ještě 31.prosince 2010 budou na díle nějaké nedodělky). Zejména není vůbec prokázáno, že by bratři Zemkovi znali skutečnou povahu revizních zpráv z 26. a 27.prosince 2010, které soud považuje za padělky, a navíc chybí jakýkoli důkaz o tom, že by k danému způsobu pořízení revizních zpráv dali souhlas, či si jej přímo objednali. Jejich osud je ukázkou ošidnosti postavení vedoucícho pracovníka ve velké, vertikálně značně rozčleněné řídící struktuře firmy. Společnosti Saša Sun a Zdeněk Sun vznikly na popud úvěrující banky. Bratři Zemkovi se stali jednateli jako představitelé rodinného klanu, vlastnícího holding. Až do té doby zastávali ve vedení holding nepříliš významné funkce. Jako jednatelé odpovídají za vše, co se v jimi řízené společnosti děje, i když ve skutečnosti “na vše mají své lidi” ze subdodavatelské firmy a podstatná část dění při výstavbě běží mimo ně.

V této souvislosti upozorňuji, že soud opakovaně nevyvodil důsledky ze skutečnosti, že podezření na podvodnou povahu těchto zpráv pojal jako první Antonín Panák až v únoru r.2011, a není prokázáno, že by do té doby kromě jejich původců kdokoli další věděl, že došlo k nějaké nepravosti. Názor soudu, že bez výjimky všichni obžalovaní, kteří měli co do činění s licenčním řízením ze dne 31.prosince 2010, věděli o podvodné povaze zmíněných zpráv, nemá oporu v dokazování a je nejspíš mylný včetně vývodů, jež z něj soud odvozuje.

Posléze musíme vzít v úvahu možnost, že v budoucnu může vzniknout další škoda státu, pokud budou v navazujících soudních řízeních či arbitrážích zvráceny závěry výše zmíněných rozsudků. Zejména v případě, že by společnosti Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o. prokázaly, že přišly o licence neprávem, mohl by jim vzniknout nárok na odškodnění řádově až v miliardách Kč. Netroufám si tvrdit, že se tak zcela jistě stane, ale jako laik soudím, že to nelze úplně vyloučit. Soud tuto možnost hrubě podcenil.

Soud měl ztíženo porozumění souzeným dějům take skutečností, že fotovoltaický boom provázela nepropracovanost a neustálenost norem a pravidel úředních postupů, které se vyvíjely ještě i po r.2010. Projevuje se to např. v rozdílném hodnocení významu revizních zpráv z 5. a 6.prosince 2010, kterým soud přikládá význam dokladu o dokončenosti elektrárny a vyčítá jim nepravdivost, protože v době jejich pořízení nebyly ještě instalovány všechny panely a rozvody na ně nebyly napojeny.

Požadavek, aby měření pro revizní zprávy byla prováděna až na dobudovaném zařízení a za podmínky připojení rozvodů na panely, judikoval Nejvyšší správní soud daleko později. Ještě v r.2011 Státní úřad bezpečnosti práce v šetření pro Státní energetickou inspekci připouštěl měření na nepřipojených rozvodech s tím, že proměřování bezpečnosti panelů je nadbytečné, protože mají vlastní systém zabezpečení. Je pravděpodobné, že ve dnech 5. a 6. prosince 2010 byly již rozvody položeny v plném rozsahu a revizní technik Vladimír Čimpera mohl do zpráv zahrnout výsledky měření, která prováděl postupně během každodenního pobytu na staveništi. Jestliže se pak již rozvody dále neměnily, podle tehdejšího stavu odborného vědomí nebylo nutné provádět o tři týdny později další revize.

Současně soud nedocenil účinek prudké změny cenových podmínek výměrem z 8.listopadu 2010 na logistiku přípravy licenčního řízení a dokončovacích prací na straně žadatelů. Na jedné straně subdodavatel musel nasadit skutečně vysoký počet dělníků, aby zvládl dokončovací práce do 31.prosince 2010, současně nedokázal dokumentačně podchytit úplně přesně jejich vývoj. Nepřesnosti pak využil soud k usvědčování obžalovaných. Na druhé straně žadatelé museli provést potřebné administrativní úkony tak, aby se vůbec v řízení u ERÚ dostali do konce roku na řadu. Bylo vyloučeno, aby s podáním žádostí o licence a vydáním doprovodných dokumentů vyčkali až do úplného končení stavby, protože v tom případě by licenční řízení v r.2010 neproběhlo.

Část III.

Všechny výše uvedené složitosti se promítly do dalšího jednání ERÚ od jarních měsíců r.2011 a také do činnosti orgánů činných v trestním řízení. Policie vyzvala 20. června 2011 ERÚ k zahájení řízení o nařízení obnovy licenčního řízení. ERÚ vyhověl 10. července 2011. Řízení pak probíhalo nezávisle na personálních změnách v ERÚ: 1. srpna 2011 nastoupila do čela úřadu Alena Vitásková, od 1.prosince 2011 se ředitelkou licenčního odboru stala Michaela Schneidrová. Přípravou rozhodnutí se zabývali úředníci, loajální k bývalému vedení ERÚ, podřízení Antonína Panáka, tehdy již místopředsedy ERÚ. Nespěchali, nikdo neměl chuť se podepsat pod rozhodutí o odebrání licencí, protože se počítalo s tuhým odporem investora. Ale nakonec bylo přece jen 19. ledna 2012 připraveno k podpisu. O tomto dění neměla Alena Vitásková žádné informace. Dověděla se o něm až od Antonína Panáka, který jí poskytl nepravdivou informaci o nutnosti rychle rozhodnout v zájmu zachování procesní lhůty. Antonín Panák ale tlačil také na Michaelu Schneidrovou, aby urychleně vydala rozhodnutí, připravené jejím předchůdcem. Nebyl k tomu žádný rozumný důvod. Naopak se nabízela možnost řízení přerušit a předat spis Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které o něj žádalo, neboť začalo zkoumat možnost odnětí licencí cestou správní žaloby ve veřejném zájmu. Jenže Antonín Panák novou předsedkyni ERÚ o této situaci neinformoval a současně za jejími zády komunikoval s policií, kterou se snažil nasměrovat k “správnému” pohledu na nezákonnost vydání licencí elektrárnám Saša Sun a Zdeněk Sun. Jeho jednání tak zapadlo do tichého odporu proti předsedkyni – nevítané vetřelkyni, na němž se podílela celá skupina úředníků, tesknících po bývalém vedení, ale lze je chápat i jako pokračování nepřátelského postoje bývalého vedení k žádostem společností Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o. o licence.

Michaela Schneidrová vycítila, že je na ni nastražena past jako na nezkušené, sotva přišedší děvče, které se dosud neorientuje v prostředí. Po prostudování spisu se rozhodla, že podsunuté rozhodnutí svého předchůdce nepodepíše. Pochopila totiž pravý stav věcí přibližně ve stejném smyslu, v jakém jsem se jej klopotně snažil čtenáři přiblížit výše. Tím se stala klíčovou osobou v tažení orgánů činných v trestním řízení proti Aleně Vitáskové
( http://www.drzaholka.cz/komentare-zdenka-jemelika/mala-zena-ve-stinu-velke-sefky/).

Zjistila, že se sice ve spisu nachází padělané revizní zprávy z 26.a 27. prosince 2010, ale kromě nich také různá dokumentace z konce r.2010, doručená až po vydání licencí, která osvědčovala způsobilost elektráren k bezpečnému provozu v den vydání licence. Uznala způsobilost revizních zpráv z 5. a 6. prosince 2010 k prokázání bezpečnosti zařízení i 31.prosince 2010 (na rozvodech se nic nezměnilo). Byla si vědoma likvidačního účinku odebrání licencí a věděla, že Zemkův holding je silný protivník, který bude bojovat do posledního dechu a neměla jistotu, že by ERÚ odebrání licencí u soudu obhájil. Ve prospěch Zemků svědčil ve správním řízení institut dobré víry: pokud přijali licence v dobré víře, že byly vydány právem, následky případného špatného rozhodnutí ERÚ měly právem padnout na stát. Mimo to obnova správního řízení se nemá povolovat, je-li od začátku jasné, že v obnoveném řízení by jeho výsledek byl znova potvrzen. Bylo jí také jasné, že pravomocné odebrání licencí by mělo nevratné následky, zatímco její případné chybné rozhodnutí bylo možné napravit různými způsoby. Věděla také o probíhajícím policejní vyšetřování. Vyjednávala proto s Antonínem Panákem odsun rozhodnutí až do výsledku trestního řízení. Je-li totiž důvodem ke změně správního rozhodnutí prokázaný trestný čin, není ve správním řízení proti obrany. S tím Antonín Panák nesouhlasil a navíc ji neinformoval o zájmu Nejvyššího státního zastupitelství o tento případ, potažmo o možnosti přesunout odpovědnost do rukou nejvyššího státního zástupce. V obtížné rozhodovací situaci se pokusila hledat oporu u předsedkyně ERÚ, v které se naučila vidět autoritu již v dřívější práci pro její soukromou firmu Klub podnikatelů v plynárenství. Ale nepochodila: Alena Vitásková neznala a ani nemohla, ba dokonce nesměla znát příslušné spisy a složité právní problematice nerozuměla. Poslala ji za právníky a za jejím přímým nadřízeným Antonínem Panákem. Pouze jí na základě informací od něho doporučila, aby rozhodla bez průtahů. Což se stalo, ovšem jinak, než si přál její nadřízený Antonín Panák: Michaela Schneidrová dne 13. února 2012 zastavila řízení o nařízení obnovy licenčního procesu, čímž rozhořčila místopředsedu ERÚ Antonína Panáka a ostatní úředníky, loajální k bývalému vedení ERÚ. Jak je ovšem zřejmé z výše popsaného vývoje, odebrání licencí pouze odsunula a odpovědnost za ně přesunula z ERÚ na správní soud. Mezitím se rozběhlo take řízení, které může vést k vrácení do státní pokladny neoprávněného přeplatku ceny za elektřinu, dodanou elektrárnami Saša Sun a Zdeněk Sun do sítě v letech 2011 a 2012.

Soud tyto složitosti nepochopil a v odůvodnění rozsudku se durdí kvůli tomu, že paní obžalovaná se chtěla držet bezpečné cesty odnětí licence z důvodu spáchání trestného činu, když se jí přece nabízela lákavá možnost odebrání licencí kvůli padělaným revizním zprávám, která ovšem mohla skončit zatížením státu odškodným za neoprávněné odebrání licencí.

Připusťme ale, že Michaela Schneidrová v danou chvíli rozhodla špatně. To ale ještě samo o sobě nestačí, aby se z administrativního pochybení stal trestný čin. K tomu je třeba prokázat zlý úmysl a pro ten se má najít motiv. Aby bylo možné kriminalizovat – dle mého soukromého názoru laika – opatrné a velmi odpovědné jednání Michaely Schneidrové, orgány činné v trestním řízení vytvořily legendu o jejích blízkých vztazích se Zdeňkem Zemkem st., nejvyšším představeným holdingu. Jednala pak podle nich protiprávně, aby svému známému prospěla. K vytvoření legendy posloužila její e-mailová korespondence z doby, kdy pracovala pro Klub podnikatelů v plynárenství (přechávám obhajobě a soudu zkoumání otázky, zda použití této korespondence bylo zákonné). Z ní je patrné, že pilná včelička Michaela Schneidrová se úporně snažila získat pro Klub zakázku od holdingu Zemkových. Postupně se prokousávala jeho pyramidální řídící strukturou a dovídala se, že jediný, kdo o jejím zájmu může rozhodnout, je pouze sám generální ředitel Zdeněk Zemek st. Houževnatě se snažila s ním osobně jednat. E-mailová korespondence ale neobsahuje žádný důkaz o zájmu z jeho strany a nakonec ji nepřijal, ani když přijela na schůzku, zprostředkovanou jeho sekretariátem. Setkala se s ním pouze na poradě Klubu, na kterou mu “z úřední povinnosti” poslala pozvánku. Tam jej jako pomocná síla usadila na místo a vydala mu zapomenutý kabát, pro který se vrátil. Žádné obchodní jednání s ním ani tehdy nevedla. Legendu, vytvořenou na základě zneužité staré e-mailové korespondence, vyvracejí i různé výpovědi z hlavního líčení. Prostě Michaela Schneidrová se se Zemkovými neznala a neměla ani jiný důvod jednat v jejich prospěch. Jiné pohnutky, kvůli nimž by měla chtít škodit státu, se ani soud nepokusil vymyslet. Přestože žádný důkaz o vztahu Michaely Schneidrové k Zdeňkovi Zemkovi st. neexistuje, soud na legendě tvrdošíjně lpí a v této víře ukládá trest osm a půl let vězení.

Rozhodnutí o zablokování cesty k odebrání licencí vyneslo Michaele Schneidrové trestní stíhání. Dne 23. října 2012 jí policejní eskorta nasadila “medvědy” a před zraky všech spolupracovníků ji vyvedla z budovy a předvedla před místně nepříslušného soudce s návrhem na uvalení vazby. “Medvědy” museli policisté pro útlou ženu speciálně upravit. Dozorující státní zástupce Radek Mezlík ale neměl vazební řízení u nepříslušného soudu “ošéfované” podobně jako jeho kolega z kanceláře Aleš Sosík, který obviněného Shahrama Zadeha nechal kvůli uvalení vazby zavléci z Prahy až do Znojma: soudce Městského soudu v Brně návrh na uvalení vazby zamítl nejen u Michaely Schneidrové, ale i u dalších zadržených.

Kriminalizace jednání Michaely Schneidrové byla předstupněm k útoku na Alenu Vitáskovou, který začal sdělením obvinění ze dne 13. března 2013. Hledání motivu k protiprávnímu jednání narazil žalobce na stejné kopyto jako v případě Michaely Schneidrové: na vztah k Zdeňkovi Zemkovi st. Podle něj se Alena Vitásková s ním dobře znala (rozumí se, že to byl důvod, aby jednala v jeho prospěch), navíc se měla provinit tím, že neupozornila Antonína Panáka na časté styky Michaely Schneidrové s ním, což měl být důvod k jejímu vyloučení z řízení pro podjatost. Je zřejmé, že o vztahu Michaely Schneidrové k Zdeňkovi Zemkovi st. Alena Vitásková nemohla informovat, protože o neexistujícím vztahu nemohla vědět. Ale také její soukromý vztah k němu patří do říše legend. S tvrzením o něm přišel jako svědek 1.místopředseda ERÚ Blahoslav Němeček, který se odvolával na informaci od Antonína Panáka. Ten se k ní jako svědek “pod přísahou” ale nehlásil.

Zločin Aleny Vitáskové má podle soudu spočívat v tom, že nějakým blíže neurčeným způsobem dala souhlas Michaele Schneidrové k jejímu rozhodnutí neotevřít cestu k odebrání licencí FV elektrárnám Saša Sun a Zdeněk Sun. Soudce, který ví, že bývalý předseda ERÚ Josef Fiřt nedokázal zabránit řediteli licenčního odboru Luďkovi Pražákovi v umožnění vydání těchto licencí, protože k tomu nebyl jako druhostupňový organ oprávněn, najednou tvrdí, že Michaela Scheidrová by si bez jejího souhlasu nedovolila vydat své rozhodnutí z 13. února 2012, aniž by vysvětlil, proč při stejném vzájemném postavení jednajících osob jednou předseda ERÚ jako druhostupňový organ nesmí zasahovat do rozhodování prvního stupně, ale v jiném případě může a zasahuje. Prostě: kdo chce psa bít, hůl si najde. Soudce Aleš Novotný je přesvědčen, že mezi spoluobžalovanými dámami musela v této věci proběhnout nějaká komunikace. Domnívá se, že Alena Vitásková znala záměr Michaely Schneidrové z přílohy e-mailu, který jí spoluobžalovaná poslala do její soukromé e-mailové schránky. Paní předsedkyně ERÚ ale namítá, že přílohu vůbec neotevřela, a stejně by k jejímu obsahu žádné stanovisko nemohla zaujmout, i kdyby ji četla, protože neznala předmětný spis a neměla potřebné právnické znalosti. Skutečně neexistuje žádný důkaz, že by se Alena Vitásková k návrhu rozhodnutí Michaely Schneidrové jakkoli vyjádřila. Soud jí tedy uložil trest jako za ublížení na zdraví s následkem smrti na základě spekulací až psychopatické povahy, naprosto nepodložených jakýmikoli důkazy, neprávem vydávaných za ucelený řetěz nepřímých důkazů.

Úvahy senátu Aleše Novotného zpochybňuje svým chováním take spoluobžalovaná Michaela Schneidrová. Měla vice příležitostí vyjádřit se o vlivu předsedkyně ERÚ na její rozhodnutí z 13.února 2012. Jistě věděla, že pouhé vyslovení domněnky, že Alena Vitásková její postup schvalovala, by změkčilo přístup soudu k její domnělé vině. Nikdy ale ani nenaznačila, že by znala vůli své nadřízené a že by v ní nalezla oporu, i když o ni nepochybně stála. Nemluvě o tom, že nevyužila lákavé možnosti ucházet se o postavení spolupracující obviněné.

Dodávám, že Michaela Schneidrová sice pracuje pro Alenu Vitáskovou řadu let, ale zachoval se mezi nimi odstup, přiměřený rozdílnosti jejich postavení. Jejich vztah není důvěrný.

Rozhodnutí bez důkazů je dle mého laického názoru nezákonné, neboť soud má povinnost rozhodovat pouze na základě spolehlivě prokázané důkazní situace. Důkazy nelze nahradit soudcovskými fantasmagoriemi. Soudce Aleš Novotný se v teoretickém myšlení dostal dále než zlopověstný stalinistický prokurátor Andrej Januarjevič Vyšinski, který do sovětské justiční praxe prosazoval zásadu, že korunní důkaz je samotné přiznání obžalovaného. Aleš Novotný se nemůže odvolat ani na ně. Z jeho úvah drze vyčuhuje účelovost, páchnoucí na sto honů: Alena Vitásková musí být zničena, ať je vinna či nikoli, vždyť pouze kvůli tomu byla přihozena k ostatním obžalovaným.

Pokud odvolací soud potvrdí rozsudek nad Alenou Vitáskovou, vyšle vzkaz orgánům činným v trestním řízení, že důkazy k usvědčování podezřelých nadále nejsou potřebné. Domněnky stačí, jsou-li posvěceny božskou neomylností soudce. Občané se pak stanou nehájenou lovnou zvěří.

Zamyšlení zasluhuje i škála uložených trestů odnětí svobody. Přijímám bez výhrad shovívavost soudu k Iloně Floriánové, která se sice podle něj dopustila hrozných věcí, ale zcela nepochybně jednala pod tlakem nadřízeného. Jako laik jsem nepochopil, čím se provinil Vladimír Čimpera, nicméně přijímám jeho trest jako nejnižší příčku žebříčku a věc se mi jeví tak, že uložené tresty odpovídají pouze postavení obžalovaných v hierarchii řídících funkcí bez ohledu na to, čeho se jednotlivci dopustili a čím a jak se podíleli na vzniku hypotetické škody, kterou (zřejmě nesprávně) vypočítal soud. Nedovedu si jinak vysvětlit, proč Alena Vitásková a Michaela Schneidrová dostaly z celé skupiny obžalovaných nejvyšší tresty, přestože se nepodílely na jednání, jímž ke škodě mělo dojít, popř. proč rozhodnutí Michaely Schneidrové nenapravit údajné pochybení Ilony Floriánové jí vyneslo přísnější trest než technikům subdodavatelských firem, kteří se dle soudu dopustili podvodu. A osm a půl roku pro Alenu Vitáskovou, jejíž trestné jednání se odehrálo pouze v hlavě soudce Aleše Novotného, je vrcholem absurdity. Celkově žebříček uložených trestů nebezpečně připomíná třídní princip, občas uplatňovaný soudy v dobách nedávno minulých.

K ozvláštnění tohoto procesu přispěl neúmyslně Ústavní soud nálezem z 19. dubna 2016, jímž zdůraznil význam ústavněprávního institutu zákonného soudce jako základní podmínky spravedlivého procesu. Inspiroval obhájce některých obžalovaných ke zkoumání, zda předseda senátu Aleš Novotný je skutečně zákonným soudcem jejich klientů, a zda take výběr přísedících proběhl podle zákonných pravidel. Využili jako nástroje poznání zákona o svobodném přístupu informací a na základě údajů, poskytnutých administrativou Krajského soudu v Brně dospěli k podezření, že tato kauza byla soudci Aleši Novotnému přidělena mimo pořadí, a k jistotě, že výběr přísedících je projevem libovůle buď předsedy senátu nebo soudce Aleše Flídra, pověřeného výkonem funkce místopředsedy soudu. V odvolání proto uplatňují námitku protiústavnosti řízení, vedeného nepříslušným předsedou senátu a nezákonně sestaveným senátem. Dožadují se zrušení rozsudku a vrácení věci k novému projednání soudu prvního stupně, ovšem v jiném složení senátu.

Domnívám se, že důvodů k vrácení věci na první stupeň a její následné odebrání senátu Aleše Novotného je dost i bez přitakání ústavněprávním výhradám. V případě Aleny Vitáskové by důvodem mohla být i zjevná podjatost Aleše Novotného vůči ní, která se projevila při ústním vyhlášení rozsudku, kdy ji pohaněl zjevně nepravdivým tvrzením, že se do čela ERÚ dostala díky “nějakému jednání Jany Nečasové, dříve Nagyové”. Vrácení kauzy na 1.stupeň by mělo být příležitostí k vyčlenění věci Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové do samostatného řízení.

V každém případě v tuto chvíli nezbývá než doufat v nestrannost a profesionalitu odvolacího soudu, který samozřejmě není vázán ani rozsudkem, ani odvoláním, tím méně publicistickými úvahami. Ze všech možných variant jeho možného rozhodnutí považuji za nejméně pravděpodobné zproštění aspoň některých obžalovaných po provedeném dokazování před odvolacím soudem a nejvíce se obávám potvrzení rozsudku v neveřejném zasedání, po němž by obžalovaní obdrželi s rozhodnutím i příkaz k nástupu trestu.

Pro úplnost dodávám, že Spolek na podporu nezávislé justice v ČR Šalamoun v souladu s ustanovením §§3 a 6 trestního řádu nabídl Krajskému soudu v Brně společenskou záruku za obě obžalované. Tato skutečnost zůstala pod rozlišovací úrovní senátu Aleše Novotného: v rozsudku o ní není zmínka. Je to jen jedna z ukázek dvojlomnosti vztahu justice k veřejnosti: soudci na jedné straně vychvalují účast laických přísedících v senátech jako formu veřejné kontroly činnosti soudů, na druhé straně projevují opovržení k projevům občanů, ať již jednotlivců nebo organizovaných ve specializovaném spolku (netýká se to jen spolku Šalamoun), kteří se jakkoli vyjadřují k jejich činnosti a chování.

5 komentářů :

  1. O tom, ze pani Vitaskova je NEVINNA, o tom vi kazdy obcan v Cesku.

    Ale tim, jakymi tuny detajlu nas informujete, pane Jemelik jste v podezreni, ze sabotujete verejnou obcanskou podporu pani Vitaskove...
    Krome toho, mam po precteni Vasi publikace
    mozol na mozku !

    Pane Jemelik, v Americe je velmi rozsirene porekadlo. Jmenuje se KISS. Ja Vam ho neprelozim kvuli vlastni bezpecnosti. Vim , ze by me zasahlo kladivo z Vasi garaze prehozene pres Atlantik.
    nick honolulu - vzdy se smyslem pro spravedlnost.

    (Psssst, prisne tajne ! KISS zn. Keep it simple stupid ! Neni mireno na pana Jemelika, ale vseobecne)


    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Doplňuji pro Čechy o čárku. Wiki - KISS je zkratka anglického výrazu Keep It Simple, Stupid! (tj. „Zachovej to jednoduché, hlupáku!“, příp. "Nekomplikuj to, blbe!" Komplikují to vždy určití lidé. Kdo asi? Honolulu nebyl jsi kdysi nick Neckář z Floridy? TES

      Vymazat
  2. Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš, eventuelně skončíš za mřížema.

    Zlatej socialismus.

    OdpovědětVymazat
  3. Nevidím do problematiky, sledujem to len okrajovo ako vnútornú českú záležitosť.
    Tresty sa mi pre p. Vitáskovú a Schneiderovú tiež zdajú privysoké vzhľadom na ich podiel v kauze.
    To, s akou vehemenciou sa autor článku venuje obhajobe oboch obžalovaných ma ale zneisťuje, pretože z toho cítiť zaujatosť. Zložitý odborný problém, navyše aj zložitý právny problém sa snaží vysvetlovať. pričom ale skĺzava do toho, že sám hodnotí dôkazy bez možnosti čitateľa urobiť si názor sám.
    Neviem kde je pravda, jedno je ale isté, a v tom sa ČR nelíši od SR.
    Obe republiky majú politickú garnitúru, ktorá si z oboch režimov zobrala zásadne len tie horšie veci. Politici autoritatívne určujú personálne obsadenie odborných štátnych inštitúcií a úradov (pozostatok po komunistoch) a do funkcií dosádzajú hocikoho, zvyčajne tých, čo sa problematike nerozumejú (je to predsa demokratické). Navyše v štáte napriek platným zákonom nikto nepožaduje regresnú náhradu od úradníkov, ktorí spôsobili nezákonným rozhodnutím inej osobe škodu a túto škodu uhradil štát. Týmto sa vytvorila kasta štátnych manažérov úradov, ktorí môžu vydávať príkazy na vydávanie rozhodnutí podriadenými, ktorí reálne nie sú postihovaní za nesprávne rozhodnutia. Stačilo by, aby sa medializoval jeden jediný prípad, kedy úradník zaplatí regresnú náhradu a už nikto by nevydal rozhodnutie proti svojej vôli, a to ani po príkaze nadriadeného, resp. len v prípade písomného príkazu po písomnom upozornení o nezákonnosti takého rozhodnutia, čo je exculpačný dôvod v trestnoprávnych predpisoch.

    Jediné riešenie v dnešnej dobe je vyššie uvedené striktné dodržiavanie zákonov a dôsledné postihovanie uradníkov, ktorí vydávajú rozhodnutia v rozpore s právnym poriadkom spojené so striktným dodržiavaním kariérneho postupu, teda takého, že nikto nemôže v kariére preskočiť viac ako jeden stupeň riadenia a pred postupom vyššie musí byť vo funkcii najmenej päť rokov.

    Alena Vitásková bola politický nominant. Nech by mala akékoľvek vzdelanie a prax, v ERÚ nikdy nepracovala (ak áno, potom to mení situáciu). Musela si byť vedomá, že nie všetkým v ERÚ to vyhovovalo a že aj tí druhí majú vlastné predstavy o kariére. Myslela si, že môže všetko, lebo je šéfka. Je príjemné mať moc a peniaze, ale treba myslieť aj na vlastnú bezpečnosť. A autor ju obhajuje, ako keby on bola A. Vitásková sama.

    OdpovědětVymazat
  4. Hi all Jsem zde, abych svědčit o tom, jak jsem dostal půjčku od Harryho CLARK FIRMA po nanesení několikrát z několika úvěrových věřitelů, kteří tvrdili, také uvést důvod v tomto fóru jsem našel svědectví, kde zboží a použity, ale nikdy mi dal úvěr , Byl jsem v nouzi naléhavé úvěru k zahájení podnikání a já aplikovat několik půjčky věřitelé, kteří slíbené pomoci, ale nikdy mi dal loan.Until jeden můj přítel mě seznámil s HARRY CLARK firma, která přislíbil pomoc a vlastně udělal to, co ji slíbil bez zbytečného odkladu. Nikdy by mě nenapadlo, že stále existují věřitelé spolehlivé půjčky, dokud jsem se setkal HARRY CLARK pevná, kteří jsou ve skutečnosti pomohl s půjčkou a změnil mou víru. Já nevím, jestli to je žádným způsobem, který potřebuje skutečné a naléhavé půjčky, proste Boha, aby vás a vaši rodinu pro výrobu mi, co jsem dnes žehnej, obraťte se na HARRY CLARK podniků prostřednictvím svého e-mailu společnosti; harryclark353@gmail.com

    OdpovědětVymazat

Reklama