Reklama

.

.

čtvrtek 7. července 2016

Živé duše

7. 7. 2016, Lenka Procházková


První část poutavého vyprávění Lenky Procházkové o její výpravě na území "agresora", kde mimo jiné prezentovala ruské vydání knihy tatínka "Ať žije republika", opožděné o pouhých padesát let. 





Živé duše

Mladá zaměstnankyně pojišťovny nachází ve sloupci písmeno R a pak  Rusko. Počítá na kalkulačce a žasne, že sazba, kterou mám za cestovní pojištění na šest dní zaplatit, je jenom tři sta korun. Když odcházím, zaslechnu její  poznámku ke kolegovi: „Já bych do Ruska nejela ani za milión!“
A to neví, že se tam chystám v krátké době už podruhé.

Tentokrát mě  bohužel nedoprovází kolega fotograf, jako při návštěvě Petrohradu, a tak si nasnímané obrazy ukládám jen do paměťových buněk mozku. Když je po návratu vyvolávám, chybí mi pořadová čísla obrázků a do popředí se dostávají ty s nejsilnější emocí.

Pod číslem jedna se valí Volha. Nejprve viděná z okénka letadla před přistáním v Uljanovsku. Obrovitý přírodní úkaz, který lidský um přemostil bílým náramkem, aby propojil město rozložené na obou březích. Most na vysokých pilotech je dlouhý třináct kilometrů.


 Jmenuje se Prezidentský, byl dokončen až za Putina a ještě mu chtějí přistavět druhé patro. V dohledu je další, mnohem starší most, Monarchistický, jehož umístění přestalo vyhovovat, když vzniklo nové  sídliště pro pracovníky leteckého průmyslu a automobilek. Na  Novém městě  bydlí asi sto padesát tisíc lidí. Půl miliónu dalších žije na protějším břehu ve Starém městě, rodišti Lenina. Informace, jimiž  nás  zahrnuje veselá  řidička, která nás vyzvedla na letišti, vnímám spíš okrajově, aktérem je stále Volha, nad jejímiž vodami projíždíme. Spolucestující Anja, původem z litevského Vilniusu, ale od dob studií domestikovaná a spokojená v Čechách, taky prožívá Volhu poprvé, a tak jsme svorně užaslé a zamlklé. Jenom Natálie, moskevská pracovnice Českého centra, vnímá veletok jako přirozenou součást své velké země.

Člověk zná o Volze písně, sledoval filmy, četl knihy, ale teprve když stojíte na náhorní plošině břehu s řekou před sebou, vidíte, jak nedozírný rozdíl je mezi představou a skutečností.  I Anja je pohledem uhranutá, stojíme nad Volhou jako dvě Lotovy ženy. Natálie otevírá láhev s minerálkou, aby nás oživila. Po dlouhém doušku se můj zadrhnutý mozek probere jako počítač ze spánkového režimu a nabídne mi základní slovo PROSTOR. Sedám si na sluncem prohřátou kamennou zídku, napjaté svaly povolí, myšlenky začínají naskakovat.
2 videa:

Prostor a krajina v něm tu byly dřív než člověk. Čekaly na něj. I Volha čekala, až někdo přijde a usadí se na jejích březích. Člověk je sice hospodář, ale krajina současně kultivuje i jej, utváří jeho životní pocity a snad i formuje  charakter národů k obrazu svému. Hledím z vysokého ostrohu na mohutný veletok, o kterém praotec Čech neměl tušení a jako správná vlastenka se snažím své ohromení z tekutého živlu setřást obrázkem své vlastní krajiny. Komorní krajiny přetvořené v líbeznou zahrádku, v níž každá studánka a každý potůček mají svou legendu zapsanou v kronikách. Volha se ale suverénně valí napříč časem. Byla, je a trvá. Jaký otisk zanechává její od věků nashromážděná  energie v duších „svých“ lidí? Souvisí snad její velkolepost i s tím, že právě oni dokázali jako první překonat uzemnění lidského osudu, když vyslali svého Gagarina na oběžnou dráhu, aby Volhu obhlédl v celistvosti?

Další emotivní obraz, který vybírám z ustalovače paměti, je z Moskvy.  Ve vzpomínce se vracím do Sadové ulice, kde je dům Michaila Bulgakova, muže který překonal zemskou tíži a připoutanost k vymezenému životnímu prostoru silou svého talentu a fantazie. Starý činžák se zdobnou fasádou a pamětní deskou, ve dvoře historická tramvaj pro navození dobové atmosféry, kdy tu ve dvacátých letech minulého století autor žil a psal román Mistr a Markétka.  V duchu znovu stoupám po úzkém schodišti. Stěny kolem jsou  popsané a pokreslené  do výše, kam člověk nedosáhne ani vyšponovaný na špičkách, autoři obrázků a glos museli mít žebřík, nebo stáli někomu na ramenou. I každý schod je hustě pokrytý vzkazy čtenářů a citacemi z Mistrova díla. Působí to jako koberec, jehož ornamenty stvořily tisíce duší.



V horním patře je komunální byt, kde Bulgakov se svou ženou obývali jen  jeden pokoj z mnoha.  Kuchyně s oknem do dvora byla pro všechny  rodiny společná. Na policích jsou ukázkově seřazené hrnce, pánve a staré samovary, otřískané stoly a židle jsou  zavěšené  na provazech pod vysokým stropem, aby místnost byla průchozí. V té kuchyni někdejší obyvatelé chovali i slepice a selata, čtu si na informační ceduli.
video:

 Návštěvníci, hlavně studenti, procházejí terénem bytu s plachou úctou jako při zasvěcujícím obřadu. „V Rusku má spisovatel pořád auru proroka,“ objasnila mi Anja. „Na tom žádný režim nic nezměnil.“ Někdy to ale hodně zbrzdil! Kultovní román Mistr a Markétka poprvé vyšel tiskem až čtvrt století po Bulgakovově  smrti. Okamžitě byl přeložen i do češtiny, v těch blahých šedesátých letech, kdy se zdálo, že i naše země mluví vlastními prorockými hlasy.

S Pražským jarem a jeho násilným zmražením souvisí  další  obraz z mého putování po Rusku. Stojím na trávníku v uljanovském parku, blízko univerzitní knihovny a prezentuji posluchačům ruské vydání knihy mého táty Ať žije republika, opožděné o padesát let. Zatímco Natálie tlumočí, odstoupím od mikrofonu a rozhlížím se po zeleném prostranství, kde pod modrým odpoledním nebem probíhá Noc s literaturou.  Působí to jako Hyde park, u každého mikrofonu se čte jiné dílo, nejblíž k nám jsou ctitelé proroka Puškina. K babylónskému zmatení jazyků ale nedochází, větve stromů nadkrývají shromážděné skupinky a vytvářejí izolační stěny zelených pokojíčků. Po cestičkách cirkulují návštěvníci a jako koštéři ochutnávají literární vzorky. Úryvek, který jsem vybrala a v jehož četbě se střídají místní dobrovolníci, láká i nahodilé chodce, kteří si přes park zkracují cestu domů a náš hlouček se utěšeně rozrůstá. Stará paní se opírá o hůl,  velkou válku, jejíž poslední dny knížka zachycuje, jistě pamatuje, a tak se zaposlouchá. Po chvíli jí jeden z „puškinovců“ přináší skládací židli a   pak usedá vedle ní do trávy. Připomíná to rojení mušek kolem sklenice se sladkou šťávou.
foto, zdroj ulkul
Ta ale zhořkne, když se mě v závěrečné diskuzi jeden mladík zeptá: „Ten román už je vlastně historický, ale jak vy Češi  vnímáte  Rusy dnes?“ Za zády slyším Anjin  povzdech: „A máš to tady...“ Lidé napjatě ztichnou, ti za zadních řad přicházejí blíž. Pod starou ženou zavrže skládací židle, tuhle odpověď chce vyslechnout ve stoje.

 V několika větách vysvětlím ideály a naděje Pražského jara. Pak mluvím o srpnové noci, kdy pět spřátelených armád přepadlo mou zemi, jmenuji je všechny, aby účinek měl spravedlivé rozložení. Pro mladíka, který mi položil otázku, to není novinka, ale pro některé jeho vrstevníky asi ano, vidím jejich zmatený údiv. Stará paní, opřená o hůl oběma rukama, napjatě čeká, co řeknu dál.

Vyprávím o postupné normalizaci duší, které ani Palach svým činem  nezabránil. Moskvanka Natálie statečně překládá. Puškinovci mezitím už seanci skončili, naše skupina se rozrůstá v zástup. V řečnění jsem trénovaná, za posledních pár let jsem vystupovala na desítkách „domácích“ demonstrací. Tohle je ale mezinárodní literární akce, kde jsem jediným českým hostem! připomínám si před každou vyřčenou větou. Přece ty příznivce literatury, co přišli na slavnostní program, nezasypu celým  železňákem mouru?! Pár žen už beztak vytahuje kapesníky, a tak se  nadechnu ke smířlivému závěru, že normální Češi a  Slováci dokázali i ve své hořkosti a zklamání vnímat rozdíl mezi rozhodnutím politiků a generálů a  vyslanými vojáky, kteří plnili rozkazy. Dodávám, že pokud chce malý národ přežít, musí umět snést i veliké křivdy. A učit se odpouštět.
„My Rusové taky umíme odpouštět křivdy!“ ozve se zase ten mladík. Stará žena to rozvede, skutečně odpouštět prý dokážou jenom slovanské národy, protože mají jednu matku a jednoho otce. „Kromě Poláků,“ podotkne kdosi. Jiní ho ale okřikují a „můj“ mladík se ptá, jestli vnímám současné Rusko jako nebezpečného agresora. V souladu se svým svědomím odpovídám, že ne a že všichni Češi, co mají mozek v hlavě a přístup na internet, jsou proti takové propagandě imunní. Stará paní odkládá hůl, aby mohla zatleskat, ostatní se přidávají, a tak můj dovětek, že ovšem vnikla  komise, která má takzvané proruské weby cenzurovat, už zaslechne jen první řada posluchačů. Ale večer ještě neskončil!
V kavárně, kde Noc s literaturou pokračuje, vidím stejné lidi, co byli v parku. Někteří přivedli i kamarády. Nejdřív u baru poskytuji rozhovor do kulturní rubriky místního časopisu, pak Anja do mikrofonu čte úryvky ze svého zcela čerstvého ruského překladu české knížky Kuky se vrací. Její ruština je skvělá, a tak  Natálie může s klidnou myslí odjet na letiště, aby stihla noční linku do Moskvy, tlumočení mám zajištěné. Kavárna je v horním patře obchodního domu, ale působí jako setmělé undergroundové doupě. Za dveřmi rachotí kbelík uklizečky, nákupní doba skončila, ale my to teprve rozjíždíme.
Čtení z tátovy knihy oželím, protože návštěvníci chtějí debatovat o současnosti.  V rodišti Vladimíra Iljiče Uljanova, jehož spisy už málokdo z nás studoval,  probíráme své vlastní zkušenosti s kapitalismem, na každou jeho záludnost si posvítíme, svorně kritizujeme úpadek školství, podlézavost umění, cenzuru médií, škrtící obojek hypoték… V paměti mi uvízne moje nahodile zformulovaná věta, že kvůli třiceti čtverečním  metrům  nějaké garsonky na hypotéku by mladý člověk neměl obětovat svět a veškerý jeho prostor a stát se otrokem přikovaným na dlouhá léta ke kůlu dluhu.
video - Uljanovsk od Volhy, Lenin jako živý (viz první půlminuta dolní levý roh):
Barmanka už odešla, u stěny čekají naše kufry odlehčené od  rozdaných knih, noční hlídač nás opakovaně vyrušuje a varuje, že obchodní dům se v deset zamyká, ale my odmítáme skončit, protože kdy příště se zase uvidíme?

V půl jedenácté vstane ze židle paní knihovnice, organizátorka besedy a rozpačitě připomene, že za hodinu nám jede vlak do Nižného Novgorodu. Ještě při chvatném uklízení  a pak čekání na výtahy nás společně sdílený pohled na svět povzbuzuje k naději a téměř k jistotě, že  probouzení duší už probíhá napříč planetou, ale když sjedeme do přízemí, zkrotneme.  Dveře obchodního domu jsou už skutečně  zamknuté! Knihovnice má vyděšené oči, ale mladík z parku  neohroženě telefonuje na policii a za pár minut nám strážník odemyká (šperhákem?). Na nic se nevyptává, nikoho nelegitimuje. Tak to bych v Uljanovsku nečekala!
 
V nočním vagónu se vznáší odér po sušených rybách, na chodbičce je obrovský kypící samovar, ale čaj si dáme až ráno. Dívka na horní palandě našeho „ženského“ kupé se probouzí. Pak seskočí a nadšeně nás vítá. Jmenuje se Selina, je jí třináct a samostatně jede za rozvedeným tatínkem na prázdniny. Ty v Rusku začínají už 1. června na Den dětí a trvají tři měsíce. Ani kapitalismus je nezkrátil. Selina nám pomáhá uložit kufry pod spodní lůžka a slibuje, že k snídani nám nabídne pirožky od babičky. Potom eskamotérsky vyšplhá do  svého visutého doupátka a zakutá se pod přikrývku.

 „S čištěním zubů ještě počkej!“ zarazí mě u dveří kupé Anja. „Mám totiž narozeniny.“ A vyndá z batůžku láhev vína. „Já myslela, že Puškin!“ podivím se. „Prorok až zejtra. Otázka ale je, jak to otevřeme,“ znejistí. „Neuč orla lítat,“ usměju se a najdu v boční kapsičce kufru sklápěcí nožík s vývrtkou. Skleničky v plechových chráničích nám půjčuje průvodčí.

Popíjet v nočním vlaku červené krymské víno, s nohama na palandě a polštářem za zády hledět do tmavé krajiny s bludičkami světýlek za clonou stromů, bych přála každému, kdo má život rád! „Víš, že v ruštině není sloveso užívat si?“ překvapí mě překladatelka. „To nechápu!“ „Je to tak. Existuje sice naslaždať sja, jako nabažit se, ale to spíš souvisí s přepychovým životem. Normální užívání si něčeho oni prostě pojmenovat neumí.“ Přemýšlím, jak je to možné a napadá mě, že neměli epochu národního obrození, kdy se tvořila nová slova a oprašovala stará kacířská. „Němci zase nemají slovo sluníčko,“ vzpomenu si. „Čeština je zkrátka geniální jazyk!“ raduju se a užívám si to.
(obrázky a další nápomocná vizualizace: Ďouba)
konec první ze tří částí, pokračování příště

9 komentářů :

  1. Super vyprávění, tak už se těším na další díl. Jiří

    OdpovědětVymazat
  2. Lenka,o cem tocis?Nech debat a snaz se,aby byl mir!!At si lide ziji jak chteji,jak v sojuzu,tak v CR !Nevnucujme nikomu,jak ma zit,koho podporovat a bude klid.Rusko nema s nikym nejaky problem,to jen Juesej zarazilo,ze jejich program NWO,nema vsude pruchodnost.Nasi obcane se nevyjadrili k Nato a to je veliky problem,pro ne !!

    OdpovědětVymazat
  3. Ta dáma, to by byl prezident.

    OdpovědětVymazat
  4. Rád bych napsal, že povinná četba k maturitě v r. 1964 mne přivedla ke skvělým románům. Procházka - "Přestřelka", Mňačko - "Jak chutná moc". Nicméně měl jsem již přečteno a smekám, před výběrem tehdy doporučené literatury, ukazující cestu k řadě výborných autorů. Se srpnem 68, jsem měl problém celé mé mládí. V práci i doma. Dnes to vidím tak, že Rusům není co odpouštět. Při vědomí, že nejvíce okupantů bylo, na pokyn Ukrajince Brežněva - Ukrajinců. A tak to, co jsem dříve zcela postrádal, úctu i vděk k ruskému národu. To ve mně roste a sílí každým propagandisticky podlým útokem proti Rusku, tedy prakticky každým dnem, kdy zjišťuji, že ubohá tupost současné propagandy překonává tu minulou.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky Lenko! A jak píše někdo nade mnou, se sílící propagandou USA/NATO, stále více držím Rusům palce, aby nepodlehli provokaci......a čím více se po letech seznamuji s jejich kulturou, tím více cítím, že jsme bratrské národy!

    OdpovědětVymazat
  6. Na celém světě je již jen několik zemí, které vzdorují zločinné imperiální politice USA.
    A čím je to protiruské štvaní zuřivější, tím mám Rusko a jeho lid raději.Z pohledu obyčejného občana hluboce pohrdám těmi, kteří jsou pouhými lokaji Američanů a vydávají to za přátelství...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Malir Rjepin namaloval prosluly obraz jak zotroceni muzici ve zbedovanym stavu tahnou sif na Volze...Mene slavna je skutecnost, ze totez v Britannii delali zeny a deti za proslule industrialni redvoluce, nemusim dodavat v jakem za jakych podminek a v jakem stavu je korporace udrzovaly, to dsi kazdej muze zjistit a dnes zase ty sami krici o feminismu, a kolik jich si zase duverive nabehnou..

      Vymazat
  7. наслаждайся моментом by se asi zkrátilo na слаждай момент

    OdpovědětVymazat
  8. "Víš, že v ruštině není sloveso užívat si?“ překvapí mě překladatelka. „To nechápu!“ „Je to tak. Existuje sice naslaždať sja, jako nabažit se, ale to spíš souvisí s přepychovým životem. Normální užívání si něčeho oni prostě pojmenovat neumí."
    -???
    блаженствовать, упиваться, услаждаться, восторгаться, радоваться, веселиться, вкушать (радость, наслаждение), быть от кого в восторге, находить в чем удовольствие, душа млеет (радостью); пользоваться, наслушиваться, кейфовать, получать удовольствие, быть на верху блаженства, чувствовать себя на седьмом небе, благодушествовать, обалдевать, нежиться, испытывать удовольствие, плющиться, тащиться, плыть, улетать, колбаситься, купаться, кайфовать, ловить кайф, улетать в космос, вкушать блаженство, балдеть, жуировать, смаковать, торчать, отрываться, испытывать блаженство, срывать цветы удовольствия, чувствовать себя на верху блаженства, оттягиваться

    OdpovědětVymazat

Reklama