Reklama

.

.

neděle 28. srpna 2016

Európska ľavica ľudí sklamala

27. 8. 2016     Postoj    (velmi kráceno)
Marek Maďarič (minister kultúry) pre Postoj hovorí o chybách, ktorých sa Smer v posledných rokoch dopustil, čo musí jeho strana zmeniť, aby prežila, aj o tom, prečo Kaliňáka Smer stále drží a či je to udržateľné. Náš rozhovor sme začali otázkami o európskej ľavici, ktorá prechádza najväčšou krízou v povojnovej histórii.

Pred rokmi vypukla finančná kríza, ktorú vyvolali aj deregulované finančné trhy, no európska ľavica z tohto otrasu kapitalizmu nijako neprofitovala, naopak, je v najväčšej kríze od konca druhej svetovej vojny. Ako si vysvetľujete postupný prepad kedysi veľkých ľavicových strán?

Globálna politika atakuje kľúčovú agendu ľavice, ktorou je sociálny štát. Ten zažíval svoje výnimočné obdobie v 50., 60. a 70. rokoch, keď boli ideálne podmienky na mzdové zabezpečenie či budovanie pracovnoprávnych istôt.

Ekonomika však v povojnových časoch prudko rástla, takže bolo aj z čoho prerozdeľovať a dvíhať sociálne štandardy...

... ale rozdiel bol aj v štruktúre ekonomiky. Vtedy ešte dominovala reálna ekonomika a silný priemysel, čo umožňovalo vysokú zamestnanosť. Finančné skupiny aj bankové domy ešte nemali takú silu, ekonomika bola viac v rukách národných vlád.

Globalizáciou, zmenou štruktúry ekonomiky aj pádom socialistického tábora a takisto nástupom ideológie neoliberalizmu sa významne zúžil priestor pre politiku sociálneho štátu. Už aj ľavicové vlády čelili vplyvu globalizácie a nadnárodných spoločností.

Teda voliči podľa vás už v novej dobe nevideli rozdiel medzi pravicou a ľavicou, čím klasické sociálnodemokratické strany stratili zmysel?

To vyvrcholilo neskôr. Bol tu totiž ešte jeden problém, politika zadlžovania. Keď sa stali vysoké dlhy bremenom, našiel sa vinník, a tým bol sociálny štát.

A nebol?

Významne sa znížili dane právnických osôb, čiže aj príjmy pre sociálny štát. A potom sa povedalo, poďme ho okresávať, a tak sociálnodemokratický kancelár Gerhard Schröder urobil reformy, ktorých výsledkom bola dlhodobá stagnácia miezd.

Pritom miera zisku firiem išla hore. Máme tu teda paradox, produktivita práce sa zvyšuje, ale platy stagnujú.

Sociálnodemokratické strany tomu nedokázali čeliť, stratili svoju agendu, ktorú v západnej Európe nahrádzali ľudskoprávnymi témami. Lenže kľúčovou agendou pre ľavicu sú ekonomicko-sociálne témy, bez nich strácajú dych, a preto neoslovujú zamestnancov ako cieľovú voličskú skupinu.

Lenže problém je v tom, že staré ľavicové schémy a predstavy o sociálnom štáte už nemôžu fungovať, keďže spoločnosť je oveľa pestrejšia. Robotnícky proletariát kedysi volil ľavicu, no ten už neexistuje, mnohé robotnícke profesie zanikli, iné sa transformovali na slušne platené pracovné miesta. Niekdajší voliči ľavice sa tak dnes cítia ako stredná trieda.

Iste, to súvisí s nástupom nových technológií, redukujú sa totiž miesta v priemysle a reálnej ekonomike, ľudia sa presúvajú do služieb či IT-sektora, čo naozaj nie je klasický proletariát. Je tu však propaganda, ktorá vyvoláva v tejto strednej vrstve ilúzie, že všetci môžu byť raz milionármi, takže jej príslušníci v tejto ilúzii hlasujú aj za ľudí, ktorí v skutočnosti nereprezentujú ich záujmy.

To však bola skôr mentalita pred krízou, dnes má stredná trieda najmä na Západe pocit, že sa bude mať horšie než generácie predtým, že si nebude vedieť toľko ušetriť a bude mať nižšie dôchodky. Nie je skôr problém v tom, že Európania už budúcnosti sociálneho štátu neveria a jeho prísľuby pokladajú za chabé ilúzie?

Samozrejme, veď ľudia sa sklamali. Zoberme si príklad francúzskeho prezidenta Hollanda, ktorý nastupoval s veľmi ľavicovou agendou...

... so 70-percentnými daňami pre bohatých...

... a postupne od toho ustúpil a najväčšie súboje zvádza okrem terorizmu práve s odborármi, teda tými, čo zastupujú záujmy jeho voličov.

Ale Francúzsko nejaké reformy potrebuje. Ktorý Hollande je vám bližší, ten prvý alebo druhý?

Isté pochopenie treba mať pre oboch, jeden aj druhý sú vo vleku situácie, keď my ako národní politici strácame národnú suverenitu, aj Hollande závisí od veľkých nadnárodných spoločností či od ratingových agentúr. Určite mi je sympatickejší ten Hollande, ktorý má v hlave ideu, že daňová progresivita môže byť užitočná tak, ako s ňou dokážu narábať škandinávske vlády.

My na Slovensku sme však na tom predsa len inak, už len keby sme sa dostali na úroveň toho v západnej Európe zredukovaného sociálneho štátu, mohli by sme hovoriť o veľkom pokroku. U nás je preto stále nemalý priestor na presadzovanie agendy zamestnaneckých práv alebo zvyšovania minimálnej mzdy.

Ak tento priestor na Západe nie je, čo môže vlastne tamojšia ľavica ponúknuť ako alternatívu?

Nežijem v tom prostredí, takže im nebudem príliš radiť. No predsa sa asi treba vrátiť k záujmom strednej triedy aj pracujúcej chudoby. Aj tam je množstvo ľudí, ktorí sa zamestnávajú v neistých a nízkoplatených pracovných pozíciách.
My na Slovensku sme na tom predsa len inak, už len keby sme sa dostali na úroveň toho v západnej Európe zredukovaného sociálneho štátu, mohli by sme hovoriť o veľkom pokroku.

Jednou z pravicových ideí je flexibilita pracovného trhu, čo je na jednej strane fajn, no prejavom tejto flexibility je aj veľká neistota, človek má byť stále pripravený, aby si zbalil kufre a odsťahoval sa za prácou do iného regiónu. Viac by sme sa mali preto zamerať na lokálnu ekonomiku.

Čo to znamená?

Uvažujem o forme družstevného podnikania, kde je zamestnanec aj spoluvlastníkom a podieľa sa na riadení družstva. Takéto družstvá nemusia byť len v poľnohospodárstve, ale aj vo výrobnej sfére a službách.

To je aj pre nás určitá cesta, ako zvyšovať mieru sebestačnosti v potravinárskom sektore, je to aj vec zachovania miestnej identity. Myslím, že by sme mali takúto formu podnikania u nás legislatívne viac podporiť.

Ľavica musí nájsť odpoveď, inak iniciatívu preberú radikálne ľavicové strany.

Lenže iniciatívu nepreberajú ľavicové, ale najmä pravicové populistické strany trumpovského typu, vidieť to takmer všade.

Pozrime sa však do Grécka. Len čo radikálnejšia ľavicová Syriza pocítila medzinárodný tlak, jej radikálnosť bola preč. To nie je problém ľavice, ale vôbec politiky, ktorá je pod tlakom medzinárodných štruktúr aj nadnárodných korporácií.

16 komentářů :

  1. podobnost s kuplandy je až neuvěřitelně napadna stejne zboži od stejnych dodavatelu jen ti prodavači se maskuji v jinych barvach někdo modře někdo ružově černě nebo rudě zato všichni za jedno hrabat pod sebe na vovčany oni tak nějak zvysoka po bolševicku serou

    OdpovědětVymazat
  2. Poptávka po radikální nekapitalistické levici v Evropě tu je.Aby byla úspěšná musí být internacionální a mít mezinárodní charakter.O něco se pokouší bývalý ministr financí Řecké vlády Janis Varufakis-DiEM 25:https://diem25.org/home-cz/
    Největší chybou dělnické třídy a pracujících-prekariátu je,že se nechává oslovovat pravicovými populisty a nacionalisty,který se tváří sociálně.

    OdpovědětVymazat
  3. Ona ta levicovost je neustálá politická aktivita, radikalismus a neustálý boj(pokud možno beze zbraně). Chtějte toto na vedení naší KSČM, kde vládnou salonní komunisté. Bez těchto se to samozřejmě neobejde jako i za první republiky byli Šverma, Drda, Majerová, Seifert, Olbracht, Novomeský, Husák...Ale od takovýchto nelze čekat, že vylezou na pomyslné barikády a zatroubí k útoku(souduh Šverma promine). Navíc ti dnešní komunističtí intelektuálové těm prvorepublikovým nesahají ani po kotníky! Slyšíme od nich jen to upravené Hamletovo: keci, keci, keci....

    OdpovědětVymazat
  4. Uvažujem o forme družstevného podnikania, kde je zamestnanec aj spoluvlastníkom a podieľa sa na riadení družstva. Takéto družstvá nemusia byť len v poľnohospodárstve, ale aj vo výrobnej sfére a službách. -tssss - tak to fungovalo za Lenina a Stalina v CCCP- do druhej svetovej - spätný návrat z vojnovej ekonomiky na predvojnovú sa v CCCP nepodaril,

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A víte, že takováto družstva běžně působyla a působí v kapitalistických zemích? Rakousko, Izrael, Řecko, Chorvatsko, Srbsko....

      Vymazat
    2. 11:25...Švýcarsko, Německo....

      Vymazat
  5. 28. srpna 2016 9:03
    Musím vás poopravit.
    Za Lenina ani Stalina žádná forma družstevního podnikání v SSSR nebyla.Lenin byl myšlence ekonomické demokracie nakloněn.Stalin nikoliv.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Za Lenina ne, až za Stalina! Však co je "Kolchoz"? To je JZD! Lenin dal půdu bezzemkům, to ano, ale kolektivizace, čili združstevnění proběhlo až za Stalina. Konfrontace mezi oběma systémy potřebovala nemalé ekonomické zdroje. Sovětská ekonomika zformovaná Stalinem byla natolik soběstačná a životaschopná, že fakt, že Rusko dodnes existuje a nezaniklo jako stát je podmíněn ve velké míře základy, položenými ve všech sférách sociálně-ekonomické činnosti v toto období. V kontrastu, "progresivní" západní ekonomika nemůže existovat bez okrádání zbytku světa.
      Převaha sovětské ekonomiky byla veřejně přiznána dokonce i nepřáteli Ruska. Například, v listopadu roku 1991 v Houstonu (USA) na výročním zasedání Amerického ropného institutu byla jako čestný host pozvána Margaret Thatcherová, tedy v době krátce předtím, než se stala britskou ex-premiérkou. Mimochodem, Margaret Thatcherová byla vzděláním chemik a po nějakou dobu tuto profesi i aktivně prováděla. Na tomto setkání měla M.Thatcherová čistě politický projev v délce cca 45 minut, který by mohl být nadepsán jako "Jak jsme zničili Sovětský svaz". Ve svém projevu řekla že:
      ... "Sovětský svaz je země, která představuje vážnou hrozbu pro západní svět. Nemám na mysli vojenskou hrozbu. O tu zde nejde, naše země je dostatečně vyzbrojena, včetně arzenálu jaderných zbraní. Mám na mysli ekonomickou hrozbu. Vzhledem k plánování politiky a zvláštní kombinace morálních a materiálních pobídek byl Sovětský svaz schopen dosáhnout vysoké ekonomické výkonnosti. Procento růstu HDP bylo přibližně dvojnásobné ve srovnání s našimi zeměmi. Když si k tomu připočteme ohromné přírodní bohatství této země a efektivní zemědělskou politiku, měl Sovětský svaz reálnou šanci, vytlačit nás ze světových trhů. Proto jsme neustále jednali tak, abychom oslabovali tento ekonomický potenciál Sovětského svazu a vytvářeli v jeho domácích poměrech problémy a potíže." ...


      Vymazat
    2. Ještě na konci 20. století tak představovala podle Margaret Thatcherové sovětská ekonomika, a to i po tom všem, jak byla v poststalinském období cílevědomě devastována, vážnou hrozbu pro západní svět. Co to vypovídá o možnostech sovětské ekonomiky v době bezprostředně po Stalinově smrti.
      Jedním ze záměrně ekonomiku Sovětského svazu oslabujících opatření a domácí problémy přinášejících byla podpora západních ekonomik včetně podpory ekonomiky USA. Tato podpora byla prováděna na úkor SSSR a byla zahájena bezprostředně po Stalinově smrti. I když se to někomu může zdát jako nesmysl, není tomu tak. Pro ilustraci uvedeme některé kroky, ideologicky i ekonomicky podporující Západ, ke kterým nové vedení přistoupilo.
      Odklon od Stalinovy politiky budování suverénní a silné průmyslově rozvinuté země začal prakticky ihned po jeho smrti. 21. března 1953 bylo Radou ministrů, pod čj. 149, přijato usnesení, které zrušilo plán na další industrializaci země a překonání nerovnováh (včetně regionálních) v sovětské ekonomice. Tento krok nutně vedl k tomu, že Rusko do dnešních dnů čelí krizím pramenícím z toho, že v některých regionech existuje přebytek a v jiných současně nedostatek pracovních příležitostí, umožňujících efektivně využívat přírodní bohatství země a průmyslový potenciál země. Co je však neméně důležité je fakt, že tímto krokem byly položeny základy Chruščovovy politiky na obdělávání celiny (panenské stepní půdy, p.p.).
      Tento program rozvoje využití celin začal být realizován prakticky ihned po zářijovém plénu ÚV KSSS (1953), na kterém byl N.S.Chruščov zvolen 1. tajemníkem KSSS. Pamětníci informují o tom, že samotná idea o masovém obdělávání celin se poprvé objevila na programu jednání v zářijových dnech jednání pléna a širší prováděcí plán byl poprvé představen již 9.9.1953 na setkání s delegací Kazachstánu, která se podílela na práci pléna, načež byl záhy přijat již následující den, tedy po jednodenním projednání. Již v pozici 1. tajemníka KSSS se Chruščov setkal s prvním tajemníkem Komunistické strany Kazachstánu - Šajachmetovem. Na Z.S.Šajachmetova vzpomínají pamětníci jako na zastánce stalinských metod práce - talentovaného vůdce-manažera, se kterým bylo svázáno dosažení vysokého tempa rozvoje poválečné ekonomiky Kazachstánu. Není tedy divu, že se v následné diskusi ohledně toho, jestli upřednostnit intenzívní nebo extenzívní rozvoj zemědělství jednoznačně přikláněl na stranu intenzifikace. Tato (vůči Chruščovovi opoziční) pozice mu však překvapivě přinesla jediné. Na březnovém plénu ÚV KSSS v roce 1954 byl 1. tajemník Komunistické strany Kazašské SSR odvolán ze své funkce s velmi těžkým odůvodněním: "Nedostatky v řízení průmyslu, zemědělství, ideologické, stranické a organizační práci. Nové podmínky vyžadují nové normy a metody práce. Proto ...". Plénum současně přijalo usnesení "o dalším zvýšení produkce obilí v zemi a rozvoji přírodních a ladem ležících pozemků".
      Je zřejmé, že mezi zářijovým a březnovým plenárním zasedáním ÚV KSSS došlo k zásadnímu obratu v zemědělské politice SSSR. V usnesení zářijového plán nebylo ani slovo o tom, že by se měly rozšiřovat osevní plochy. Jednoznačným závěrem tohoto pléna bylo "plně rozvinout produkci zrna" a pracovat na "dalším zvýšení produkce". Jinak řečeno, základem pro rozvoj zemědělství měl být intenzívní rozvoj (zvyšování úrodnosti). Nicméně na březnovém plénu se zemědělská politika změnila na extenzivní rozvoj (zvyšování osevní plochy).
      Podle této nové politiky Státní plánovací komise naplánovala v Kazachstánu, na Sibiři, v Povolží, na Urale a dalších částech země rozorat a zúrodnit nových 43 milionů hektarů panenské, ladem ležící půdy. V průběhu let 1954-1960 však bylo obděláno celkem "jen" 41.8 milionů hektarů. Nenaplnění plánu však nebylo zapříčiněno nedostatečným úsilím, nýbrž důsledky, které toto obdělávání celin přineslo na životní prostředí a hospodářství jako celek!

      Vymazat
  6. Žádná strana a žádný politik, který buduje kapitalismus, nemá nic společného s levicí. Pokud strana nebo osoba se označuje za levicovou, pak vědomě lže. Na Slovensku Fico zničil levici. Žádný obdiv nezaslouží a nese si svůj podíl viny na lidském neštěstí těch, kterým kapitalismus ukázal holou prdel. Na internetu je článek ekonoma Vitkoviče
    http://www.topky.sk/cl/10/1374768/Ekonom-Vitkovic-na-plne-usta--Slovensko-zanikne--vlady-od-roku-1989-by-bolo-treba-pozatvarat-
    Stojí za to přečíst. Levice vzdala možnost, aby z kapitalismu mělo užitek více lidí než dosud, oni šli za osobním prospěchem. Zřejmě byli okouzleni sami sebou a svými schopnostmi. Za komunistů nebyli nic moc, kapitalismus jim nechal nakrást.

    V České republice zůstala jediná významnější levicová strana a to Filipovi komunisté. Ti tady kapitalismus nebudovali. Můžete si na ně stěžovat, ale jsou jediní, kteří mohou být voleni bez výčitek, že jste pomohli někomu, kdo programově zrazuje. Jsou demokraty na smrt nenáviděni, bylo tady několik pokusů je zakázat jak to dokázali nacisté.

    My u nás máme zdánlivého sympaťáka. Ten budoval také kapitalismus jak se přiznává třeba tady
    https://www.youtube.com/watch?v=mGTJLa4mPa0
    Na svých cestách na venkov o tom raději nemluví. Ve volbách Zemanovci prohráli, nikdo jim nevěří. Samotný Zeman je volitelný jako menší zlo. Pokud mu Pražská kavárna postaví svoje lidi, pak zaručeně binární volbu vyhraje. Hlasy pro něj mohou rozmělnit komunisté tak, že postaví svého kandidáta a Miloš se do druhého kola nedostane. Miloši, buď na komunisty vlídný. To oni rozhodnou, jestli budeš prezidentem.

    OdpovědětVymazat
  7. 9:30
    Co má dnešní KSČM kromě názvu s komunismem vlastně společného ?
    I přes pár jednotlivých výjimek je tak KSČM nejkonzervativnější stranou ve sněmovně, která, slovy Petra Uhla, spojuje všechny špatné vlastnosti české povahy, jako jsou xenofobie a maloměšťáctví. Čeští „komunisté“ by pro dobro ideologie, kterou naoko hlásají, udělali nejlépe, kdyby se sami rozpustili.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Uhl lhal o studentovi Šmídovi. Jeho názor nemá cenu zlámané grešle. Před časem jsem ho slyšel mluvit v televizi. žasnul jsem nad svým omylem, že ten člověk vůbec ví, co způsobil.

      Vymazat
  8. 18:06
    Mohl by jste vědět,že Petr Uhl se už dávno před lety za neověřenou informaci o mrtvém studentu Šmídovi veřejně omluvil.

    Pád minulého režimu-státněsocialistické diktatury nezpůsobila neověřená zpráva od PU, ale 20let normalizace-stagnace za vyspělým Západem a geopolitické rozhodnutí velmocí.
    To,co nasledovalo po Listopadu je už jiná kapitola.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. K čemu je Uhlova omluva těm, kteří umírají jako bezdomovci zimou. Koho z nich odškodnil?

      O normalizaci-stagnaci píšete vy. Zřejmě jste byl pilným posluchačem RFE. Já jsem byl přímým svědkem něčeho jiného.

      Vymazat
  9. To nejhorší z kapitalismu,co k nám po roce 1989 přišlo lidskoprávní aktivista a novinář Petr Uhl nemůže.Revoluční socialista PU byl nepohodlný jak za minulého tak za současného režimu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je sice pravda, ale někdy říká takové blbosti, že se člověk musí chytit za hlavu. A ta jeho Šabatová, to je děsný případ, pardon - ombudsmanka. V té rodině je to nakažlivé.

      Vymazat

Reklama