Reklama

.

.

středa 24. srpna 2016

Hrajeme si na "kdo koho sežere". Říjen - termín ultimáta. Nudit se nebudeme.


Rostislav Iščenko
24. 8. 2016      zdroj

Události na Ukrajině se začaly vyvíjet se zrychlením. Už k začátku léta Porošenko úspěšně pohřbil Minsk. Ostřelování DLR/LLR stále sílilo, do první linie se přisunovala vojska. Kyjev odmítá realizaci bodů Minských dohod, které předpokládají výměnu zajatců, změnu ústavních základů ukrajinské státnosti s poskytnutím zvláštních pravomocí "zvláštním oblastem" a ve věci federalizace země (kterou v Kyjevě raději nazývají decentralizací). Západní "partneři" (nejen Francie a Německo, ale i USA) vyčerpali možnosti tlaku na ukrajinskou vládu.


Vnitropolitická rozložení sil dostala přednost před přáními zahraničních sponzorů, kteří se ještě nedávno cítili být na Ukrajině absolutními hospodáři.

Vlastně všechno nezačalo v létě, ale na jaře 2016 nebo dokonce v zimě 2015/2016. Nové kolo vnitřního napětí na Ukrajině zahájily požadavky (zpočátku zahalené) pomajdanové politické elity k Porošenkovi, aby se rozdělil o moc. Tyto požadavky byly ztvárněny v tezi o nutnosti konání předčasných parlamentních voleb do října 2016.

Vzhledem k tomu, že všichni věděli, že v případě předčasných voleb Porošenko kontrolu nad parlamentem ztratí, šlo vlastně o ultimátum pokojného předání moci. Vždyť ztráta kontroly nad parlamentem vede i ke ztrátě kontroly nad vládou. V ukrajinských podmínkách by toto dvojité odevzdání pozic vedlo k tomu, že prezidenta by začali ignorovat jako politickou figuru a nemohl by dokonce využít ani omezených prezidentských pravomocí. Dále pak, jako jedna z možností - živoření v podobě politické loutky, ale s větší pravděpodobností - předčasné prezidentské volby. Termín ultimata byl vytyčen - říjen 2016. Právě toto datum bylo uváděno všemi ukrajinskými politiky a experty - stoupenci předčasných voleb. Proč říjen? Možná chtěli stihnout restart moci během prezidentských voleb v USA a postavit novou administrativu před hotovou věc.

Jak víme, Porošenko odpověděl na tyto požadavky faktickým ukončením imitace zájmu Kyjeva o realizaci Minských dohod a prudkým zhoršením situace na Donbasu. Tím se snažil přilákat pozornost zahraničních hráčů k situaci na Ukrajině a získat neomezenou plnou moc Západu na fyzické potlačení svých domácích politických oponentů mezi stoupenci Majdanu pod záminkou jejich blokování parlamentního hlasování o realizaci bodů Minska.

Za stejným účelem bylo zahájeno stíhání nejneadekvátnějších bojovníků (z řad bývalých zločinců a marginálních, bezprizorních nacistů) a dokonce celých oddělení. Porošenkovi se však nepodařilo ani zcela potlačit bandity (pravidelně dobývají zpět své kolegy přímo v soudní síni), ani s nimi spojit stavovou majdanovou opozici... Jedni i druzí byli znepokojeni, rozezleni, ale nebyli potlačeni a zbaveni možnosti ovlivnit situaci.

Navíc, na začátku srpna provedli odvetný krok, který obrátil provedená silová opatření Porošenka proti němu samému. Provokace na Krymu, s problesknutím role při její přípravě a provedení Hlavní správy rozvědky Generálního štábu Ukrajiny, dramaticky změnila budování Porošenkovy pozice. Putin oznámil, že s ním není o čem mluvit v rámci normandského formátu, tím spíš v Číně, ale vyznělo to tak, že se to vnímalo, že s Porošenkem není vůbec o čem mluvit. Kromě toho byla ukrajinská moc, Porošenko tedy také, přičemž na prvním místě, obviněna z mezinárodního terorismu, což prudce snížilo možnosti pro získání veřejné oficiální podpory ze strany Západu.

Logika je jednoduchá: Porošenko je prezident Ukrajiny, to znamená, že nese plnou morální, politickou a právní odpovědnost za její činy. Bez ohledu na to, zda vydal rozkaz k provokaci, nebo byl rozkaz vydán proti jeho vůli. V prvním případě je on sám terorista. Ve druhém není schopen kontrolovat své vlastní teroristy ve státních strukturách, včetně armády. Druhý případ je ještě horší než ten první, protože s člověkem, který nic nekontroluje, není ani o čem mluvit. Pokud si vnější hráči myslí, že s Porošenkem není o čem mluvit, musí pochopit akce těch ukrajinských politiků, kteří se rozhodnou vyměnit Petra Alexejeviče za adekvátnějšího vůdce.

Takový byl algoritmus úvah ukrajinské elity, která se spiknula a připravovala puč proti Porošenkovi. Provokace na Krymu a paralelně s ní kulminující aktivita diskusí o nevyhnutelnosti převratu (což v posledních několika týdnech vyslovuje v Kyjevě téměř každý řečník, který diskutuje o politice, každé více či méně významné médium) potvrdily, že technická příprava spiknutí je dokončen a začala informační příprava puče. Znamená to, že krize vstoupila do své závěrečné fáze.

Nicméně, Porošenko i zde našel tah. Když pochopil, že jedním z možných scénářů pro začátek příštího převratu bude další prudká eskalace na Donbasu, slíbil, že v tom případě vyhlásí válečný stav. Válečný stav Porošenkovi v boji se vzbouřeným Donbasem nic nepřinese. V "zóně ATO" ukrajinské zákony a mezinárodní normy již dávno nefungují a se "separatisty" nemají žádné slitování ani v Charkově, ani v Dněpropetrovsku, ani v Záporoží. Zdá se, že i v Kyjevě je již vše připraveno k hromadným čistkám těch, kteří měli to štěstí si tiše odsedět poslední dva roky. Začišťovat ale budou nejen ty, kteří psali na Facebooku všelijaký hnus o ukrajinských nacionalistech a ukrajinském režimu, ale i ty, kteří leželi nehybně na dně v naději, že na ně zapomenou. To vše lze provést bez válečného stavu. Pro čištění Charkova v roce 2014 nebyl potřebný, nebude potřebný ani pro začištění Kyjeva v roce 2016. Tím spíš, že podpora banderovštiny mezi obyvatelstvem je mnohem vyšší v Kyjevě, než tomu bylo v Charkově, což znamená, že protifašistický odboj v Kyjevě bude mít výrazně nižší podporu spoluobčanů.

Tak může Porošenko použít válečný stav jako strašáka pouze proti svým oponentům z tábora Majdanu. Jen pro ně mohou být nebezpečná zatýkání, konfiskace a internace bez soudu, což je již dva a půl roku používáno proti antifašistům.

To znamená, že v reakci na jednoznačné hrozby o téměř okamžitém zahájení převratu Porošenko odpověděl hrozbou jednat proti svým nepřátelům z Majdanu podle stejných zákonů (přesněji podle téhož bezpráví), podle nichž jednali s antifašisty. Kdyby oznámil rozpuštění parlamentu a vyhlásil předčasné volby, byla by to kapitulace. Prohlášením o možnosti zavedení válečného stavu dal najevo, že se chystá vytrvat až do konce, a, pokud to bude nutné, střílet do "hrdinů Majdanu" v ulicích Kyjeva a tvořit "nebeskou tisícovku", "nebeských deset tisíc" a dále podle potřeby.

Ve skutečnosti si obě strany vnitřního majdanového konfliktu jednoznačně navzájem hrozí ozbrojenou silou. Nyní budou muset buď skutečně začít bojovat, nebo někdo musí ustoupit, stáhnout ocas mezi nohy a připustit, že blufoval a že je neschopný získat na podporu svých požadavků více či méně podstatnou sílu.

Je zřejmé, že tento konflikt oslabuje obě strany, tedy majdanové pučisty jako celek. Pokud svrhnou Porošenka, budou muset zároveň řešit mezinárodní i vnitřní legitimizaci nové moci - ukázat lidem různého druhu "vylepšení" a jít na ústupky zahraničněpolitickým hráčům. To vše vůbec nezlepší jejich postavení v zemi. Zejména proto, že svržení Porošenka není možné bez účasti ukrajinských nacistů, jejich militarizovaného křídla. Takže nacisté znovu pocití svou sílu, jejich požadavky se zvýší a podruhé za poslední tři roky rozbitý státní aparát (nebo spíše to, co z něj zbylo) nebude moci účinně čelit tisícům po zuby ozbrojených banditů.

Jejich slabina - absence jednoty a společného führera - se nyní stává jejich předností. Vláda nemůže zahájit útok na hlavní štáb ukrajinských nacistů, protože jako takový neexistuje. Existuje mnoho velkých i malých band a bandiček, které se perou s vládou a mezi sebou navzájem o kontrolu finančních toků, rozdělování rozpočtu, o skrovný počet zbývajících atraktivních aktiv. Jakékoliv další oslabení už i tak kriticky oslabené ústřední vlády v Kyjevě činí nacistické bandy (ozbrojené i těžkou obrněnou technikou) zcela autonomními útvary, živícími se kontrolovaným územím. To bude znamenat praktickou likvidaci fronty s Donbasem a vznik desítek front v rámci Ukrajiny, kontrolované Kyjevem. Nu což, Donbas si již opravdu musí konečně odpočinout a ostatní, budeme předpokládat, nemají na určitou dobu štěstí. Budou si muset získat zkušenosti Doněcka a Luganska.

Pokud se Porošenkovi podaří potlačit své oponenty (zdroje na to nemá, ale na poslední chvíli se mohou jednoduše leknout zahájit palbu), prudce oslabí svou vlastní silovou podporu. Vždyť proti němu, bez nadsázky, jdou nejlepší, nejideologizovanější síly Majdanu. Armáda a policie jsou nespolehlivé a v kritických situacích raději vyčkávají, aby nebyly obviněny tak, jak byl na jaře roku 2014 obviněn Berkut při plnění svých povinností. Opravdu bez přemýšlení jsou připraveni zabíjet všechny bez vyjímky pro "ideály Majdanu" pouze nacističtí bojovníci, dobrovolnické prapory a pluky, které již byly integrovány do armády a policejních struktur (mimochodem, provokatéři na Krymu byli právě z takové, kdysi nacistické dobrovolnické, nyní vojenské jednotky). Takže porážka Porošenkových protivníků zpochybní jeho moc a moc Majdanu v souvislosti s likvidací nejlepších "rytířů Majdanu" a desakralizací "ideí Majdanu". Tak se zvýší možnosti antifašistů, před nimiž se otevírá možnost pokojné i silové demontáže Porošenkova režimu.

Pravdou je, že potenciálně zleva směřující k nahrazení Porošenkova režimu Opoziční blok a další legální "bojovníci" s režimem, nejsou o nic lepší než otevřená nacifikace moci v důsledku pravicového převratu. V obou případech máme co do činění s přechodnou strukturou místo chaosu, ale moc Opozičního bloku se bude snažit přesunout náklady ukrajinského chaosu na Rusko.

Jak vidíme, při jakékoliv podobě vývoje událostí je další oslabení kyjevské moci nevyhnutelné a další chaotizaci ukrajinského politického prostoru lze zastavit pouze prostřednictvím mimořádného úsilí a napumpování významných zdrojů z vnějšku. Myslím, že dokud důsledky chaosu nebudou tak zjevné, jak zjevné jsou dnes následky Západem podpořeného převratu v roce 2014, Evropská unie nebude připravena ke konstruktivnímu společnému jednání o stabilizaci situace na Ukrajině a překonání důsledků ukrajinské krize. Ale v osamocení, a ještě v podmínkách očekávané protiakce Západu, Rusko nemá dostatečné zdroje na transformaci Ukrajiny. Nejsou dokonce ani adekvátní místní řídící kádry a z Ruska přivézt všechny řídící pracovníky není možné.

Chování některých ukrajinských politiků však také ukazuje, že si přinejmenším nejsou jisti, kdo zvítězí v nynější konfrontaci, a v maximální variantě se připravují k opuštění země, v níž začíná být nebezpečno.

V každém případě ministr vnitra Ukrajiny Arsen Avakov náhle podal demisi. A to navzdory skutečnosti, že když byl na něj před šesti měsíci vyvíjen nátlak, který jej nutil k rezignaci, ubránil se, domluvil se a zůstal bez poskvrnky. V současné době neměl žádný důvod k napsání takového prohlášení. Vzhledem k tomu, že Avakov žádal o uvolnění "po dovolené" a dovolená úředníka jeho hodnosti může trvat 40-45 dní, pokud se bude snažit, může se na dovolené udržet i dva měsíce, to znamená, že Avakov očekává vyřešení krize v první polovině října. Poté je možné i žádost o odstoupení odvolat, ale je možné se do země také nevracet.
Pro Porošenka je tato žádost vážnou ranou. Avakov zůstane ministrem a kdykoli se může vrátit z dovolené. Což znamená, že jako by jmenovat na jeho místo někoho jiného je brzy, a "zastupující" je omezen v právech a možnostech, a také se mu ne tak ochotně podřizují. Zároveň o žádosti všichni vědí a legitimního ministra vnitra tedy Porošenko nemá. Přičemž rezignace Avakova vešla ve známost po prohlášení Porošenka o možném vyhlášení válečného stavu. Takže největší ukrajinská ozbrojená struktura, silově o nic horší než armáda, svým vlivem ji výrazně převyšující, se v předvečer možného vyhlášení válečného stavu, v podmínkách ostré politické krize, ocitla bez legitimního vedení...


I v tom případě, že Porošenko učiní volní tah a jmenuje plnohodnotného nového ministra tady a teď, bude k tomu potřebovat alespoň několik týdnů, aby se dostal do běhu věcí, a několik měsíců, aby alespoň částečně nahradil ve vedoucích pozicích lidi Avakova lidmi svými. Ve skutečnosti bude po celé krizové období, do října 2016, Ministerstvo vnitra Ukrajiny při každé verzi vývoje událostí zbaveno centralizovaného vedení. Jednání policie bude záviset na rozhodnutí místních náčelníků. Samozřejmě že to hraje ve prospěch odpůrců Porošenka na jedné straně, ale na druhé straně to posiluje odstředivé tendence v ukrajinské moci.
Situace v Kyjevě (má se na mysli horní ešalon politiků) je nyní zhruba stejná jako v předvečer útěku Janukovyče. Ale na celé Ukrajině je všechno mnohem horší. Celkově se nudit nebudeme.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

2 komentáře :

  1. Ono je toho víc na ten říjen a podzim:volby v USA a taky volby buď parlamentní,nebo komunální v některých zemích EU,opakovačka pres.voleb v Rakousku,vyjevení ofiko vyšetřování malajzijského éra,ultimátum Turka k vízům,parlam.volby v Rusku....o zábavu nebudeme mít nouzi.

    OdpovědětVymazat
  2. Je nepochybné, že za neplnění Minských dohod je odpovědný Kijev. Přesto na něj nejsou uvaleny sankce. Z toho pokrytectví EU se mi opravdu dělá zle.

    OdpovědětVymazat

Reklama